Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 142/2013 - 57Rozsudek MSPH ze dne 23.11.2016

Prejudikatura

Konf 108/2004 - 21

Konf 8/2014 - 25

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 340/2016

přidejte vlastní popisek

10A 142/2013 - 57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ing. Viery Horčicové a soudců Mgr. Kamila Tojnera a Mgr. Jiřího Lifky v právní věci žalobce: Dial Telecom, a.s., sídlem Křižíkova 36/237a, Praha 8, zast. Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, sídlem Sokolovská 58/219, Praha 9, o žalobě proti rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 4. 2013, č. j. ČTÚ-245 120/2012-603,

takto:

I. Rozhodnutí předsedy Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 4. 2013, č. j. ČTÚ-245 120/2012-603, a rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu ze dne 30. 10. 2012, č. j. ČTÚ-134 965/2012-613/III.vyř., se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč k rukám Mgr. Andrey Stachové, advokátky.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí předsedy žalovaného, kterým byl zamítnut rozklad proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2012, č. j. ČTÚ-134 965/2012-613/III. vyř. Tímto rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení části licenčního poplatku ve výši 3.000.000,- Kč, který zaplatil dne 29. 9. 2004 za udělení telekomunikační licence ke zřizování a provozování veřejné pevné telekomunikační sítě.

Původním žalobcem byla společnost STAR 21 Networks, a.s., která však v průběhu řízení zanikla fůzí sloučením se společností Dial Telecom, a.s. Soud usnesením ze dne 29. 7. 2016, č. j. 10 A 142/2013-26, rozhodl, že v řízení bude jako s žalobcem pokračováno s druhou jmenovanou společností. Obě uvedené společnosti jsou v tomto rozhodnutí označovány jako „žalobce“.

Žalobce v žalobě uvedl, že platnost telekomunikační licence byla původně stanovena do 4. 11. 2014, avšak rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 30. 10. 2012 bylo rozhodnuto o předčasném odnětí přidělených rádiových kmitočtů, k jejichž přídělu došlo právě na základě předmětné telekomunikační licence. Žalobce uvádí, že poplatek ve výši 3.000.000,- Kč zaplatil s očekáváním jeho návratnosti v době platnosti licence, tedy do 4. 11. 2014. Jestliže tedy žalovaný platnost licence předčasně ukončil, měl přistoupit k vrácení poměrné části zaplaceného poplatku. Tento nárok žalobce uplatnil v žádosti ze dne 23. 7. 2012, avšak žalovaný žádost zamítl s tím, že se nejedná o správní poplatek, a jako takový jej tedy nelze vrátit. Dále žalovaný uvedl, že i kdyby se o správní poplatek jednalo, bylo by jeho vrácení již promlčeno ve smyslu § 155 odst. 7 daňového řádu. Žalobce je však přesvědčen, že přeplatek na zaplaceném poplatku vznikl až v okamžiku, kdy nabylo právní moci rozhodnutí o odnětí telekomunikační licence, a nikoliv v den původní úhrady poplatku. Nárok na vrácení přeplatku tak vznikl až v roce 2012, a proto závěr o promlčení není správný.

Žalobce sice svou žádost o vrácení části poplatku označil jako žádost o vrácení nedůvodně uhrazeného správního poplatku, avšak toto označení použil jen kvůli terminologické nouzi, v níž se nacházel, když nebylo zřejmé, na základě jakého právního předpisu byl poplatek stanoven. Žalobce dále zpochybňuje názor žalovaného, že platba licenčního poplatku byla jednorázovou podmínkou udělení licence, přičemž následné využití této licence je z hlediska výše a úhrady poplatku irelevantní. Poplatek byl fakticky cenou za exkluzivní přístup k příslušným rádiovým kmitočtům, a tedy by jeho poměrná část měla být vrácena, pokud žalobci nebylo umožněno kmitočty využívat po celou dobu trvání licence. Žalobce poukazuje na skutečnost, že svou investici do budování telekomunikační cíle koncipoval s vědomím, že jeho přístup k přiděleným kmitočtům je výlučný. Pokud by býval věděl, že musí počítat s konkurencí, mohl by své investiční plány přizpůsobit. Pokud na věc nelze aplikovat ustanovení zákona o správních poplatcích, měl by být dle názoru žalobce analogicky použit § 20 odst. 3 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích (dále jen „zákon o elektronických komunikacích“). Dle tohoto ustanovení náleží držiteli přídělu rádiových kmitočtů náhrada za odnětí přídělu, rozhodne-li úřad o jeho zrušení. Žalobce nezpochybňuje, že na jím zaplacený poplatek toto ustanovení přímo nedopadá, upozorňuje však, že se nachází ve srovnatelné situaci. Argumenty žalovaného o nepřípustnosti analogie v tomto případě považuje žalobce za nesprávné. Žalovaný měl žalobci vrátit poměrnou část zaplaceného licenčního poplatku, neboť v opačném případě zasáhl do jeho práv nabytých v dobré víře a porušil princip předvídatelnosti výkonu státní správy.

Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Poukázal na skutečnost, že žalobce se zúčastnil výběrového řízení na udělení telekomunikačních licencí, které se podle současné právní úpravy nazývá příděl rádiových kmitočtů. Žalovaný při oznámení podmínek tohoto výběrového řízení stanovil, že za přidělení licence musí být jejím držitelem zaplacena cena ve výši 3.000.000,- Kč. Žalobce telekomunikační licenci v roce 2004 obdržel, následně byla v roce 2005 licence změněna na příděl rádiových kmitočtů podle nové právní úpravy a v roce 2011 byl tento příděl žalobci odejmut. K odnětí došlo na základě ustanovení § 22b odst. 4 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, neboť to bylo nezbytné pro dodržování závazků České republiky v rámci Evropské konference poštovních a telekomunikačních správ (CEPT). Je jen věcí podnikatelského záměru žalobce, v jaké míře se rozhodl investovat do budování příslušné telekomunikační infrastruktury. Pokud došlo k situaci, že Česká republika pro plnění svých mezinárodních závazků musela žalobcův příděl kmitočtů předčasně odejmout, bylo třeba vydat příslušné rozhodnutí.

Tím, že žalobce uspěl ve výběrovém řízení, získal pouze nárok na jednorázové udělení telekomunikační licence; nejednalo se o jakési předplatné či rezervaci udělených práv na celou dobu trvání licence. Z hlediska výše poplatku je tedy irelevantní, zda a kdy byla licence žalobci odňata. Dle § 22b odst. 4 písm. a) zákona o elektronických komunikacích, na základě kterého došlo k odnětí licence, neexistuje žádná forma vrácení uhrazeného licenčního poplatku. Licenční poplatek byl tedy jednorázovou platbou, již musel žalobce uhradit, aby splnil jednu z podmínek výběrového řízení pro udělení telekomunikační licence. Dle názoru žalovaného je nepřípadné, pokud žalobce pracuje s pojmem přeplatku ve smyslu daňového práva, neboť licenční poplatek není předmětem správy daní ve smyslu daňového řádu. Aplikovat nelze ani § 20 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, neboť podle tohoto ustanovení se vyplácí náhrada za odnětí přídělu v případě, že bylo rozhodnuto o zrušení přídělu a o odnětí oprávnění k využívání rádiových kmitočtů vydaných na základě zrušeného přídělu. V nyní projednávané věci však k vydání rozhodnutí dle uvedeného ustanovení nedošlo, přičemž jej nelze uplatnit analogicky, neboť zákonodárce jasně stanovil, ve kterých případech náhrada za odňatý příděl náleží, a kdy nikoliv. Analogii lze použít jen k vyplnění mezery v zákoně, která v tomto případě přítomna není.

Ze správního spisu plynou následující, pro rozhodnutí ve věci podstatné skutečnosti.

Oznámením předsedy ČTÚ č. j. 31 552/2003-610 ze dne 8. 12. 2013 zveřejněném v Telekomunikačním věstníku č. 1/2004 bylo vyhlášeno výběrové řízení na udělení telekomunikačních licencí ke zřizování a provozování veřejných telekomunikačních sítí typu P-MP v pásmu 28 GHz ve vymezeném geografickém území. V bodě 9 oznámení bylo uvedeno: „Licenční poplatek je stanoven ve výši 3 miliony Kč.“ V čl. 8 „Udělení telekomunikačních licencí“ je uvedeno:

a) Podmínkou udělení telekomunikačních licencí vítězům výběrového řízení podle bodu 7 písm. c) je úhrada licenčního poplatku za právo dlouhodobě využívat telekomunikační licencí přidělené kmitočtové spektrum.

b) Pro potřebu úhrady licenčního poplatku podle písm. a) vítězové výběrového řízení, kterým vzniklo právo na udělení telekomunikační licence a o udělení telekomunikační licence mají i nadále zájem, uzavřou s Úřadem smlouvu podle § 269 odst. 2 obchodního zákoníku. Smlouva bude obsahovat závazky obou stran včetně povinnosti uhradit stanovený licenční poplatek, termín a způsob úhrady tohoto poplatku, případně další podmínky týkající se provozování sítí FWA v pásmu 28 GHz a poskytování jejich prostřednictvím telekomunikačních služeb, jakož i další nezbytné údaje.

Žalobce byl ve výběrovém řízení úspěšný, a proto mu byla rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 15. 10. 2004, č. j. 24 529/2004-610, udělena příslušná telekomunikační licence. V odůvodnění rozhodnutí o udělení licence se mimo jiné uvádí: „Cena za využívání práv plynoucích z telekomunikační licence ve výši 3 mil. Kč byla uhrazena převodem na příjmový účet Úřadu. … Společnost STAR 21 Networks, a.s. splnila podmínky stanovené zákonem k vydání této telekomunikační licence i podmínky výběrového řízení a žádosti uvedené společnosti, předložené do výběrového řízení, bylo proto vyhověno v plném rozsahu.“

Rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 4. 3. 2011, č. j. 135 645/2010-613/IV.vyř., byl žalobci podle § 22b odst. 4 písm. a) zákona o elektronických komunikacích odebrán příděl rádiových kmitočtů udělený na základě licence z roku 2004. K odnětí došlo na základě objektivní změny v mezinárodních předpisech v oblasti telekomunikací; předseda žalovaného dospěl k závěru, že v daném frekvenčním pásmu již není pro omezení přídělů důvod.

Dopisem ze dne 23. 7. 2012 žalobce požádal o vrácení poměrné části licenčního poplatku ve výši 3.000.000,- Kč, přičemž své podání označil jako „Vrácení neodůvodněně uhrazeného správního poplatku“. Žalobce uvedl, že původně platbu považoval za smluvní cenu uhrazenou za přidělení licence k výlučnému užívání příslušného kmitočtového pásma, avšak z korespondence s žalovaným vyplynulo, že správní orgán platbu považuje za licenční poplatek. Žalobce dospěl k závěru, že neexistuje právní předpis, na základě kterého by mohl být takový poplatek vyměřen. Jednalo se tedy o poplatek, který žalobce zaplatil, aniž by k tomu byl povinen, a proto navrhl, aby mu byl vrácen podle příslušného ustanovení zákona o správních poplatcích.

Rozhodnutím ze dne 30. 10. 2012, č. j. ČTÚ-134 965/2012-613/III.vyř., žalovaný žalobcovu žádost zamítl. Ve stručném odůvodnění uvedl, že licenční poplatek není správním poplatkem, a tedy jej nelze vrátit na základě ustanovení § 7 zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích (dále jen „zákon o správních poplatcích z roku 2004“). Dodal, že i kdyby se o správní poplatek jednalo, nebylo by možné žádosti o jeho vrácení vyhovět, neboť již uplynula lhůta pro vrácení poplatku podle § 155 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“).

Žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí brojil rozkladem, který byl zamítnut žalobou napadeným rozhodnutím předsedy žalovaného ze dne 29. 4. 2013, č. j. ČTÚ-245 120/2012-603. Předseda žalovaného uvedl, že žalobce svou žádost označil jako žádost o vrácení nedůvodně uhrazeného správního poplatku ve smyslu § 7 odst. 1 zákona o správních poplatcích, avšak v prvostupňovém rozhodnutí byla tato žádost posouzena dle svého obsahu jako žádost o vrácení poměrné části ceny licenčního poplatku uhrazeného za telekomunikační licenci. Vedle licenčního poplatku ve výši 3.000.000,- Kč žalobce uhradil za udělení telekomunikační licence též správní poplatek ve výši 100.000,- Kč, jehož se žádost netýkala. Žalobce obdržel telekomunikační licenci a následně příděl rádiových kmitočtů na základě své účasti ve výběrovém řízení, kde jako jedna z podmínek bylo stanoveno zaplacení licenčního poplatku. Příděl mu byl následně odebrán podle § 22b odst. 4 písm. a) zákona o elektrických komunikacích.

V napadeném rozhodnutí se dále uvádí, že zaplacením licenčního poplatku žalobce projevil zájem o získání telekomunikační licence. Nejednalo se o předplatné či rezervaci využívání práv plynoucích z telekomunikační licence po celou dobu, na kterou byla udělena. Licenční poplatek je jednorázovou platbou, bez níž by žalobce nesplnil podmínky výběrového řízení. Proto jsou žalobcovy námitky ohledně snížení poplatku kvůli odebrání přídělu rádiových kmitočtů zcela bezpředmětná. Tato argumentace je nerozhodná i z hlediska případného stanovení data vzniku přeplatku. Podle § 154 odst. 1 daňového řádu je přeplatkem částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně osobního daňového účtu. Tuto úpravu nelze na licenční poplatek aplikovat, neboť licenční poplatek není předmětem správy daní ve smyslu daňového řádu. Nejedná se ani o nedůvodně zaplacený správní poplatek, což ostatně uznal i sám žalobce; proto licenční poplatek nelze vrátit dle zákona o správních poplatcích z roku 2004.

Dle předsedy žalovaného není možné aplikovat ani § 20 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích, neboť toto ustanovení na žalobcovu situaci nedopadá. Dané ustanovení se totiž týká jen situací, kdy je rozhodnuto o zrušení přídělu a odnětí oprávnění k využívání rádiových kmitočtů vydaných na základě zrušeného přídělu. V případě žalobce však o zrušení přídělu rozhodnuto nebylo, a tedy mu nelze vyplatit náhradu za zrušený příděl. Analogii lze uplatnit pouze v případech mezery v zákoně, avšak v nynější situaci je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo stanovit odchylnou úpravu náhrad pro jednotlivé druhy případů odnětí oprávnění k využívání rádiových kmitočtů. Pokud by zákonodárce chtěl upravit vracení náhrad i v situaci, v níž se nachází žalobce, výslovně by to v zákoně uvedl. Použití analogie, kterou nastínil žalobce, by tedy mělo nepřípustně extenzivní charakter.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí v souladu s § 75 odst. 2 s. ř. s. přezkoumal v rozsahu žalobních bodů, přičemž podle § 75 odst. 1 s. ř. s. vycházel ze skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování správního orgánu. Soud rozhodl podle § 51 odst. 1 s. ř. s. bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci po poučení s tímto postupem nevyjádřili nesouhlas.

V posuzované věci je rozhodné, zda existuje právní předpis, na základě nějž by žalobci mohla být vrácena platba uhrazená jako „licenční poplatek“, případně část této platby. Aby bylo možné tuto otázku zodpovědět, je nezbytné nejprve posoudit, na základě jakého zákonného zmocnění byl poplatek původně vyměřen. Žalobce částku 3.000.000,- Kč zaplatil za udělení telekomunikační licence poté, co uspěl ve výběrovém řízení vyhlášeném podle § 19 zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „zákon o telekomunikacích“). Zaplacení uvedené částky bylo jednou z podmínek vyhlášeného výběrového řízení.

Podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze daně a poplatky ukládat jen na základě zákona. Daní a poplatkem se přitom v tomto případě rozumí daň v širším smyslu, tedy jakákoliv platební povinnost, kterou stát stanoví k získání příjmů pro úhradu celospolečenských potřeb, tj. pro veřejný rozpočet (srov. Bakeš, M., Karfíková, M.: Finanční právo. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 154). Bylo tedy třeba zkoumat, které konkrétní zákonné ustanovení zmocnilo žalovaného ke stanovení daně v daném případě. Soud dospěl k závěru, že žádné takové ustanovení zákona v době, kdy žalobce poplatek zaplatil, neexistovalo. V souvislosti s udělením telekomunikační licence zaplatil žalobce správní poplatek ve výši 100.000,- Kč, který byl stanoven na základě položky 158 části XI sazebníku zákona č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích (dále jen „zákon o správních poplatcích z roku 1992“). Je tedy zřejmé, že nyní sporná platba zaplacená nad rámec uvedeného poplatku správním poplatkem nebyla. Je pravdou, že zákon o telekomunikacích ve znění ke dni udělení telekomunikační licence žalobci, upravoval některé zvláštní poplatky, jejichž výčet je uveden v § 101 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Jednalo se o poplatek za přidělené kmitočty (§ 65), poplatek za krátkodobé povolení k provozování vysílacích rádiových zařízení (§ 66), poplatek za přidělení čísla (§ 75) a poplatek za poskytnutí veřejné telekomunikační služby (§ 82). Platba uhrazená žalobcem nebyla ani jedním z těchto poplatků.

Soud má za to, že ustanovení § 19 – 23 zákona o telekomunikacích, která upravují výběrové řízení pro udělení telekomunikační licence, jehož se žalobce zúčastnil, neumožňují v rámci výběrového řízení stanovit povinnost zaplacení poplatku či jakékoliv jiné úhrady. Stanovení podmínek výběrového řízení upravuje ustanovení § 19 odst. 4 zákona o telekomunikacích následovně: „Pro výběrové řízení platí přiměřeně ustanovení o obchodní veřejné soutěži podle obchodního zákoníku. Podmínky a postup výběrového řízení a způsob hodnocení žádostí o udělení telekomunikační licence stanoví Úřad a zveřejní je v Telekomunikačním věstníku. Součástí podmínek výběrového řízení musí být podmínky pro udělení licence stanovené v § 14 tohoto zákona.“ Z ustanovení § 281 – 288 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku o obchodní veřejné soutěži nelze dovodit, že by součástí podmínek soutěže byla nezbytně úplata. Obchodní veřejná soutěž je pouze nástrojem oferenta, jak učinit nabídku na uzavření smlouvy, a to i smlouvy bezúplatné, vůči neurčitému množství osob. Z první věty § 19 odst. 4 zákona o telekomunikacích nelze dovodit pravomoc úřadu stanovit v rámci podmínek výběrového řízení cenu využívání udělených kmitočtů „licenční poplatek“.

Také z ustanovení § 14 zákona o telekomunikacích, na něž odkazuje výše citovaný § 19 odst. 4 téhož zákona, neplyne, že by součástí podmínek získání licence byla jakákoliv úhrada nad rámec správního poplatku. Odlišná situace je za současné právní úpravy, neboť zákon o elektronických komunikacích ve svém § 21 odst. 5 písm. f) stanoví, že součástí podmínek výběrového řízení má být „výše ceny za udělení práva k využívání rádiových kmitočtů“. V době, kdy se výběrového řízení účastnil žalobce, však žádné takové ustanovení součástí právního řádu nebylo, a tedy nebylo možné cenu za právo k využívání rádiových kmitočtů stanovit a vybrat. Vzhledem k tomu, že sám žalovaný v průběhu řízení nepoukázal na žádné konkrétní zákonné ustanovení, na základě kterého zaplacení „licenčního poplatku“ žalobci uložil, soud dospěl k závěru, že žalovaný tímto postupem překročil své zákonné pravomoci. Vzhledem k veřejnoprávní povaze předmětného řízení o udělení telekomunikační licence z důvodu povahy veřejnoprávního státu – kmitočtové spektrum pásma 28 GHz ve vymezeném geografickém území, nelze absenci zákonného zmocnění ke stanovení licenčního poplatku nahradit soukromoprávními instituty, zde smlouvou o úhradě licenčního poplatku ve smyslu čl. 8 písm. b) podmínek výběrového řízení, neboť by se jednalo o obcházení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Proto soud ke smlouvě o úhradě licenčního poplatku v dané věci nijak nepřihlédl, její účinky spatřuje pouze v rozsahu určení místa plnění licenčního poplatku.

Jedním ze základních principů demokratického právního státu je zásada vyjádřená v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, totiž že státní moc lze vykonávat jen v případech a mezích stanovených zákonem. V kontextu stanovení daní v širším smyslu je tato zásada specifikována v čl. 11 odst. 5 Listiny, na nějž již bylo odkázáno výše. Jak vyložil Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 10. 1995, sp. zn. Pl. ÚS 3/95 (č. 265/1995 Sb.), základní parametry každé daně musí být stanoveny zákonem, přičemž zákonodárce nesmí tuto pravomoc přenést na orgán moci výkonné v rámci zmocnění k vydání podzákonného právního předpisu. Tím spíše platí, že ústřední správní úřad nemůže daň ve smyslu nedobrovolné platby do státního rozpočtu stanovit v rámci vyhlášení výběrového řízení bez jakéhokoliv zákonného podkladu.

Z výše uvedeného plyne, že žalovaný uložil žalobci povinnost zaplatit částku 3.000.000,- Kč nezákonně. Soud má za to, že základní zásady demokratického právního státu neumožňují, aby stát od soukromé osoby nezákonně vybral určitou platbu, a následně ji odmítal vrátit s argumentem, že k takovému postupu neexistuje žádný právní podklad. Jak uvedl Ústavní soud v plenárním stanovisku ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, v krajním případě lze již ze samotného čl. 11 Listiny základních práv a svobod dovodit povinnost státu nahradit škodu způsobenou protiústavním zásahem do práva vlastnit majetek; v takových případech se postupuje analogicky podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. V nyní projednávané věci však bylo nutné zkoumat, zda žalobce nemohl vrácení sporné platby požadovat na základě právních předpisů upravujících správu daní a poplatků.

Podle § 7 odst. 1 písm. b) zákona o správních poplatcích z roku 2004 „[s]právní úřad vrátí poplatek v plné výši na žádost osoby, která poplatek zaplatila, byl-li zaplacen poplatek, který není stanoven v sazebníku“. Soud má za to, že toto ustanovení lze aplikovat pouze v případě plateb, které byly vyměřeny jako správní poplatky bez podkladu v sazebníku zákona o správních poplatcích, což není případ platby, o niž se jedná v tomto řízení. Mezi žalobcem a žalovaným není sporu o tom, že se nejednalo o správní poplatek; žalobce tento pojem používal pouze z toho důvodu, že nevěděl, na základě jakého zákona byl povinen danou platbu uhradit. Jak plyne z § 2 odst. 1 zákona o správních poplatcích z roku 2004, předmětem správních poplatků je správní řízení nebo další úkony orgánů státní správy. Žalobce však za udělení telekomunikační licence zaplatil správní poplatek, o nějž se v tomto řízení nejedná. Kromě tohoto poplatku uhradil ještě další platbu, kterou žalovaný v některých podkladech označuje jako „licenční poplatek“ a jindy jako „cenu za využívání práv plynoucích z telekomunikační licence“. Soud má za to, že charakteru platby odpovídá druhý uvedený pojem, neboť žalobce částku 3.000.000,- Kč uhradil jako cenu využívání rádiových kmitočtů, čemuž ostatně odpovídá i pozdější vývoj právní úpravy, o němž bylo pojednáno výše. Žalobce tedy v souvislosti s obdržením telekomunikační licence uhradil správní poplatek 100.000,- Kč, za něž obdržel ekvivalentní plnění ze strany žalovaného v podobě udělení licence, tj. rozhodnutí ve správním řízení. Dále zaplatil částku 3.000.000,- Kč, která však byla uhrazena jako cena za využívání rádiových kmitočtů; předmětem této platby tedy nebylo správní řízení ani jiný úkon správního orgánu, a proto se nejedná o správní poplatek ve smyslu zákona o správních poplatcích z roku 2004.

Žalovaný v obou napadených rozhodnutích uvedl, že žalobcovu žádost o vrácení uhrazené platby je třeba posoudit podle jejího obsahu. Pochybil však, pokud uzavřel, že neexistuje ustanovení právního řádu, podle něhož by bylo možné platbu vrátit. Žalovaný totiž opomněl zvážit aplikaci zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), jehož § 1 odst. 4 stanoví, že „[j]e-li rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné, orgánem územního samosprávného celku nebo jiným orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), soudem nebo jiným státním orgánem podle tohoto nebo jiného zákona, uložena platební povinnost do státního rozpočtu, územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla-li povinnost tohoto plnění přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí (dále jen "platební povinnost"), postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení § 63, § 67 až 69, § 71 a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná; to platí za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Správní orgán, soud nebo jiný státní orgán, věcně příslušný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně.“

Soud má za to, že podmínky uvedeného ustanovení zákona o správě daní a poplatků byly v tomto případě naplněny. Povinnost uhradit cenu za využívání rádiových kmitočtů byla sice žalovaným uložena bez zákonného podkladu, avšak to nic nemění na skutečnosti, že k jejímu uložení došlo na základě správního aktu žalovaného vydaném na základě zákona o telekomunikacích a to oznámením č. j. 31 552/2003-610. V podmínkách výběrového řízení se výslovně uvádí, že zaplacení sporné platby je podmínkou získání licence. Z materiálního hlediska lze tedy říci, že oznámením č. j. 31 552/2003-610 byla žalobci uložena povinnost danou platbu zaplatit. Jednalo se tedy o platební povinnost do státního rozpočtu, která byla uložena rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné podle jiného zákona ve smyslu § 1 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků.

Nad rámec uvedeného je třeba dodat, že pro vrácení platby uhrazené žalobcem není představitelný jiný režim než veřejnoprávní. Pokud by nebylo možné takto nezákonně vybranou platbu vrátit na základě obecného předpisu o správě daní, bylo by třeba ji posoudit jako bezdůvodné obohacení státu. Takový závěr by však zjevně odporoval povaze vybrané platby, která byla jednoznačně veřejnoprávní, jestliže žalobce platbu provedl v rámci veřejnoprávního formalizovaného postupu žalovaného a na základě správního aktu žalovaného. Pokud by žalobce „licenční poplatek“ nezaplatil, nebyl by úspěšný ve výběrovém řízení. Jak plyne z judikatury zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, při posuzování hranice mezi soukromoprávními a veřejnoprávními vztahy je třeba vzít v úvahu více možných teorií, a to zejména teorii zájmovou, mocenskou, organickou a metodu právního regulování (srov. usnesení zvláštního senátu ze dne 4. 2. 2005, č. j. Konf 108/2004-21, č. 601/2005 Sb. NSS).

V nyní projednávané věci žalobce uhradil platbu za práva, která mu udělil orgán veřejné moci v rámci veřejnoprávní regulace elektronických komunikací. Hledíme-li na tuto platbu teorií zájmovou, s níž přišel římský právník Ulpianus, dospějeme k jednoznačnému závěru, že daná platba měla sloužit zájmu veřejnému, neboť byla vybrána v rámci regulační činnosti, jejímž účelem je zajistit efektivní využívání rádiových frekvencí. K totožnému závěru lze dojít prostřednictvím teorie mocenské, neboť je nabíledni, že ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným vystupoval žalovaný v postavení vrchnostenského vykonavatele státní správy, který žalobci povinnost uhradit spornou platbu autoritativně uložil. I z hlediska organické teorie se jedná o platbu veřejnoprávní, neboť žalobce platbu uhradil z důvodu, že chce svou podnikatelskou činnost provozovat na území České republiky, a musí se tedy podrobit regulaci státu jako veřejnoprávního svazku; nejednalo se o platbu za plnění poskytnuté Českou republikou žalobci v rámci rovnocenného vztahu. Metodu právního regulování lze v dané situaci aplikovat obtížně, neboť žalovaný vybral od žalobce platbu, která neměla podklad v žádném právním předpise. (k jednotlivým teoriím odlišení práva veřejného a soukromého viz podrobněji usnesení zvláštního senátu ze dne 12. 3. 2015, č. j. Konf 8/2014-25, č. 3227/2015 Sb. NSS, část IV.). Lze tedy uzavřít, že sporná platba měla bezpochyby charakter veřejnoprávní, a proto je třeba její vrácení posoudit za přiměřené aplikace předpisů o správě daní. Dospěl-li tedy předseda žalovaného k závěru, že na věc předpisy o správě daní uplatnit nelze, zatížil své rozhodnutí vadou nezákonnosti.

Jelikož správním aktem v materiálním slova smyslu (oznámením č. j. 31 552/2003-610) byla žalobci uložena povinnost uhradit licenční poplatek, aniž by však byla dána pravomoc úřadu takovou povinnost stanovit, je v části stanovení licenčního poplatku takovýto správní akt nicotný právě pro nedostatek věcné příslušnosti.

Ke vzniku přeplatku tak došlo již splněním nezákonně uložené platební povinnosti, tedy dne 29. 9. 2004 (viz. odůvodnění rozhodnutí o udělení licence). Jelikož § 266 daňového řádu nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2011, je pro vrácení předmětného přeplatku dána aplikovatelnost zákona o správě daní a poplatků. Na základě výše uvedených závěrů bylo namístě aplikovat ustanovení týkající se přeplatku na dani, tedy § 64 zákona o správě daní a poplatků. Podle § 64 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků „[p]ožádá-li daňový dlužník o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátí, činí-li více než 50 Kč a nemá-li současně daňový dlužník nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle odstavce 2 požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do třiceti dnů od doručení žádosti, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak.“ Skutečnost, že v dané věci nemá být použit zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „daňový řád“), plyne z jeho přechodného ustanovení § 264 odst. 10, dle nějž „[j]estliže lhůta stanovená pro vrácení vratitelného přeplatku započala běžet do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, postupuje se při jeho vracení podle dosavadních právních předpisů.“ Lhůta pro vrácení přeplatku zaviněného správcem daně, v tomto případě žalovaným, činí dle § 64 odst. 6 věty první zákona o správě daní a poplatků 15 dnů od jeho vzniku.

Žaloba je důvodná, pokud jde o tvrzení žalovaného, že platbu zaplacenou za využívání přidělených rádiových kmitočtů nebylo možné vrátit. Tuto platbu, pro jejíž vybrání neměl správní úřad žádnou zákonnou oporu, lze vrátit postupem podle § 64 zákona o správě daní a poplatků. Soud se však již neztotožnil s další žalobní argumentací, tedy že žalobce zaplatil za výlučný přístup k přiděleným kmitočtům po stanovenou dobu, a proto má právo na vrácení poměrné části zaplacené částky odpovídající nevyužitému období původně udělené licence. Pokud žalobce splnil od počátku nezákonně uloženou platební povinnost, měl od samého počátku nárok na vrácení celé zaplacené částky, který vznikl již okamžikem jejího zaplacení. Proto nelze souhlasit s tvrzením žalobce, že ke vzniku přeplatku došlo až v roce 2012, kdy mu byl odňat příděl rádiových kmitočtů. Žalobce žalovanému uhradil platbu v rámci formalizovaného procesu přidělení veřejného statku, aniž by však byla dána k takovému plnění zákonná opora, přičemž právě tato skutečnost zakládá právní důvod pro žalobcův nárok na vrácení uhrazené platby.

Ze shodných důvodů je nedůvodná argumentace žalobce, podle níž měl být analogicky aplikován institut náhrady za odnětí přídělu rádiových kmitočtů dle ustanovení § 20 odst. 3 zákona o elektronických komunikacích. Pokud žalobcem uhrazená platba neměla zákonný podklad, byla žalovaným vybrána nezákonně od samého počátku. Odnětí přídělu rádiových kmitočtů tak byl správním aktem bez právní relevance k předchozímu protiprávnímu stavu spočívajícím v přijetí částky 3.000.000.000,-Kč a z toho plynoucího nároku žalobce, proto měl žalovaný postupovat výhradně podle § 64 zákona o správě daní a poplatků.

Dle ustanovení § 64 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. „[n]epožádá-li daňový dlužník, jehož daňová povinnost již zcela zanikla, o vrácení daňového přeplatku do šesti let od konce roku, v němž se stal pravomocným poslední předpis daně, na které je přeplatek, nárok na přeplatek zaniká.“ Soud byl za daných okolností povinen zkoumat, zda žalobce své právo na vrácení přeplatku neuplatnil až po uplynutí prekluzivní lhůty. Jak plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu a správních soudů, prekluze je i ve veřejném právu institut, k němuž každý státní orgán včetně správního soudu přihlíží z úřední povinnosti. Není totiž úkolem soudů poskytovat ochranu fiktivním, neexistujícím právům (nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 1169/07, zejm. body 15-21; srov. též nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2701/08, a ze dne 2. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 816/07) a to i tehdy pokud je prekludován nárok žalobce, tedy nikoli orgánu veřejné moci. Z tohoto důvodu soud v této věci zkoumal, zda žalobcovo právo na vrácení platby, kterou od něj bez zákonné opory přijal žalovaný, již nezaniklo.

Žalovaný se v prvostupňovém rozhodnutí stručně otázkou případné prekluze zabýval, byť tak učinil s odkazem na nesprávnou právní úpravu, tedy ustanovení § 155 odst. 7 daňového řádu. Napadené rozhodnutí předsedy žalovaného se však otázkou prekluze dle právních předpisů o správě daní nezabývá vůbec. Otázkou je, ve kterém okamžiku prekluzivní lhůta začala plynout, když podle § 64 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků k prekluzi dojde „do šesti let od konce roku, v němž se stal pravomocným poslední předpis daně“. Při přiměřené aplikaci tohoto ustanovení na žalobcův případ je třeba dospět k závěru, že prekluzivní lhůta by počala plynout okamžikem právní moci rozhodnutí, jímž žalovaný žalobci uložil povinnost uhradit cenu za přístup k rádiovým kmitočtům. Jak bylo uvedeno výše, tímto rozhodnutím bylo v materiálním smyslu rozhodnutí o udělení licence v kombinaci s podmínkami výběrového řízení.

Jak vyplývá z ustanovení § 77 správního řádu a z právní doktríny i judikatury, nicotným je takový správní akt, který trpí natolik těžkými vadami, že jej vůbec nelze za správní akt považovat. Mezi takové vady patří mimo jiné absolutní nedostatek pravomoci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1463/09, bod 22 a judikaturu tam citovanou). Jakýkoliv správní akt, kterým žalovaný uložil žalobci uhradit platbu, která neměla žádnou právní oporu, nepochybně trpělo absolutním nedostatkem pravomoci orgánu, který jej vydal, a proto bylo nicotné (zde oznámení č. j. 31 552/2003-610). O právní moci rozhodnutí nicotného, tedy paaktu, však v žádném případě nelze hovořit, neboť takový akt „vůbec není schopen vyvolat žádné právní účinky“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 5. 2008, č. j. 8 Afs 78/2006-74, č. 1629/2008 Sb. NSS, a též usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2013, č. j. 7 As 100/2010-65, č. 2837/2013 Sb. NSS, bod 29 a zdroje tam citované). V dané věci prekluzivní lhůta pro uplatnění nároku žalobce nezačala běžet, neboť správní akt, kterým by byla žalobci uložena povinnost spornou platbu zaplatit, nikdy nenabyl právní moci z důvodu nicotnosti. Pokud správní akt žalovaného z důvodu nicotnosti neexistuje, nezačala běžet lhůta dle § 64 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, a proto nárok žalobce na vrácení 3.000.000,-Kč není prekludován.

Lze tedy uzavřít, že žalovaný má povinnost žalobci vrátit platbu uhrazenou v souvislosti s udělením telekomunikační licence bez ohledu na dobu, která uplynula od zaplacení. V dalším řízení je žalovaný povinen platbu žalobci vrátit v rozsahu požadovaném žalobcem, pokud uplatněný nárok nerozšíří na částku 3.000.000,-Kč. Žalobce původně žádal jen o vrácení části platby, neboť vycházel z nesprávné právní kvalifikace svého nároku, avšak v důsledku výše uvedeného oprávnění mu nic nebrání požádat nyní i o vrácení licenčního poplatku v úplné výši.

Soud tedy s ohledem na uvedené úvahy napadené rozhodnutí zrušil pro nezákonnost dle § 78 odst. 1 s. ř. s. Jelikož žalovaný postavil na nesprávném hmotně i procesně právním základě též své prvostupňové rozhodnutí, přistoupil soud i k jeho zrušení dle § 78 odst. 3 s. ř. s. Žalovaný je podle § 78 odst. 5 s. ř. s. vázán právním názorem, který soud v tomto rozhodnutí vyslovil.

Výrok o nákladech řízení vychází ze skutečnosti, že žalobce byl v řízení plně úspěšný, a tak mu oproti žalovanému náleží náhrada nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobce předně uhradil soudní poplatek za podání žaloby ve výši 3.000,- Kč. Další žalobcovy náklady tvoří odměna advokáta za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), tedy převzetí právního zastoupení ve věci a podání návrhu ve věci samé. Podle § 7 bodu 5 ve spojení s § 9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu, činí výše odměny za jeden úkon právní služby 3.100,- Kč (2 x 3.100 = 6.200). Náhrada hotových výdajů pak dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu tvoří 300 Kč za každý úkon (2 x 300 = 600). Odměna advokáta tak činí 6.800,- Kč a DPH ve výši 21 %, celkem tedy 8.228,- Kč. Spolu se zaplaceným soudním poplatkem tedy žalobci vznikly náklady ve výši 11.228,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Praze dne 23. listopadu 2016

JUDr. Ing. Viera Horčicová, v. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Veronika Brunhoferová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru