Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 142/2011 - 44Rozsudek MSPH ze dne 04.10.2011

Prejudikatura

4 Ans 6/2006


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 10A 142/2011 - 44-46

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: R.K., zast. JUDr. Gabrielem Žilinským, advokátem, se sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1, proti žalovanému: Ministr financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zast. JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ve věcech služebního poměru čj. 8543/08-060100-11 ze dne 3. 7. 2008 a rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ve věcech služebního poměru čj. 2008/2609/30 ze dne 23. 9. 2008

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhal toho, aby soud uložil ministru financí povinnost vydat rozhodnutí, kterým se ruší rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ve věcech služebního poměru č.j. 8543/08-060100-11 ze dne 3.7. 2008 a rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ve věcech služebního poměru č.j. 2008/2609/30 ze dne 23.9. 2008. Při ústním jednání před soudem dne 4.10. 2011 pak žalobce navrhl změnu petitu, a to tak, aby soud uložil ministru financí povinnost rozhodnout o odvolání žalobce proti shora uvedeným rozhodnutím služebních funkcionářů. K tomu upřesnil, že odvoláním myslí svoji žádost o přezkum rozhodnutí z 16.11. 2010 a opakovanou žádost ze dne 17.2. 2011. Soud navrženou změnu petitu při jednání připustil.

Žalobce v žalobě uvedl, že rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 3.7. 2008 byl propuštěn ze služebního poměru celníka s tím, že důvodem propuštění žalobce bylo porušení slibu tím, že se dopustil zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního sboru, když řídil služební vozidlo celní správy pod vlivem alkoholu. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, které bylo zamítnuto rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 23.9. 2008.

Podáním ze dne 2.11. 2010 dal žalobce ministru financí podnět k přezkoumání pravomocného rozhodnutí o propuštění podle § 193 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen služební zákon), neboť se žalobce domníval, že rozhodnutí obou služebních funkcionářů byla vydána v rozporu s právními předpisy. Ten žalobce spatřoval ve skutečnosti, že jeho jednání bylo označeno za trestný čin, aniž by byly vůbec zahájeny úkony v trestním řízení, služební funkcionář si učinil úsudek o otázce, která mu nepřísluší rozhodnout a která dosud nebyla pravomocně vyřešena. Na toto podání reagoval ministr financí dopisem ze dne 11.1. 2011, když uvedl, že neshledal důvody pro změnu či zrušení rozhodnutí, neboť podle jeho názoru neodporuje právním předpisům.

Na toto sdělení ministra financí reagoval žalobce podáním ze dne 17.2. 2011, ve kterém namítl, že tvrzení, že rozhodnutí o propuštění neodporuje právním předpisům, neodpovídá skutečnosti. Dopisem ze dne 22.3. 2011 ministr financí opakovaně sdělil žalobci, že neshledal důvody pro změnu či zrušení rozhodnutí a uvedl, že žalobce má další polemiky nad věcí považovat za zbytečné a tuto odpověď za konečnou.

Žalobce uvedl, že ze shora uvedeného vyplývá, že přes opakované upozornění na nezákonnost rozhodnutí o propuštění nevyhověl oprávněný služební funkcionář žádosti žalobce o vydání rozhodnutí o zrušení nezákonného rozhodnutí. Proto žalobce ve smyslu § 81 odst. 2 s. ř. s. navrhuje, aby soud uložil ministru financí povinnost vydat rozhodnutí, jak bylo uvedeno shora.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 26.8. 2011, uvedl, že ministrem financí nebylo vedeno žádné řízení o podání žalobce, ve kterém by byl ministr financí povinen vydat rozhodnutí. Žalobce v daném případě podal podnět k přezkoumání rozhodnutí o propuštění, na tuto jeho žádost mu byla doručena zamítavá odpověď, na jeho další nesouhlasnou reakci bylo ze strany ministra financí reagováno tak, že na předchozí odpovědi se nic nezměnilo. Postup, kdy byl žalobce o zamítnutí svého podnětu vyrozuměn dopisem, tedy jiným úkonem než rozhodnutím, tak byl v souladu se zákonem o služebním poměru. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby byla podaná žaloba zamítnuta.

Při ústním jednání žalobce navrhl změnu petitu žaloby, jak již bylo uvedeno, a v dalším setrval na podané žalobě. Zdůraznil přitom, že se nedomáhal přezkoumání sdělení ministra financí postupem podle § 65 a násl. s. ř. s., ale domáhal se toho, aby ministru financí byla uložena povinnost vydat rozhodnutí ve věci. Připustil sice, že přezkumné řízení se zahajuje z podnětu oprávněného služebního funkcionáře a jeho zahájení není v moci účastníků řízení, na druhé straně však poukázal na to, že ustanovení § 193 odst. 1 služebního zákona zakládá povinnost přezkoumat rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy.

Žalovaný setrval na podaném vyjádření k žalobě a navrhl, aby byla žaloba zamítnuta. Ze správního spisu předloženého žalovaným byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 3.7. 2008 č.j. 8543/08-060100-11 byl žalobce podle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona propuštěn ze služebního poměru příslušníka celní správy. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývá, že žalobce dne 2.7. 2008 při návratu z výcvikového kursu služební kynologie do místa trvalého pobytu řídil služební vozidlo celní správy pod vlivem alkoholu. Při dechové zkoušce bylo prokázáno množství 4,00g/kg alkoholu v dechu žalobce, což bylo potvrzeno i následným lékařským vyšetřením. Žalobce požití alkoholických nápojů v rámci výkonu služby sám potvrdil. Odvolání žalobce proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 23.9. 2008 č.j. 2008/2609/30. Podáním adresovaným ministru financí ze dne 16.11. 2010 žalobce požádal o přezkum rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Hradec Králové a dalších rozhodnutí na toto rozhodnutí navazujících. Žalobce v tomto podání uvedl, že jeho jednání bylo označeno za trestný čin, ačkoliv v té době nebyly k dispozici žádné písemné doklady o tom, že by byly zahájeny úkony v trestním řízením. Před propuštěním žalobce byl tudíž učiněn úsudek o otázce, kterou nepřísluší služebnímu funkcionáři rozhodnout. Podle názoru žalobce nesmí být vůči příslušníkovi činěny žádné kroky odůvodněné tím, že spáchal trestný čin, do doby, než je pravomocně odsouzen soudem. Dále žalobce poukázal na to, že byl za své jednání postižen jednak propuštěním ze služebního poměru, dále pozastavením výsluhového příspěvku a také tím, že mu nevznikl nárok na odchodné. Byl tak celkem třikrát postižen za jedno jednání.

Ministr financí sdělením ze dne 11.1. 2011 č.j. 05/123628/2010 žalobci sdělil, že neshledal důvody pro změnu či zrušení rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ani rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ve věci propuštění žalobce ze služebního poměru. Ministr financí uvedl, že žalobce nebyl třikrát postižen za své jednání, neboť jeho propuštění nebylo trestem, nýbrž personálním opatřením vyvozeným z jeho protiprávního jednání. Uvedl, že služební funkcionář v řízení o propuštění nerozhoduje o tom, zda se příslušník dopustil trestného činu, nýbrž posuzuje pouze to, zda jednání celníka naplňuje znaky trestného činu. Úsudek o naplnění těchto znaků si služební funkcionář činí na základě svých poznatků a získaných podkladů sám. Předpokladem pro vydání rozhodnutí podle § 42 odst. 1 písm. d) služebního zákona tak není skutečnost, že je proti propuštěnému celníkovi vedeno trestní řízení. Ministr rovněž poukázal na skutečnost, že žalobce byl v návaznosti na své jednání v trestním řízení skutečně pravomocně odsouzen za úmyslný trestní čin. To, že žalobci nevznikl při skončení jeho služebního poměru nárok na výsluhový příspěvek a odchodné, je zákonným následkem jeho pravomocného odsouzení pro úmyslný trestný čin ve smyslu § 157 písm. d) služebního zákona.

Žalobce reagoval dalším podáním ze dne 17.2. 2011, ve kterém nesouhlasil s tvrzením, že rozhodnutí o jeho propuštění neodporuje právním předpisům. K tomu poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 Ads 25/2009 a poukázal rovněž na to, že neurčité pojmy použité v právních předpisech, které byly na případ žalobce aplikovány, nejsou v odůvodněních rozhodnutí vyloženy.

Na tuto opakovanou žádost reagoval ministr financí dopisem ze dne 22.3. 2011 č.j. 25/28156/2011-252, kde uvedl, že rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebního poměru již byla přezkoumána na základě žádosti žalobce ze dne 16.11. 2010 s tím, že nebyly shledány důvody pro jejich změnu či zrušení. Tento závěr ministra financí se nezměnil, pročež „další polemiky nad věcí považujte za zbytečné a tuto odpověď za konečnou”. Ministr financí poukázal na to, že jednání žalobce bezezbytku naplnilo formální znaky trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 tehdy platného trestního zákona, což vyplývá z rozhodnutí o jeho propuštění. Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 Ads 25/2009 ze dne 29.4. 2009 je tak podle názoru ministra financí nepřípadný, rovněž pojmy „zavrženíhodnost” a „rozpor s požadavky kladenými na příslušníka” a „ohrožení dobré pověsti bezpečnostního sboru” byly náležitě rozvedeny v rozhodnutí o odvolání.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Ve správním soudnictví se lze domáhat ochrany proti nečinnosti správního orgánu, a to žalobou podle dílu druhého hlavy druhé části třetí soudního řádu správního. Ochrany ve správním soudnictví se však nelze dovolávat proti jakékoliv absenci činnosti správního orgánu. Podle § 79 odst. 1 s. ř. s. se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (s výjimkou případů, kdy zákon s nečinností správního orgánu spojuje právní fikci vydání rozhodnutí o určitém obsahu, popřípadě jiný právní důsledek). Dovolání se ochrany u soudu je tak omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má povinnost vydat rozhodnutí nebo má povinnost vydat osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem zákon o správním řízení zakládá, zákonné prostředky správního řízení k ochraně před nečinností správního orgánu.

Žaloba na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nemá místo v jakémkoli případě pasivity správního orgánu, ale pouze tehdy, pokud hmotné právo zakládá subjektivní nárok žalobce na vydání rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Nelze s úspěchem podat žalobu proti nečinnosti v případech, kdy právní předpisy nezakládají povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení, tak je tomu zejména v případech, kdy je podání toliko podnětem – sdělením rozhodných skutečností, a nikoli návrhem, kterým je správní řízení zahájeno. Žalobou na ochranu proti nečinnosti se nelze domáhat toho, aby bylo správnímu orgánu uloženo zahájit řízení, ale jen toho, aby vydal – v řízení již zahájeném – rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2007 čj. 4 Ans 6/2006-162).

Městský soud v Praze se proto zabýval otázkou, zda podáními žalobce ze dne 16. 11. 2010 a 17. 2. 2011 bylo zahájeno správní řízení, v němž by žalovaný byl povinen vydat rozhodnutí, a dospěl k závěru, že tomu tak není.

Předně je nutno konstatovat, že žalobce byl oprávněn podat odvolání toliko proti rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 3. 7. 2008. O tomto jeho odvolání bylo rozhodnutí rozhodnutím generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 23. 9. 2008. Proti tomuto rozhodnutí o odvolání již nebylo možno odvolání podat (§ 190 odst. 9 služebního zákona). Z obsahu podání žalobce ze dne 16. 11. 2010 a 17. 2. 2011 pak ani neplyne, že by je žalobce mínil jako odvolání ve smyslu § 190 služebního zákona, ale je z nich zcela zřejmé, že byla myšlena jako podnět k provedení přezkumného řízení podle § 193 služebního zákona.

Soud tedy nemohl uložit ministru financí, aby rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele Celního ředitelství Hradec Králové ze dne 3. 7. 2008, neboť o tomto odvolání již rozhodnuto bylo, a nemohl mu ani uložit, aby rozhodl o odvolání proti rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 23. 9. 2008, když jednak žalobce proti tomuto rozhodnutí žádné odvolání nepodal a jednak není proti tomuto rozhodnutí odvolání přípustné.

Podle § 193 odst. 1 služebního zákona pravomocné rozhodnutí, o němž se účastník nebo služební funkcionář domnívá, že je v rozporu s právními předpisy, přezkoumá příslušný ministr, a jde-li o rozhodnutí služebního funkcionáře Bezpečnostní informační služby, vládou určený člen vlády.

Podle § 193 odst. 2 služebního zákona služební funkcionář, který rozhodnutí vydal, může vyhovět podnětu účastníka k přezkoumání rozhodnutí v celém rozsahu. Jestliže bylo vedeno odvolací řízení, může vyhovět podnětu účastníka i odvolací orgán.

Je tedy zřejmé, a to ostatně ani žalobce nezpochybňuje, že účastník řízení, který se domnívá, že pravomocné rozhodnutí služebního funkcionáře je v rozporu s právními předpisy, může toliko podat podnět k zahájení přezkumného řízení, v němž uvede, z jakých důvodů se domnívá, že je rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy. Ministr nebo jiný služební funkcionář pak podnět posoudí a shledá-li, že je důvodný, zahájí přezkumné řízení a vydá rozhodnutí, v opačném případě podnět odloží a o tomto postupu toliko neformálním přípisem účastníka řízení uvědomí. V tomto ohledu je dosavadní judikatura správních soudů zcela ustálená a jednotná a postup ministra financí v tomto případě je s těmito obecnými východisky zcela v souladu.

Jak již bylo shora uvedeno, správním soudům nenáleží ukládat správním orgánům povinnost, aby zahájily řízení, které může být zahájeno toliko z moci úřední, a nepřísluší jim ani přezkoumávat důvody, proč správní orgány správní řízení z moci úřední nezahájily. Soudu v tomto řízení přísluší přezkoumat toliko to, zda na straně žalovaného je dána nečinnost, pokud na podání žalobce ze dne 16. 11. 2010 a 17. 2. 2011 reagoval toliko neformálním přípisem a nikoli rozhodnutím vydaným ve správním řízení. Jak bylo shora uvedeno, tento postup žalovaného soud shledal jako správný. Věcný obsah přípisů ministra financí ze dne 11. 1. 2011 a 22. 3. 2011 pak soud přezkoumávat nemůže, právě z toho důvodu, že se nejedná o rozhodnutí vydané ve správním řízení, do práv a povinností žalobce nijak nezasahuje a nemůže proto být přezkoumáno ve správním soudnictví.

Pro úplnost soud dodává, že zamítnutí žaloby nelze vnímat jako odepření přístupu k soudu, resp. jako odmítnutí možnosti domáhat se přezkumu rozhodnutí o propuštění žalobce ze služebného poměru správním soudem. Žalobce totiž měl možnost podat ve lhůtě šedesáti dnů po doručení rozhodnutí generálního ředitele Generálního ředitelství cel ze dne 23. 9. 2008 žalobu podle § 65 a násl. s. ř. s., kterou se přímo mohl domáhat přezkoumání tohoto rozhodnutí soudem. Této možnosti však nevyužil.

Soud dále poznamenává, že žalobce uvedl v žalobě jako žalovaného „Česká republika – Ministerstvo financí“. V řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti je žalovaným správní orgán, který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení. V daném případě však je dle žalobního tvrzení nečinný ministr financí jako služební funkcionář, takže obsah žaloby v tomto ohledu není zcela v souladu s jejím záhlavím. S ohledem na to, že tato skutečnost nemohla mít žádný vliv na rozhodnutí soudu, soud nevyzýval žalobce k odstranění vad žaloby a jednal jako s žalovaným s tím, kdo jím má podle zákona (resp. podle žalobního tvrzení žalobce) být.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 81 odst. 3 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 4. října 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru