Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 132/2011 - 19Rozsudek MSPH ze dne 21.06.2011

Prejudikatura

1 As 72/2011 - 75


přidejte vlastní popisek

10 A 132/2011-19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců JUDr. Ing. Viery Horčicové a Mgr. Martina Kříže v právní věci žalobce: O.M., proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, 186 31 Praha 8, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27.5.2011, čj. KRPA -117686/ČJ-2011-000022,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým byla žalobci podle § 125 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), prodloužena doba zajištění za účelem správního vyhoštění, stanovená rozhodnutím Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 1.4.2011, čj. KRPA – 17686/ČJ-2011-000022, podle § 125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců o 60 dnů.

Žalobce napadá rozhodnutí žalovaného z následujících důvodů:

Žalovaný vydáním napadeného rozhodnutí porušil ustanovení § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců ve spojení s ustanovením § 68 odst. 3 správního řádu. Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit i opakovaně. Zároveň je na rozhodnutí kladen požadavek podle § 68 odst. 4 správního řádu v odůvodnění uvést důvody výroku, podklady pro jeho vydání a úvahy, kterými se správní orgán řídil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí je jen v obecné rovině konstatováno, že k vydání náhradního dokladu je třeba ověřit totožnost žalobce, aniž by žalovaný blíže specifikoval, jaké kroky učinil, na základě jakých informací či poznatků žalovaný předpokládá, že v prodloužené době zajištění již bude schopen vyhoštění realizovat. Vzhledem k uvedenému považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Podle ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je při rozhodování o zajištění cizince policie povinna se zabývat též otázkou, zda v daném případě nebylo dostačující uložení zvláštního opatření za účelem vycestování. Takovýmto zvláštních opatření za účelem vycestování cizince z území je podle § 123b písm. a) zákona o pobytu cizinců, mimo jiné povinnost cizince oznámit policii adresu a místa pobytu, zdržovat se tam a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě jí stanovené. Úvaha, proč v daném případě nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, namísto jeho zajištění, však v napadeném rozhodnutí chybí. Tato povinnost plyne žalovanému ne pouze v případě vydání prvního rozhodnutí o zajištění ale žalobce se domnívá, že takou povinnost má správní orgán i při vydání rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. Podle § 126 písm. a) zákona o pobytu cizinců je policie povinna zkoumat, zda důvody zajištění trvají, po celou dobu pobytu cizince. Skutečnost, že v daném případě není možno uplatnit mírnější donucovací prostředky přitom důvodem, bez kterého zajištění cizince není možné. Otázka možné aplikace zvláštního opatření za účelem vycestování musí být zkoumána nejen v prvním rozhodnutí o zajištění cizince, ale po celou dobu jeho pobytu v zařízení pro zajištění cizinců, a též při rozhodování o prodloužení doby jeho zajištění. Je tedy zřejmé, že situace cizince se v průběhu zajištění může změnit natolik zásadním způsobem, že aplikace zvláštních opatření za účelem vycestování se stane možná až následně. Bylo tedy povinností žalovaného vypořádat se v napadeném rozhodnutí i s otázkou možného uložení zvláštního opatření za účelem vycestování ve smyslu § 123b zákona o pobytu cizinců a svůj závěr náležitě zdůvodnit, což žalovaný neučinil, jeho rozhodnutí je tak v tomto bodě nepřezkoumatelné.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že rozhodnutí o prodloužení doby zajištění odůvodnil a pregnantně poukázal na skutečnosti, které vedly k vydání napadeného rozhodnutí. Správní orgán činil veškeré kroky směřující k realizaci vyhoštění, avšak žalovaný je v této věci limitován součinností třetích subjektů. Zejména se jedná o součinnost domovského státu žalobce, která je vedena v rovině ověřování totožnosti a zajištění potřebných materiálů nezbytných pro samotnou realizaci vyhoštění. Nadto účastník požádal o jednu z forem mezinárodní ochrany. Do doby pravomocného rozhodnutí o této žádosti, není správní orgán oprávněn realizovat správní vyhoštění. Je tedy zřejmé, že tato překážka nevzešla ze strany správního orgánu. Ve veřejném zájmu byl správní orgán povinen dobu zajištění prodloužit, neboť se nemůže ztotožnit s myšlenkou dalšího protiprávního jednání navrhovatele. Jednotlivé úkony správního orgánu jsou podloženy spisovým materiálem. Lhůta, o kterou bylo prodlouženo zajištění ve svém součtu dobou zajištění již uloženou nenaplňuje maximální možnou dobu zajištění, kterou má k dispozici správní orgán dle zákonného ustanovení. Z materiálního hlediska žalobce zjevně opomíjí rozhodnutí o zajištění cizince ze dne 1. dubna 2011, které je stěžejním rozhodnutím pro rozhodnutí o prodloužení doby zajištění, neboli rozhodnutí o prodloužení zajištění vychází z podstaty rozhodnutí o zajištění cizince dle zákona ale podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v kterém se správní orgán obligatorně vypořádává s otázkou, zda nepostačuje uložení zvláštních opatření podle § 123 b zákona o pobytu cizinců. Správní orgán přistupuje k uložení zvláštního opatření na základě důvodů, které jsou uvedeny ve Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008, o společných normách a postupech v členských státech při navrácení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, a která odůvodňuje případy, kdy lze osobu bezprostředně zajistit aniž je využito zvláštních opatření za účelem vycestování, neboť stanoví, že nemohou-li být v konkrétním případě účinně uplatněna jiná, dostatečně účinná, avšak mírnější donucovací opatření, mohou členské státy zajistit pouze státního příslušníka třetí země, o jehož navrácení probíhá řízení za účelem přípravy návratu nebo výkonu vyhoštění, zejména v případě a), že hrozí nebezpečí skrývání nebo b), že dotčený státní příslušník třetí země se vyhýbá přípravě návratu či uskutečňování vyhoštění nebo je jinak stěžuje. Ohnisko tohoto článku byla zákonodárcem přeneseno do ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, v němž zákonodárce ponechal policii oprávnění zajistit cizince, aniž by užila zvláštních opatření. Správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně odůvodnil svůj závěr a konstatoval, že nepřistoupil k uložení zvláštních opatření za účelem vycestování, neboť v průběhu zajištění žalobce nenastaly nové skutečnosti, které by odůvodňovaly aplikaci ustanovení § 123b zákona o pobytu cizinců. Tento závěr je podepřen spisovým materiálem. Během řízení nenastaly žádné nové skutečnosti, které by byly oporou pro aplikaci daného ustanovení, sám navrhovatel nepředkládal žádná nová tvrzení či důkazy, s kterými by se správní orgán byl povinen vypořádat. Nemůže být tato žalobní námitka úspěšnou, neboť sám navrhovatel do doby vydání napadeného rozhodnutí nečinil žádné kroky, jejichž povaha by měnila stav věci zjištěný a vyjádřený v prvotním rozhodnutí o zajištění cizince. Závěrem žalovaný navrhl, aby žaloba byla zamítnuta.

Městský soud v Praze napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s.ř.s.), vycházeje přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť s tímto postupem obě strany sporu vyslovily souhlas.

Předně soud předesílá, že český právní řád umožňuje každému cizinci dvojí možný způsob obrany proti rozhodnutí o zajištění, jak bylo i uvedeno i v poučení žalobou napadeného rozhodnutí. Cizinec může podat návrh podle ust, § 200o občanského soudního řádu na zahájení řízení o propuštění cizince ze zajištění, na základě něhož příslušný okresní soud, v jehož obvodu je zařízení pro zajištění cizinců, kde je povinen se cizinec zdržovat, může nařídit propuštění cizince na svobodu z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro trvání zajištění; takový návrh je možno podat i opakovaně v průběhu trvání zajištění. Rovněž je pak možno podat žalobu podle ust. § 65 a násl. soudního řádu správního.

Podle § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, jemuž bylo doručeno oznámení o zahájení řízení o správním vyhoštění anebo o jehož správním vyhoštění již bylo pravomocně rozhodnuto nebo mu byl uložen jiným členským státem Evropské unie zákaz vstupu platný pro území členských států Evropské unie a nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, pokud

a) je nebezpečí, že by cizinec mohl ohrozit bezpečnost státu nebo závažným způsobem narušit veřejný pořádek,

b) je nebezpečí, že by cizinec mohl mařit nebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění,

c) cizinec nevycestoval z území v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění,

d) cizinec závažným způsobem porušil povinnost uloženou mu rozhodnutím o uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, nebo

e) je cizinec evidován v informačním systému smluvních států.

Ustanovení § 124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců uvádí výčet skutečností odůvodňujících zajištění cizince mimo jiné nebezpečí, že cizinec bude v budoucnu mařit výkon správního rozhodnutí nebo narušovat veřejný pořádek na území České republiky, které zřetelně míří na případy, kdy cizinec v minulosti hrubým způsobem porušil zákon o pobytu cizinců, a dále na případy, kdy je cizinec evidován v evidenci nežádoucích osob, nebo je nežádoucí osobou zařazenou do informačních systémů smluvních států.

Podle § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, policie v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění s přihlédnutím k předpokládané složitosti přípravy výkonu správního vyhoštění. Při stanovení doby trvání zajištění je policie povinna zohlednit případy nezletilých cizinců bez doprovodu a rodin či jiných osob s dětmi. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit, a to i opakovaně. V řízení o prodloužení doby trvání zajištění cizince za účelem správního vyhoštění je vydání rozhodnutí prvním úkonem v řízení. Odvolání, obnova řízení ani přezkumné řízení nejsou přípustné. Je-li to nezbytné k pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění, je policie oprávněna dobu trvání zajištění prodloužit i opakovaně.

Žalobce v rámci první žalobní námitky uvedl, že žalovaný v rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, ve vztahu k § 124 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, nezbytnost trvání zajištění pro pokračování přípravy výkonu správního vyhoštění a uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyhovuje požadavkům § 68 odst. 4 správního řádu, neboť je v něm jen v obecné rovině konstatováno, že k vydání náhradního dokladu je třeba ověřit totožnost žalobce, aniž by žalovaný blíže specifikoval, jaké kroky učinil, na základě jakých informací či poznatků žalovaný předpokládá, že v prodloužené době zajištění již bude schopen vyhoštění realizovat. Vzhledem k uvedenému považuje žalobce napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

O takto vznesené žalobní námitce uvážil soud takto: Prvotním rozhodnutím, od kterého se odvíjí rozhodnutí o prodloužení zajištění je nepochybně rozhodnutí o zajištění.

V daném případě soud na základě zjištění vyplývajících ze správního spisu má za prokázané, že žalobce na území pobýval na základě víza platného od 21.5. 2007 do 29.5. 2009. To znamená, že od 30.5. 2009 je žalobce na území nelegálně a to až do doby zadržení hlídkou Policie ČR dne 18.3. 2011, poté byl žalobci byla vydán výjezdní příkaz s platností do 23.3. 2011, na tento den byl také žalobce předvolán na oddělení policie. V den uvedený v předvolání se žalobce na oddělení nedostavil a následně byl dne 1.4. 2011 v 17:30 hodin zajištěn hlídkou policie.

Tento skutkový stav byl rovněž popsán v odůvodnění rozhodnutí o zajištění, správní orgán z těchto skutečností při rozhodování o zajištění vycházel, a dospěl k závěru, že žalobce opakovaně porušoval veřejný pořádek, k zajištění bylo přistoupeno, protože mírnější opatření se nejevily účinnými, a to pro opakované protiprávní jednání žalobce; tímto jednáním byl shledán pobyt žalobce na území bez platného cestovního dokladu, víza nebo povolení k pobytu a to od 30.5. 2009 do 18.3. 2011 a následně od 24.3. 2011 do 1.4. 2011. Správní orgán také posoudil, že jednání žalobce nedává záruku, že by bylo dostačující uložení opatření podle § 123b. Rozhodnutí o zajištění bylo přezkoumáno zdejším soudem dne 9.5.2011 čj. 8 A 92/2011-8 žaloba proti rozhodnutí o zajištění byla zamítnuta. Soud v rozsudku uvedl, že o skutečnosti, že osoba žalobce nedává záruku, že bude respektovat uložené povinnosti svědčí také fakt vyplývající z vyjádření (dle protokolu), když žalobce přiznal, že neměl v úmyslu dostavit se na policii dle předvolání (tj. dne 23.3. 2011). Soud konstatoval, že žalobce opakovaně, vědomě a dlouhodobě nerespektuje povinnosti jemu uložené, proto správní orgán v rozhodnutí o zajištění oprávněně dospěl k závěru, že žalobce neskýtá záruku, že bude spolupracovat s orgány policie, když v tak minulosti nečinil. V rámci projednání žaloby byla rovněž posuzována námitka žalobce ohledně aplikace § 123b a soud rovněž, shodně jako správní orgán, dospěl k závěru, že žalobce naplnil předpoklady článku 15 odst. 1 písm. b) Směrnice, když se žalobce nedostavil na předvolání k správnímu orgánu 23.3. 2011, ač byl poučen o následcích nedostavení se. Dne 13.5.2011 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců, a odůvodněno tak, že žalobce od blíže nezjištěné doby pobýval v České republice nelegálně bez cestovního dokladu, kráděž cestovního pasu neohlásil, o vydání náhradního cestovního dokladu nepožádal, dále pak, že pobýval na území České republiky bez víza nebo oprávnění k pobytu, ač k tomu nebyl oprávněn. Doba zajištění byla v prvotním rozhodnutí o zajištění ze dne 1.4.2011 stanovena na 60 dnů; rozhodnutím o prodloužení zajištění byla tato doba prodloužena o dalších 60 dnů. Toto rozhodnutí žalovaný odůvodnil nezbytností provedení dalších procesních úkonů. Žalovaný uvedl, že pro realizaci vyhoštění je nezbytné vystavení náhradního cestovního dokladu; tento nemohl být vystaven, neboť u domovského státu se nedaří ověřit totožnost žalobce. Ze správního spisu vyplývá, že odpověď z domovského státu žalovaný do doby zaslání správního spisu soudu správní orgán neobdržel.

Ze správního spisu vyplývá, že žalobce je žadatelem o poskytnutí mezinárodní ochrany, a již na základě tohoto zjištění musí soud přisvědčit argumentaci žalovaného, že do doby pravomocného rozhodnutí o této žádosti, není správní orgán oprávněn realizovat správní vyhoštění. Proto skutečnost, že nelze prozatím žalobce vyhostit způsobil žalobce sám, nikoliv žalovaný. Soud nepovažuje žalobní námitku vytýkající nedostatečné zdůvodnění kroků, které žalovaný podniká pro úspěšnost vyhoštění za důvodnou, když žalobce podáním žádosti o mezinárodní ochtranu sám možnost vyhoštění maří.

Důvody, pro které nelze propustit žalobce ze zajištění, a popřípadě zvolit zvláštní opatření jsou řešeny v rámci další žalobní námitky.

Další žalobní námitkou žalobce vytýkal rozhodnutí žalovaného, že postrádá úvahu, proč v daném případě nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem vycestování, namísto jeho prodloužení zajištění.

Z úředního záznamu pořízeného dne 27.5.2001 založeného ve správním spise vyplývá, že důvody zajištění trvají nové skutečnosti nenastaly.

Žalobce v žalobě obecně poukazuje na povinnost správního orgánu zabývat se možností uložení zvláštního opatření a uvádí, že takovéto opatření podle § 123 b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců stanovuje mimo jiné i povinnost cizince oznámit místu pobytu, zdržovat se tam, pravidelně se hlásit na policii ve lhůtě jí stanovené.

V rámci této námitky žalobce konkrétně neuvádí, že jak by takové opatření opatření podle písm. a) vůbec v případě žalobce přicházela v úvahu. Ze správního spisu přitom vyplývá, že žalobce kromě jednání opakovaného a dlouhodobého nerespektování povinností stanovených právními předpisy, nebyl v rámci výpovědi ani uvést přesnou adresu, na které se právě zdržuje.

Soud tak nemůže této námitce vyhovět v souhrnu proto, že důvody zajištění byly již přezkoumány zdejším soudem; v řízení přezkoumal soud i otázku možného uložení zvláštních opatření.

Při rozhodování o prodloužení zajištění se zjišťuje pouze zda-li důvody vyslovené v rozhodnutí o zajištění trvají. Jelikož žádné nové skutečnosti nenastaly, o čemž svědčí správní spis, žalobce žádné nové skutečnosti nebo změnu skutečností neuváděl a ani v žalobě je neuvádí, nelze k této námitce přisvědčit

V rámci vyjádření (protokol ze dne 18.3. 2011) ve věci správního vyhoštění žalobce uvedl, že pro legalizaci svého dalšího pobytu po ukončení platnosti víza nic neudělal, ke skutečnosti, že byl u něj nalezen cizí cestovní pas se vyjádřil tak, že jej našel, žalobci dle jeho tvrzení cestovní pas odcizili, krádež nehlásil, o nový cestovní pas nepožádal, držitelem pracovního či jiného povolení opravňujícího provádět na území České republiky podnikatelskou činnost není, není rovněž zdravotně pojištěn, přesnou adresou svého bydliště nezná.

Skutkové okolnosti, které byly zjištěny v řízení o zajištěním a následně v řízení o prodloužení zajištění neodůvodňovaly možnost uložení zvláštního opatření, tato skutečnost byla v rozhodnutí žalovaného náležitě zdůvodněna, žalovaný vyhodnotil dosavadní jednání žalobce se závěrem, že toto jednání neodůvodňuje možnost uložení zvláštní opatření a uložení zvláštního opatření se nejeví být účinnými. Jestliže žalobce konkrétně ani neuvedl, jaké možnosti uložení opatření správní orgán v případě žalobce konkrétně měl aplikovat, nelze žalovanému vytýkat, že se s otázkou možností uložení zvláštního opatření vypořádal v té míře jak učinil.

Soud proto neshledal námitky žalobce opodstatněnými a žalobu podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. proto zamítl jako nedůvodnou.

Pokud jde o náklady řízení, soud opřel svůj výrok o ust. § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalovaný měl ve věci plný úspěch, náklady řízení mu však nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 21.června 2011

Mgr. Jana Brothánková, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru