Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 128/2010 - 47Rozsudek MSPH ze dne 05.04.2011


přidejte vlastní popisek

10 A 128/2010-47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: B. M., zast. JUDr. P. A., proti žalovanému: Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2010 čj. CPR-1730/ČJ-2010-9CPR-V239

takto:

I. Rozhodnutí Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie ze dne 30. 4. 2010 čj. CPR-1730/ČJ-2010-9CPR-V239 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2.000,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám JUDr. P. A., zmocněnce.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného uvedeného v záhlaví, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha ze dne 19.1. 2010 č.j. CPPH-1163/ČJ-2010-60-KP a toto rozhodnutí potvrzeno. Citovaným rozhodnutím správního orgánu prvého stupně bylo žalobci podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o pobytu cizinců), uloženo správní vyhoštění a doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území České republiky, byla stanovena na 6 měsíců.

Žalobce v žalobě nejprve shrnuje průběh správního řízení a následně uvádí, že nesouhlasí s výrokovou částí obou rozhodnutí ani s jejich odůvodněním. pokračování

10 A 128/2010 2

Namítá, že žalobci bylo poskytnuto poučení, které nemá oporu v zákoně o pobytu cizinců a je s ním v rozporu. K tomu poukazuje na ustanovení § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, které se podle jeho názoru vztahuje na cizince, kterému končí platnost víza nad 90 dnů a cizinec chce i nadále zůstat na území České republiky. Ustanovení § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců mu toto umožňuje, ale je zde podmínka, že o povolení k dlouhodobému pobytu může požádat pouze na základě stejného účelu pobytu. V praxi to znamená, že když bylo důvodem udělení víza nad 90 dnů zaměstnání, nemůže žádat o povolení k dlouhodobému pobytu z důvodu podnikání. Toto ustanovení se nevtahuje na případy, když bylo uděleno povolení k dlouhodobému pobytu a jde o jeho další prodloužení.

Dále poukazuje žalobce na ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců a uvádí, že v zákoně nikde není uvedena lhůta, ve které je nutné podat žádost o udělení nového dlouhodobého pobytu a není ani upřesněn postup žadatele a správního orgánu v souvislosti s podáním takové žádosti. Toto ustanovení umožňuje cizinci, který na území České republiky pobývá na základě povolení k dlouhodobému pobytu, se svobodně rozhodovat, zda bude po celou dobu pobytu na území České republiky pobývat z důvodu, na základě kterého mu bylo uděleno vízum, nebo zda tento důvod změní za jiný. Podle názoru žalobce tak může činit v průběhu platnosti povolení k pobytu, a to i ke konci platnosti pobytu, kdy mu už začne běžet zákonem stanovená lhůta k podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu na další období.

Podle názoru žalobce ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců znamená, že pokud cizinec se rozhodne změnit důvod pobytu v průběhu platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, v době, kdy mu ještě nezačala běžet tato lhůta k podání žádosti na další období, musí požádat, než začne vykonávat jinou činnost, která je novým důvodem k dlouhodobému pobytu o nové povolení k dlouhodobému pobytu. Zákonodárce však neměl v úmyslu jakýmkoliv způsobem ztížit cizinci možnost prodloužení dlouhodobého pobytu, zejména využít tohoto ustanovení jako záminky k ukončení pobytu.

Žalobce dále poukazuje na ustanovení § 60 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a domnívá se, že z tohoto ustanovení je nutné analogicky vycházet i v jeho případě, tj. domnívá se, že žádost musí být podána nejpozději 14 dnů před uplynutím doby povoleného pobytu na území. Tuto podmínku žalobce splnil a s žádostí současně doložil veškeré zákonem požadované doklady.

Ustanovení § 169 odst. 2 písm. e) stanoví správnímu orgánu lhůtu 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu na vyřízení takové žádosti. Je tedy nepochybné, že zákonodárce si byl vědom, že žádost cizince podaná 14 dnů před uplynutím doby povoleného pobytu na území nebude správním orgánem vyřízena za čtrnáct dnů. Skutečnost, že chybí konkrétní zákonné ustanovení, řešící situaci vzniklou těmito dvěma zdánlivě rozpornými ustanoveními neznamená, že zákonodárce měl v úmyslu vytvořit situaci, jak cizince připravit o možnost prodloužení povolení k pobytu na území České republiky a donutit jej vycestovat mimo území České republiky.

S odkazem na ustanovení § 60 odst. 7 zákona o pobytu cizinců se žalobce domnívá, že je nepochybné, že zákonodárce v případě, že o žádosti o prodloužení doby pobytu na území nebude rozhodnuto v době platnosti stávajícího oprávnění k pobytu na území, bude se jeho další pobyt na území považovat za pobyt na stávající oprávnění k pobytu na území, a to až do doby vydání rozhodnutí.

Žalobce dále upozorňuje na to, že ustanovení § 60 odst. 2 zákona o pobytu cizinců používá termíny „prodloužení doby pobytu na území na vízum nebo prodloužení doby platnosti víza”, nikoliv termín „prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu”. Zákon tak nerozlišuje mezi prodloužením stávajícího dlouhodobého pobytu na základě stejného účelu nebo o prodloužení stávajícího dlouhodobého pobytu při změně účelu pobytu. Slova „nový pokračování

10 A 128/2010 3

pobyt” v ustanovení § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců neznamenají, že jde o jiný druh povolení k dlouhodobému pobytu. Při udělení povolení k dlouhodobého pobytu jde u obou případů v podstatě o udělení nového povolení. Povolení k pobytu je štítek vlepený v cestovním dokladu cizince a je na něm uvedeno datum platnosti. Při udělení dalšího povolení

k pobytu je vlepen nový štítek do cestovního dokladu cizince, na kterém je uvedena nová platnost. V obou případech je cizinec povinen doložit k žádosti v podstatě stejné doklady.

Žalobce se tak domnívá, že měl právo zůstat na území České republiky až do doby vyřízení jeho žádosti, stejně jako cizinci, kteří podají v termínu žádost o prodloužení dlouhodobého pobytu bez změny účelu pobytu a správní orgán tuto žádost nevyřídí v době platnosti stávajícího povolení k dlouhodobému pobytu.

Žalobce dále uvádí, že správní orgán měl postupovat podle ustanovení § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, tj. vydat rozhodnutí bezodkladně. Zákonodárce dal možnost správnímu orgánu vydat rozhodnutí bezodkladně a stanovené lhůty pro vyřízení žádosti jsou pouze krajními možnostmi v případech nedostatečně doložených nebo složitých. V případě žalobce byla žádost doložena nezpochybnitelnými doklady a zcela právně jednoznačná a jednoduchá.

Žalobce se tak domnívá, že správní orgán měl postupovat bezodkladně, čemuž nasvědčuje i ustanovení § 6 odst. 1 správního řádu, § 6 odst. 2 správního řádu, § 2 odst. 1 správního řádu a další ustanovení zakotvující základní zásady činnosti správních orgánů.

Žalobce se domnívá, že postup správního orgánu byl předem připraven za účelem neudělení povolení k dlouhodobému pobytu a jeho vyhoštění. Uvádí, že pokud by vycestoval, nemohl by splnit požadavky kladené na něj jako na žadatele-cizince živnostenským zákonem. Upozornil rovněž na to, že mezi Uzbeckou republikou a Českou republikou existuje řada dohod, mimo jiné i dohoda o vzájemné podpoře a ochraně investic, která byla napadeným rozhodnutím porušena, protože investoval jako občan Uzbekistánu finanční prostředky do podnikání na území České republiky a tato investice mu byla jednáním cizinecké policie zmařena.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 4.2. 2011, uvedl, že žalobu nepovažuje za důvodnou, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Žalobce měl na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání, a to do 1.1. 2010. Dne 2.12. 2009 podal žádost o dlouhodobý pobyt za účelem podnikání. Při podání žádosti byl poučen o tom, že žádost nezakládá oprávnění k pobytu na území České republiky po uplynutí původního pobytového oprávnění. Žalobce v době platnosti předchozího povolení dlouhodobého pobytu z území České republiky nevycestoval a dne 19.1. 2010 s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění.

Při vyjádření sepsaném v rámci řízení o správním vyhoštění žalobce uvedl, že neměl možnost vycestovat, neboť cesta do Uzbekistánu je drahá a on neměl peníze. Uvedl, že v České republice pracoval pro družstvo, ale již pro ně nepracuje, vyřídil si živnostenský list a

chtěl podnikat. Pokud jde o poučení, které obdržel dne 2.12. 2009, žalobce uvedl, že toto poučení zřejmě špatně pochopil. Uvedl zároveň, že na území České republiky nemá žádné příbuzné ani osoby blízké a uvedl, že nezná žádné důvody, které by mu bránily ve pokračování

10 A 128/2010 4

vycestování do domovského státu.

Následně vydal správní orgán prvého stupně rozhodnutí č.j. CPPH-1163/ČJ-2010-60-KP, kterým bylo žalobci uloženo správní vyhoštění podle ustanovení § 119 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán prvého stupně uvedl, že žalobce se po skončení platnosti předchozího povolení k dlouhodobému pobytu i nadále zdržoval na území České republiky,ačkoli další povolení mu nebylo vydáno. Tím porušil žalobce ustanovení § 103 písm. n) zákona o pobytu cizinců.

Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž uvedl, že nerozumí česky natolik, aby se do vyznal v právních záležitostech. Poukázal na to, že poučení, které mu bylo předáno, pochopil nesprávně. Zdůraznil, že v žádném případě nebyl jeho úmyslem porušovat české zákony. Toto odvolání následně doplnil prostřednictvím svého zástupce, přičemž v tomto doplnění argumentoval obdobně jako nyní v podané žalobě, když namítal, že na území České republiky se zdržoval oprávněně a své oprávnění k pobytu na území České republiky

dovozoval z podané žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání.

O odvolání rozhodl žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 30. 4. 2010, a to tak, že odvolání zamítl a rozhodnutí správního orgánu prvého stupně potvrdil. K námitkám uvedeným v odvolání žalovaný uvedl, že podle § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, cizinec, který hodlá na území České republiky pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat policii o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nejedná se tak prodloužení platnosti stávajícího dlouhodobého pobytu z důvodu změny jeho účelu, ale o podání nové žádosti o udělení povolení k dlouhodobému pobytu. Pokud žalobce spoléhal na jiné informace, než na podmínky stanovené v zákoně, musí nést následky sám. Poukázal rovněž na to, že podle ustanovení § 169 odst. 2 písm. e) platí, že pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, vydá se ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k trvalému pobytu. K tvrzení žalobce, že špatně pochopil poučení přiložené k žádosti o nový dlouhodobý pobyt, žalovaný uvedl, že pokud žalobce neovládal český jazyk, měl právo na to, aby si obstaral tlumočníka. Z uvedených důvodů žalovaný podané odvolání zamítl.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání žalobce setrval na podané žalobě, žalovaný se z účasti u ústního jednání omluvil.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Sporným v projednávané věci je především možnost použití lhůty dle ust. § 47 odst.2 zákona o pobytu cizinců i pro podání žádosti o dlouhodobý pobyt u změny účelu nově žádaného pobytu, nikoliv jen pro jeho prodloužení v rámci téhož účelu pobytu.

Podle ust. § 42 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je oprávněn podat cizinec, který na území pobývá na vízum k pobytu nad 90 dnů, hodlá na území přechodně pobývat po dobu delší než 1 rok a trvá-li stejný účel pobytu.

Podle ust. § 45 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Cizinec, který hodlá na území pobývat za jiným účelem, než který mu byl povolen, je povinen požádat policii o udělení nového povolení k dlouhodobému pobytu. Nové povolení k dlouhodobému pobytu nelze udělit v případech uvedených v § 33 odst. 1 nebo 3 s výjimkou případů uvedených v § 42 odst. 2.

pokračování

10 A 128/2010 5

Podle ust. § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců: K žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání je cizinec povinen dále předložit potvrzení finančního úřadu České republiky o stavu jeho daňových nedoplatků a potvrzení okresní správy sociálního zabezpečení o tom, že nemá splatné nedoplatky na pojistném na sociální zabezpečení a na státní politiku zaměstnanosti včetně penále; splatným nedoplatkem se pro účely tohoto zákona rozumí též nedoplatek na pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti včetně penále, k jehož úhradě bylo povoleno podle zvláštního právního předpisu9e) jeho splácení ve splátkách. Není-li cizinec daňovým subjektem nebo plátcem pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, předloží doklad vydaný finančním úřadem České republiky nebo okresní správou sociálního zabezpečení potvrzující tuto skutečnost.

Podle ust. § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců: Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se § 35 odst. 2 a 3, § 36, § 46 odst. 3 a 7 a § 47 vztahuje obdobně.

Podle ust. § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců: Žádost o povolení k dlouhodobému pobytu je cizinec povinen podat nejdříve 120 a nejpozději 14 dnů před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 120 dnů. V případě, že podání žádosti ve lhůtě podle předchozí věty zabrání důvody na vůli cizince nezávislé, je cizinec oprávněn tuto žádost podat do 3 pracovních dnů po zániku těchto důvodů; vízum se do doby zániku tohoto oprávnění považuje za platné.

Podle odst. 2 téhož ustanovení: Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1, považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.

V žalobě žalobce argumentoval tvrzením, že v případě institutu změny účelu dlouhodobého pobytu na území České republiky není v zákoně problematika období od podání nové žádosti do jejího rozhodnutí nijak zvlášť upravena, a proto je nutno analogicky posuzovat takovou situaci dle právní úpravy nejbližší, tj. podle ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců.

Soud dospěl k závěru, že analogické aplikace lhůty podle ust. § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců pro podávání žádosti o pobyt i při změně účelu pobytu se nelze dovolávat, neboť jde při prodlužování pobytu a povolování pobytu při změněném účelu povolovaného pobytu o obsahově odlišné instituty. Ustanovení § 47 zákona o pobytu cizinců řeší podmínky podávání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu v případech, kdy účel pobytu je shodný s dosud povoleným, a to ve smyslu odkazu § 44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ustanovení § 45 odst.1 zákona o pobytu cizinců naopak výslovně uvádí, že hodlá–li se cizinec zdržovat na území ČR nadále z jiného než dosud povoleného účelu, je povinen podat novou žádost. Proto při změně účelu doposud povoleného pobytu, nelze na podávání žádosti aplikovat ust. § 47 odst.1 a 2 zákona o pobytu cizinců, které je naopak použitelné při prodloužení dlouhodobého pobytu.

Ustanovení § 47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců, stanovuje mírnější podmínky při podávání žádosti (doba platnosti víza se prodlužuje do rozhodnutí o žádosti) právě proto, že jde o povolení téhož účelu pobytu a žádá se pouze o jeho prodloužení, resp. povolení pobytu za stejným účelem, za jakým bylo uděleno vízum, tedy povolení ke vstupu na území ČR. Dobrodiní tohoto ustanovení nelze použít v případě povolování jiného účelu pobytu než dosud povoleného, neboť na rozdíl od prodloužení pobytu v rámci téhož účelu musí správní orgán komplexně zjišťovat nové, dosud neprověřované skutečnosti. Rozsah nového posouzení je dán účelem pobytu, o jehož povolení je žádáno, a tento účel implikuje důkazy a podklady, které je nutno k žádosti doložit. Jinými slovy řečeno: vztaženo na případ žalobce, je nepochybné, že pro povolení pobytu za účelem podnikání jsou zákonem dané jiné zákonné pokračování

10 A 128/2010 6

podmínky, které musí žadatel splňovat, než je tomu v případě povolení pobytu za účelem zaměstnání. Žalobce také při podání žádosti předložil dokumenty prokazující splnění podmínek pro povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání dle ust. § 46 odst. 7 zákona o pobytu cizinců.

Soud tedy činí dílčí závěr, že žalobce se počínaje dnem 2. 1. 2010 zdržoval na území ČR neoprávněně, neboť k tomuto dni již nebylo jeho předchozí povolení k pobytu za účelem zaměstnání platné a nově podaná žádost o povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání jej k tomuto pobytu bez dalšího neopravňovala.

Podmínky uvedené v ust. § 119 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona o pobytu cizinců byly tedy splněny, neboť žalobce skutečně pobýval na území České republiky bez platného povolení k pobytu.

Podle § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců však rozhodnutí o správním vyhoštění podle § 119 nelze vydat, jestliže jeho důsledkem by byl nepřiměřený zásah do soukromého nebo rodinného života cizince. Toto ustanovení tedy zakotvuje zásadu, že v případě, kdy by správní vyhoštění bylo nepřiměřeným zásahem do rodinného nebo soukromého života cizince, ač jinak by pro takové rozhodnutí byly všechny zákonné podmínky splněny, nesmí být takové rozhodnutí vydáno. Jedná se tak o jakýsi zákonný korektiv pro případy, kdy by se aplikace zákonné úpravy ukázala jako nepřiměřeně přísná. Soud shledal, že toto ustanovení mělo být aplikováno i v případě žalobce, a to z následujících důvodů:

Podle § 169 odst. 2 písm. e) zákona o pobytu cizinců pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, rozhodnutí se vydá ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu. Je tedy zřejmé, že cizinecká policie je primárně povinna vydat rozhodnutí bezodkladně a teprve v případě, kdy rozhodnutí není možné vydat bezodkladně, může být toto rozhodnutí vydání vydáno ve lhůtě 60 dnů od podání žádosti. V případě žalobce v době podání žádosti o povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání zbývalo ještě dalších 29 dnů do doby, než uplyne platnost původního povolení k pobytu za účelem zaměstnání. Ze správního spisu ani z odůvodnění rozhodnutí správních orgánů přitom nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že o žádosti žalobce nebylo možno bezodkladně rozhodnout.

Obecně je nutno konstatovat, že nerozhodl-li správní orgán o žádosti žalobce ve lhůtě stanovené zákonem, jedná se o jednoznačné pochybení správního orgánu (srov. § 13 zákona č. 82/1998 Sb.). Dále je nutno obecně konstatovat, že rozhodnutí o správním vyhoštění je zásahem do soukromého nebo rodinného života cizince vždy, s ohledem na znění § 119a odst. 2 zákona o pobytu cizinců je pak třeba v každém jednotlivém zkoumat „přiměřenost“ tohoto zásahu. Byl-li by neoprávněný pobyt žalobce na území České republiky důsledkem toho, že správní orgány při rozhodování o žádosti žalobce o povolení dlouhodobého pobytu za účelem podnikání o této žádosti nerozhodly v zákonné lhůtě, je nutno mít za to, že zásah do soukromého života žalobce způsobený rozhodnutím o správním vyhoštění by byl nepřiměřený. Lze totiž obtížně po žalobci požadovat, aby snášel důsledky pochybení státních orgánů, za něž nenese odpovědnost, a aby k jeho tíži bylo přičítáno protiprávní jednání správního orgánu (v době vydání žalobou napadeného rozhodnutí byl navíc k rozhodnutí o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobého pobytu i k rozhodnutí o správním vyhoštění příslušný týž orgán cizinecké policie).

Při hodnocení přiměřenosti dopadů do soukromého nebo rodinného života cizince je totiž nutno hodnotit nejen osobní a rodinné poměry žalobce, ale i okolnosti, které k naplnění pokračování

10 A 128/2010 7

důvodů pro vydání rozhodnutí o správním vyhoštění vedly. Je-li jediným (nebo převážným) důvodem naplnění těchto důvodů protiprávní konání správních orgánů, nebude možno rozhodnutí o správním vyhoštění vydat ani v případě, pokud míra dopadu do soukromého nebo rodinného života cizince v konkrétním případě sama o sobě nebude vybočovat z obvyklých mezí. Tak je tomu ostatně i v případě žalobce, kdy nebyly v řízení zjištěny žádné zvláštní okolnosti spočívající v jeho osobních nebo rodinných poměrech nasvědčující tomu, že by správní vyhoštění v jeho případě představovalo výraznější zásah než v případě ostatních cizinců.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobě vyhověl a napadené rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

Povinností žalovaného v dalším řízení bude, aby se zabýval otázkou, zda o žádosti žalobce o povolení k dlouhodobému pobytu za účelem podnikání bylo možno rozhodnout bezodkladně, tj. ještě v době platnosti jeho předchozího povolení k pobytu za účelem zaměstnání. Pokud žalovaný dospěje k závěru, že bezodkladné rozhodnutí o této žádosti žalobce nebylo možné, bude jeho povinností, aby tyto důvody v odůvodnění svého nově vydaného rozhodnutí uvedl tak, aby byly žalobci zřejmé a mohly být případně soudem přezkoumány. Neshledá-li žalovaný žádné takové důvody, učiní na základě tohoto zjištění odpovídající závěr ve vztahu k přiměřenosti dopadů rozhodnutí o správním vyhoštění do soukromého a rodinného života cizince v souladu se shora uvedeným názorem soudu. Právním názorem, který soud vyslovil v tomto rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

Žalobce měl se svojí žalobou úspěch a náleží mu proto náhrada důvodně vynaložených a prokázaných nákladů řízení podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Tyto náklady spočívají v daném případě pouze v zaplaceném soudním poplatku ve výši 2.000,- Kč. Jiné náklady ze soudního spisu nevyplývají a žalobce je ani nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek

uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 5. dubna 2011

Mgr. Jana Brothánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru