Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

10 A 105/2010 - 98Rozsudek MSPH ze dne 03.05.2011

Prejudikatura

10 Ca 250/2003 - 48

4 As 30/2008 - 102

6 As 35/2009 - 96

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 As 125/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

10 A 105/2010-98

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jany Brothánkové a soudců Mgr. Jana Kašpara a JUDr. Ing. Viery Horčicové v právní věci žalobce: Obec Kralice nad Oslavou, se sídlem Kralice nad Oslavou 78, IČ 00289698, zast. JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem, se sídlem Těsnohlídkova 9, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2010 čj. 102/560/10; 3031/ENV/10, sp. zn. OP 5/2010

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15.2. 2010 č.j. 102/560/10; 3031/ENV/10 sp.zn. OP 5/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí České inspekce životního prostředí (dále jen inspekce) ze dne 23.11. 2009 č.j. ČIŽP/46/OOP/SR01/0913513.010/09/HPP. Citovaným rozhodnutím inspekce byla žalobci uložena pokuta ve výši 130.000,- Kč za správní delikt podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl dopustit vykonáváním činnosti zakázané ve zvláště chráněném území a evropsky významné lokalitě. Ke správnímu deliktu mělo dojít tím, že žalobce od počátku roku 2008 do doby kontroly inspekce, tj. 27.7. 2009, ukládal a následně rozhrnoval odpady, zeminu a kamení na pozemku parc. č. 781/1 v k. ú. Kralice nad Oslavou, který je jednak součástí přírodní rezervace údolí Oslavy a Chvojnice, dále pak součástí evropsky významné lokality údolí Oslavy a Chvojnice, ačkoliv je tato činnost v daném území zakázána. Tím došlo ze strany žalobce k porušení ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny a porušení ustanovení § 45b odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny. Současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000,- Kč.

Žalobce v první žalobní námitce uvádí, že rozhodnutí je vydáno v rozporu s ustanovením § 48 odst. 2 správního řádu, tj. namítá překážku řízení pro věc rozhodnutou. K tomu uvádí, že rozhodnutím ze dne 11.9. 2009 č.j. ČIŽP/046/OOV/SR01/0913659.005 /09/HMS uložila inspekce žalobci pokutu podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. d) bod 34 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, kterého se měl žalobce dopustit tím, že tentýž materiál uložil na daném pozemku tak, že jej nechal shrnout směrem k toku Jinošovského potoka. Jedná se tedy o identický skutek s podrobnějším popisem jeho provedení. Dále poukazuje na rozhodnutí inspekce ze dne 29.9. 2009 č.j. ČIŽP/46/OOH/SR01/0913583.003/09/HPS, kterým byla žalobci uložena pokuta za správní delikt podle ustanovení § 66 odst. 4 písm. b) zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, jehož se měl žalobce dopustit identickým jednáním jako v případě žalobou napadeného rozhodnutí, kdy popis skutku ve výrokové části je identický s popisem skutku ve výrokové části napadeného rozhodnutí. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které bylo zamítnuto, a nyní je věc ve fázi soudního přezkumu rozhodnutí o odvolání.

Žalobce uvádí, že v dané věci je nesporné, že se jedná o skutek spočívající v umístění zeminy, kamení a jiných hmot na pozemku parc. č. 781/1 v k. ú. Kralice nad Oslavou. Toto jednání mohlo naplnit více skutkových podstat nejrůznějších správních deliktů chránících různé zájmy ve společnosti. Jedná se tedy o jednočinný souběh správních deliktů, kdy o každém z nich rozhoduje stejný věcně a místně příslušný správní úřad, tedy inspekce. Podle názoru žalobce tedy v řízení o daném skutku, jež bylo zahájeno dne 14.8. 2009, měl nalézací správní úřad řádně a mimo vší pochybnost popsat předmětný skutek a provést jeho právní kvalifikaci tak, aby byly řádně popsány znaky všech skutkových podstat správních deliktů, jež mohly být daným skutkem naplněny. Pokud tedy o tomto skutku rozhodl nalézací správní úřad, tj. inspekce, dne 11.9. 2009, a to tak, že jej kvalifikoval jako správní delikt na úseku vodního hospodářství, vytvořil tím dle názoru žalobce překážku věci rozhodnuté, která brání jeho postihu za stejné jednání kvalifikované týmž správním úřadem jako jiný správní delikt. Žalobce měl za to, že skutek byl postižen první z uložených pokut, jejímuž vyměření se nebránil a toto přijal, neboť ji považoval za adekvátní postih v kontextu vlastní objektivní odpovědnosti.

Žalovaný argumentuje rozsudkem Městského soudu v Praze č.j. 10 Ca 15/2006-47, který však byla zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu č.j. 4 As 30/2008-102, na nějž se žalovaný rovněž odvolává. Tento judikát však není na předmětnou věc aplikovatelný pro odlišnost situace, neboť se jednalo o postih dvou odlišných správních deliktů naplněných dvěma odlišnými činy. O takový případ se v případě žalobce nejedná, neboť se sice jedná o tři dovozované skutkové podstaty, naplněné jedním činem, a to činem pokračujícím, jehož se měly dopustit i dosud nezjištěné osoby, předmětný judikát se však vztahuje na případ, kdy se jednalo o dva samostatné správní delikty spáchané dvěma odlišnými činy.

V případě žalobce se však jednalo toliko o jediný čin, který spočíval v tom, že žalobce se měl dopustit skutku tím, že po nahromadění zeminy a stavební suti na předmětném pozemku nechal vícekrát provést jejich shrnutí směrem k toku Jinošovského potoka. Ve všech třech případech byl posuzována zcela identický skutek, jehož se měl žalobce dopustit identickým jednáním.

Žalobce se dovolává porušení čl. 4 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod v kontextu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu publikovaného pod číslem 1338/2007 Sb. NSS, podle kterého nelze pro jeden skutek postihnout dvakrát. Žalobce považuje za vyloučené, aby jedno jednání tvořící jeden skutek bylo pravomocně postiženo pro konkrétní správní delikt a následně na základě jednoho původního kontrolního zjištění a dokazování postihováno pro jiné správní delikty spočívající v odlišných skutkových podstatách, avšak spáchaných jedním jednáním. Nemůže jít k tíži pachatele skutečnost, že v daném případě správní úřad zcela v rozporu s deklarovanou zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení jeden a tentýž skutek posuzuje ve více správních řízeních jako samostatné správní delikty a za tyto ukládá samostatné tresty.

Žalobce rovněž poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 As 17/2007, kde Nejvyšší správní soud rozhodl o zákazu dělení skutku na více izolovaných útoků posuzovaných v samostatných správních řízeních jako samostatné správní delikty.

Žalovaný odmítl aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS pouhou obecnou a nepřezkoumatelnou negací námitky žalobce. Takové odůvodnění je nepřezkoumatelné, neboť neobsahuje žádnou úvahu žalovaného opírající se o výklad uvedeného judikátu.

Žalobce uvádí, že lze očekávat námitku spočívající v tom, že se jednalo o různé správní delikty podle různých zákonů, o nichž rozhodují různá oddělení nalézacího správního úřadu. K tomu žalobce zdůrazňuje, že zákon neřeší v případě správních deliktů otázku funkční příslušnosti, která je dána interním normativním aktem, jež je pro účastníky správního řízení nevýznamná. Podle názoru žalobce inspekci nic nebránilo v rámci správního řízení zahájeného dne 11.9. 2009 předmětný skutek řádně popsat, kvalifikovat jako více správních deliktů a v jednom řízení o něm rozhodnout v souladu se zásadami ukládání trestů v případě jednočinných souběhů.

Pokud žalovaný poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 6 As 40/2005, pak je nutno zdůraznit, že tento rozsudek byl vydán dříve než judikát publikovaný pod č. 1338/2007 Sb. NSS, který deficit právní úpravy týkající se správních deliktů zaplňuje zásadami řízení trestního. Tento judikát se navíc vztahuje k rozhodování různých věcně a místně příslušných správních úřadů, což opět není případ žalobce.

Podle názoru žalobce není rozhodující, jak je skutek právně kvalifikován, nýbrž jakým jednáním byl správní delikt spáchán a zda je k jejich posouzení příslušný týž nalézací správní úřad. Inspekce nepopírá, že by se jednalo o skutek odlišný od skutku v již rozhodnuté věci, namítá však, že tímto skutkem byla naplněna skutková podstata jiného správního deliktu. Tento názor však námitku ne bis in idem nevylučuje, neboť se může jednat o souběh více správních deliktů spáchaných jedním jednáním.

Ve druhé žalobní námitce žalobce uvádí, že podle názoru inspekce měl porušit ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) zákona o ochraně přírody a krajiny, tj. zákaz nevratně poškozovat půdní povrch. Takové poškození půdního povrchu však nebylo žalobci prokázáno, neboť pouze rekultivoval divokou skládku. Rovněž tak není z odůvodnění zřejmé, jakým konkrétním jednáním žalobce měl porušit ustanovení § 34 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny a měnit dochované přírodní prostředí. V tomto směru není napadené rozhodnutí přezkoumatelné, neboť ani z výroku ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, v jakém rozsahu byl ohrožen zájem chráněný zákonem.

Žalobce již v odvolání zdůraznil, že inspekce v napadeném rozhodnutí nekonstatuje, ani podrobně nerozvádí, z čeho dovozuje, že došlo v negativním slova smyslu ke změně přírodního prostředí v lokalitě či v jakém rozsahu byl nevratně poškozen půdní povrch. Inspekce navíc nikde ani nerozvádí, jak dospěla k závěru, že se v předmětném případě jedná o odpad, když sama v jiném správním řízení o témže skutku a na jiném místě spisu totéž jednání posuzuje jako terénní úpravu a věc předkládá k posouzení stavebnímu úřadu. Minimálně z tohoto důvodu měla vyčkat, jak stavební úřad v dané věci rozhodne. Pokud by se tedy jednalo o terénní úpravu, pak tato v žádném případě nenarušuje půdní povrch ani přírodní prostředí.

Tuto námitku žalovaný odmítl, když se odvolává na tvrzený stav, který však nemá podporu v zákonných důkazech provedených v rámci předmětného správního řízení. V dané věci nebylo nikdy nařízeno ohledání postupem podle § 54 správního řádu, ani nebyl zpracován znalecký posudek postupem podle ustanovení § 56 správního řádu, navíc eventuální listinné důkazy, na které se žalovaný odvolává, nebyly v rámci řízení provedeny postupem dle ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, a to ani v rámci případného ústního jednání, jež nebylo v rámci řízení nařízeno ani postupem mimo ústní jednání dle § 51 odst. 2 správního řádu, o čemž by byl žalobce nepochybně vyrozuměn. Na tyto procesní nedostatky by žalobce nepochybně upozornil již v rámci správního řízení, pokud by mu byla dle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu dána možnost vyjádřit se k podkladům pro vydání rozhodnutí. Tuto možnost však žalovaný žalobci upřel, čímž zkrátil jeho právo na spravedlivý proces.

Ve třetí žalobní námitce žalobce namítá, že žalovaný uvedl, že jednáním žalobce byly způsobeny „zcela nepochybně” změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému a změnilo dochované přírodní prostředí v rozporu s dochovanými podmínkami stanovenými ve zřizovací vyhlášce. Toto tvrzení však představuje pouze nepřezkoumatelné konstatování v rámci správního uvážení, obsahující nepřezkoumatelné domněnky, jež nejsou ve správním spise doloženy žádným zákonným důkazem, zejména pak odborným vyjádřením či znaleckým posudkem, s nímž by bylo možno polemizovat a k němuž by bylo možno se vyjádřit.

Žalobce tvrdí, že ke změnám v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému nedošlo, neboť podmínky v prostředí se nezměnily. K odstranění rozporu mezi oběma zcela obecnými tvrzeními žalobce navrhuje, aby soud v řízení o této žalobě provedl dokazování zejména nařízením znaleckých posudků k posouzení zásahu do daného ekosystému z pohledu jeho případných změn a jejich nevratnosti.

Ve čtvrté žalobní námitce žalobce uvádí, že trvá na tom, že citovaného správního deliktu se musit dopustit přímo pachatel, tedy v daném případě žalobce, svým zaviněným jednáním. V napadeném rozhodnutí však zejména inspekce konstatuje zavinění žalobce tím, že se měl dopustit skutku, v němž spatřovala správní delikt, svým jednáním. Naproti tomu v rozhodnutí inspekce ze dne 29.9. 2009 č.j. ČIŽP/46/OOH/SR01/0913583 je uvedeno, že daného zcela identického skutku se měl žalobce dopustit tím, že předmětné jednání umožnil spáchat jinému. Zákon sám nezná formu pomoci k danému správnímu deliktu. Žalovaný a inspekce by si tak měly vyjasnit, zda se tedy skutku dopustil žalobce či zda jej umožnil spáchat jinému. Ve výroku rozhodnutí inspekce, které se týká této projednávané věci, jej již jednoznačně konstatováno, že správní delikt dle ustavení § 88 odst. 2 písm. n) spáchal žalobce. Ve skutkově shodném případě tak inspekce rozhodla odlišně, čímž porušila zásadu legitimního očekávání.

Žalobce dále poukazuje na to, že inspekce ani žalovaný nemají vyřešeno, kdo vlastně byl původcem daného odpadu a kdo, popřípadě kdy, jej navážel. Není tedy dostatečně zjištěn skutkový stav, který byl podkladem pro vydání napadeného rozhodnutí. Pokud se žalovaný odvolává na údajná vyjádření starosty zejména před zahájením správního řízení, je nutno zdůraznit, že starosta obce nebyl v daném řízení vyslechnut jako svědek postupem dle ustanovení § 55 správního řádu. Pokud se k věci vyjadřoval, tak jen v rámci podání vysvětlení postupem dle ustanovení § 137 správního řádu, kdy k takovým záznamům pořízeným před zahájením správního řízení nelze dle ustanovení § 137 odst. 4 správního řádu přihlížet.

Rovněž poukazuje na to, že pokud podle odůvodnění žalovaného nezná platný právní řád institut společenské nebezpečnosti, nyní společenské škodlivostí deliktu, pak žalobce odkazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž tam, kde právní úprava správních deliktů je deficitní, lze aplikovat zásady trestního řízení, jež tento institut znají.

V páté žalobní námitce žalobce uvádí, že v průběhu řízení opakovaně namítal, že podle ustanovení § 67 odst. 1 správního řádu zaniká trestnost daného správního deliktu uplynutím jednoho roku od okamžiku, kdy se správní úřad o skutku dozví, nejpozději uplynutím tří let od okamžiku spáchání, kdy trestnost předmětného deliktu již zanikla. Současně namítl, že v daném případě ze správního spisu ani z napadeného rozhodnutí nelze zjistit začátek běhu objektivní i subjektivní lhůty. Tuto námitku dle názoru žalobce žalovaný spolehlivě a přezkoumatelně nevyvrátil.

Z obsahu rozhodnutí je zřejmé, že inspekce zahájila řízení na základě konkrétního udání, které však ve spise není založeno, byť je zde oznamovatel citován. Není rovněž vyloučeno, že daný skutek mohl být oznámen inspekci i v dávnější minulosti. Tím, že inspekce neuvedla okamžik, kdy danou skutečnost zjistila, zejména ale tím, že do správního spisu nezaložila udání, které bylo podkladem pro zahájení řízení, znemožnila žalobci hájit se námitkou prekluze.

Žalovaný sice tvrdí, že samo udání nemohlo způsobit začátek běhu prekluzívní lhůty, tento svůj názor však nedokládá žádnou přezkoumatelnou právní úvahou. Žalobce se domnívá, že pokud udání obsahuje dostatek skutečností odůvodňujících zahájení správního řízení, může založit začátek běhu prekluzívní lhůty stejně jako v případě trestního řízení. Pokud bychom přisvědčili názoru žalovaného, pak by byla subjektivní lhůta pro zánik trestnosti nadbytečná, neboť by záleželo pouze a jen na úvaze správního úřadu, kdy začátek běhu dané lhůty označí.

Žalobce rovněž trvá na tom, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, kdy začal běh objektivní lhůty pro zánik trestnosti daného správního deliktu.

Žalobce rovněž poukazuje na to, že dle ustálené rozhodovací praxe správních úřadů začátek běhu subjektivní lhůty nelze počítat až od okamžiku kontrolní akce, nýbrž od okamžiku, kdy se správní úřad o existenci daného skutku prokazatelně dozvěděl. Tento okamžik musí být v odůvodnění napadeného rozhodnutí uveden přezkoumatelným způsobem, jinak lze napadené rozhodnutí v této části považovat za nepřezkoumatelné.

V šesté žalobní námitce žalobce uvádí, že správní spis považuje za nekompletní. Ze spisového přehledu spisu je zřejmé, že ve spise jsou před listinami, kterými bylo toto řízení zahájeno, zařazeny listiny o výkonu kontrolní funkce bez toho, aniž by přítomnost těchto listin byla jakkoliv procesně provedena. Ze spisového přehledu je zřejmé, že spis je jednak neúplný a jednak celá řada důkazů nebyla procesně provedena. Žalobce konstatuje, že dle ustanovení § 51 správního řádu lze k provedení důkazu užít pouze ty důkazní prostředky, které byly získány v souladu se zákonem.

Žalobce zdůrazňuje, že v daném řízení jako důkaz nebyla provedena žádná listina, neboť nebylo nařízeno žádné ústní jednání, uvedené listiny nebyly provedeny k důkazu, stejně tak jako nebyly provedeny mimo ústní jednání. Skutečnost, že žalobce měl v nalézacím správním řízení možnost do spisu nahlédnout, nezbavuje správní úřad povinnosti důkazy listinami v řízení provést.

Žalobce uvádí následující procesní vady, z nichž dovozuje nepřezkoumatelnost spisového materiálu, který je žalovaným označen jako správní spis:

a) inspekce nepřipojila ke správnímu spisu kontrolní spis, ze kterého by bylo zřejmé, jakým způsobem kontrola proběhla a o jaký typ kontroly se jednalo. Lze se tedy domnívat, že kontrola jako samostatný proces neproběhla, neboť žalobci nebyl doručen kontrolní protokol ani mu nebyla dána možnost proti kontrolním zjištěním vznést námitky podle zákona č. 552/1991 Sb. Proběhlá kontrolní zjištění pak lze považovat za úkony přípravného řízení správního dle ustanovení § 42 správního řádu, které však nelze v rámci správního řízení použít, pokud by jejich získání nebylo provedeno postupem dle ustanovení § 138 správního řádu. Nebyla-li tedy kontrolní zjištění provedena v rámci výkonu kontroly, což pravděpodobně nebyla, neboť účastníkovi není známo, že by mu byla dána možnost námitek, nelze toto zjištění provést, neboť součástí spisu není usnesení dle ustanovení § 138 správního řádu o zajištění předmětných důkazů z důvodu jejich neodkladnosti.

b) v dané věci nebylo nařízeno ústní jednání. Součástí správního spisu není ani vyrozumění žalobce o úkonech konaných mimo ústní jednání, jak to předpokládá ustanovení § 51 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 4 odst. 3 správního řádu. Ve spise rovněž nejsou žádné záznamy o provedení důkazu listinami dle ustanovení § 53 odst. 6 správního řádu, ani protokoly o svědeckých výpovědích. Podle názoru žalobce také v daném řízení nebyly procesně použitelným způsobem provedeny žádné důkazy. I když se odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolává na „sdělení starosty” nebo fotodokumentací provedenou inspektory v den kontroly, nebyly tyto důkazy v rámci řízení o správním deliktu provedeny a nalézací správní úřad z nich proto nesmí vycházet.

c) inspekce v napadeném rozhodnutí konstatuje stovky tun odpadu, který je kvalifikovaným odhadem inspekce. Na místě samém se však objektivně nachází pouze navážka představující zarovnání terénu a jeho terénní úpravy v objemu o desetinný řád nižší. K tvrzením inspekce se ve správním spise nenachází žádné přezkoumatelné důkazní prostředky s výjimkou nepřezkoumatelného závěru inspekce. K prokázání tvrzení, že se jedná o odpad včetně jeho kvantifikace, pak inspekce neprovedla ani místní šetření spojené s ohledáním ani znalecký posudek na stanovení složení a charakteru daného materiálu. Žalobce tak namítá, že dokazování nebylo provedeno tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, navrhuje proto, aby soud dokazování v řízení před soudem doplnil o nařízení místního šetření za současného znaleckého dokazování.

V sedmé žalobní námitce žalobce uvádí, že trvá na tom, že sám na daném pozemku skládku neprováděl a prováděl pouze rekultivaci předmětného pozemku. Inspekce rozhodovala na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, když si neopatřila stanoviska dotčených správních úřadů, kterými jsou příslušné orgány ochrany životního prostředí obcí s rozšířenou působností a popřípadě stavebních úřadů, z nichž by bylo zřejmé, že se v daném případě nejedná o nepovolenou skládku odpadu, nýbrž o rekultivaci bývalé skládky.

Jakkoliv by dané jednání mohlo po stránce formální vykazovat podobnost se správním deliktem, pro který byla žalobce postižen, po stránce materiální nemá dané jednání žádnou společenskou nebezpečnost, neboť jak příroda, tak ani krajina nebyla daným jednáním dotčena či ohrožena, nýbrž naopak došlo k rekultivaci skládky, kterou založil právní předchůdce žalobce.

V osmé žalobní námitce žalobce namítá, že inspekce zcela popřela zásadu individualizace trestu, když uvedla, že pokuta byla uložena ve výši, která má motivační a výchovný účinek. Tím ale zcela ignorovala postavení žalobce, který je malou obcí s minimálním počtem obyvatel. Uložení pokuty v takto značné výši znamená ohrožení chodu obce, kdy bude nutno zastavit veškeré investice do jiných oblastí, tím dojde k ohrožení činnosti obce jako takové.

Žalovaný sice tvrdí, že žalobce je střední obcí s ročními příjmy okolo deseti milionů korun, nedodává však, že drtivá většina těchto příjmů je určena na mandatorní výdaje. Pro své tvrzení žalovaný neprovedl žádné důkazy, ačkoliv se důkaz obecním rozpočtem přímo nabízel. Z tohoto důvodu žalobce navrhuje, aby předmětný důkaz byl proveden v řízení před soudem.

Žalobce dále poukazuje na to, že řízení bylo zahájeno na základě udání jednotlivců. Pokud by inspekce preferovala více prevenci než represi, bylo by možné dané situaci efektivně předejít. Ze strany žalobce pak společenskou nebezpečnost zeslabuje i fakt, že se nejedná o skládku odpadu, ale o rekultivaci pozemku způsobem, který je obvyklý prakticky ve všech obcích. Napadené rozhodnutí vytváří z tohoto pohledu nebezpečný precedens.

V deváté žalobní námitce žalobce namítá, že v rozporu s ustanovením § 15 odst. 4 správního řádu neobsahoval v době nahlédnutí správní spis záznam o určení oprávněných úředních osob, a proto nelze ověřit, zda osoby které ve věci jednaly a věc rozhodovaly, jsou ve skutečnosti oprávněnými úředními osobami.

V desáté žalobní námitce žalobce uvádí, že opakovaně napadá procesní nepřezkoumatelnost výrokové části napadeného rozhodnutí, které neobsahuje jasně formulovaný výrok o vině, s níž se žalovaný nedostatečně vypořádal. Napadené rozhodnutí sice obsahuje výrok o trestu s obecným popisem skutku, který je v dané podobě nepřezkoumatelný, neboť neobsahuje popis naplnění základních znaků skutkové podstaty předmětného správního deliktu. Žalobce má za to, že nalézací správní úřad má povinnost správní delikt ve výrokové části podrobně popsat stejným způsobem, jakým je popisován trestný čin v případě rozsudku soudu. Tak, jak je skutek popsán, je zaměnitelný s jinými skutky, o kterých již bylo pravomocně rozhodnuto.

V jedenácté žalobní námitce žalobce namítá, že napadené rozhodnutí neobsahuje v rozporu s ustavením § 68 odst. 6 správního řádu úplné poučení, neboť neobsahuje uvedení dne, od kterého se počítá běh odvolací lhůty v případě fikce uložení. S touto námitkou se žalovaný vypořádal bez odůvodnění prostou negací. Ačkoli se jedná o vadu formální, v zájmu právní jistoty je dle názoru žalobce vhodné, aby o této námitce soud rozhodl.

Ve dvanácté žalobní námitce žalobce uvádí, že trvá na svém prohlášení, že se správním úřadem byl připraven k jeho zákonným procesním výzvám spolupracovat, a to především v rámci ústního jednání či místního šetření, jež však v daném řízení neproběhla. Klást tuto skutečnost k tíži žalobce postrádá jakoukoliv procesní logiku.

Ve třinácté žalobní námitce žalobce namítá, že v dané věci rozhodoval žalovaný jakož i inspekce jako nepříslušné státní úřady, neboť namísto nich měl předmětné jednání posuzovat stavební úřad, a to z pohledu, zda se v daném případě nejedná o rekultivaci skládky provedenou v rozporu se schváleným způsobem provedení. Žalovaný tak svým rozhodnutím suploval činnost stavebních úřadů, kdy na napadené rozhodnutí je tedy nutno nahlížet jako na rozhodnutí vydaném příslušným správním úřadem.

Ve čtrnácté žalobní námitce žalobce uvádí, že napadená rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů, protože inspekce se soustředila při odůvodnění rozhodnutí pouze na rekapitulační část, jež představuje větší část rozhodnutí, ale poté se již nevypořádala se všemi námitkami žalobce a na konkrétní námitky reagovala především odkazy na odůvodnění rozhodnutí o námitkách z předchozích kontroly. Většinu námitek žalobce inspekce odmítla obecným odkazem na jejich nesprávnost, aniž by se vypořádala s argumentací žalobce. Takové rozhodnutí je nutno označit za nepřezkoumatelné.

Patnáctou žalobní námitku žaloba neobsahuje.

V šestnácté žalobní námitce žalobce uvádí, že je namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Poukazuje na to, že Ústavní soud přitom zdůraznil, že orgán veřejné moci není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku.

Pod bodem III žaloby pak žalobce poukazuje na to, že pokud se po formální stránce dopustil jednání, jež je správním deliktem, jednal ve skutkovém omylu způsobeném jednáním jiného příslušného správního úřadu, který rekultivaci skládky na daném pozemku povolil, a mimo jiné i z tohoto důvodu postrádá dané jednání zcela společenskou nebezpečnost.

Žalovaný ve vyjádření k podané žalobě, které bylo soudu doručeno dne 4.8. 2010, uvedl že žalobu považuje za nedůvodnou. Uvádí, že žalobce v podstatě opakuje námitky, z nichž některé uplatnil již v průběhu řízení před inspekcí nebo v odvolání a napadá jejich nedostatečné vyřízení. Proto odkazuje na podrobné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, v němž se se všemi námitkami žalobce dostatečně vypořádal. K jednotlivým žalobním bodům pak žalovaný uvádí:

K první žalobní námitce týkající se údajné překážky věci rozhodnuté žalovaný uvádí, že podle jeho názoru se v daném případě jednalo o souběh vícečinný, kdy žalobce spáchal více skutků a každý z nich je nutno posuzovat jako samostatný správní delikt. V tomto ohledu žalovaný poukazuje i na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudek 8 Tdo 195/2009, podle něhož momentem, který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit. Přitom se jedná o následek, který je znakem některého konkrétního trestného činu. V daném případě se jednalo o spáchání více správních deliktů, způsobených protiprávním jednáním žalobce, které mělo různé trestněprávní následky, konkretizované ve skutkových podstatách správních deliktů uvedených jednak v zákoně o vodách, jednak v zákoně o odpadech a také v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Z toho vyplývá, že postup inspekce nebyl v rozporu se zákonem, když jednotlivé správní delikty posoudila nikoliv jako „jeden identický skutek”, jednotlivá protiprávní jednání projednala v samostatných správních řízeních a pokutu uložila v souladu s příslušnými zákony.

K opakovaným poukazům žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 As 17/2007 žalovaný uvádí, že tento judikát nelze na daný případ aplikovat. Citovaný judikát se týkal situace, kdy měla být uložen trest za jediný (hromadný) správní delikt. V případě žalobce však bylo jediným skutkem spácháno několik správních deliktů, neboť porušil povinnosti stanovené různými zákony, které za nepříznivý následek protiprávního jednání na zákonem chráněný veřejný zájem stanoví konkrétní trest.

Proto nelze s žalobcem souhlasit v tom, že různé následky protiprávního jednání, byť spáchané jedním skutkem, jsou pro posouzení vzniku odpovědnosti jednajícího subjektu irelevantní. Naopak právě v takových případech zaujal Nejvyšší správní soud stanovisko, dle něhož se nejedná o porušení zásady ne bis in idem a v tomto směru poukazuje například na rozsudek je sp.zn. 6 As 40/2005 nebo 4 As 30/2008.

Ke druhé žalobní námitce týkající se neprokázání údajného poškození půdního povrchu žalovaný uvádí, že odkazuje na stranu 5 žalobou napadeného rozhodnutí. Odmítá přitom nově konstruované námitky, podle nichž stav zjištěný na pozemku při kontrole provedené v souladu s § 80 odst. l) zákona o ochraně přírody a krajiny a v souladu se zákonem o státní kontrole není důkazně doložen. Nesouhlasí s názorem žalobce, že nebyly provedeny žádné důkazy listinami a v tomto směru poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu (například rozsudek sp.zn. 8 As 12/2005), že protokol z kontroly může být jediným či určujícím důkazním prostředkem, pokud byla kontrola provedena v souladu se zákonem o státní kontrole, pak nelze úspěšně ani namítat nezákonnost následného správního řízení o deliktu.

Námitku žalobce, že mu žalovaný upřel možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, označil žalovaní za nejasnou a zmatečnou. Z předloženého spisu i z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že žalobce této možnosti využil v prvostupňovém řízení, když dne 20.10. 2009 doručil inspekci své vyjádření zpracované právním zástupcem. Žalobce však žádné doplnění dokazování nenavrhl. Neučinil tak ani v odvolání, kde by ovšem takový návrh nebyl podle § 82 odst. 4 správního řádu relevantní. Vzhledem k tomu, že spis předložený inspekcí nebyla v rámci odvolacího řízení doplněn, neměl žalovaný povinnost upozornit žalobce na možnost podle § 36 odst. 3 správního řádu.

Ke třetí žalobní námitce zpochybňující skutečnost, že došlo k nevratnému poškození půdního povrchu a ke změně dochovaného přírodního prostředí, žalovaný uvedl, že podle jeho názoru je nesporné, že navezením zeminy, kamení a dalších odpadů došlo k masivnímu překrytí dosavadního povrchu pozemku, a to v rozporu s bližšími ochrannými podmínkami přírodní rezervace. Následným rozhrnutím odpadu těžkou mechanizací byla završena zásadní změna předchozího (dochovaného) přírodního prostředí, které zde existovalo v době vyhlášení přírodní rezervace. Tato skutečnost byla inspekcí zjištěna a také řádně zdokumentována. Nelze proto souhlasit s žalobcem v tom, že bylo třeba dalšího dokazování. Inspekce je orgánem ochrany přírody a krajiny, v jehož působnosti je mimo jiné dozor nad tím, jako ostatní orgány veřejné správy a právnické a fyzické osoby dodržují ustanovení právních předpisů a rozhodnutí týkající se ochrany přírody a krajiny. Pracovníci inspekce mají v tomto oboru potřebnou kvalifikaci a ustanovení znalce k posouzení toho, co již inspekce sama odborně posoudila, by bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti správního řízení.

Ke čtvrté žalobní námitce týkající se zpochybnění otázky, zda žalobce se správního deliktu dopustil sám anebo jeho spáchání umožnil jinému, žalovaný uvádí, že tato námitka je nedůvodná a odkazuje na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí inspekce není nikde zmínka o tom, že se žalobce dopustil protiprávního jednání tím, že umožnil odpad ukládat na předmětný pozemek občanům obce. Pokud jde o jiná rozhodnutí inspekce, nejsou předmětem tohoto soudního řízení.

Žalovaný nicméně nesouhlasí ani s názorem žalobce, že v předmětném řízení nebylo prokázáno, že se žalobce správního deliktu podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny skutečně dopustil. Pro naplnění této skutkové podstaty není rozhodující, kdo byl původcem navezených odpadů. Z předloženého správního spisu vyplývá, že starosta jako zástupce žalobce sám do protokolu potvrdil, že obec jako vlastník předmětného pozemku souhlasila s tím, aby na tento pozemek občané naváželi zeminu, kamení, stavební suť a podobně. Navezením odpadu na obecní pozemek se tento odpad stal vlastnictvím obce, která jako vlastník pak byla objektivně odpovědná i za následek protiprávního jednání podle § 88 odst. 2 písm. n), aniž muselo být prokázáno její zavinění. Nadto žalovaný zdůrazňuje, že v daném případě se jedná o správní delikt, u něhož je dána objektivní odpovědnost.

K páté žalobní námitce týkající se běhu a začátku subjektivní a objektivní lhůty pro určení pokuty, žalovaný uvádí, že se žalovaný touto zabýval, ačkoli to bylo nadbytečné, neboť ustanovení § 88 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny subjektivní lhůtu pro uložení pokuty neupravuje. Pokud jde o objektivní lhůtu, k její prekluzi dojít nemohlo, neboť se jedná o trvající správní delikt, když k nedovolenému zásahu do předmětné části zvláště chráněného území docházelo dlouhodobě, a to prokazatelně od roku 2008 do kontroly inspekce dne 27.7. 2009. Rozhodnutí o pokutě nabylo právní moci rozhodnutím žalovaného dne 18.2. 2010. Objektivní tříletá lhůta podle citovaného § 88 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny začala běžet až po ukončení protiprávního jednání.

K šesté žalobní námitce, v níž žalobce označuje správní spis za nekompletní a uvádí, že přítomnost listin založených ve spise nebyla procesně provedena, žalovaný odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Sedmou žalobní námitku, v níž žalobce uvádí, že prováděl pouze rekultivaci skládky v souladu s vyjádřením Okresního úřadu v Třebíči z 19. 4. 1999, žalovaný uvádí, že tato námitka je nedůvodná a zmatečná. Žalobce nechápe, co se podle zákona o odpadech rozumí pod pojmem rekultivace skládky. Žalovaný odkazuje na znění ustanovení § 83 odst. 3 zákona o odpadech, podle něhož osoby provozující zařízení k odstraňování odpadů (provozováním skládky se rozumí i její ukončení a rekultivace), k jehož provozování nebylo podle zákona č. 125/1997 Sb. o odpadech třeba souhlasu příslušného orgánu státní správy, mohou toto zařízení provozovat po uplynutí jednoho roku od účinnosti zákona (tj. od 1.1. 2002) pouze se souhlasem k provozování takového zařízení podle tohoto zákona. Pokud si tedy žalobce jako právní nástupce toho, kdo skládku v minulosti založil, takový souhlas neopatřil, neměl oprávnění skládku dále provozovat, a to ani pokud by šlo o její rekultivaci. Ode dne 1.1. 2003 tak nebylo možno bez zmíněného souhlasu na skládku ukládat jakýkoli odpad, a to ani v souvislosti s její rekultivací. Kromě toho starosta jako statutární zástupce žalobce do kontrolního protokolu inspekce dne 22.7. 2009 sám potvrdil, že nejenže nežádal o povolení příslušný správní úřad odpadového hospodářství, ale ani nežádal stavební úřad o povolení k provádění terénních úprav v uvedené lokalitě. Navíc uvedl, že má v úmyslu uložené odpady na pozemku ponechat a dokončit rekultivaci území a toto území zatravnit.

Pokud jde o společenskou nebezpečnost, žalovaný poukazuje na to, že k ohrožení přírody a krajiny dochází již tím, že jsou porušeny právní předpisy upravující ochranu přírody a krajiny, tj. v daném případě ustanovení § 34 odst. 1 písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny. Společenská nebezpečnost v daném případě vyplývá mimo jiné i z postavení obce, která je samostatným celkem pověřením hospodařit s obecním majetkem s péčí řádného hospodáře tak, aby nebyly porušovány zákony.

Pokud jde o osmou žalobní námitku týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty, žalovaný uvedl, že žalobce v odvolání namítl pouze „ohrožení chodu obce”, nyní žalobce naopak uvádí, že pokuta chod obce neohrozí, ale „zasáhne ty nejpotřebnější”. K tomu žalovaný opakuje, že povinností obce je hospodařit s obecním majetkem s péčí řádného hospodáře, neporušovat přitom zákony a neriskovat, že porušení zákona nebude příslušným orgánem veřejné moci zjištěno a pokutováno.

K deváté žalobní námitce, podle níž spis v době nahlédnutí neobsahoval záznam o určení oprávněných úředních osob, žalovaný podotýká, že zatímco v odvolání žalobce namítal, že zmíněný záznam neobsahuje napadené rozhodnutí, nyní námitku účelově upravil. Námitka však ani v upravené verzi není důvodná. Spis při nahlédnutí dne 12.10. 2009 nepochybně obsahoval listinu nazvanou „soupis součástí spisu sp.zn. 0913513”, v níž je zmíněný záznam o oprávněných úředních osobách uveden.

Pokud jde o desátou námitku, v níž žalobce namítá, že výrok neobsahuje formulaci o vině, žalovaný uvádí, že z hlediska použití analogie je nejbližším právním předpisem zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, takže výrok by měl přiměřeně odpovídat ustanovení § 77 přestupkového zákona. V tomto ohledu byl výrok prvostupňového rozhodnutí dostatečně konkrétní. Zavinění musí být zkoumáno pouze tehdy, pokud tak zákon výslovně stanoví.

K jedenácté žalobní námitce týkající se údajné neúplnosti poučení napadeného rozhodnutí žalovaný uvádí, že s touto námitkou se již dostatečně vypořádal. Žalobní námitka tak, jak je formulována v žalobě, se vztahuje k žalobou napadenému rozhodnutí odvolacího orgánu. V tomto případě se však poučení řídí ustanovením § 91 odst. 2 správního řádu, dle něhož se proti takovému rozhodnutí nelze dále odvolat. Z toho vyplývá, že takové poučení nemůže obsahovat uvedení dne, od kterého se počítá běh odvolací lhůty.

Ke dvanácté žalobní námitce týkající se připravenosti žalobce spolupracovat se správním orgánem v daném řízení, žalovaný uvedl, že k této námitce nemá co dalšího dodat.

Ke třinácté žalobní námitce, podle níž měl v dané věci rozhodovat stavební úřad, žalovaný uvádí, že námitka je nedůvodná a absurdní. Pokud by rekultivace skládky byla provedena v rozporu se stavebními předpisy, je příslušný pokutovat takové jednání stavební úřad. To však samo o sobě nevylučuje, aby byl žalobce v případě porušení právních předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny pokutován také příslušným orgánem ochrany přírody a krajiny.

Ke čtrnácté žalobní námitce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí správních orgánů, žalovaný uvedl, že podle jeho názoru byly námitky žalobce uvedené v odvolání vypořádány dostatečně.

Tvrzení uvedená pod bodem 16 žaloby, žalovaný označil tak, že se dle jeho názoru se nejedná o relevantní žalobní námitku, proto se k ní nevyjadřuje.

K tvrzení pod bodem III žaloby, podle něhož žalobce nelze potrestat, protože jednal ve skutkovém omylu způsobeném jednáním jiného správního orgánu, uvedl, že se s ním žalovaný nemůže ztotožnit s odkazem na výše uvedené.

K tomuto vyjádření podal žalobce repliku, v níž uvedl, že podle jeho názoru v souladu se zásadou hospodárnosti řízení měla inspekce rozhodnout v jednom řízení. K tomu podpůrně poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp.zn. 5 Afs 9/2008, podle kterého souběžnému vyslovení viny za spáchání uvedených různých správních deliktů v jediném rozhodnutí správního orgánu nebrání zásada ne bis in idem, neboť nejde o situaci, kdy je opakovaně vedeno řízení o téže věci, o níž již bylo pravomocně rozhodnuto.

Žalobce v této souvislosti zdůrazňuje, že při ukládání sankce za sbíhající se delikty postupuje správní orgán v souladu s absorpční zásadou. Tuto zásadu žalovaný porušil, když o jednom skutku postupně rozhodl ve více řízeních.

Podle judikatury Nejvyššího správního soudu je při souběhu více správních deliktů analogické použití zásady absorpční přípustné, nestanoví-li příslušný právní předpis jinak. V daném konkrétním případě použité hmotněprávní normy zakládající skutkové podstaty jednotlivých správních deliktů, které žalovaný v jednání žalobce spatřoval, nevylučují uplatnění absorpčního principu, žalovaný tedy byl povinen takto postupovat.

V případě většiny námitek žalobce reaguje žalovaný prostou negací jeho argumentace, což se vztahuje například i k námitce týkající se protokolu z kontroly. Žalobce neargumentuje ve vztahu k obsahu protokolu po stránce odborné, namítá však, že tento protokol nebyl jako listinný důkaz v daném správním řízení proveden. Z tohoto hlediska nemá ve vztahu k této žalobní námitce judikát Nejvyššího správního soudu sp.zn. 8 As 12/2005, na nějž žalovaný poukazuje, žádnou relevanci.

Žalobce závěrem repliky zdůrazňuje, že v dané věci se jedná o precedenční případ v praxi existující převážně v činnosti inspekce, jež jedno jednání pachatelů správních deliktů v rámci funkční působnosti svých jednotlivých odborů posuzuje jako samostatné správní delikty, aniž by respektovala absorpční princip v rámci správního trestání.

Ze správního spisu byly zjištěny následující pro rozhodnutí soudu podstatné skutečnosti:

Ve správním spise je založen protokol o kontrolním zjištění vyhotovený Českou inspekcí životního prostředí, oblastním inspektorátem Havlíčkův Brod. Podle tohoto protokolu byla kontrola provedena podle zákona o vodách, podle zákona o odpadech a podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Z tohoto protokolu vyplývá, že kontroly se zúčastnil kromě pracovníků inspekce starosta obce Kralice nad Oslavou. Kontrola byla provedena na základě podnětu, který byl inspekci doručen. Podle protokolu se dne 27.7. 2009 inspektoři dostavili na Obecní úřad v Kralicích nad Oslavou. Přítomný starosta obce potvrdil, že pozemky parc. č. 781/1 781/2 v k. ú. Kralice nad Oslavou jsou ve vlastnictví žalobce. Za účasti starosty obce provedli inspektoři šetření na místě samém a zjistili, že část pozemku parc. č. 781/1 v k. ú. Kralice nad Oslavou je oplocena drátěným pletivem, vjezd na tuto část pozemku je možný pouze po odemčení ocelové závory. Klíče od závory jsou k dispozici na obecním úřadu. Povrch této části parcely je urovnáván a zasypáván zeminou a stavební sutí. Povrch na zbytku pozemku je již urovnán a překryt zeminou. Bez přesného zaměření nebylo možné zjistit, zda je zasypáván celý pozemek parc. č. 781/1 a parc. č. 781/2 anebo i pozemek parc. č. 1982/2 v k. ú. Kralice nad Oslavou, který je ve vlastnictví České republiky a jedná se o vodní plochu. Na místě byla pořízena fotodokumentace, s níž byl žalobce seznámen. Podle sdělení žalobce byl na pozemky parc. č. 781/1 a parc. č. 781/2 v k. ú. Kralice nad Oslavou navážen odpad z bývalé koželužny, která ukončila svoji činnost začátkem devadesátých let. Na pozemky byl ukládán rovněž odpad z obce během osmdesátých let.

Část pozemku parc. č. 781/1 žalobce od začátku roku 2008 urovnává. Zbytek pozemku parc. č. 781/1 a parc. č. 782/2 byl urovnán průběžně v předešlých letech, kdy měla obec k dispozici zeminu.

Starosta obce uvedl, že občanům obce Kralice nad Oslavou bylo umožněno na pozemek ukládat odpady zemin a kamení a stavebních a demoličních odpadů, a to z důvodu provedení terénních úprav a následné rekultivace. Předmětný pozemek je oplocen a vjezd na něj je osazen uzamykatelnou závorou. Od závory má klíč pouze starosta obce. Mechanismus ukládání odpadů fungoval tak, že pokud nějaký občan měl odpad zeminy a kamení, vyzvedl si na obecním úřadě klíč od závory, ve většině případů si starosta vizuálně ověřil, jaké odpady budou uloženy a občanovi určil přibližně místo jejich vysypání. Takto docházelo k urovnávání pozemků od počátku roku 2008. Ukládání odpadu probíhalo za plného vědomí a ústního povolení starosty obce. Starosta obce po nahromadění odpadu v lokalitě zajistil dle potřeby jejich shrnutí směrem k toku Jinošovského potoka, a to naposledy na začátku července 2009. Shrnutí prováděly pro obec Kralice nad Oslavou podnikající osoby, které vlastní čelní nakládač. Dle hrubého odhadu starosty obce se na předmětném pozemku nachází stovky tun zemin a stavebních odpadů. Tento odhad je i kvalifikovaným odhadem inspekce. Přesnější množství nebylo možné z důvodu nevedení evidence určit. Starosta rovněž uvedl, že nežádal o souhlas s provozováním zařízení k využívání odpadů, ani nežádal stavební úřad o povolení k provádění terénních úprav.

Dále bylo konstatováno, že dotčená lokalita je součástí zvláště chráněného území podle zákona o ochraně přírody a krajiny, a to přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice. Toto zvláště chráněné území bylo zřízeno vyhláškou Okresního národního výboru v Třebíči ze dne 27.9. 1990. V čl. 2 této vyhlášky je v podmínkách ochrany v bodě 2 mimo jiné uvedeno, že pokud z dalších ustanovení nevyplývají jinak, je zakázáno jakýmkoliv způsobem do chráněného území zasahovat, zejména rušit a měnit jeho přirozený vývoj, poškozovat jeho povrch, rostliny a živočichy a odnášet z něj jakékoliv přírodniny. Dotčené území je zároveň součástí evropsky významné lokality.

Starosta obce uvedl, že s obsahem protokolu souhlasí a upozornil na to, že postup je v souladu s projektem rekultivace skládky. Na bývalou skládku je dovážena pouze zemina a stavební sutě. Jedná se o starou zátěž, se kterou se musí obec vypořádat.

Z protokolu dále vyplývá, že žalobce byl poučen o tom, že má podle § 17 zákona o státní kontrole právo podat námitky proti protokolu a potvrdil, že byl seznámen s protokolem a byl mu předán stejnopis protokolu.

Opatřením ze dne 2.9. 2009 zahájila inspekce řízení o správním deliktu podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny. Žalobce byl současně poučen o tom, že je oprávněn navrhovat důkazy a činit jiné návrhy, k tomu mu byla stanovena lhůta 15 dnů od doručení opatření.

Dále je ve spise založen protokol o nahlédnutí do spisu spojený s vyjádřením k zahájenému řízení, sepsaný dne 12.10. 2009. Podle tohoto protokolu se na pracoviště inspekce dostavil starosta obce Kralice nad Oslavou, nahlédl do všech dokumentů týkajících se předmětného řízení. Uvedl, že by rád upřesnil množství navezeného odpadu, kdy v protokolu ze dne 27.7. 2009 se uvádí stovky tun, ve skutečnosti však bylo navezeno množství v řádu maximálně desítek tun. Nepřesnost týkající se množství odpadu byla dne 27.7. 2009 zaprotokolována z důvodu zdravotní indispozice starosty obce.

Následně se podáním ze dne 19.10. 2009 žalobce vyjádřil k zahájenému řízení prostřednictvím svého právního zástupce a uvedl obdobně jako v první žalobní námitce, že namítá překážku věci rozhodnuté a navrhuje proto, aby bylo zahájené řízení zastaveno.

Rozhodnutím inspekce ze dne 23.11. 2009 č.j. ČIŽP/46/OOP/SR01/0913513.010 /09/HPP byla žalobci uložena pokuta za protiprávní jednání uvedené v § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny tak, jak již bylo uvedeno shora, a současně byla žalobci uložena povinnost nahradit náklady správního řízení paušální částkou 1.000,- Kč.

Inspekce v odůvodnění rozhodnutí shrnula obsah zjištění učiněných při kontrole provedené dne 27.7. 2009. Uvedla, že v tomto případě se nejedná o dvojí postih za porušení téže právní povinnosti, neboť v daném případě byla obec Kralice nad Oslavou postižena za porušení právních povinností stanovených zákonem o vodách, případně zákonem o odpadech, zatímco v projednávaném případě je vyvozován vůči žalobci postih za porušení povinnosti podle jiného předpisu veřejného práva, tj. zákona o ochraně přírody a krajiny. V jednotlivých řízeních je předmětem řízení otázka, zda jednáním obce nedošlo k ohrožení či narušení objektu chráněného tím kterým příslušným předpisem a k porušení povinnosti stanovené rozdílnými právními předpisy. Každé správní řízení bylo vedeno ve věci různých samostatných a na sobě nezávislých správních deliktů, a proto zde nebyl aplikován princip absorpce.

Při stanovení výše pokuty inspekce vzala v úvahu, že ze strany žalobce došlo k negativnímu zásahu jak ve zvláště chráněném území přírodní rezervace, tak v evropsky významné lokalitě. Bylo přihlédnuto i k relativně velkému množství protiprávně uloženého materiálu, avšak s ohledem na poměrně malé území, kde k uvedenému zásahu došlo, hodnotí inspekce územní dosah tohoto deliktu jako lokální. Bylo rovněž zohledněno, že žalobce v průběhu správního řízení s inspekcí spolupracoval a že se jedná o první porušení zákona na úseku ochrany přírody.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání. Námitky uvedené v odvolání obsahově korespondují s žalobními námitkami číslo 1, 2, 4, 5, 6, 7, 10, 11. Dále žalobce namítal, že v rozporu s ustanovením § 15 odst. 4 správního řádu neobsahuje napadené rozhodnutí záznam o určení oprávněných úředních osob, a nelze proto ověřit, zda osoby, které ve věci jednaly a rozhodovaly, jsou ve skutečnosti oprávněnými úředními osobami.

O odvolání bylo rozhodnuto žalobou napadeným rozhodnutím tak, že odvolání žalobce bylo zamítnuto a napadené rozhodnutí inspekce potvrzeno. V rozhodnutí žalovaný shrnul průběh správního řízení a jednotlivé odvolací námitky. K těmto námitkám uvedl žalovaný následující:

K namítané překážce věci rozhodnuté, žalovaný uvedl, že nedošlo k porušení zásady ne bis in idem, neboť není dána totožnost jednání ve skutcích, pro něž byl žalobce již potrestán a nyní posuzovaným správním deliktem a není dána ani totožnost následků. V daném případě byl žalobce pokutován podle zákona o vodách, pokud materiál nahrnul do vodního toku, podle zákona o odpadech, jestliže nakládal s odpadem bez povolení či souhlasu příslušného správního orgánu a samozřejmě i podle zákona o ochraně přírody a krajiny, když prováděl ve zvláště chráněném území činnost zakázanou a naplnil tak skutkovou podstatu správního deliktu podle § 88 odst. 2 písm. n) zákona o ochraně přírody a krajiny.

K námitce týkající se nepřezkoumatelnosti výroku rozhodnutí inspekce, žalovaný uvedl, že i když inspekce v odůvodnění zcela nevyčerpala popis skutečností vyplývajících z předloženého spisového materiálu, je zřejmé, proč navezením a rozhrnováním předmětného materiálu byl půdní povrch nevratně poškozen. V roce 1990 se pozemek stal součástí zvláště chráněného území, což bylo vyznačeno mimo jiné i v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu nebylo relevantní, že snad v části předmětné lokality dříve byl ukládán komunální či jiný odpad. Předmětem vyhlášení chráněného území je podle zřizující vyhlášky ochrana kaňonovitého údolí zmíněných řek s velkou rozmanitostí krajinného reliéfu. Území je jedinečnou ukázkou původních a posledních zachovaných moravských toků, zajímavých jak po stránce krajinářské, ale i z hlediska botanického a zoologického. Zahrnutí pozemku s původní vegetací stavební sutí, zeminou a kamením bylo jistě pro vegetaci chráněného území zásahem, který je podle ustanovení § 34 zákona o ochraně přírody a krajiny na celém území přírodní rezervací zakázán. Uložení a rozhrnutí odpadu způsobilo nepochybně změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystémů a změnilo tak dochované přírodní prostředí v rozporu s ochrannými podmínkami stanovenými zřizovací vyhláškou. Žalobce jako vlastník pozemku si musel být vědom, že tento pozemek má zvláštní způsob ochrany, a proto bylo jeho povinností si nejen ověřit u příslušného orgánu ochrany přírody podrobnosti této ochrany, ale byl povinen pro realizaci úprav terénu požádat o výjimku podle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny, což neučinil.

K další námitce týkající se otázky, zda žalobce správní delikt sám spáchal, žalovaný uvedl, že ve výroku rozhodnutí inspekce není žádná zmínka o tom, že žalobce se dopustil protiprávního jednání tím, že umožnil odpad ukládat občanům obce. To je zmíněno pouze v odůvodnění rozhodnutí, kde je v této souvislosti v podstatě citováno sdělení starosty obce. Z hlediska skutkové podstaty správního deliktu není rozhodující, kdo je původcem odpadu, nicméně v případě komunálních odpadů je to vždy obec, a to v okamžiku odložení odpadu na místo obcí určené. V daném případě má odpovědnost obce jako vlastníka pozemku objektivní charakter.

K námitce týkající se běhu objektivní a subjektivní lhůty pro uložení pokuty žalovaný uvádí, že samo oznámení (udání) nemohlo způsobit počátek běhu subjektivní lhůty. Ze spisu je zřejmé, že počátek běhu subjektivní lhůty lze počítat až ode dne kontroly dne 27.7. 2009, kdy inspekce sama zjistila skutečný stav na místě. K prekluzi této lhůty nedošlo, neboť inspekce řízení zahájila řízení dne 26.8. 2009. Pokud jde o objektivní tříletou lhůtu, i tato byla dodržena, když inspekce kontrolované období omezila na počátek roku 2008.

K námitce týkající se procesní nepoužitelnosti některých listin založených ve spise, žalovaný uvádí, že žalobce konkrétně nespecifikoval, kterých listin se tato námitka týká. Protokol o kontrolním zjištění z 27.7. 2009 byl a je součástí spisu, což ostatně potvrdil i žalobce v protokolu o nahlédnutí do spisu ze dne 12.10. 2009. Zmíněný protokol je podkladem pro rozhodnutí ve smyslu § 50 odst. 2 správního řádu a jelikož vznikl z úřední (dozorové) činnosti inspekce podle § 80 zákona o ochraně přírody a krajiny, nebylo nutno jej provádět jako důkaz listinou. Jediným účastníkem řízení je nadto žalobce, který byl s obsahem protokolu seznámen a poučen o tom, že může proti protokolu podat námitky. Žalobce právo podat námitky proti protokolu nevyužil. Ústní jednání není pro danou věc obligatorně stanoveno, a ke splnění účelu řízení v daném případě nebylo nezbytné, když žalobce se nahlédnutím do spisu dne 12.10. 2009 seznámil se všemi shromážděnými podklady.

Pokud jde o tvrzení týkající se množství uložených odpadů, žalovaný uvedl, že hrubý odhad uvedený v odůvodnění rozhodnutí inspekce byl pouze podpůrným argumentem pro stanovení výše pokuty, přičemž inspekce vzala v úvahu skutečnost, že množství navezeného materiálu bylo zřejmě nižší, jak upřesnil starosta v rámci svého vyjádření při nahlédnutí do spisu dne 12.10. 2009. Inspekce při stanovení výše pokuty vycházela především z územního rozsahu deliktu a zejména pak posouzení vlivu protiprávního jednání žalobce na zákonem chráněné zájmy. Proto nepovažovala za nutné zjišťovat přesné množství uložených odpadů například formou znaleckého posudku.

K námitce týkající se toho, že žalobce prováděl rekultivaci na základě vyjádření referátu životního prostředí Okresního úřadu v Třebíči ze dne 19. 4. 1999, žalovaný konstatoval, že tato námitka je mimo jiné v rozporu s tvrzením žalobce uvedeným shora, podle něhož obec nemohla nést odpovědnost za přestupky občanů, kteří na předmětný pozemek odpad nedovoleně naváželi. Z namítaného vyjádření okresního úřadu je zřejmé, že se jedná pouze o vyjádření k technické rekultivaci uzavřené skládky. Aby bylo možno podle tohoto projektu postupovat, musel by být schválen příslušným správním orgánem. Šetřením inspekce bylo zjištěno, že se nemohlo jednat o schválenou, tedy dovolenou rekultivaci skládky, když i podle vyjádření starosty, který je ve funkci od roku 1998, zde probíhalo ukládání odpadů v podstatě bez jakékoliv evidence. Mohlo se sice jednat o případ staré skládky, jejíž „neřízený” provoz byl zahájen před rokem 1973, nicméně zvláštní podmínky pro tuto skládku nesměly být podle § 15 zákona č. 238/1991 Sb. delší než 5 let od účinnosti tohoto zákona (tj. do 1.8. 1996). Avšak i kdyby se skutečně jednalo o rekultivaci, i tato by musela být prováděna v souladu s platnými právními předpisy. Není tedy důvodná ani námitka, že i kdyby se jednalo správní delikt, nemělo dané jednání žádnou společenskou nebezpečnost, neboť příroda ani krajina nebyla daným jednáním údajně dotčena ani ohrožena.

K další námitce týkající se výše pokuty žalovaný uvedl, že obec Kralice nad Oslavou má přibližně 880 obyvatel, takže ji nelze považovat za obec s minimálním počtem obyvatel. Obce s podobným počtem obyvatel mají roční příjmy kolem 10.000.000,- Kč. Uložená pokuta tedy v žádném případě nemůže ohrozit chod obce jako takové. Pokud jde společenskou nebezpečnost, ta spočívá mimo jiné i v tom, že starosta jako představitel samosprávného celku nejednal v souladu se zákonem. Právě takovým jednáním může být způsoben pokles důvěry občanů ve správné a zákonné rozhodování obce jako orgánu veřejné moci. Nebezpečným precedentem by proto bylo ponechání protiprávního jednání obce bez potrestání.

K námitce týkající se rozporu s ustanovením § 15 odst. 4 správního řádu žalovaný uvedl, že podle tohoto ustanovení se o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, provede záznam do spisu (nikoliv tedy do rozhodnutí) a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje. Z předloženého spisu je zřejmé, že takový záznam do spisu proveden byl a lze z něho zjistit, kdo je v předmětném řízení oprávněnou úřední osobou. To ostatně mohl zjistit i starosta obce při nahlédnutí do spisu dne 12.10. 2009.

K námitkám týkajícím se nepřezkoumatelnosti výrokové části rozhodnutí žalovaný uvedl, že výrok obsahuje všechny náležitosti stanovené správním řádem v ustanovení § 68 a § 69 správního řádu a v souladu s judikaturou přiměřeně podle § 77 zákona o přestupcích. Skutek, za který je sankce ukládána, je ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně popsán a nemůže být zaměněn s jiným protiprávním jednáním. V případě jiných správních deliktů spáchaných právnickými osobami se zavinění jako subjektivní stránka neprokazuje, a proto se ani do výroku rozhodnutí neuvádí „výrok o vině”, jak se mylně domnívá odvolatel. Námitka týkající se poučení o odvolání podle § 68 odst. 6 správního řádu je podle názoru žalovaného zmatečná, neboť toto ustanovení se vztahuje pouze na případ, kdy odvolání nemá odkladný účinek. O takovou situaci se v daném případě nejedná. Naopak poučení obsahuje v souladu s ustanovením § 68 odst. 5 správního řádu informaci o tom, od kterého dne se lhůta pro odvolání počítá.

Žalovaný rovněž poukázal ve svém rozhodnutí na to, že v případě pokuty uložené inspekcí se podle § 88a zákona o ochraně přírody a krajiny výnos z pokuty dělí tak, že Státnímu fondu životního prostředí připadne 50 % uložené pokuty a 50 % z uložené pokuty připadne zpět do rozpočtu obce, ovšem s tím, že tento výnos z pokuty může obec použít jen pro zlepšení životního prostředí a pro ochranu přírody a krajiny v obci.

Městský soud v Praze žalobou napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, přezkoumal v rozsahu uplatněných žalobních bodů, kterými je vázán, a vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Při ústním jednání účastníci řízení setrvali na svých stanoviscích, žalobce odkázal na uplatněné žalobní námitky a zástupce žalovaného s poukazem na odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí a podané vyjádření k žalobě navrhl, aby byla žaloba zamítnuta.

Městský soud v Praze věc posoudil takto:

Pokud jde o první žalobní námitku týkající se namítané překážky věci rozhodnuté, soud považuje za nutné nejprve zodpovědět otázku, zda v případě žalobce a jeho počínání na předmětných pozemcích se jednalo o vícečinný anebo o jednočinný souběh správních deliktů. Soud se přiklání k závěru, že se jednalo o souběh vícečinný. Při řešení této otázky vycházel mj. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4 As 30/2008-102, který je stranám znám, neboť na něj odkazují. V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soudu uvedl:

Důvodem kasační stížnosti stěžovatele je mimo jiné tvrzení, že proti němu bylo v nyní posuzované věci vedeno správní řízení, ačkoliv bylo nepřípustné a v rozporu se zásadou ne bis in idem, tedy práva nebýt souzen či trestán dvakrát za týž čin. Ve smyslu této zásady totiž není možné obviněného trestně stíhat pro čin, za nějž byl již pravomocně odsouzen či potrestán, jestliže rozhodnutí, na jehož základě se tak stalo, nebylo v předepsaném řízení zrušeno.

Nejvyšší správní soud k této námitce uvádí, že rozhodné okolnosti zakládající nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou vymezeny v příslušných ustanoveních trestního řádu, zákona o přestupcích, v ústavních předpisech a v mezinárodních úmluvách, jimiž je Česká republika vázána. Základními vnitrostátními normami upravujícími nepřípustnost trestního stíhání z tohoto důvodu jsou článek 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 11 odst. 1 písm. f), g) a h) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) a § 11a trestního řádu. Z norem obsažených v mezinárodních smlouvách, jimiž je Česká republika vázána, mají rozhodující význam článek 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Ve smyslu článku 10 Ústavy ČR jsou tyto mezinárodní úmluvy v České republice bezprostředně závazné a mají přednost před zákony. Jejich právní síla je tedy stejná jako právní síla ústavních zákonů. Ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) trestního řádu navíc výslovně upravuje jako specifický důvod nepřípustnosti trestního stíhání to, že jeho vedení vylučuje vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána.

Podle článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod nemůže být nikdo trestně stíhám za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby.

Podle článku 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech nelze trestní stíhání zahájit proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž čin skončilo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byl uznán vinným nebo jímž byl obžaloby zproštěn. Článek 4 odst. 1 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, nadepsaných rubrikou „ne bis in idem“, v českém překladu publikovaném ve sbírce zákonů zní: „nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu“.

Zásadu ne bis in idem – právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za týž čin – ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je tedy na místě vztáhnout jak na činy patřící podle českého právního řádu mezi trestné činy, tak i na činy spadající mezi přestupky a správní delikty, a to ve všech kombinacích, které mezi nimi přicházejí v úvahu.

Praktická aplikace článku 4 protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod může být však problematická, neboť tento článek ani žádné jiné ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nijak blíže nespecifikuje totožnost činu. Jde o vymezení toho, kdy ještě jde podle této úmluvy o týž čin a kdy jde již o čin jiný, na nějž nedopadá zásada ne bis in idem. Za této situace lze mít v principu za to, že při řešení tohoto problému lze vyjít z právní konstrukce totožnosti skutku. Co se rozumí skutkem ve smyslu § 11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, pro nějž nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. Určitým specifickým způsobem je upraveno pouze to, co představuje skutek v případě pokračujících trestných činů. Jinak ponechává zákon vymezení tohoto pojmu soudní praxi. Ta vychází z toho, že skutkem je určitá událost ve vnějším světě charakterizovaná určitým jednáním a jeho následkem. Jde tedy o souhrn určitých skutkových okolností. Pro posouzení toho, zda jde o týž skutek, je přitom zcela irelevantní právní posouzení daných skutkových okolností. Podstatné naopak je, že o týž skutek jde nejen při naprostém souladu v jednání i v následku, ale též v případě úplné shody alespoň v jednání při rozdílném následku, stejně jako v případě úplné shody alespoň v následku při rozdílném jednání. Navíc totožnost skutku je zachována i v případě alespoň částečné shody v jednání nebo v následku (nebo v obojím), to ovšem pouze pokud je taková shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu. Po hmotněprávní stránce představuje jeden skutek i souhrn dílčích útoků tvořících pokračující jednání, avšak po procesní stránce je každý takový dílčí útok samostatným skutkem (§ 12 odst. 11 a 12 trestního řádu). Ve stejném smyslu je v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod použit pojem „čin“. Jestliže z hlediska posouzení toho, zda se jedná o týž skutek (čin) není rozhodující právní kvalifikace takového skutku (činu), nemění na jeho povaze nic to, zda je za výše uvedených okolností, při alespoň částečné shodě v jednání nebo ve způsobeném následku po právní stránce posouzen jako trestný čin nebo přestupek nebo správní delikt. K tomu nutno podotknout, že článek 4 protokolu č. 7 Úmluvy zaručuje nejen právo nebýt za tentýž čin dvakrát souzen, ale i právo nebýt za tentýž čin dvakrát trestán. Přitom za trest se označuje i sankce ukládaná za přestupky nebo správní delikty.“

Veden shora uvedenými východisky přistoupil Městský soud v Praze k posouzení případu žalobce a dospěl k závěru, že se jedná o souběh vícečinný.

V projednávané věci byla žalobci uložena pokuta za správní delikt, k němuž mělo dojít tím, že „žalobce od počátku roku 2008 do doby kontroly inspekce, tj. 27.7. 2009, ukládal a následně rozhrnoval odpady, zeminu a kamení na pozemku parc. č. 781/1 v k. ú. Kralice nad Oslavou, který je jednak součástí přírodní rezervace Údolí Oslavy a Chvojnice, dále pak součástí evropsky významné lokality Údolí Oslavy a Chvojnice, ačkoliv je tato činnost v daném území zakázána. Tím došlo ze strany žalobce k porušení ustanovení § 34 odst. 1 písm. a) a písm. f) zákona o ochraně přírody a krajiny a porušení ustanovení § 45b odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny.“

Rozhodnutím inspekce ze dne 11. 9. 2009 byla žalobci uložena pokuta podle zákona o vodách za správní delikt „uložení předmětů na místech, z nichž by mohly být splaveny do vod povrchových, kterého se dopustil tím, že po nahromadění zeminy a stavební sutě na pozemku parc. č. 781/1 v k. ú. Kralice nad Oslavou nechal vícekrát provést jejich shrnutí směrem k toku Jinošovského potoka, naposledy na začátku července 2009. V den kontroly byly ČIŽP nalezeny zemina a stavební suť na uvedeném pozemku na místech, z nichž by mohly být splaveny do Jinošovského potoka. Výše uvedeným jednáním došlo k porušení § 46 odst. 1 vodního zákona“.

Rozhodnutím inspekce ze dne 29. 9. 2009 byla žalobci uložena pokuta podle zákona o odpadech „za porušení povinnosti stavené v ustanovení § 12 odst. 2 zákona o odpadech, kterého se účastník řízení dopustil tím, že nakládal s odpady v zařízeních, ve kterých nakládání s odpady je zakázáno nebo není povoleno. Uvedeného jednání se účastník řízení dopustil nejméně od počátku roku 2008 do dne kontroly (27. 7. 2009) tím, že umožňoval navážení odpadů kategorie ostatní (O), zejména zeminy a kamení, stavebních a demoličních odpadů skupiny 17 dle vyhl. č. 381/2001 Sb., - Katalogu odpadů, a to na pozemek parcelní číslo dle KN: 781/1 v k. ú. Kralice nad Oslavou“.

Přes jistou časovou a místní souvislost mezi všemi třemi shora uvedenými popisy jednání je dle názoru zřejmé, že všechny tři správní delikty jsou charakterizovány jak odlišným popisem jednání, tak v každém případě odlišným následkem, který je z hlediska odpovědnosti za správní delikt rozhodný. Soud proto uzavírá, že se v tomto případě jedná o vícečinný souběh správních deliktů, jak to ostatně připustil i žalobce při ústním jednání před soudem, jakkoli formulace žalobních námitek v písemném vyhotovení žaloby v tomto ohledu není zcela určitá.

Otázku, zda o správních deliktech spáchaných ve vícečinném různorodém souběhu je možno vést samostatná řízení, již zodpověděl Nejvyšší správní soud v minulosti několikrát kladně (např. již zmiňovaný rozsudek sp. zn. 4 As 30/2008 nebo také rozsudek ve skutkově související věci čj. 6 As 40/2005-80 ze dne 13. 7. 2006). V projednávané věci je pak zapotřebí zodpovědět otázku, zda oddělené vedení řízení je možné i za situace, kdy o správních deliktech je oprávněn rozhodnout týž věcně a místně příslušný orgán (zde inspekce) a všechny správní delikty jsou zjištěny při téže kontrole. Soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě nelze považovat tento postup za nesprávný. Vycházel přitom z porovnání právních úprav v uvedených třech zákonech:

Podle § 88 odst. 3 zákona o ochraně přírody a krajiny při stanovení výše pokuty se přihlíží k závažnosti protiprávního jednání a k rozsahu hrozící nebo způsobené újmy ochraně přírody a krajiny.

Podle odst. 4 pokutu podle odstavců 1 a 2 lze uložit nejpozději do tří let ode dne, kdy k protiprávnímu jednání došlo.

Podle odst. 5 pokuta je splatná do 30 dnů ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž byla pokuta uložena.

Podle § 88a tohoto zákona výnosy pokut uložených správou a inspekcí se dělí způsobem upraveným zvláštním zákonem, s výjimkou území vojenských újezdů, kde je výnos pokut příjmem státního rozpočtu. Výnosy z pokut může obec užít jen pro zlepšení životního prostředí a pro ochranu přírody a krajiny v obci. (Zvláštním zákonem se rozumí § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., o Státním fondu životního prostředí České republiky, podle něhož z pokut připadá 50 % do rozpočtu obce, v jejímž katastru došlo k porušení předpisů. Obec zajistí účelové využití tohoto příjmu k ochraně životního prostředí.)

Podle § 125l odst. 1 vodního zákona právnická osoba za správní delikt neodpovídá, jestliže prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila.

Podle odst. 2 při určení výměry pokuty právnické osobě se přihlédne k závažnosti správního deliktu, zejména ke způsobu jeho spáchání a jeho následkům a k okolnostem, za nichž byl spáchán.

Podle odst. 3 Česká inspekce životního prostředí nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností může na návrh pachatele správního deliktu zastavit správní řízení, jestliže pachatel správního deliktu přijme faktická opatření k odstranění následků porušení povinnosti, jakož i opatření zamezující dalšímu ohrožování nebo znečišťování podzemních nebo povrchových vod, a uložení pokuty by vzhledem k nákladům na učiněná opatření vedlo k nepřiměřené tvrdosti. Z důvodu provádění opatření zamezujícímu vzniku dalších nepříznivých následků lze řízení o správním deliktu přerušit.

Podle odst. 4 odpovědnost právnické osoby za správní delikt zaniká, jestliže správní orgán o něm nezahájil řízení do 1 roku ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy byl spáchán.

Podle odst. 9 pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí a Státní plavební správou vybírá a vymáhá příslušný celní úřad. Pokuta je splatná do 15 dnů ode dne, kdy rozhodnutí o jejím uložení nabylo právní moci.

Podle odst. 10 tohoto zákona pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí obcím a Státní plavební správou jsou příjmem Státního fondu životního prostředí. Ostatní pokuty uložené Českou inspekcí životního prostředí jsou z 50 % příjmem rozpočtu obce, v jejímž územním obvodu byl správní delikt spáchán, a z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí České republiky.

Podle § 67 odst. 1 zákona o odpadech řízení o uložení pokuty lze zahájit nejpozději do 1 roku ode dne, kdy se o porušení povinnosti příslušný správní úřad dozvěděl; pokutu však lze uložit nejdéle do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti došlo.

Podle odst. 2 při stanovení výše pokuty se přihlíží zejména k závažnosti ohrožení životního prostředí, popřípadě k míře jeho poškození.

Podle § 68 odst. 1 zákona o odpadech pokutu ukládá, vybírá a vymáhá správní úřad, který jako první zahájil řízení o jejím uložení; pokuty uložené inspekcí vymáhá příslušný správce daně.

Podle § 68 odst. 3 zákona o odpadech pokuty uložené inspekcí jsou z 50 % příjmem obce, na jejímž katastrálním území došlo k porušení právních předpisů, a z 50 % příjmem Státního fondu životního prostředí. Pokuta inspekcí uložená obci je příjmem Státního fondu životního prostředí.

Z porovnání shora citovaných právních úprav je zřejmé, že ustanovení vztahující se ke správním deliktům v těchto konkrétních případech jsou v některých podstatných aspektech odlišná: Každý právní předpis stanovuje odlišně kritéria, která mají být zohledněna při určení výměry pokuty, odlišně je dále stanovena splatnost pokuty (zákon o ochraně přírody a krajiny 30 dnů od právní moci, vodní zákon 15 dní od právní moci, zákon o odpadech splatnost nestanovuje), odlišně je stanoven příjemce výnosů z pokut, neboť zákon o ochraně přírody a krajiny narozdíl od vodního zákona a zákona o odpadech stanovuje, že i v případě pokuty uložené obci připadá polovina výnosu z pokut obci, na jejímž území ke spáchání správního deliktu došlo. Zákon o ochraně přírody a krajiny pak jako jediný z těchto předpisů sám stanovuje, jak má obec, jejímž příjmem se část pokuty stane, naložit („jen pro zlepšení životního prostředí a pro ochranu přírody a krajiny v obci“), zatímco v případě pokut uložených podle druhých dvou právních předpisů obec – nebyla-li pokuta uložena přímo jí - s výnosem nakládá podle § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb. – „obec zajistí účelové využití tohoto příjmu k ochraně životního prostředí“). Odlišně je rovněž stanovena lhůta pro zánik odpovědnosti za správní delikt (zákon ochraně přírody a krajiny nestanoví žádnou subjektivní lhůtu pro uložení pokuty a objektivní lhůta se vztahuje k uložení pokuty; vodní zákon a zákon o odpadech vážou objektivní lhůtu k zahájení řízení a stanoví i lhůtu subjektivní). Vodní zákon dále např. obsahuje speciální úpravu v § 125l odst. 3, podle níž může být řízení o správním deliktu za určitých okolností zastaveno, obdobné zvláštní liberační ustanovení druhé dva zákony neobsahují.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že vedení společného řízení a vydání jediného rozhodnutí o pokutě by pro podstatnou odlišnost právních úprav bylo velmi obtížné, ne-li nemožné a je zřejmé, že zákonodárce s takovou eventualitou zcela zjevně vůbec nepočítal. Za této situace se proto Městský soud v Praze domnívá, že vedení oddělených správních řízení a vydání samostatných rozhodnutí o pokutách je v souladu se zákonem, a to i v projednávaném případě, kdy k řízení v prvním stupni je příslušný týž věcně a místně příslušný orgán.

Tento vyslovený názor není v rozporu ani s názorem Nejvyššího správního soudu, jak byl vysloven v rozsudku sp. zn. 8 As 17/2007 publikovaným pod č. 1338/2007 Sb. NSS, jehož se dovolává žalobce, neboť ten se vztahoval k situaci, kdy došlo k opakovaným útokům na týž zákonem chráněný zájem podobným způsobem jednání a jednalo se tedy o vícečinný souběh stejnorodý. Shora zmíněné aspekty řízení o správním deliktu (výnos z pokut, kritéria pro stanovení konkrétní výměry aj.) se tak řídily týmž zákonem a byly tedy upraveny pro každý správní delikt shodně. Na projednávaný případ, kdy se jednalo o útoky proti různým zákonem chráněným zájmům, které byly spáchány odlišně charakterizovaným jednáním, nelze závěry Nejvyššího správního soudu, které byly v tomto rozsudku vysloveny, bez dalšího mechanicky přenést.

Pokud žalobce popírá možnost aplikace závěrů obsažených v rozsudku NSS 4 As 30/2008-102 s poukazem na to, že v projednávaném případě se údajně jedná o tři skutkové podstaty správních deliktů naplněné jedním činem, nelze s ním souhlasit. Jak bylo shora uvedeno, v projednávaném případě dospěl soud k závěru, že počínání žalobce je nutno hodnotit jako souběh správních deliktů vícečinný, tj. nejedná se o situaci, kdy by došlo k naplnění skutkových podstaty správních deliktů jedním jednáním, a proto lze závěry uvedené v tomto rozsudku NSS aplikovat i v nyní projednávaném případě žalobce.

Soud neshledal důvodnou ani druhou žalobní námitku týkající se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci ve vztahu k nevratnému poškození půdního povrchu.

Podle § 34 odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny na celém území přírodních rezervací je zakázáno

a) hospodařit na pozemcích způsobem vyžadujícím intenzivní technologie, zejména prostředky a činnosti, které mohou způsobit změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému anebo nevratně poškozovat půdní povrch,

f) měnit dochované přírodní prostředí v rozporu s bližšími podmínkami ochrany přírodní rezervace.

Podle § 45b odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny poškozování evropsky významné lokality zařazené do národního seznamu a sporné lokality je zakázáno. Za poškozování se nepovažuje řádné hospodaření prováděné v souladu s platnými právními předpisy a smlouvami uzavřenými dle § 69 tohoto zákona. Výjimku z tohoto zákazu může udělit orgán ochrany přírody pouze z naléhavých důvodů převažujícího veřejného zájmu. Tím nejsou dotčeny § 45h a 45i a ochranné podmínky zvláště chráněných území. Orgán ochrany přírody, který výjimku udělil, o tom neprodleně informuje Ministerstvo životního prostředí.

Žalobce tvrdí, že v napadeném rozhodnutí inspekce „podrobně nerozvádí, z čeho dovozuje, že došlo“ k negativní změně životního prostředí nebo jak byl nevratně poškozen půdní povrch. Tak tomu ovšem není.

Inspekce ve výroku rozhodnutí popsala žalobcovo jednání tak, že ukládal a následně rozhrnoval odpady, zeminu a kamení na předmětném pozemku. Popis tohoto jednání plně koresponduje se zjištěními, která inspekce učinila při kontrole provedené dne 27. 7. 2009 (k přípustnosti procesního použití protokolu z této kontroly se soud vyjádří níže v souvislosti s dalšími žalobními námitkami), kdy žalobce sám takový postup připouštěl.

Bez ohledu na to, zda na předmětném pozemku žalobce umístil stovky tun odpadu nebo desítky tun odpadu (k důvodnosti žalobní námitky vztahující se k údaji o množství odpadu se soud rovněž vyjádří dále), je dle názoru soudu zcela zřejmé, že se jedná o značné množství materiálu. Navezením takovéhoto množství materiálu přímo na pozemek nacházející se na území přírodní rezervace pak dochází nepochybně ke změně přírodního prostředí takového pozemku a překrytím původního půdního povrchu masivní vrstvou materiálu dochází nepochybně k jeho poškození. Takový závěr již bez dalšího plyne z učiněných skutkových zjištění a k jeho vyvozování není dle názoru soudu nutno činit další dokazování, zvláště za situace, kdy i správní orgán provádějící řízení o správním deliktu (tj. inspekce) je vybaven pracovníky, kteří jsou ve vztahu k předmětu řízení odborně způsobilí tyto otázky posoudit. Za situace, kdy žalobce tento závěr inspekce nezpochybňuje žádnými konkrétními tvrzeními a pouze tento závěr bez dalšího neguje, nemůže být taková námitka důvodná.

Důvodná rovněž nemůže být námitka, že inspekce označuje navezený materiál za odpad, když toto označení rovněž sám žalobce používal při kontrole provedené inspekcí. Namítá-li žalobce, že inspekce posuzuje toto jednání jako terénní úpravy spadající do pravomoci stavebního úřadu a že tedy měla vyčkat, jak stavební úřad toto jednání posoudí, rovněž s ním nelze souhlasit.

Podle § 3 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů terénní úpravou se pro účely tohoto zákona rozumí zemní práce a změny terénu, jimiž se podstatně mění vzhled prostředí nebo odtokové poměry, těžební a jim podobné a s nimi související práce, nejedná-li se o hornickou činnost nebo činnost prováděnou hornickým způsobem, například skladovací a odstavné plochy, násypy, zavážky, úpravy pozemků pro zřízení hřišť a sportovišť, těžební práce na povrchu.

Podle § 80 odst. 2 písm. a) stavebního zákona takové terénní úpravy vyžadují rozhodnutí o změně využití území, nestanoví-li stavební zákon dále jinak.

Jak již bylo podrobně odůvodněno v části tohoto rozsudku týkající se první žalobní námitky, je pro posouzení odpovědnosti žalobce za správní delikt podle zákona o ochraně přírody a krajiny zcela nerozhodné, zda se případně jednalo o terénní úpravy podléhající stavebnímu zákonu a zda se tak žalobce svojí činností na předmětném pozemku kromě porušení zákona o ochraně přírody a krajiny, zákona o vodách a zákona o dopadech dopustil ještě porušení stavebního zákona a zda by mu tedy vedle tří již uložených pokut měla být uložena také pokuta za správní delikt § 180 odst. 1 písm. a) stavebního zákona za provádění terénních úprav bez souhlasu stavebního úřadu.

Za této situace je zřejmé, že inspekce ani žalovaný neměli důvod vyčkávat toho, jaké stanovisko zaujme k této věci stavební úřad, zda případně zahájí řízení o odstranění prováděných terénních úprav nebo řízení o správním deliktu a jaký bude případně výsledek těchto řízení.

Pokud jde o třetí žalobní námitku, v níž žalobce zpochybňuje závěr o tom, že jednáním žalobce byly způsobeny změny v biologické rozmanitosti, struktuře a funkci ekosystému a změnilo se dochované přírodní prostředí, soud odkazuje na to, co již uvedl ve vztahu k předchozí žalobní námitce. Za dané situace, vzhledem k množství a charakteru naváženého materiálu, jakož i době, po níž jednání žalobce trvalo, lze soudit, že závěr inspekce o naplnění uvedených znaků skutkové podstaty správního deliktu, logicky vyplývá ze zjištění, která byla učiněna v průběhu kontroly. Závěry, které z těchto zjištění pracovníci inspekce vyvodili, byli podle názoru soudu oprávněni učinit sami a inspekce nebyla povinna k prokázání těchto závěrů vyžadovat zpracování znaleckého posudku nebo provádění dalších důkazů. Závěry inspekce v tomto směru dle názoru soudu odpovídají pravidlům logického uvažování, jsou přesvědčivě odůvodněny a nevyžadují natolik specifické odborné znalosti, které by přesahovaly rámec odborných znalostí pracovníků správního orgánu.

Ani čtvrtá žalobní námitka týkající se údajných nesrovnalostí v tom, zda se žalobce dopustil správního deliktu sám anebo jej umožnil spáchat jiným osobám, není důvodná. V této souvislosti žalobce poukazuje na formulaci výroku rozhodnutí o správním deliktu podle zákona o odpadech v rozhodnutí inspekce ze dne 29. 9. 2009, podle níž se měl žalobce deliktu dopustit tím, že svým jednáním umožnil, aby se jiné osoby dopustily deliktu na úseku odpadů. Pokud v projednávaném případě ve výroku rozhodnutí inspekce konstatovala, že deliktu se dopustil žalobce, porušila tím inspekce dle názoru žalobce zásadu legitimního očekávání dle ust. § 2 odst. 4 správního řádu.

Soud v prvé řadě ve vztahu k této žalobní námitce konstatuje, že nemůže v tomto řízení přezkoumávat rozhodnutí o pokutě podle zákona o odpadech, neboť toto rozhodnutí (resp. na ně navazující rozhodnutí o odvolání) je předmětem jiného řízení, vedeného tímto soudem pod sp. zn. 6 A 46/2010. Poukazuje-li žalobce na rozdílnost formulování výroků v případě těchto dvou správních deliktů, je zřejmé, že odlišnost formulace jednání, jímž byl spáchán správní delikt, je důsledkem odlišné formulace skutkových podstat jednotlivých správních deliktů (a je rovněž nepřímým potvrzením toho, že se v dané věci skutečně jednalo o souběh vícečinný, jakož i nepřímým potvrzením nemožnosti vést společné řízení). Ve vztahu ke správnímu deliktu podle zákona o ochraně přírody a krajiny je výrok rozhodnutí jednoznačně formulován tak, že správního deliktu, resp. nedovoleného jednání, se žalobce dopustil sám, ostatně to, že „ukládal a následně rozhrnoval“ na předmětném pozemku materiál, žalobce nijak nezpochybňoval.

Formulace výroku inspekce rovněž neodpovídá tvrzení žalobce, že není „vyřešeno, kdo vlastně byl původcem daného odpadu a kdo, popř. kdy, jej navážel“. Podle § 4 odst. 1 písm. x) zákona o odpadech se rozumí původcem odpadů mj. obec od okamžiku, kdy nepodnikající fyzická osoba odpad odloží na místě k tomu určeném; obec se současně stane vlastníkem tohoto odpadu. Je tedy zřejmé, že v daném případě žalobce (který je obcí) vystupuje jak v pozici původce odpadu, tak i v pozici vlastníka odpadu, a to ex lege bez dalšího. Protože předmětem tohoto řízení je to, že žalobce předmětný materiál „ukládal a následně rozhrnoval“, je zřejmé, že není podstatné přesně zjišťovat, která konkrétní osoba a kdy materiál na předmětný pozemek přivážela, neboť je zřejmé, že se tak vždy stalo s vědomím a souhlasem žalobce a jednalo se vždy o fyzické osoby – občany obce. Odložením odpadu těmito občany se tak žalobce stal vlastníkem ukládaného materiálu.

Pokud v této souvislosti žalobce namítá procesní nepoužitelnost vyjádření starosty obce, která učinil při kontrole provedené inspekcí, soud se k této problematice vyjádří níže v souvislosti s dalšími žalobními námitkami procesního charakteru.

Pátá žalobní námitka týkající se lhůty k uložení pokuty není důvodná. Zákon o ochraně přírody a krajiny v ust. § 88 odst. 4 stanoví, že pokutu podle odstavců 1 a 2 lze uložit nejpozději do tří let ode dne, kdy k protiprávnímu jednání došlo.

Žalobce se odvolává v této souvislosti na ust. § 67 odst. 1 správního řádu, které zní: „Rozhodnutím správní orgán v určité věci zakládá, mění nebo ruší práva anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo v určité věci prohlašuje, že taková osoba práva nebo povinnosti má anebo nemá, nebo v zákonem stanovených případech rozhoduje o procesních otázkách.“ Je tedy zřejmé, že toto ustanovení se nijak nevztahuje ke lhůtám pro uložení pokuty za správní delikt podle zákona o ochraně přírody a krajiny a je nutno vycházet pouze z ust. § 88 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Ten stanoví toliko objektivní lhůtu v délce tří let, subjektivní lhůtu pro zahájení řízení nebo pro uložení pokuty nestanoví.

V daném případě byla žalobci uložena pokuta za správní delikt trvající, jehož doba spáchání byla vymezena jako „od počátku roku 2008 do 27. 7. 2009“. Teprve ode dne 27. 7. 2009 tak mohla začít běžet lhůta tříletá lhůta pro uložení pokuty dle § 88 odst. 4 zákona o ochraně přírody a krajiny. Bylo-li rozhodnutí žalovaného vydáno dne 15. 2. 2010, je zřejmé, že se tak stalo v zákonem stanovené lhůtě.

Jelikož zákon subjektivní lhůtu pro uložení pokuty za projednávaný správní delikt v daném případě nestanoví, je zřejmé, že nelze spatřovat žádnou vadu v tom, pokud žalobou napadené rozhodnutí nespecifikuje, kdy se správní orgán o spáchání správního deliktu dozvěděl, neboť tento okamžik nemá pro toto správní řízení žádnou relevanci.

(Pozn. soudu: Uvedená žalobní námitka zřejmě byla mechanicky převzata z žaloby projednávané pod sp. zn. 6 A 36/2010, neboť zákon o odpadech v ust. § 67 odst. 1 subjektivní lhůtu pro zahájení řízení skutečně stanoví.)

Šestá žalobní námitka týkající se procesní nepoužitelnosti listin založených ve správním spise není důvodná.

Žalobce se domnívá, že listiny vztahující se k průběhu kontroly provedené inspekcí dne 27. 7. 2009 jsou procesně nepoužitelné, jelikož tyto listiny nebyly provedeny k důkazu ve smyslu § 51 odst. 2 a § 53 odst. 6 správního řádu. S tímto tvrzením soud nemůže souhlasit.

Z formulace této žalobní námitky není zřejmé, v čem měl být tímto postupem žalobce zkrácen na svých právech. Ze správního spisu je zřejmé, že žalobce měl možnost se se všemi listinami, které sloužily jako podklad pro rozhodnutí inspekce, seznámit a také tak dne 12. 10. 2009 učinil. Žalobce tedy nebyl nijak zkrácen na svých procesních právech, se všemi podklady pro rozhodnutí se mohl seznámit, navrhnout jejich doplnění a vyjádřit se k nim. O tomto svém právu byl poučen a je zřejmé, že se s podklady pro rozhodnutí seznámil a vyjádření k nim učinil.

Správní soudy jsou povolány k tomu, aby poskytovaly ochranu veřejným subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem. Důvodem pro zrušení rozhodnutí správního orgánu tak může být jedině takové pochybení správního orgánu, které mělo nebo alespoň reálně mít mohlo dopad do veřejných subjektivních práv žalobce. Namítá-li tedy žalobce vady procesního charakteru, je třeba aby nejen specifikoval, s kterým ustanovením a proč byl postup správního orgánu v rozporu, ale také musí uvést, jaký vliv měla nebo mohla mít tato vada na jeho veřejná subjektivní práva.

Tvrdí-li žalobce pod bodem a) této námitky, že mu nebyl doručen kontrolní protokol ani mu nebyla dána možnost proti kontrolním zjištěním vznést námitky, je nutno konstatovat, že toto jeho tvrzení je v přímém rozporu s textem tohoto kontrolního protokolu. Starosta obce Kralice nad Oslavou, tedy statutární zástupce žalobce, totiž vlastnoručním popisem výslovně potvrdil, že byl s obsahem kontrolního protokolu seznámen, převzal jeho stejnopis a rovněž byl přímo v textu tohoto protokolu poučen o tom, že má podle § 17 zákona o státní kontrole právo podat písemné a zdůvodněné námitky proti protokolu, a to ve lhůtě 7 dnů ode dne seznámení s protokolem.

Pokud jde o tvrzení pod bodem b) této námitky, kde žalobce opětovně namítá, že nebyly v řízení provedeny žádné listinné důkazy, musí soud znovu konstatovat to, co již uvedl výše, tj. že tato vada neměla a ani nemohla mít žádný dopad do práv žalobce a žalobce ostatně ani sám v žalobě neuvádí, v čem měl tento dopad do jeho práv spočívat.

Zpochybňuje-li žalobce pod bodem c) této námitky množství navezeného odpadu uvedené v rozhodnutí inspekce, je třeba konstatovat, že podle kontrolního protokolu sám starosta obce uvedl, že „dle jeho hrubého odhadu“ se na předmětném pozemku nachází „stovky tun zemin a stavebních odpadů“. Tento odhad je dle kontrolního protokolu i kvalifikovaným odhadem inspekce. Je tedy zřejmé, že žalobce nyní zpochybňuje údaj, který dříve sám uvedl. Měl-li žalobce tento údaj zanesený v protokole za nesprávný, měl proti obsahu tohoto protokolu podat námitky podle § 17 zákona o státní kontrole, jak o tom byl poučen. Neučinil-li tak ve lhůtě stanovené v § 17 zákona o státní kontrole a učinil tak až v rámci zahájeného správního řízení, nemůže nyní účinně namítat, že údaje v něm zachycené nejsou v souladu se skutečným stavem věci.

Kromě toho je třeba souhlasit s žalovaným v tom, že tento odhad množství navezeného odpadu hrál při rozhodování inspekce a následně žalovaného jen zcela okrajovou roli. Inspekce v odůvodnění výše ukládané pokuty zmiňuje jen zcela obecně, že přihlédla k „relativně velkému množství protiprávně uloženého materiálu“.

Soud v této souvislosti rovněž konstatuje, že nelze souhlasit s názorem žalobce v tom, že vyjádření starosty obce učiněná v průběhu kontroly provedené inspekcí nelze použít jako podklad pro rozhodnutí, pokud nebyl starosta obce vyslechnut jako svědek v průběhu správního řízení.

Podle § 50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé. Z uvedeného vyplývá, že podkladem pro rozhodnutí může být beze všech pochybností i protokol o kontrole pořízený podle zákona o státní kontrole, který je listinou pocházející z úřední (kontrolní) činnosti inspekce. To platí tím spíše v tomto případě, kdy žalobce (ač řádně poučen) proti kontrolním zjištěním nevznesl žádné námitky, a žádné námitky proti kontrolním zjištěním (s výjimkou námitky vůči hrubému odhadu množství odpadů) nevznesl ani v průběhu správního řízení. Není proto ani žádný rozumný důvod, proč by správní orgán nemohl při svém rozhodování vycházet jako z podkladů pro rozhodnutí z vyjádření, která učinil sám žalobce (resp. jeho statutární orgán) v průběhu kontroly. Žalobce tak ve své podstatě zpochybňuje správnost vyjádření, která sám prostřednictvím svého statutárního zástupce učinil. Takto konstruovaná žalobní námitka (bez ohledu na to, že nemá oporu v právních předpisech) se soudu jeví být poněkud absurdní.

Rovněž sedmá žalobní námitka, kde žalobce poukazuje na to, prováděl pouze rekultivaci skládky v souvislosti s vyjádřením bývalého Okresního úřadu v Třebíči z roku 1999, není důvodná.

Ve spise je založena kopie vyjádření Okresního úřadu Třebíč, referátu životního prostředí ze dne 19. 4. 1999, které nese nadpis Vyjádření k projektu „Rekultivací skládek Kralice nad Oslavou a Horní Lhota“ a je adresováno Obecnímu úřadu Kralice nad Oslavou. Dle obsahu se jedná o stanovisko, které bývalý okresní úřad vydal jako dotčený orgán státní správy. To vyplývá i z textu uvedeného v závěru tohoto vyjádření, kde je uvedeno „Toto vyjádření není povolením nebo souhlasem, ani je nenahrazuje, a protože není rozhodnutím ve smyslu zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nelze se proti němu odvolat.“ Je tedy zřejmé, že toto stanovisko samo o sobě neopravňovalo žalobce k tomu, aby mohl rekultivaci skládky provádět. Rovněž nelze přehlédnout, že podle kopie souhrnné technické zprávy, která je k tomuto vyjádření přiložena, měla být tato rekultivace prováděna v době od února 1999 do listopadu 2000, tj. zhruba 8 let předtím, než došlo k jednání, za něž byla nyní žalobci uložena pokuta. Je tedy nutno jednoznačně konstatovat, že toto vyjádření Okresního úřadu Třebíč žalobce neopravňovalo k tomu, aby si počínal tak, jak bylo při kontrole inspekcí zjištěno, a žalobce si toho měl a mohl být vědom.

Namítá-li žalobce, že jeho jednání nevykazuje žádnou společenskou nebezpečnost, když se jednalo o rekultivaci skládky a proto dle jeho názoru nemohla být krajina ani příroda nijak ohrožena, nelze s ním souhlasit.

Projednávaný správní delikt má jednoznačně charakter deliktu ohrožovacího, tj. deliktu, u nějž k naplnění skutkové podstaty postačuje, že došlo k ohrožení zákonem chráněného zájmu a není tedy nutno zkoumat, zda došlo přímo již k poškození tohoto zákonem chráněného zájmu.

Žalobce jednoznačně prováděl činnosti, které jsou zákonem o ochraně přírody a krajiny zakázány. Posouzení toho, zda tyto činnosti by mohly být z hlediska ochrany přírody a krajiny přípustné (nebo dokonce přínosné) a zda by tedy mohla být pro ně udělena výjimka, spadá do kompetence orgánů ochrany přírody a krajiny. Žalobce měl možnost požádat o povolení výjimky dle § 43 zákona o ochraně přírody a krajiny. Nic takového ovšem žalobce neučinil, a proto byl po právu stižen sankcí.

Důvodnou soud neshledal ani osmou žalobní námitku týkající se nepřiměřenosti uložené pokuty.

Za projednávaný správní delikt je možno podle § 88 odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny uložit pokutu až do výše 2 mil. Kč. Pokuta uložená žalobci je tak uložena v první desetině zákonem stanoveného rozpětí a je tedy uložena při spodní hranici zákonné sazby. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobci připadne podle § 88a zákona o ochraně přírody a krajiny ve spojení s ust. § 2 odst. 3 zákona č. 388/1991 Sb., polovina zaplacené pokuty zpět, byť tuto částku bude moci využít jen pro zlepšení životního prostředí a pro ochranu přírody a krajiny v obci.

Tvrzení, že se jedná o nebezpečný precedens a že se jedná o způsob rekultivace skládky obvyklý prakticky ve všech obcích, je nutno odmítnout, neboť jistě ne ve všech obcích se nachází areál bývalé obecní skládky na území přírodní rezervace a evropsky významné lokality. Je naopak nutno souhlasit s žalovaným v tom, že v případě žalobce jakožto na veřejnoprávní korporace je nutno mít za to, že by si měl ve zvýšené míře být vědom svých zákonných povinností a dbát na jejich dodržování, neboť ignorováním právních předpisů ze strany obce pochopitelně dochází i k negativnímu ovlivňování jejích občanů ve vztahu k právním předpisům platným na úseku ochrany přírody a krajiny. Rovněž je nutno zohlednit, jak na to správně poukazoval žalovaný, že žalobci by v případě, že by postupoval v souladu se zákony, vznikly při likvidaci předmětného materiálu v souladu se zákonem podstatně vyšší výdaje.

Jak uvedl Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 16. 11. 2004, čj. 10 Ca 250/2003-48, preventivní úloha postihu nespočívá jen v účinku vůči žalobci. Postih musí mít sílu odradit od nezákonného postupu i jiné nositele stejných zákonných povinností; tento účinek pak může vyvolat jen postih odpovídající významu chráněného zájmu, včas a věcně správně vyvozený. Jde-li o finanční postih, musí být znatelný v majetkové sféře delikventa, tedy být nikoli pro něho zanedbatelný, a nutně tak musí v sobě obsahovat i represivní složku. V opačném případě by totiž postih delikventa smysl postrádal. Výše postihu proto obecně nemůže být tak nízká, aby tohoto preventivního účinku pozbyl, a to i s přihlédnutím k případnému prospěchu, který žalobce v souvislosti s protiprávním jednáním získal anebo s náklady, který by při dodržování právních předpisů byl nucen jinak vynaložit.

Byť lze jistě souhlasit s žalobcem v tom, že větší část rozpočtu obce je určena na mandatorní výdaje, představuje uložená pokuta ve výši 130 000 Kč cca 1,5 % celoročních příjmů žalobce (s přihlédnutím k tomu, že žalobci připadne polovina z výnosu zaplacené pokuty zpět, bude tento podíl činit méně než 1 %), proto soud i bez toho, aniž by prováděl důkaz obecním rozpočtem, dospívá jednoznačně k závěru, že uložená pokuta nepředstavuje pro žalobce sankci likvidační, která by měla zásadně ohrozit chod obce. Skutečnost, že bude mít sankce do hospodaření žalobce negativní dopad a že bude muset omezit dotace a výdaje na některé činnosti, soud nezpochybňuje, to je však pojmovým znakem sankce jako takové a jak již bylo shora uvedeno, uložení sankce toliko symbolické by bylo proti smyslu správního trestání.

Inspekce i žalovaný se otázce stanovení konkrétní výměry pokuty věnovali, jejich odůvodnění v tomto ohledu soud shledává jako dostatečně přesvědčivé a logicky odůvodněné.

V deváté žalobní námitce žalobce namítá, že správní spis neobsahoval v době nahlédnutí záznam o určení oprávněných úředních osob ve smyslu ust. § 15 odst. 4 správního řádu. Podle tohoto ustanovení o tom, kdo je v dané věci oprávněnou úřední osobou, se provede záznam do spisu a správní orgán o tom účastníka řízení na požádání informuje.

Ze správního spisu předloženého soudu vyplývá, že na deskách správního spisu je spisový přehled, na jehož začátku je seznam oprávněných úředních osob (Ing. Pavel Petr, Ing. Pavel Korábek a Ing. Jan Fejt). Soud nemá pochybnost o tom, že tento záznam byl součástí správního spisu již dne 12. 10. 2009, kdy do něj nahlížel žalobce. Z vyjádření žalobce, které učinil při tomto nahlížení ani z dalšího vyjádření, které učinil jeho právní zástupce před vydáním rozhodnutí inspekce, totiž nevyplývá, že by žalobce záznam o určení oprávněných úředních osob ve správním spise postrádal. Nadto je nutno poukázat na to, že pokud by tento záznam skutečně ve spise chyběl, nic nebránilo žalobci v tom, aby o sdělení toho, kdo je oprávněnou úřední osobou, v souladu s ust. § 15 odst. 4 správního řádu požádal. Poukazuje-li žalobce na to, že tato informace pro něj měla význam z toho hlediska, aby ověřil, zda se oprávněné úřední osoby nepodílely na provádění kontroly, je nutno konstatovat, že z hlediska případného vyloučení takových osob z projednávaní a rozhodování věci nemá taková skutečnost žádnou relevanci, neboť správní řád v ust. § 14 odst. 5 výslovně stanoví, že účast na úkonech před zahájením řízení nebo na výkonu kontroly prováděné podle zvláštního zákona není důvodem vyloučení.

Pokud jde o desátou žalobní námitku týkající se vadné formulace výroku „o vině“ v rozhodnutí inspekce, ani tu soud neshledává důvodnou.

Soud musí předně konstatovat, že u správních deliktů je dána objektivní odpovědnost, což znamená, že nemusí nutně vyžadovat zavinění. Z tohoto důvodu nemůže výrok rozhodnutí o sankci za správní delikt obsahovat výraz „je vinen“ nebo jiný podobný výraz, jak by bylo možno dovozovat z této žalobní námitky.

Rovněž popis jednání je uveden ve výroku rozhodnutí inspekce dostatečně a není je možno zaměnit s jiným jednáním, za něž byla žalobci uložena pokuta dalšími rozhodnutími inspekce. Skutek je ve výroku rozhodnutí vymezen jak časově, tak i místně a obsahuje dle názoru soudu dostatečný popis toho, jakým způsobem byly naplněny jednotlivé znaky skutkové podstaty správního deliktu.

Soud musí ve vztahu k této žalobní námitce zdůraznit, že žalobce tuto námitku v žalobě vznesl velmi obecně a nekonkrétně, netvrdí tedy, naplnění kterých konkrétních znaků skutkové podstaty projednávaného správního deliktu není ve výroku rozhodnutí inspekce obsaženo a v čem by snad bylo možno popis tohoto jednání zaměnit s jinými delikty, za něž byl žalobce postižen. Soud proto mohl posoudit tuto žalobní námitku pouze do té míry, do jaké mu obecnost formulace této námitky její přezkoumání umožňuje.

Rovněž jedenáctou žalobní námitku týkající se vadného poučení o odvolání soud neshledal důvodnou. Soud předně konstatuje, že dle jeho názoru je zřejmé i přes matoucí formulaci této žalobní námitky, že tato námitka se vztahuje k prvostupňovému rozhodnutí inspekce, nikoli k rozhodnutí žalovaného. I v případě této námitky musí soud konstatovat to, co konstatoval již výše, že žalobce v případě této námitky ani netvrdí, že by jím tvrzená vada měla reálný dopad do jeho procesních nebo hmotných práv. V tomto případě je zřejmé, že žalobci bylo rozhodnutí inspekce doručeno a ten proti němu v zákonné lhůtě podal odvolání, které bylo meritorně projednáno. Případně vadným poučením o možnosti opravného prostředku tedy žalobce nemohl být nijak zkrácen ve svých právech.

Kromě toho se soud nedomnívá, že by rozhodnutí inspekce obsahovalo vadné poučení. Podle § 68 odst. 5 správního řádu (žalobce se nesprávně dovolává § 68 odst. 6 správního řádu, pozn. soudu) v poučení se uvede, zda je možné proti rozhodnutí podat odvolání, v jaké lhůtě je možno tak učinit, od kterého dne se tato lhůta počítá, který správní orgán o odvolání rozhoduje a u kterého správního orgánu se odvolání podává.

V daném případě inspekce uvedla, že je možno podat odvolání, že se podává ve lhůtě 15 dnů ode dne oznámení rozhodnutí a že prvním dnem lhůty je den následující po dni oznámení rozhodnutí, že odvolání se podává u inspekce a rozhoduje o něm Ministerstvo životního prostředí. Obsahuje tedy všechny zákonem stanovené náležitosti. Správní řád nestanoví správním orgánům povinnost, aby v poučení o opravném prostředku poučovaly účastníky řízení i o tom, který den je považován za den oznámení rozhodnutí (toto poučení ostatně zpravidla obsahuje obálka, v níž je zásilka obsahující rozhodnutí účastníkům řízení doručována). Neuvede-li správní orgán takový údaj do poučení, nemůže se jednat o vadu řízení. (Srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2009, čj. 6 As 35/2009-96 nebo rozsudek ze dne 23. 6. 2008 čj. 8 As 10/2007-56). V neposlední řadě pak soud poukazuje na to, že se jedná o polemiku čistě akademickou, neboť rozhodnutí inspekce bylo žalobci doručeno přímo do vlastních rukou, takže k fikci doručení nedošlo.

Ve dvanácté žalobní námitce žalobce uváděl, že byl připraven se správním orgánem spolupracovat a že postrádá jakoukoli procesní logiku klást tuto skutečnost žalobci k tíži.

Soud předně konstatuje, že žádný zákon nestanoví povinnost, aby ve správním řízení o správním deliktu bylo nařízeno ústní jednání, neboť ust. § 74 odst. 1 zákona o přestupcích tu aplikovat nelze a žádné jiné ustanovení, které by tuto povinnost správnímu orgánu ukládalo, v právním řádu není. Pokud žalobce v žalobě tvrdí, že postrádá jakoukoli procesní logiku klást mu k tíži, že byl připraven se správním orgánem v rámci řízení spolupracovat, lze s ním sice souhlasit, avšak je nutno konstatovat, že ze správního spisu nevyplývají žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že by správní orgány skutečně takto postupovaly, tj. že by kladly žalobci k tíži to, že byl připraven s nimi spolupracovat. Protože žalobce v žalobě nijak blíže nespecifikuje, na základě čeho dovozuje, že mu správní orgány kladly k tíži jeho připravenost ke spolupráci, nemůže se soud blíže k této žalobní námitce vyjádřit.

Pokud žalobce ve třinácté žalobní námitce namítá, že inspekce ani žalovaný nebyly věcně příslušné k rozhodnutí, neboť se jednalo o terénní úpravy spadající do kompetence stavebního úřadu, nelze s ním souhlasit. V dané věci je předmětem řízení porušení zákona o ochraně přírody a krajiny a podle § 80 tohoto zákona je inspekce orgánem věcně příslušným k vydání rozhodnutí o takovém správním deliktu. Jak již bylo uvedeno shora ve vztahu k první žalobní námitce, skutečnost, že žalobce kromě správních deliktů na úseku ochrany životního prostředí se případně dopustil také správního deliktu na úseku stavebního úřadu, není pro rozhodnutí inspekce podstatná.

Ve čtrnácté žalobní námitce žalobce obecně namítá, že většinu jeho námitek inspekce odmítla obecným odkazem na jejich nesprávnost. Tato námitka je natolik nekonkrétní, že se k ní soud nemůže v podstatě vůbec vyjádřit. Žalobce totiž nijak nespecifikuje, se kterými námitkami se inspekce nebo žalovaný dostatečným způsobem nevypořádali a její důvodnost tak nelze přezkoumat. Soud rovněž musí konstatovat, že formulace této žalobní námitky je poněkud matoucí, když z ní není zcela zřejmé, zda žalobce zpochybňuje to, že nebyly žalovaným vypořádány jeho námitky uvedené v odvolání anebo zda nebyly vypořádány inspekcí námitky, které uplatnil v prvostupňovém řízení.

Patnáctou žalobní námitku žaloba neobsahuje.

Pokud jde o tvrzení uvedená pod bodem 16 části II žaloby, žalobce zde cituje některé nálezy Ústavního soudu týkající se obecných pravidel postupu správních orgánů, případně dalších správních orgánů při vedení řízení a výkladu právních předpisů, avšak žalobce tu nijak nespecifikuje, jaký vztah mají tato rozhodnutí Ústavního soudu k projednávané věci, v čem snad byla správními orgány tato rozhodnutí ignorována nebo jaký mají vztah závěry Ústavního soudu obsažené v těchto rozhodnutích k projednávané věci. Soud se tak ztotožňuje s názorem žalovaného, že se ve skutečnosti o žalobní námitku nejedná.

Část III žaloby je v podstatě již jen závěrečnou stručnou rekapitulací žalobních námitek. Jak již soud podrobně uvedl shora, neztotožňuje se názorem žalobce v tom, že nebyl dostatečně zjištěn stav věci, že odůvodnění rozhodnutí je nepřezkoumatelné, že byla porušena zásada materiální pravdy a právo žalobce na spravedlivý proces a rovněž se neztotožnil s názorem, že jednání žalobce nevykazuje společenskou nebezpečnost a že jednal ve skutkovém omylu způsobeném jednáním jiného příslušného správního orgánu.

Z důvodů uvedených u jednotlivých žalobních námitek soud neprováděl dokazování důkazními prostředky navrženými žalobcem v žalobě, neboť to nepovažoval pro své rozhodnutí za potřebné, přičemž v tomto směru odkazuje na důvody uvedené již shora.

Vzhledem ke shora uvedenému soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s., neboť neúspěšnému žalobci náhrada nákladů řízení nepřísluší a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek
uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě dvou týdnů po
doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského
soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel,
jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje,
vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s.ř.s.).

V Praze dne 3. května 2011

Mgr. Jana Brothánková v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení:

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru