Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Cad 108/2009 - 26Rozsudek MSPH ze dne 04.10.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Cad 108/2009 - 26

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobkyně: Mgr. S. S., bytem X, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované č.j. X ze dne 26. 6. 2009,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se podanou žalobou domáhá zrušení rozhodnutí č.j. X ze dne 26. 6. 2009, kterým žalovaná zamítla žádost žalobkyně o starobní důchod pro nesplnění podmínek ustanovení § 29 zákona č. 155/1995 Sb., v platném znění. V odůvodnění uvedla, že žalobkyně nezískala potřebnou dobu pojištění s tím, že nelze zhodnotit doby pojištění (zaměstnání) získané na území Ruské federace, neboť žalobkyně uplatnila nárok na starobní důchod až dne 14. 4. 2009, tedy po skončení platnosti Dohody mezi ČR a SSSR o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb., (dále jen „Dohody“).

Žalobkyně namítá, že nárok na starobní důchod jí vznikl v prosinci 2007, proto si šla tuto záležitost vyřídit na Pražskou správu sociálního zabezpečení (dále také jen PSSZ). Tam bylo žalobkyni sděleno, aby žádost doložila řadou dokladů, které nevlastnila. (Jde například o doklad o ukončení středoškolského vzdělání, i když doložila absolvování dvou vysokých škol, dále o pracovní knížku, která jí však byla odebrána při nástupu do Správy služeb diplomatickému sboru v Praze a následně zřejmě skartována). Žalobkyně doplnila, že společně s manželem mají nezrušitelně osvojené dvě děti, přičemž doklad o tomto osvojení schovala tak důkladně, že jej nemohla najít. Veškeré doklady však žalobkyně s časovým odstupem zajistila a předložila PSSZ.

Žalovaná ve vyjádření ze dne 2. 9. 2009 uvedla, že žalobkyně uplatnila žádost o starobní důchod prostřednictvím Pražské správy sociálního zabezpečení v Praze 9 dne 14. 4. 2009, kde uvedla, že do roku 1976 žila a pracovala v Rusku. Podle osobního listu důchodového pojištění ze dne 22. 6. 2009 byla žalobkyni zhodnocena doba pojištění získaná toliko na území České republiky v rozsahu 16 roků a 174 dnů. Žalobkyně tak nesplnila podmínku uvedenou v ustanovení § 29 písm. a), ani podmínku uvedenou v ustanovení § 29 písm. b) zákona o důchodovém pojištění. Žalovaná doplnila, že žádost o starobní důchod sepsala žalobkyně až dne 14. 4. 2009, tedy v době, kdy již skončila platnost Dohody. K námitce žalobkyně, že nárok na důchod jí vznikl již v prosinci 2007, žalovaná poukázala na ustanovení § 81 odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., podle něhož se řízení o přiznání dávky důchodového pojištění zahajuje na základě písemné žádosti. Za den uplatnění tohoto nároku na dávku se považuje den, kdy se oprávněný poprvé obrátil na příslušný orgán se žádostí o její přiznání. Žalovaná doplnila, že součástí spisové dokumentace žalobkyně není žádný doklad potvrzující, že by se žalobkyně již v roce 2007 obrátila poprvé na Pražskou správu sociálního zabezpečení s požadavkem na přiznání důchodu a o tomto jejím úmyslu není zmínka ani v žádosti o starobní důchod,kterou žalobkyně dne 14. 4. 20009 sepsala a uplatnila. Žalovaná dodala, že pokud se podaří žalobkyni věrohodně prokázat opak, žalovaná rozhodně ve věci znovu dle § 56 zákona o důchodovém pojištění.

Městský soud v Praze přezkoumal dle ustanovení § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Žalobkyně argumentuje především tím, že nárok na starobní důchod jí vznikl již v roce 2007, tedy ještě za platnosti Dohody. Tvrdí, že poprvé se obrátila na Českou správu sociálního zabezpečení s žádostí o důchod v roce 2007. Při jednání soudu žalobkyně doplnila, že se jednalo jen o informativní schůzku, kdy jí pracovnice PSSZ dala příručku a řekla, jaké doklady má k žádosti doložit. Jelikož doklad o ukončení středoškolského vysvědčení u sebe v Praze neměla a doklady o osvojení dětí úmyslně založila, aby je děti v době nezletilosti nenašly, bylo třeba požádat soud o doklady nové. Vyžádání těchto dokumentů trvalo několik měsíců. Podruhé se žalobkyně obrátila na PSSZ v dubnu 2009, přičemž úřednice, která s ní žádost o důchod sepisovala, již po žalobkyni uvedené doklady nechtěla.

Při ústním jednání byl učiněn důkaz obsahem správního spisu, jehož součástí je žádost o starobní důchod ze dne 14. 4. 2009 s datem přiznání ode dne 14. 4. 2009. Za účelem prošetření, zda se žalobkyně obrátila v roce 2007 na Pražskou správu sociálního zabezpečení v Praze 9- Vysočany o sepsání žádosti, soud odročil jednání.

K žádosti soudu Pražská správa sociálního zabezpečení sdělila, že dle centrální evidence žalobkyně podala žádost o starobní důchod dne 14. 4. 2009, přičemž požádala o jeho přiznání ode dne 1. 1. 2008.

Žalobkyně na podporu svého tvrzení předložila brožuru: „Příručka budoucího důchodce v roce 2007“, kterou obdržela od pracovnice Pražské správy sociálního zabezpečení. V podání ze dne 12. 9. 2011 doplnila, že se touto příručkou řídila, stejně jako pokyny pracovnice PSSZ, i když je považovala za absurdní. Nakonec tyto dokumenty již nikdo nechtěl.

Nejprve je třeba připomenout, že Dohoda o sociálním zabezpečení mezi ČSR a SSSR ze dne 2. 12. 1959 (publ. pod č. 116/1960 Sb.) bezesporu splňovala požadavky podle čl. 10 Ústavy a v posuzovaném období byla plně aplikovatelnou. Tato Dohoda zaručovala občanům smluvních stran (po zániku ČSFR a SSSR), tedy České republiky a Ruské federace rovnost v nakládání, pokud tito občané trvale bydlí na území druhé smluvní strany (pokud Dohoda nestanoví jinak – čl. 2). Sociální zabezpečení prováděly orgány té smluvní strany, na jejímž území občan bydlí (podle vlastních právních předpisů - čl. 3 Dohody). Důchody přiznávají a vyplácejí orgány té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany - čl. 6 Dohody). Podle čl. 7 odst. 2 Dohody poskytne orgán smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlí, důchod podle právních předpisů této smluvní strany. Nárok se nebude přezkoumávat, je-li zaveden důchod téhož druhu. Starobní důchod se poskytne za podmínky dosažení věku potřebného pro výplatu tohoto důchodu podle právních předpisů smluvní strany, na jejíž území důchodce přesídlil (byl-li vyplácen důchod před přesídlením orgánem druhé smluvní strany, tento orgán výplatu zastaví od 1. dne měsíce následujícího po přesídlení - čl. 7 odst. 1 Dohody). Protokol k Dohodě, jenž tvoří podle čl. V nedílnou část Dohody, stanoví v čl. II, že ustanovení článků 7 a 8 Dohody bude použito tehdy, jestliže občan přesídlil nebo se navrátil natrvalo z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany se souhlasem smluvních stran. Přesídlil-li občan před účinností Dohody, předpokládá se, že souhlas byl dán, pokud z okolností nevyplývá opak.

S Ruskou federací byly citovaná dohoda a protokol potvrzeny protokolem z 18. 7. 1997 jako platné, ale následně byly dne 4. 6. 2008 českou stranou jednostranně vypovězeny s účinností k 31. 12. 2008. ve Sbírce mezinárodních smluv publikováno Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 87/2008 Sb.m.s., v němž Ministerstvo zahraničních věcí sděluje, že po vyslovení souhlasu Parlamentem České republiky prezident republiky schválil dne 13. května 2008 ukončení platnosti Dohody mezi Československou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o sociálním zabezpečení a Protokolu k této Dohodě, podepsané v Praze dne 2. prosince 1959 a vyhlášené pod č. 116/1960 Sb., ve vztahu k Ruské federaci k 31. 12. 2008.

Použitelností Dohody se zabýval již dříve Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 3. 2005 č.j. 6 Ads 40/2003-48. Mimo jiné konstatoval, že Dohoda je „typem smlouvy uzavřené na teritoriálním principu, tedy určovala, že důchody přiznávají a vyplácejí orgány sociálního zabezpečení té smluvní strany, na jejímž území občané, kteří mají nárok na důchod, trvale bydlí ke dni podání žádosti o důchod; důchody se přiznávají za podmínek a ve výši stanovené právními předpisy této smluvní strany (čl. 6). Při přiznávání důchodů se plně započítávají doby zaměstnání (jakož i doby jiné jim na roveň postavené) na území obou smluvních stran (čl. 4 odst. 1)“. Z relativní povahy mezinárodního práva a z úpravy obsažené v Dohodě o sociálním zabezpečení pak podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že tato dohoda byla podle čl. 10 Ústavy ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb. použitelná „jen za předpokladu, že v době podání žádosti o důchod byla závazná ve vztahu k nějakému existujícímu státu, na jehož území (posuzováno podle stavu státních hranic ke dni vzniku nároku na důchod) žalobce získal v minulosti doby zaměstnání nebo jiné činnosti, které by byly podle této dohody a podle zákona č. 155/1995 Sb. započitatelné jako doby pojištění“.

Čl. 4 odst. 1 Dohody je podle citovaného rozsudku nutno vykládat tak, že „okolnosti započtení doby zaměstnání posuzuje správní orgán podle právního stavu v době svého rozhodování, resp. podání žádosti o důchod, což znamená, že právě k tomuto okamžiku musí též posoudit, zda dohoda platí ve vztahu k určitému státu vzniklému po rozpadu SSSR v závislosti na tom, součástí kterého z těchto států se stalo místo, kde byla doba zaměstnání za existence SSSR odpracována“.

K jednostrannému vypovězení smlouvy opravňoval Českou republiku čl. 20 bod 2. této Dohody, podle něhož každá ze smluvních stran může vypovědět tuto Dohodu nejméně šest měsíců před uplynutím kalendářního roku. Výpověď bude platit od 1. ledna příštího roku. Soud se shoduje s žalovanou v tom směru, že Česká republika po vypovězení této Dohody již nebyla vázána k plnění povinností vyplývající z této smlouvy.

Následující bod 3. upravuje režim přiznaných a vyplácených důchodů v případě, že dojde k výpovědi Dohody, a to tak, že budou pokládány za důchody přiznané podle právních předpisů smluvních strany, na jejímž území důchodce bydlí, a dále stanovuje, že nároky vzniklé podle Dohody její výpovědí nezanikají. Dojde-li k výpovědi této Dohody, budou důchody přiznané a vyplácené podle této Dohody pokládány za důchody přiznané podle právních předpisů smluvní strany, na jejímž území důchodce bydlí. Nároky vzniklé podle ustanovení této Dohody výpovědí nezanikají. Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeném v rozsudku ze dne 8. 7. 2011 č.j. 3 Ads 87/2011-39 článek 20 bod 3. Dohody nemění nic na tom, že „okolnosti započtení doby zaměstnání posuzuje správní orgán podle právního stavu v době svého rozhodování, resp. podání žádosti o důchod, což znamená, že právě k tomuto okamžiku musí též posoudit, zda dohoda platí ve vztahu k určitému státu vzniklému po rozpadu SSSR v závislosti na tom, součástí kterého z těchto států se stalo místo, kde byla doba zaměstnání za existence SSSR odpracována“. (Tak jak je podle shora uvedeného rozsudku nutno vykládat článek 4 odst. 1 Dohody.) Podle názoru Nejvyššího správního soudu není rozhodné, zda žadatel o starobní důchod ještě za platnosti Dohody dosáhl věku a získal doby zaměstnání, které odpovídají základním podmínkám vzniku nároku na starobní důchod podle zákona o důchodovém pojištění. Naopak získání potřebné doby pojištění a dosažení stanoveného věku se musí posuzovat podle právního stavu, který tu je v době rozhodování nebo alespoň v době podání žádosti o starobní důchod.

Podle názoru soudu postup žalované neodporuje závěru Nejvyššího správního soudu uvedeném v tomto rozsudku. Žalovaná zhodnotila žalobkyni dobu pojištění získanou jen na území bývalého Československa a dnes České republiky s odůvodněním, že dobu studia a zaměstnání v bývalém SSSR nemohla zohlednit, když Dohoda pozbyla ke dni 31. 12. 2008 platnosti. Žalobkyni se nepodařilo prokázat a soud nezjistil, že by žalobkyně podala žádost o starobní důchod ještě za účinnosti této Dohody. Brožuru, kterou žalobkyně soudu předložila, nelze podle názoru soudu považovat za důkaz, kterým by mohlo být zpochybněno, že žalobkyně podala žádost až v dubnu 2009.

Názor Nejvyššího správního soudu pro daný případ znamená, že žalovaná správně posuzovala nárok na starobní důchod a jeho výši podle zákona o důchodovém pojištění. Podle § 28 zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebnou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popřípadě splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Potřebná doba pojištění je upravena v ustanovení § 29 stejného zákona s tím, že v tomto ohledu mezi stranami nebyl spor. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona, se doba zaměstnání v cizině před 1. 1. 1990 hodnotí jen v případě, že za ni bylo zaplaceno pojistné. Podle čl. V. odst. 4 zákona č. 134/1997 Sb., bylo možno pojistné na důchodové pojištění za dobu zaměstnání před 1. 1. 1996 (včetně doby před r. 1990) zaplatit nejpozději do 31. 12. 1999. Po tomto datu již nebylo možno pojistné doplatit. V daném případě žalobkyně ani netvrdila, že by za uvedenou dobu zaplatila pojistné. Uvedenou dobu by proto bylo možno hodnotit jen tehdy, pokud by existovala mezinárodní smlouva, která je součástí právního řádu ČR, neboť ta se použije přednostně před vnitrostátní úpravou a umožňuje hodnocení takovýchto dob. Jak bylo výše uvedeno, správní orgán posuzuje okolnosti doby pojištění podle právního stavu platného v době rozhodování. V době rozhodování správních orgánů však žádná taková smlouva neexistovala. Žalovaná tedy nemohla započíst dobu pojištění na území bývalého SSSR.

Podle názoru soudu, žalovaná postupovala v souladu s právními předpisy, které byly platné v době jejího rozhodování, resp. v době podání žádosti o starobní důchod, a proto žalobu jako nedůvodnou zamítl dle § 78 odst. 7 s.ř.s.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 60 odst. 2 s.ř.s. Žalobkyně neměla ve věci úspěch, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží a žalované nenáleží náhrada nákladů řízení ze zákona.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze, za podmínek stanovených v § 102 a násl. s.ř.s.

V Praze dne 4.10. 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru