Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Ca 31/2009 - 27Rozsudek MSPH ze dne 03.11.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Ca 31/2009 - 27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: J. K., bytem X, zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem AK, Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, PO BOX 9, Praha 1, 110 15, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 30. 9. 2009 č.j. 580/2009-160-SPR/3,

takto:

I. Rozhodnutí ze dne 30. 9. 2009 č.j. 580/2009-160-SPR/3 a rozhodnutí č.j. MHMP 446185/2009/Šes ze dne 20. 5. 2009 se zrušují. Věc se vrací zpět žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen uhradit náklady řízení ve výši 6.800,- Kč k rukám právního zástupce žalobce do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2009 č.j. 580/2009-160-SPR/3 žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, č.j. MHMP 446185/2009/Šes ze dne 20. 5. 2009, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., zákona přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o přestupcích“), jehož skutkovou podstatu měl naplnit porušením ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb. tím, že dne 12. 2. 2009 v čase mezi 16. 20 - 16.38 hod, dne 16. 2. 2009 v čase mezi 16. 38 -16.43 hod., v době mezi 16.58 – 17.03 a v době mezi 17.11 – 17.15 hod. jako řidič motorového vozidla tovární značky Ford Mondeo, SPZ X neoprávněně zastavil a stál na náměstí Franze Kafky, v Praze 1, v úseku komunikace spadajícím pod působnost svislé dopravní značky č. IP 12 „Vyhrazené parkoviště“ s dodatkovou tabulkou „Stanoviště vozidel taxi dle zákona č. 111/1994 Sb., pro dva vozy taxi se souhlasem Eva Kvasničková a radiodispečink taxi“

Za protiprávní jednání byla žalobci uložena pokuta dle § 22 odst. 9 zákona o přestupcích ve výši 2.500,- Kč a současně povinnost uhradit náklady řízení v částce 1.000,- Kč podle § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb.

Žalobce nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, považuje ho za učiněné v rozporu se zákonem a neodůvodněné. Žalobce má za to, že byl zkrácen na svých právech tímto rozhodnutím, ale i v důsledku porušení jeho práv v řízení, které předcházelo jeho vydání. Žalovanému především vytýká, že napadeným rozhodnutím stejně jako dalšími rozhodnutími (napadená souběžně podávanými žalobami) nezhojil vady prvostupňových rozhodnutí, ani řízení předcházejících jejich vydání a to tím, že by řízení o nich sloučil ke společnému projednání s řízeními o přestupcích téhož pachatele, jak mu přikazuje § 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích. (Žalobce napadl žalobou současně pět rozhodnutí žalovaného, které jsou vedeny u zdejšího soudu pod sp. zn. 4 Ca 30/2009, 4 Ca 29 2009, 1 Ca 29/2009 a 1 Ca 30/2009) Žalobce uvádí, že všechny přestupky téhož žalobce řešil tentýž věcně a místně příslušný správní orgán prvního stupně a rozhodnutí o nich vydal v rozmezí dvanácti dnů. Nespojením řízení došlo při vyměření sankcí k nepřípustnému překročení sazby a k nedůvodnému uložení povinnosti uložit šestkrát náklady řízení. Žalobce zdůraznil, že projednání přestupků v samostatných řízeních vedlo k uložení sankcí, které v součtu převyšují nejvyšší přípustnou výši pokuty za přestupek podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích více než šestkrát. Stejně tak k šestinásobnému uložení povinnosti nahradit náklady správního řízení. Tímto postupem správní orgány porušily ustanovení § 12 odst. 2 zákona o přestupcích, podle něhož za více přestupků téhož pachatele musí být uložena sankce podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný, kterým byl v daném případě přestupek podle § 22 odst. 1 písm. o) zákona o přestupcích, za nějž lze podle § 22 odst. 9 téhož zákona uložit pokutu pouze do 2.500,- Kč. V této souvislosti žalovaný na str. 3/4 uvedl, že: „poukazování odvolatele (žalobce) na rozhodnutí Ministerstva dopravy č.j. 899/2008-160-SPR/7 v obdobné věci nelze pro nyní přezkoumávaný případ zohlednit, protože v dotyčné věci byla jednotlivá řízení zahajována a rozhodnutí přijímána bez ohledu na plynutí času. V přezkoumávaném rozhodnutí takový postup správního orgánu, který by nerespektoval § 57 odst. 1 zákona o přestupcích, zjištěn nebyl.“ S tímto odůvodněním se žalobce neztotožnil a opakovaně namítá, že šlo o podobný případ, jehož závěry jsou pro tento případ plně aplikovatelné. (Pro vysvětlení žalobce doplňuje, že se jednalo o větší množství přestupků téhož pachatele, větší množství správních řízení a rozhodnutí téhož správního orgánu namísto řízení společného a rozhodnutí jediného.)

Žalobce rovněž namítá, že řízení nebylo skončeno ve lhůtě 30 dní předepsané správním řádem. Řízení bylo zahájeno dne 10. 2. 2009 doručením příkazu o uložení pokuty žalobci. Prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno dne 22. 5. 2009, přičemž správní orgán neučinil žádný z úkonů, který tuto lhůtu umožňuje prodloužit o dalších 30 dní, a ani se nejedná o případ zvlášť složitý.

Žalobce je tedy toho názoru, že žalovaný v rozporu se zákonem nezjistil a nezrušil chybný postup prvoinstančního orgánu, který dle názoru žalobce nesprávně slučoval řízení o některých skutcích ke společnému projednání, aniž by je sloučil i s řízeními o skutcích ostatních. Mimoto nerozhodl v lhůtě stanovené zákonem.

Žalobce dále namítá, že správní orgány rozhodly na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu. Zjištěný skutkový stav nebyl prokázán a existují důvodné pochybnosti o tom, že se skutek stal tak, jak tvrdí správní orgány. Žalovaný v návaznosti na rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodoval v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu, neboť při zjišťování vyházel pouze z úředních záznamů Městské polici hl. m. Prahy, kde jsou uvedeny nepravdivé údaje stran doby zastavení vozidla. Žalobce namítal, že správní orgán neprokázal, že by žalobce stál na uvedeném místě po delší dobu než tři minuty. V této souvislosti poukázal na nesrovnalosti v časových údajích v úředním záznamu Městské policie hl. m. Prahy oproti kamerovému systému.

Žalobce je přesvědčen, že i kdyby soud dospěl k závěru, že bylo v dostatečné míře prokázáno jeho formální přestupkové jednání, pak má za to, že jako držitel platného oprávnění k provozování taxislužby má nárok na výkon svého podnikání a s tím související užívání parkovacích míst stanovišť taxi. Systém, parkovacích stanovišť taxislužby odporuje podle žalobce právu na svobodné podnikání a porušuje majetková práva žalobce. Tento systém žalobci znemožňuje svobodný výkon podnikání, k němuž splňuje všechny zákonné podmínky, a tím tento systém ohrožuje hospodářskou soutěž v této oblasti. Žalobce také namítá, že předmětné vyhrazené parkoviště nebylo řádně označeno. Nesprávnost označení spočívá v tom, že na uvedeném místě je stanoviště vozidel taxi umístěno a označeno v rozporu s losovacím řádem správního orgánu prvního stupně.

Žalobce dále nesouhlasí s uložením povinnosti uhradit náklady správního řízení, neboť s ohledem na shora uvedené má za to, že správní řízení nevyvolal porušením své právní povinnosti

Žalobce tedy napadá rozhodnutí obou správních orgánů pro jejich nezákonnost, neodůvodněnost a pro porušení jeho práv v předcházejícím řízení, a proto navrhuje, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve popsal dosavadní sled událostí a dodal, že obsah žaloby je v podstatě totožný s obsahem podaného odvolání. Žalovaný proto popírá oprávněnost žaloby a má za to, že se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi argumenty, které žalobce uvedl.

Žalovaný odmítl námitku žalobce, že správní orgány obou stupňů se snaží konstruovat výjimku z ustanovení § 57 zákona o přestupcích, které se týká společného řízení. Naopak tvrdí, že není v rozporu se zákonem, jsou-li do společného řízení o přestupku zahrnuty vždy jen ty skutky, kterých se osoba podezřelá z přestupku dopustila do okamžiku, kdy proti ní bylo zahájeno řízení o přestupku. Podle názoru žalovaného nemůže obstát výklad, podle něhož by správní orgán I. stupně musel neustále slučovat do již zahájeného řízení o přestupku další nové přestupky, které spáchal obviněný. Pokud by správní orgán neustále slučoval řízení o dalších oznámených přestupcích, mohlo by v to konečném důsledku vyústit až do situace, kdy by některé z přestupků nemohly být z důvodu zániku odpovědnosti řádně projednány. Pro doplnění žalovaný uvádí, že každé žalobcovo deliktní jednání bylo hned na místě šetřeno strážníky Městské policie hl. m. Prahy, kterými bylo vždy sepsáno oznámení přestupku. Podle žalovaného v případě žalobce se jednalo o opakování přestupku a ne o pokračování deliktního jednání, jak tvrdí žalobce. Argument žalobce napadající prokázanou dobu zastavení a stání, žalovaný považuje za druhotný znak skutkové podstaty přestupku, za který byl žalobce postižen. Předně je nutno respektovat účel ustanovení § 27 zákona o silničním provozu jako celku, kterým je vymezeno jednoznačně místo, kde je řidiči motorového vozidla zastavení a stání zakázáno. Žalovaný při posouzení předložené spisové dokumentace shlédl při přezkoumání odvolání žalobcem i obrazový záznam Městského kamerového systému, který dokumentuje projednávaný přestupek, a proto dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že žalobce zastavil a stál na vyhrazeném parkovišti opakovaně, bezdůvodně, neoprávněně po dobu delší než tří minut, tedy vědomě porušil ustanovení 27 odst. 1 písm. o) zákona o silničním provozu. Oznámení o přestupku bylo sepsáno až po uplynutí zákonem stanoveném čase, tedy po uplynutí tří minut.

Žalovaný pro úplnost poukazuje na to, že žalobce byl řádně předvolán k ústnímu jednání, k tomuto jednání se nedostavil a neomluvil se telefonicky ani písemně. Žalobci byla dána i další možnost se vyjádřit ke shromážděné spisové dokumentaci, kdy byl vyzván k seznámení se spisovou dokumentací před vydáním rozhodnutí, kde mohl navrhnout další důkazy nebo navrhnout doplnění dokazování, ale k tomuto se nedostavil, pouze podal písemnou námitku proti tomuto oznámení a uvedl seznam řízení, které se mají sloučit do společného řízení. Správní orgán I. stupně tento návrh nerespektoval z důvodů shora uvedených, protože zjistil, že se jedná o již zahájená řízení o dalších přestupcích, které spáchal žalobce.

Tvrzení žalobce, že ve věci nebyl zjištěn skutečný stav, je dle názoru žalovaného rovněž tvrzením, které nemá v předložené spisové dokumentaci žádnou oporu. Podle názoru žalovaného bylo o přestupku žalobce řádně příslušným strážníkem Městské policie hl. m. Prahy sepsáno oznámení o přestupku, na kterém chybí vyjádření žalobce, protože se bezdůvodně odmítl k zajištěnému přestupku vyjádřit.

Námitku žalobce, že má právo v rámci taxikářské licence stát na parkovištích, která jsou vyznačena jako stanoviště taxi, považuje žalovaný za zcela irelevantní, neboť na vyznačeném parkovišti, kde byl kontrolován, musí být k tomu uzavřen smluvní vztah, který nebyl v řízení prokázán. Podle žalovaného bylo v daném případě jednoznačnou a nezpochybnitelnou povinností žalobce řídit se platnou místní a obecnou úpravou provozu na pozemních komunikacích, ze kterých pro něj vyplýval zákaz zastavit a stát na předmětném parkovacím místě po dobu delší než tři minuty. Žalovaný doplnil, že problematika přidělování parkovacích stanovišť není v jeho kompetenci.

K námitkám žalobce soud ze správního spisu zjistil, že ve dnech 12. 2. a 16. 2. 2009 bylo sepsáno strážníky Městské policie hl.m. Prahy oznámení o přestupku, neboť žalobce stál na náměstí Franze Kafky čp. 3, v době shora uvedené, v působnosti dopravní značky IP 12 s dodatkovou tabulkou: Stanoviště vozidel taxi dle zákona č. 111/1994 Sb., pro dva vozy taxi se souhlasem Eva Kvasničková a radiodispečink taxi. Záznamy o přestupcích nejsou žalobcem podepsány s odůvodněním, že se odmítl vyjádřit. Jako důkaz je v oznámení uvedena svědecká výpověď strážníků a záznam z městského kamerového systému.

Dne 23. 2. 2009 Magistrát hl. m. Prahy vydal příkaz o uložení pokuty, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl žalobce dopustit ve dnech 12. 2. 2009 v čase mezi 16. 20 - 16.38 hod. a dne 16. 2. 2009 v čase mezi 16. 38 -16.43 hod., v době mezi 16.58 – 17.03 a v době mezi 17.10 – 17.15 hod., podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč.

Proti příkazu o uložení pokuty žalobce podal odpor, kde především namítá nespojení věcí do společného řízení dle § 57 správního řádu, nedostatečně zjištěný skutkový stav věci a nesprávné osazení dopravní značky. Zároveň vznesl námitku podjatosti úřední osoby, o níž bylo rozhodnuto usnesením ze dne 25. 2. 2009 tak, že oprávněná osoba není vyloučena z projednání a rozhodování v řízení o přestupcích.

Oznámením o pokračování řízení ze dne 20. 3. 2009 správní orgán zároveň zopakoval sdělení obvinění a žalobce předvolal k ústnímu jednání.

Z úředního záznamu ze dne 20. 4. 2009 je zřejmé, že správní orgán ověřil, zda ve dnech 12. 2. a 16. 12. 2009 nebylo hlášeno nějaké poškození značky IP12-„Vyhrazené parkoviště“ dodatkovými tabulkami „Pro dva vozy taxi se souhlasem správce Eva Kvasničková“. Paní Malířová z technické správy komunikací sdělila, že nemají žádné poškození hlášeno.

Dne 29. 4. 2009 se konalo ústní jednání bez přítomnosti žalobce, neboť se z jednání neomluvil. Přípisem ze dne 29. 4. 2009 byl žalobce poučen o možnosti se seznámit s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim i ke způsobu jejich zjištění, popřípadě navrhnout jeho doplnění. Na přípis žalobce reagoval dopisem ze dne 19. 5. 2009, kde zdůraznil, že všechna řízení, která správní orgán vede proti němu, je správní orgán povinen sloučit ve smyslu ustanovení § 57 přestupkového zákona do společného řízení.

Dne 25. 5. 2009 vydal správní orgán I. stupně rozhodnutí, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., jehož skutkovou podstatu naplnil porušením ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč a povinnost nahradit náklady řízení. Po zrekapitulování obsahu správního spisu a důkazů, které byly použity jako podklad pro rozhodnutí, správní orgán vypsal všechna řízení, která probíhají se žalobcem. Po vyhodnocení jednotlivých oznámených přestupků městskou policií doložených obrazovými záznamy z městského kamerového systému shledal, že žalobce se dopouští přestupků opakovaně a vědomě. Z rozhodnutí je zřejmé, že skutkový děj popsaný strážníky považuje za dostatečně věrohodný Správní orgán uvedl, že dobu rozhodnou pro posouzení páchání přestupků žalobce vzal dobu zaznamenanou jak na obrazových záznamech jednotlivých přestupků, tak i v jednotlivých sepsaných oznámeních o přestupcích. Doplnil, že všechny tyto obrazové záznamy přesahují dobu rozhodnou pro porušení zákonem stanoveného limitu tří minut. K námitce žalobce, zda je kamerový systém kalibrován, správní orgán odkázal na vyjádření firmy KH Servis a.s., která spravuje datovou síť Městského kamerového systému, podle níž jde o naprosto přesný kamerový systém a potřeby prokázání doby dostačující. Správní orgán I. stupně odmítl provést navrhované důkazy výslechem svědků s tím, že je hodnotí jako nadbytečné pro objasnění věci. Správní orgán I. stupně odmítl také návrh žalobce na spojením řízení podle § 57 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. Doplnil, že pokud by správní orgán již zahájené řízení o přestupcích průběžně rozšiřoval slučováním dalších přestupků téhož obviněného, nebylo by prakticky možné všechny přestupky pachatele projednat. Za rozhodující považuje den zahájení řízení.

Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání, jehož obsah je v podstatě totožný s obsahem žaloby, a proto na ni soud pro stručnost odkazuje. Jak bylo výše uvedeno žalovaný odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil. K námitkám žalobce konstatoval, že přestupkové jednání žalobce má za dostatečně prokázané. Argument žalobce proti postupu správního orgánu, který údajně v rozporu s ustanovením § 57 odst. 1 zákona o přestupcích neprojednal všechny přestupky vedené proti odvolateli ve společném řízení, žalovaný rovněž neshledal důvodným. K tomu uvedl, že do společného řízení o přestupku lze zahrnout jen ty skutky, kterých se žalobce dopustil do okamžiku, kdy bylo proti němu zahájeno konkrétní řízení o přestupku. Žalovaný k námitce týkající se osazení dopravní značky uvedl, že žalobce stejně jako ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích jsou povinni se místní úpravou řídit. Navíc dodal, že způsob označení předmětného parkovacího místa není předmětem přestupkového řízení.

Městský soud v Praze přezkoumal dle ustanovení § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobcova argumentace směřuje proti vedení řízení s tím, že správní orgány měly sloučit přestupky ke společnému řízení, neboť podle jeho názoru šlo o pokračující delikt. Žalobce rovněž nesouhlasí se zjištěním skutkového stavu a dále brojí proti osazení dopravních značek, které podle něho neslouží k řešení dopravní situace, ale ke znemožnění jeho podnikatelské činnosti.

Soud nejprve připomíná, že trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného např. v rozsudku ze dne 16.4. 2008 č.j. 1 As 27/2008-67 z obecné potřeby vyplývá použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv přestupku či správního deliktu. K této zásadě se Nejvyšší správní soud také vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, dostupném z http://www.nssoud.cz, dle něhož „použití analogie ve správním trestání je přípustné, a to v omezeném rozsahu, pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem“. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaném pod č. 1338/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.“ Podpůrná argumentace vyplývá i z dalších rozhodnutí nadřízeného soudu (např. rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaný pod č. 461/2005 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS), podle nichž je rozdělení deliktů na správní a soudní vyloženo nikoli jako s ohledem na přirozenoprávní principy, ale jako důsledek trestní politiky státu. Tento přístup je v obecné rovině výrazem Ústavním soudem opakovaně vyslovené jednoty právního řádu (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 dostupný na http://nalus.usoud.cz) a v dané věci i s principem analogie ve prospěch účastníka řízení (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01 a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, dostupný z http://nalus.usoud.cz, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - rozsudek ve věci Öztürk proti Německu ze dne 21. 2. 1984, in: http://echr.coe.int/echr/en/hudoc).

Žalobce argumentuje tím, že z výroku napadených rozhodnutí i ze samotného skutkového stavu vyplývá, že se jedná o jeden pokračující přestupek. Vzhledem k tomu, že pojem pokračování přestupkový zákon neupravuje je s ohledem na shora uvedené nutné využít právní teorie a výkladů obecných institutů z trestního práva. Legální definici pokračování v trestném činu uvádí trestní zákoník č. 40/2009 Sb. v ustanovení § 116. Pokračováním v trestném činu se podle citovaného ustanovení rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestné činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v souvislosti v předmětu útoku. Z definice tak vyplývají čtyři znaky pokračování trestného činu respektive přestupku, které musejí být splněny současně. Jde o stejnou skutkovou podstatu, stejný nebo obdobný způsob provedení, objektivní souvislost (časová případně místní) a subjektivní souvislost ( společný záměr).

Z úřední činnosti je soudu známo, že žalobce napadl několik rozhodnutí žalovaného, kterými byl uznán vinným ze spáchání stejné skutkové podstaty přestupku na úseku bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích spočívající v tom, že porušil ustanovení § 27 odst. 1 písm. o) zákona č. 361/2000 Sb., zákona o silničním provozu.

Druhým podstatným znakem pokračování v přestupku je způsob provedení. U pokračování je třeba, aby způsob provedení byl podobný. Stejnorodost způsobu provedení vyplývá ze samotného obsahu pojmu pokračování, neboť pokračovat lze v činnosti jen velmi obdobné. Stejnorodost je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele, tedy dalším atributem pokračujícího přestupku. V daném případě je u žalobce jednotícím záměrem neoprávněné stání po dobu delší než tři minuty v působnosti značky č. IP 12 „ Vyhrazené parkoviště“ s tím, že trvá na tom, že osazení těchto značek je diskriminující. V tomto soud shledává jednoznačnou subjektivní souvislost jednotlivých jednání naplňujících skutkovou podstatu předmětného přestupku.

Z popisu jednotlivých případů porušení povinnosti jednoznačně vyplývá, že způsob provedení byl stejný. Vždy se jednalo o to, že žalobce stál na vyhrazeném parkovišti. Objektivní souvislost je rovněž zřejmá ze spisů vedených u zdejšího soudu. Časové rozpětí mezi jednotlivými protiprávními jednání není značné a nevylučuje tak jednání na základě společného záměru. V daném případě je zřejmá i místní souvislost, neboť žalobce pokračoval v trestném činu na stejném místě v blízkosti domu 3, na nám. Franze Kafky, v Praze 1.

S ohledem na uvedené dospěl soud k závěru, že v projednávané věci se jedná o jeden skutek, tedy o jeden pokračující přestupek, v rámci něhož došlo několikráté k porušení zákonných ustanovení upravujících povinnosti účastníka silničního provozu.

Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že: „že do společného řízení o přestupku lze zahrnout jen ty skutky, kterých se žalobce dopustil do okamžiku, kdy bylo proti němu zahájeno konkrétní řízení o přestupku.“ V této souvislosti soud připomíná, že podle § 12 odst. 11 zákona č. 141/1961 Sb. je mezníkem, který ukončuje skutek při pokračujícím jednání, sdělení obvinění. S ohledem na zásadu použití analogie trestního práva v právu přestupkovém, je třeba toto ustanovení použít i pro pokračování v přestupku. Žalovaný tuto skutečnost nezpochybňoval, jako mezník, do kdy je možné zahrnout skutky do společného řízení, uvedl zahájení konkrétního řízení o přestupku. I s touto argumentací se soud ztotožnil, neboť trestní řád používá pro stejný okamžik dva výrazy: sdělení obvinění a zahájení trestního stíhání ( § 160 trestního řádu), jehož obsahem je však stále sdělení obvinění. Soud se neshodne se žalovaným v určení rozhodujícího okamžiku. Přestože se žalovaný stanovením doby nezabýval, z obsahu spisu vyplývá, že za rozhodující okamžik považuje vypravení příkazu o uložení pokuty.

Podle názoru soudu je rozhodujícím okamžikem doba, kdy žalobci bylo obvinění skutečně sděleno, (i proto zde zákonodárce zřejmě používá stále pojem sdělení obvinění , i když jinak pro tento okamžik používá pojem zahájení trestního stíhání ) Z těchto důvodů je třeba za sdělení obvinění považovat až okamžik doručení usnesení o zahájení trestního stíhání, respektive přestupkového řízení, nikoli např. okamžik, kdy bylo toto usnesení písemně vyhotoveno, vypraveno nebo nabylo právní moci.

V daném případě bylo ve věci nejprve konáno zkrácené přípravné řízení. V takovém případě platí, bylo-li ve věci konáno zkrácené přípravné řízení, neukončuje skutek ve smyslu § 12 odst. 11 trestního řádu sdělení podezřelému na počátku jeho výslechu, z jakého trestného činu je podezřelý, ale vzhledem k ustanovení § 314b odst. 1 věta druhá téhož zákona až doručení návrhu na potrestání soudu, neboť tímto okamžikem je zahájeno trestní stíhání a podezřelý se stává obviněným, přičemž však z hlediska ustanovení § 12 odst. 11 je rozhodujícím okamžikem až doručení návrhu na potrestání obviněnému (rozhodující je totiž vždy okamžik, kdy podezřelému bylo obvinění skutečně sděleno). I tyto zásady je třeba s ohledem na nedokonalou úpravu přestupkového řízení aplikovat na daný případ. Dle uvedeného je rozhodujícím okamžikem pro ukončení skutku doručení příkazu o uložení pokuty.

Nesprávnost postupu správního orgánu v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, postačuje k tomu, aby soud napadené rozhodnutí zrušil. Pro úplnost se soud zabýval i dalšími námitkami. Především se neztotožnil s tvrzením žalobce o nedostatečném zjištění skutečného stavu věci. Podle názoru soudu k prokázání přestupkového jednání žalobce postačovala zjištění opatřená správním orgánem I. stupně.

Soud se také ztotožnil s názory, které zastávají správní orgány v tom směru, že předmětem přestupkové řízení není otázka nezákonného osazení dopravních značek. V této souvislosti soud připomíná, že práva a povinnost účastníků provozu na pozemních komunikacích, pravidla provozu na pozemních komunikacích, úpravu a řízení provozu na pozemních komunikacích upravuje zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění. Podle tohoto zákona: „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem.....“ jakož i „dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace“. Povinnost respektovat dopravní značení je stanovena v § 4 písm. c) tohoto zákona. V této souvislosti soud dodává, že stejně jako jsou např. občané povinni podrobit se výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor (srov. k tomu usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97), je účastník provozu na pozemních komunikacích povinen řídit se (mimo jiné) pokynem policisty [§ 4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích] a dopravními značkami [§ 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích], a to opět bez ohledu na jeho soukromý názor na jejich zákonnost. Ústava, Listina a ani žádná jiná právní norma totiž nepřipouští, aby účastníci provozu na pozemních komunikacích sami hodnotili zákonnost pokynů policisty nebo umístění dopravních značek a teprve potom se rozhodli, zda je budou respektovat, či nikoliv. Takový výklad je nutno odmítnout, neboť vede k nepřijatelným důsledkům (anarchii).

K námitce žalobce, že nebyla dodržena lhůta pro vydání napadeného rozhodnutí soud připomíná, že lhůta stanovená v § 71 správního řádu, je lhůtou pořádkovou, což znamená, že s jejím porušení nejsou spojeny žádné právní následky. Nedodržení této lhůty nezpůsobuje nezákonnost rozhodnutí.

Jak bylo uvedeno, pochybení, kterého se dopustil žalovaný, představuje důvod pro zrušení jeho rozhodnutí dle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, neboť tato vada mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí. Jelikož porušení ustanovení o řízení před správním orgánem se dopustil již správní orgán správního orgánu I. stupně, soud zrušil i rozhodnutí prvostupňové dle § 78 odst. 3 s.ř.s.

V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem uvedeným v tomto rozsudku a jeho povinností bude rozhodnout, která protiprávní jednání žalobce bude třeba spojit do jednoho řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady vynaložené žalobcem na dané řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2. 000,- Kč, náhradu nákladů právního zastoupení spočívající v odměně za dva úkony (§ 11 písm. a, d, vyhlášky č. 177/1996 Sb. – tj. převzetí zastoupení a písemné podání k soudu) právní služby v částce 2.100,- Kč za jeden úkon , celkem 4.200,- Kč a náhradu hotových výdajů v částce 300,- Kč za jeden úkon, celkem 600,-Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Žalovaný je tedy povinen zaplatit celkem 6.800,- Kč.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze, za podmínek stanovených v § 102 a násl. s.ř.s. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem, dle ustanovení §105 s.ř.s.

V Praze dne 3. listopadu 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru