Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Ca 11/2009 - 57Rozsudek MSPH ze dne 26.10.2010


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Ca 11/2009 - 57

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: Y.L., bytem X, zastoupeného JUDr. Ladislavem Zvolským, advokátem se sídlem AK, Boleslavova 15/53, Praha 4, 140 00, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, PO BOX 9, Praha 1, 110 15, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 30.1. 2009 č.j. 53/2009-160-SPR/3,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalovaný rozhodnutím ze dne 30.1. 2009 č.j. 53/2009-160-SPR/3 zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, č.j. MHMP 352332/2008/Shr ze dne 17.6. 2008. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z opakovaného spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., jehož skutkovou podstatu žalobce naplnil porušením ustanovení § 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb. Žalobci byla uložena pokuta ve výši 2.500,- Kč a současně mu byla uložena povinnost podle § 79 odst. 1 a 4 zákona o přestupcích a v souladu s § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb. zaplatit náklady řízení ve výši 1. 000,- Kč.

Přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 20.2. 2008 kolem 9.15 hodin, dne 21.2. kolem 9.28 hodin, dne 22.2. 2008 kolem 8.53 hodin, dne 24.2. 2008 kolem 10.10 hodin, dne 26.2. 2008 kolem 8.05 hodin, dne 27.2. 2008 kolem 12.00 hodiny, dne 28.2. 2008 kolem 8.25 hodin a dne 29.2. 2008 kolem 8.11 hodin v Praze 7, jako řidič osobního automobilu tovární značky Mercedes, označené jako taxi, SPZ 7A5 9730, nerespektoval místní úpravu na pozemní komunikaci a vjel na účelovou komunikaci, která spojuje parkoviště před budovou ČD Praha Holešovice, Partyzánská 24, s ulicí Vrbenského, označenou za provizorním vjezdem z ulice Vrbenského svislou dopravní značkou IP 25a-„Zóna s dopravním omezením“ s užitým symbolem dopravní značky „ B 1“ doplněný dodatkovou tabulkou s nápisem „Jen vozidla evidována jako TAXI, mimo CITY TAXI s.r.o.“

Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že byla porušena nejen jeho práva, ale došlo i k naplnění skutkové podstaty trestného činu nekalé soutěže. Žalobce tvrdí, že již při ústním jednání o přestupku namítal, že dodatková tabule, na základě níž je povolen vjezd pouze taxikům s povolením společnosti TAXI s.r.o. je diskriminační, v rozporu s pravidly hospodářské soutěže. Prvoinstančnímu správnímu orgánu sdělil podezření ze spáchání trestného činu dle § 149 zákona č. 140/1961 Sb. V této souvislosti žalobce poukázal na znění ustanovení § 44 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., kde jsou obsaženy základní případy nekalosoutěžního jednání. Dále žalobce poukázal na vyjádření Policie ČR ze dne 20.5. 2008, z jehož obsahu je zřejmé, že nehodnotí dopravní značení užité v místě jako adekvátní, resp. uvedl, že ho považuje za nevhodné.

Pokud správní orgán jeho podezření ze spáchání trestného činu neoznámil, státnímu zástupci či policejnímu orgánu, nesplnil povinnost uloženou mu zákonem. Podle žalobce dopravním značením nebyla řešena otázka dopravního řešení místní situace. Naopak, umístěním těchto diskriminačních značek došlo k jeho vyloučení z podnikání na atraktivním místě. Jelikož měl správní orgán oznamovací povinnost, měl nejprve vyčkat rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení a teprve následně vydat rozhodnutí. Důkaz, kterým mělo být rozhodnutí státního zástupce či policejního orgánu, nebyl žalovaným zajištěn. Podle žalobce žalovaný nesprávně hodnotil provedené důkazy a nesprávně věc právně kvalifikoval. Navíc, se žalobce v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s námitkou nekalosoutěžního jednání ve vztahu k tvrzenému přestupku. Žalobce považuje provedené dokazování za neúplné a z toho důvodu rozhodnutí za nepřezkoumatelné.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že tvrzení žalobce, že mu je bráněno v podnikatelských aktivitách, je v řízení o přestupku spáchaného porušením povinnosti vyplývající z dopravní značky zcela irelevantní, neboť tento problém není předmětem přestupku. Žalobci doporučil, aby se o pomoc obrátil na příslušné orgány státní správy, které mají v kompetenci dohled nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže. Žalovaný odmítl názor žalobce, že se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v odvolání. Vyjádřil se i k námitce, že všechny projednávané přestupky správní orgán I. stupně nespojil do jediného řízení. Vydaným usnesením ze dne 28.4. 2008 došlo ke sloučení projednávaných přestupků pachatele vedených pod sp. zn. S-MHMP 141067/2008 a sp. zn. S-MHMP 115183/2008, a to vzhledem k tomu, že před zahájením prvního z těchto přestupků již bylo správnímu orgánu známy i další přestupky žalobce, o nichž bylo následně zahájeno samostatné řízení. Správní orgán I. stupně nemohl vyhovět žádosti žalobce o spojení dalších přestupků, neboť by tím byl zmařen samotný účel přestupkového řízení. Žalovaný má za to, že pokud se žalobce dopouštěl téhož protiprávního jednání opakovaně a úmyslně, je zřejmé, že neustálé rozšiřování předmětu řízení o další přestupky by v konečném důsledku mohlo vést, především s ohledem na lhůtu podle § 20 přestupkového zákona, k nemožnosti některá z těchto jednání vůbec projednat. Pro úplnost žalovaný uvedl, že řešení trestního oznámení není předmětem řízení o přestupku, proto správní orgán I. stupně neměl důvod vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu činného v trestním řízení.

Při jednání konaném dne 26.10. 2010 žalobce setrval na podané žalobě, poukázal na to, že pokud žalovaný vychází z presumpce správnosti osazení dopravního značení, jak dovodil Nejvyšší správní soud v rozsudku č.j. 8 As 68/2009, jedná se o formalismus, který vylučuje, aby žalobce dosáhl spravedlivého rozhodnutí, vydaného v souladu s dobrými mravy. Po provedení důkazu správním spisem právní zástupce žalobce navrhl provést výslech dvou svědků, a to J. K. a L. Š., kteří by se měli vyjádřit k osazení předmětné zákazové značky.

Městský soud v Praze přezkoumal dle ustanovení § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobcova argumentace směřuje proti osazení dopravní značky, která mu znemožňuje podnikatelskou činnost. Žalobce v žalobě ani při ústním jednání již nezmínil námitku, kterou žalovanému vytýkal porušení ustanovení § 57 správního řádu upravující spojení věci a § 12 odst. 2 správního řádu, kde je zakotvena zásada absorpce při ukládání sankcí za přestupek. Jelikož je soud při přezkoumávání napadených rozhodnutí vázán důvody uvedenými v žalobě, těmito tvrzeními se nezabýval. Pro úplnost soud dodává, že nejde o vadu, ke které by byl oprávněn přihlédnou z úřední povinnosti. Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou dispoziční, a to platí i pro řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu: podle § 75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumává napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Výjimku z tohoto pravidla představuje postup podle § 76 odst. 2 s. ř. s. („Zjistí-li soud, že rozhodnutí trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost i bez návrhu.“) – zde to výslovně stanoví přímo zákon a dále též podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. („Soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí...“), kde si takový postup (ač zákonem výslovně nestanovený) vyžaduje povaha a závažnost vady spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

Jiné případy přezkumu z úřední povinnosti nepřipadají v úvahu. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007-161 a ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73 zdůraznil, že ustanovení § 76 odst. 1 s. ř. s. upravuje postup soudu v případech, kdy soud může rozhodnutí zrušit i bez nařízení jednání:

z toho plyne jen to, že případy tam uvedené jsou důvodem ke zrušení správního rozhodnutí, nikoli to, že takové zrušení se může stát bez námitky. To umožňuje pouze § 76 odst. 2 s. ř. s. ve vztahu k nicotnosti rozhodnutí; naopak vady podle § 76 odst. 1 s. ř. s. způsobují nezákonnost rozhodnutí, k níž soud přihlíží jen k námitce (rozšířený senát ovšem připomněl i odlišný režim pro vady podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.). Rozšířený senát se rovněž zabýval pojmem „vyjít najevo“ užitý v § 76 odst. 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že do tohoto režimu mohou spadat jen ty vady uvedené v odst. 1 a 2, které objektivně nemohly být obsahem žaloby a po žalobci nebylo možno spravedlivě požadovat, aby takovou vadu v žalobě označil. Tato situace však v daném případě nenastala.

K námitce nezákonného osazení dopravních značek soud předně uvádí, že práva a povinnost účastníků provozu na pozemních komunikacích, pravidla provozu na pozemních komunikacích, úpravu a řízení provozu na pozemních komunikacích upravuje zákon č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích, v platném znění. Podle tohoto zákona: „Při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými tímto zákonem.....“ jakož i „dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace“. Povinnost respektovat dopravní značení je stanovena v § 4 písm. c) tohoto zákona.

Podle § 2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin. Uvedené žalobcovo jednání je zákonem přímo za přestupek označeno, neboť podle § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, v rozhodném znění, se přestupku dopustí ten, „kdo jiným jednáním, než které je uvedeno pod písmeny a) až e) tohoto ustanovení, poruší zvláštní zákon“ (poznámka pod čarou pak přímo poukazuje na zákon č. 361/2000 Sb.). K odpovědnosti za přestupek postačuje zavinění z nedbalosti (§ 3 zákona o přestupcích) a zájem společnosti na dodržování dopravního značení a pravidel provozu na pozemních komunikacích upravených zákonem, který byl žalobcovým jednáním porušen, je zřejmý.

Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce jako řidič vjel na účelovou komunikaci, která spojuje parkoviště před budovou ČD Praha Holešovice, Partyzánská 24, s ulicí Vrbenského, označenou za provizorním vjezdem z ulice Vrbenského svislou dopravní značkou IP 25a-„Zóna s dopravním omezením“ s užitým symbolem dopravní značky „ B 1“ doplněný dodatkovou tabulkou s nápisem „Jen vozidla evidována jako TAXI, mimo CITY TAXI s.r.o.“

Tímto jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích ve smyslu § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích ve spojení s § 4 písm. c) zákona o silničním provozu. Za jeho spáchání mu byla uložena pokuta v zákonném rozpětí vymezeném v § 22 odst. 9 zákona o přestupcích.

S ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozhodnutích ze dne 27. 9. 2005, čj. 1 Ao 1/2005 - 98 a ze dne 7. 1. 2009, čj. 2 Ao 3/2008 - 100, (všechna rozhodnutí soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz), lze pro nyní souzenou věc konstatovat, že zákazová dopravní značka je opatřením obecné povahy, jelikož naplňuje jeho materiální znaky. Je tudíž správním aktem, kterému svědčí presumpce správnosti. To znamená, že se na dopravní značku musí nahlížet jako na zákonnou, dokud není prokázán opak, tedy až do okamžiku, kdy k tomu příslušný orgán vysloví její nezákonnost. K tomu ovšem v době spáchání přestupku a dle obsahu správního spisu ani následně nedošlo.

Pokud by žalobce měl nějaké pochybnosti, jednalo by se toliko o jeho soukromý názor (viz povinnost řídit se dopravními značkami), který mu však neumožňuje porušovat veřejnoprávní pravidla. Ze zákona o silničním provozu, prováděcích předpisů ani z jiných právních předpisů nelze dovodit, že by účastník provozu na pozemních komunikacích sám mohl činit soudy o zákonnosti dopravní značky a na základě svého hodnocení se rozhodnout,

zda se zákazem vyjádřeným danou značkou bude či nebude řídit (k tomu rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ze dne 17. 10. 2007, čj. 54 Ca 4/2007 - 146 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1998, sp. zn. I. ÚS 263/97, http://nalus.usoud.cz., ve kterém soud vyslovil názor, že občané jsou povinni podrobit se výkonu pravomoci veřejného činitele bez ohledu na vlastní soukromý názor … účastník provozu na pozemních komunikacích povinen řídit se (mimo jiné) pokynem policisty [§ 4 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích] a dopravními značkami [§ 4 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích], a to opět bez ohledu na jeho soukromý názor na jejich zákonnost.

Ústava, Listina a ani žádná jiná právní norma totiž nepřipouští, aby účastníci provozu na pozemních komunikacích sami hodnotili zákonnost pokynů policisty nebo umístění dopravních značek a teprve potom se rozhodli, zda je budou respektovat, či nikoliv. Takový výklad je nutno odmítnout, neboť vede k nepřijatelným důsledkům (anarchii).

V daném řízení žalobce navíc neuvedl konkrétní či rozumný důvod, ze kterého by alespoň hypoteticky mohl v okamžiku spáchání přestupku vyvodit, že se jedná o dopravní značku, kterou by se nemusel řídit. Žalobce ve svých vyjádření namítal jen to, že nezákonným osazením těchto značek, mu bylo bráněno v podnikatelské činnosti. K tomu lze poukázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2009, čj. 1 As 57/2009 - 51, dle kterého se účastník silničního provozu musí řídit dopravním značením, a to i tehdy, „když se mu to jeví jako nevhodné, nepohodlné či neúčelné. Porušení povinnosti řídit se dopravním značením není přestupkem pouze v případě okolností upravených v příslušných právních předpisech, tedy mj. v případě krajní nouze či nutné obrany (§ 2 odst. 2 zákona o přestupcích)“. Taková situace ovšem v dané věci nenastala a stěžovatel ji ani netvrdil.

Pokud žalobce má za to, že umístění dopravní značky bylo samoúčelné, šikanózní, a dokonce i protiprávní soud v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího správní soudu č.j. 8 As 68/2009 ze dne 31.3. 2010, který se již podobnou námitkou zabýval. V rozsudku mimo jiné odkázal na ustanovení § 78 odst. 2 zákona o silniční dopravě, dle kterého se dopravní značky smějí užívat jen v takovém rozsahu a takovým způsobem, jak to nezbytně vyžaduje bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích nebo jiný důležitý veřejný zájem. V této souvislosti odkázal na rozhodnutí čj. 2 Ao 3/2008 – 100, kde konstatoval, že „smysl umístění dopravních značek nemůže být samoúčelný či dokonce šikanózní, nýbrž že musí být racionální a opodstatněný některým z uvedených legitimních důvodů. Pokud takový důvod neexistuje, jedná se o dopravní značku umístěnou protizákonně.“

Pokud by značka IP 25a-„Zóna s dopravním omezením“ s užitým symbolem dopravní značky „ B 1“ doplněný dodatkovou tabulkou s nápisem „Jen vozidla evidována jako TAXI, mimo CITY TAXI s.r.o nesplňovala podmínky vymezené v uvedeném ustanovení, a tudíž by se jednalo o nezákonně umístěnou dopravní značku, právní řád poskytuje možnost, jak se domoci zjednání nápravy.

Děje se tak ovšem ve zcela jiném řízení než je rozhodování o přestupcích, přičemž tato řízení nelze zaměňovat. Jak již bylo uvedeno výše, zákazová dopravní značka je opatřením obecné povahy, o jejímž zrušení není oprávněn rozhodovat správní orgán v řízení o přestupku, krajský soud a není k tomu příslušný ani Nejvyšší správní soud v rozhodování o důvodnosti této kasační stížnosti. Soudní řád správní totiž obsahuje vlastní procesní režim řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části, a to postupem dle § 101a - § 101d s. ř. s.“

V tomto směru tak lze uzavřít, že otázka existence rozhodnutí o umístění dopravní značky není pro posouzení viny a trestu za spáchání dopravního přestupku podstatná. Z tohoto důvodu také soud nepovažoval za nutné k této otázce vyslýchat navrhované svědky. Soud se neztotožnil ani s námitkou právního zástupce žalobce, že aplikace výše uvedeného judikátu Nejvyššího správního na daný případ vedlo k výkladovému formalismu. Podstatné pro danou věc je, že námitka proti osazení dopravní značky nemůže být předmětem přestupkového řízení a že povinnost respektovat dopravní značky vyplývá z předmětného právního předpisu, přičemž Ústava ČR ani Listina základních práv a svobod nepřipouští, aby účastníci provozu na pozemních komunikacích sami hodnotili zákonnost jejich osazení. Jelikož soud neshledal v řízení vady, ke kterým by mohl přihlédnou z úřední povinnosti, a jedinou námitku uvedenou v žalobě shledal nedůvodnou, žalobu podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem.

V Praze dne 26. října 2010

JUDr. Miroslava H r e h o r o v á, v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru