Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Az 3/2011 - 35Rozsudek MSPH ze dne 30.11.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
3 Azs 14/2012 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Az 3/2011 - 35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: A. G., nar. X, státní příslušnost Ukrajina, toho času pobytem: X, zastoupeného Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Revoluční 13, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2011 č.j. OAM-10/LE-LE05-LE05-2011, evidenční číslo: X,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne ze dne 15. 2. 2011 č.j. OAM-10/LE-LE05-LE05-2011 žalovaný zamítl žádost žalobce jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii české republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Žalovaný v odůvodnění nejprve konstatoval, že v době rozhodování byl žalobce v předběžné vazbě a probíhalo řízení o žádosti státních orgánů Ukrajiny o vydání k výkonu trestu odnětí svobody. Žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v žádosti o udělení mezinárodní ochrany i při pohovoru uvedl, že v České republice pobýval již od roku 1996. V České republice se zcela bez omezí pohyboval, dokonce opakovaně cestoval do zahraničí, to vše na základě dokladů na cizí totožnost. Z těchto okolností žalovaný shledal, že žalobce požádal o udělení azylu s cílem vyhnout se hrozícímu vydání do cizího státu. Žalovaný uvedl, že po celou dobu 14 let měl žalobce možnost vejít do kontaktu se zástupci příslušných státních orgánů České republiky. Od počátku si byl také vědom, že je na Ukrajině trestně stíhán. Žádost o azyl žalobce podal až v době, kdy mu reálně hrozilo vydání k trestnímu stíhání na Ukrajinu, proto shledal důvod pro uplatnění ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu.

Žalovaný neshledal důvod ani pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a zákona o azylu. Skutečnosti uvedené žalobcem porovnal s podklady, které si shromáždil v průběhu správního řízení. Za nevěrohodné považuje správní orgán tvrzení žalobce ohledně údajné hrozby ze strany ukrajinských „prokomunistických“ státních orgánů v souvislosti s jeho minulou politickou angažovaností a s jeho působením na území České republiky. Žalobce se snažil vzbudit dojem, že strana Narodnyj ruch, jejímž byl členem, se stala po volbách v roce 1994 terčem pronásledování ukrajinských státních orgánů. Její členové byli údajně kriminalizováni, což mělo být i jeho případ. Správní orgán nehodnotil, zda byl žalobce odsouzen za trestný čin vydírání oprávněně či nikoli, ale z okolností případů, vylíčených žalobce, nedospěl k závěru, že postup ukrajinských úřadů vůči jeho osobě byl jakkoliv diskriminační. Žalovaný poukázal na vyjádření žalobce, který sdělil, že po vykonání jedné třetiny trestu odnětí svobody, bylo vyhověno jeho žádosti o přeřazení do mírnějšího režimu výkonu trestu, v němž již nebyl omezen jeho pohyb na území Ukrajiny. Pokud mu pak nyní hrozí trest za to, že v rozporu s podmínkami opustil Ukrajinu, rozhodně nelze dojít k závěru, že by šlo o opatření podřaditelné pojmu vážné újmy, jak ji rozumí zákon o azylu.Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že strana Narodnyj ruch byla po roce 1994 zlikvidována nebo zatlačena do bezvýznamnosti. Ve skutečnosti i po volbách tohoto roku zůstala druhou nejsilnější stranou v ukrajinském parlamentu a podle vlastních internetových stránek byly na její popud zavedeny rozhodující právní předpisy a rozvoj tržní ekonomiky, a to navzdory tomu, že volby v roce 1994 vyhrála Komunistická strana Ukrajiny. V letech 1994-1998, v době, kdy měla být strana a její členové podle žalobce vystaveni politickému pronásledování, byl jeden z vedoucích činitelů pozdější předseda strany Narodnyj ruch ukrajinským ministrem zahraničí. Za pochybné považuje žalovaný i fakt, že žalobce se prezentoval jako významný člen strany, jako aktivista, přitom však podle svých vyjádření nikdy ve straně nezastával žádnou funkci, a to ani na místní úrovni, přestože měl údajně kandidovat na starostu. Podle žalovaného je také zcela zjevné, trestní stíhání bylo zahájeno již v roce 1997, po jeho útěku z Ukrajiny, nemá tedy žádnou souvislost se změnou situace na Ukrajině po prezidentských volbách v roce 2010, ani s jeho veřejnou činností, kterou začal vyvíjet na území České republiky. Žalobce při pohovoru tvrdil, že tato činnost vadí ukrajinským orgánům, ale neuvedl ve skutečnosti nic, z čeho by bylo možné takový závěr vyvodit. V této souvislosti žalovaný poukázal na materiály shromážděné správním orgánem, ale i žalobcem samotným, z nich vyplývá, že aktivity Asociace Ukrajinců v České republice podobně jako občanské sdružení G20 jsou zaměřeny zcela nepoliticky. Zmíněná asociace je sdružením již existujících ukrajinských organizací, právě sdružení malého a středního podnikání G20 a ukrajinských odborů v České republice. Cílem těchto je koordinovaně postupovat vůči státním orgánům České republiky a angažmá v oblasti pracovního a cizineckého práva a integrace ukrajinské komunity do české společnosti. Žalovaný zdůraznil, že obě občanská sdružení aktivně spolupracují s Velvyslanectvím Ukrajiny v České republice, případně s dalšími ukrajinskými úřady, mají jeho podporu a dokonce sám žalobce, byl pod totožností Y. P.členem koordinační rady při Velvyslanectví Ukrajiny v České republice. Jím tvrzené obavy proto správní orgán považuje za předstírané.

Žalovaný také neshledal, že by jeho vycestování bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Žalobce sice uvedl, že v České republice žijí obě jeho děti, a tři sourozenci, správní orgán však upozornil, že realizace práva na ochranu rodinného života rozhodně nemůže být důvodem k tomu, aby se jmenovaný vyhnul trestnímu stíhání, resp. výkonu trestu.

Žalobce vytýká správnímu orgánu, že vůbec nehodnotil otázku politického pronásledování jak na území České republiky, kde proti němu bylo vykonstruováno politické stíhání, tak i skutečnost, že toto pronásledování i nadále pokračuje. Žalobce tvrdí, že byl na základě nezjištěných podkladů, a to telefaxu Interpolu ČR, zadržen a vzat do vyhošťovaní vazby, a až dodatečně byly shromážděny nějaké podklady. Žalobce také namítá, že jeho důvody správní orgán neposoudil ve vztahu k ustanovení § 14a zákona o azylu.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný popřel oprávněnost námitek podané žaloby a odkázal na obsah správního spisu, zejména na vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, použité informace o zemi původu, výpovědi žalobce a na vydané rozhodnutí správního orgánu. Žalovaný trvá na tom, že, že v rámci důkazního řízení se zabýval všemi skutečnostmi, které žalobce sdělil, zjistil skutečný stav věci a opatřil si potřebné podklady pro rozhodnutí. Žádost žalobce považuje správní orgán za účelovou s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. O účelovosti podané žaloby svědčí především to, že žalobce požádal o udělení doplňkové ochrany až po čtrnácti letech života na území České republiky, přičemž tento postup učinil až poté, co byl zadržen policií a reálně mu hrozilo vydání na Ukrajinu. Žalobci podle žalovaného nebránilo nic v tom, aby svou žádost podal dřív. Žalovaný také nesouhlasí s tím, že by se nezabýval důvody pro udělení doplňkové mezinárodní ochrany.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterým je vázán a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany dne 16. 11. 2010, a to z politických důvodů. Dne 19. 1. 2011 byla se žalobce sepsána žádost o udělení mezinárodní ochrany, kde k důvodům pro opuštění Ukrajiny uvedl, že v roce 1996 byl na Ukrajině prokomunistický režim v čele s prezidentem Kučmou. Žalobce jako příznivec demokratické strany byl ve vězení a na něho i na jeho rodinu byl vyvíjen obrovský nátlak. Pochopil, že další život na Ukrajině není pro něho možný, a proto odjel do České republiky. Vlastnoručně doplnil důvody, které ho přiměly opustit vlast, a pro něž žádal o mezinárodní ochranu. Uvedl, že od roku 1989 se účastnil lidového hnutí Narodnyj ruch, kde byl poprvé pronásledován ze strany spolupracovníků KGB. V roce 1991 vyhrála strana volny, tenkrát se jako aktivní člen žalobce dostal na klíčovou funkci v ekonomickém oddělení města Ternopil. Do roku 1994 byl pod velkým tlakem ze strany spolupracovníků KGB, resp. SBU. Poté, co se dostala k moci Komunistická strana Ukrajiny v roce 1994, začalo vážné pronásledování všech členů a aktivistů lidového hnutí. V srpnu 1994 na základě provokací byl žalobce zatčen a obviněn s cílem sesazení z funkce a diskreditování jeho osoby, včetně hnutí. Žalobce uvedl, že byl odsouzen a nastoupil trest odnětí svobody. Poté, co mu byl změněn režim výkonu trestu, měl možnost pobývat doma v rodném městě Ternopil. Tam se znovu setkal se spolupracovníky SBU, kteří mu vyhrožovali, aby se tam už neukazoval, jinak mu nedají pokoj. Několikrát žalobce navštívili i v místě, kde si odpykával trest. Pochopil, že bude ještě hůř, dostal strach a odjel do České republiky. V Čechách je od roku 1996 a žije zde se svou rodinou, od roku 2009 se aktivně účastní společenského života ukrajinské diaspory. Uvedl, že byl zakladatelem společenských organizací jako je o. s. G20, Asociace Ukrajinců v ČR. V důsledku této činnosti se stal osobou nepohodlnou pro ukrajinské velvyslanectví. Chtěli se ho zbavit, a proto ho udali na policii. To vše žalobce spojuje se změnami politické situace na Ukrajině.

Dne 19. 1. 2011 byl proveden pohovor, kde žalobce zopakoval a více upřesnil důvody pro podání žádosti o azyl. Z žádosti a protokolu o pohovor lze shrnout, že žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany z důvodu obav z pronásledování kvůli jeho aktivitám ve straně Narodnyj ruch, a zároveň kvůli činnosti na území České republiky, kde založil občanská sdružení G20 a Asociaci Ukrajinců v ČR. Žalobce také předložil podklady k žádosti o mezinárodní ochranu, kde připojil kopii stanov občanského sdružení G20 a Asociace Ukrajinců v ČE, dopis Ministerstva vnitra na jméno žalobce ve věci registrace občanského sdružení a internetové články o působnosti těchto sdružení. Ve správním spise jsou dále založeny podklady, z nichž správní orgán vycházel při rozhodování o udělení některé z forem mezinárodní ochrany.

Ze shora uvedeného je zřejmé, že hlavním důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany a zároveň k odjezdu ze země původu byly potíže, které měl kvůli své činnosti ve straně Narodnyj ruch. Dalším důvodem je bezesporu snaha o legalizaci pobytu.

Žalobce v žalobě argumentoval také tím, že se žalovaný nezabýval okolnostmi, za nichž byl vzat do vazby. Je třeba připomenout, že správní orgán, ani soud, který rozhoduje o této žalobě, není oprávněn se touto otázkou zabývat. Předmětem daného řízení je zda, správní orgán, který rozhodoval o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany, postupoval v souladu s právními předpisy, zda si opatřil dostatečné podklady pro svůj závěr a zda se vypořádal se všemi tvrzeními, které žalobce uvedl během správního řízení.

Soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu, který dává správnímu orgánu oprávnění zamítnout žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak. Eurokonformní výklad uvedeného ustanovení podal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz: „z čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice (směrnice Rady 2004/83/ES) ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice (směrnice Rady 2005/85/ES) vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu lze posoudit jako zjevně nedůvodnou, pokud žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění, přičemž podání žádosti po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění a priori nevylučuje, že mu bude udělen azyl nebo doplňková ochrana, pokud mu hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů, resp. skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany“. Nejvyšší správní soud tedy deklaroval, že k aplikaci předmětného ustanovení nestačí pouhý fakt, že žadateli o mezinárodní ochranu bylo uděleno správní vyhoštění, a dále v tomto rozsudku stanovil tři podmínky, jejichž naplnění je třeba proto, aby mohl být aplikován § 16 odst. 2 zákona o azylu: „(1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny“. Podle městského soudu žalovaný správně aplikoval ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť v daném případě byly naplněny všechny tři podmínky pro použití tohoto ustanovení. Žalobci bezesporu hrozí vyhoštění. Lze mít za to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově. Tento názor zastává soud shodně se žalovaným, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, podal žalobce až poté, co byl zadržen policií a předán do vyšetřovací vazby, navíc po čtrnácti letech od příjezdu do České republiky. Zároveň žalobce v řízení neprokázal, repsektive neuvedl relevantní důvody k tomu, že nemohl podat žádost již dříve.

Žalovaný v souladu se zákonem a judikaturou správních soudů se zabýval udělením doplňkové ochrany. Z obsahu použitých zpráv o zemi původu a s ohledem na výpovědi žalobce nelze očekávat, že by mu v zemi původu hrozilo uložení trest smrti, nebo mučení, nelidské, či ponižující zacházení, nebo trestání. V této souvislosti soud konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu, před jevy, které jsou zákonem taxativně vymezeny. V daném případě se tomu tak nestalo.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když žádost žalobce zamítl jako nedůvodnou, podle § 16 odst. 2, zákona o azylu, přičemž dostatečně odůvodnil závěr, že žalobce neuvedl během azylového řízení žádný důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Vzhledem ke shora uvedeným argumentům dospěl soud k závěru, že žalovaný se dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými žalobcem a opatřil si dostatečné množství materiálu, na jejichž podkladě i soud dospěl ke stejnému závěru, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce v řízení neměl úspěch a úspěšnému žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, tyto nevznikly ( § 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze za splněných podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku prostřednictvím podepsaného Městského soudu v Praze.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí v případech podle ustanovení § 105 odst. 2 věty 2. s.ř.s.

V Praze dne 30. listopadu 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru