Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Az 22/2010 - 22Rozsudek MSPH ze dne 13.04.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Az 22/2010 - 22

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právních věci žalobce: S. M., X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.11. 2010 č.j. OAM-238/VL-10-HA03-2008,

takto:

I. Rozhodnutí ze dne 4.11. 2010 č.j. OAM-238/VL-10-HA03-2008 se zrušuje a

věc se vrací žalovanému zpět k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Rozhodnutím ze dne 4.11. 2010 č.j. OAM-238/VL-10-HA03-2008 žalovaný rozhodl o žádosti žalobce o udělení mezinárodní ochrany tak, že azyl podle § 12, § 13, a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů neudělil a zároveň rozhodl o udělení doplňkové ochrany dle § 14a citovaného zákona.

Žalobcova argumentace směřuje proti výroku o neudělení mezinárodní ochrany podle § 12, § 13 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb. Žalovanému vytýká, že nezjistil stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro soulad s ustanovením § 2 správního řádu. Žalobce má za to, že žalovaný nerespektoval mezinárodní závazky, zejména Úmluvu o právním postavení uprchlíků ve znění protokolu. Nejprve připomíná, že v roce 2006 mu byla přiznána překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu tehdejším znění. Po zrušení institutu překážek vycestování požádal znovu o udělení mezinárodní ochrany s tím, že uvedl několik skutečností, které jej vedou k obavám z návratu do země a z pronásledování. Žalobce zopakoval, že v zemi původu měl problémy s osobami, které po něm vyžadovaly, aby se přidal ke „svaté válce“ proti západu, což žalobce odmítl. Jako novou skutečnost, pro kterou se obává pronásledování, uvedl svoji křesťanskou víru. Doplnil, že za křesťana se považuje od roku 2005 a křest postoupil v roce 2006, což je doloženo ve správním spise. Žalobce zdůraznil, že již při pohovoru uvedl, že pravidelně navštěvuje kostel a je aktivním členem církevní obce, nicméně žalovaný tuto skutečnost vůbec nezhodnotil. Podle žalobce se správní orgán neobtěžoval vyrovnat se zásadní skutečností pro udělení azylu dle § 12 písm. b) zákona o azylu, přestože řízení trvalo 2 roky a 8 měsíců. Tato dvě pochybení představují podle žalobce porušení článku 36 Listiny, respektive článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce dále odkazuje na informace o zemi původu, které potvrzují jeho odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení. Je přesvědčen o tom, že v případě jeho návratu do země původu, by nemohl svobodně a veřejně projevovat svou víru a je vzhledem k uvedenému přiměřeně pravděpodobné, že bude pronásledován. V této souvislosti také doplňuje, že pro posouzení odůvodněného strachu z pronásledování nehraje zásadní roli, že ke skutečnosti zapříčiňující možné pronásledování došlo až na území ČR. Připomněl, že nauka i judikatura používá termín uprchlík sur place a odkázal na rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 5 A 746/2000 ze dne 29.1. 2000 a na Směrnici Rady č. 2004/83/ES ze dne 29.4. 2004, o minimálních normách, které musí splňovat příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu. Žalobce trvá na tom, že zásadní změnu přinesla právě jeho nově přijatá křesťanská víra, kterou praktikuje. Vzhledem k informacím o postupech uzbeckých orgánů proti osobám různé křesťanské víry má žalobce za to, že splnil podmínky uvedené v § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství.

Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost námitek a vyslovil s nimi nesouhlas, neboť neprokazují, že by porušil některé ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu, zejména vlastní žádost o udělení mezinárodní ochrany, výpovědi žalobce, informace o zemi původu a na vydané rozhodnutí, kterým žalobce nebyl sice udělen azyl dle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nesplňoval požadované náležitosti, ale byla mu udělena doplňková ochrana ve smyslu § 14a zákona o azylu. Žalovaný uvádí, že zohlednil situaci v zemi původu, tudíž se žalobce nemusí vracet. V této souvislosti žalovaný konstatoval, že žalobce žádné náboženské aktivity ve své zemi původu nevyvíjel, své názory a přesvědčení v tomto směru nikde neprezentoval. Žalovaný dodal, že žalobcova současná náboženská orientace nepůsobí přesvědčivě, neboť v prvém řízení o udělení mezinárodní ochrany tvrdil, že je muslimského vyznání, následně sdělil, že je ateista, poté protestant. Žalobce vysvětlil, že vlastně muslimem ani nebyl, alespoň ne vnitřně. Také upozornil na fakt, že žalobce svou náboženskou orientaci „změnil“ až ve svých osmatřiceti letech poté, kdy mu byla zamítnuta první žádost o udělení azylu.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterým je vázán a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobce argumentuje především tím, že se žalovaný řádně nezabýval důvody, pro které žádal o udělení mezinárodní ochrany. Je přesvědčen, že jeho obavy z pronásledování kvůli své křesťanské víře postačují k tomu, aby mu byla udělena mezinárodní ochrana dle § 12 písm. b) zákona o azylu. K námitkám žalobce soud z žádosti o udělení mezinárodní ochrany zjistil, že žalobce žije v ČR již od roku 2003 a již 2x požádal o mezinárodní ochranu. Svou zemi opustil z důvodu obav o svůj život a o život svých příbuzných. Neznámí lidé žalobce několikrát navštívili s tím, že po něm chtěli, aby šel bojovat proti armádám NATO. Žalobce vždy odmítl a nahlásil vše na policii. Po nějaké době za ním přišel člověk, který mu začal vyhrožovat, že pokud s nimi nebude bojovat, bude mít problémy on i jeho rodina. Znovu odmítl a opět šel ohlásit incident na policii, tam mu však bylo řečeno, že pokud přijde ještě jednou, bude mít problémy sám. Do vlastnoručně psané žádosti zopakoval důvody, pro které opustil zemi původu, přičemž doplnil, že má obavy i ze stran státních orgánů, neboť ty ho podezřívají z terorizmu v souvislosti s tím, že jakoby měl kontakty s členy hnutí Taliban. Jako druhý důvod zmínil přijetí křesťanské víry. Do země původu se vrátit nechce, neboť od své matky ví, že se na něj ptal jeden člověk, který pracuje u bezpečnostní služby, což svědčí o tom, že jeho obavy jsou důvodné a situace se v jeho zemi původu nezměnila.

Při pohovoru konaném dne 19.3. 2008 žalobce uvedl, že se jeho důvody, pro které požádal o udělení mezinárodní ochrany, nezměnily od těch, které uváděl v předchozí žádosti. Přibyly mu navíc obavy z pronásledování z důvodu změny své víry. Na otázku správního orgánu, co bylo příčinnou změny víry, když pochází ze země, kde 90 % obyvatel vyznává islám, žalobce uvedl, že vůbec muslimem nebyl, byl celý život ateista, později uvěřil, že Bůh existuje. Dalšími otázkami žalovaný směřoval k prověření znalostí ohledně přijaté církve.

Dne 8.9. 2010 se konal doplňkový pohovor. Žalobce se podrobněji vyjádřil k problémům s osobami, které ho kontaktovaly a požadovaly po něm spolupráci, a popsal reakci policistů, když byl oznámit výhružky ze stran neznámých osob. Protože se žalobci nedostalo žádné ochrany od státních orgánů (naopak mu policista řekl, ať tam pořád nechodí, nebo ho zatknou za styky s nimi), neviděl jiné řešení, než odjet do ciziny. Žalobce pochopil, že osoby ho kontaktovaly jen proto, že měl vojenské učiliště. K přijetí křesťanské víry uvedl, že křesťanskou církev začal navštěvovat v polovině července 2005, v Krista uvěřil koncem roku 2005. Při jednání uvedl, že dříve byl ateistou, i když jeho děd i otec byli muslimové. Správní orgán předestřel žalobci, že v minulé žádosti o udělení mezinárodní ochrany uvedl, že je muslimského vyznání. K tomu žalobce dodal, že vlastně vůbec muslimem nebyl, alespoň ne vnitřně, i když se v jeho zemi původu má za to, je-li člověk Uzbek, je muslimem. Žalobce shrnul, že má dva důvody, pro které požaduje mezinárodní ochranu. Připustil, že první z důvodů není v současné době již vážný, ale pronásledování křesťanů zvláště protestantů je podle jeho informacích zřejmé. Žalobce při seznamování s podklady pro vydání rozhodnutí doplnil, že v květnu roku 2005 došlo k událostem Andižanu a po několika dnech byl někdo z bezpečnosti v místě bydliště. Není mu známo, na co se lidé informovali, ale o den později umřela jeho matka. Domnívá se, že měla nemocné srdce a byla nervózní z to, že se lidé na něj informovali v souvislosti s těmito událostmi.

Obsahem správního spisu jsou také informace, které žalobce doložil k osvětlení situace křesťanů v Uzbekistánu.

Žalovaný dne 4.11. 2010 vydal napadené rozhodnutí. Při posouzení žádosti vycházel z výpovědí žalobce, z informací, které shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Uzbekistánu. K materiálům, které předložil žalobce v tomto řízení žalovaný uvedl, že jde o informace získané z internetových stránek popisující celkovou situaci v oblasti dodržování lidských práv se zřetelem na náboženskou svobodu vyznání. Tyto informace se však nedotýkají individuálního případu žalobce. Žalovaný konstatoval, že každý případ žadatele o mezinárodní ochranu se posuzuje striktně individuálně, pouze na pozadí těchto obecných informací.

Podle žalobce se správní orgán nezabýval skutečností, zda splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany dle § 12 písm. b) zákona o azylu s tím, že informace o zemi původu potvrzují jeho odůvodněné obavy z pronásledování z důvodu náboženského přesvědčení. Soud z rozhodnutí zjistil, že žalovaný se podrobně zabýval jeho tvrzením o obavách z dalšího možného jednání neznámých osob afgánského původu, které po něm požadovaly spolupráci v protistátní činnosti na straně extremistických organizací. Žalovaný konstatoval, že se jednalo výhradně o jednání soukromých osob. Přestože se obrátil na kompetentní orgány, nevyužil všech dostupných právních prostředků, které mu nabízí právní řád země původu. Podle žalovaného žalobce nenaplnil podmínku pro udělení azylu jako institutu mezinárodní ochrany po vyčerpání všech vnitrostátních právních nástrojů, aby se domohl možné pomoci. Rovněž se nepokusil využít institut přesídlení, aby se možnému jednání těchto osob vyhnul.V této souvislosti žalovaný popsal průběh předcházejících řízení o žádostech žalobce o udělení mezinárodní ochrany, respektive azylu.

V další části rozhodnutí se žalovaný zabýval podmínkami pro udělení mezinárodní ochrany dle § 13 odst. 1 a § 14 zákona o azylu. Vzhledem k tomu, že neshledal podmínky pro udělení azylu ve vyšší formě mezinárodní ochrany, zabýval se v souladu ustanovením § 28 zákona o azylu důvody pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 1 tohoto zákona.

Je třeba přisvědčit žalobci, že až ve fázi rozhodování o udělení doplňkové ochrany se žalovaný vypořádal s druhým důvodem žádosti o udělení azylu, tj. s přijetím křesťanské víry. Na základě informacích o zemi původu žalovaný připustil možnost, že by žalobce mohl být v případě svého návratu do zemi původu v souvislosti s dlouholetým pobytem v zahraničí, svoji azylovou žádostí či vyznáním protestantské víry vystaven ze stran státních orgánů nelidskému či ponižujícímu zacházení, nebo trestu. S odkazem na informaci MZV č.j. 108316/2009-LPTP ze dne 28.5. 2009, z níž vyplývá, že uzbecké orgány považují osoby, které požádali v jiné zemi o azyl, statut uprchlíka, nebo jinou formu mezinárodní ochrany, za vlastizrádce.

Podle názoru soudu žalovaný respektoval základní pravidla řízení, vyplývající z ustanovení § 3 správního řádu vyjadřující v obecné formě hlavní zásady správního řízení. V řízení o azylu je rozhodující pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, uvedení důvodů v žádosti, při pohovoru, nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí. V daném případě již v žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobce tvrdil, že má obavy z jednání soukromých osob a z pronásledování pro náboženské vyznání. Jak bylo výše uvedeno, správní orgán uskutečnil dvakrát se žalobcem pohovor za účelem spolehlivého zjištění skutečného stavu věci, seznámil ho s podklady pro vydání rozhodnutí a dostatečně poučil žalobce o jeho právech a povinnostech. Z uvedeného lze dovodit, že správní orgán svým povinnostem vyplývajícím ze správního řádu dostál. Nicméně žalovaný se v rozhodnutí opomněl vyjádřit ke skutečnosti, že žalobce konvertoval. Soud tedy neshledal procesní pochybení správního orgánu, neboť z obsahu protokolu o pohovoru je dokonce zřejmé, že pověřená úřední osoba se snažila při pohovoru prověřit pravdivost tvrzení žalobce ohledně přijetí křesťanské víry, ale shledal pochybení v tom, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nezabýval zmíněným důvodem ve vztahu k udělení vyšší formy mezinárodní ochrany podle § 12 odst. 1 písm. b) zákona o azylu.

Podle názoru soudu napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno ve vztahu k tvrzení žalobce o obavách z pronásledování z náboženských důvodů, a proto soud rozhodnutí zrušil dle 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť má to, že tato vada měla podstatný vliv na zákonnost rozhodnutí. V dalším řízení je žalovaný vázán právním názorem uvedeným v tomto rozsudku. Jeho povinností je vyjádřit se k důvodu, pro který žalobce požádal o udělení mezinárodní ochrany.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle § 60 odst. 1 s.ř.s, podle něhož účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci byl úspěšný žalobce, tomu však žádné náklady řízení nevznikly. Soud proto rozhodl tak, jako je uvedeno v bodu II. rozsudku.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze za splněných podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku prostřednictvím podepsaného Městského soudu v Praze.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí v případech podle ustanovení § 105 odst. 2 věty 2. s.ř.s.

V Praze dne 13. dubna 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru