Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Az 16/2010 - 51Rozsudek MSPH ze dne 22.11.2011

Prejudikatura

5 Azs 24/2008 - 48

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
2 Azs 8/2012 (zastaveno)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Az 16/2010 - 51

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: V. X.C., nar. X, státní příslušnost Vietnamská socialistická republika, toho času pobytem: X, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, odbor azylové a migrační politiky, pošt. schr. 21/OAM, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 8. 2010 č.j. OAM-208/LE-LE05-LE05-2010, evidenční číslo: X,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobu domáhá přezkoumání rozhodnutí ze dne 31. 8. 2010 č.j. OAM-208/LE-LE05-LE05-2010, kterým žalovaný zamítl žádost jako zjevně nedůvodnou podle § 16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii české republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Žalobce v žalobě tvrdí, že důvodem pro podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je nesouhlas s politickým režimem ve Vietnamu. Kvůli tomu v roce 1995, kdy mu skončila platnost cestovního pasu, nepožádal vietnamský konzulát o prodloužení, a z toho důvodu pobýval na území ČR ilegálně. Žalobce uvádí, že uvažoval o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany již dříve, ale z obavy, že nebude vyřízená kladně a že bude realizováno jeho vyhoštění, tak neučinil. Po celou dobu pobytu vyčkával změn ve Vietnamu, ke kterým však nedošlo. Ke svému setrvání na území ČR sděluje, že díky znalosti českého a anglického jazyka se živil jako tlumočník a zprostředkovatel bytových a nebytových prostor pro Vietnamce, jiné cizince, ale i Čechům. Ke své působnosti si musel na začátku roku 2009 opatřit falešné doklady. Dne 28. 6. 2010 byl přistižen při silniční kontrole a následně stíhán pro trestný čin poškození cizích práv podle § 181 trestního zákona. V době podání žaloby se nacházel ve Vazební věznici Pankrác. Žalobce vytýká správnímu orgánu, že pohovor s pracovníkem OAMP se konal dne 30. 8. 2010 za přítomnosti tlumočníka, přestože ho nepotřeboval, ani nechtěl. Nemohl tak uvést všechny skutečnosti, pro které požádal o mezinárodní ochranu a důvody musel formulovat jinak. Měl obavy z toho, že jeho žádost nebude hodnocena kladně a že bude muset vycestovat do Vietnamu, kde mu hrozí dlouhodobé a tvrdé vězení, pokud se tamní úřady doví o jeho výrocích. Žádá, aby byl uskutečněn další pohovor, při němž by bez obav mohl uvést všechny okolnosti týkající se jeho žádosti.

Žalovaný v písemném vyjádření popřel oprávněnost námitek. Z postupu žalobce je podle názoru žalovaného patrné, že podal svou žádost o udělení mezinárodní ochrany pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. O jednoznačné účelovosti podání jeho žádosti svědčí podle žalovaného také samotné vyjádření žalobce v žalobě, kde sdělil, že mnohokrát uvažoval o podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany, ale obával se, že tato nebude posouzena kladně a bude realizováno jeho vyhoštění. Žalovaný tvrdí, že žalobci nic nebránilo v tom, aby žádost podal dříve, v průběhu dvacetiletého pobytu na území ČR. Výhrady týkající se účasti tlumočníka při pohovoru žalovaný považuje za účelové, neboť dle sdělení pracovníka OAMP žalobce tlumočníka v podstatě neodmítal. Žalovaný uvádí, že zkušenosti z předchozí úřední činnosti potvrzují, že je vhodnější mít během pohovoru připraveného tlumočníka, pokud by žadatel něčemu nerozuměl, v opačném případě by mohlo dojít k nesrovnalostem a následnému zpochybnění výpovědí. Žalovaný připomněl, že tlumočník je vázán slibem mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu tlumočnické činnosti. Z toho důvodu jsou žalobcovy obavy neopodstatněné.

Žalobce při jednání soudu uvedl, že má výhrady k postupu správního orgánu, který rozhodoval o jeho žádosti, protože při pohovoru nemohl sám nic vysvětlit a mohl pouze odpovídat na kladené otázky. Byl překvapen, jak správní orgán v jeho věci rychle rozhodl. Obává se, že po návratu do Vietnamu bude uvězněn, neboť za pobytu v České republice se uprostřed vietnamské komunity vyjadřoval o vietnamském režimu tak, že je to trestné. Domnívá se, že zprávy o zemi původu, ze kterých žalovaný vycházel, nejsou objektivní.

Městský soud v Praze přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání v rozsahu tvrzených důvodů nezákonnosti, kterým je vázán a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Soud ze správního spisu zjistil, že žalobce podal žádost o udělení mezinárodní ochrany z Vazební věznice Pankrác, kde byl trestně stíhán pro obvinění ze spáchání trestných činů poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) a padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 trestního zákona. Žalobce očekával, že mu bude uložen trest vyhoštění.

Žalobce ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany a také při pohovoru uvedl, že důvodem žádosti je nesouhlas s politickým názorem vlády ovládané komunistickou stranou ve Vietnamu. Připomněl, že tam není možné, aby měl někdo jiný politický názor, než to, co určí strana. V opačném případě hrozí vězení.

Z pohovoru dále vyplynulo, že žalobce poprvé přijel do ČR v roce 1989 studovat na základě mezivládní dohody. Do země původu se nechce vrátit, neboť nesouhlasí s tamním komunistickým režimem. Jako další důvod uvedl, že ve Vietnamu již 20 let nebyl.

Z obsahu správní spisu také vyplynulo, že správní orgán si opatřil pro své rozhodnutí aktuální informace o Vietnamu obsažené ve zprávě Ministerstva zahraničí Spojených států amerických ze dne 11. 3. 2008, ze dne 11. 3. 2010 a také Informace MZV č.j. 103424-13/2008-LPTP ze dne 21. 4. 2008. Z těchto zdrojů vyplývá, že Vietnamci, kteří se vracejí ze zahraničí, kde pobývali nelegálně nebo kde žádali o mezinárodní ochranu, nejsou postihováni. Vietnamci mohou volně cestovat, jsou jim vystavovány pasy. Výjimkou jsou případy vyšetřovaných a souzených občanů.

Ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu dává správnímu orgánu oprávnění zamítnout žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou, je-li z postupu žadatele patrné, že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže opak. Eurokonformní výklad uvedeného ustanovení podal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz: „z čl. 13 a 18 kvalifikační směrnice (směrnice Rady 2004/83/ES) ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice (směrnice Rady 2005/85/ES) vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu lze posoudit jako zjevně nedůvodnou, pokud žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel nebo zmařil výkon dřívějšího anebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění, přičemž podání žádosti po obdržení rozhodnutí o správním vyhoštění a priori nevylučuje, že mu bude udělen azyl nebo doplňková ochrana, pokud mu hrozí pronásledování z azylově relevantních důvodů, resp. skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany“. Nejvyšší správní soud tedy deklaroval, že k aplikaci předmětného ustanovení nestačí pouhý fakt, že žadateli o mezinárodní ochranu bylo uděleno správní vyhoštění, a dále v tomto rozsudku stanovil tři podmínky, jejichž naplnění je třeba proto, aby mohl být aplikován § 16 odst. 2 zákona o azylu: „(1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny (2) zda mohl žadatel požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve; a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny“. Podle městského soudu žalovaný správně aplikoval ustanovení § 16 odst. 2 zákona o azylu, neboť v daném případě byly naplněny všechny tři podmínky pro použití tohoto ustanovení. Žalobci pravděpodobně hrozí vyhoštění. Lze mít za to, že žádost o udělení mezinárodní ochrany podal účelově. Tento názor zastává soud shodně se žalovaným, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany, o níž rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím, podal žalobce až poté, co byl zadržen policií a předán do vyšetřovací vazby. Žalobce v řízení neprokázal, repsektive neuvedl relevantní důvody k tomu, že nemohl podat žádost již dříve. Jeho argumenty, proč nemohl požádat jsou liché a nelze k nim přihlédnout.

Žalovaný v souladu se zákonem a judikaturou správních soudů se zabýval udělením doplňkové ochrany. Z obsahu použitých zpráv o zemi původu a s ohledem na výpovědi žalobce nelze očekávat, že by mu v zemi původu hrozilo uložení trest smrti nebo popravy, nebo mučení, nelidského, ponižujícího zacházení či trestání. V této souvislosti soud konstatuje, že podstatou a smyslem azylového řízení je udělit azyl toliko za pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, resp. z důvodu odůvodněného strachu z pronásledování z taxativně vymezených důvodů. Azylové zákonodárství vnímá právo na azyl toliko jako právo na nezbytnou ochranu, před jevy, které jsou zákonem taxativně vymezeny. V daném případě se tomu tak nestalo.

Co se týká námitky ohledně vedení pohovoru, té soud rovněž nemůže přisvědčit. Správní orgán s opatrností přivzal do řízení tlumočníka, který je ze zákona vázán povinností mlčenlivosti o skutečnostech, o nichž se dověděl při výkonu tlumočnické činnosti. Žalovanému nelze vytýkat nesprávnost tohoto postupu, neboť nemohl vědět, zda žalobce ovládá český jazyk, bylo proto správné, aby pro jistotu tlumočníka přivzal.

Z protokolu o pohovoru vyplývá, že žalobci byla dána možnost uvést skutečnosti, které by správní orgán měl vzít v potaz během posuzování žádosti. Žalobce tuto možnost nevyužil a pouze doplnil, že se chce v České republice legalizovat pobyt a pracovat.

Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když žádost žalobce zamítl jako nedůvodnou, podle § 16 odst. 2, zákona o azylu, přičemž dostatečně odůvodnil závěr, že žalobce neuvedl během azylového řízení žádný důvod pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu. Vzhledem ke shora uvedeným argumentům dospěl soud k závěru, že žalovaný se dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi uvedenými žalobcem a opatřil si dostatečné množství materiálu, na jejichž podkladě i soud dospěl ke stejnému závěru, a proto žalobu dle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce v řízení neměl úspěch a úspěšnému žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, tyto nevznikly ( § 60 odst. 1 s.ř.s.).

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze za splněných podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku prostřednictvím podepsaného Městského soudu v Praze.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí v případech podle ustanovení § 105 odst. 2 věty 2. s.ř.s.

V Praze dne 22. listopadu 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru