Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 Ad 53/2010 - 139Usnesení MSPH ze dne 11.10.2011

Prejudikatura

2 Afs 202/2004


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1Ad 53/2010 - 139

USNESENÍ

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr.Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: O. P. , bytem X, zastoupen Mgr.Vladanou Pščolkovou, advokátkou, se sídlem Jurečkova 16-20, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2 proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26.6.2006 čj: 2005/71099-442,

takto:

I. Žaloba se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 12.3.2007 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného, kterým byl změněn výrok rozhodnutí Úřadu práce v Karviné č.j. KAB-2362/2005-TBT2 ze dne 1.11. 2005, tak že místo: „podle ustanovení § 55 odst. 2 je jmenovaný povinen vrátit podporu v nezaměstnanosti v částce 68.549,- Kč“, žalovaný nahradil výrokem : „ podle ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, je povinen vrátit poskytnuté hmotné zabezpečení za období od 1.7. 2004 do 30.9. 2004 v částce 14.993,- Kč a podle ustanovení § 55 odst. 2 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je povinen vrátit podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci za období od 1.10. 2004 do 2.7. 2005 v částce 53.556,- Kč.“ a konstatoval, že ostatní zůstává beze změny.

Žalobce ve své žalobě uvádí, že napadené rozhodnutí mu bylo předáno dne 8.1. 2007, při jeho osobní návštěvě Úřadu práce v Karviné, kdy byl informován, že odvolací orgán rozhodl a také mu bylo rozhodnutím správního orgánu předáno. Do dne 8.1. 2007 žalobci nebylo známo, že by mohl mít uloženou zásilku na poště. V případě, že došlo k doručení prostřednictvím držitele poštovní licence, tak namítá, že se nezdržuje na místě svého trvalého bydliště stále, ale v době doručování mohl čerpat řádnou dovolenou či pobývat v zahraničí nebo být na soustředění s mládeží, kterou trénuje.

Stěžejní námitkou žalobce v žalobě proti napadenému rozhodnutí je jeho nezákonnost. Žalobce tvrdí, že v uvedené době splňoval podmínky pro přiznání hmotného zabezpečení, když v době podání žádosti nevykonával žádnou trenérskou činnost, a proto mu byla povinnost k vrácení hmotného zabezpečení uložena neprávem. Žalobce má za to, že žalovaný nesprávně vyložil ustanovení § 18 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., neboť platbu od FC Baník Ostrava a.s. nepovažuje za příjem. Žalobce poukazuje na změnu zákona o zaměstnanosti, který umožňuje přivýdělek. Rovněž žalobce nesouhlasí se stanovením doby, za kterou má vrátit hmotné zabezpečení a výrok o povinnosti vrátit podporu v nezaměstnanosti a podporu při rekvalifikaci, považuje za nepřezkoumatelný. Dále se žalobce domnívá, že rozhodnutí je v rozporu s principiem dobré správy, když sám žalovaný v napadeném rozhodnutí poukázal na nepřiměřenou tvrdost zákona.

Žalovaný ve svém vyjádření se zabýval všemi námitkami, které žalobce zmínil ve své žalobě a učinil závěr, že veškeré výhrady žaloby jsou nedůvodné. Nesouhlasil s námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí, neboť podle žalovaného napadené rozhodnutí má veškeré náležitosti uvedené v zákoně. I přesto, že žalovaný uznal nepřiměřenou tvrdost zákona, původní zákon ani nový zákon neobsahuje žádné ustanovení o možnosti při uložení povinnosti vrátit neprávem poskytnuté dávky v nezaměstnanosti zvážit zmírnění tvrdosti zákona. K tomu poznamenal, že správní orgány jsou povinni postupovat v souladu se zákonem, a proto navrhuje zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Ve správní žalobě žalobce uvedl, že se nezdržuje na místě svého trvalého bydliště stále, ale v době doručování mohl čerpat řádnou dovolenou či pobývat v zahraničí nebo být na soustředění s mládeží, kterou trénuje. Soud poté učinil několik opatření tak, aby vyšel žalobci vstříc s tím, že na jeho žádost vydal usnesení č.j. 1 Cad 21/2007-38 ze dne 15.5. 2007 o přiznání odkladného účinku žaloby. Přípisem ze dne 14.3. 2008 vyzval soud zástupkyni žalobce ke sdělení, zda se žalobce v době od 10.7. 2006 do 25.7. 2006 zdržoval v místě svého bydliště a pokud se nezdržoval, byl vyzván k předložení důkazu o tomto tvrzení. Zástupkyně žalobce požádala soud o prodloužení lhůty ke sdělení do 20.4. 2008 s odůvodněním, že nemohla danou věc projednat s klientem z důvodu nemoci a z důvodu svého pobytu mimo Českou republiku. Dalším přípisem ze dne 19.2. 2009 soud opětovně vyzval zástupkyni žalobce ke sdělení, zda se žalobce v době doručení zdržoval v místě svého bydliště. Ke sdělení soud ponechal 3 týdny od doručení této výzvy.

Městský soud v Praze usnesením č.j. 1 Cad 21/2007 žalobu odmítl s odůvodněním, že lhůta pro předložení důkazu marně uplynula ve středu 18.3. 2009, proto soud vyšel z ustanovení § 72 odst. 1 s.ř.s., z něhož vyplývá, že žalobu lze podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznámeno doručením písemného vyhotovení nebo jiným zákonem stanoveným způsobem. Soud dospěl k závěru, že žalobci bylo doručeno fikcí dne 20.7. 2006 od té doby běžel počátek lhůty pro podání žaloby, tedy do 20.9. 2006. Žaloba byla soudu doručena dne 13.3. 2007, k přepravě na poště byla podána 8.3.2007, z čehož dovodil, že žaloba byla podána opožděně, a proto ji soud podle § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. odmítl.

Proti usnesení soudu brojil žalobce kasační stížností, kde zopakoval, že se v době doručování správního rozhodnutí nemusel zdržovat na své adrese. Žalobce poukázal na obsah žaloby, kde výslovně uvedl, že jako důkaz navrhl vyjádření pošty, výslech poštovní doručovatelky a jeho účastnický výslech. Má tak za to, že v žalobě vznesl námitky k doručování, v tom smyslu, že nemusel být v době doručování v místě trvalého bydliště a navrhl k tomuto svému tvrzení důkazy. Otázka doručení napadaného rozhodnutí správního orgánu je pro otázku včasnosti či opožděnosti žaloby k soudu, a tedy i pro rozhodnutí o odmítnutí návrhu, rozhodná. Základem pro rozhodnutí o odmítnutí návrhu podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. pro opožděnost návrhu je určení, kdy došlo k doručení rozhodnutí správního orgánu podle § 72 odst. 1 s. ř. s. Pro výše popsané dokazování o doručení rozhodnutí správního orgánu platí obecné požadavky na dokazování. Soud tedy v řízení, které hodlá skončit odmítnutím návrhu pro jeho opožděné podání, musí provést navržené důkazy, které mají objasnit otázku doručení, případně objasnit, proč není jejich provedení třeba. Ve vztahu k námitce žalobce ohledně jeho možné nepřítomnosti v místě bydliště v době doručování a důkazů k tomu v žalobě navržených tak městský soud neučinil, čímž se stalo rozhodnutí městského soudu nepřezkoumatelným.

Nejvyšší správní soud shledal žalobcovu kasační stížnost důvodnou a rozsudkem č.j. 6 Ads 187/2009 ze dne 8. 7. 2010 napadené usnesení městského soudu zrušil. V odůvodnění poukazuje na to, že se soud nikterak nevypořádal s tím, proč neprovedl důkazy, které žalobce navrhl ve své žalobě, a to i přestože žalobce neuvedl, co má být navrženými důkazy prokázáno. Takovýto postup podle nadřízeného soudu porušuje procesní práva účastníků a je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního soudu ČR i Nejvyššího správního soudu. Připomněl, že tato judikatura, týkající se tzv. opomenutých důkazů, vychází z toho, že soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, ale je povinen odůvodnit, proč navržené důkazy neprovedl.

Za klíčovou otázkou této věci Nejvyšší správní soud označil, zda došlo k doručení rozhodnutí žalovaného žalobci fikcí, resp. zda byla žaloba k městskému soudu podána po uplynutí zákonné lhůty.

Městskému soudu především vytkl, že měl podmínky doručení posuzovat podle správního řádu z roku 1967, neboť celé správní řízení bylo vedeno podle tohoto správního řádu. Připomněl, že při posuzování, zda se naplnila fikce doručení, je třeba mít na zřeteli, že právní fikce jako nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 9. 2009, č. j. 2 As 58/2009 - 96, dostupný na www.nssoud.cz).

Nejvyšší správní soud také zdůraznil, že není možné dovozovat příčinnou souvislost mezi uplynutím lhůty pro sdělení výše uvedených skutečností, kterou stanovil městský soud ve svém druhém přípise, a údajným marným uplynutím zákonné lhůty pro podání žaloby proti rozhodnutí žalovaného.

Městský soud vázán právním závěrem Nejvyššího správního soudu uvedeným ve zrušujícím rozsudku rozhodl ve věci znovu. Jak předeslal Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku, ve správním řádě z roku 1967 je doručování zakotveno v ustanovení § 24 a násl. S účinností od 1. 1. 2006 správní řízení i doručování rozhodnutí správních orgánů upravuje správní řád z roku 2004, ten však v § 179 odst. 1 upravuje vztah se správním řádem z roku 1967 tak, že řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností správního řádu z roku 2004, se dokončí podle dosavadních předpisů. Bylo-li správní rozhodnutí před účinností nového správního řádu zrušeno a vráceno k novému projednání správnímu orgánu, postupuje se podle dosavadních předpisů. Jinými slovy pokud žalovaný postupoval ve vedeném řízení podle správního řádu z roku 1967, pak je třeba i pro posuzování doručení správního rozhodnutí postupovat podle správního řádu z roku 1967, neboť doručení písemného vyhotovení správního rozhodnutí do sféry účastníka řízení je nezbytnou podmínkou pro jeho ukončení. Z ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu z roku 1967 plyne, že „nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.“ K tomu Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí doplnil, že: „z dikce i smyslu citovaného ustanovení správního řádu je zřejmé, že „zdržování se v místě doručení zjevně míří k faktickému stavu, nikoli k tomu, kde se nachází kontaktní adresa či trvalé bydliště účastníka.

Jelikož v daném řízení je spornou otázkou, kdy bylo doručeno žalobci napadené rozhodnutí, soud požádal o součinnost Českou poštu X.., aby sdělila, jakým způsobem byla doručena zásilka R X s rozhodnutím ze dne 26.6. 2006 a zároveň, aby se vyjádřila k tvrzení žalobce, dle kterého poštovní doručovatel nezanechal oznámení o uložení této zásilky v poštovní schránce žalobce.

Přípisem ze dne 27.8. 2010 Česká pošta s.p. soudu sdělila, že předmětná zásilka byla doručována dne 10.7. 2006. Po nezastižení byla zásilka oznámena a uložena na poště Bohumín I., tuto skutečnost je možné ověřit v dodacím dokladu pošty. Soud informovala, že oznámené zásilky jsou evidovány výpočetní technikou a 5 dnů před skončením úložní doby je automaticky tištěna „opakovaná výzva“, která se doručuje jako obyčejná listovní zásilka. Jelikož ani na opakovanou výzvu adresát (žalobce) nereagoval, byla zásilka po úložní době dne 26.7. 2006 vrácena zpět. Jelikož písemnost doručoval pan V. L., který již u České pošty nepracuje, nemohla připojit jeho vyjádření.

Dalším navrženým důkazem, který žalobce uvedl v žalobě, bylo provedení výslechu pana V. L., který v předmětné době vykonával doručovatele u České pošty s.p. v B. Jelikož jeho trvalým pobytem je B. a provedení důkazu výslechem svědka u Městského soudu v Praze by bylo realizováno s neúčelnými náklady, dožádal zdejší soud Krajský soud v Ostravě o provedení výslechu svědka ve smyslu ustanovení § 10 s.ř.s. Městský soud v Praze přípisem ze dne 19.11. dožádal soud, aby se svědek vyjádřil k těmto otázkám:

1) Zda v době od 10.7. 2006, kdy byla dle prohlášení doručujícího orgánu žalobci zanechána Výzva a Poučení do 13.7. 2006, kdy uplynul poslední den lhůty pro vyzvednutí (podle § 24 odst. 2 správního řádu z roku 1967) vykonával činnost doručovatele.

2) Jakým způsobem doručoval písemnosti určené do vlastních rukou a zda zanechával v souladu s právními předpisy výzvy k vyzvednutí si zásilky, včetně poučení o jejich nepřevzetí.

3) Nechť se vyjádří k tvrzení žalobce, který tvrdí, že: „z vyjádření jeho sousedů zjistil, že již předtím řešili nesprávný postup poštovního doručovatel při doručování písemností.“

Zdejší soud zároveň požádal Krajský soud v Ostravě, aby o termínu konání výslechu svědka informoval žalobce včetně jeho právní zástupkyně a žalovaného.

Krajský soud V Ostravě žádosti vyhověl a o termínu konání výslechu informoval žalobce, včetně jeho právní zástupkyně a žalovaného. Z protokolu výslechu konaného dne 20.12. 2010 soud zjistil, že svědek pan V. L. potvrdil, že byl v předmětném období zaměstnancem České pošty. Ke způsobu doručování uvedl, že nejdříve zjišťoval, zda se v tento den zdržují adresáti v místě bydliště. Pokud ano, předal jim písemnost do vlastních rukou. V opačném případě zanechával ve schránce výzvu, že příští den bude zásilka doručena znovu. Pakliže ani při druhém pokusu o doručení se adresát v bytě nezdržoval, zanechával oznámení o uložení zásilky na poště s tím, aby si ji v odběrní lhůtě vyzvedl.

K dotazu, zda si pamatuje, že by si někdo někdy stěžoval na jeho nesprávný postup při doručování poštovních zásilek, uvedl, že si na takový případ nevzpomíná, nic takového se nestalo.

K dotazu právní zástupkyně žalobce vyslýchaný svědek uvedl, že předmětnou zásilku tehdy žalobci doručoval. Pokud jde o vyplněné kolonky na levé straně obálky, pak obě data jsou psaná jeho rukou. Vypověděl, že samotného žalobce viděl asi dvakrát, při doručování písemnosti žalovaného přítomen v bydlišti nebyl. K dotazu právní zástupkyně, zda žalobce viděl v červenci roku 2006, odpověděl, že toto nemůže přesně říct a zopakoval, že žalobce viděl dvakrát, a kdy přesně to bylo si nebyl schopen vzpomenout. K dalšímu dotazu uvedl, že si nepamatuje, že by žalobce viděl „chytil“. V tomto případě zanechával výzvu a oznámení o zásilce. Uvedl, že žalobce viděl příležitostně při stěhování, ale nemůže konkrétně říct, kdy to bylo, ve které době. Doplnil, že šlo tehdy o stěhování do bytu, kde mu byla doručována předmětná zásilka. Zopakoval, že po nevyzvednutí si zásilky, dává pošta hromadné upozornění-oznámení i nevyzvednuté zásilce. Co se týče evidence došlých zásilek na poštu, doručených zásilek a nevyzvednutých zásilek, tak tato nepochybně na poště byla.

Právní zástupkyně žalobce se faxovým podáním ze dne 29. 3. 2011 omluvila z účasti u nařízeného jednání s tím, že souhlasí, aby jednání proběhlo v její nepřítomnosti. K prokázání skutečnosti, že žalobci nebylo doručeno fikcí napadené rozhodnutí, neboť se žalobce nezdržoval v místě bydliště, navrhla provést výslech svědků: J. Č. , R. M. , E. F. a důkaz zdravotní dokumentací žalobce, neboť trpí psychickými problémy, a to již v době doručování předmětného písemnosti.

Soud vyhověl této žádosti a znovu dožádal Krajský soud v Ostravě, aby provedl výslech svědkyň paní: J. Č. a R. M. , k nimž právní zástupkyně sdělila kontaktní adresu. U navrhovaného svědka pana E. F. adresu nesdělila, přestože ve faxovém podání přislíbila její sdělení ve lhůtě tří dnů. Zdejší soud požádal Krajský soud v Ostravě, aby se svědkyně vyjádřily k těmto otázkám:

1) Jaký mají vztah k osobě žalobce. 2) Kdy byly žalobcem požádány o podání svědectví v této věci. 3) Co mohou uvést k pobytu žalobce v době od 10.7. 2006 do 13.7. 2006. 4) Jak si na pobyt žalobce v předmětné době pamatují.

5) Kde se svědkyně zdržovaly v této době.

Zároveň požádal Krajský soud v Ostravě, aby o termínu konání výslechu svědka informoval žalobce včetně jeho právní zástupkyně a žalovaného.

Paní R. M. ke kladeným otázkám odpověděla, že se žalobcem jsou přáteli asi od roku 2008. Předtím ho znala asi od roku 2007 jako spolužáka na Univerzitě třetího věku v Bohumíně. K otázce, co může uvést k pobytu žalobce v době od 10. 7. 2006 do 13. 7. 2006 uvedla, že nemůže uvést nic, jelikož v té době žalobce neznala. K této otázce se vyjádřil i žalobce s tím, že neví, proč jeho právní zástupkyně navrhla výslech této svědkyně, když se seznámili teprve v roce 2007, jak uvedla svědkyně.

U výslechu paní J. Č. byli přítomni právní zástupkyně i žalobce. Svědkyně uvedla, že žalobce je její otec. Nevzpomíná si však, že by jí otec požádal o podání svědectví v této věci. Svědkyně uvedla, že si pamatuje, že v měsíci červenci 2006 byla na rodičovské dovolené, ze začátku července byla s rodinou na dovolené a hned po jejich návratu bydlel otec po dobu asi tří týdnů u nich, protože měl psychické potíže. Kvůli špatnému spánku dcerky, se odstěhoval koncem července zpět domů. Podrobnosti si již pro odstup času nepamatuje, ale utkvělo jí v paměti, že na dovolené byli asi do 7. nebo do 8. července, protože v tomto týdnu jsou svátky a manžel nemusel čerpat tolik dnů dovolené. Na otázku, kde se zdržovala v době od 10. 7. do 13. 7. 2006, odpověděla, že se zdržovala určitě ve svém bytě, protože dcerka měla 7 měsíců. K otázce právní zástupkyně žalobkyně uvedla, že o věci se dozvěděla až z předvolánky soudu, kdy byla vyzvána k podání svědecké výpovědi. Předtím o této věci s otcem nehovořili.

Dne 11. 10. 2011 se konalo ústní jednání bez přítomnosti žalobce a jeho právní zástupkyně, kteří se omluvili z neúčasti na nařízeném jednání s tím, že souhlasili, aby jednání proběhlo bez jejich přítomnosti.

Z ustanovení § 24 odst. 2 správního řádu z roku 1967 plyne, že „nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, doručovatel uloží písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a adresáta o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si adresát písemnost do tří dnů od uložení, poslední den této lhůty se považuje za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.“ K tomu Nejvyšší správní soud ve zrušujícím rozsudku doplnil, že: „z dikce i smyslu citovaného ustanovení správního řádu je zřejmé, že „zdržování se v místě doručení“ zjevně míří k faktickému stavu, nikoli k tomu, kde se nachází kontaktní adresa či trvalé bydliště účastníka.“ Ustanovení § 24 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb. byl konstruován na předpokladu, že se adresát zásilky v době doručování na uvedené adrese zdržuje a může zásilku bezprostředně po náhradním doručení od subjektu, kde je uložena, převzít. Zákon tehdy stanovil vyvratitelnou domněnku, že adresát se v místě doručování zdržuje, opačná skutečnost musí být proto tvrzena a vyvrácena adresátem zásilky.

Městský soud setrval na svém závěru, že zásilka byla doručena fikcí, a to v úterý dne 13.6. 2006. Žalobce v žalobě tvrdil, že se v době doručení zásilky nezdržoval na této adrese. Jak bylo výše uvedeno, za situace, kdy na dokladu o doručení je vyznačeno, že zásilka byla uložena, má účastník řízení možnost – v tomto případě v žalobě u soudu ve správním soudnictví – namítat, že se v místě doručení nezdržoval, a že tedy nenastala fikce doručení. Důkazní břemeno je však na žalobci, který musí především navrhnout provedení důkazů, které toto jeho tvrzení dokládají. Žalobce v řízení důkazy navrhl a soud je na jeho žádost provedl. Z provedeného výslechu svědka a vyjádření České pošty s.p. je zřejmé, že doručování zásilky proběhlo standardním způsobem. Tedy, doručovatel nejprve zjistil, zda se adresát zdržoval na adrese uvedené na zásilce. Jelikož žalobce nebyl zastižen, zanechal ve schránce oznámení o uložení zásilky na poště s tím, aby si ji v odběrné lhůtě vyzvedl.

Důkaz provedený výslechem paní R. M. bezesporu nemohl potvrdit pravdivost tvrzení žalobce o tom, že nenastala fikce doručení. Soud nepožádal o provedení důkazu výslechem pana E. F., neboť žalobce neuvedl kontaktní adresu. Co se týká hodnocení důkazu provedeného výslechem paní J. Č., dcery žalobce, soud tuto výpověď nepovažuje za schopnou vyvrátit domněnku, že se žalobce zdržoval na kontaktní adrese. Obhajobu soud považuje za nevěrohodnou z toho důvodu, že na straně žalobce došlo k velkému prodlení mezi tím, kdy měl tvrzení vnést a předložit důkazy, a okamžikem, kdy tak skutečně učinil. Soud navíc shledal rozpory mezi tvrzením žalobce a tvrzením své dcery. Nejprve žalobce ve své žalobě tvrdil, že: „se nezdržuje na místě svého trvalého bydliště stále, mohl v době „doručování“ čerpat řádnou dovolenou, pobývat v zahraničí, být na soustředěních s mládeží, kterou trénuje“. Dcera žalobce však s nejvyšší pravděpodobností tvrdila, že otec se v době doručování nacházel u ní doma, protože v té době trpěl psychickými problémy. Soudu se jeví jako nepravděpodobné, že by si žalobce nepamatoval v době podání žaloby (tj. dne 8. 3. 2007), že před rokem měl psychické potíže, a proto pobýval u své dcery. Tuto alternativu ve své žalobě vůbec neuvedl. Vystává tak otázka, jak je možné, že si žalobce po jednom roce tuto skutečnost na rozdíl od své dcery po čtyřech letech nepamatoval. Soud nepovažuje výpověď dcery za nevěrohodnou, neboť pokud by měl žalobce psychické potíže a byl nucen bydlet u její rodiny, tuto skutečnost by sdělil již v žalobě. Ze stejného důvodu soud neprovedl důkaz zdravotní dokumentací žalobce. Tento návrh soud považuje jen za využití práva obhajoby jakýmikoliv prostředky, nicméně v této situaci navrhovaný důkaz není schopen více objasnit skutkový stav věci.

Podle názoru soudu tvrzení podepřená navrženými důkazy neprokázaly, že by se žalobce zdržoval mimo adresu pro doručování, či že správní orgán porušil některé zásady pro doručování. V této souvislosti soud připomíná funkci institutu doručování. Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 18. 8. 2005 č. j. 2Afs 202/2004-43 mimo jiné uvedl, že „právní výklad prováděný k tomu specializovanými orgány nemá vést k praktickým důsledkům, jež se zásadně odlišují od běžného vnímání institutu doručování ve společnosti. Jakkoliv totiž je institut doručování v právním řádu značně významný, operuje i s některými abstraktními termíny (např. tzv. fikce doručení) a má celou řadu konkrétních právních dopadů, nelze zároveň přehlížet fakt, že svojí podstatou se jedná o komunikační prostředek, kdy doručení slouží k seznámení účastníků konkrétního řízení s určitými úkony, provedenými (v daném případě) vrchnostenským orgánem. Jestliže tedy na straně jedné je nutno trvat na tom, aby bylo řádně doručováno, neboť v opačném případě účastníci řízení mohou být výrazně dotčeni na svých právech (včetně přístupu k soudu), na straně druhé nelze přijmout formalistický přístup těchto účastníků, dosahující svojí intenzitou až procesních obstrukcí, jehož důsledkem je faktické znemožňování efektivní činnosti orgánů ochrany práva.

Podle názoru soudu v daném případě nastaly podmínky pro odmítnutí žaloby podle § 46 odst. 1 písm. b) s.ř.s. pro opožděnost. K doručení zásilky došlo dne 13.6. 2006, tedy žaloba byla podána opožděně (po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout - § 72 odst. 1 a 4 s. ř. s.).

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 3 s.ř.s., podle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, pokud bylo řízení zastaveno nebo odmítnuto.

Poučení: Proti tomuto usnesení lze podat kasační stížnost za podmínek ust. § 102 a násl. s.ř.s., ve lhůtě do dvou týdnů po doručení usnesení, prostřednictvím Městského soudu v Praze k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle § 105 odst. 2 s.ř.s. stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Praze dne 11. října 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru