Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 A 8/2010 - 36Rozsudek MSPH ze dne 11.04.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1A 8/2010 - 36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: J.V., bytem X, zastoupen JUDr. Václavem Luťchou, advokátem se sídlem Opatovická 18, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo kultury České republiky, se sídlem Maltézské náměstí 1, 118 11 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4.1. 2010 č.j. MK 43 2010 OPP,

takto:

I. Pokuta uložená rozhodnutím ze dne 4.1. 2010 č.j MK 432010 OPP se snižuje na částku 20.000,- Kč, v ostatních částech se žaloba zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí ze dne 4.1. 2010 č.j MK 432010 OPP, kterým žalovaný zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu č.j. S-MHMP 279223/2009 ze dne 20.8. 2009. Správní orgán I. stupně tímto rozhodnutím uložil žalobci pokutu podle § 39 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v platném znění (dále jen „památkového zákona“) ve výši 35.000,- Kč za porušení povinnosti stanovené v § 9 odst. 1 památkového zákona, jehož se žalobce dopustil jako vlastník nemovité kulturní památky č.p. X, když nesplnil povinnost na vlastní náklad pečovat z titulu vlastníka kulturní památky o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Žalobci byla dále uložena povinnost uhradit náklady přestupkového řízení v paušální částce 1.000,- Kč podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra ČR č. 231/1996 Sb.

Žalobce ve své žalobě vyslovil nesouhlas se způsobem, jakým žalovaný vyhodnotil skutková zjištění vyplývají ze spisového materiálu, a s právním posouzením věci. Žalobce především namítá, že žalovaný se nedostatečně zabýval věcnou stránkou věci a tvrzením žalobce, že jednání, které naplňuje skutkovou podstatu přestupku dle § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona, jím nebylo zaviněno. Žalobce zdůrazňuje, že zavinění musí být příslušným orgánem bezpečně prokázáno a musí vyplynout z dokazování. Žalobce připomněl, že on sám nezapříčinil, že předmětná nemovitost se nachází v tom stavu, v jakém je. I přes veškerou snahu, kterou vynaložil, se mu nepodařilo zajistit veškeré listiny potřebné k započetí prací. Žalobce dodává, že z předložených materiálů bezesporu vyplývá, že by chtěl náležitě plnit své povinnosti, ovšem tyto nemůže plnit bez stavebního povolení, které mu bude uděleno až po předložení všech potřebných listin, které ve značné míře vydávají právě orgány, jež mu uložily sankci. Žalobce zdůrazňuje, že již od roku 2003 se potýká pouze s byrokratickými překážkami, které způsobují uplynutí lhůt platnosti listin, které si již jednou vyřídil. Je nucen celý koloběh absolvovat vícekrát, čímž také odůvodnil nemožnost započetí obnovy památky. Žalobce má za to, že v řízení o uložení pokuty dostatečně odůvodnil nezapočetí stavebních prací, i odstranění střech a krovu špýcharu a mlýna, které bezprostředně ohrožovaly život a zdraví osob.

V závěru žalobce požádal soud o snížení uložené pokuty, která se mu jeví neadekvátní. Správním orgánům vytýká, že nepřihlédl ke všem skutečnostem, které jim ukládá ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Uvedl, že již samotné projednání přestupku bylo pro něj poučující a připomněl, že až do roku 2008 bylo možno za stejný přestupek uložit pokutu v maximální výši 10.000,- Kč.

Žalovaný vydal ve věci vyjádření, v němž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť zde se již vypořádal se všemi námitkami, kterými argumentuje žalobce v žalobě. S odkazem na ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona žalovaný uvedl, že smyslem povinnosti zde zakotvené je zachování památky, jejích památkových hodnot a eliminování vlivů, které by ji mohly poškodit s tím, že pečovat, udržovat a chránit kulturní památky je jejich vlastník povinen bez ohledu na to, kým nebo čím byly ohroženy či poškozeny. Podle žalovaného skutečnost, že objekt přecházel postupně do vlastnictví jiných osob, aniž by byla řádně zabezpečována předchozími majiteli jeho ochrana, není důvodem pro konstatování, že správní orgán neprokázal žalobcovo zavinění, které je obligatorním znakem přestupku. V této souvislosti dodal, že k odpovědnosti za daný přestupek postačuje zavinění z nedbalosti. Žalovaný se neztotožnil s žalobcovým názorem, že podání žádosti o stavební povolení či po dobu neukončeného schvalovacího řízení, týkajícího se stavebních úprav, zbavuje vlastníka památky povinností vyplývajících z ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona, respektive, že nelze konstatovat jeho zavinění z důvodu neukončeného projednávání nesouhlasných stanovisek jiných osob (občanských sdružení). Podle žalovaného v plnění povinnosti pečovat o památku ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 památkového zákona mu nebránila žádná z předložených okolností. Ze shromážděných podkladů bylo jednoznačně zjištěno, že žalobce nesplněním povinností, stanovených zákonem, zavinil další chátrání nemovitosti. Práce, které byly podle žalobce zajišťovány, nebyly cíleny k zachování vlastního památkově chráněného objektu. Naopak z budovy byla odstraněna střecha/krovy, což dle žalovaného přispělo k urychlení devastace památky.

Ke stanovení výše pokuty žalovaný uvedl, že částka představuje necelá 2 % maxima možné sankce a odkazuje plně na text rozhodnutí, ve kterém dostatečně zdůvodnil její výši s tím, že vzhledem k závažnosti porušení shora citovaných ustanovení ze strany žalobce je vyměřená sankce spíše nízká.

Soud ze správního spisu zjistil, že Magistrát hl. m. Prahy vlastním šetřením ze dne 16.3. 2009 zjistil trvající chátrání předmětné nemovitosti a odstranění střech a krovu špýcharu a mlýna, odstranění okenních a dveřních výplní špýcharu, čímž došlo k degradování fasády u všech objektů (mlýna a špýcharu). Dne 6.4. 2009 zahájil správní orgán přestupkové řízení o uložení pokuty dle § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona za pokračující zanedbávání péče o nemovitou kulturní památku. Součástí spisu je dokumentace z roku 2005-2007 o stavu budov tvořící předmětnou kulturní památku v době vydání závazných stanovisek k provedení plánované přestavby předchozími vlastníky (příbuzensky spojenými s vlastníkem současným), avšak nerealizované přestavby objektů umístěných v areálu původního vodního mlýna.

Žalobce zaslal správnímu orgánu vyjádření, kde poukázal na průtahy správního řízení o stavebním povolení a na skutečnost, že i přes administrativní potíže se mu podařilo zajistit tyto práce:

• hydroizolace konírny (na základě stavebního povolení), • hydroizolace ohradní zdi navazující na bývalou konírnu, • hydroizolace obou pilířů vjezdové brány

• stavební úpravy v polovině objektu mlýna, spočívající v sanaci statických poruch, • odstranění zeminy od vnějších zdí budovy mlýna a

• příprava na obnovu vstupní branky a brány.

Další vyjádření zaslal žalobcův otec, který k problematice krovu, konkrétně k nutnosti odstranění střechy a krovu z důvodu jejich havarijního stavu uvedl, že již za bývalých majitelek Judity a Jaroslavy Vondruškových, vydal odbor výstavby Prahy 5 havarijní výměr krovu s tím, že okamžitou platností zakazuje vstup do objektu mlýna a konírny. Zdůraznil, že krov na objektu mlýna vykazoval havárie, a proto byly zbývající části krovu odstraněny. Na budově mlýna nechali zhotovit krovovou konstrukci se zalaťováním a zakrytím dvěma plachtami v jedné polovině objektu. Nicméně tuto konstrukci a zakrytí opakovaně poničila vichřice.

Za účelem zjištění úplného a skutkového stavu věci se konalo dne 10.8. 2009 za účasti právního zástupce žalobce místní ohledání, při kterém bylo zjištěno, že byla provedena hydroizolace konírny, vjezdové brány a ohradní zdi, byla osazena vjezdová vrata a vrátka do dvora s palubkami z vnější strany a osazeno provizorní uzavření prostoru mlýna dveřmi. 1/3 budovy mlýna byla stažena rektifikačními kotvami (přístavba a původní stavba), ve zbývající části mlýna rektifikační kotvy budou součástí stropů. Na dvoře byly nalezeny rozřezané trámy napadené hnilobou a zachované trámy překryty lepenkou, ponechány pro další použití. Na dvoře byly uloženy mlýnské kameny. Správní orgán konstatoval, že provedení těchto dílčích úprav nemůže vést k dostatečné ochraně hmotné podstaty nemovité kulturní památky.

Správní orgán I. stupně vydal dne 20.8. 2009 pod č.j. S-MHMO 279223/2009 rozhodnutí, kde konstatoval, že vycházel zejména z provedeného místního šetření, pořízené dokumentace, ze závazného stanoviska č.j. MHMP 110774/2005/Šeb/Baš ze dne 20.6. 2005 a č.j. S-MHMP 370065/2007/Mor ze dne 25.10. 2007, z protokolu o ústním jednání ze dne 9.6. 2009 a z vyjádření vlastníka a otce vlastníka ze dne 9.7. 2009. Dospěl k závěru, že trvající absence údržby a péče o předmětnou kulturní památku, především dlouhodobá absence krovu a střešní krytiny, vede ke stále větší degradaci nemovité kulturní památky. Podle správního orgánu tedy bylo nepochybně zjištěno, že žalobce řádně neplní své povinnosti vlastníka nemovité kulturní památky, a proto naplnil skutkovou podstatu přestupku dle § 39 odst. 1 písm. c) památkového zákona. Uložení pokuty při dolní hranici zákonného rozpětí správní orgán I. stupně odůvodnil tím, že uložení vysoké pokuty by nebylo v zájmu předmětné kulturní památky, neboť její rehabilitace si vyžádá velké finanční náklady.

Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, jehož obsah je v podstatě totožný s obsahem žaloby. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že neshledal žádné procesní, ani věcné pochybení ze strany správního orgánu. K námitkám týkajících se nutnosti provedení zásahů na objektu (odstranění střech a krovů špýcharu a mlýna), které žalobce odůvodnil ochranou bezpečnosti, žalovaný uvedl, že tyto zásahy chátrání budov urychlily. K tvrzené absenci zavinění na straně žalobce z důvodu, že k obnově objektů nemohlo dojít jen kvůli průtahům způsobených dotčenými institucemi a neustálou snahou jednatelky Společnosti pro ochranu Dalejského a Prokopského údolí, žalovaný konstatoval, že udávané aktivity třetích osob nesouvisejí s problematikou daného řízení. Žalovaný doplnil, že i kdyby se žalobci podařilo prokázat, že na prodlení v zajištění potřebných povolení pro přestavbu budov nesou vinu třetí osoby, šlo by pouze o prokázání

určitých okolností bez jakéhokoliv vztahu k povinnostem vlastníka stanovených v § 9 odst. 1 památkového zákona. Žalovaný uzavřel, že žalobce po delší dobu flagrantním způsobem zanedbával povinnosti plynoucí pro vlastníky kulturní památky z památkového zákona.

Městský soud v Praze přezkoumal dle ustanovení § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po
důvodná. zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není

Žalobce byl uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 39 odst. 1 písm. c) zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, kterého se dopustí ten, kdo: nepečuje o zachování kulturní památky, neudržuje ji v dobrém stavu a nechrání ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením, nebo kulturní památku užívá způsobem, který neodpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě nebo technickému stavu. Podle zákona o památkové péči je vlastník nemovité kulturní památky dle § 9: povinen na vlastní náklad pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Kulturní památku je povinen užívat pouze způsobem, který odpovídá jejímu kulturně politickému významu, památkové hodnotě a technickému stavu. Je-li kulturní památka ve státním vlastnictví, je povinností organizace, která kulturní památku spravuje nebo ji užívá nebo ji má ve vlastnictví, a jejího nadřízeného orgánu vytvářet pro plnění uvedených povinností všechny potřebné předpoklady.

Z uvedených ustanovení lze dovodit základní povinnosti vlastníka kulturní památky, to jest na vlastní náklady pečovat o její zachování, udržovat ji v dobrém stavu a chránit ji před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením. Zákon sice nevysvětluje, co rozumí dobrým stavem památky, nicméně s odkazem na důvodovou zprávu k tomuto zákonu lze dobrý stav považovat za takový, v němž kulturní památka při běžném udržování a bez nutnosti obnovy, může sloužit svému společenskému účelu.

Žalobce především argumentoval tím, že správní orgány rozhodly o přestupku bez toho, aniž by prokázaly žalobcovo zavinění. Žalobce odůvodňoval nezapočetí opravy stavby téměř čtyřletými průtahy, které zavinily dotčené instituce a jednatelka Společnosti pro ochranu Dalejského a Prokopského údolí. Soud se shodl se závěry žalovaného, že žalobcem tvrzené okolnosti ho nezbavují povinnosti stanovené v § 9 odst. 1, zákona o památkové péči. V této souvislosti soud připomíná, že je třeba odlišovat stavební řízení ústící ve vydání stavebního povolení na straně jedné a na straně druhé přestupkové řízení podle zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, o uložení pokuty v případě, že vlastník kulturní památky nesplnění povinnosti dle § 9 tohoto zákona. Jde o zcela odlišná správní řízení. Zatímco účelem stavebního řízení je zabezpečit ochranu veřejných zájmů při výstavbě stavby, komplexnost stavby, dodržení obecných technických požadavků na výstavbu, popř. jiných předpisů a technických norem a dodržení požadavků dotčených orgánů státní správy, účelem zákona o státní památkové péči je vytvořit všestranné podmínky pro péči o kulturní památky, o jejich zachování a vhodné využívání, aby se podílely na rozvoji kultury, umění, vědy a vzdělávání (ustanovení § 1 tohoto zákona). Je proto nepochybné, že každé z uvedených správních řízení upravuje jinou oblast právních vztahů, je vedeno jinými správními orgány, ústí v jiné správní rozhodnutí a důsledky takového rozhodnutí jsou zcela jistě odlišné. Jak bylo výše uvedeno, povinností vlastníka či uživatele kulturních památek je na vlastní náklad pečovat o jejich zachování, udržovat je v dobrém stavu a chránit je před ohrožením, poškozením, znehodnocením nebo odcizením a užívat je pouze způsobem, který odpovídá jejich významu, památkové hodnotě a technickému stavu (ustanovení § 9 zákona o státní památkové péči). Tyto povinnosti zavazují povinný subjekt kdykoli, v zákoně není uvedena výjimka, že takovou povinnost nemá vlastník v době, kdy probíhá stavební či jiné řízení.

Z obsahu spisu je zřejmé, že v roce 2005 a 2007 Magistrát hl. m. Prahy, odbor kultury, památkové péče a cestovního ruchu, vydal na žádost předchozích majitelů závazná stanoviska opravňující provedení navrhovaných prací v rozsahu předložené projektové dokumentace se stanovenými podmínkami. Soud neshledal pochybení správního orgánu I. stupně, který zahájil přestupkové řízení o uložení pokuty dle § 39 odst. 1 písm. c) zákona o památkové péči, když jeho pracovníci dne 16.3. 2009 zjistili, že předmětná památka je zdevastovaná dlouhodobým neprováděním údržby, že došlo k odstranění střech a krovu špýcharu a mlýna, odstranění okenních a dřevních výplní špýcharu a že jsou degradovány fasády u všech objektů ( špýchar, mlýn, stodola). Z podkladů, které si správní orgán opatřil pro své rozhodnutí, je zřejmé, že žalobce jako vlastník kulturní památky zanedbával po delší dobu povinnosti plynoucí ze zákona o památkové péči.

Podstatné v daném případě je, že správní orgány ani nemohly přihlédnout k jednání „dotčených institucí“, které podle žalobce způsobily průtahy v řízení o stavebním povolení. Podle názoru soudu nedošlo k pochybení ze strany správních orgánů při určení odpovědnosti za přestupek, a proto žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalobce v žalobě požádal soud o upuštění od uložené sankce popřípadě o její snížení s tím, že už samo projednání přestupku bylo pro žalobce poučující. Žalobce také poukázal na znění památkového zákona platného do roku 2008, kdy bylo možné za stejný přestupek uložit pokutu v maximální výši 10.000,- Kč.

Soud využil svého práva podle § 78 odst. 2 s.ř.s. a žalobci snížil pokutu na částku 20.000,- Kč. Soud při svém rozhodování vycházel z toho, že žalobce spolupracoval se správním orgánem, dále přihlédl k tomu, že jde o žalobcovo první porušení památkového zákona. Podle názoru soudu pokuta ve výši 35.000,- Kč je vzhledem k těmto skutečnostem nepřiměřená s tím, že k nápravě žalobce a k dosažení účelu trestu postačuje pokuta ve výši 20.000,- Kč.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem.

V Praze dne 11. dubna 2011 JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru