Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 A 7/2010 - 111Rozsudek MSPH ze dne 08.11.2011

Prejudikatura

6 As 65/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 As 26/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1A 7/2010 - 111

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: K. P., bytem X, zastoupen Mgr. Martinem Kainem, advokátem, se sídlem AK Ferenc & spol. Dlouhá 141, Příbram II, 261 01, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy České republiky, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, 110 15, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22.12. 2009 č.j. 958/2009-160-SPR/3,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 22.12. 2009, č.j. 958/2009-160-SPR/3, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, č.j. MHMP 346517/2009/Syř ze dne 17.4. 2009, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 35.000,- Kč a sankce zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců. Zároveň byla žalobci uložena povinnost podle § 79 odst. 1 a 4 zákona přestupcích ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb. uhradit náklady přestupkového řízení v částce 1.000,- Kč.

V žalobě žalobce namítá nesprávnost rozhodnutí správního orgánu z důvodu nesprávného právního posouzení a nesprávného a neúplného zjištění a posouzení skutkového stavu. Žalobce vytýká odvolacímu orgánu, že se nezabýval všemi námitkami uvedenými v odvolání, především týkající se nesprávného právního posouzení věci jako přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Žalobce je přesvědčen o tom, že jeho jednáním nedošlo k naplnění skutkové podstaty předmětného přestupku a domnívá se, že skutkový stav věci byl správním orgánem zjištěn nedostatečně a neúplně v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu.

Žalobce popírá, že by odmítl na výzvu kontrolujícího policisty podrobit se vyšetření na přítomnost návykové látky a tvrdí, že tato výzva nebyla vůči žalobci učiněna. Žalobce poukazuje na skutečnost, že na tomto tvrzení trvá od samého počátku řízení, aniž by se správní orgány tímto zabývaly. Jedinými důkazy svědčícími o vině žalobce byly provedeny výslechy zasahujících policistů, kteří podle žalobce logicky popřeli nesprávnost postupu při prováděné policejní kontrole a jimi vyhotovený úřední záznam, který byl nepochybně vypracován až následně a nikoli přímo na místě samém.

Kromě nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů, respektive nedostatečného odůvodnění, kdy nebyly spolehlivě vyvráceny pochybnosti o nesprávném procesním postupu zasahujících policistů, žalobce poukazuje na nedůvodnost stíhání pro přestupek podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb. Argumentuje tím, že podle zákona č. 379/2005 Sb., který je zvláštním právním předpisem, na který odkazuje ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, se vyšetřením, zda je osoba ovlivněna alkoholem, rozumí orientační vyšetření nebo lékařské vyšetření. Žalobce je tak přesvědčen, že dostál povinnosti uvedené v tomto ustanovení, neboť se podrobil orientačnímu vyšetření provedenému příslušníky Policie ČR.

Na závěr žalobce uvádí nesouhlas s uloženou sankcí. Má za to, že uvedené skutečnosti svědčí o tom, že svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích, a proto považuje uloženou sankci za zcela nepřiměřenou a dosti přísnou. Namítá, že žalovaný argumentuje registrem řidičů, kde má žalobce záznam celkem o pěti přestupcích, přestože je většina těchto záznamů již z let 2006 a 2007.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 11.5. 2010 odmítl námitky uvedené v žalobě s tím, že oba správní orgány při vydání svých rozhodnutí vycházely v souladu se zásadou materiální pravdy ze zjištěného skutkového stavu, o němž nejsou a nebyly důvodné pochybnosti. Provedené dokazování, jakož i způsob hodnocení důkazů je v obou napadených rozhodnutích dostatečně odůvodněno. Podle žalovaného učinění výzvy k podrobení se lékařskému vyšetření a její odmítnutí žalobcem je ve spisové dokumentaci průkazně zaznamenáno, jednak úředním záznamem Policie ČR a oznámením o přestupku, jednak svědeckými výpověďmi obou zasahujících policistů, které nebyly ve vzájemném rozporu. Žalovaný nemá pochybnosti o pravdivosti tvrzení policistů, kteří jako veřejní činitelé neměli na rozdíl od žalobce na věci a jejím výsledku žádný zájem. Ti vykonávali jen svou služební povinnost, z níž nevybočili. Žalobci bylo umožněno zúčastnit se výslechu svědků a seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí a vyjádřit se k nim, této možnosti však nevyužil. Žalovaný je přesvědčen, že žalobci byla vina řádně prokázána a že nemohlo dojít k porušení zásady presumpce neviny. Oba správní orgány svá rozhodnutí v potřebném rozsahu odůvodnily a se všemi námitkami žalobce se dostatečně vypořádaly. Celé řízení o přestupcích bylo podle názoru žalovaného provedeno v souladu s procesními pravidly stanovenými jak v zákoně o přestupcích, tak ve správním řádě.

Žalovaný také odmítl námitku týkající se nesprávného právního posouzení přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích. Žalovaný citoval ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích a upozornil, že žalobce porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, nikoliv ustanovení § 5 odst. písm. f) téhož zákona. Dále zmínil zákon č. 379/2005 Sb. o opatření k ochraně před škodami způsobenými tabákovými výrobky, alkoholem a jinými návykovými látkami a o změně souvisejících zákonů ve znění pozdější předpisů, kde jsou stanoveny podmínky a způsob provedení vyšetření, zda je konkrétní osoba pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek. Žalovaný upozornil, že žalobcův výklad ustanovení § 16 tohoto zákona vychází ze znění účinného do 31.12. 2008, přičemž v době spáchání přestupku byla již účinná novelizace provedená zákonem č. 274/2008 Sb. Podle § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb., ve znění účinném v rozhodné době je osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odstavce 1 pod vlivem jiné návykové látky, a dále osoba, u které je důvodné podezření, že přivodila jinému újmu na zdraví v souvislosti s užitím jiné návykové látky, povinna se podrobit orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu. Žalovaný uvedl, že pokud je důvodná domněnka, že je řidič ovlivněn jinou návykovou látkou, pak je zákonem stanovena povinnost podrobit se orientačnímu a odbornému lékařskému vyšetření, nikoliv jak dovozuje žalobce, podle něhož je zákonem stanovena povinnost podrobit se orientačnímu nebo lékařskému vyšetření. Na podporu svého závěru žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 5 As 24/2009 ze dne 11.3. 2010. Žalovaný tak odmítl žalobcův výklad, podle něhož žalobce dostál své povinnosti podrobit se na výzvu policisty vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou tím, že se podrobil orientační zkoušce. V daném případě, kdy provedená orientační zkouška vykázala pozitivní výsledek na amfetamin, bylo v souladu s platnou právní úpravou řidičovou povinností podrobit se na výzvu i odbornému lékařskému vyšetření.

K poslední námitce ohledně nepřiměřenosti a přísnosti uložené sankce žalovaný sdělil, že její výše odpovídá ustálené aplikační praxi při ukládání sankcí v obdobných případech a odkazuje na rozhodnutí, kde je její výše dostatečně odůvodněna. Rovněž žalovaný nesouhlasí s názorem žalobce, že neměl správní orgán přihlížet k záznamům o spáchání přestupků z let 2006 až 2007.

O žalobě rozhodl nejprve Městský soud v Praze rozsudkem č.j. 1 A 7/2010-54 ze dne 12. 10. 2010 tak, že žalobu zamítl. Za stěžejní námitku označil, zda bylo v řízení dostatečně prokázáno, že žalobce byl Policií ČR, která prováděla kontrolu, řádně vyzván k provedení lékařského vyšetření a druhou, zda vůbec měl žalobce povinnost podrobit se lékařskému vyšetření, neboť podle jeho názoru dostál své povinnosti vyplývající ze zákona č. 379/2005 Sb., když na výzvu policisty se podrobil orientačnímu vyšetření.

K námitkám uvedeným v žalobě soud z obsahu správního spisu zjistil, že žalobce byl dne 7.1. 2009 v 3.25 hod kontrolován hlídkou Policie ČR, při níž byl vyzván k podrobení se testu, zda není ovlivněn omamnými nebo psychotropními látkami. Test přístrojem Drugwipe 5 + vyzněl pozitivně a prokázal u řidiče přítomnost amfetaminu. Podle obsahu úředního záznamu žalobce doznal užití návykových látek, konkrétně se mělo jednat o užití pervitinu několik hodin před jízdou. Řidič byl vyzván k lékařskému vyšetření ve FN Na Bulovce, což výslovně odmítl, poté mu byla zakázaná další jízda a byl mu zadržen řidičský průkaz č. ED 115659. Součástí správního spisu je mimo jiné ručně psaný záznam zapsaný do předtisku o oznámení přestupku a dále potvrzení o zadržení řidičského průkazu, který byl rovněž ručně vyplněn do tiskopisu. Mimo výše uvedené skutečnosti z nich vyplývá, že žalobce se odmítl k věci vyjádřit a podepsat tyto protokoly.

Správní orgán I. stupně zahájil Oznámením o zahájení řízení o přestupku ze dne 4.2. 2009 řízení, kterým bylo žalobci sděleno obvinění, že porušil ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu a naplnil tak skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb. Dále byl žalobce poučen o právech a povinnostech obviněného z přestupku a bylo nařízeno ústní jednání.

Z ústního jednání byl pořízen protokol, z něhož je zřejmé, že žalobci bylo zopakováno sdělení obvinění a byla mu dána možnost seznámit se s podklady, které byly do té doby správním orgánem shromážděny. Žalobce k věci uvedl, že nesouhlasí s obsahem protokolu, neboť neodmítl krevní test a není si vědom, že něco doznával. Doplnil, že s výsledkem testu se seznámil až při ústním jednání, že cítí ze strany úředních osob určitou předpojatost vůči jeho osobě a že nesouhlasí s obviněním.

Nadřízená úřední osoba rozhodla, že paní Ing. E. S., která byla pověřenou úřední osobou k projednání přestupku, není vyloučena z projednání ani z rozhodování o přestupku. Správní orgán předvolal k výslechu policisty, kteří provedli u žalobce kontrolu. Z protokolu o výslechu je zřejmé, že jejich výpověď je shodná, oba potvrdili, že žalobcův výraz při předmětné kontrole vykazoval známky požití návykových látek, a proto přistoupili k provedení orientační zkoušky. Jelikož výsledek měření vyšel pozitivně, pprap. M.R. se zeptal žalobce, zda požil návykovou látku a vyzval ho k lékařskému vyšetření. Druhý zasahující policista, který kontroloval doklady, tuto výpověď potvrdil. Oba se shodli na tom, že žalobci trvalo dlouho, než se rozhodl, že se nepodrobí lékařskému vyšetření. Podle sdělení policisty, žalobce se ptal na důsledky svého jednání, přičemž byl poučen o sankci i o povinnosti se k lékařskému vyšetření dostavit.

Správní orgán sdělil žalobci, že byl proveden výslech policistů s tím, že mu stanovil lhůtu k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí a popřípadě k vyjádření.

Správní orgán I. stupně vydal dne 17.4. 2009 rozhodnutí č.j. MHMP 346517/2009/Syř, kterým žalobce uznal vinným ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích za porušení ustanovení § 5 odst. 1 písm.m g) zákona č. 361/2000 Sb., s odůvodněním, že žalobce dne 7.1. 2009 kolem 3.25 hod řídil osobní motorové vozidlo tovární značky Fiat Bravo registrační značky X v Praze 1, ul. Masarykovo nábřeží ve směru od ul. Národní k ul. Rašínovo nábřeží, přičemž po provedené kontrole a orientační zkoušce provedené pomocí přístroje Drugwipe 5 +, která vykázala pozitivní výsledek na amfetamin, se odmítl podrobit lékařskému vyšetření ke zjištění, zda není ovlivněn návykovou látkou. Správní orgán vycházel z výše uvedených zjištění a dospěl k jednoznačnému závěru, že žalobce se dopustil uvedeného přestupku. Skutečnost, že žalobce se odmítnul podrobit lékařskému vyšetření, podle správního orgánu potvrzuje oznámení o přestupku, úřední záznam sepsaný zakročujícími policisty a jejich výpovědi. Při stanovení výše pokuty žalobce přihlédl k výpisu z registrů řidičů, ze kterého zjistil 5 záznamů podléhající evidenci dle zákona č. 361/2000 Sb. a dále k závažnosti a nebezpečnosti přestupku. Podle správního orgánu uložená sankce pokuty a sankce zákazu činnosti v dané výši odpovídá, aby svým výchovným účinkem splnila požadavky jak individuální, tak i generální prevence.

Proti rozhodnutí I. stupně podal žalobce odvolání, jehož obsah je v podstatě totožný s obsahem žaloby. Namítá jednak nesprávné právní posouzení věci, také nedostatečně a neúplně zjištěný stav věci, neboť podle něj nebylo v řízení prokázáno, že řídil vozidlo pod vlivem alkoholové látky a dále, že se odmítl podrobit lékařskému vyšetření. Stejně jako v žalobě žalobce tvrdil, že ze strany příslušníků Policie ČR nebyla učiněna výzva k tomu, aby se tomuto vyšetření podrobil. Žalobce zdůraznil, že od samého počátku řízení popírá na rozdíl od policistů, kteří provedli kontrolu, že by ho k něčemu vyzvali. Podle něho se svou výpovědí snaží zastřít svůj nesprávný úřední postup. Žalobce uvedl, že policisté měli sepsat záznam, s nímž by byl seznámen, poté ho stvrdit svým podpisem, což se však nestalo. Žalobce rovněž namítal, že dobrovolným podrobením se orientačnímu vyšetření zcela dostál své povinnosti uložené mu v ustanovení § 5 odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu.

Žalovaný odvolání zamítl a ztotožnil se závěrem správního orgánu, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce se dopustil předmětného přestupku, přičemž byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou žádné pochybnosti. Odvolací orgán odmítl spekulace žalobce, že existují dvě rozdílné verze toho, co se odehrálo při předmětné kontrole. Policisté jednoznačně a shodně uvedli, že se žalobce odmítl podrobit vyšetření. Znovu poukázal na obsah spisové dokumentace, ze které rovněž tato skutečnost vyplývá. Žalovaný potvrdil i výši uložené sankce.

V rozsudku se městský soud nejprve zabýval právním posouzením důvodnosti stíhání žalobce pro přestupek podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích a dospěl k závěru, že dle § 16 odst. 3 zákona č. 379/2005 Sb. je povinna podrobit se orientačnímu vyšetření a odbornému lékařskému vyšetření zjišťujícímu obsah jiné návykové látky než alkoholu osoba, u níž se lze důvodně domnívat, že vykonává činnosti podle odst. 1 cit. ustanovení. V posuzované věci bylo dáno důvodné podezření nejen pozitivním výsledkem orientační zkoušky, ale i chováním, které je popsáno v úředních záznamech. S námitkou, dle které žalobce nebyl řádně vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření, se vypořádal městský soud konstatováním, že pravdivost tohoto tvrzení vyvrací skutečnosti zachycené v úředních záznamech a výpovědi policistů. Podle názoru městského soudu měl žalobce možnost se po sepsání záznamu o přestupku vyjádřit k jeho obsahu; mohl tedy namítat, že nebyl vyzván k provedení vyšetření, rozhodl se však protokol nepodepsat a k věci se nevyjádřit. Tím se však nezbavil zodpovědnosti za jeho obsah. Další důkazy, na základě kterých rozhodovaly správní orgány: výpovědi svědků, obou zasahujících policistů, označil městský soud v rozsudku za vzájemně se nevylučující, logické, a proto je považoval za věrohodné. Podle městského soudu nešlo o situaci, kdy existovaly rozpory mezi důkazy, naopak všechny provedené důkazy prokazovaly spáchání přestupku a opak tvrdil jen žalobce. Soud v závěru rozhodnutí uvedl, že provedené důkazy bezesporu prokazují, že žalobce porušil povinnost podle ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona o silničním provozu, přičemž prokázání stěžovatelovy viny správnímu orgánu postačily opatřené důkazy a podklady, které správní orgán nashromáždil.

Co se týče odůvodnění výše pokuty, měl soud za to, že správní orgány přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a své stanovisko náležitě odůvodnily. Podle názoru soudu uložená pokuta ani sankce zákaz činnosti na dobu 16 měsíců není vzhledem k přestupkové minulosti žalobce nepřiměřená.

Proti rozsudku podal žalobce kasační stížnost, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 4. 5. 2011 č.j. 9 As 21/2011 tak, že napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu zpět k dalšímu jednání. Nejvyšší správní soud městskému soudu především vytkl, že ve své argumentaci týkající se žalobní námitky žalobce, ve které zpochybnil, že byl policisty řádně vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření, omezil pouze na konstatování, že pravdivost tvrzení žalobce vyvrací skutečnosti zachycené v úředních záznamech a výpovědi policistů, které označil za vzájemně se nevylučující, logické, a proto věrohodné. Městský soud v předcházejícím řízení uzavřel, že v daném případě nejde o situaci, kdy existují rozpory mezi důkazy, a naopak všechny provedené důkazy prokazují spáchání přestupku a opak tvrdí jen žalobce. Nejvyšší správní soud však zdůraznil, že tento závěr neodpovídá na námitky žalobce, který zpochybnil věrohodnost zmíněných důkazů – svědeckých výpovědí i listin vyhotovených policisty dne 7. 1. 2009. Podle jeho názoru se městský soud omezil na pouhé konstatování, že z povahy předkládaných důkazů nelze dovodit odlišný závěr, než který učinil žalovaný, z čehož však nelze zjistit, jakým způsobem se vypořádal s otázkou vznesenou žalobcem, zda lze z důkazů, jejichž původci jsou policisté, kteří mají dle jeho názoru protichůdný zájem oproti stěžovateli, vůbec dovozovat relevantní závěry.

Městskému soudu přisvědčil v tom, že věrohodnost tvrzení žalobce ohledně průběhu událostí při silniční kontrole je do značné míry oslabena tím, že se ke spáchanému přestupku nevyjádřil na místě, a ani následně nevysvětlil, z jakého důvodu tak učinil, důkazní hodnota jeho dodatečné výpovědi je tak nižší. Zdejšímu soudu však připomněl, že je třeba, aby řádně vznesené žalobní námitky proti samotné podstatě důkazu – výpovědi policistů a jimi vyhotovených listin, byly soudem řádně vypořádány. V této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, publikovaného ve Sb.n.u.ÚS, svazek č. 51, nález č. 225, str. 807, dostupný též na www.nalus.usoud.cz, podle něhož konstatovaný nedostatek zakládá nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů, který Nejvyšší správní soud není oprávněn zhojit a nahradit vlastní úvahou. Ústavní soud totiž ve zmiňovaném nálezu výslovně konstatoval, že „soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou účastníka řízení nezabývaly (…). Pokud tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.“

Za důvodnou označil rovněž námitku žalobce, že městský soud se opomněl vypořádat s jím navrhovanými důkazními prostředky – tj. návrhem na provedení důkazu výpovědí policistů před správním soudem. Nejvyšší správní soud k této námitce konstatoval, že správní soud dle svého uvážení rozhoduje, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§ 52 odst. 1 s. ř. s.); avšak má vůči účastníkům vznášejícím důkazní návrhy povinnost takové rozhodnutí odůvodnit [srov. rozsudek NSS ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 89]

Městský soud v Praze znovu přezkoumal dle ustanovení § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu s tím, že přihlédl k právnímu názoru vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí tak, jak vyplývá z ustanovení § 110 odst. 3 s.ř.s. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Stěžejní otázkou v daném případě je, zda z provedených důkazů – svědecké výpovědi policistů a z listin jimi vyhotovených dne 7. 1. 2009 lze vůbec dovozovat relevantní závěry, že žalobce se odmítl podrobit odbornému lékařskému vyšetření. Žalobce tvrdí, že policisty vůbec nebyl vyzván k lékařskému vyšetření s tím, že policisté měli protichůdný zájem oproti němu, a proto bez dalšího dokazování nelze považovat jejich výpovědi za věrohodné a pravdivé.

V daném případě byl žalobce dne 7.1. 2009 přibližně v 3.25 hod. kontrolován hlídkou Policie ČR, při níž měl být vyzván k podrobení se testu, zda není ovlivněn omamnými nebo psychotropními látkami. Test přístrojem Drugwipe 5 + vyzněl pozitivně a prokázal u řidiče přítomnost amfetaminu. Při ústním jednání žalobce vyslovil nesouhlas s obsahem protokolu, s tím, že neodmítl krevní test, přičemž si není vědom, že něco doznával. Doplnil, že s výsledkem testu se seznámil až při ústním jednání, že cítí ze strany úředních osob určitou předpojatost vůči jeho osobě a že nesouhlasí s obviněním. V žalobě navíc argumentoval tím, že své povinnosti podrobit se vyšetření dostál, když se podrobil orientační zkoušce. S touto námitkou se již soud vypořádal v předchozím rozsudku s tím, že trvá na argumentaci v něm uvedenou a pro stručnost na ni odkazuje.

Podle názoru soudu není třeba mít pochybnosti o tom, že zasahující hlídka vyzvala žalobce k odbornému lékařskému vyšetření a že postupovala v souladu se stanovenými postupy, podle nichž vznikne-li na základě orientační dechové zkoušky, anebo na základě jiných indicií důvodné podezření, že kontrolovaná osoba řídí vozidlo pod vlivem alkoholu či jiné návykové látky, vyzve řidiče, aby se podrobil lékařské prohlídce. Přestože úřední záznam sepsaný v den kontroly nelze považovat za důkazní prostředek, poskytuje správnímu orgánu předběžnou informaci o věci. Je třeba připomenout, že žalobce nepopřel, že by mu bylo znemožněno úřední záznam podepsat či vyžádat si jeho doplnění. Již tehdy měl možnost žalobce uvést nesouhlas s obsahem záznamu. Pokud žalobce při ústním jednání popřel skutkovou verzi, tak jak vyplývala z úředního záznamu, je jeho věrohodnost ohledně průběhu událostí při silniční kontrole do značné míry oslabena, neboť ke spáchanému přestupku se nevyjádřil na místě a následně nevysvětlil, z jakého důvodu tak učinil. Za hodnověrný důkaz dále soud považuje výslech zasahujících policistů, jejichž výpověď byla v podstatě shodná. Již v předchozím soudním řízení soud konstatoval, že provedené důkazy jsou dostatečné ve vztahu k prokázání viny žalobce ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., jehož se dopustil porušením ustanovení § 5 odst. 1 písm. g) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru soudu tyto důkazní prostředky postačují i k prokázání skutečnosti, že žalobce byl zasahující hlídkou vyzván k podrobení se lékařskému vyšetření. Opačný postup policistů by byl proti logice věci. Soud nepovažuje argumentaci žalobce, že policie má protichůdný zájem oproti němu, za důkaz, který by mohl vyvrátit tvrzení policistů, či pravdivost úředního záznamu. V této souvislosti soud opakuje, že žalobce měl možnost se po sepsání záznamu o přestupku vyjádřit k jeho obsahu. Žalobce tedy mohl namítat, že nebyl vyzván k provedení vyšetření, rozhodl se však záznam nepodepsat a k věci se nevyjádřit. V souzené věci není důvod pochybovat o důvěryhodnosti policistů, které lze proto považovat za nezaujaté svědky. Nastala tak situace, kterou se již zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 27. 9. 2007, č. j. 4 As 19/2007 - 114, dostupného na www.nssoud.cz. Zde mimo jiné konstatoval, že „K osobě policisty a tím i věrohodnosti jeho výpovědi Nejvyšší správní soud dodává, že nemá důvodu pochybovat o pravdivosti jeho tvrzení, neboť na rozdíl od stěžovatele neměl policista na věci a jejím výsledku jakýkoli zájem, vykonával jen svoji služební povinnost při níž je vázán závazkem, aby případný zásah do práv a svobod osob, jimž by v souvislosti s jeho činností mohla vzniknout újma, nepřekročil míru nezbytnou k dosažení účelu sledovaného služebním zákrokem nebo úkonem; nebyl zjištěn žádný důvod, pro který by policista v této věci uvedené zásady překročil.“

Podle názoru soudu nelze připustit, že tvrzení žalobce má stejnou váhu, jako výpověď policistů a úřední záznam sepsaný při silniční kontrole, za situace, kdy žalobce odmítl záznam podepsat, a ani nezmínil, z jakého důvodu tak učinil. Žalobce při ústním jednání dokonce tvrdil, že vůbec nebyl seznámen s výsledkem kontroly, musel si být však vědom, že test vyšel s pozitivním výsledkem, když mu byl na místě zabaven řidičský průkaz.

Co se týká návrhu žalobce na provedení důkazu výslechem svědků – zasahujících policistů, soud této žádosti nevyhověl. Provedení těchto důkazů soud považuje za nadbytečné pro zjištění skutkového stavu věci, neboť nemá pochybnosti o tom, že by došlo k zásadnímu zpochybnění skutkového stavu, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel. Soud nemá ani za to, že výslech svědků by směřoval k lepšímu objasnění skutkového stavu zjištěného správním orgánem, a to i s ohledem na čas, který uplynul od spáchání přestupku.

Soud trvá na svém závěru ohledně správného uložení sankce, neboť má za to, že správní orgány přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a své stanovisko náležitě odůvodnily. Podle názoru soudu uložená pokuta ani sankce zákaz činnosti na dobu 16 měsíců není vzhledem k přestupkové minulosti žalobce nepřiměřená.

S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem.

V Praze dne 8. listopadu 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru