Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 A 37/2010 - 47Rozsudek MSPH ze dne 16.09.2011

Prejudikatura

1 As 16/2010 - 105


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1A 37/2010 - 47

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: M. N., bytem X, zastoupeného obecným zmocněncem Mgr. S. H., bytem Třebízského 1419, 250 02 Stará Boleslav, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí ze dne 21. 9. 2010 č.j. 108279/2010/KUSK,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 21. 9. 2010 č.j. 108279/2010/KUSK a rozhodnutí Magistrátu města Kladna ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. DP/1513/10/P-KP se zrušují.

II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení ve výši 2. 000,- Kč do 30 dnů od nabytí právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkumu rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Kladna, Odboru správních - oddělení přestupkového řízení, vydaného dne 30. 6. 2010, pod spisovou značkou: DP/1513/10/P-KP. Tímto rozhodnutím byl žalobce uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 23 odst. 1 písm. f) zákona š. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění pozdějších předpisů, (dále jen: „zákon o přestupcích“), jejichž skutkové podstaty naplnil porušením ustanovení článku 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006, o harmonizaci některých předpisů v sociální oblasti týkající se silniční dopravy, o změně nařízení Rady (EHS) č. 2821/85 a (ES) č. 2135/98 a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 respektive směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/22/ES, o minimálních podmínkách pro vedené nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 a (EHS) 3821/58 o předpisech v sociální oblasti týkající se činnosti v silniční dopravě a zrušení směrnice Rady č. 88/559/EHS. Za uvedené protiprávní jednání byla žalobci uložena pokuta ve výši 3. 000,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000,- Kč dle § 79 odst. 1 přestupkového zákona ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb.

Žalobce v žalobě uvedl, že z výrokové části rozhodnutí se lze dočíst, že jako řidič nákladního vozidla 9S9 9465 ve dnech 26. 2. 2010, 3. 3. 2010 a 10. 3. 2010 nedodržel bezpečnostní přestávky a dopustil se výše uvedeného přestupku. Správní orgán posoudil projednávaný případ jako vícečinný souběh tří stejnorodých přestupků, což má dopad při zápisu do bodového systému, kdy se zapíše 3 x 4 = 12 bodů. Toto rozhodnutí se tak stalo pro řidiče likvidačním, neboť dojde k následnému odejmutí řidičského oprávnění na rok, bez možnosti žádat v polovině o prominutí zbytku tohoto opatření. Žalobce má za to, že byl zkrácen na svých právech, když správní orgány se nevypořádaly s jeho odvoláním, kde zásadním problémem je posouzení skutku jako takového. Připomněl, že od samého počátku tvrdí, že příčinnou byla chybná manipulace se záznamovým zařízením, přičemž správní orgán se ani nepokusil vyvrátit jeho tvrzení. Uvádí, že pro všechny tři dny je shodným prvkem nesprávná manipulace se záznamovým zařízením.

Dále žalobce poukazuje na skutečnost, že ve správním trestání mají být užívána stejná pravidla jako v trestním řízení. K otázce pokračování odkázal na ustanovení § 116 trestního zákona, kde jsou uvedeny znaky pokračujícího trestného činu. V této souvislosti okázal na usnesení Nejvyššího soudu 7 Tdo 197/2008. Doplnil, že u žalobce šlo nepochybně o nedbalostní jednání, u kterého se lze dopátrat stejného záměru s ohledem na jedinečnost společnou pro všechny dílčí útoky. Žalobce označil za klíčovou otázku, zda byl žalobce proškolen o změně vykazování a dělení přestávek. Podle žalobce nelze pochybovat o tom, že přestupky naplnily stejnou skutkovou podstatu přestupku, se stejným způsobem provedení a blízkou časovou souvislostí a identickým předmětem útoku, jak vyžaduje zákon pro pokračující deliktu. Byly tedy naplněny všechny čtyři znaky pokračování v trestném činu:

1. stejná skutková podstata,

2. jednotný záměr (subjektivní souvislost)- chybné používání tachografu, chybné proškolení, 3. stejný nebo podobný způsob provedení

4. blízká časová souvislost a v předmětu útoku. Žalobce tak trvá na tom, že šlo o jeden skutek, pokračující přestupek, v rámci něhož došlo třikrát k porušení zákonných ustanovení. Žalobce doplnil, že státní moc tohoto principu úspěšně využívá k přísnějšímu trestání pachatelů trestných činů. Sčítá škody a z řady přestupků se stane jeden trestný čin. Také zdůraznil, že tyto okolnosti správnímu orgánu podrobně popsal, přesto se s nimi v odvolání nevypořádal.

Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že žalobce se dopustil tří přestupků tím, že porušil povinnost dodržet bezpečnostní přestávky uložené právními předpisy v předepsané délce. Za tyto tři přestupky mu byla uložena sankce ve společném řízení podle § 57 zákona o přestupcích. Žalovaný nesouhlasí s argumentací žalobce, že provedení zápisu do evidence bodového hodnocení podle hlavy V. zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen: „zákon o silničním provozu“), za každý projednaný přestupek, je „druhým trestem“. Připomněl, že zápis do evidence bodového hodnocení nemá sankční povahu. Tímto hodnocením se pouze zajišťuje sledování opakovaného páchání přestupku a ohodnocení nebezpečnosti spáchaného přestupku. Že se nejedená o dvojí postih opakovaně judikoval i Nejvyšší správní soud např. v rozsudku 2 As 19/2009 ze dne 10. 12. 2009.

K námitce žalobce, že se jednalo o omyl řidiče a o chybnou manipulaci se záznamovým zařízením, žalovaný odkázal na preambuli nařízení Rady č. 3821/85 ze dne 20. 12. 1985, podle níž: „ … musí zařízení fungovat spolehlivě, snadno se používat a musí být sestrojeno tak, aby co nejvíce omezovalo všechny možnosti podvodného užívání…“. Dle čl. 13: „… zaměstnavatel a řidiči odpovídají za správné fungování a používání zařízení…“ Žalovaný uvedl, že záznamové zařízení má pouze čtyři polohy, řidič je opakovaně a pravidelně zaměstnavatelem proškolován na jeho ovládání na konkrétním vozidle a ohledně povinného dodržování maximální povolené doby řízení (práce) bez přestávky. Podle žalované jsou tyto úkony daleko snazší, než ovládání třiceti tunového vozidla, proto je omyl řidiče daleko měně pravděpodobný. Dodal, že řidič na základě absolvovaných povinných školení odborné způsobilosti si musí být vědom následků nedodržování limitů doby řízení a tedy i následků nesprávné manipulace se záznamovým zařízením. Navíc zákon o přestupcích nepřipouští liberaci na základě omylu. Žalovaný k důkazu označuje protokoly za rok 2010 ze školení žalobce o používání záznamového zařízení a povinností řidiče uložené u zaměstnavatele žalobce společnosti Popilka spol. s r.o. a navrhuje, aby soud tyto protokoly jako důkazní prostředek vyžádal.

Žalovaný nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že rozhodnutí o odvolání nebylo řádně odůvodněno. Žalovaný uvedl, že žalobce se v odvolání i v žalobě domáhá prokázání opaku svého tvrzení o „omylu v manipulaci se záznamovým zařízením“. Z této námitky však podle žalovaného není patrné, jaké porušení práv nebo vadu rozhodnutí žalobce namítá. Navíc žalobce nenavrhl důkazy k prokázání tohoto tvrzení. Žalovaný trvá na tom, že správní orgán postupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v ustanovení § 2 správního řádu. Z podkladů, ke kterým měl žalobce možnost se vyjádřit vyplývá, že žalobce opakovaně přepínal na záznamovém zařízení všechny čtyři možné volby (doba řízení, jiná práce, přestávka, denní odpočinek- jak předepisuje Nařízení Rady (EHS) č. 3821/85 v článku 15 odst. 3), tedy znal význam jednotlivých poloh spínače a uměl s ním manipulovat. Zaměstnavatel žalobce má z titulu svého podnikání povinnost provádět opakovaná školení na manipulaci se záznamovým zařízením a odborné způsobilosti řidiče, a to pod sankcí. Z těchto skutečností žalovaný vyvodil, že žalobcovo tvrzení o omylu v manipulaci je pouze účelové.

K námitce žalobce, že se jedná o pokračující přestupek, žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu 5 A 164/2002, 9 As 40/2007 a 1 As 16/2010-105 ze dne 13. 10. 2010. Žalovaný uvádí, že z tvrzení žalobce o pokračování v deliktním jednání není patrno, jakou vadu rozhodnutí nebo předcházejícího řízení vlastně žalovanému vytýká. Za tři přestupky projednané ve společném řízení byla uložena sankce pokuty podle ustanovení vztahujícího se na přestupek nejpřísněji postižitelný. Za pokračující trestné činy (§ 116 trestního zákoníku) se ukládá trest společný (§ 45 trestního zákoníku). Při použití analogie trestního práva ohledně pokračování by byl podle žalovaného výsledek obdobný. V trestním řízení i v případě pokračování se jednotlivé útoky posuzují samostatně, neboť jsou jednotlivými trestnými činy „de jure“ (viz § 12 odst. 2 trestního řádu). Význam pokračování spočívá pouze v ukládání trestu. Dle žalovaného se žalobce snaží dovodit, že sankcí za přestupek je evidence bodů.

Žalovaný dále popisuje, že rozhodnutím Magistrátu města Kladna ze dne 30. 6. 2010 č.j. DP/1513/10/P-KR ukládá za vyjmenované a popsané tři přestupky ve společném řízení sankci podle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Deliktní jednání je shledáno v porušení dodržení povinné nepřetržité délky doby odpočinku, která je posuzována od počátku pracovní doby do konce pracovní doby. (Pokud pracovní doba trvá 6-9 hodin, přestávka musí trvat alespoň 30 min. pokud je celková doba delší než 9 hodit, přestávka musí trvat 45 min. ) žalovaný z toho dovodil, že porušení právních povinností je časově omezeno, a je tedy jednotlivě ukončeno (odstraněn protiprávní vztah) s ukončením pracovní doby. Nejedná se tedy o udržování protiprávního stavu, což je jednou z podmínek pokračování deliktního jednání .

Mezi účastníky je nesporné, že rozhodnutím Magistrátu města Kladna ze dne 30. 6. 2010 č.j. DP/1513/10/P-KR byl žalobce uznán vinným z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterých se dopustil porušením článku 7 shora označeného Nařízení EP a Rady (ES) č. 561/2006 tím, že dne 26. 2. 2010 v období od 5. 36 hod do 16. 03 hod, dne 3. 3. 2010 až do 4. 3. 2010 od 18.33 hod do 4.36 hod a dne 10. 3. 2010 od 5.32 hod do 16.16 hod nedodržel předepsané doby bezpečnostních přestávek v řízení. Za uvedené jednání byla žalobci uložena pokuta ve společném řízení dle § 12 odst. 2 přestupkového zákona ve výši 3.000,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení. Správní orgán I. stupně se neztotožnil s názorem žalobce, že se jedná o jeden skutek spáchaný v pokračujícím jednání. Naopak uvedl, že se u žalobce jednalo: „o více skutků, neboť každé protiprávní jednání mělo za následek samostatný následek, který bezprostředně souvisel s jednáním, kterého se žalobce dopustil, každý den samostatně.“ Správní orgán ani nepřijal tvrzení zmocněnce žalobce ohledně špatného proškolení řidiče se záznamovým zařízením.

Proti výše rozhodnutí podal žalobce odvolání, jehož obsah je totožný s obsahem žaloby. Jak bylo výše uvedeno, žalovaný prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Zopakoval účel přijatého Nařízení s tím, že nedodržování denních dob řízení a odpočinku vede v důsledku ke snížení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích a ke zhoršení pracovních podmínek řidičů. Odmítl argumentaci žalobce, že zapomněl přepnout na tachografu záznamový režim. Co se týká námitky žalobce ohledně posouzení přestupku jako pokračujícího, žalovaný to, zda se jedná o jediný přestupek (pokračování) nebo o jednotlivé porušení zákona (nařízení), považuje ve vztahu k posouzení trestnosti žalobce za nepodstatné. Odvolací orgán shledal tuto argumentaci jako účelovou s tím, že žalobce si vytváří jen manévrovací prostor ohledně bodového hodnocení a případných námitek proti záznamu bodů. Co se týká další argumentace žalované, soud pro stručnost odkazuje na vyjádření k žalobě, jehož obsah je v podstatě totožný. Podstatné je, že podle žalovaného žalobce spáchal přestupky stejné skutkové podstaty, které se jeví jako pokračování v přestupkovém jednání, kde ale chybí subjektivní znak pokračování (společný záměr). Jedna se o tře zcela samostatné skutky, které postupně naplňují skutkové podstaty přestupků.

Městský soud v Praze přezkoumal dle ustanovení § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že nedodržení bezpečnostních přestávek, které bylo zjištěno v rámci jedné silniční kontroly, je možné posuzovat jako vícečinný souběh, neboť podle jeho názoru šlo o pokračující delikt. Žalobce nevyvrací skutková zjištění správního orgánu, ale uvádí, že příčinnou byla chybná manipulace se záznamovým zařízením, přičemž správní orgán se ani nepokusil vyvrátit jeho tvrzení. V prvé řadě soud nesouhlasí s žalovaným v tom směru, že z tvrzení žalobce o pokračování v deliktním jednání není patrno, jakou vadu rozhodnutí nebo předcházejícího řízení vlastně vytýká. Nelze souhlasit ani s tím, že žalobce si vytváří jen manévrovací prostor ohledně bodového hodnocení a případných námitek proti záznamu bodů.

Je třeba připomenout, že na podkladě napadeného rozhodnutí provede (provedl) správní orgán záznam bodů do registrů řidičů ( dle § 123f zákona o silničním provozu). Pokud by žalobce podal námitky až proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů, byl by příslušný správní orgán či soud oprávněn zkoumat jen to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy ve smyslu ustanovení § 123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu, zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem, a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k zákonu o silničním provozu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Nelze spatřovat účelovost jednání žalobce v tom, že podal odvolání proti rozhodnutí o přestupku a namítal v něm nesprávné posouzení přestupku a další. Naopak, odvolací orgán popřípadě soud se touto námitkou může zabývat jen v řízení, jehož předmětem bylo projednání konkrétního přestupku. Pokud by žalobce podal námitky až proti rozhodnutí o záznamu bodů v registru řidičů, řešila by se otázka, zda správní orgán provedl tento záznam v souladu s rozhodnutím o přestupku.

Podle § 123 odst. 2 zákona o silničním provozu dopustil-li se řidič více přestupků nebo trestných činů, spáchaných jednáním zařazeným do bodového hodnocení a projednaných ve společném řízení, zaznamená příslušný obecní úřad obce s rozšířenou působností počet bodů stanovených pro nejzávažnější z nich. Komentář k ustanovení § 123c odst. 2 silničního zákona (kniha „ Zákon o silničním provozu s komentářem a související předpisy“, autoři JUDr. Pavel Bušta, JUDr. Jan Kněžínek, Ing. Antonín Seidl)uvádí, že za jeden skutek, který naplnil více skutkových podstat zařazených v bodovém systému, se ukládají body pouze v rozsahu nejzávažnějšího přestupku či trestného činu. V případě tzv. jednočinných souběhů přestupků nebo trestných činů se tedy bodové hodnocení, které by jinak těmto přestupkům nebo trestným činům odpovídalo, nesčítá. Ovšem spáchá-li řidič více skutků zařazených do bodového hodnocení, dostane přiděleny body za každý skutek zvlášť, a to i tehdy, jestliže budou projednány ve společném řízení.

Podstatnou otázkou tedy je, zda se jedná o vícečinný souběh nebo o pokračující přestupek.

Soud v této souvislosti nejprve připomíná, že trestnost správních deliktů se řídí obdobnými principy jako trestnost trestných činů. Podle názoru Nejvyššího správního soudu uvedeného např. v rozsudku ze dne 16.4. 2008 č.j. 1 As 27/2008-67 z obecné potřeby vyplývá použít ve prospěch obviněného analogii z trestního práva ve správním trestání všude tam, kde vzhledem k neexistenci jednotného kodexu správního trestání nejsou výslovně upraveny některé základní zásady a instituty, jež by měly být zohledněny v případě jakéhokoliv přestupku či správního deliktu. K této zásadě se Nejvyšší správní soud také vyslovil např. ve svém rozsudku ze dne 16. 4. 2008, č. j. 1 As 27/2008 - 67, dostupném z http://www.nssoud.cz, dle něhož „použití analogie ve správním trestání je přípustné, a to v omezeném rozsahu, pouze tam, kdy to, co má být aplikováno, určitou otázku vůbec neřeší, nevede-li takový výklad k újmě účastníka řízení a ani k újmě na ochraně hodnot, na jejichž vytváření a ochraně je veřejný zájem“. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 5. 2007, č. j. 8 As 17/2007 - 135, publikovaném pod č. 1338/2007 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud konstatoval: „Věcný rozdíl mezi trestnými činy a správními delikty bývá i velmi mlhavý, může být i výsledkem politického rozhodnutí („dekriminalizace“), a je běžné, že skutky trestané právním řádem jednoho státu nebo v určité době jako trestné činy jsou podle právního řádu jiného státu nebo v jiné době „pouze“ správními delikty a naopak. Pro ilustraci lze vzpomenout i někdy převrácený poměr u peněžitých sankcí: stamilionové pokuty, které hrozí za některé správní delikty, a více než desetinásobně přesahují možnou výměru peněžitého trestu podle trestního zákona. Také proto pro trestnost správních deliktů musí platit obdobné principy a pravidla jako pro trestnost trestných činů.“ Podpůrná argumentace vyplývá i z dalších rozhodnutí nadřízeného soudu (např. rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27, publikovaný pod č. 461/2005 Sb. NSS, či usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006 - 73, publikované pod č. 1546/2008 Sb. NSS), podle nichž je rozdělení deliktů na správní a soudní vyloženo nikoli jako s ohledem na přirozenoprávní principy, ale jako důsledek trestní politiky státu. Tento přístup je v obecné rovině výrazem Ústavním soudem opakovaně vyslovené jednoty právního řádu (srov. např. nález ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 dostupný na http://nalus.usoud.cz) a v dané věci i s principem analogie ve prospěch účastníka řízení (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01 a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05, dostupný z http://nalus.usoud.cz, či rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - rozsudek ve věci Öztürk proti Německu ze dne 21. 2. 1984, in: http://echr.coe.int/echr/en/hudoc).

Vzhledem k tomu, že pojem pokračování přestupkový zákon neupravuje je s ohledem na shora uvedené nutné využít právní teorie a výkladů obecných institutů z trestního práva. Legální definici pokračování v trestném činu uvádí trestní zákoník č. 40/2009 Sb. v ustanovení § 116. Pokračováním v trestném činu se podle citovaného ustanovení rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v souvislosti k předmětu útoku.

Z definice tak vyplývají čtyři znaky pokračování trestného činu respektive přestupku, které musejí být splněny současně. Jde o stejnou skutkovou podstatu, stejný nebo obdobný způsob provedení, objektivní souvislost (časová případně místní) a subjektivní souvislost ( společný záměr):

- Žalobce byl uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 23 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, neboť porušil článek 7 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 561/2006 tím, že dne 26. 2. 2010 v období od 5. 36 hod do 16. 03 hod, dne 3. 3. 2010 až do 4. 3. 2010 od 18.33 hod do 4.36 hod a dne 10. 3. 2010 od 5.32 hod do 16.16 hod nedodržel předepsané doby bezpečnostních přestávek v řízení.

- Druhým podstatným znakem pokračování v přestupku je způsob provedení. U pokračování je třeba, aby způsob provedení byl podobný. Stejnorodost způsobu provedení vyplývá ze samotného obsahu pojmu pokračování, neboť pokračovat lze v činnosti jen velmi obdobné. Stejnorodost je třeba vykládat ve spojitosti se společným záměrem pachatele, tedy dalším atributem pokračujícího přestupku. V daném případě je u žalobce jednotícím záměrem to, že nedodržel nařízené doby přestávek. (Soud považuje tvrzení žalobce o nesprávné manipulaci s tachografem za účelové, viz níže). V tomto soud shledává jednoznačnou subjektivní souvislost jednotlivých jednání naplňujících skutkovou podstatu předmětného přestupku.

- Z popisu jednotlivých případů porušení povinnosti jednoznačně vyplývá, že způsob provedení byl stejný. Vždy se jednalo o to, že žalobce nedodržel stanovenou dobu odpočinku. -Objektivní souvislost je rovněž zřejmá. Časové rozpětí mezi jednotlivými protiprávními jednání není značné a nevylučuje tak jednání na základě společného záměru.

Podstatným znakem pokračujícího přestupku není udržování protiprávního stavu, jak tvrdí žalovaný. Jde o znak trvajícího přestupku. Podle názoru soudu se v daném případě jedná o jeden skutek a tedy o jeden pokračující přestupek, v rámci něhož došlo třikrát k porušení zákonných ustanovení upravujících bezpečnostní přestávky v jízdě motorovým vozidlem. U pokračujících přestupků je mezníkem sdělení obvinění, které nastává v přestupkovém řízení doručením oznámení o zahájení přestupkového řízení.

Jak bylo výše naznačeno, tvrzení žalobce o tom, že se jednalo o omyl a o chybnou manipulaci se záznamovým zařízením, soud nepovažuje za okolnost, na základě níž by se žalobce mohl vyvinit z porušení povinnosti uložené čl. 7 Nařízením č. 561/2006. Soud se plně ztotožnil s odůvodněním žalovaného, že povinností účastníka provozu na pozemních komunikací je dodržovaní předpisů, které upravují vztahy vznikající v silničním provozu. Řidič má být opakovaně a pravidelně zaměstnavatelem proškolován na ovládání záznamového zařízení na konkrétním vozidle a ohledně povinného dodržování maximální povolené doby řízení (práce) bez přestávky. Soud nesouhlasí ani s námitkou žalobce, že rozhodnutí o odvolání nebylo řádně odůvodněno. Podle názoru soudu žalovaný i správní orgán se vypořádaly se všemi námitkami, které žalobce zmínil na svou obhajobu.

Co se týká odkazů žalovaného na rozsudky Nejvyššího správního soudu, soud k těmto uvádí následující: V rozhodnutí 2 As 19/2009 se soud zabýval charakterem evidencí bodů do registrů řidičů, což v daném případě nikdo nezpochybňoval.

V rozhodnutí 1 As 16/2010 soud konstatoval, že rozhodnutí o přestupku, jehož výrok je v návaznosti na další části rozhodnutí nesrozumitelný, není způsobilým podkladem pro záznam bodů do registru řidičů (§ 123b a násl. zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu). Zabýval se zde mimo jiné tím, co je předmětem řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů. A v rozsudku 5 A 164/2002 se soud zabýval trvajícím deliktem.

Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že soud se neztotožnil se žalovaným v hodnocení přestupkového jednání žalobce. Podle názoru soudu se v daném případě jedná o jeden pokračující přestupek, a proto soud rozhodnutí považuje za nezákonné a napadené rozhodnutí žalovaného zrušil dle § 78 odst. 1 s.ř.s. Současně soud zrušil podle § 78 odst. 3 s.ř.s. i rozhodnutí Magistrátu města Kladna ze dne 30. 6. 2010 č.j. DP/1513/10/P-KR, neboť již toto rozhodnutí odporuje právním předpisům. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem uvedeným v tomto rozsudku.

Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s., podle kterého má účastník, který měl ve věci úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem. Náklady vynaložené žalobcem na dané řízení představuje zaplacený soudní poplatek ve výši 2. 000,- Kč. Soud nepřiznal žalobci další nárok na úhradu účelně vynaložených nákladů řízení, neboť z ustanovení § 35 odst. 2 a odst. 6 s.ř.s. vyplývá, že zákon předpokládá odměnu za zastupování advokátem, resp. jinou osobou která vykonává specializované poradenství (notář, patentový zástupce) podle zvláštních zákonů, nikoliv však za zastoupení obecným zmocněncem podle § 35 odst. 6 s.ř.s. Obecný zmocněnec právo na odměnu za zastupování nemá. Podobný závěr učinil Nejvyšší správní soud např. v již zmiňovaném rozsudku č.j. 1 As 16/2010, nebo 4 Azs 51/2008.

Poučení: Proti tomuto rozsudku je možno podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne doručení k Nejvyššímu správnímu soudu prostřednictvím Městského soudu v Praze, za podmínek stanovených v § 102 a násl. s.ř.s. Stěžovatel musí být zastoupen advokátem, dle ustanovení §105 s.ř.s.

V Praze dne 16. září 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru