Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

1 A 27/2010 - 39Rozsudek MSPH ze dne 22.03.2011


přidejte vlastní popisek


Číslo jednací: 1A 27/2010 - 39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Miroslavou Hrehorovou v právní věci žalobce: F. S., bytem X, zastoupen JUDr. Janem Mejzlíkem, advokátem, se sídlem Štupartská 6, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy České republiky, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, 110 15 Praha 1, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7.6. 2010, č.j. 485/2010-160-SPR/3,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se podanou žalobou domáhá přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 7.6. 2010, č.j. 485/2010-160-SPR/3, kterým bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků, č.j. MHMP 276962/2010 ze dne 26.3. 2010, který výrokem č. I. zastavil řízení o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. i) zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, s odůvodněním, že spáchání tohoto skutku nebylo žalobci prokázáno. Výrokem č. II. žalobce uznal vinným z přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, jehož skutkovou podstatu se měl žalobce dopustit porušením ustanovení § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb. tím, že dne 19.5. 2009 v době okolo 14.35 hodin řídil vlastní osobní motorové vozidlo tovární značky Alfa Romeo, státní poznávací značky X, v Praze 4, po ul. 5. května, ve směru jízdy do centra města v době, kdy byl ještě pod vlivem požitého alkoholického nápoje. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 18.000,- Kč a sankce zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 10 měsíců. Zároveň byla žalobci uložena povinnost podle § 79 odst. 1 a 4 zákona přestupcích, ve spojení s ustanovením § 1 odst. 1 vyhlášky č. 231/1996 Sb. uhradit náklady přestupkového řízení v částce 1.000,- Kč.

Žalobce ve své žalobě argumentuje především tím, že se uvedeného jednání nedopustil. Žalobce tvrdí, že od počátku řízení tvrdil i prokázal, že uvedené osobní vozidlo neřídil on, ale pan F. N., bytem X, který tuto skutečnost potvrdil při své svědecké výpovědi dne 25.1. 2010. Svědek sice nedoručil správnímu orgánu lékařskou zprávu, nicméně jen proto nelze shledat jeho výpověď účelovou a nepravdivou. Zdůraznil, že tento svědek výslovně uvedl, že vozidlo řídil a proč se z místa nehody vzdálil. Podle názoru žalobce argumentace žalovaného spočívá na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, nesprávném hodnocení důkazů a domněnkách. Rovněž druhý navrhovaný svědek pan R.D., potvrdil, že viděl dva lidi, a dokonce žalobce i pana J.Ž. popsal při svědecké výpovědi. Žalobce na druhou stranu nesouhlasí s hodnocením výpovědi svědkyně K.V., která ihned po nárazu volala na linku 112. Žalobce poukázal na její výpověď: „ neviděla jsem vystupovat žádnou osobu, protože jsem odešla telefonovat… při telefonování jsem se nedívala z okna,“ z níž podle žalobce vyplývá, že svědkyně celou událost sledovala jen letmo, nemohla vidět do auta, ani rozeznat či rozpoznat tváře osob ve vozidle. Další věrohodný svědek podle správního orgánu byl A.G.. Žalobce namítá, že tento svědek neviděl celou událost od počátku až do konce, neboť při nárazu spal, přičemž správní orgán se vůbec nevypořádal s tím, že tento svědek v okamžiku nehody spal a dále s tím, jak je možné, aby byla jedna osoba v automobilu v okamžiku těsně po nárazu na sedadle spolujezdce, když z vozidla vylétl motor. Žalobce považuje jakékoliv dohady a názory tohoto svědka i správního orgánu ve vztahu k bezpečnostním pásům za irelevantní, protože ani jeden ze subjektů není znalcem z oboru dopravních nehod. Žalobce dále poukazuje na internetový odkaz http://www.novinky.cz/krimi/169149-upadly-motor-ochromil-dopravu-v-praze-nehoda-zastavila-magistralu.html, kde při reportáži tento svědek tvrdí, že „Ho vzbudil rachot“ a že: „… vytahoval (žalobce) z místa spolujezdce.“ V této souvislosti žalobce doplnil, že tento svědek k žalobci doběhl až poté, kdy byli u vozidla další lidé, a proto je zřejmé, že nemohl utíkajícího svědka J.Ž. vidět. K tomu žalobce připomněl, že pan Ž. při svědecké výpovědi dne 25.1. 2010 potvrdil, že žalobce dne 19.5. 2001 ve 14.15 hodin přivezl na čerpací stanici OMV, kde si žalobce nasedl do vozidla jako spolujezdec. Žalobce má za to, že správní orgán dostatečně neargumentuje, proč jsou výpovědi tohoto svědka a pana R.D.nevěrohodné. Naopak výpovědi paní K.V.a A.G.správní orgán obsahově překrucuje a vykládá v jeho neprospěch. Tyto výpovědi však vůbec nevylučují, že žalobce byl spolujezdcem. Skutečnost, že žalobce řídil dané vozidlo, nepotvrzují ani výpovědi svědků, které považoval správní orgán za věrohodné ani pořízená fotodokumentace.

Žalovaný ve věci vydal vyjádření, kde konstatoval, že žaloba se téměř doslovně shoduje s textem podaného odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Dle svého názoru se žalovaný vypořádal se všemi argumenty, které žalobce uvedl v odvolání, resp. v žalobě. Dostatečně odůvodnil z jakého důvodu považuje výpověď svědka F.N.za zcela nevěrohodnou. Poukázal na skutečnost, že žalobce ve svém odvolání ve třech případech označil jako řidiče pana J.Ž.. Na základě toho vyjádřil žalovaný názor, že pokud by vozidlo v době nehody skutečně řídil pan F.N., pak by si jej žalobce (při osobní známosti) těžko opakovaně pletl s panem J.Ž. Tento nesoulad se objevuje i v žalobě, kdy označuje za řidiče pana J.Ž., ačkoliv jinde tvrdí, že vozidlo řídil pan F.N. Žalovaný odkazuje na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde se dostatečně vypořádal s námitkou, z jakého důvodu považuje výpověď svědka R.D.za nepřesnou a proč podle jeho názoru není výpověď svědka J.Ž. relevantní pro určení řidiče vozidla v době nehody. Žalovaný má dále za to, že se dostatečně vypořádal i s námitkou, že jakékoli dohady a názory svědka A.G. či správního orgánu I. stupně ve vztahu k bezpečnostním pásům jsou irelevantní s tím, že souhlasí se žalobcem v tom, že ani jeden z těchto subjektů není znalcem z oboru dopravních nehod. Připomněl však, že správní orgán tvrzení týkající se použití bezpečnostních pásů na sedadle vedle řidiče neuvedl jako důkaz, ale jako jednu ze svých úvah, kterou se řídil při hodnocení

podkladů pro vydání rozhodnutí, což je i ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu jeho povinností. Žalovaný uzavřel, že se společně se správním orgánem I. stupně podrobně zabývali všemi shromážděnými důkazy, posoudili výpovědi jednotlivých svědků a ve svých rozhodnutích se vypořádaly se všemi námitkami, proto navrhuje zamítnutí žaloby.

Městský soud v Praze přezkoumal dle ustanovení § 75 s.ř.s. napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení v mezích žalobcem uplatněných žalobních bodů a vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Po
důvodná. zhodnocení uvedených skutečností dospěl soud k závěru, že žaloba není

Stěžejní otázkou v nyní projednávané věci je podle názoru městského soudu to, zda správní orgány dostatečně zjistily všechny skutečnosti rozhodné pro uznání vinny žalobce ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb.

Soud nejprve předesílá, že správní orgán I. stupně rozhodoval o věci na podkladě postoupeného spisového materiálu Policie ČR, Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor služby dopravní policie, oddělení dopravních nehod a Inspekce Policie ČR, která dne 18.6. 2009 věc odevzdala ke kázeňskému projednání, neboť zjistila, že nejde o podezření z trestného činu, ale může jít o podezření ze spáchání přestupku. Dne 29.6. 2009 bylo proti žalobci zahájeno řízení ve smyslu ustanovení § 178 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, neboť žalobce byl v té době ve služebním poměru příslušníkem Policie České republiky. Dne 31.7. 2009 byl žalobce na vlastní žádost propuštěn, a proto Policie ČR (Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy) ve smyslu ustanovení § 71 s přihlédnutím k ustanovení § 10 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., spisovou dokumentaci postoupila Magistrátu hl. m. Prahy.

Z obsahu správního spisu vyplynuly v souvislosti s námitkami žalobce tyto skutečnosti:

V úředním záznamu o výjezdu, zjištěných skutečnostech a provedených opatřeních na místě činu ze dne 20.5. 2009 Inspekce Policie ČR uvedla, že k dopravní nehodě vozidla Alfa Romeo 156 r.z. 9A9 5876 došlo dne 19.5. 209 cca 14.37 hod. v Praze 4, ul. 5.května, ve směru do centra. Za řidiče vozidla byl označen policista nprap. F.S.(žalobce), v době nehody mimo službu, služebně zařazen jako vrchní inspektor na ODN Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy. K dopravní nehodě mělo dojít tím, že na úrovni domu č.p. 1110/13 nepřizpůsobil rychlost vozidla, najel na středový pás, kde se střetl se svodidly a následně se sloupem veřejného osvětlení. Při střetu se sloupem došlo k vytržení motoru vozidla, který se vymrštil přes celou vozovku směrem vpravo a poškodil zaparkovaná vozidla.

U řidiče (žalobce) byla provedena dechová orientační zkouška přístrojem Drager s výsledkem 1,10 ‰ alkoholu v dechu. Z protokolu je dále zřejmé, že na místě bylo hovořeno se svědkem A.G., který uvedl, že v době nehody spal v zaparkovaném vozidle, přičemž byl probuzen silnou ránou. Vypověděl, že vyběhl k havarovanému vozidlu a pokoušel se společně s dalšími osobami vytáhnout muže sedícího na místě spolujezdce z vozidla. Ve vozidle byl jediný muž a dveře na straně řidiče nešly otevřít. Dalším svědkem události byl pan J.R., který potvrdil, že ve vozidle se po nehodě nacházela pouze jedna osoba. Zajištěno bylo takové svědectví K.V., která bydlí v místě dopravní nehody. Uvedla, že slyšela ránu, tak vyběhla k oknu a viděla, jak k havarovanému vozidlu přibíhají lidé, kteří se snažili z vozidla dostat řidiče. Dále uvedla, že z vozidla byl vyproštěn jen jeden muž, nikdo další ve vozidle nebyl a nikdo další z vozidla ani neutíkal. Svědkyně dopravní nehodu a své svědectví nahlásila na linku 158. Žalobce byl z místa dopravní nehody převezen do FN Bulovka, kde se podrobil lékařskému vyšetření společně s odběrem krve a moči.

Dne 19.5. 2009 byly zahájeny policejním orgánem Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, dopravní inspektorát, úkony trestního řízení. Obsahem správního spisu je dále úřední záznam o podání vysvětlení pana A.G.ze dne 19.5. 2009 provedený dle § 158 odst. 5 tr. ř. Jmenovaný uvedl, že vozidlo zaparkoval na ul. 5 května,

kde kolem 14.00 hod usnul. Probudily ho rány a poté, co otevřel oči, tak viděl: „již poslední fázi, jak vozidlo Alfa naráží u středového pásu do lanového svodidla uprostřed vozovky. Od tohoto vozidla nikdo neodcházel ani neutíkal a po příchodu zde byl jen jeden mladík… kolem 25 let… tuto nehodu jsem pozoroval ze vzdálenosti 10-12 metrů. ..po otevření dveří muž sám vystoupil z pravé strany ze sedadla spolujezdce…“

Z úředního záznamu ze dne 21.5. 2009 je zřejmé, že dne 19.5. okolo 18.30 hod bylo telefonováno se svědkyní K. V., která uvedla, že se v době nehody dívala z okna svého bytu, když náhle uslyšela zvuk ostrého brzdění a následně silný náraz. Také sdělila, že k vozidlu ihned přiběhli tři lidí a snažili se vozidlo otevřít, toto trvalo cca 1-2 min a následně pomohli vystoupit z vozidla jedné osobě. Na otázku, zda viděla od stříbrného vozidla po nárazu utíkat nějaké osoby, odpověděla, že ne.

V den dopravní nehody dále podal vysvětlení J.R., který k incidentu uvedl, že na ulici 5. května vlastní obchod. Okolo 14.30 hodiny uslyšel silný náraz, proto vyběhl ven…V době, kdy přiběhl k vozidlu, řidič seděl na středových svodidlech. Jmenovaný zavolal na místo záchrannou službu a předal telefon řidiči poškozeného auta, který podle jeho názoru byl v šoku, neboť operátorce ZS sdělil, ať na místo nehody nejezdí, že je to v pohodě a nic se nestalo.

Policista pprap. M.P., který provedl dechovou zkoušku u žalobce, uvedl do úředního záznamu ze dne 19.5. 2009, že žalobce mu sdělil, že vozidlo neřídil. Z úředního záznamu ze dne 16.6. 2209 je zřejmé, že ve věci dopravní nehody byla provedena konzultace se soudní znalkyní z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie, která k věci uvedla, že v tomto případě je podstatná rychlost odbourávání alkoholu. (0,12‰ za hodinu) V době dopravní nehody tak mohl mít žalobce v krvi 0,91 promile alkoholu. Z dalšího úředního záznamu ze dne 16.6. 2009 soud zjistil, že dne 8.6. 2009 telefonoval pan F.N., který sdělil, že pachatelem dopravní nehody je on. Den poté bylo hovořeno s panem T.S., který k věci uvedl, že vozidlo Alfa Romeo jej předjíždělo rychlostí cca 130 km/h a přejíždělo z pruhu do pruhu, předjelo několik aut. Ztratil se mu z dohledu a potom uviděl létající předměty, prach a kouř. Jmenovaný zastavil před havarovaným vozidlem a šel dát na vozovku trojúhelník. Když došel k havarovanému vozidlu, již k němu přicházeli i jiní lidé a řidič tohoto vozidla seděl na místě spolujezdce. Nikoho jiného, kdo by mohl jet ve vozidle neviděl.

Dne 18.6. 2006 Inspekce Policie České republiky odevzdala věc jinému orgánu ke kázeňskému projednání, s odůvodněním, že nejde o podezření z trestného činu, ale může jít o podezření ze spáchání jednání, které má znaky přestupku, a to vzhledem k výsledku lékařského vyšetření spojeného s odběrem krve ke zjištění množství alkoholu v krvi.

Dne 29.6. 2009 bylo žalobci oznámeno zahájení řízení ve smyslu § 178 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2003 Sb., kterým bylo žalobci sděleno, že je podezřelý ze spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b), i) a § 30 odst. 1 písm. h) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích.

Dne 9.7. 2009 se konalo ústní jednání, z něhož byl vyhotoven protokol. Soud zjistil, že žalobce zopakoval, že vozidlo neřídil a že řidič vozidla se mu po cca 14 dnech sám ozval s tím, proč ho nikdo nekontaktoval a následně se ohlásil policii sám. Dále uvedl, že našel v kapse kalhot vizitku svědka nehody, který mu ji předal na místě. Tuto skutečnost Inspekci Police ČR nesdělil, neboť čekal na výslech. Do záznamu uvedl, že s přestupkem nesouhlasí a popsal průběh nehody.

Jelikož žalobce byl dne 31.7. 2009 na vlastní žádost propuštěn ze služebního poměru příslušníka Policie České republiky, k projednání přestupku již nebyl příslušný nadřízený orgán s kázeňskou pravomocí, a proto věc postoupil Magistrátu hl. m. Prahy, odboru dopravních přestupků. Písemností ze dne 18.9. 2009 tento správní orgán žalobce předvolal k ústnímu jednání, které nařídil na den 21.10. 2009. Jelikož se žalobce omluvil bylo nařízené další jednání, a to na den 10.11. 2009. I z tohoto termínu se žalobce omluvil s tím, že ošetřuje člena rodiny. Další projednání přestupku bylo stanoveno na den 16.12. 2009. Z protokolu o ústním jednání je zřejmé, že správní orgán zopakoval žalobci sdělení obvinění a seznámil ho se spisovou dokumentací. K uvedenému žalobce sdělil, že odkazuje na své ústní vyjádření obsažené v záznamu ze dne 9.7. 2009. Uvedl, že na jméno řidiče si po nehodě nevzpomněl, neboť byl v šoku a v nemocnici. Za skutečného řidiče označil pana F.N.a navrhl jeho výslech. Také navrhl výslech svědka R.D., který nebyl ve věci vyslechnut, ale incident viděl a výslech svědka pana J.Ž. Žalobce uvedl, že do vozidla Alfa Romeo nastoupil před benzinovou stanicí

OMV na ul. 5. května jako spolujezdec. Pan F.N., který vozidlo řídil, měl jeho vozidlo proto, aby opravil hlášení alarmu a dalších kontrolek. Mimo jiné také objasnil okolnosti, za kterých došlo k nehodě.

Ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb. správní orgán I. stupně požádal Magistrát města Brna, Odbor dopravně správních činností o provedení výslechu svědka: A.G.a Magistrát města Kladna, Odbor správní o provedení výslechu svědka T.S.. Přípisem ze dne 18.1. 2010 Magistrát města Kladna vrátil spsiový materiál s odpovědí, že pan S.odmítl svědeckou výpověď z důvodu obavy o bezpečnost své rodiny.

Dne 25.1.2010 se konalo ústní jednání, za přítomnosti žalobce a jeho právního zástupce, svědka F.N., svědka J.Ž.a svědkyně K.V..

Pan František Novosad k věci uvedl: „dne 19.5. 2009 jsem měl k dispozici osobní automobil Alfa Romeo, jehož majitelem je známý pan F.S. … Přijel jsem k benzínové čerpací stanicí OMV na ul. 5. května, kde si do vozidla nasedl pan Straka a pokračoval jsem v jízdě směrem k Nuselskému mostu. Po nějaké době jsme měli dopravní nehodu, protože nám do jízdní dráhy vjel řidič vozidla Škoda Octavie. Po nehodě jsem vystoupil, byl jsem zmatený, zeptal jsem se pana S, jestli mu nic není, on mi řekl, že je v pohodě, proto jsem odešel k lékaři.“ Na otázku správního orgánu, jak vystoupil z vozidla a proč odešel z místa nehody svědek odpověděl: „ vystoupil jsem dveřmi od řidiče, sice šly nějak prapodivně, hůře otevřít….byl jsem po nehodě zmatený, byla to moje druhá nehoda, pobolívala mě noha a záda, mám z fotbalu známé doktory, tak jsem odešel k nim.“ Žalobce nechal ve vozidle s odůvodněním: „ Věděl jsem, že je policista a že si to nějak vyřídí, nikomu nic nebylo.“ Dále uvedl, že po nehodě byl ošetřen u ortopeda a přislíbil, že poskytne lékařskou zprávu jako listinný důkaz.

Výslech byl proveden i se svědkem panem J.Ž., který po poučení a seznámení se s věcí uvedl, že: „ dne 19.5. 2009 mne můj známý F.S.požádal, jestli bych ho neodvezl pro jeho auto… pana Straku jsem vysadil, viděl jsem, jak nasedal do auta, já jsem si nasadil helmu a odjel . co se dělo dál, nevím.“ Také sdělil, že se jednalo vozidlo Alfa Romeo Combi a žalobce si měl nasednout jako spolujezdec na přední sedadlo“

Svědkyně K.V.k věci uvedla, že: „… kolem druhé nebo třetí hodiny jsem se dívala z okna bytu směrem do ul. 5. května… Pojednou jsem slyšela ránu a viděla jsem, že na protilehlé části vozovky došlo k dopravní nehodě. Samotný její průběh jsem neviděla, ale po nárazu padaly střepy až před balkón a okno. Podívala jsem se tím směrem a viděla jsem nabourané zaparkované auto a potom trochu stranou další vozidlo, které nemělo motor. Několik vozidel projelo kolem a potom pár lidí se seběhlo k tomuto vozidlu, co nemělo motor. Zavolala jsem na linku 112.“ Na otázku, zda viděla po dopravní nehodě z vozidla vystupovat nějaké osoby, sdělila, že si myslí, že ne. Dívala se na vozidlo bez motoru, s nímž nikdo nehýbal a viděla, jak k němu běží lidé. Správní orgán se tázal svědkyně, zda viděla poté nějakou osobu, která by tvořila osádku vozidla i poté, co na místě nehody byli další lidé. Ta

odpověděla, že: „ ne, protože odešla telefonovat. Později jsem viděla, že na místě záchranka ošetřuje nějakého člověka.“ Na otázku za jak dlouho poté, kdy uslyšela náraz, viděla, že došlo k nehodě, odpověděla, že prakticky hned, neboť má stůl u okna. Zmocněnec žalobce položil doplňující otázku, zda v době, kdy svědkyně telefonovala, se dívala z okna. Svědkyně uvedla, že ne.

Další ústní jednání se konalo dne 3.2. 2010 za přítomnosti svědka R.D., žalobce a jeho právního zástupce. K předmětnému přestupku svědek uvedl, že v den nehody, v době, kdy došlo k události, jel se svým vozidle po ulici 5. května z Chodova směrem k Paláci kultury. V průběhu jízdy si všiml, jak nějaké vozidlo vjelo do jízdní dráhy z prostředního jízdního pruhu do levého jízdního pruhu vozidlu Alfa Romeo, toto se roztočilo a z vozidla vylétl motor. Zastavil vozidlo, když k místu nehody se začali sbíhat lidí. Podle svědka z vozidla Alfa vystoupili dva lidé, dal jim svoji vizitku a protože jim nic nebylo, pokračoval v jízdě. Na otázku jak osádka vozidla Alfa Romeo vystoupila z vozidla, odpověděl: „Normálně vylezli, nevím, nekoukal jsem.“ Svědek popsal posádku vozidla, takto: „byli dva kluci, hubení, kolem 30 let, jeden byl tmavovlasý, druhý hnědovlasý, moc si to nepamatuji.“ Vzhledem k tomu, že správní orgán neměl doposud k dispozici veškeré podklady pro dokončení dokazování, rozhodnutí a pro seznámení účastníka řízení, řízení přerušil do doby nového nařízení jednání.

Na dožádání správního orgánu Magistrát města Brna předvolal svědka pana A.G., který při jednání ze dne 1.2. 2010 vypověděl, že: „dne 19.5. 2006 někdy kolem 14.30 hod. jsem se zdržoval ve svém voze, měl jsem zavřené oči. Uslyšel jsem hluk, zvuky nárazu a havárie a uviděl jsem Alfu Romeo, jak naráží do svodidel ve vzdálenosti 15-20 m. Obul jsem se a běžel jsem k havarovanému vozidlu. Při přibližování k vozidlu jsem auto celou dobu sledoval, neviděl jsem žádné osoby, které by se v blízkosti vozidla či z vozidla pohybovaly, současně se mnou přiběhla k havarovanému vozidlu další osoba, chodec. V havarovaném vozidle byla jen jedna osoba, a to na místě spolujezdce, měla zranění na noze. Já jsem se snažil otevřít dveře od řidiče, ty měly buď vysypané nebo stažené okno. Druhá osoba se snažila otevřít dveře na straně spolujezdce. .. osoba na místě spolujezdce následně vystoupila z dveří od spolujezdce. …“ Svědek také uvedl, že si všiml, že na straně spolujezdce nejsou vytažené pásy, ty byly jen na straně řidiče. Nejevily se tedy jako použité, neboť při nehodě se pás zablokuje a nelze ho vrátit. Doplnil, že počasí bylo slunečné a místo dopravní nehody přehledné.

Dne 18.3. 2010 se konalo ústní jednání za přítomnosti žalobce a jeho právního zástupce. Z protokolu o jednání je zřejmé, že správní orgán přistoupil k dokazování. K provedeným důkazům žalobce uvedl, že tyto prokazují jeho nevinu. Výpověď pana S. považoval za vymyšlenou, neboť on ani nikdo jiný mu nevolal a tento záznam nelze brát v řízení jako důkaz. Podle jeho názoru výslech pana svědka G. potvrzuje svědecké výpovědi dalších svědků a tedy i jeho nevinu. Žalobce nepožádal o další doplnění dokazování a navrhl, aby řízení proti němu bylo zastaveno.

Na podkladě výše uvedeného správní orgán I. stupně vydal dne 25.3. 2010 rozhodnutí. V odůvodnění se zabýval jednak výpovědí svědka F.N., který uvedl, že on byl řidičem a žalobce seděl na místě spolujezdce. Tuto výpověď správní orgán vyhodnotil jako účelovou a nepravdivou. Správní orgán argumentoval jednak tím, že při výslechu tento svědek přislíbil zaslat lékařskou zprávu, k čemuž nedošlo. Dále přihlédl k výpovědi A.G., který k havarovanému vozidlu přiběhl bezprostředně po nehodě, kdy se na místě nehodě nacházel pouze žalobce na sedadle spolujezdce, čímž však není vyloučeno jeho přesednutí ihned po nehodě, a to i z důvodu, že dveře u řidiče nešly otevřít a F.N.jimi nemohl vystoupit-pokud by vystoupil, tyto dveře by nebyly při příchodu svědků a orgánů policie na místo zavřeny, ale z důvodu jejich poškození přinejmenším nedovřeny. (v této souvislosti správní orgán

poukázal na fotodokumentaci). Za nepřímý důkaz označil správní orgán i stav bezpečnostních pásů, kdy u spolujezdce nejevily známky použití v době bezprostředně před nehodou. Doplnil, že při této nehodě by osoba cestující nepřipoutána na tomto sedadle, musela nutně utrpět nejen lehká zranění v důsledku střetu, ale i v důsledku vystřelení airbegu, který v takových případech způsobí závažnější poranění hlavy a hrudníku. Správní orgán dále poukázal na výpověď slečny V., která místo nehody sledovala bezprostředně po nárazu až do doby, kdy k vozu přiběhla první osoba. (pozn. soudu pravděpodobně A.G.). Tato potvrdila, že z vozidla nikdo nevystoupil. Výpověď svědka J.Ž. nepovažoval správní orgán z pohledu toho, zda vozidlo žalobce řídil či neřídil za irelevantní a výpověď F.D.hodnotil jako nepravdivou, neboť je v rozporu s výpovědí svědka A.G.. Za diskutabilní také označil, že pan Ž.si celou událost vybavil a uvedl v zásadních bodech poměrně přesný popis, i s odstupem poměrně dlouhé doby.

Proti rozhodnutí žalobce podal odvolání, jehož obsah je v podstatě totožný, jako obsah žaloby. Stěžejní námitkou je nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné zhodnocení svědeckých výpovědí. O odvolání rozhodl žalovaný napadeným rozhodnutím. Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu, že výpověď F.N.je nevěrohodná. Podle žalovaného nevěrohodně především působí tvrzení, že řidič vozidla po těžké dopravní nehodě, vystoupí dveřmi, které jdou špatně otevřít, ponechá ve zcela zdemolovaném vozidle svého spolujezdce a sám odejde vyhledat ošetření u lékaře, jehož adresu nezná. Za nevěrohodné označil i tvrzení o existenci lékařské zprávy a za nepravděpodobné, že by tento svědek odešel od nehody tak rychle, že by si jej nikdo nevšiml. V této souvislosti žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce ve svém odvolání ve třech případech označil jako řidiče J.Ž.. I tato okolnost žalovaného utvrdila o správnosti svého názoru. Stejně jako správní orgán I. stupně, označil

žalovaný výpověď svědka R.D.ohledně toho, že viděl z vozidla vystupovat dvě osoby, za minimálně nepřesnou. Žalovaný poukázal na výpověď pana A.G., podle něhož byla ve vozidle jen jedna osoba na místě spolujezdce, navíc vystoupila až poté, co se on snažil otevřít dveře u řidiče. Žalovaný se shodl se správním orgánem I. stupně i v tom směru, že výpověď J.S.je z pohledu toho, kdo vozidlo řídil, irelevantní. Žalobci dal za pravdu v tvrzení týkajícího se stavu bezpečnostních pásů, tedy že správní orgán I. stupně ani svědek A.G.nejsou znalci. Žalovaný však upozornil, že správní orgán toto tvrzení nepovažoval za důkaz, ale jako jednu z úvah, což je ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu jeho povinností.

Jak bylo výše uvedeno žalobce především kritizuje nesprávnost hodnocení důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu. Upozornil, že správní orgány nedostatečně odůvodnily, z jakého důvodu považují výpovědi „navržených“ svědků za nevěrohodné, přičemž navíc překrucují výpovědi ostatních svědků v jeho neprospěch. Žalobce tvrdí, že provedené důkazy absolutně nepotvrzují skutečnost, že žalobce řídil vozidlo a způsobil dopravní nehodu.

Judikatura správních soudů je ustálená v tom směru, že provádění důkazů v přestupkovém řízení je především úkolem správních orgánů. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a za tím účelem si opatřit podklady pro vydání rozhodnutí. Volba, množství a druh prováděných důkazů je věcí správního uvážení. Stejnou zásadou je ovládáno i následné hodnocení provedených důkazů. Pokud je odpovědnost za přestupkové jednání dovozována z nepřímých důkazů, musí tyto důkazy tvořit ucelený logicky provázaný důkazní řetězec, v němž žádný důkaz nezpochybňuje pravost, věrohodnost a přesvědčivost důkazů ostatních. Logická a ničím nenarušovaná soustava vzájemně se doplňujících nepřímých důkazů musí spolehlivě prokazovat všechny okolnosti spáchaného skutku, majícího znaky skutkové podstaty přestupku, nad vší rozumnou pochybnost stavět najisto, že se jednání dopustil právě ten, kdo má být za přestupek postižen, a současně vylučovat možnost jiného závěru (viz rozsudek NSS ze dne 3. 5. 2007, čj. 8 As 10/2006 - 48).

Žalobce poukazuje na výpověď A.G.a upozorňuje, že tento svědek nemohl vidět celou událost od počátku až do konce, neboť při nárazu spal, přičemž správní orgán se s touto skutečností vůbec nevypořádal. Této námitce nelze přisvědčit, neboť z výpovědi tohoto svědka je zřejmé, že ho vzbudil hluk, zvuky nárazu a havárie. Pokud tento svědek konzistentně při všech výpovědích tvrdil, že viděl Alfu Romeo, jak naráží do svodidel ve vzdálenosti 15-20 m., obul se a běžel k havarovanému vozidlu…, Pak není důvod, aby této výpovědi správní orgán nedal odpovídající váhu. Nesporná byla skutečnost, že automobil, ve kterém tento svědek usnul se nacházel ve vzdálenosti 15-20 m. od havarovaného vozidla, přičemž nebylo sporu o tom, že bylo slunečné počasí, a ani jiná překážka viditelnost nezhoršovala. V takovém případě není důvod, aby soud či správní orgány nepovažovaly výpověď tohoto svědka za věrohodnou a bezesporu za stěžejní. Pan G. dále tvrdil, že při přibližování k vozidlu ho celou dobu sledoval, přičemž neviděl žádné osoby, které by se v blízkosti vozidla či z vozidla pohybovaly. Současně se mnou přiběhla k havarovanému vozidlu další osoba, chodec. Tedy o přítomnosti dalšího řidiče (pana N.či Ž.) jsou z důkazů -výslechu pana G. a slečny V. značné pochybnosti. Zde je podle městského soudu podstatné, že svědek G. identifikoval řidiče v okamžiku bezprostředně po nárazu (neboť bezprostředně po nehodě běžel k havarovanému vozidlu a spolu s dalším chodcem se snažili otevřít dveře, jak na straně spolujezdce, tak na straně řidiče.) Tvrzení svědka G. o tom, že na místě byla jen jedna osoba, koresponduje s tvrzením slečny V., která uvedla, že neviděla jinou osobu utíkající z vozidla. Žalobce namítá, že tato svědkyně nemohla vidět celou událost, neboť sama tvrdila, že v době kdy telefonovala, z okna nekoukala. K tomu soud připomíná, že žalobkyně opakovaně tvrdila, že nehodu viděla prakticky ihned po nárazu, i když neviděla jak k nehodě došlo. Konstatovala, že několik vozidel projelo kolem a poté se pár lidí seběhlo k vozidlu, které nemělo motor…, poté zavolala na linku 112. Není zásadní, zda svědkyně v době, kdy telefonovala koukala z okna, či nikoliv. Podle názoru soudu, pokud by byl ve vozidle ještě někdo jiný, zaregistroval by tuto skutečnost alespoň jeden z těchto svědků, neboť oba svědci téměř ihned po střetu vozidla se středovými svodidly, pozorovali havarované vozidlo. Svědkyně navíc uvedla, že telefonovala až v době, kdy viděla několik lidí, jak běželi k havarovanému vozidlu. Mezi nimi byl zřejmě i svědek G., který rovněž žádnou osobu neviděl, přičemž svou svědeckou výpovědí si je naprosto jistý. O pravdivosti jejich tvrzení, že ve vozidel byla jen jedna osoba svědčí i pořízená fotodokumentace, z níž je zřejmé, že dveře automobilu byly poškozené, a proto nebylo snadné je otevřít. (tvrzení o tom, že řidič po vážné nehodě otevře rozbité dveře, s nimiž měly problémy další osoby a navíc stihne utéct z místa nehody tak, že si ho nikdo nevšimne, se soudu zdá rovněž nevěrohodné)

Za dostatečné soud považuje i odůvodnění správních orgánů, proč považují výpovědi svědka pana D. ve spojení s panem Ž. a N. za nevěrohodné či nepřesné. Soud ani správní orgány nevyvracejí, že žalobce od samého počátku tvrdil, že nehodu nezpůsobil on. Ještě v nemocnici uvedl pravděpodobně smyšlené jméno a telefonní číslo. Přibližně 14 dní po nehodě se přihlásil pan N. a žalobce si vzpomněl, že po nehodě mu nějaká osoba dala vizitku. Podle názoru soudu přesvědčivost těchto důkazů, které svědčí ve prospěch žalobce (když navíc z výpovědí pana N. jsou patrné nesrovnalosti, např. uvedl, že odešel k lékařům, které zná z fotbalu a poté si nemohl vzpomenout, ani kde byl) neobstojí ke všem ostatním důkazům. Zatímco ve prospěch svědčí jen výpovědi osob, které jsou k žalobci v blízkém vztahu, v jeho neprospěch vypovídají osoby, které k žalobci nemají žádný vztah, přičemž z okolností případu nevyplynulo, že by měli tito svědci důvod poškodit žalobce. V této souvislosti soud také uvádí, že oba náhodní svědci svou výpovědí poskytli bezprostřední důkaz o tom, že žalobce byl na místě nehody sám. Z jejich výpovědí je zřejmé, že jsou přesvědčeni o svém tvrzení. Navíc, ani žalobce nepředložil správnímu orgánu takový důkaz, který by mohl zpochybnit věrohodnost těchto svědků.

Podle názoru soudu veškeré důkazy byly správními orgány hodnoceny objektivně a ve vzájemné souvislosti. Práva žalobce nebyla poškozena tím, že by správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav věci a nebo nesprávně hodnotil důkazy. Pokud správní orgán I. stupně v odůvodnění rozhodnutí argumentoval také tím, že v případě nepřipoutání na sedadle spolujezdce, by musela osoba nutně utrpět nikoliv lehká zranění v důsledku střetu, ale i v důsledku vystřelení airbagu, který v takových případech způsobují závažnější poranění hlavy a hrudníku, přestože není znalcem, nelze mu jeho aktivitu nikterak vytknout. Soud nejprve připomíná, že úřední osoba rozhodující o dopravních přestupcích je vždy osoba, u níž se předpokládají hlubší znalosti v oboru své působnosti. Navíc tuto skutečnost nepovažoval správní orgán jako důkaz, ale použil ji jako úvahu pro odůvodnění závěru, což je ve smyslu ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu jeho povinností.

V dané věci má soud za to, že pro závěr o spáchání přestupku podle § 22 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích správní orgán dostatečně zjistil skutkové okolnosti, přičemž provedené důkazy prakticky bezesporu prokazují, že žalobce porušil povinnost danou v § 5 odst. 2 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb.,

Soud neshledal pochybení ani v odůvodnění výše pokuty, neboť správní orgány přihlédly ke všem podstatným skutečnostem a své stanovisko náležitě odůvodnily. Podle názoru soudu uložená pokuta ani sankce zákaz činnosti není nepřiměřená.

Ze všech shora uvedených důvodů soud žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 60 odst. 1 s.ř.s.. Žalobce neměl ve věci úspěch, žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s.ř.s., a to ve lhůtě do 2 týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze. Rozhodnutí o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem.

V Praze dne 22. března 2011

JUDr. Miroslava Hrehorová v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Ivana Viterová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru