Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

78 Ad 21/2014 - 38Rozsudek KSUL ze dne 05.09.2016

Prejudikatura

60 Ad 13/2014 - 21


přidejte vlastní popisek

78Ad 21/2014-38

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: L. Š., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Ministerstvu práceasociálníchvěcí, se sídlem v Praze 2, ul. Na Poříčním právu č. p. 1, PSČ 128 01, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/6993/14/4S-ÚSK,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Ministerstva práce a sociálních věcí ze dne 9. 6. 2014, č. j. MPSV-UM/6993/14/4S-ÚSK, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajská pobočka v Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 28. 4. 2014, č. j. 119948/2014/UUA, jímž bylo rozhodnuto žalobci odejmout ode dne 1. 10. 2013 příspěvek na živobytí, neboť se změnil rozdíl mezi částkou živobytí a výší příjmu žalobce.

V žalobě uvedl, že rozhodnutí považuje za nesprávné, neboť příjmy, pro které mu byl příspěvek na živobytí odejmut, jsou domnělé a neprokázané, a žalovaný vydal napadené rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Dále namítl, že se správní orgán I. stupně ani žalovaný nevypořádal s námitkami ve vyjádřeních žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí, které se týkaly skutečnosti, že příjem žalobce v rozhodném období dosahoval částky 6.000,-Kč měsíčně za péči poskytovanou osobě blízké, se kterou nesdílí společnou domácnost.

Pokračování
2
78Ad 21/2014

Při šetření o kontrole využívání příspěvku na péči, který pobírá jeho matka, konaném dne 19. 11. 2013, podle žalobce nikdo neprohlásil, že by jeho matka rozpůlila částku příspěvku ve výši 12.000,-Kč mezi něj a jeho otce ve sledovaném období, natož každý měsíc, ani že částka 6.000,-Kč slouží jako jeho příjem za poskytování péče. Ze záznamu z šetření podle něj tyto skutečnosti neplynou. Žalobce rovněž popřel, že by nerozporoval výsledky tohoto šetření ve svých vyjádřeních k podkladům rozhodnutí, když vyjádření doručené správnímu orgánu I. stupně dne 6. 1. 2014 napsal o den dříve, než se s podklady seznámil, ve vyjádření doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 7. 1. 2014 namítl, že jeho matka nikdy neuvedla, že by příspěvek na péči ve výši 12.000,-Kč rozdělila mezi něj a jeho otce právě ve sledovaném období, a ve vyjádření ze dne 9. 4. 2014 napadl rovněž úřední záznam ze dne 19. 11. 2013 pro rozpor se skutečností a se záznamy o využívání příspěvku na péči z téhož dne. Matka žalobce naopak dne 26. 2. 2014 při sociálním šetření k jeho žádosti o příspěvek na živobytí prohlásila, že mu neposkytuje žádné finanční prostředky.

Žalobce dále namítl, že neshledává rozpor ve svém prohlášení ze dne 7. 10. 2013 a že se žalovaný k tomuto rozporu blíže nevyjádřil. Podle mínění žalobce pak chybějící doklady o úhradě péče poskytované jeho matce rehabilitačními pracovníky nesouvisejí se zkoumáním jeho nároku na příspěvek na živobytí, jinak měl být žalobce na jejich význam upozorněn předem a jeho matce měla být stanovena lhůta pro jejich předložení. Žalobce také podotkl, že nebyl předložen ani doklad o předání 6.000,-Kč žalobci.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nejprve zrekapituloval průběh správního řízen ía poté navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, neboť v odvolacím řízení postupoval v souladu s platnými právními předpisy a napadené rozhodnutí řádně odůvodnil. Ze spisové dokumentace a z úřední činnosti žalovaný zjistil, že žalobce je osobou pečující o svoji matku Hanu Špátovou, která je příjemkyní příspěvku na péči ve výši 12.000,-Kč měsíčně. Jelikož žalobce netvoří s matkou společnou domácnost, zjišťuje se dle žalovaného výše příjmu za poskytovanou péči, která byla žalobci započítána ve výši 6.000,-Kč, neboť Hana Špátová při sociálním šetření v rámci kontroly využívání příspěvku na péči uvedla, že její syn a manžel od ní dostávají každý 6.000,-Kč z příspěvku na péči, kterou jí poskytují, a nedoložila hrazení jiné péče z tohoto příspěvku. Vzhledem k pravidelnosti vyplácení příspěvku na péči dospěl žalovaný k závěru, že jej takto rozděluje každý měsíc. Žalovaný dále uvedl, že Hana Špátová během šetření komunikovala srozumitelně, jak ona, tak žalobce podepsali záznam z tohoto šetření a k výsledkům šetření neměl nikdo z nich připomínky. Žalobce dle žalovaného ve svých vyjádřeních nerozporoval výsledky šetření a žalovaný považoval za účelové čestné prohlášení matky žalobce, podle nějž synovi žádné peníze od června 2013 neposkytla, neboť je v rozporu s výsledky šetření ze dne 19. 11. 2013 i s prohlášením žalobce ze dne 7. 10. 2013. Žalovaný shledal rozpor také mezi tvrzeními žalobce v odvolání, že svou matku považuje za čestnou osobu a že jejím odpovědím nelze v důsledku zdravotního postižení a momentálního rozpoložení přikládat žádnou váhu.

Žalobce v následné replice setrval na své žalobní námitce, že se žalovaný nevyjadřuje k rozporu v prohlášení žalobce ze dne 7. 10. 2013, a dále upozornil, že jeho tvrzení, že odpovědím jeho matky nelze přikládat jakoukoli váhu, považuje za vytržené z kontextu, neboť se vztahuje pouze k šetření ze dne 19. 11. 2013.

Při ústním jednání před soudem konaném dne 5. 9. 2016 vyjádřil žalobce přesvědčení, že žaloba byla podána důvodně, neboť se mu nelíbí postup správního orgánu I. stupně při provedeném

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
78Ad 21/2014

sociálním šetření. Žalobce zopakoval, že nesouhlasí s tím, že by jeho matka při daném sociálním šetření prohlásila, že žalobci poskytuje nějaké finance jakožto odměnu za jím poskytovanou péči o její osobu. K prokázání této skutečnosti žalobce navrhl výslech své osoby, jeho matky a otce a příslušné sociální pracovnice, která prováděla šetření v domácnosti.

Žalovaný se z účasti na nařízeném ústním jednání omluv,i la jednání se tak uskutečnilo v jeho nepřítomnosti.

Napadené rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, tkerý žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s. ř. s. Takové nedostatky však v projednávané věci zjištěny nebyly.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle § 75 odst. 1 s. ř. s.), a uskutečněném ústním jednání dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná.

Z obsahu správního spisu soud zjistil, že žalobci byl nepravomocným rozhodnutím ze dne 25. 4. 2014 přiznán příspěvek na živobytí ve výši 452,-Kč ode dne 1. 9. 2013. Z potvrzení prokazujícího dobu poskytování péče vystaveného Úřadem práce ČR dne 25. 9. 2013 plyne, že žalobce poskytuje od září 2012 osobní péči své matce H. Š., které je vyplácen příspěvek na péči, jehož výše činila v období od září 2012 do září 2013 částku 12.000,-Kč. Poskytování osobní péče matce potvrdil i žalobce ve svém vyjádření doručeném správnímu orgánu I. stupně dne 7. 10. 2013, v němž rovněž uvedl, že v měsíci září 2013 i v předchozí době pečoval o matku v rozsahu 450 hodin za měsíc a jeho matka na uspokojení jeho životních potřeb vynaložila částku ve výši asi 3.000,-Kč.

V dalším vyjádření ze dne 9. 11. 2013 žalobce zcela popřel, že by mu matka dávala peníze, proto provedla sociální pracovnice Úřadu práce ČR dne 19. 11. 2013 šetření v bydlišti H. Š., jehož předmětem byla kontrola využívání příspěvku na péči, a to za přítomnosti žalobce i sociální pracovnice ověřující trvání nároku žalobce na dávky hmotné nouze. Z ručně psaného i z následně přepsaného záznamu o této kontrole plyne, že osobní péči o H. Š. zajišťuje střídavě žalobce, který má vlastní domácnost, a její manžel. Dle obou záznamů H. Š. při kontrole uvedla, že částku příspěvku na péči půlí mezi svého syna (žalobce) a manžela, kdy oba dostávají 6.000,-Kč měsíčně, přičemž další výdaje na tvrzené poskytování rehabilitační péče ani ona, ani žalobce při kontrole nedoložili. V záznamech byl taktéž popsán rozsah a kvalita poskytované osobní péče, načež žalobce na ručně vypsaném záznamu o kontrole stvrdil informace při ní zjištěné svým podpisem. Skutečnost, že matka žalobce uvedla, že příspěvek na péči dělí rovným dílem mezi svého syna a manžela po částkách ve výši 6.000,-Kč, potvrdila v úředním záznamu ze dne 19. 11. 2013 i sociální pracovnice ověřující trvání nároku žalobce na dávky hmotné nouze.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
78Ad 21/2014

Podle ust. § 21 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) má na příspěvek na živobytí nárok osoba v hmotné nouzi podle § 2 odst. 2 písm. a), jestliže její příjem a příjem společně posuzovaných osob (§ 9 odst. 2) nedosahuje částky živobytí posuzovaných osob.

Podle ust. § 9 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi se pro účely tohoto zákona za příjem, není-li dále stanoveno jinak, považuje a) 70 % příjmu ze závislé činnosti podle zákona upravujícího daně z příjmů, b) 80 % příjmu mj. z podpory v nezaměstnanosti a při rekvalifikaci, c) 100 % ostatních započitatelných příjmů podle zákona o životním a existenčním minimu, s výjimkou příspěvku na živobytí.

Podle ust. § 7 odst. 2 písm. k) zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu (dále jen „zákon o životním a existenčním minimu“) se az započitatelné příjmy pro účely tohoto zákona dále považují další opakující se nebo pravidelné příjmy.

Dle ust. § 10 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi je rozhodným obdobím, za které se zjišťuje příjem v průběhu poskytování opakující se dávky, období kalendářního měsíce předcházejícího aktuálnímu kalendářnímu měsíci (tj. v tomto případě dle odst. 1 téhož ustanovení měsíci, pro který je posuzováno splnění podmínek nároku na dávku).

V daném případě soud dospěl stejně jako žalovaný k závěru, že žalobce je osobou pečující o svoji matku H. Š., která je příjemkyní příspěvku na péči ve výši 12.000,-Kč měsíčně, z něhož žalobci dává částku ve výši 6.000,-Kč měsíčně. Ačkoliv H. Š. tuto skutečnost uvedla v listopadu 2013, přičemž rozhodným obdobím v daném případě je měsíc září 2013, tak vzhledem k době a rozsahu trvání péče ze strany žalobce, který např. v řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 78 Ad 11/2014, uváděl, že o svoji nemohoucí matku pečuje přes 11 let, když té je celá léta přiznána závislost na péči druhé osoby ve IV. stupni, a pravidelnému měsíčnímu vyplácení příspěvku na péči jeho matce právě pro její závislosti ve IV. stupni, lze z vyjádření matky žalobce dovodit, že příspěvek na péči dělila rovným dílem mezi žalobce a jejího manžela i v měsíci září 2013. Tato částka ve výši 6.000,-Kč pak představuje jakožto další pravidelný příjem ostatní započitatelný příjem žalobce podle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi ve spojení s § 7 odst. 2 písm. k) zákona o životním a existenčním minimu, neboťse v případě žalobce neuplatní výjimka stanovená v § 7 odst. 2 písm. h) bodu 7 zákona o životním a existenčním minimu, když žalobce se svou matkou nebydlí, a tudíž nepatří do okruhu společně posuzovaných osob.

Navíc vyjádření H.Š. o poskytování finančních prostředků žalobci ve výši 6.000,-Kč měsíčně z příspěvku na péči, který je jí vyplácen v celkové výši 12.000,-Kč měsíčně, je zahrnuto v protokolárním záznamu o kontrole využívání příspěvku na péči pro potřeby Úřadu práce ČR ze dne 19. 11. 2013, ohledně něhož platí presumpce pravdivosti do prokázání opaku. Tento záznam přitom bez připomínek podepsala nejen H. Š. jakožto osoba zcela svéprávná, nýbrž i žalobce. Ve shodě s tímto záznamem je pak ohledně předmětné skutečnosti také úřední záznam ze dne 19. 11. 2013 pořízený sociální pracovnicí ověřující trvání nároku žalobce na dávky hmotné nouze, která byla kontrole rovněž přítomna. V této souvislosti rovněž nelze nezmínit, že sám žalobce ve vyjádření ze dne 7. 10. 2013 výslovně připustil, že mu v měsíci září 2013 jeho matka hradila náklady na uspokojení jeho životních potřeb ze svého příspěvku na péči. Žalovaný nepochybil, když ze sdělení H. Š. zachyceného na úřední listině vycháze,l a žalobcem následně předložené čestné prohlášení H. Š. ze dne 5. 1. 2014 o tom, že žalobci žádné finanční prostředky, které by posléze použil pro svou

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
78Ad 21/2014

potřebu, od června 2013 neposkytla, považoval za účelové. Žalovaný přitom legitimně přihlédl k rozporu mezi čestným prohlášením H. Š. a vyjádřením žalobce ze dne 7. 10. 2013. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je na základě uvedeného čestného prohlášení a vyjádření žalobce ze dne 7. 10. 2013 dostatečně zřejmé, jaký rozpor měl žalovaný na mysli, a proto žalobou napadené rozhodnutí není nepřezkoumatelné pro nedostatečné zdůvodnění, jak namtíal žalobce. Pravdivost obsahu záznamu o kontrole nebyla žalobcem ve správním řízení relevantními důkazními prostředky vyvrácena, když žalobce navíc v tomto směru byl z hlediska návrhu na provedení případného dokazování naprosto pasivní.

Co se týče nedoložených dokladů o úhradě rehabilitační péče, měli H. Š. i žalobce příležitost k jejich předložení během sociálního šetření dne 19. 11. 2013 v jejím bydlišti, kdy oba věděli, že je jejich předložení sociální pracovnicí požadováno. Soud se pozastavuje nad tím, že za daného stavu žalobce ani jeho matka nebyli je schopni doložit ani na místě a ani později do vydání žalobou napadeného rozhodnutí je nepředložili. Souvislost těchto dokladů s nárokem žalobce na příspěvek na živobytí přitom vysvětlil i žalovaný vnapadeném rozhodnutí, neboť je třeba zkoumat také způsob využití příspěvku na péči ve vztahu k pečující osobě, resp. osobám za účelem zjištění, jaký příjem plyne z tohoto příspěvku na péči žalobci za péči, kterou matce poskytuje, který pak žalobce může použít na úhradu jeho základních životních či jiných potřeb.

V návaznosti na výše uvedené soud nepřikročil v intencích ust. § 52 s. ř. s. k dokazování výslechy žalobce a svědků, jak navrhoval v řízení před soudem žalobce, neboť je vyhodnotil jako nadbytečné, když skutkový stav byl správními orgány dostatečně zjištěn v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí a provedené důkazy byly správními orgány řádně zhodnoceny. Navíc nelze odhlédnout od toho, že soud je v předmětné věci přezkumným soudem, nikoli nalézacím. Žalobci nic nebránilo v tom, aby návrhy na provedení důkazů vznesl již v rámci správního řízení, což neučinil.

Žalovaný i správní orgán I. stupně se taktéž vypořádali s námitkami žalobce v jeho vyjádřeních ze dne 5. 1. 2014, 6. 1. 2014 a 9. 4. 2014, zaměřenými na průběh sociálního šetření dne 19. 11. 2013 a záznam z něj pořízený, v nichž žalobce nerozporoval, že matce poskytuje osobní péči, pouze se snažil vysvětlit, jak mu jeho matka za poskytování této péče hradí náklady na uspokojování jeho životních potřeb, a dále namítal, že neuvedl, že by od matky obdržel konkrétní peníze, a že nesouhlasí s tím, že měl od matky příjem ve výši 6.000,-Kč. Správní orgány obou stupňů se zabývaly příjmem žalobce v rozhodném období i hodnocením záznamu o sociálním šetření ze dne 19. 11. 2013 i úředního záznamu z téhož dne. Správní spis na druhou stranu neobsahuje žádnou zprávu o tom, že by se dne 26. 2. 2014 konalo sociální šetření k žádosti žalobce o příspěvek na živobytí, jak tvrdil žalobce v žalobě.

Dle ust. § 24 odst. 1 písm. c) zákona o pomoci v hmotné nouzi činí částka živobytí u osoby, která není uvedena v písmenech a), b), d) nebo e), částku existenčního minima, popřípadě zvýšenou o částky uvedené v § 26 až 29. V případě žalobce činí částka živobytí částku existenčního minima navýšenou podle § 27 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi o polovinu částky rozdílu mezi životním minimem a existenčním minimem, tedy částku ve výši 3.410,-Kč.

Jelikož výše započitatelného příjmu žalobce, sníženého podle § 9 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi o přiměřené náklady na bydlení ve výši 0,-Kč, (tj. 6.000,-Kč) převýšila v měsíci září 2013 částku jeho živobytí (3.410,-Kč), zanikl nárok žalobce na příspěvek na živobytí, a správní orgány obou stupňů tak legitimně uzavřely, že v případě žalobce jsou splněny podmínky pro

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
78Ad 21/2014

odejmutí příspěvku na živobytí podle § 44 odst. 1, odst. 7 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť při novém posouzení nároku na dávku a její výši bylo zjištěno, že se změnily skutečnosti rozhodné pro nárok na dávku.

S ohledem na shora uvedené dospěl soud k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána v souladu se zákonem a byla řádně odůvodněn, aproto soud žalobu jako nedůvodnou ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve výroku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobce nebyl ve věci úspěšný žaalovanému náhrada nákladů řízení nepřísluší.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 5. září 2016

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru