Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

78 Ad 11/2010 - 27Rozsudek KSUL ze dne 30.06.2011


přidejte vlastní popisek

78Ad 11/2010-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., v právní věci žalobkyně: M. K., „X“, proti žalované: Českésprávě sociálníhozabezpečení, se sídlem v Praze 5, ul. Křížová č.p. 25, PSČ 225 08, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 6. 2010, č.j. „X“, o starobním důchodu,

takto:

I. Žaloba sezamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě, domáhala přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 21. 6. 2010, č.j. „X“, o starobním důchodu, kterým žalovaná zamítla její námitky proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 3. 2010, č.j. 385 402 070, jímž jí byla zamítnuta žádost o starobní důchod s odkazem na ust. § 29 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), když žalobkyně nezískala zákonem stanovenou dobu pojištění s tím, že nelze přihlédnout ani k péči o dítě, ani k době vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání, když nezískala ani jeden rok pojištění.

V žalobě uvedla, že je osobou, která dosáhla důchodového věku, avšak starobní důchod jí nebyl přiznán kvůli údajnému nedostatku započitatelných let nutných k dosažení splnění zákonných podmínek pro výplatu starobního důchodu. V evidenci žalované je žalobkyně vedena pouze v jednom případě až od 8. 3. 2000 do 9. 9. 2009, který je navíc náhradní dobou pojištění. Třebaže žalobkyně ve svých námitkách proti prvostupňovému rozhodnutí žalované uvedla několik důvodů, proč se domnívá, že splnila zákonné podmínky pro přiznání starobního důchodu, tak odůvodnění se nezabývalo všemi jejími připomínkami. Žalovaná v přezkoumávaném rozhodnutí nezohlednila, že získala sociální pojištění jako rodinný příslušník člena JZD, což je dle žalobkyně značně specifickou záležitostí upravenou tehdy aktuálně platným zákonem č. 104/1964 Sb., např. ust. § 41 (pozn. soudu správně vyhláškou Státního úřadu sociálního zabezpečení č. 104/1964 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním Pokračování
2
78Ad 11/2010

zabezpečení družstevních rolníků). Dle žalobkyně tato právní úprava právě řešila problematiku přechodu soukromých zemědělců do JZD. Typicky se tak do sociálního zajištění zahrnuly také zejména manželky s dětmi bez nutnosti doplácet pojistné. Dotyčná právní úprava byla vydána v roce 1964, což značí, že zpětně byly řešeny právě problémy tohoto typu, s tím, že platila až do 1. 1. 1993, kdy žalobkyni v té době bylo již 55 let.

Dále žalobkyně uvedla, že 2. 4. 1956 se stala zletilou, přičemž již asi 4 měsíce byla těhotná. Dne 28. 7. 1956 se žalobkyně vdávala a dne 2. 9. 1956 se jí s manželem narodila dcera Marie. Podle jejího vdovského výměru je zřejmé, že manžel byl členem JZD od 1. 1. 1954 až do 8. 3. 1956, když v roce 1956 bylo toto JZD zrušeno. Následně byl manžel nucen opět soukromě podnikat a při vzniku Státních statků Litoměřice nastoupil jako dělník tam, což bylo asi v roce 1958 či 1959. Z toho žalobkyně dovozuje, že její manžel a tím i ona se stala sociálně zajištěnou osobou, a to jakožto spolupracující manželka v JZD, posléze byla žalobkyně pojištěna z pojištění manžela jako samostatně hospodařícího rolníka a následně jakožto manželka člena státních statků. To vše se událo před rokem 1964, a proto je žalobkyně přesvědčena, že se na ní nevztahuje povinnost zaplacení pojistného tak, jak by tomu bylo po 30. 6. 1964.

Rovněž žalobkyně uvedla, že v místě bydliště bylo málo práce, a proto před rokem 1956 i později pracovala jako sezónní dělník v JZD a v lese většinou v letním období. Navíc s malými dětmi nemohla ani nikam dojíždět, protože v místě bydliště nebyla školka ani jesle, a také není její chybou, že se nedostala do evidence žalované před rokem 2000.

Dle žalobkyně její argumenty podporuje ještě jeden nepřímý důkaz, a to fakt, že v roce 1976 jí byl odňat vdovský důchod, protože nedosáhla věku, který by jí ze zákona umožňoval pobírat vdovský důchod až do konce života. Tuto skutečnost žalovaná zná a také s ní v žalobou napadeném rozhodnutí argumentuje ovšem, s tím, že žalobkyně prý o takový důchod nežádala. Žalobkyně však o tento důchod poprvé žádala koncem roku 1975 a také po roce 1989, přičemž právě po roce 1976 už vlastně dle žalované nebyla ani v jedné kategorii plátců sociálního zabezpečení. Navíc žalobkyně nebyla ani zaměstnaná, což by v té době byl trestný čin příživnictví, avšak z ničeho takového nebyla žalobkyně obviněna.

Žalobkyně byla v přesvědčení, že postačuje, že je účastníkem státního důchodového pojištění, které uzavřela hned po smrti svého manžela od roku 1972 s platností 20 let, které platila pravidelně každý rok v ročních splátkách až do roku 1992, kdy smlouva vypršela. Z poštovních ústřižků o platbách, které předložila i žalované, je zřejmé, že se jedná o pojištění nazvané DPP10/55, tedy o důchodové pojištění pracujících, které pojištěnec platí do 55 let věku, což byl cílový věk obvyklý pro tehdy početnou skupinu budoucích starobních důchodců, u kterých se mohlo stát, že mohly sice mít nárok na předčasný důchod, ale neměly dost odpracovaných let, jako se to stávalo např. u emigrantů, lidí po výkonu trestu, žen s více dětmi. Při uzavírání dotyčné pojistné smlouvy jí toto bylo sděleno, a proto toto pojištění žalobkyně uzavřela, aby byla účastníkem sociálního pojištění. Navíc formulace účastník státního sociálního pojištění je užívána např. ve spojitosti se státními zaměstnanci po roce 1948, kterým postačovalo být účastníkem jakéhokoliv státního sociálního systému před rokem 1939, aby byly započteny jako plnohodnotné doby pro důchodové nároky po roce 1960. Vedle toho by bylo nelogické, aby se dotyčné pojištění jmenovalo důchodové pojištění. Motivací k uzavření tohoto pojištění oproti výhodnějšímu klasickému spoření na 20 let bylo to, že pojištěnec se stal účastníkem sociálního systému, což mu umožnilo nahradit nedostatek odpracovaných let, což do roku 1989 byl asi jediný možný způsob, jak nahradit nedostatek odpracovaných let. Po ukončení pojistné doby pak vznikl nárok na jednorázové odškodné

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
78Ad 11/2010

nebo na měsíční splátky, přičemž žalobkyně si zvolila výplatu jednorázového odškodného. Pojišťovna však při výplatě trvala na tom, že jí žalobkyně musí dát svoji kopii pojistné smlouvy, což se nyní ukazuje jako chyba. Z tohoto důvodu žalobkyně žádá soud o provedení dokazování, a to předložením podmínek smlouvy o důchodovém pojištění typu DPP10/55 spolu s (pokud by to bylo možné) přímou kopií její pojistné smlouvy, popř. svědectvím znalce v oboru pojišťovnictví nebo výslechem pracovníka nástupnické organizace po České státní pojišťovně.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla, aby soud žalobu zamítl, protože žalobkyně neprokázala žádnou dobu pojištění a pro nárok na starobní důchod nesplnila podmínku získání zákonem požadované doby důchodového pojištění.

K věci blíže uvedla, že v její centrální evidenci se nenacházejí žádné doklady o pojištění žalobkyně. Důchodové pojištění členů JZD, jednotlivě hospodařících rolníků a jiných osob samostatně hospodařících včetně spolupracujících rodin upravovalo od 1. 1. 1957 vládní nařízení č. 56/1956 Sb., o nemocenském a důchodovém pojištění členů jednotných zemědělských družstev a o důchodovém pojištění jednotlivě hospodařících rolníků a jiných osob samostatně hospodařících, které v § 19 odst. 4 manželku osoby samostatně hospodařící nebo spolupracujícího člena rodiny pro její účast na výdělečné činnosti manžela z tohoto důchodového pojištění výslovně vylučovalo. S účinností od 1. 1. 1976 sice je manželka takové osoby již považována za spolupracujícího člena rodiny, a to podle ust. § 98 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ovšem pro nároky z důchodového pojištění bylo hodnocení doby výdělečné činnosti těchto osob vždy vázáno na zaplacení pojistného za předmětnou dobu. Ze žaloby je však dle žalované zřejmé, že žalobkyně nikdy nebyla přihlášena k důchodovému pojištění z titulu její spolupráce s manželem v zemědělství. Skutečnost, že žalovaná ve své evidenci nemá žádné doklady o pojištění žalobkyně, svědčí o tom, že žalobkyně nebyla přihlášena k důchodovému pojištění a případnou sezónní práci nevykonávala v rozsahu zakládajícím důchodové pojištění, přičemž sama žalobkyně připouští, že práce bylo málo. Dále žalovaná uvedla, že doba péče o dítě a doba vedení v evidenci uchazečů o zaměstnání u úřadu práce je náhradní dobou, s tím, že tuto dobu lze pro důchodové nároky hodnotit jen za podmínky, že doba jejího pojištění trvala aspoň jeden rok.

Dle žalované pojistné hrazené žalobkyní České státní spořitelně žalobkyni zakládalo nárok na plnění pojistné smlouvy, které již žalobkyně obdržela, jak připouští sama žalobkyně, přičemž toto pojistné nemá nic společného s důchodovým pojištěním pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele podle zákona o důchodovém pojištění. Domněnka žalobkyně, že je účastníkem státního sociálního systému při uzavření smlouvy s Českou státní pojišťovnou, když toto pojištění se jmenuje důchodové pojištění, je neodůvodněná. Rovněž tak ani předložení kopie smlouvy o důchodovém pojištění typu DPP10/55, kterou žalobkyně navrhuje jako důkaz svého pojištění, nemůže mít vliv na posouzení jejího důchodového nároku.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobkyně ani žalovaná nevyjádřily do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělily, když byly o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučeny.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d),

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
78Ad 11/2010

odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně soud uvádí, že neshledal jakkoliv opodstatněnou námitku žalobkyně o tom, že žalovaná se v žalobou napadeném rozhodnutí nezabývala všemi jejími připomínkami. Odůvodnění dotyčného rozhodnutí dle názoru soudu poskytuje žalobkyni náležité zdůvodnění zamítavého rozhodnutí žalované ohledně žádosti žalobkyně o přiznání starobního důchodu včetně protiargumentů žalované na argumenty žalobkyně vznesené v jejích námitkách, a proto soud u tohoto rozhodnutí neshledal vadu ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., tj. nepřezkoumatelnost pro nedostatečné zdůvodnění, pro kterou by byl soud nucen bez dalšího toto rozhodnutí zrušit.

Dále soud podotýká, že již v úvodu odůvodnění zmínil, že žalobou je napadáno rozhodnutí žalované, jímž bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí žalované, kterým byla zamítnuta žádost žalobkyně o starobní důchod pro nesplnění podmínek podle ust. § 29 písm. b) zákona o důchodovém pojištění.

Ust. § 29 písm. b) zákona o důchodovém pojištění má přímou návaznost na ust. § 28 téhož zákona, dle kterého platí, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal potřebou dobu pojištění a dosáhl stanoveného věku, popř. splňuje další podmínky stanovené v tomto zákoně. Z právě předestřené zákonné úpravy podmínek vzniku nároku na starobní důchod bezpochyby vyplývá, že ke vzniku nároku na starobní důchod je zapotřebí současně splnit minimálně dvě podmínky, a to jednak získat potřebnou dobu pojištění a zároveň dosáhnout stanoveného věku.

Délku potřebné doby pojištění a stanovení věku pro vznik nároku na starobní důchod přitom upravuje právě již shora citované ust. § 29 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, dle kterého platí, že pojištěnec má nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 15 let a dosáhl aspoň 65 let věku.

V daném případě není mezi účastníky řízení žádného sporu o tom, že žalobkyně splnila jednu ze dvou kumulativně stanovených zákonných podmínek pro vznik nároku na starobní důchod, neboť k datu podání žádosti o starobní důchod měla již dovršených 65 let věku. Ovšem pokud se jedná o získání potřebné doby pojištění v délce 15 let, tak soud se ztotožnil se žalovanou, že žalobkyně tuto druhou zákonem kumulativně danou podmínku pro vznik nároku na starobní důchod nesplnila.

Na základě předloženého správního spisu žalovanou, soud totiž zjistil, že v evidenci žalované je založena pouze evidence žalobkyně u úřadu práce jakožto uchazečky o zaměstnání v době od 8. 3. 2000 do 9. 9. 2009. Jiná doba pojištění za dobu případného zaměstnání není založena v evidenci žalované a ani v předmětném řízení ji žalobkyně neprokázala. V této souvislosti nelze nezmínit, že sama žalobkyně v žalobě připustila, že v místě bydliště bylo práce málo, obzvláště pro matky pečující o malé děti, což koresponduje

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
78Ad 11/2010

skutečnosti, že žalovaná ve své evidenci nemá žádné doklady o pojištění žalobkyně. Rovněž sama žalobkyně v žalobě připustila, že sezónní práce v zemědělství a lese vykonávala především v letních měsících, což nasvědčuje tomu, že tyto práce žalobkyně nevykonávala v takovém rozsahu, aby jí to založilo účast na důchodovém pojištění, a tedy soudu za daných skutkových okolností případu nevznikají žádné pochybnosti o tom, že by žalovaná neměla ve své evidenci ohledně žalobkyně uvedeny veškeré údaje a že by předložený správní spis nebyl kompletní. S ohledem na právě uvedené skutečnosti pak ovšem nelze učinit jiný závěr než ten, že celková doba pojištění u žalobkyně nedosáhla ani jednoho roku. Z tohoto důvodu pak ale žalobkyně nemůže s úspěchem namítat, že žalovaná jí nezapočítala dobu péče o dítě, když žalobkyně celkem pečovala o 2 děti, a také dobu evidence na úřadu práce. Je sice pravdou, že podle ust. § 12 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění platí, že náhradní dobou pojištění po 31. 12. 1995 je doba účasti na pojištění osob uvedených v ust. § 5 odst. 1 písm. m) až u) téhož zákona, kdy podle těchto ustanovení jsou mj. pojištěny osoby vedené v evidenci úřadu práce jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jim náleží podpora v nezaměstnanosti nebo podpora při rekvalifikaci za splnění dalších zákonných podmínek a také osoby pečující osobně o dítě ve věku do 4 let, nicméně z ust. § 12 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vyplývá, že podmínkou pro to, aby se tato doba účasti na pojištění hodnotila jako náhradní doba pojištění, je, že byla získána na území České republiky a současně, že doba pojištění trvala aspoň jeden rok. V daném případě není mezi účastníky řízení sporu o tom, že náhradní doba byla získána žalobkyní na území České republiky. Ovšem dotyčná náhradní doba představující dobu péče žalobkyně o 2 děti ve věku do 4 let a také dobu evidence žalobkyně na úřadu práce, nemůže být započítána jako náhradní doba pojištění, neboť žalobkyně vedle této náhradní doby nezískala alespoň jeden rok doby pojištění, jak již soud konstatoval shora.

V návaznosti na právě uvedené skutečnosti je třeba uvést, že žalobkyně nezískala potřebnou dobu pojištění ani tím, že od roku 1972 do roku 1992, tedy po dobu 20 let, pravidelně platila pojistné České státní pojišťovně údajně z titulu uzavřené pojistné smlouvy na tzv. důchodové pojištění pracujících – DPP10/55, což v řízení před žalovanou a posléze i v řízení před soudem dokládala poštovními ústřižky o jednotlivých platbách pojistného. Soud je toho názoru, že platby na tzv. důchodové pojištění pracujících - DPP10/55 hrazené České státní spořitelně z titulu uzavřené pojistné smlouvy nelze pokládat za důchodové pojištění pro případ stáří, invalidity a úmrtí živitele ve smyslu zákona o důchodovém pojištění – zákona č. 155/1995 Sb., které je povinné pro fyzické osoby uvedené v ust. § 5 tohoto zákona a dobrovolné pro osoby vyjmenované v ust. § 6 stejného zákona při splnění podmínek tímto zákonem stanoveným, na jejichž základě by měl být poskytnut některý z druhů důchodů vyjmenovaných v ust. § 4 odst. 1 téhož zákona. Soud se shoduje se žalovanou, žalobkyní hrazené platby je třeba vyhodnotit „toliko“ jako platby na pojistné za některou ze sjednaných pojistných služeb. Tomu ostatně odpovídá i fakt, který uváděla sama žalobkyně, že již obdržela jednorázovou platbu z titulu ukončené pojistné smlouvy, když tuto možnost si žalobkyně vybrala oproti možnosti nechat si vyplácet v měsíčních splátkách jisté finanční obnosy z titulu ukončené pojistné smlouvy.

Jestliže žalobkyně je přesvědčena, že jí svědčí ještě nějaký nárok na plnění z dotyčné pojistné smlouvy, nic jí nebrání v tom, aby se se svým nárokem obrátila na právního nástupce České státní pojišťovny. Nárok na plnění z dotyčné pojistné smlouvy však nemůže uplatňovat u žalované, když ta nebyla účastníkem uzavřené pojistné smlouvy. Z tohoto důvodu soud s poukazem na ust. § 52 odst. 1 s.ř.s. v předmětném řízení nepřikročil k provádění dokazování, a to předložením podmínek smlouvy o důchodovém pojištění typu DPP10/55 spolu s přímou kopií pojistné smlouvy žalobkyně, popř. svědectvím znalce v oboru

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
78Ad 11/2010

pojišťovnictví nebo výslechem pracovníka nástupnické organizace po České státní pojišťovně, jak navrhovala žalobkyně, neboť dokazování v tomto směru by nemělo jakoukoliv relevanci při posuzování důvodnosti podané žaloby.

Žalobkyně nezískala potřebnou dobu pojištění ani v důsledku svého soužití se svým manželem K.K., a to z titulu spolupracující manželky v JZD, či z titulu pojištění manžela jako samostatně hospodařícího rolníka či z titulu manželky člena státních statků. V dané věci žalobkyně zastává mylný názor o tom, že v případě její osoby při rozhodování o nároku na starobní důchod z hlediska získání potřebné doby pojištění, je třeba vycházet i z vyhlášky Státního úřadu sociálního zabezpečení č. 104/1964 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení družstevních rolníků. Naproti tomu již žalovaná správně v písemném vyjádření k žalobě poznamenala, důchodové pojištění členů JZD, jednotlivě hospodařících rolníků a jiných osob samostatně hospodařících včetně spolupracujících členů rodin upravovalo od 1. 1. 1957 vládní nařízení č. 56/1956 Sb., o nemocenském a důchodovém pojištění členů jednotných zemědělských družstev a o důchodovém pojištění jednotlivě hospodařících rolníků a jiných osob samostatně hospodařících. Toto vládní nařízení č. 59/1956 Sb., přitom v ust. § 19 odst. 4 z tohoto důchodového pojištění výslovně vylučovalo manželku osoby samostatně hospodařící nebo spolupracujícího člena rodiny pro její účast na výdělečné činnosti manžela. Je sice pravdou, že posléze, a to od 1. 1. 1976, je manželka takové osoby již považována za spolupracujícího člena rodiny, když tak bylo stanoveno v ust. § 98 odst. 3 vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č. 128/1975 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ovšem z hlediska nároků z důchodového pojištění bylo hodnocení doby výdělečné činnosti těchto osob vždy vázáno na zaplacení pojistného za předmětnou dobu. Z obsahu správního spisu však nikterak nevyplývá a žalobkyně to ostatně v průběhu soudního řízení ani jakkoliv netvrdila a neprokazovala, že by někdy byla přihlášena k důchodovému pojištění z titulu její spolupráce s manželem v zemědělství. Již výše přitom soud konstatoval, že pokud žalovaná ve své evidenci nemá žádné doklady o pojištění žalobkyně, nasvědčuje to s ohledem na skutkové okolnosti případu skutečnosti, že žalobkyně nebyla nikdy účastna důchodového pojištění a nikoliv tomu, že žalovaná nedůsledně vedla evidenci dob pojištění v případě žalobkyně a tedy že by předložený správní spis nebyl kompletní.

Pro úplnost soud poznamenává, že žalobkyně nezískala potřebnou dobu pojištění ani v důsledku skutečnosti, že v minulosti, a to v období od 22. 9. 1972 do 30. 6. 1976, pobírala po svém zesnulém manželovi K. K. vdovský důchod, když pobírání vdovského důchodu jí nezaložilo účast na důchodovém pojištění a tudíž tato skutečnost nemá jakýkoliv dopad při posuzování jejího nároku na starobní důchod v projednávané věci. Žalovaná přitom v žalobou napadeném rozhodnutí nerozporovala, že by žalobkyně v minulosti nepobírala vdovský důchod, když pouze v tomto směru podotkla, a to zcela správně, že v předmětném řízení se posuzuje nárok žalobkyně na starobní důchod, přičemž v tomto řízení žalobkyně o vdovský důchod nežádala, což odpovídá skutečnosti.

S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti soudu tedy nezbylo než žalobu vyhodnotit z hlediska uplatněné žalobní námitky jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně soud podle ust. § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, když žalobkyně nebyla ve věci úspěšná a žalované náhrada nákladů řízení nepřísluší.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
78Ad 11/2010

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 30. června 2011
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru