Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

78 Ad 1/2012 - 27Rozsudek KSUL ze dne 12.03.2012

Prejudikatura

15 Ca 201/2006 - 22


přidejte vlastní popisek

78Ad 1/2012-27

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D. v právní věci žalobce: F. D., bytem „X“, zastoupeného Mgr. Vladimírou Kouteckou, advokátkou se sídlem v Litvínově, nám. Míru č. p. 336, PSČ 436 01, proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, ul. Křížová č. p. 25, PSČ 225 08, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 9. 2011, č. j. „X“,

takto:

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2011, č. j. „X“, a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 1. 2010, č. „X“, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna žalobci zaplatit náhradu nákladů řízení ve výši 1.920,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím své právní zástupkyně v zákonem stanovené lhůtě domáhal přezkoumání zákonnosti a následného zrušení rozhodnutí žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 23. 9. 2011, č. j. „X“, kterým bylo jeho k námitkám změněno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 20. 1. 2010, č. „X“, tak, že žalobci byla stanovena povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu v částce 82.927,-Kč namísto částky 141.170,-Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

V žalobě uvedl, že v dané věci žalobou napadené rozhodnutí včetně jemu předcházejícímu rozhodnutí představuje již několikáté rozhodnutí žalované. Prvním rozhodnutím žalované bylo rozhodnutí ze dne 26. 4. 2002, které po soudním přezkumu v rámci správního soudnictví, jež bylo zahájeno dne 19. 7. 2002, bylo nakonec zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2007, č. j. 42 Cad 166/2007 – 9, a Pokračování
2
78Ad 1/2012

věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení. Dále žalobce uvedl, že dnem výplaty poslední dávky starobního důchodu, které se žalobou napadené rozhodnutí týká, je 23. 3. 1998.

V návaznosti na právě uvedené, pak žalobce zmínil, že nárok na vrácení vyplacených částek starobního důchodu, které žalobci údajně nenáležely a které po něm byly požadovány žalobou napadeným rozhodnutím spolu s jemu předcházejícím rozhodnutím, je upraven v ust. § 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o organizaci a provádění soc. zabezpečení“). Ust. § 118a odst. 3 téhož zákona přitom stanovuje, že „nárok na vrácení popř. náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, zaniká uplynutím pěti let ode dne výplaty dávky. Lhůta uvedená ve větě první neplyne po dobu řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo ze mzdy nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu.“ Dle žalobce je z právě uvedeného patrné, že v daném případě nárok na vrácení neprávem vyplacených částek zanikl nejpozději v dubnu 2008, když lhůta pěti let, po které nárok zaniká, plynula od března 1998, následně po dobu soudního řízení od července 2002 do července 2007 neplynula a od srpna 2007 pokračoval běh této lhůty, přičemž nárok na vrácení zanikl v dubnu 2008.

Žalobou napadené rozhodnutí proto žalobce považuje za nezákonné, neboť v době rozhodování žalované byl již její nárok promlčen, a toto promlčení žalobce namítá.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla, aby soud žalobě vyhověl a žalobou napadené rozhodnutí zrušil.

K věci uvedla, že rozhodnutím ze dne 26. 4. 2002 byla žalobci stanovena povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 141.170,-Kč za dobu od 24. 3. 1996 do 28. 2. 1998, přičemž toto rozhodnutí po soudním přezkumu v rámci správního soudnictví bylo nakonec zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2007, č. j. 42 Cad 166/2007 – 9, a věc byla žalované vrácena k dalšímu řízení. Dále žalovaná uvedla, že v průběhu dalšího správního řízení bylo postaveno najisto, že žalobci v době od 24. 3. 1996 do 28. 2. 1998 nenáležela výplata starobního důchodu z důvodu jeho výdělečné činnosti v cizině, a proto byla žalobci prvoinstančním rozhodnutím ze dne 20. 1. 2010 opětovně stanovena povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 141.170,-Kč dle ust. § 118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení. Toto rozhodnutí, a to pokud se jedná o vyčíslení přeplatku k vrácení, pak na základě žalobcových námitek bylo změněno žalobou napadeným rozhodnutím s vyčíslením přeplatku k vrácení ve výši 82.927,-Kč.

K datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí přitom lhůta tří let stanovená v ust. § 118a odst. 3 věta první zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení za použití čl. XIV bodu 10 zákona č. 189/2006 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb., již uplynula, když žalovaná se o vzniku přeplatku dozvěděla dne 15. 4. 2002.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání, neboť žalovaná s tímto postupem souhlasila a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona s. ř. s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s. ř. s. Z této zásady

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
78Ad 1/2012

vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s. ř. s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu včetně prekluze nebo které vyvolávají jeho nicotnost.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že na základě podané žaloby je třeba žalobou napadené rozhodnutí žalované i jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí zrušit pro nezákonnost, což ostatně navrhla i sama žalovaná v písemném vyjádření k žalobě.

Již žalobce v žalobě správně poznamenal, že předmětná problematika týkající se nároku na vrácení vyplacených částek starobního důchodu, které žalobci údajně nenáležely a které po něm byly požadovány žalobou napadeným rozhodnutím spolu s jemu předcházejícím rozhodnutím, je upravena v ust. § 118a odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení. Dle tohoto ustanovení platí, že pokud byl občanu vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těchto vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely.

Podle ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008 pak platí, že „...nárok na vrácení, popř. náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uplynutím deseti let ode dne výplaty dávky. Lhůty uvedené v předchozí větě neplynou po dobu řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu“.

A podle ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění účinném od 1. 1. 2009 platí, že „...nárok na vrácení, popř. náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, než náležely, zaniká uplynutím pěti let ode dne výplaty dávky. Lhůta uvedená v předchozí větě neplyne po dobu řízení o žalobě, výkonu rozhodnutí, nebo jsou-li na úhradu přeplatku prováděny srážky z důchodu nebo placeny splátky na základě dohody o uznání dluhu“.

S ohledem na argumentaci žalobce obsaženou v žalobě soud považuje za potřebné poukázat na fakt, že podle čl. XIV bodu 10 zákona č. 189/2006 Sb., ve znění zákona č. 306/2008 Sb., platí, že pokud lhůta stanovená v ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008 počala plynout před 1. 1. 2009 a k tomuto dni ještě neuplynula, nárok orgánu sociálního zabezpečení na vrácení, popř. náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši, zaniká uplynutím této lhůty.

Z obsahu předloženého správního spisu soud zjistil, že na daný případ je nutno aplikovat ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008, když dotyčná lhůta, v níž svědčí nárok orgánu sociálního zabezpečení na vrácení, popř. náhradu částek vyplacených neprávem nebo ve vyšší výši lhůty, počala běžet před 1. 1. 2009 a k tomuto dni ještě neuplynula. Ze spisového materiálu žalované totiž vyplývá, že žalovaná se o vzniku přeplatku dozvěděla před 1. 1. 2009, a to již dne 15. 4. 2002, kdy k tomuto datu na spisovou vložku uvedla „změna: od 24. 3. 1996 do

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
78Ad 1/2012

28. 2. 1998 výdělečně činný v cizině, výplata 0, vykažte přeplatek za uvedenou dobu“, přičemž tuto skutečnost ostatně sama připustila i žalovaná v písemném vyjádření k žalobě. A dále ze spisového materiálu žalované vyplývá, že dotyčná lhůta, která počala běžet dnem 15. 4. 2002, neuplynula ke dni 1. 1. 2009, a to v důsledku probíhajícího soudního řízení, jehož předmětem v rámci správního soudnictví byl přezkum prvotního rozhodnutí žalované ze dne 26. 4. 2002 o povinnosti žalobce vrátit přeplatek na starobním důchodu ve výši 141.170,-Kč za dobu od 24. 3. 1996 do 28. 2. 1998, přičemž toto soudní řízení probíhalo od 4. 6. 2002, kdy byl podán opravný prostředek vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 40 Cad 306/2002, do 23. 1. 2006, kdy nabyl právní moci zamítavý rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 1. 2006 sp. zn. 40 Cad 306/2002, a následně ještě toto soudní řízení probíhalo od 3. 2. 2006, kdy byla podána žalobcem kasační stížnost vůči tomuto rozsudku, na základě které byl tento rozsudek Nejvyšším správním soudem zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení, do 2. 1. 2008, kdy nabyl právní moci zrušující rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2007 sp. zn. 42 Cad 166/2007.

Ze shora uvedených skutkových okolností daného případu a výše předestřené relevantní právní úpravy je přitom evidentně zřejmé, že k datu vydání žalobou napadeného rozhodnutí lhůta tří let stanovená v ust. § 118a odst. 3 věta první zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008, již zjevně uplynula a tedy nárok žalobkyně na vrácení žalobcova přeplatku na starobním důchodu bez dalšího zanikl, což ostatně připustila i sama žalovaná v písemném vyjádření k žalobě. Tříletá prekluzivní lhůta totiž zřetelně marně uplynula v mezidobí od skončení výše zmíněného soudního řízení do vydání žalobou napadeného rozhodnutí ze dne 23. 9. 2011, tj. i bez ohledu na stavění lhůty po dobu dotyčného soudního řízení ve smyslu ust. § 118a odst. 3 věta druhá zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění účinném do 31. 12. 2008.

V této souvislosti s přihlédnutím k argumentaci žalobce obsažené v žalobě soud považuje za nutné ještě zmínit, že marným uplynutím dotyčné tříleté lhůty došlo k prekluzi předmětného nároku žalované na vrácení přeplatku na starobním důchodu a nikoliv k promlčení tohoto nároku, a proto v daném případě byla žalovaná povinna z úřední povinnosti se otázkou případné prekluze nároku zabývat i bez upozornění žalobce na tuto skutečnost. Na závěru soudu o tom, že v předmětné věci došlo k zániku nároku žalované na vrácení přeplatku starobního důchodu, proto jakkoliv nic nemůže změnit ani skutečnost, že ve správním řízení žalobce nikterak nenamítal prekluzi dotyčného nároku žalované, když tak prvně učinil „až“ v řízení před soudem. Dále soud uvádí, že na jeho závěru o tom, že v předmětné věci došlo k zániku nároku žalované na vrácení přeplatku starobního důchodu, nemůže jakkoliv nic změnit ani skutečnost, že prvoinstanční rozhodnutí žalované ze dne 20. 1. 2010 bylo vydáno ještě před marným uplynutím dotyčné tříleté prekluzivní lhůty.

V daném případě byl tedy soud nucen vypořádat se i s otázkou, zda je třeba, aby prvoinstanční rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění, mezi něž nepochybně patří i starobní důchod, nabylo právní moci ve lhůtě stanovené v ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení ve znění do 31. 12. 2008 či zda postačí, aby toto rozhodnutí bylo v této lhůtě vydáno alespoň nepravomocně s tím, že může nabýt právní moci i později.

Při zodpovězení této otázky soud vycházel z toho, že rozhodnutí o přeplatku na dávkách důchodového pojištění ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení je možné klasifikovat jako individuální správní akt, jenž je

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
78Ad 1/2012

výsledkem aplikační činnosti příslušného orgánu sociálního zabezpečení. Individuální správní akty jako individuální správní rozhodnutí představují výsledek provedeného správního řízení, jehož obsahem je zrušení, změna nebo zajištění práv a povinností fyzických a právnických osob. Cílem individuálního správního aktu je tedy autoritativně stvrdit nebo zasáhnout do právních vztahů nebo postavení účastníků řízení. Rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení je pak takové rozhodnutí, které konstitutivně stanovuje povinnost vrátit určitou finanční částku žalované, a představuje tak významný zásah do sféry osoby, jíž byla uložena tato povinnost. Aby bylo možné toto rozhodnutí označit za správní akt, musí být vydáno v souladu se zákonem, orgánem k tomu příslušným a musí obsahovat všechny předepsané náležitosti. Jednou ze specifických a obligatorních vlastností správních aktů je právní moc, s níž jsou spojeny významné právní následky. Z procesního hlediska se jedná o konečný výsledek určitého postupu správního orgánu. Právní moc správního rozhodnutí je taková jeho vlastnost, která činí výrok rozhodnutí o právu nebo povinnosti závazným a nezměnitelným, a vytváří tak překážku bránící novému projednání věci. Jedině rozhodnutí, proti kterému nelze uplatnit opravný prostředek, je v právní moci. Pravomocné rozhodnutí je odstranitelné pouze cestou mimořádných opravných prostředků či rozhodnutím soudu ve správním soudnictví.

Rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení je rozhodnutím, které lze od 1. 1. 2010 napadnout řádným opravným prostředkem, a to námitkami, jak vyplývá z ust. § 88 odst. 1 téhož zákona. Žalovaná pak v této fázi správního řízení, tj. v rámci námitkového řízení, postupuje podle ustanovení zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a to zejména podle ustanovení pojednávajících o odvolacím řízení vyjma ust. § 90 odst. 1 písm. b), § 90 odst. 3 a § 90 odst. 6 věta druhá správního řádu. V odůvodněných případech tak žalovaná v rámci námitkového řízení prvoinstanční rozhodnutí může zrušit zcela či částečně a řízení zastavit nebo prvoinstanční rozhodnutí může v zásadě změnit či změnit jeho část, a to i v neprospěch osoby podávající námitky, jinak námitky zamítne, přičemž v rámci námitkového řízení může žalovaná výsledky dosavadního řízení doplňovat a také odstraňovat zjištěné vady řízení. Z právě uvedeného vyplývá, že rozhodnutí příslušného orgánu sociálního zabezpečení v první instanci a v následném námitkovém řízení tvoří celek. Proces uložení povinnosti vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění ve smyslu ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení je tak ukončen až nabytím právní moci prvoinstančního rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění. Teprve v okamžiku nabytí právní moci tohoto rozhodnutí je povinnost k vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění stanovená dotyčným prvoinstančním rozhodnutím úplná a neměnná. Z procesního hlediska je teprve v tento moment ukončen postup příslušného orgánu sociálního zabezpečení při jejím stanovení.

Dále je třeba uvést, že prvoinstanční rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění mohou nabýt právní moci s jistým časovým odstupem od jejich vydání, a to v důsledku skutečnosti, že počínaje dnem 1. 1. 2010 mohou být napadnuta námitkami. Nelze však akceptovat, aby tato rozhodnutí nabyla právní moci až po lhůtě stanovené v ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení, jejímž marným uplynutím zaniká oprávnění příslušného orgánu sociálního zabezpečení poživatelům dávek důchodového pojištění uložit povinnost k vrácení přeplatku. Jiný výklad by vedl

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
78Ad 1/2012

k tomu, že výše uvedená prekluzivní lhůta by mohla být libovolně, případnou nečinností správního orgánu v rámci námitkového řízení prodlužována na újmu osoby, které byla uložena povinnost vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění. Takový postup by byl nepochybně v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů. Nelze proto připustit, aby rozhodnutí o vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení, byť by bylo vydáno v zákonem stanovené lhůtě, nabylo právní moci, jako jednoho z obligatorních znaků, po uplynutí lhůty k uložení povinnosti vrácení tohoto přeplatku, když proces stanovení této povinnosti by tak byl dovršen až v době, kdy právo stanovit povinnost k vrácení přeplatku příslušnému orgánu sociálního zabezpečení již nesvědčí. Soud v tomto směru tedy dospěl k závěru, že povinnost k vrácení přeplatku na dávkách důchodového pojištění včetně starobního důchodu ve smyslu ust. § 118a odst. 1, odst. 2 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení je nutno stanovit ve lhůtě ve smyslu ust. § 118a odst. 3 téhož zákona pravomocně, když nestačí, aby v této lhůtě bylo vydáno nepravomocné rozhodnutí o uložení této povinnosti.

S ohledem na právě uvedené soud uzavírá, že před marným uplynutím lhůty stanovené v ust. § 118a odst. 3 zákona o organizaci a provádění soc. zabezpečení nedošlo ze strany žalované k pravomocnému uložení povinnosti žalobci vrátit přeplatek na starobním důchodu. Proto soud žalobou napadeného rozhodnutí a jemu předcházející prvoinstanční rozhodnutí vyhodnotil jako nezákonná a přikročil k jejich zrušení s odkazem na ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. a současně podle ust. § 78 odst. 4 s. ř. s. rozhodl o vrácení věci žalované k dalšímu řízení. V dalším řízení pak bude žalovaná strana podle ust. § 78 odst. 5 s. ř. s. vázána právním názorem, který soud vyslovil v tomto zrušujícím rozsudku ohledně prekluze předmětného nároku žalované na vrácení přeplatku žalobcem a který ostatně zaujala i sama žalovaná již v písemném vyjádření k žalobě. O návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žaloby, který byl součástí předmětné žaloby, soud nerozhodoval, když k vydání rozhodnutí ve věci samé soud přikročil přednostně.

Jelikož žalobce měl ve věci úspěch, soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. uložil ve výroku ad II. žalované zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 1.920,-Kč, která se skládá z částky 1.000,- Kč za dva úkony právní služby jeho právní zástupkyně po 500,-Kč podle § 7 v návaznosti na § 9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění po 1. 9. 2006 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)], z částky 600,- Kč za dva s tím související režijní paušály po 300,- Kč podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. a z částky 320,-Kč představující 20% DPH z poskytnutých právních služeb.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
7
78Ad 1/2012

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s. ř. s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 12. března 2012

JUDr. Markéta Lehká, Ph. D. v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru