Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

75 Cad 45/2008 - 23Rozsudek KSUL ze dne 29.04.2011

Prejudikatura

6 Ads 56/2009 - 52


přidejte vlastní popisek

75Cad 45/2008-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Lehkou, Ph.D., v právní věci žalobce: Mgr. D. D., proti žalované: České správě sociálního zabezpečení, se sídlem v Praze 5, ul. Křížová č.p. 25, PSČ 225 08,

v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2008, č. X, o starobním důchodu,

takto:

I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 22. 2. 2008, č.j. X, o starobním důchodu, se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 32,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou, která byla podána v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím žalované České správy sociálního zabezpečení, domáhal přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí žalované ze dne 22. 2. 2008, č. X, o starobním důchodu, kterým žalovaná s odkazem na ust. § 31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), a Dohodu mezi ČSR a SSSR o sociálním zabezpečení č. 116/1960 Sb. (dále jen „Dohoda“), žalobci přiznala od 1. 3. 2007 starobní důchod ve výši 2.340,-Kč měsíčně s tím, že od 1. 1. 2008 žalobci náleží starobní důchod ve výši 2.494,-Kč měsíčně.

V žalobě uvedl, že z žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že základem pro výpočet výše jeho důchodu byla skutečnost, že v době od 21. 2. 2000 do 21. 3. 2000 a 3. 4. 2000 do 28. 2. 2001 zastával funkci jednatele společnosti a dostával peněžitou odměnu, která se pak stala základem pro stanovení průměrného platu pro výpočet výše důchodu. Během této doby ovšem do České republiky nepřesídlil, ani nežil na jejím území, neboť zde měl pouze povolení k přechodnému pobytu. Díky tomu mu vznikla v roce 2000 povinnost mít pojištění u VZP, což zase bylo podmíněno příjmem odměn v libovolné výši ve vlastní firmě, čemuž dostál. Navíc z jeho pracovní knížky vyplývá, že po celou tuto dobu pracoval na plný úvazek Pokračování
2
75Cad 45/2008

na území Ruska. Když v roce 2001 byla zrušena povinnost cizinců být u VZP pojištěni, tak od února 2001 mu byla výplata odměn z jednatelské funkce ukončena, přičemž po celou dotyčnou dobu na území České republiky jinou placenou činnost nevykonával. Proto je žalobce přesvědčen o tom, že v jeho případě nemůže být použito ustanovení čl. 5 odst. 1 Dohody. V roce 2005 totiž ukončil pracovní poměr s ruským zaměstnavatelem a v roce 2006 dostal povolení k trvalému pobytu na území České republiky. Když mu byl od září 2006 přiznán na území Ruska nárok na starobní důchod, tak s konečnou platností přesídlil do České republiky. Zde mu pak na ruském velvyslanectví sdělili, že pokud si podá žádost o přiznání starobního důchodu na území České republiky, tak bude seznam jím vykonávaných zaměstnání v Rusku odeslán na české Ministerstvo průmyslu, kde se určí průměrný plat pro další výpočet výše jeho důchodu. Analogicky přitom postupovali i pracovníci Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích. Žalobce má tak za to, že postup žalované při výpočtu jeho starobního důchodu neodpovídá ustanovení čl. 5 odst. 2 Dohody. Závěrem žalobce zmínil, že mu není jasné, proč je v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí dodatečně uvedeno ustanovení Penzijního fondu Ruské federace o tom, že při udělení důchodu se doba studia nehodnotí, což má za následek, že žalovaná též nehodnotí tuto dobu pro nárok a výši důchodu vyměřeného podle českých právních předpisů. S žalobcovým případem tato skutečnost nijak nesouvisí, když v posuzované době (od 1986 do 2006) nikde nestudoval, což vyplývá z jeho pracovní knížky.

Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě navrhla, aby soud zamítl žalobu pro nedůvodnost. K věci uvedla, že žalobce uplatnil dne 2. 4. 2007 žádost o starobní důchod přiznaný dle platných právních předpisů České republiky a v souladu s Dohodou. Žalovaná zhodnotila veškerou dobu pojištění, kterou měla uloženou ve své evidenci a dobu podle potvrzení ruského nositele pojištění, přičemž se jednalo o dobu od 5. 9. 1963 do 28. 2. 2007 v celkovém rozsahu 14 649 dnů. Při výpočtu starobního důchodu pak postupovala podle ust. § 31 zákona o důchodovém pojištění a dle Dohody, tzn. při přiznání důchodu se žalobci plně započítala doba zaměstnání na území obou smluvních stran. Ve smyslu čl. 4 odst. 1 Dohody byla pro výpočet započítána veškerá evidovaná doba zaměstnání žalobce bez ohledu na to, jaká část doby zaměstnání připadá na práci v každém z těchto států. Dle čl. 4 odst. 2 Dohody se při započtení veškeré doby zaměstnání postupovalo dle právních předpisů České republiky, především pak dle výše citovaného zákona o důchodovém pojištění. V případě žalobce se dále postupovalo i podle čl. 5 odst. 1 Dohody, podle něhož platí, že občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují se důchody z výdělku dosaženého v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili.

Tento postup žalovaná zvolila proto, že ve spisové dokumentaci žalobce evidovala evidenční listy prokazující, že na území České republiky žalobce po přesídlení pracoval. Evidenční list vydala organizace VLADA-CZ, spol. s r.o., se sídlem v Teplicích, ul. Bořivojova č.p. 3130, přičemž evidenční listy vydává organizace jen v případě osob uvedených v ust. § 36 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, tzn. jen v případě osob, které jsou k organizaci v nějakém pracovním vztahu. Vzhledem k tomu, že žalobce byl u dotyčné organizace dle evidenčních listů veden jako jednatel, byla tato organizace dle ust. § 5 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění povinna vést pro žalobce evidenční list a platit za něj sociální pojištění. Veškeré tyto povinnosti dotyčná organizace splnila, a tudíž žalovaná byla povinna postupovat dle čl. 5 odst. 1 Dohody.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
75Cad 45/2008

K názoru žalobce, že se na něj vztahuje čl. 5 odst. 2 Dohody žalovaná podotkla, že je sice pravdou, že jednou z podmínek pro vznik nároku na důchod a podání příslušné žádosti ve smyslu Dohody je získání trvalého pobytu na území České republiky, nicméně ačkoliv se „trvalý pobyt“, který formálně potvrzuje příslušný orgán Ministerstva vnitra, spojuje obvykle s „přesídlením“, tak nelze vycházet pouze z tohoto formálního potvrzení, nýbrž je nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalobce v České republice v uvedené době pracoval a také byl důchodově pojištěn.

V následně učiněné replice žalobce zdůraznil, že nemůže souhlasit s tvrzením žalované, že pracoval ve firmě VLADA-CZ, spol. s r.o. po přesídlení do České republiky, když v uvedenou dobu de facto ani de iure na území České republiky nepřesídlil, neboť měl pouze povolení k přechodnému pobytu, které musel prodlužovat každý rok. V uvedenou dobu žalobce prokazatelně trvale bydlel na území Ruské federace, kde byl též zaměstnán na plný pracovní úvazek ruským zaměstnavatelem, jak vyplývá z příslušných zápisů v pracovní knížce, jejíž kopiii má žalovaná k dispozici, a ohledně trvalého pobytu jak vyplývá z kopie jeho občanského průkazu. Žalobce v uváděnou dobu na území České republiky pobýval nepravidelně, jen za účelem plnění běžných úkolů jako jednatel společnosti. Žalobce vedle toho nemůže souhlasit ani s tvrzením žalované, že pojem „trvalý pobyt“ je jen formalitou a že jedinou rozhodující skutečností je fakt zaměstnání na území České republiky bez ohledu na ostatní okolnosti. Žalobce trvá na tom, že v jeho případě žalovaná neměla postupovat dle čl. 5 odst. 1 nýbrž dle odst. 2 Dohody, a tedy vzít v úvahu žalobcovy příjmy po celou dobu jeho pracovní činnosti a nenechat jej tak padnout pod hranici chudoby.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaná nevyjádřila do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělila, když byla o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučena.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost napadeného rozhodnutí, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně. V projednávané věci je podstatou sporu způsob stanovení výdělku pro účely vyměření starobního důchodu žalobce. Ten se totiž v předmětném případě dovolával použití čl. 5 odst. 2 Dohody, podle něhož platí: „Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení nepracovali, vyměří se důchody a jiné dávky z průměrného měsíčního výdělku zaměstnanců obdobného oboru a kvalifikace ke dni přiznání důchodu nebo jiné dávky v zemi, do níž přesídlili. Stejně se postupuje při výpočtech důchodu a jiných dávek u občanů, kteří přesídlili z jedné země do druhé po přiznání důchodu nebo jiné dávky.“ S odkazem na toto ustanovení žalobce dovodil, že pokud po přesídlení na území

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
75Cad 45/2008

České republiky po přiznání starobního důchodu ruským orgánem sociálního zabezpečení nepracoval, tak mu musel být po přesídlení vyměřen český starobní důchod z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni jeho přiznání dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace. Naproti tomu žalovaná v dané věci vycházela z čl. 5 odst. 1 Dohody, který zní takto: „Občanům, kteří přesídlili z území jedné smluvní strany na území druhé smluvní strany a po přesídlení pracovali, vyměřují se důchody a jiné dávky z výdělku dosaženého v zaměstnání v zemi, do níž přesídlili.“ Z čl. 5 odst. 1 Dohody žalovaná vycházela proto, že dospěla k závěru, že žalobce po přesídlení pracoval, a proto mu musel být vyměřen starobní důchod z výdělku, který v České republice dosáhl.

Žalovaná si přitom učinila úsudek o výkonu práce žalobce po přesídlení jen na základě zjištění, že žalobce jakožto žadatel o starobní důchod dosáhl v České republice výdělků a v rozhodném období pro stanovení osobního vyměřovacího základu tak získal rovněž české doby pojištění. Charakterem pobytu žalobce se však žalovaná nezabývala, právě pro „toliko“ učiněné zjištění, že žalobce v rozhodné době v České republice pracoval a byl také důchodově pojištěn.

Na tomto místě soud podotýká, že mezi žalobcem a žalovanou nebylo žádného sporu ohledně zásadních skutkových okolností případu, tj. že: žalobce dne 2. 4. 2007 uplatnil žádost o starobní důchod přiznaný dle platných právních předpisů České republiky a dle Dohody, jednak že žalobce v době od 21. 2. 2000 do 21. 3. 2000 a od 3. 4. 2000 do 28. 2. 2001 vykonával funkci jednatele ve společnosti VLADA-CZ, spol. s r.o., se sídlem v Teplicích, ul. Bořivojova č.p. 3130, a tedy že v dané období na území České republiky pracoval a byl zde také důchodově pojištěn, dále že doba pojištění zhodnocená na území Ruské federace a na území České republiky je brána od 5. 9. 1963 do 28. 2. 2007 v celkovém rozsahu 14 649 dnů, dále že rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Oddělení cizinecké policie Teplice ze dne 1. 3. 2006, č.j. X, které nabylo právní moci dne 8. 3. 2006, bylo žalobci podle čl. 4 až 7 Směrnice Rady (EU) č. 2003/109/ES ze dne 25. 11. 2003, o právním postavení státních příslušníků třetích zemí, kteří jsou dlouhodobě pobývajícími rezidenty (dále jen „Směrnice“), vydáno povolení k pobytu a přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropské unie na území České republiky. Tomuto skutkovému stavu ostatně zcela odpovídá obsah správního spisu, který předložila k výzvě soudu žalovaná.

Oproti žalované však soud zastává názor, že samotným pobytem žalobce v České republice za účelem výkonu výdělečné činnosti v době od 21. 2. 2000 do 21. 3. 2000 a od 3. 4. 2000 do 28. 2. 2001, kdy vykonával funkci jednatele ve společnosti VLADA-CZ, spol. s r.o., a kdy zde byl také důchodově pojištěn, nemohlo dojít k jeho přesídlení. Již Nejvyšším správním soudem bylo totiž v rozsudku ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2113/2010 a také na www.nssoud.cz, dovozeno, že „přesídlení ve smyslu Dohody o sociálním zabezpečení uzavřené mezi ČSR a SSSR nastává nejdříve datem vydání souhlasu s tímto přesídlením podle čl. II Protokolu k Dohodě; za souhlas je třeba považovat povolení k trvalému pobytu podle § 66 a násl. zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.“ S tímto výkladem pojmu přesídlení, jenž byl v uvedeném judikátu velmi obsáhle odůvodněn, se přitom soud plně ztotožňuje i v nyní projednávané věci a neshledává žádného důvodu se od něho odchýlit.

Použití čl. 5 odst. 1 Dohody tedy v dané věci přicházelo v úvahu jen v případě, pokud by žalobce pracoval na území České republiky po získání povolení k trvalému pobytu. Tato základní podmínka pro případnou aplikaci čl. 5 odst. 1 Dohody však nebyla

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
75Cad 45/2008

v nyní projednávané věci splněna. Žalobce totiž sice pracoval na území České republiky v době od 21. 2. 2000 do 21. 3. 2000 a od 3. 4. 2000 do 28. 2. 2001, neboť vykonával funkci jednatele ve společnosti VLADA-CZ, spol. s r.o., a v souvislosti s tím byl také důchodově pojištěn, jak je zřejmé z jeho osobního listu důchodového zabezpečení, který je založen ve správním spise, nicméně povolení k trvalému pobytu mu bylo uděleno až rozhodnutím Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Ústí nad Labem, Oddělení cizinecké policie Teplice ze dne 1. 3. 2006, č.j. X, které nabylo právní moci dne 8. 3. 2006. Tímto rozhodnutím bylo žalobci podle čl. 4 až 7 Směrnice vydáno povolení k pobytu a přiznáno právní postavení dlouhodobě pobývajícího rezidenta Evropské unie na území České republiky. Takové postavení má přitom podle uvedeného evropského právního předpisu trvalou povahu a přiznává se státním příslušníkům třetích zemí při splnění obdobných podmínek, za kterých se jim podle ust. § 65 a násl. zákona č. 326/1999 Sb. uděluje povolení k trvalému pobytu na území České republiky.

Teprve až dnem 8. 3. 2006, tj. dnem kdy výše citované rozhodnutí Policie ČR ze dne 1. 3. 2006 nabylo právní moci, tedy došlo ve shodě se závěrem vysloveným ve shora již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2010, č. j. 6 Ads 56/2009 - 52, k jeho přesídlení na území České republiky.

Za tohoto stavu věci, kdy k udělení trvalého pobytu žalobci došlo až po datu 28. 2. 2001, kdy přestal pracovat ve společnosti VLADA-CZ, spol. s r.o., a v souvislosti s tím být také důchodově pojištěn, lze konstatovat, že žalobce po přesídlení na území České republiky nepracoval a nedosáhl tak v této zemi výdělky, z nichž by bylo možné podle zákona o důchodovém pojištění vyměřit starobní důchod. Hypotéza pro použití normy obsažené v čl. 5 odst. 1 Dohody tedy nebyla v projednávané věci naplněna, takže žalobci mohl být český starobní důchod vyměřen podle odstavce druhého téhož ustanovení Dohody z průměrného měsíčního výdělku, který ke dni přiznání důchodu dosáhli v České republice zaměstnanci obdobného oboru a kvalifikace.

V nyní projednávané věci tedy nebyla splněna základní podmínka pro použití čl. 5 odst. 1 Dohody, takže žalovaná pochybila, když z tohoto ustanovení vycházela. S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, tedy soud dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované je nezákonné v důsledku nesprávného posouzení právní otázky aplikace čl. 5 odst. 1, odst. 2 Dohody. Soud proto napadené rozhodnutí žalované dle ust. § 78 odst. 1, odst. 3 s.ř.s. pro nezákonnost zrušil a zároveň v souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že se věc vrací žalované k dalšímu řízení, v němž je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s vázána právním názorem soudu výše uvedeným. Soudem vyslovené právní názory v předmětné věci jsou přitom ve shodě s právními názory Nejvyššího správního soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 15. 7. 2010, č. j. 4 Ads 58/2009- 43, jenž je dostupný na www.nssoud.cz, ve skutkově obdobné věci.

Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle ust. § 60 odst. 1 věta první s.ř.s. uložil žalované povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 32,-Kč za poštovné vynaložené na podání žaloby. Žádné další náklady řízení žalobci nevznikly, když ten je ani nevyčíslil.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
75Cad 45/2008

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 29. dubna 2011
JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru