Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

75 Ca 9/2008 - 54Rozsudek KSUL ze dne 17.01.2011


přidejte vlastní popisek

75Ca 9/2008-54

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Dagmar Štullerovou v právní věci žalobce: V. K. ml., zastoupeného opatrovníkem V.K. st., „X“, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor správních činností

a krajský živnostenský úřad, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2006, č.j. 1378/SČaKŽÚ/176514/2006-5,

takto:

I. Žaloba se zamítá .

II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 20. 7. 2007, č.j. 42 Ca 4/2007-20, žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou prostřednictvím svého opatrovníka u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 12. 2006, č.j. 1378/SČaKŽÚ/176514/2006-5, kterým bylo změněno rozhodnutí Komise k projednávání přestupků města Kadaň ze dne 13. 9. 2006, sp.zn. KR/2006, tak, že Komise k projednávání přestupků města Kadaň nevyhovuje žádosti o obnovu řízení ve věci rozhodnutí Městské policie Kadaň o přestupcích žalobce vedených pod ev.č. 445/2005, 437/05, 266/05 a 691/2005, a také ve věci rozhodnutí Komise k projednávání přestupků Kadaň o přestupcích žalobce vedených pod č.j. 333/2005, 265/2005, 217, 218/2005 a 349/2004. Ke změně prvoinstančního rozhodnutí ze dne 13. 9. 2006 žalovaný přistoupil toliko s ohledem na zjištění, že v tomto rozhodnutí byla přestupková věc vedená pod ev.č. 691/2005 chybně specifikována jako rozhodnutí Komise k projednávání přestupků města Kadaň, ačkoliv se jednalo o pokutový blok uložený Městskou policií Kadaň.

V žalobě opatrovník žalobce namítl, že žalovaný nesprávně zhodnotil důvod, pro který požadoval obnovu řízení ve věcech přestupků žalobce, který je jeho synem. Tento důvod spočíval v tom, že žalobce trpěl duševní poruchou, která u něj posléze byla důvodem pro omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, již v době, kdy bylo o jednotlivých jeho přestupcích rozhodováno, a proto měl být ve všech těchto řízeních o přestupcích zastoupen svým opatrovníkem. V této souvislosti opatrovník žalobce poukázal na rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2006, č.j. 13 Nc 1818/2004-22, jenž nabyl právní moci dne 23. 2. 2006 a jímž byl žalobce omezen ve své způsobilosti k právním úkonům potud, že není schopen činit právní úkony s výjimkou nakládání s finančními částkami do výše 200,-Kč týdně. Dále opatrovník žalobce uvedl, že na základě tohoto rozsudku byl usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 21. 3. 2006, č.j. 19Nc 1818/2004-26, který nabyl právní moci dne 12. 4. 2006, ustanoven žalobci, jakožto svému synovi, opatrovníkem. Rovněž tak opatrovník žalobce poukázal na znalecký posudek MUDr. V.K., z něhož vycházel rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2006 a z něhož vyplývá, že žalobce trpěl duševní poruchou, která u něj byla důvodem pro omezení způsobilosti k právním úkonům, již v době, kdy bylo o přestupcích rozhodováno.

V řízení před správními orgány obou stupňů proto opatrovník žalobce s poukazem na znalecký posudek MUDr. V.K. namítal, že podle ust. § 29 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), fyzické osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla soudem omezena, nemají procesní způsobilost v rozsahu tohoto omezení, a proto podle ust. § 32 odst. 1, odst. 2 správního řádu v tomto rozsahu musí být zastoupeni zákonným zástupcem. S ohledem na skutečnost, že žalobce, který není a ani nebyl v době rozhodování o přestupcích v plném rozsahu způsobilý k právním úkonům, opatrovník žalobce tudíž důrazně namítal, že žalobce měl být ve všech řízeních o přestupcích zastoupen svým opatrovníkem. Žalovaný však v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že skutečnost, že Okresní soud v Chomutově vydal výše citovaný rozsudek ze dne 26. 1. 2006 o omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům a také výše citované usnesení ze dne 21. 3. 2006 o ustanovení opatrovníka žalobci, neměla vliv na řízení a rozhodnutí o přestupcích žalobce, které byly pravomocně ukončeny, ještě před tím než dvě dotyčná soudní rozhodnutí nabyla právní moci. Dále žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že k těmto skutečnostem nemohlo být přihlíženo a ani zpětně k nim přihlédnout není možné, neboť nebyly v době rozhodování známé a ani neexistovaly, a tudíž nemohou být důvodem obnovy řízení. S těmito závěry žalovaného ovšem opatrovník žalobce nesouhlasí, neboť sice rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 1. 2006 o omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům nabyl právní moci až dne 23. 2. 2006, avšak ze znaleckého posudku MUDr. V. K. vyplývá, že žalobce trpěl duševní poruchou již ke dni podání návrhu opatrovníka žalobce na omezení způsobilosti k právním úkonům jeho syna, tj. ke dni 25. 8. 2004, a důvody omezení způsobilosti k právním úkonům trvaly tedy minimálně od této doby. Dle názoru opatrovníka žalobce nemůže být k tíži účastníka řízení skutečnost, že k vydání rozhodnutí o omezení způsobilosti k právním úkonům došlo až po roce a půl od zahájení řízení vinou přetížení Okresního soudu v Chomutově.

Opatrovník žalobce je přesvědčen o tom, že díky tomu, že rozhodnutí, z něhož vyplývá, že žalobce trpí duševní poruchou, pro kterou byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům, bylo vydáno až poté, kdy bylo o přestupcích žalobce pravomocně rozhodnuto a kdy již nebylo možné podat odvolání, tak ve smyslu ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu vyšly najevo skutečnosti, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, přičemž tento důkaz může odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Na tomto místě opatrovník poznamenal, že ve smyslu ust. § 100 odst. 2 správního řádu důvody obnovy řízení nemohl uplatnit ani v odvolacích řízeních o přestupcích, neboť v době, kdy bylo možné podat odvolání proti jednotlivým rozhodnutím o přestupcích, ještě nebyl ustanoven opatrovníkem. Opatrovník žalobce má přitom za to, že zachovávání práv obviněného v přestupkovém řízení, je základním předpokladem pro správné rozhodnutí ve věci samé. Protože žalobce nebyl v době rozhodování o přestupcích plně způsobilý k právním úkonům, měl být ve všech řízeních zastoupen svým opatrovníkem, a to aby bylo zajištěno jeho právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu a k důkazům o nich, dále aby bylo zajištěno jeho právo uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy pro svou obhajobu, případně podávat návrhy a opravné prostředky ve smyslu ust. § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přestupkový zákon“). Jelikož žalobce nebyl ve všech řízeních o přestupcích zastoupen svým opatrovníkem, došlo v těchto řízeních k vadě, která dle opatrovníka žalobce mohla ovlivnit rozhodnutí ve věci samé v neprospěch žalobce, a to přinejmenším ohledně výší ukládaných pokut.

Žalovaný sice v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl, že při svém rozhodování přihlédl ke znaleckému posudku MUDr. M. H. ze dne 7. 7. 2006, který nechala vypracovat Komise k projednávání přestupků města Kadaň a z něhož vyplývá, že žalobce byl v době spáchání přestupků schopen společenskou nebezpečnost svého jednání rozpoznat, avšak dle názoru opatrovník žalobce nelze slučovat institut odpovědnosti za přestupek dle ust. § 5 odst. 2 přestupkového zákona a procesní způsobilost dle ust. § 29 odst. 2 správního řádu, jak to učinil žalovaný. Navíc bližší zdůvodnění toho, jakým způsobem závěr soudního znalce MUDr. M. H. ze dne 7. 7. 2006 o tom, že žalobce byl v době spáchání přestupků schopen společenskou nebezpečnost svého jednání rozpoznat, ovlivňuje procesní způsobilost žalobce, není v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí uvedeno.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. Dále uvedl, že v ust. § 100 odst. 1 písm. a), písm. b) správního řádu jsou taxativně stanoveny důvody, kdy se řízení před správním orgánem ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci na žádost účastníka řízení obnoví. Dle žalovaného v daném případě vůbec nepřicházela v úvahu aplikace ust. § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu. K ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu pak uvedl, že dle tohoto ustanovení platí, že řízení ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly vdobě původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti nebo důkazy mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Žalovaný je přesvědčen o tom, že skutečnost týkající se nezpůsobilosti k právním úkonům a tomu odpovídající procesní nezpůsobilost s nutností zastupování v řízení zákonným zástupcem v době původních řízení o přestupcích být uplatněna nemohla. Osobou nezpůsobilou se totiž žalobce stal až dnem nabytí právní moci rozsudku Okresního soudu v Chomutově a následně ode dne právní moci usnesení téhož soudu se stal otec žalobce jeho opatrovníkem.

Dále žalovaný uvedl, že ze znaleckého posudku MUDr. M. H. ze dne 7. 7. 2006 vyplývá, že žalobce byl schopen v době spáchání přestupků rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání. Žalobce byl za spáchané přestupky odpovědný. Žalovaný přitom neslučoval žalobcovu odpovědnost za spáchaný přestupek s jeho procesní způsobilostí v řízení. Již prvoinstanční správní orgán konstatoval a žalovaný se s jeho názorem ztotožnil, že skutečnost, že žalobce údajně měl být v původních řízeních o přestupcích zastupován opatrovníkem, neodůvodňuje jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování. Skutečnost sama nemá vliv na způsob rozhodnutí ve věci samé. Proto žádosti o obnovu řízení nebylo vyhověno.

Na tomto místě soud poznamenává, že v předmětné věci soud již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 20. 7. 2007, č.j. 42 Ca 4/2007-20, kterým bylo zrušeno žalobou napadené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost z důvodu nesrozumitelnosti. Tento rozsudek byl ovšem následně ke kasační stížnosti žalovaného rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2008, č.j 7As 32/2008-40, zrušen pro nesprávné posouzení otázky nepřezkoumatelnosti krajským soudem, když Nejvyšší správní soud v tomto směru žádné pochybení žalovaného neshledal.

Dále soud uvádí, že v novém soudním řízení správním, je zdejší krajský soud podle ust. § 110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným ve shora citovaném zrušujícím rozsudku ze dne 31. 7. 2008 o tom, že rozhodnutí žalovaného není nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Ostatně v novém soudním řízení, ani krajskému soudu nevznikly žádné pochybnosti o tom, že by rozhodnutí žalovaného bylo nepřezkoumatelné ať už pro nesrozumitelnost či pro nedostatek důvodů a tudíž že by trpělo vadou ve smyslu ust. § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., jež by vedla bez dalšího k jeho zrušení.

V novém soudním řízení tak soudu nic nebránilo v meritorním přezkumu žalobou napadeného rozhodnutí, které soud provedl v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

O žalobě soud rozhodl po uskutečněném ústním jednání konaném dne 17. 1. 2011. Při tomto jednání soudu opatrovník žalobce uvedl, že nadále trvá na jednotlivých žalobních námitkách a k věci dodal, že kdyby byl včas informován o jednání svého syna a mohl se zúčastňovat jednání přestupkové komise jako jeho zástupce, mohlo být v přestupkových věcech možná rozhodováno s menšími pokutami, popř. pokuty už mohly být i zaplaceny. V současné době i přes úhradu části pokut zbývá ještě dost peněz k zaplacení, přičemž on nemá dostatek finančních prostředků na to, aby pokuty mohl splatit najednou. Při tomtéž jednání soudu pověřený pracovník žalovaného naproti tomu požadoval zamítnutí žaloby, přičemž setrval na všem, co bylo uvedeno v písemném vyjádření k žalobě.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu a uskutečněném ústním jednání dospěl soud k závěru, že žaloba není naprosto důvodná.

Již v úvodu odůvodnění tohoto rozsudku soud předestřel, že v daném případě je předmětem přezkumu v rámci správního soudnictví rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu, jimiž nebylo vyhověno žádosti opatrovníka žalobce o obnovu řízení ve věci výše specifikovaných rozhodnutí Městské policie Kadaň a Komise k projednávání přestupků města Kadaň o přestupcích žalobce. Procesním předpisem, kterým se prvoinstanční správní orgán i žalovaný v předmětné věci řídil, byl již shora citovaný zákon č. 500/2004 Sb. - správní řád.

Obnova řízení je upravena v ust. § 100 a násl. správního řádu a je institutem umožňujícím překonat tzv. „překážku věci rozhodnuté“ a znovu ve věci rozhodnout. Obnovu řízení, která je mimořádným opravným prostředkem, lze povolit na základě návrhu účastníka pouze tehdy, pokud původní řízení skončilo pravomocným rozhodnutím, dále pokud je naplněn alespoň jeden z taxativně uvedených důvodů obnovy řízení vyjmenovaný v ust. § 100 odst. 1 písm. a) nebo písm. b) správního řádu za současného zachování objektivní a subjektivní lhůty k povolení či nařízení obnovy řízení dle ust. § 100 odst. 2 správního řádu a konečně také pokud, ten, kdo se domáhá obnovy řízení, nemohl důvod obnovy uplatnit v odvolacím řízení.

V daném případě se opatrovník žalobce domáhal povolení obnovy řízení podle ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, přičemž jako důvod obnovy uvedl skutečnost, že žalobce trpěl duševní poruchou, která u něj posléze byla důvodem pro omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, již v době, kdy bylo o jednotlivých jeho přestupcích rozhodováno správními orgány, a proto měl být ve všech těchto řízeních o přestupcích zastoupen svým opatrovníkem, což mohlo v konečném důsledku přispět k vydání pro žalobce příznivějších rozhodnutí o přestupcích, než jaká byla dosud vydána.

Podle ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu platí, že řízení ukončené pravomocným rozhodnutím ve věci se na žádost účastníka obnoví, jestliže vyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy, které existovaly v době původního řízení a které účastník, jemuž jsou ku prospěchu, nemohl v původním řízení uplatnit, anebo se provedené důkazy ukázaly nepravdivými a pokud tyto skutečnosti nebo důkazy mohou odůvodňovat jiné řešení otázky, jež byla předmětem rozhodování.

Z obsahu správního spisu soud prokazatelně zjistil, že o všech přestupcích žalobce, u kterých opatrovník žalobce požádal o obnovu řízení, bylo Městskou policií Kadaň či Komisí k projednávání přestupků města Kadaň rozhodováno a také pravomocně rozhodnuto v roce 2004 (věc vedená pod ev.č. 349/2004) nebo v roce 2005 (věci vedené pod ev.č. 445/2005, 437/05, 266/05, 691/2005, 333/2005, 265/2005, 217, 218/2005). Pro posouzení předmětného případu má dále klíčový význam skutečnost, že ve správním spise je nezpochybnitelně doloženo, že žalobce byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům rozsudkem Okresního soudu v Chomutově, č.j. 13 Nc 1818/2004-22, který byl vydán až dne 26. 1. 2006 a nabyl právní moci dne 23. 2. 2006, a že žalobci byl posléze dne 21. 3. 2006 ustanoven opatrovník usnesením téhož soudu, č.j. 19 Nc 1818/2004-26, který nabyl právní moci dne 12. 4. 2006.

Ve vztahu k těmto dvěma soudním rozhodnutím soud považuje za nutné zdůraznit, že se jedná o tzv. konstitutivní rozhodnutí s právními účinky ex tunc. To jinými slovy znamená, že až teprve momentem nabytí právní moci těchto rozhodnutí je třeba na žalobce hledět jako na osobu, která nemá plnou způsobilost k právním úkonům nýbrž toliko omezenou způsobilost k právním úkonům v důsledku duševní poruchy nemající charakter jen přechodného rázu (ve smyslu ust. § 10 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. - občanského zákoníku) a kterou zastupuje při právních úkonech a správě majetku soudem ustanovený opatrovník (ve

smyslu ust. § 192 zákona č. 99/1963 Sb. – občanského soudního řádu).

Z tohoto důvodu se soud nemohl ztotožnit s názorem opatrovníka žalobce, že žalobce měl být ve všech řízeních o přestupcích, v nichž posléze bylo požádáno o obnovu řízení, zastoupen opatrovníkem, protože již v té době probíhalo řízení, a to od 25. 8. 2004, o návrhu rodičů žalobce na omezení jeho způsobilosti k právním úkonům u Okresního soudu v Chomutově a ze znaleckého posudku MUDr. V. K., z něhož bylo vycházeno v tomto soudním řízení, mělo vyplynout, že žalobce trpěl duševní poruchou, která nakonec byla důvodem pro omezení způsobilosti žalobce k právním úkonům, už v době rozhodování o přestupcích. V návaznosti na to pak soud nemohl vyhodnotit jako správný názor opatrovníka žalobce, že pokud žalobce v době rozhodování o přestupcích nebyl zastupován opatrovníkem, avšak posléze byl rozhodnutím soudu omezen ve své způsobilosti k právním úkonům a byl mu ustanoven opatrovník, představuje to důvod obnovy u všech dotyčných přestupkových řízení ve smyslu ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu.

Tomuto závěru soudu ostatně zcela koresponduje i dikce ust. § 29 odst. 1, odst. 2 správního řádu pojednávající o procesním zastoupení ve správním řízení. V odst. 1 citovaného paragrafu je mj. stanoveno, že každý je způsobilý činit v řízení úkony samostatně v tom rozsahu, v jakém mu zákon přiznává způsobilost k právním úkonům. A podle odst. 2 téhož paragrafu mj. platí, že osoby, jejichž způsobilost k právním úkonům byla soudem omezena, nemají procesní způsobilost v rozsahu tohoto omezení. Právě předestřená právní úprava procesní způsobilosti obsažená ve správním řádu je dle názoru soudu jednoznačná – omezení či úplná absence procesní způsobilosti účastníků správního řízení, které musí správní orgány v rámci své rozhodovací činnosti respektovat a případně k tomu přizpůsobit způsob vedení řízení s dotyčným účastníkem, jsou vázány výlučně na existenci soudního rozhodnutí o zbavení popř. omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům, které pochopitelně musí být pravomocné.

Pro vyhodnocení důvodnosti předmětné žaloby, a to z pohledu dikce ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, když aplikace ust. § 100 odst. 1 písm. b) téhož zákona v daném případě vůbec nepřicházela v úvahu, jak ostatně správně dovodily i správní orgány obou stupňů, je tak podstatný ten moment, že v době rozhodování o přestupcích správními orgány, u nichž posléze bylo požádáno o obnovu řízení, žalobce ještě nebyl pravomocným rozhodnutím soudu omezen ve své způsobilosti k právním úkonům a nebyl mu ustanoven opatrovník, když navíc tato soudní rozhodnutí nebyla vůbec vydána. Soud proto uzavírá, že v daném případě žalovaná strana zcela legitimně dospěla k závěru, že nelze vyhovět žádosti opatrovníka žalobce o obnovu řízení ve shora uvedených rozhodnutích o přestupcích žalobce, protože nebyly naplněny podmínky správním řádem obligatorně dané pro obnovu dotyčných přestupkových řízení. V rámci projednávání návrhu opatrovníka žalobce na obnovu řízení se totiž nepochybně prokázalo, že nevyšly najevo dříve neznámé skutečnosti nebo důkazy existující již v době řízení o přestupcích a ku prospěchu žalobce, které nemohly být v původních řízeních uplatněny a které by mohly odůvodňovat jiné řešení posuzované otázky. Skutečnost týkající se omezené způsobilosti žalobce k právním úkonům a s tím spojené omezení procesní způsobilosti s nutností zastupování v řízení o přestupcích opatrovníkem v době původních řízení o přestupcích nemohly být uplatněny ve smyslu ust. § 100 odst. 1 písm. a) správního řádu, jelikož neexistovaly v době původních řízení o přestupcích proběhnuvších v letech 2004 a 2005, jelikož až dnem 23. 2. 2006 se žalobce stal osobou s omezenou způsobilostí k právním úkonům na základě rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 12. 1. 2006, č.j. 13 Nc 1818/2004-22, a až ode dne 12. 4. 2006, kdy nabylo právní moci usnesení téhož soudu ze dne 21. 3. 2006, č.j. 19 Nc 1818/2004-26, byl žalobci ustanoven opatrovník, jak soud již rozvedl shora.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti soud tedy dospěl k závěru, že žaloba není jakkoliv důvodná, když napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, který sice měl ve věci úspěch, jednak náhradu nákladů řízení nepožadoval, a navíc mu ani žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 17. ledna 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru