Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

75 Ca 5/2009 - 48Rozsudek KSUL ze dne 31.01.2011

Prejudikatura

4 As 51/2007 - 68


přidejte vlastní popisek

75Ca 5/2009-48

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Dagmar Štullerovou v právní věci žalobce: J. K., „X“, zastoupeného JUDr. Ivanem Vávrou, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Dlouhá 16, PSČ 412 01, proti žalovanému: Krajskému úřadu

Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební 3118/48, PSČ 400 02, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2009, č.j. 2594/DS/09,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 6. 2009, č.j. 2594/DS/09, kterým došlo k zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Žatec, odbor dopravy a silničního hospodářství, ze dne 22. 4. 2009, č.j. MUZA 9797/2009/ODSH/ME/027-8, jímž byl uznán vinným ze dvou přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, a to podle ust. § 22 odst. 1 písm. j) a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), za které mu byla uložena pokuta ve výši 3.500,-Kč, a vedle toho mu byla uložena povinnost uhradit náhradu nákladů správního řízení ve výši 1.000,-Kč. Dotyčných přestupků se měl dopustit tím, že dne 11. 1. 2009 v 19.00 hod. řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. OPEL Corsa, r.z. „X“, po Pokračování
2
75Ca 5/2009

silnici č. I/27 od Žatce ve směru na Most a za obcí Velemyšleves ve stoupání v levotočivé zatáčce v místě, kde je předjíždění zakázáno vodorovným značením V1a – podélná čára souvislá, předjížděl osobní motorové vozidlo tov. zn. ROVER řízené V. T., přičemž při předjíždění žalobce dostal smyk, následně přejel do protisměru a poté pravou boční částí vozidla narazil do stromu stojícího vlevo vedle silnice. Po nehodě žalobce vystoupil z vozidla, a přestože při nehodě došlo ke zranění spolujezdce J. D., který posléze v Nemocnici v Žatci dal souhlas s vydáním lékařské zprávy o svých zraněních, žalobce nezavolal rychlou záchrannou službu a Policii ČR a namísto toho z místa nehody odešel a vozidlo následně nechal odtáhnout. Vzniklá škoda na vozidle OPEL Corsa byla Policií ČR vyčíslena podle nalezených poškozených částí cca na 20.000,-Kč. Dle správních orgánů obou stupňů měl žalobce tímto jednáním naplnit skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích pro porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“), když nesetrval na místě dotyčné dopravní nehody, při které došlo ke zranění osoby, až do příchodu policisty. A tímto jednáním měl žalobce rovněž naplnit skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích jednak pro porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, když předmětnou dopravní nehodu, při které došlo ke zranění osoby, neohlásil policistovi, dále pro porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. b) téhož zákona, když se nezdržel jednání, které bylo na újmu řádného vyšetření dotyčné dopravní nehody, při které došlo ke zranění osoby, neboť přemístil havarované vozidlo bez vyznačení situace a stop, dále pro porušení povinnosti zakotvené v ust. § 4 písm. c) stejného zákona, když se neřídil dopravními značkami, neboť předjížděl jiné vozidlo v místě, kde bylo předjíždění zakázáno vodorovným značením V1a – podélná čára souvislá, a jednak pro porušení povinnosti zakotvené v ust. § 18 odst. 1 téhož zákona, když při předjížděcím manévru nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a nejel pouze takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled. Současně žalobce soudu navrhl, aby zrušil i výše citované prvoinstanční rozhodnutí a žalovanému uložil povinnost nahradit mu náklady soudního řízení. V žalobě namítl, že není možné, aby byl za stejný skutek postižen, resp. potrestán, dvakrát, a to jak v řízení trestním, tak i řízení správním. Žalobce nesouhlasí s názorem žalovaného, že jej potrestal pouze za nerespektování vodorovné dopravní značky a dalších přestupků na úseku dopravy. Žalobce má za to, že v daném případě nelze jeho jednání považovat za různé skutky, protože se jedná o dílčí jednání naplňující skutkovou podstatu dvou různých trestných činů, k němuž došlo spácháním jednoho skutku. Žalobce přitom ve správním řízení upozorňoval na skutečnost, že v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou proti němu orgány činné v trestním řízení zahájily trestní stíhání pro trestní čin ublížení na zdraví podle ust. § 224 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákon“), a pro trestný čin neposkytnutí pomoci podle ust. § 208 trestního zákona, přičemž skutek popsaný v usnesení, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, zcela koresponduje se skutkem, pro který je řešen v přestupkovém řízení.

Dle žalobce je chybný názor žalovaného, že skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví a trestného činu neposkytnutí pomoci dopadají pouze na jednání žalobce, kdy došlo v důsledku jím zaviněné dopravní nehody ke zranění spolujezdce J. D., jemuž žalobce neposkytl pomoc, s tím že skutkové podstaty těchto dvou trestných činů již nepokrývají jednání žalobce, které bylo v rozporu s povinnostmi řidiče a spočívalo v jednotlivých povinnostech týkajících se nerespektování dopravního značení, nedodržení příslušných

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
75Ca 5/2009

ustanovení o rychlosti jízdy a porušení povinností účastníka dopravní nehody. Žalobce se neztotožňuje se stanoviskem žalovaného o tom, že jedním skutkem může být spácháno více trestných činů a že není ani vyloučeno, aby jedním skutkem byly naplněny znaky, jak určitého trestného činu, tak jiného správního deliktu, k jehož vedení je věcně příslušný správní orgán. Se žalovaným žalobce souhlasí pouze v tom směru, že trestné činy nejsou jediným druhem protispolečenských činů a že je velmi důležité odlišovat trestné činy od přestupků, které se od sebe navzájem liší především ve stupni společenské nebezpečnosti.

Dále žalobce uvedl, že pojem „skutek“ není v trestním zákoně ani trestním řádu definován, třebaže se tyto předpisy o pojmu „skutek“ zmiňují na několika místech, a tudíž vymezení pojmu „skutek“ je ponecháno právní teorii a právní praxi. V rámci nich je přitom zdůrazňováno, že je nutno rozlišovat a nezaměňovat pojmy „jednota skutku“ a „totožnost skutku“. Toto však žalovaný v případě žalobce nečinil, přičemž právní výklad vyslovený žalovaným jde nad rámec příslušných ustanovení zákona, dále je zcela účelový, odporuje smyslu příslušných zákonných ustanovení a vede k naprosto absurdním závěrům.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl, aby soud žalobu pro nedůvodnost zamítl. K věci uvedl, že definici pojmu „skutek“ vytvořila právní teorie, která skutkem rozumí určitou událost ve vnějším světě vyvolanou jednáním člověka. Dle žalovaného tak jeden skutek může naplňovat znaky jednoho trestného činu,je dním skutkem může být spácháno více trestných činů a není ani vyloučeno, aby jedním skutkem byly naplněny znaky jak určitého trestného činu, tak jiného správního deliktu, k jehož řešení je věcně příslušný správní orgán.

Dále žalovaný uvedl, že pro vymezení skutku je relevantní jednání a následek, který jím byl způsoben. Podstatu skutku je nutno spatřovat v jednání proto, že trestný čin stejně jako správní delikt je sám o sobě jednáním, přičemž jen takové děje, které jsou jednáním, jsou rozhodné pro trestní řízení či řízení o správním deliktu. V předmětné věci je pak podstatné to, že jednáním ve shora uvedeném smyslu rozumíme nikoli jakékoli jednání obviněného, ale pouze takové jednání, které je kauzální ke způsobenému následku. Skutková podstata trestných činů ublížení na zdraví a neposkytnutí pomoci tudíž dopadá na jednání, kdy došlo v důsledku dopravní nehody k ublížení na zdraví u spolujezdce J. D. a v návaznosti na tuto skutečnost k neposkytnutí pomoci dotyčnému spolujezdci. Obě skutkové podstaty tedy nemohou pokrývat jednání žalobce, které bylo v rozporu s povinnostmi řidiče ohledně nerespektování dopravního značení, nedodržení ustanovení o rychlosti jízdy a také porušení povinností účastníka dopravní nehody dle ust. § 47 odst. 4 zákona o silničním provozu. Přestože je toto jednání žalobce obsaženo v usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání, tak není zahrnuto ve skutkové podstatě shora definovaných trestných činů, když právní úprava obsažená v předpisech správního práva sleduje ochranu zcela odlišného společenského zájmu, a to zájmu na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Pokud tedy v usnesení o zahájení trestního stíhání byla v popisu skutku zmíněna skutečnost, že žalobce nepřizpůsobil rychlost jízdy a opustil místo dopravní nehody, je třeba to vnímat pouze jako celkové dokreslení skutkového děje a nikoliv jako zavazující a oproti znění trestního zákona rozšiřující vymezení skutkové podstaty trestného činu. V této souvislosti žalovaný poznamenal, že správní orgán napadeným rozhodnutím rovněž neviní žalobce ze spáchání přestupku ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. h) zákona o přestupcích – tedy ze způsobení dopravní nehody, při níž bylo jinému ublíženo na zdraví. Dle žalovaného jednání spočívající v nerespektování dopravního značení, nedodržení patřičné rychlosti jízdy a porušení povinností účastníka dopravní nehody je upraveno zákonem o přestupcích

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
75Ca 5/2009

a nikoliv trestním zákonem s tím, že zákonné znaky těchto skutkových jevů se nepřekrývají ani vzájemně nekonzumují, třebaže k nim došlo v bezprostřední časové souvislosti. Proto v daném případě postižení žalobce v přestupkovém řízení nelze považovat za porušení zásady, že fyzická osoba nemůže být postižena za jedno protiprávní jednání dvakrát.

Závěrem na podporu svého stanoviska k věci žalovaný poukázal na skutečnost, že Nejvyšší správní soud v obdobné kauze nepřisvědčil názoru stěžovatele o totožnosti skutku v případě, kdy odmítnutí dechové zkoušky mělo doprovázet spáchání trestného činu, ačkoliv zmínka o odepření vyšetření na alkohol byla rovněž obsažena v popisu trestného činu.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť právní zástupce žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není naprosto důvodná. Mezi účastníky řízení nebylo ve správním řízení a posléze ani v řízení před soudem žádného sporu ohledně skutkových okolností dopravní nehody - tj. že dne 11. 1. 2009 v 19.00 hod. žalobce řídil osobní motorové vozidlo tov. zn. OPEL Corsa po silnici č. I/27 od Žatce ve směru na Most a za obcí Velemyšleves ve stoupání v levotočivé zatáčce v místě, kde je předjíždění zakázáno vodorovným značením V1a – podélná čára souvislá, předjížděl osobní motorové vozidlo tov. zn. ROVER řízené V. T., přičemž žalobce při předjíždění dostal smyk, následně přejel do protisměru a poté pravou boční částí vozidla narazil do stromu stojícího vlevo vedle silnice. Dále mezi účastníky řízení bylo a nadále je nesporné to, že po

nehodě žalobce vystoupil z vozidla, a přestože při nehodě došlo ke zranění spolujezdce J. D., který posléze v Nemocnici v Žatci dal souhlas s vydáním lékařské zprávy o svých zraněních, tak žalobce nezavolal rychlou záchrannou službu a Policii ČR a namísto toho z místa nehody odešel a vozidlo následně nechal odtáhnout. Rovněž tak mezi účastníky řízení nebylo a není žádného sporu ohledně toho, že vzniklá škoda na vozidle OPEL Corsa byla Policií ČR vyčíslena podle nalezených poškozených částí cca na 20.000,-Kč.

Žalobce a žalovaný se ve správním řízení a v řízení před soudem neshodli „pouze“ v tom, zda žalobce na základě právě popsaných skutkových okolností inkriminované dopravní nehody mohl být uznán vinným správními orgány obou stupňů ze spáchání jednak přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích pro porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu, a jednak přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích pro porušení povinností zakotvených v ust. § 4 písm. c), ust.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
75Ca 5/2009

§ 18 odst. 1 a ust. § 47 odst. 4 písm. a) a písm. b) zákona o silničním provozu, ačkoliv vůči němu bylo na základě této dopravní nehody zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ust. § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a pro podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle ust. § 208 trestního zákona. Po zevrubném prostudování předloženého správního spisu dospěl soud k závěru, že správní orgány obou stupňů nikterak nepochybily, pokud se žalobcem zahájily přestupkové řízení a následně žalobce uznaly vinným ze spáchání výše specifikovaných přestupků, když tomuto jejich procesnímu postupu nebránilo ani ust. § 66 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích.

Dle ust. § 66 odst. 3 písm. b) zákona o přestupcích sice platí, že správní orgán má povinnost věc odložit v rámci přestupkového řízení tehdy, jestliže o skutku se koná trestní stíhání nebo řízení u jiného příslušného správního orgánu, nicméně v daném případě aplikace právě předestřeného ustanovení zákona o přestupcích ze strany správních orgánů nepřicházela v úvahu.

Z usnesení Policie ČR, KŘP Severočeského kraje, služba kriminální policie a vyšetřování, SKPV OOK – I. oddělení, Louny, ze dne 20. 3. 2009, č.j. KRPU-2063-2/TČ-2009-040771, které je součástí obsahu správního spisu, jenž byl předložen žalovaným, totiž nepochybně vyplývá, že vůči žalobci bylo v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle ust. § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a pro podezření ze spáchání trestného činu neposkytnutí pomoci podle ust. § 208 trestního zákona. Žalobci v rámci trestního stíhání bylo kladeno za vinu, že způsobil dopravní nehodu, při níž mělo dojít k těžkému ublížení na zdraví jeho spolujezdce J. D., a že žalobce této osobě po dopravní nehodě neposkytl potřebnou pomoc, ač tak učinit měl, neboť objektem těchto trestných činů je shodně „toliko“ život a zdraví lidí. Skutkové podstaty obou trestných činů tak nemohly pokrývat jednání žalobce, které bylo v rozporu s povinnostmi řidiče, jež vyplývají ze zákona o silničním provozu. Trestní stíhání žalobce se tak nepochybně konalo ohledně jiných skutků, než které byly předmětem jednání před správními orgány. V rámci správního řízení před žalovanými správními orgány se přitom žalobce zodpovídal právě z jednání, které bylo v rozporu s povinnostmi řidiče, jež vyplývají ze zákona o silničním provozu – tj. z porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu, když nesetrval na místě dotyčné dopravní nehody, při které došlo ke zranění osoby, až do příchodu policisty [čímž měl naplnit skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích], dále z porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. a) zákona o silničním provozu, když předmětnou dopravní nehodu, při které došlo ke zranění osoby, neohlásil policistovi, dále z porušení povinnosti zakotvené v ust. § 47 odst. 4 písm. b) téhož zákona, když se nezdržel jednání, které bylo na újmu řádného vyšetření dotyčné dopravní nehody, při které došlo ke zranění osoby, neboť přemístil havarované vozidlo bez vyznačení situace a stop, dále z porušení povinnosti zakotvené v ust. § 4 písm. c) stejného zákona, když se neřídil dopravními značkami, neboť předjížděl jiné vozidlo v místě, kde bylo předjíždění zakázáno vodorovným značením V1a – podélná čára souvislá, a také z porušení povinnosti zakotvené v ust. § 18 odst. 1 téhož zákona, když při předjížděcím manévru nepřizpůsobil rychlost jízdy svým schopnostem, vlastnostem vozidla a jiným okolnostem, které je možno předvídat, a nejel pouze takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled [čímž měl naplnit skutkovou podstatu přestupku podle ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích]. Je nepochybné, že právní úprava postihující právě vylíčené

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
75Ca 5/2009

jednání, která je obsažena v předpisech správního práva (zákon o přestupcích) a nikoliv práva trestního, sleduje zcela odlišný společenský zájem, a to zájem na bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích.

Na tomto místě je třeba poznamenat, že i když v usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce bylo v popisu skutkových okolností spáchání obou trestných činů při dopravní nehodě uvedeno i porušení shora předestřených povinností řidiče, které žalobci vyplývaly ze zákona o silničním provozu, tak toto žalobcovo jednání není zahrnuto ve skutkových podstatách výše definovaných trestných činů. Soud se shoduje se žalovaným, že zmínění porušení pravidel silničního provozu ze strany žalobce v usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba vnímat pouze jako celkové dokreslení skutkového děje a nikoliv jako zavazující a oproti znění trestního zákona rozšiřující vymezení skutkové podstaty trestného činu, když pro vymezení jednotlivých skutkových podstat trestných činů je určující zákonná úprava obsažená převážně v trestním zákoně. Nelze totiž zapomínat, že formulace skutkové podstaty trestného činu uskutečňuje ústavní zásadu, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech či majetku, lze za jeho spáchání uložit (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). Je pravdou, že trestní zákon ani trestní řád pojem „skutku“ nedefinují, nicméně definici vytvořila právní teorie, která skutkem rozumí určitou událost ve vnějším světě vyvolanou jednáním člověka (více o tom Novotný, O. a kol., Trestní právo hmotné – I. obecná část, Codex, Praha 1996, str. 69 a násl.). Pro vymezení skutku je relevantní jednání

a následek, který jím byl způsoben. Podstatu skutku je nutno spatřovat v jednání proto, že trestný čin, shodně jako správní delikt, je sám o sobě jednáním, přičemž jen takové děje, které jsou jednáním, jsou rozhodné pro trestní řízení či řízení o správním deliktu. Ve vztahu k předmětné věci je přitom podstatné, že jednáním ve shora uvedeném smyslu rozumíme nikoli jakékoli jednání obviněného, ale pouze takové jednání, které je kauzální ke způsobenému následku. Žalobce by měl vzít na vědomí fakt, že jeden skutek může naplňovat znaky jednoho trestného činu, že jedním skutkem může být spácháno více trestných činů (tzv. jednočinný souběh), přičemž že není ani vyloučeno, aby jedním skutkem byly naplněny znaky jak určitého trestného činu, tak jiného správního deliktu, o němž přísluší konat řízení správním orgánům. Tato skutečnost ostatně již byla konstatována i Nejvyšším správním soudem např. v jeho rozsudku ze dne 28. 4. 2009, č.j. 9 As 53/2008-60, který je dostupný na www.nssoud.cz.

Pro vyhodnocení důvodnosti žaloby má význam skutečnost, že jednání spočívající v nerespektování dopravního značení, nedodržení patřičné rychlosti jízdy a porušení povinností účastníka dopravní nehody je upraveno zákonem o přestupcích a nikoliv trestním zákonem, přičemž zákonné znaky těchto skutkových jevů se nepřekrývají ani vzájemně nekonzumují, i když k nim došlo v bezprostřední časové souvislosti ve vztahu k dvěma dalším žalobcovým skutkům, na které se vztahuje úprava obsažená v trestním zákoně (ublížení na zdraví podle ust. § 224 odst. 1, odst. 2 trestního zákona a neposkytnutí pomoci podle ust. § 208 trestního zákona). S ohledem na shora uvedené proto soud uzavírá, že v daném případě postižení žalobce v přestupkovém řízení nelze považovat za porušení zásady ne bis in idem - tj. že fyzická osoba nemůže být postižena za jedno protiprávní jednání dvakrát.

Dále soud uvádí, že dospěl shodně jako žalovaný a prvoinstanční správní orgán k závěru, že všechny listinné materiály obsažené ve správním spise jednotlivě a zejména ve svém souhrnu jednoznačně prokazují, že žalobce se dopustil přestupků, které jsou mu kladeny za vinu – ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. j) zákona o přestupcích pro porušení povinnosti

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
75Ca 5/2009

řidiče vymezené v ust. § 47 odst. 4 písm. c) zákona o silničním provozu a ve smyslu ust. § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích pro porušení povinností řidiče zakotvených v ust. ust. § 4 písm. c), ust. § 18 odst. 1 a ust. § 47 odst. 4 písm. a) a písm. b) zákona o silničním provozu.

Za dotyčný přestupek pak byla žalobci uložena pokuta ve výši 3.500,- Kč, což je zcela v souladu s ust. § 22 odst. 8 zákona o přestupcích, když podle tohoto ustanovení ve spojení s ust. § 12 odst. 2, odst. 12 téhož zákona bylo možno uložit mu pokutu od 2.500,-Kč do 5.000,-Kč. V daném případě tedy byla žalobci uložena sankce v podobě pokuty v rámci rozmezí stanoveného zákonem, a to uprostřed zákonné sazby, což odpovídá faktu, že ze strany správních orgánů obou stupňů nedošlo k překročení mezí správního uvážení a že byly jimi zohledněny skutkové okolnosti dotyčného případu a také výpis z karty řidiče, kde má žalobce zaznamenáno 5 přestupků proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu v posledních 3 letech.

O případné moderaci trestu za dotyčný přestupek soud nerozhodoval, neboť moderace trestu dle ust. § 78 odst. 2 s.ř.s. připadá v úvahu výlučně za předpokladu, že žalobce o ni požádá soud ve správní žalobě. Žalobce však o snížení či upuštění od trestu v předmětné žalobě nepožádal.

S ohledem na všechny uvedené skutečnosti soud tedy dospěl k závěru, že žaloba není z pohledu uplatněných žalobních námitek důvodná, neboť napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem, a proto žalobu ve výroku rozsudku ad I. podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. soud výroku rozsudku ad II. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný, který sice měl ve věci úspěch, jednak náhradu nákladů řízení nepožadoval, a navíc mu ani žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 31. ledna 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
8
75Ca 5/2009

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru