Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

75 A 23/2015 - 19Rozsudek KSUL ze dne 22.12.2016

Prejudikatura

1 As 1/2008 - 172


přidejte vlastní popisek

75A 23/2015-19

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Černým, Ph.D. v právní věci žalobce: L. Č., nar. „X“, bytem „X“, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14.7.2015, č.j. 2740/DS/2015, JID: 96672/2015/KUUK/Bal,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 14.7.2015, č.j. 2740/DS/2015, JID: 96672/2015/KUUK/Bal, jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Bílina, odboru dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 13.3.2015, č.j. MUBI 42248/2014/OD/Ju., ev.č. 109517/2015, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.000,- Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání 6 měsíců a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši 1.000,- Kč. Přestupku se měl dopustit tím, že dne 25.10.2014 v 15:32 hodin na silnici č. I/13 v katastru obce Ledvice jako řidič motorového vozidla tov.zn. BMW 740, r.z. „X“, překročil nejvyšší povolenou rychlost jízdy nejméně o 53 km/h, neboť mu byla hlídkou DI PČR naměřena silničním radarovým rychloměrem RAMWER10 C, v.č. 12/0035, rychlost jízdy 143 km/h, ačkoli

Pokračování
2
75A 23/2015

nejvyšší povolenou rychlostí mimo obec je 90 km/h, čímž porušil ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu.

V žalobě namítl, že žalovaný vydal napadené rozhodnutí na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a bez snahy zajistit potřebné důkazy. Uvedl, že žalovaný zamítl jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí s odůvodněním, že žalobce neprokázal své tvrzení v podaném odvolání, že důvodem jeho rychlé jízdy byla snaha o rychlé opuštění dvouproudé silnice a zastavení automobilu, aby se mohl věnovat synovi, který během jízdy trpěl nevolností, v čemž žalobce spatřuje jednání v krajní nouzi. Žalovaný jej přitom ani nevyzval k předložení žádného důkazu (např. lékařské zprávy), ačkoli jej žalobce v podaném odvolání upozornil, že nemá zkušenosti se správním řízením.

Žalobce nepopírá, že povolenou rychlost překročil, avšak podotkl, že hranici postihu pro přestupek dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu překročil pouze o 3 km/h, což jednak považuje za bagatelní, jednak podle něj nelze rychlost 3 km/h vědomě příliš ovlivnit a ani v případě kolize by rozdíl v rychlosti menší než 4 km/h nebyl markantní. Žalobce také upozornil na chybu v odůvodnění napadeného rozhodnutí, kde jej žalovaný nazývá panem Č.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí jako nedůvodné. Uvedl, že se s tvrzením žalobce, že jednal v krajní nouzi, vypořádal na str. 2 a 3 napadeného rozhodnutí, na nějž také odkázal. Žalovaný vysvětlil, že považuje za podstatné, že nevolnost syna měl žalobce řešit zpomalením jízdy a vyhledáním vhodného místa k zastavení, nikoli jízdou o rychlosti 143 km/h. Podle žalovaného ani reálně nehrozilo nebezpečí vdechnutí zvratků synem žalobce, neboť ke zvracení nedošlo, což má vyplývat i z odvolání žalobce. Zdravotní potíže syna žalobce nebylo dle žalovaného nutné prokazovat, když zvracení pouze hrozilo a rychlá jízda není opatřením, které by mělo zlepšit pocity nevolnosti přepravované osoby.

Ve vztahu k námitce žalobce, že hranici pro přestupek překročil bagatelně, odkázal žalovaný na str. 3 a 4 napadeného rozhodnutí, přičemž dodal, že si žalobce nesprávně vyložil rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14.12.2009, č.j. 5 As 104/2008-45, podle nějž je překročení nejvyšší povolené rychlosti o 3 km/h bagatelní, když žalobce překročil hranici nejvyšší povolené rychlosti o 53 km/h, čímž naplnil skutkovou podstatu přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu. Jeho jednání tudíž dle žalovaného nelze kvalifikovat jako mírnější přestupek. Ohledně nesprávného označení žalobce v odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný doplnil, že se ve dvou větách na str. 3 daného rozhodnutí vyskytla písařská chyba, kterou usnesením ze dne 2.11.2015 opravil.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce nevyjádřil s vyřízením věci bez jednání v zákonem stanovené lhůtě svůj nesouhlas, ačkoliv otom byl poučen ve výzvě zaslané mu soudem, a žalovaný tento postup výslovně navrhl v písemném vyjádření k žalobě.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle části třetí hlavy druhé prvního dílu s.ř.s., který vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a v ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí ve smyslu ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že rozhodnutí správního orgánu nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení, a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních bodů musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu nebo které

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
75A 23/2015

vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky v projednávané věci ovšem zjištěny nebyly.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu, který zde byl v době rozhodování žalovaného (dle ust. § 75 odst. 1 s.ř.s.), dospěl soud k závěru, že předmětná žaloba není důvodná.

Žalobce v první řadě namítl, že žalovaný nezjistil řádně skutkový stav věci, konkrétně skutečnosti vylučující protiprávnost jednání žalobce, když jej nevyzval k předložení žádného důkazu k prokázání jeho tvrzení o zdravotních potížích syna, v důsledku čehož nesprávně posoudil naplnění podmínek jednání žalobce v krajní nouzi.

Podle § 2 odst. 2 písm. b) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), není přestupkem jednání, jímž někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému zákonem, jestliže tímto jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil, a toto nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu platí, že na trestnost přestupků se aplikují obdobné principy a pravidla jako v případě trestných činů (např. rozsudek NSS ze dne 31.5.2007, č.j. 8 As 17/2007-135, všechny dostupné na www.nssoud.cz). Přestupkem může být pouze protiprávní čin. Chybí-li znak protiprávnosti, nelze odpovědnost za přestupek vyvozovat, protože se pak jedná o dovolené jednání, které, ačkoliv se svými znaky podobá přestupku, nenaplňuje skutkovou podstatu přestupku a není ani škodlivé pro společnost. Přestupkem proto nemůže být jednání, které formálně přestupku odpovídá, ale není dána jeho protiprávnost. Okolností vylučující protiprávnost je mj. krajní nouze dle § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích (srov. rozsudek NSS ze dne 6.2.2008, č.j. 1 As 1/2008-172).

Pro možnost aplikace institutu krajní nouze vyžaduje zákon o přestupcích odvracení nebezpečí přímo hrozícího zájmu chráněnému zákonem. Jako další podmínky stanovuje zákon o přestupcích proporcionalitu jednání (jednáním nebyl způsoben zřejmě stejně závažný následek než ten, který hrozil) a subsidiaritu jednání (nebezpečí nebylo možno v dané situaci odvrátit jinak). Výše uvedené zákonné předpoklady musí být naplněny kumulativně, chyb-íli jeden z nich, nelze institut krajní nouze aplikovat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25.3.2010, č.j. 5 As 72/2009-50).

Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu I. stupně a žalovaného především plyne závěr, že v případě žalobce nebyla splněna podmínka subsidiarity jednání, neboť žalobcem tvrzené nebezpečí při ústním jednání před správním orgánem I. stupně (pocit nevolnosti jeho osmiletého syna, který mu říkal, že bude zvracet) bylo možné odvrátit jiným způsobem než překročením nejvyšší povolené rychlosti o nejméně 53 km/h, a sice zpomalením, případně zastavením na vhodném místě při okraji komunikace, zvláště když samotná rychlá jízda žalobce mohla naopak pocity nevolnosti vyvolat. Již nenaplnění této podmínky přitom postačuje k vyloučení aplikace institutu krajní nouze v případě žalobce. Žalovaný pak pouze nad rámec uvedeného dodal, že žalobce ani nedoložil své tvrzení, že jeho syn trpěl reálnými zdravotními potížemi (např. lékařskou zprávou o vyšetření či zdravotním stavu syna). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného je rovněž zřejmé, že žalovaný skutečně posuzoval případ a odvolací námitky žalobce, nikoli jiné osoby.

V projednávané věci dospěl soud k závěru, že správní orgány obou stupňů zjistily všechny potřebné skutečnosti pro objasnění skutkového stavu věci, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro vydání rozhodnutí. Již ze samotného tvrzení žalobce, uplatněného při

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
75A 23/2015

ústním jednání před správním orgánem I. stupně, že nejvyšší povolenou rychlost překročil proto, že se jeho synovi udělalo špatně a říkal, že bude zvracet, totiž plyne, že předmětné jednání žalobce není způsobilé naplnit podmínky krajní nouze zakotvené v ust. § 2 odst. 2 písm. b) zákona o přestupcích, proto soud považuje za správný postup správních orgánů obou stupňů, že nepřistoupily k prokazování tohoto tvrzení, které by bylo nadbytečné a pouze by protáhlo délku správního řízení.

Soud tedy sdílí názor žalovaného a správního orgánu I. stupně, že žalobcem tvrzené nebezpečí bylo možné v dané situaci, kterou žalobce navíc v podaném odvolání popsal tak, že povětrnostní podmínky byly příznivé, jeho vozidlo bylo ve výborném technickém stavu a dalšími účastníky provozu bylo jedno nákladní a jedno policejní vozidlo, odvrátit jinak, a sice zpomalením, upravením způsobu jízdy žalobce (plynulou jízdou) až zastavením na vhodném místě u krajnice, a že naopak zrychlení ve snaze co nejdříve opustti silnici I/13 nepředstavovalo vhodný způsob odvrácení daného

nebezpečí, ba dokonce jej mohlo i přivodit.

Navazující tvrzení žalobce v podaném odvolání, že jeho syn mohl zvratky vdechnout, popřípadě mohlo dojít k dalšímu zhoršení stavu, je samo o sobě hypotetické povahy, když představuje ještě vzdálenější nebezpečí a méně pravděpodobné oproti jeho původnímu tvrzení, že se jeho synovi teprve chtělo zvracet. Podle tvrzení žalobce v řízení před správními orgány tak mohlo v projednávané věci hrozit nejvýše pozvracení osmiletého syna žalobce. Žalobce však podstatným překročením nejvyšší dovolené rychlosti, kterým spáchal přestupek proti bezpečnosti a plynulosti provozu dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu, porušil chráněný zájem, aby řidiči vozidel dodržovali v provozu na pozemních komunikacích nejvyšší dovolenou rychlost, konkrétně mimo obec rychlost nejvýše 90 km/h (v případě řidiče motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg). Při porovnání v kolizi stojících zájmů je zjevné, že překročení nejvyšší povolené rychlosti jízdy o nejméně 53 km/h, a tím porušení jednoho z pravidel bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, jímž žalobce mohl ohrozit život, zdraví i majetek ostatních účastníků silničního provozu, kteří se dle tvrzení žalobce v podaném odvolání na dané silnici nacházeli, včetně sebe a svého syna, je závažnější než nebezpečí, že se osmiletý syn žalobce pozvrací v autě.

Jelikož musí být zákonné podmínky institutu krajní nouze naplněny kumulativně a soud má stejně jako správní orgány obou stupňů za to, že nebyla splněna podmínka subsidiarity jednání žalobce, přičemž také neshledal naplnění podmínky proporcionality, není třeba zjišťovat splnění

podmínky přímo hrozícího nebezpečí a prokazovat jeho existenci a míru, do jaké byla hrozba nevolnosti (pozvracení) syna žalobce bezprostřední.

Jako neopodstatněnou pak shledal soud i další námitku žalobce, že svým jednáním nenaplnil znaky přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu. Z obsahu správního spisu, který žalobce nerozporoval, plyne, že žalobce překročil nejvyšší dovolenou rychlost nejméně o 53 km/h, když se pohyboval rychlostí nejméně 143 km/h v úseku mimo obec, kde měl dle ust. § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu jet rychlostí nejvýše 90 km/h, neboť mu byla radarem naměřena rychlost 148 km/h a zohledněna odchylka měření 5 km/h. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce při řízení vozidla překročil nejvyšší dovolenou rychlost mimo obec o 50 km/h a více, naplnil všechny znaky skutkové podstaty přestupku dle ust. § 125c odst. 1 písm. f) bodu 2 zákona o silničním provozu, nikoli bodu 3 téhož zákonného ustanovení, k jejichž naplnění postačuje překročení nejvyšší dovolené rychlosti mimo obec o 30 km/h a více. Materiální stránka daného přestupku byla rovněž naplněna, neboť s žalobcem byl ve vozidle jeho syn a na silnici další účastníci

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
75A 23/2015

provozu, které mohl svým jednáním ohrozit, a vzhledem k absenci významných okolností, které by vyloučily, aby byl jednáním žalobce porušen výše uvedený právem chráněný zájem společnosti .

S ohledem na shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně soud v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode

dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmekšání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 22. prosince 2016

JUDr. Petr Černý, Ph.D., v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru