Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

42 Az 33/2016 - 18Rozsudek KSUL ze dne 06.09.2016


přidejte vlastní popisek

42Az 33/2016-18

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: M. I. C., nar. „X“, státní příslušnost Ukrajina, t.č. ZZC Drahonice, Drahonice u Lubence 41, Podbořany, zastoupeným Mgr. Ing. Janem Procházkou, LL. M. evropským advokátem, se sídlem Nile House, Karolinská 654/2, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, Odbor azylové a migrační politiky, P.O. Box 21/OAM, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25.7.2016, č.j. OAM-89/LE-DR01-LE23-PS-2016, Ev.č. „X“,

takto:

I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25.7.2016, č.j. OAM-89/LE-DR01-LE23-PS-2016, Ev.č. „X“, kterým bylo rozhodnuto, že je ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zák. č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon o azylu“), žalobce zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců s tím, že ve smyslu § 46a odst. 5 zákona o azylu je doba trvání zajištění stanovena do 7.11.2016.

Žalobce namítal, že z napadeného rozhodnutí nevyplývají žádné skutkové skutečnosti, které by mohly dostatečně odůvodňovat závěr žalovaného, že v případě žalobce existuje důvodné podezření, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Žalovaný pouze uvedl, že žalobce přicestoval na území České republiky v květnu 2016 a do svého zadržení policií v červenci 2016 měl dostatek času na podání žádosti o mezinárodní ochranu. Ovšem možnost podat žádost o mezinárodní ochranu dříve je pouze jednou skutečností, ze které lze dovozovat účelovost podání žádosti, nikoli však postačující. Dle žalovaného tato skutečnost musí být doplněna kvalifikovaným hodnocením Pokračování
2
42Az 33/2016

žádosti o mezinárodní ochranu, které je provedeno na základě informací, které má správní orgán k dispozici. Jde zejména o skutečnosti, které žadatel ve své žádosti či při pohovoru uvádí, z jaké země pochází, jaká je tam situace, jaká je úspěšnost žadatelů z této země a podobně. Teprve posouzením uvedených skutečností je možné dle žalobce usoudit na případnou účelovost podané žádosti o mezinárodní ochranu. Takové úvahy však dle žalobce v předmětném rozhodnutí nejsou obsaženy. Dále žalobce poukázal na skutečnost, že žalovaný považuje podanou žádost za účelovou. Dle žalobce účelová žádost odpovídá pojmu použitém v zákoně o azylu, a to žádosti zjevně nedůvodné ve smyslu § 16 zákona o azylu. Žalobce trvá na tom, že pokud žalovaný označuje žádost o azyl za nikoli zjevně nedůvodnou, pak se současně nemůže jednat o žádost účelově podanou ve smyslu § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Současně žalobce zdůraznil, že žalovaný nezjišťoval skutkový stav a pouze převzal závěry Policie ČR učiněné v souvislosti se zajištěním žalobce za účelem správního vyhoštění. Vzhledem k absenci dokazování tak žalovaný nebyl schopen zohlednit okolnosti, za kterých žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu, neboť tyto okolnosti nebyly zjišťovány při zajišťování za účelem správního vyhoštění. Z uvedených důvodů dle žalobce žalobou napadené rozhodnutí nesplňuje nároky kladené na odůvodnění správního rozhodnutí a není založeno na skutkovém stavu zjištěném v souladu s § 3 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).

Žalobce dále zdůraznil, že podmínkou pro možnost zajištění cizince dle § 46a je nemožnost účinného uplatnění zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu. Dle žalobce se však s touto otázkou žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí nevypořádal. Aby mohlo být rozhodnutí o nemožnosti uložení žádné z alternativ zvláštních opatření považováno za přezkoumatelné, je dle žalobce nutné, aby se správní orgán vyjádřil ke každé z alternativ a uvedl, z jakého důvodu nelze danou alternativu uplatnit. Žalovaný se dle žalobce spokojil pouze s konstatováním, že žalobce nevycestoval z územní České republiky v době stanovené v rozhodnutí o správním vyhoštění a odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp. zn. 9 Asz 192/2014, kde bylo konstatováno, že za situace, kdy cizinec nevycestoval z území v době stanovené rozhodnutím o správní vyhoštění, je zásadně vyloučeno uložení zvláštního opatření namísto zajištění. Odkaz na výše uvedený rozsudek je dle žalobce zcela nepřípadný, neboť tento rozsudek se týká zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle § 124 odst. 1 písm. c) zák. č. 326/1999 Sb. Režim zajištění žalobce však spadá pod zcela jiný režim zákona o azylu, který stanovuje odlišné důvody zajištění cizince a zároveň jiné alternativy k zajištění. Dle žalobce je možnost uložení zvláštního opatření limitována pouze v případě, že žalobce v minulosti porušil povinnost uloženou mu zvláštní opatřením. V ostatních případech je vždy nutno zkoumat možnost uložení zvláštního opatření a závěr tohoto přezkumu je nutno řádně zdůvodnit.

Dále žalobce namítal, že není dostatečně odůvodněna délka trvání jeho zajištění. Žalovaný se totiž zabýval maximální délkou doby zajištění, namísto stanovení lhůty přiměřené. Žalobce trvá na tom, že doba trvání zbavení svobody nesmí přesáhnout přiměřenou lhůtu nezbytnou pro dosažení sledovaného cíle. V rozhodnutí tedy nemá být uvedeno, jak dlouho je možné žalobce držet v zařízení, ale jak dlouho je nezbytné jej držet v zařízení pro zajištění cizinců s ohledem na dosažení sledovaného cíle. Dle žalobce skutečnost, že řízení o mezinárodní ochraně bude v první instanci trvat přibližně 106 dnů, není relevantním argumentem pro závěr, že žalobce má být zajištěn právě oněch 106 dnů. Délka zajištění činí na žalobce dojem účelovosti. Dle jeho názoru byla délka zajištění stanovena tak, aby mohl být žalobce v zařízení pro zajištění cizinců co nejdelší dobu. Takový postup považuje žalobce za nezákonný.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
42Az 33/2016

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Žalovaný stručně zrekapituloval průběh správního řízení a zjištěné skutkové okolnosti případu. Zdůraznil, že trvá na tom, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána účelově, neboť ji žalobce měl a mohl podat dříve, když jím uvedené důvody existovaly již před jeho zajištěním a nic mu nebránilo tuto žádost podat. Zdůraznil, že hlavním motivem žalobce k cestě do České republiky byl záměr zde nelegálně pracovat. Vědomě si žalobce nezajistil příslušné pobytové oprávnění za tímto účelem. Chování žalobce dle žalovaného tedy ukazuje na nerespektování a obcházení právního řádu České republiky.

Dále žalovaný zdůraznil, že při rozhodování o zajištění vycházel nejen ze zjištění policie z řízení o zajištění žalobce dle zákona o pobytu cizinců, ale zejména z obsahu samotné žádosti o mezinárodní ochranu a z pohovoru k této žádosti ze dne 28.7.2016.

K úvaze žalobce o totožnosti obsahu pojmů „účelová žádost“ a „zjevně nedůvodná žádost“ žalovaný uvedl, že úvaha žalobce je nesprávná, neboť ztotožňuje dva rozdílné režimy, tj. úkon spočívající v „podání“ žádosti (účelové podání) a úkon spočívající v „posouzení obsahu“ žádosti (zjevně nedůvodná žádost). Dle žalovaného je tedy jednoznačný rozdíl mezi účelovostí podání a obsahovou zjevnou nedůvodností.

Žalovaný trval na tom, že se dostatečně vypořádal s otázkou možnosti uplatnění zvláštních opatření. Zdůraznil, že v dostatečné míře prokázal nerespektování českého právního řádu ze strany žalobce, žalobce pak neprokázal žádné bydliště, neprokázal se žádným dokladem totožnosti a svoji totožnost tajil. Dle žalovaného z veškerého chování žalobce je tak zjevné, že rozhodně není možné se domnívat, že uložení zvláštního opatření by bylo dostatečné k zabezpečení jeho účasti v řízení ve věci mezinárodní ochrany.

Žalovaný rovněž trval na tom, že doba zajištění byla stanovena v souladu se zákonem na 110 dnů a její výpočet je v rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem odůvodněn.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a s ustanovením § 46a odst. 8 zákona o azylu bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s. která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, ke kterým musí přihlížet bez návrhu nebo které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Primárně se soud zabýval námitkou, že z obsahu žalobou napadeného rozhodnutí nevyplývají skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr žalovaného, že byly naplněny důvody pro zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
42Az 33/2016

Dle citovaného ustanovení může ministerstvo v případě nutnosti rozhodnout o zajištění žadatele o udělení mezinárodní ochrany v přijímacím středisku nebo v zařízení pro zajištění cizinců, nelze-li účinně uplatnit zvláštní opatření, jestliže byla žádost o udělení mezinárodní ochrany podána v zařízení pro zajištění cizinců a existují oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve.

Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval, že „jmenovaný pobýval v ČR dle své výpovědi již od května 2016, o udělení mezinárodní ochrany však požádal teprve po svém zadržení policií, zajištění a umístění do zařízení pro zajištění cizinců. Učinil tak tedy teprve po třech měsících pobytu na území a poté, co zde pobýval již nelegálně. Během tohoto období se mohl na území ČR pohybovat a mohl se tedy dostavit buď na příslušný orgán Policie ČR, či přímo do přijímacího střediska Ministerstva vnitra ČR a podat žádost o mezinárodní ochranu. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu tedy nesporně měl. Žádost však podal teprve tehdy, když s ním bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění a výkon vyhoštění se stal díky jeho zajištění Policií ČR reálným.“ Dále žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí konstatoval: „V průběhu správního řízení o vyhoštění, resp. o zajištění dle zákona o pobytu cizinců, vedených OPKPE Praha, se vyjadřoval v tom smyslu, že jeho vycestování z ČR nic nebrání. Z jeho jednání je tedy patrné, že jeho žádost o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze s cílem legalizovat si pobyt a vyhnout se uloženému vyhoštění.“ Dále je v rozhodnutí uvedeno, že „z výpovědí jmenovaného, ani z jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany nevyplynulo naprosto nic, co by jmenovanému nebylo známo již před jeho zajištěním nebo by mu bránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu.

Z výše uvedených citací dle soudu jednoznačně vyplývá, že se předmětnou otázkou žalovaný zcela přezkoumatelným způsobem zabýval. V žalobou napadeném rozhodnutí tak jsou uvedeny dostatečné důvody pro aplikaci § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu na daný případ. Proto soud shledal v tomto směru rozhodnutí plně přezkoumatelným.

Dále se soud zabýval věcnou správností závěrů žalovaného, že v daném případě byly naplněny důvody pro aplikaci ustanovení § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. K naplnění uvedeného ustanovení musí být splněny kumulativně tři skutečnosti.

Za prvé, žádost o mezinárodní ochranu musí být podána v zařízení pro zajištění cizinců, což se nepochybně stalo. Tato podmínka tedy byla naplněna. Za druhé musí existovat oprávněné důvody se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Z obsahu správního spisu vyplývá, že se žalobcem bylo zahájeno správní řízení o správním vyhoštění, neboť pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a víza, ač k tomu není oprávněn, nebo bez platného oprávnění k pobytu. Policií ČR byl zajištěn právě za účelem realizace správního vyhoštění. Žalobce tedy podal svou žádost o mezinárodní ochranu právě v okamžiku, kdy reálně hrozilo, že bude realizováno jeho správní vyhoštění. Z uvedených skutečností se lze dle soudu zcela jednoznačně oprávněně domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. Tuto podmínku tedy soud považuje rovněž za naplněnou.

Poslední podmínkou pro možnost aplikace je skutečnost, že cizinec mohl o udělení mezinárodní ochrany požádat již dříve. Ve vztahu k naplnění této podmínky správní orgán

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
42Az 33/2016

zcela správně poukázal na skutečnost, že žalobce pobýval na území České republiky několik měsíců a nic mu nebránilo v podání žádosti o mezinárodní ochranu. Důvody, které ve své žádosti uplatnil, mu byly jednoznačně známy již v době příjezdu na území České republiky. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že žalobce měl možnost svou žádost o mezinárodní ochranu podat i dříve než byl zajištěn Policií ČR za účelem realizace správního vyhoštění. I tato třetí podmínka byla tedy dle soudu naplněna.

Jak bylo výše uvedeno, byly kumulativně naplněny všechny tři podmínky k tomu, aby mohl být na žalobce aplikováno ustanovený § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou.

K námitce žalobce, ve které ztotožňuje pojem „účelovost“ pojmem „zjevná nedůvodnost“ soud uvádí následující. Skutečnost, že žalovaný v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí označil podání žádosti o mezinárodní ochranu ze strany žalobce za účelové nelze nikterak dávat do souvislosti s posuzování skutečnosti, zda o předmětné žádosti o mezinárodní ochranu je možné rozhodnout v souladu s § 16 zákona o azylu s tím, že se jedná o žádost zjevně nedůvodnou. Když označil žalovaný podanou žádost za účelovou, hodnotil tím pohnutky, které vedly žalobce k jejímu podání, když, jak bylo již výše uvedeno, dospěl k závěru, že byla předmětná žádost podána dle žalovaného za existence oprávněných důvodů se domnívat, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání podle evropského zatýkacího rozkazu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu odnětí svobody do ciziny, nebo je pozdržet. Žalovaný tím hodnotil účel, za jakým byla žádost podána. Ovšem v souladu s ustanovením § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu musí k tomu, aby žádost o mezinárodní ochranu bylo možné hodnotit jako zjevně nedůvodnou a rozhodnout o ní ve zkráceném řízení, ještě jedna zásadní skutečnost, a to skutečnost, že cizinec v žádosti neuvádí skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a zákona o azylu. Poukaz (byť velice stručný) na uvedené azylově relevantní důvody však v žalobcově žádosti je. Proto ji nelze považovat za zjevně nedůvodnou, přestože správní orgán dospěl k závěru, že byla podána účelově.

Dále se soud zabýval námitkou žalobce, že žalobou napadené rozhodnutí není přezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k závěrům o nemožnosti aplikace zvláštních opatření uvedených v § 47 zákona o azylu, kterými se rozumí rozhodnutím Ministerstva vnitra uložená povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném ministerstvem, nebo osobně se hlásit Ministerstvu vnitra v době ministerstvem stanovené.

Žalovaný nemožnost využití zvláštních opatření odůvodnil v žalobou napadeném rozhodnutí na str. 4, kde uvedl, že v rámci správního řízení bylo prokázáno, že žalobce porušoval právní předpisy České republiky, když vědomě pobýval na jejím území bez platného cestovního dokladu a bez víza. V okamžiku, kdy byl v souvislosti s podezřením ze spáchání krádeže zadržen policií, bylo s ním zahájeno správní řízení o vyhoštění a byl zajištěn, se pokouší důsledkům svého protizákonného jednání uniknout podáním žádosti o mezinárodní ochranu. Je tedy dle žalovaného zřejmé, že žalobce ve snaze vyhnout se své povinnosti vycestovat a případné realizaci správního vyhoštění hodlá využít všech prostředků. Žalovaný dospěl v žalobou napadeném rozhodnutí k závěru, že vzhledem k evidentní účelovosti žalobcova jednání a s přihlédnutím k jeho protiprávnímu jednání, včetně jednání

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
42Az 33/2016

majícího znaky majetkové trestné činnosti by uplatnění zvláštního opatření dle § 47 zákona o azylu nebylo účinné.

Na základě výše uvedeného dospěl soud k závěru, že ve vztahu k možnosti využití zvláštních opatření dle § 47 vůči žalobci je žalobou napadené rozhodnutí dostatečně odůvodněno a je tedy plně přezkoumatelné.

K otázce věcné správnosti závěrů žalovaného k uvedené otázce soud uvádí následující. Žalovaný, jak již bylo výše zmíněno, v žalobou napadeném rozhodnutí uvedl skutečnosti, které dle jeho názoru zpochybňují závěr, že žalobce při využití zvláštních opatření bude se správním orgánem v řízení o azylu řádně spolupracovat a případně bude respektovat důsledky negativního rozhodnutí ve věci. Tím dle názoru soudu dostatečně odůvodnil svůj závěr, že v případě žalobce nelze využít zvláštních opatření dle § 47 zákona o azylu.

Pro úplnost soud poznamenává, že žalovaný vůbec na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2014, sp.zn. 9 Azs 192/2014, s jehož možností aplikace na daný případ žalobce polemizoval, nezmiňoval.

Tuto námitku tedy soud s ohledem na vše výše uvedené shledal rovněž jako nedůvodnou.

K námitce týkající se doby trvání zajištění žalobce uvádí soud, že k otázce odůvodnění stanovené doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců se již opakovaně vyslovil Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 21. 5. 2014, č.j. 6 Azs 33/2014 – 45. Soud konstatuje, že uvedené odůvodnění stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců je dostatečné, neboť žalovaný počítá se standardní zákonnou lhůtou k provedení řízení, stejně jako s dalšími navazujícími úkony. Z rozhodnutí je zřejmé, že žalovaný při stanovení doby setrvání v zařízení pro zajištění cizinců provedl konkrétní a dostatečnou úvahu o pravděpodobné délce trvání řízení a stanovená délka zajištění odpovídá smyslu a účelu samotného zajištění cizince dle § 46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu.

I tuto námitku žalobce tedy shledal soud jako nedůvodnou.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji ve výroku ad I. rozsudku podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
7
42Az 33/2016

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 6. září 2016
Mgr. Václav Trajer v. r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru