Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

42 A 26/2014 - 21Rozsudek KSUL ze dne 06.01.2015


přidejte vlastní popisek

42A 26/2014-21

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: a) A. H., nar. „X“, b) B. H., nar. „X“, c) F. H., nar. „X“, d) B. H., nar. „X“, e) A. H., nar. „X“, f) A. H., nar. „X“, g) S. H., nar. „X“, h) G. H., nar. „X“, i) S. H., nar. „X“, j) E. H., nar. „X“, všichni státní příslušnost Kosovo, všichni zajištěni v ZZC Běl-áJezová, 294 21 Bělá pod Bezdězem, všichni zastoupeni Organizací pro pomoc uprchlíkům, se sídlem Kovářská 4, Praha 9, proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort, Masarykova 27, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 29.11.2014, č.j. KRPU-267452-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267432-20/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267431-17/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267437-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267460-19/ČJ-2014-040022-DB-ZZ a č.j. KRPU-267817-15/ČJ-2014-040022-DB-ZZ,

takto:

I. Rozhodnutí Policie ČR, Krajské ředitelství policie Ústeckého kraje, Odbor cizinecké policie, Oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 29.11.2014, č.j. KRPU-267452-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267432-20/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267431-17/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267437-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267460-19/ČJ-2014-040022-DB-ZZ a č.j. KRPU-267817-15/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, se z r u š u j í pro vady řízení a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokračování
2
42A 26/2014

Odůvodnění:

Žalobci se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhali zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne, 29.11.2014, č.j. KRPU-267452-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267432-20/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267431-17/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267437-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, č.j. KRPU-267460-19/ČJ-2014-040022-DB-ZZ a č.j. KRPU-267817-15/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, kterými bylo rozhodnuto, že se žalobci a) až f) zajišťují za účelem předání podle právního předpisu Evropského společenství s tím, že doba zajištění byla stanovena na 90 dnů od okamžiku omezení osobní svobody.

Žalobci a) a b) A. a B. H. jsou rodiči sedmi dětí – žalobců d) až j) B., A., S., A., G., S. a E. Žalobce c) F. H. je bratrem žalobce a). Otec rodiny A. H. je těžce zdravotně postižený – po epileptickém záchvatu ochrnul na polovinu těla. Pětiletý S. je také těžce zdravotně postižený. Děti S. a B. trpí stejně jako otec epilepsií. Žalobci přicestovali z Kosova do Maďarska, kde po zadržení policií podali žádost o mezinárodní ochranu. Následně vycestovali z území Maďarska automobilem směrem do SRN, kde mají příbuzné a kde chtěli opět požádat o mezinárodní ochranu. V průběhu cesty byli zajištěni českou policií.

Žalobci namítli, že napadená rozhodnutí jsou nezákonná už jenom z toho důvodu, že se žalobci g) až j) nebylo jednáno jako s účastníky řízení a jejich zájmy nebyly v řízení chráněny. Uvedení žalobci nebyli v rozhodnutí svých rodičů vůbec uvedeni. Tito žalobci byli umístěni do ZZC v důsledku zajištění svých rodičů, tím bylo zasaženo do jejich práv. Žalovaný se dle žalobců v žalobou napadených rozhodnutích nikterak nevypořádal se zásahem do práv nezletilých žalobců g) až j), k němuž došlo v důsledku zajištění jejich rodičů. S poukazem na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 21.10.2008, č.j. 8 As 47/2005-86, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2011, č.j. 7 As 103/2011-54, trvali žalobci g) až j) na tom, že jsou aktivně legitimováni k podání předmětné žaloby.

Dále žalobci namítli, že zajištění nezletilých žalobců g) až j) v uzavřeném, polovězeňském prostředí je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte. Zdůraznili, že podle čl. 3Úmluvy o právech dítěte publikované pod č. 104/1991 Sb. (dále jen „Úmluva o právech dítěte“), je zájem dítěte předním hlediskem při jakémkoliv rozhodování o osudu dítěte a správní orgány ho musí mít při rozhodování na zřeteli. S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2011, č.j. 7 As 103/2011-54, zdůraznili, že správní orgán dle jejich názoru hrubě pochybil, když při rozhodování o zbavení osobní svobody rodiny se sedmi dětmi, z toho pěti nezletilými, vůbec nepřihlédl k nejlepšímu zájmu dětí a nepřihlédl ani k možnému zásahu do rodinného a soukromého života rodiny. Namítají, že zbavení osobní svobody dítěte nemůže být v zásadě nikdy v nejlepším zájmu dítěte. Žalobci zdůraznili, že i kdyby nebylo jiné alternativy než rodiče dětí zajistimt, usí státní orgány vždy zvážit, jestli není pro dítě lepší alternativa jeho rodiče nezajistit. Žalobci trvají na tom, že žalobou napadená rozhodnutí jsou v rozporu s Úmluvou o právech dítěte.

Žalobci poukázali na stanoviska Výboru OSN pro lidská práva, Výboru OSN pro práva dítěte, na Doporučení Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a vyjádření Výboru Rady Evropy proti mučení, dle kterých je zajišťování dětí z důvodu pobytového statutu jejich rodičů v rozporu s nejlepším zájmem dítěte a je proto nepřípustné.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
42A 26/2014

Žalobci dále namítají, že byli zajištěni vrozporu s čl. 28 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26.6.2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“). Zejména namítají, že byli zajištěni automaticky, a to jenom na základě skutečnosti, že se na ně vztahuje Dublinské nařízení. Zdůraznili, že každý cizinec, který podal žádost o mezinárodní ochranu v jiném členském státě EU, území tohoto státu opustil a následně vstoupil na území České republiky, se v České republice nachází neoprávněně a lze ho tedy zajistit podle § 129 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Zákon o pobytu cizinců při tom nedává správnímu orgánu možnost diskrece, tj. možnost nezajistit cizince, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na územ,í na kterého se vztahuje Dublinské nařízení. V tomto ohledu je dle žalobců § 129 odst. 1 zákon o pobytu cizinců v rozporu s čl. 28 Dublinského nařízení, protože předpokládá zajištění každého cizince, na kterého se vztahuje řízení dle Dublinského nařízení. Žalobci trvají na tom, že správní orgány měly přednostně aplikovat Dublinské nařízení a posoudit případ žalobců individuálně s přihlédnutím na jejich životní situaci a všechny okolnosti, které vyšli najevo. Žalobci jsou přesvědčeni, že pokud by správní orgán takto postupoval, nemohl by rozhodnout o tak přísném opatření, jakým je zbavení osobní svobody na dobu 90 dnů.

Dále žalobci namítli, že správní orgán neprokázal v žalobou napadeném rozhodnutí existenci vážného nebezpečí útěku. Trvali na tom, že samotná skutečnost, že opustili Maďarsko za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu v jiném členském státě, ještě neznamená, že v jejich případě existuje vážné nebezpečí útěku, tj. že by se nepodrobili případnému rozhodnutí o jejich předání do členského státu příslušného k posouzení jejich žádostí o mezinárodní ochranu. Pokud by přistoupil správní orgán k takovéto interpretaci pojmu „existence vážného nebezpečí útěku“, došlo by dle žalobců opět k plošnému zajišťování všech žadatelů o mezinárodní ochranu v jiných členských státech EU, kteří na území České republiky vstoupili. Právě automatické zajišťování uprchlíků však Dublinské nařízení zakazuje. Dále žalobci zdůraznili, že v žalobou napadených rozhodnutích zcela absentuje individuální posouzení existence vážného nebezpečí útěku u jednotlivých žalobců. Žalobci rovněž poukázali na skutečnost, že formulace „vážné“ nebezpečí útěku v ustanovení čl. 28 Dublinského nařízení evokuje, že se musí jednat o jednání natolik závažné, které by odůvodňovalo zbavení osobní svobody za účelem realizace předání. Takový „vážný“ důvod však u žalobců neexistuje.

Žalobci rovněž důrazně namítají, že jejich zajištění na 90 dnů je nepřiměřené k zájmu společnosti na jejich předání dle Dublinského nařízení a je nepřiměřené i ve vztahu k jednání, kterého se dopustili. Poukázali na skutečnost, že ZZC Bělá-Jezová je zařízení určené převážně k zajištění cizinců za účelem realizace jejich vyhoštění z území České republiky. Zařízení není určené ani uzpůsobené pro žadatele o mezinárodní ochranu. Nejsou zde vytvořeny podmínky, které by vyhovovaly potřebám osob prchajících před pronásledováním nebo válkou. Rodiny zde nemají potřebné soukromí, a zajištění výrazně zasahuje do prožívání jejich rodinného a soukromého života. Zajištění má nepříznivý dopad na psychický a fyzický vývoj nezletilých žalobců, který je badatelný již po několika dnech zajištění. Dětem je zde podáváno stejné jídlo jako dospělým. Rodina nemá možnost přípravy vlastního jídla. Prostředí připomíná vězení. Ubytovací prostory jsou oddělené plotem s ostnatým drátem a cizinci jsou střeženi a eskortováni bezpečnostní službou v uniformách

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
42A 26/2014

s vysílačkami. Zajištění uprchlíci jsou ubytováni společně sosobami, které čekají na nucené vyhoštění do země původu. Žalobci proto neustále prožívají strach, že budou vráceni do země původu – do nebezpečí, před kterým utíkají. Zajištění je nepřiměřené rovněž vzhledem ke zdravotnímu postižení některých žalobců. V důsledku zajištění jsou žalobci vystaveni neustálému stresu, což je pro žalobce trpící epilepsií životu nebezpečné. Obzvláště obtížný je život v zajištění pro těžce postiženého pětiletého Shabana. Žalobci trvali na tom, že z žalobou napadených rozhodnutí není zřejmé, že by správní orgán vzal v potaz extrémní zranitelnost nezletilých žalobců. Žalobci mají za to, že zajištění v ZZC nemůže být jediným dostupným opatřením, poslední možností (ultima racio) pro cizince v jejich situaci a že správní orgán je povinen postupovat za každých okolností přiměřeně a s ohledem na ochranu základních práv a svobod, zejména práva na osobní svobodu a práva a rodinný a soukromý život. Podle názoru žalobců správní orgán na tuto roli rezignoval a napadená rozhodnutí jsou ve světle judikatury Evropského soudního dvora pro lidská práva (např.

Muskhadzhiyeva a další proti Belgii a Popov proti Francii) v rozporu s Úmluvou o ochraně lidských práv.

Žalobci rovněž namítají, že bylo možno zajištění nahradit použitím jiných mírnějších donucovacích opatření. Zejména uvedli možnost umístění do přijímacího střediska zastávka u Brna nebo umístění do pobytového střediska pro žadatele o mezinárodní ochranu. Zastávka u Brna je uzavřené zařízení – z tohoto pohledu tedy plní účel zajištění – zabránění útěku. Pobytové středisko pro žadatele o mezinárodní ochranu je sice otevřené, ovšem opuštění podléhá schválení tzv. propustky Odborem azylové a migrační politiky. Protože v případě žalobců nebylo vůbec prokázáno vážné nebezpečí útěku, potřebné k jejich zajištění, bylo jejich umístění do pobytového střediska z hlediska účelu zajištění postačující. Obě zařízení jsou přitom dle žalobců vhodnější k pobytu rodiny s nezletilými dětmi z hlediska prostředí i služeb. Dále se dle žalobců nabízela možnost soukromého ubytování žalobců na území České republiky, kde by na vlastní náklady vyčkali rozhodnutí o předání podle Dublinského nařízení. Žalobci mají v Německu příbuzné, kteří jim mohou kdykoliv zajistit ubytování v České republice. Nevyužití mírnějších donucovacích opatření je dle žalobců v hrubém rozporu s Dublinským nařízením, které podle žalobců zakládá nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Žalovaný uvedl, že ve správním řízení o zajištění cizinců do zařízení pro zajištění cizinců podle § 129 odst. 1 ve spojení s § 129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců je vydání rozhodnutí o zajištění prvním úkonem v řízení. V žádném případě tedy žalovaný neupřel žádné právo žádnému z účastníků řízení, byť je v záhlaví napadených rozhodnutí výslovně nejmenoval. Jak je patrné z podané žaloby, všichni účastníci řízení, dle žalovaného svých práv plně využívají a ze stany žalovaného jim tvom není nikterak bráněno.

K umístění žalobců g) až j) do zařízení pro zajištění cizinců společně s jejich zajištěnými rodiči a zajištěnými sourozenci staršími 15 let uvedl žalovaný, že je zcela v souladu s nejlepším zájmem dítěte. Tyto nezletilé osoby nejsou zajištěné, jak mylně udávají žalobci, ale jsou v daném zařízení pouze umístěni, tedy jsou se svojí rodinou. Žádným způsobem nejsou omezeni na svojí osobní svobodě. Žalovaný zdůraznil, že umístěním do ZZC bylo zohledněno hledisko upřednostnění zájmů dítěte, neboť v daném případě je dle žalovaného nejlepším řešením umístění dětí společně do

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
42A 26/2014

jednoho zařízení s jejich rodinou. K myšlence nezajišťovat žádného člena rodiny uvedl žalovaný, že žalobci vstoupili na území České republiky nelegálně bez platných cestovních dokladů a bez víz potřebných k pobytu na území České republiky, nemají zde žádný majetek ani zajištěno žádné ubytování, nemají na území České republiky žádné příbuzné ani přátele, kteří by se o ně postarali, a taktéž nevlastní dostatek finančních prostředků pro zajištění těch nejpotřebnějších životních potřeb pro početnou rodinu s dětmi – minimálně v tomto období suchý teplý přístřešek pro ubytování a stravu. Žalovaný tedy přihlédl k těmto okolnostem a nejlepším řešením zvolil umístění celé rodiny do ZZC (část rodiny omezil na osobní svobodě zajištěním a část s nimi umístil bez omezení osobní svobody). V uvedeném zařízení je dle žalobce zajištěno plnohodnotné ubytování, pravidelná strava, lékařská péče a dále je zařízení vybaveno právě i pro rodiny s dětmi. Tedy žalovaný přihlédl k nejlepšímu zájmu dítěte a zvolil výše uvedenou variantu umístění do ZZC před pobytem někde venku bez přístřešku a bez prostředků.

Ve vztahu k využití mírnějších opaření žalovaný uvedl, že nemohly být využity, neboť žalobci nevlastní žádný majetek vhodný k ubytování a taktéž nevlastní dostatek finančních prostředků k zajištění ubytování a ani na území České republiky nemají žádné příbuzné či známé, kteří by jim ubytování zajistili. Současně žalobci nemají ani dostatek finančních prostředků ke složení finanční záruky.

Ve vztahu k reálnému nebezpečí útěku žalovaný uvedl, že toto bylo jednoznačně prokázáno již tím, že žalobci cestovali z Maďarska, kde požádali o azyl, do SRN, jak sami uvedli pouze z ekonomických důvodů. Žalovaný poukázal na jednotnou azylovou politiku v rámci členských států EU. Uvedl, že nelze trpět, aby žadatelé o azyl odcestovali po podání žádosti do jiného členského státu pouze z důvodu toho, že tento druhý stát je dle jejich názoru sociálně „štědřejší“. Žalovaný konstatoval, že žalobci byli již v Maďarsku při podání žádosti o azyl poučeni, že musí vyčkat rozhodnutí o jejich žádostech v přiděleném azylovém zařízení v Maďarské republice a nesmí vycestovat. Tuto povinnost žalobci porušili a úmyslně opustili Maďarskou republiku s cílem dojet do ekonomicky silnější a sociálně „štědřejší“ části Evropy. Žalovaný hledí na žalobce tak, že úmyslně chtěli požádat o mezinárodní ochranu v dalším státě EU, tedy v SRN, ačkoli již mají jednu žádost o mezinárodní ochranu podanou v Maďarsku, když tato žádost dosud není vyřízena.

Dále žalovaný poznamenal, že dne 23.12.2014 po dohodě Ředitelství služby cizinecké policie a Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra byla celá rodina (všichni žalobci) propuštěna ze ZZC – zajištění bylo ukončeno, neboť vyvstala nová skutečnost, a to ta, že odbor

azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra rozhodl o přemtíěsní ucelených rodin ze ZZC do přijímacího střediska Ministerstva vnitra v Zastávce u Brna – kde bude pokračovat Dublinské řízení o předání do Maďarska. Tímto dle žalovaného odpadly důvody, pro které nemohlo být využito mírnějších opatření a odpadlo rovněž nebezpečí, že cizinci uprchnou. Žalobci byli propuštěni ze zajištění a byli předáni Správě uprchlických zařízení k převozu do přijímacího střediska Ministerstva vnitra.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), a § 172 odst. 5 zákona o pobytu cizinců bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobci nenavrhli ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
42A 26/2014

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

K námitce žalobců g) až j), že s nimi nebylo jednáno jako s účastníky řízení, uvádí soud následující. Touto otázkou se zabývala rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 30.9.2011, č.j. 7 As 103/2011-54, a ze dne 17.4.2014, č.j. 2 Azs 58/2014-28. Ze závěrů obsažených v uvedených rozsudcích vycházel soud při svých závěrech .

Primárně musí soud konstatovat, že žalobci v žalobě nesprávně uvádějí, že došlo k jejich zajištění. Žalobou napadenými rozhodnutími, jak výslovně vyplývá z jejich výroků, byli totiž zajištěni za účelem vyhoštění toliko rodiče, strýc a sourozenci žalobců g) až j), tedy žalobci a) až f). Na žalobce g) až j) v důsledku zajištění jejich rodičů dopadá pouze ustanovení § 140 zákona o pobytu cizinců, podle něhož je provozovatel zařízení pro zajištění cizinců oprávněn ubytovat v části s mírným režimem cizince, vůči kterému má zajištěný cizinec vyživovací povinnost nebo jej má v péči, nelze-li zajistit péči o něj jiným způsobem. Pokud k ubytování dojde, pobývá tento cizinec v zařízení v režimu ubytovaného cizince. Zákon také výslovně uvádí, že je-li ubytovaný cizinec schopen uvědomit si omezení spojená s pobytem v zařízení, přihlíží se k jeho projevu vůle. Může přitom zařízení opustit, má-li zajištěnu péči jiným způsobem. Jde-li o nezletilého nebo osobu zbavenou způsobilosti k právním úkonům, může opustit zařízení jen po písemném souhlasu zákonného zástupce. Ubytování žalobců g) až j) tedy v žádném případě nebylo nevyhnutelným důsledkem zajištění jejich příbuzných a výrazně záviselo na jejich vůli, resp. vůli jejich zákonných zástupců. Přes nízký věk žalobců g) až j) může být péče o ně zajištěna i jinak, než pobytem v zařízení spolu s příbuznými. Je však také na nich,

aby sami zvážili, která z variant bude v souladu s nejlepším zájmem jejich dítěte. Pokud faktické okolností vedou k závěru, že pobyt dítěte v zařízení s jeho příbuznými je v jeho nejlepším zájmu, nejedná se o důsledek přímo vyplývající z rozhodnutí o zajištění příbuzných. Umístění nezletilého do zařízení pro pobyt cizinců je primárně výsledkem rozhodnutí jeho zákonných zástupců, byť je nutnost tohoto rozhodování vyvolána změnou faktického stavu, spočívající v omezení osobní svobody osoby, která má nezletilého v péči. Rozhodnutím o zajištění zákonných zástupců žalobců g) až j) tedy nedošlo k omezení osobní svobody ani práva volného pohybu žalobců g) až j).

Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (viz výše uvedená rozhodnutí ze dne 30.9.2011, č.j. 7 As 103/2011-54, a ze dne 17.4.2014, č.j. 2 Azs 58/2014-28) jednoznačně vyplývá, že přestože nedošlo k omezení osobní svobody nezletilých dětí, měly tyto nezletilé děti být účastníky řízení o zajištění jejich rodičů. Dle závěrů Nejvyššího správního soudu obsažených ve výše uvedených rozhodnutích při rozhodnutí o zajištění rodičů, mohou být přímo dotčeny na svých právech na rodinný život jejich nezletilé děti, o které tito cizinci fakticky pečují. Takové děti jsou proto účastníky řízení o zajištění jejich rodičů na základě § 27 odst. 2 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), neboť mohli být těmito rozhodnutími přímo dotčeny na svém právu na

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
42A 26/2014

rodinný život. Právě na právu účastnit se správního řízení i na právu na rodinný život mohli být žalobci g) až j) žalobou napadenými rozhodnutími o zajištění jejich rodičů zkráceni.

V této souvislosti Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17.4.2014, č.j. 2 Azs 58/2014-28, rovněž zdůraznil, že nezbytnost zahrnutí nezletilých do rozhodnutí o zajištění jejich rodičů plyne z čl. 8 Úmluvy, podle kterého má každý právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Jakkoli není pojem rodinného života Úmluvou definován, je vykládán poměrně extenzivně, vždy s důrazem na fungující (reálný) rodinný život [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 28.5.1985 ve věci A., C. a B. proti Spojenému království (stížnosti č. 9214/80, 9473/81 a 9474/81) a ze dne 13. 6. 1979 ve věci M. proti Belgii (stížnost č. 6833/74)]. Vztahem zakládajícím rodinný život je bezesporu vztah rodičů a jejich dětí, o které rodiče pečují. Situace, kdy je omezena osobní svoboda rodičů a děti mohou být nadále v jejich péči pouze v podmínkách, které nepředstavují plnohodnotný rodinný život (zde v zařízení pro zajištění cizinců), je tímto zasaženo do práva dítěte na rodinný život. Za této situace je nezbytné, aby i nezletilé dítě mělo k dispozici všechny zákonné instrumenty k ochraně svých práv a nelze jej tedy o ně připravit jeho nezahrnutím do rozhodnutí o zajištění rodičů. Na uvedeném nic neměí anni fakt, že stěžovatelé jsou nízkého věku a jejich dorozumívací schopnosti jsou omezené (podobně Nejvyšší správní soud uznal opodstatněnost přibrání za účastníky řízení ve skutkově i právně obdobné věci nezletilé ve věku 2 a 4 let – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29.8.2013, č.j. 7 As 103/2011-21, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30.10.2013, č.j. 4 As 134/2013–31). Nejvyšší správní soud zároveň konstatoval ve výše citovaných rozhodnutích, že právní úprava nebrání tomu, aby nezletilé děti byly účastníky řízení o zajištění vlastních rodič-ůc izinců, a to v režimu ustanovení § 27 odst. 2 správního řádu. Účast nezletilých dětí zpravidla nebude představovat ani procesní problémy, neboť zájmy dětí většinou nebudou v rozporu se zájmy rodičů (všichni se budou shodně bránit proti zajištění rodičů). Nejvyšší správní soud dále připomněl, že pouze nezletilé děti mohou uplatňovat námitky a skutečnosti, ve kterých spatřují zásah do svých práv; takové námitky nemohou sami za sebe vznášet ani jejich rodiče. Nejedná se tedy o „bezzubé procesní účastenství“, jak by se na první pohled mohlo zdát, nýbrž o jediný způsob, jak uplatnit v tomto řízení práva nezletilých dětí.

V daném případě soud s odkazem na výše citovanou judikaturu jednoznačně uzavřel, že žalobci g) až j) měli být účastníky řízení o zajištění jejich rodičů. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě správně poznamenal, že rozhodnutí o zajištění dle § 129 zákon o pobytu cizinců je prvním úkonem v řízení. Skutečností rovněž zůstává, že výčet účastníků řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu není dle § 68 odst. 2 správního řádu obligatorní náležitostí výrokové části rozhodnutí. Ovšem z ustanovení § 69 odst. 2 správního řádu jednoznačně vyplývá, že v písemném vyhotovení rozhodnutí se uvedou jména a příjmení všech účastníků, tedy i účastníků řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu (mohou být

uvedena i jinde než ve výrokové části). V žalobou napadených rozhodnutích rodičů žalobců g) až j) nikde nejsou žalobci g) až j) jako účastníci řízení uvedeni. Rovněž z předložených správních spisů vztahujících se k žalobou napadeným rozhodnutím rodičů žalobců g) až j) nikterak nevyplývá, že by žalovaný žalobce g) až j) považoval za účastníky řízení (např. doručoval jim předmětná rozhodnutí apod.). Z těchto skutečností dle soudu vyplývá, že žalovaný se žalobci g) až j) jako s účastníky řízení nejednal, a tím došlo k poškození jejich procesních práv. Tvrzení žalovaného obsažené ve vyjádření k žalobě, že nedošlo k upření žádných práv žalobců g) až j) není vsouladu s obsahem rozhodnutí o zajištění jejich rodičů a s obsahem příslušných správních spisů. Ve výše uvedených skutečnostech

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
42A 26/2014

spatřuje soud ve vztahu k rozhodnutím č.j. KRPU-267452-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, a č.j. KRPU-267432-20/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s.

Dále soud konstatuje, že i v případě, kdy by žalovaný žalobce g) až j) za účastníky řízení považoval a jejich neuvedení v rozhodnutích o zajištění jejich rodičů byla pouze administrativní chyba, soud konstatuje, že se žalovaný v odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí o zajištění rodičů žalobců g) až j) nikterak nevypořádal se skutečností, zda zásah do práva na rodinný život žalobců g) až j) jako nezletilých dětí spočívající v zajištění jejich rodičů je adekvátní a přiměřený ve vztahu k důvodům, pro které má dojít k zajištění jejich rodičů. V tomto směru jsou dle soudu rozhodnutí o zajištění rodičů žalobců g) až j), tedy rozhodnutí o zajištění jejich otce A. H., č.j. KRPU-267452-18/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, a rozhodnutí o zajištění jejich matky B. H., č.j. KRPU-267432-20/ČJ-2014-040022-DB-ZZ, zcela nepřezkoumatelná. Pak by uvedená rozhodnutí byla zatížena vadou řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Dále se soud zabýval námitkou, že se žalovaný v žalobou napadených rozhodnutích nevypořádal s otázkou existence vážného nebezpečí útěku zajišťovaných osob. V článku 28 odst. 1 Dublinského nařízení je uvedeno, že členské státy nezajistí osobu pouze proto, že se na ni vztahuje řízení podle tohoto nařízení. V článku 28 odst. 2 je uvedeno, že členské státy mohou zajistit dotyčnou osobu za účelem jejího přemístění podle tohoto nařízení, existuje-li vážné nebezpečí útěku na základě posouzení každého jednotlivého případu, a pouze pokud je zajištění přiměřené a nelze účinně použít jiná mírnější donucovací opatření.

Předně soud považuje za nutné zdůraznit, že Dublinské nařízení je svou formou pramen sekundárního práva Evropské unie v podobě nařízení. Nařízení je závazné ve všech svých částech a platí v okamžiku vstupu v platnost bezprostředně ve všech členských státech. Všechny orgány členských států, správní úřady i soudy jsou povinny nařízení aplikovat. Nařízení má aplikační přednost před vnitrostátním právem. Nařízení je obecně závazný právní předpis. Bezprostřední použitelnost znamená především, že nařízení je aplikovatelné již v důsledku své existence, aniž by bylo zapotřebí jakékoliv inkorporace či transformace. Nařízení má bezprostřední právní důsledky.

Samo Dublinské nařízení je nejnovější součástí tzv. dublinského systému, který byl původně zakotven v tzv. Dublinské úmluvě (Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl podané v některém z členských států Evropského společenství) a později v nařízení Rady (ES) č. 343/2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země nvěkterém z členských států. Cílem celého systému je stanovit jasná a proveditelná pravidla pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o azyl (mezinárodní ochranu). Tento systém má bránit na straně jedné tomu, aby žadatelé nebyli postupně státy Evropské unie vyhošťováni s tím, že jim nikde nebude poskytnuta ochrana, a na straně druhé tomu, aby tito nepodávali žádost postupně ve více členských státech Evropské unie se záměrem vyhledat stát s nejpříznivějším přístupem a nezahlcovali tak systém několikanásobnými žádosti podanými týmž žadatelem.

Z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že Dublinské nařízení ve svém článku 28 odst. 2 zakotvuje jako podmínku možnosti zajištění cizince mimo jiné skutečnost, že existuje vážné nebezpečí útěku osoby, která má být zajištěna. Vzhledem k aplikační přednosti Dublinského nařízení před vnitrostátní úpravou, musí se otázkou existence vážného nebezpečí úětku zajišťované osoby

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
42A 26/2014

správní orgán vždy řádně vypořádat, a to bez ohledu na skutečnost, že úprava obsažená v zákoně o pobytu cizinců takovou povinnost správnímu orgánu neukládá. Žalovaný se však v žádném z žalobou napadených rozhodnutí otázkou existence vážného nebezpečí útěku zajišťovaných osob výslovně nezabýval a dle soudu vypořádání s touto otázkou nelze nijak jednoznačně dovodit ani z obsahu odůvodnění předmětných rozhodnutí. Ve vztahu k podmínkám zajištění cizince obsaženým v čl. 28 odst. 2 Dublinského nařízení se žalovaný v případě rozhodnutí týkajících se zajištění žalobců b), c) a d) zabýval otázkou přiměřenosti zajištění a otázkou možnosti využití mírnějších opatření. V případě rozhodnutí týkajících se zajištění žalobců a) a f) se žalovaný nezabýval ani těmito otázkami. Až v písemném vyjádření k podané žalobě se žalovaný vyjádřil, k otázce existence vážného nebezpečí útěku zajišťovaných osob. Tím však již nemohl napravit nedostatek žalobou napadených rozhodnutí. Soud shledal, že ve vztahu k posouzení otázky existence vážného nebezpečí útěku zajišťovaných žalobců a) až f) jsou všechna žalobou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. V této skutečnosti spatřuje soud vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Vzhledem k výše uvedeným závěrům považuje soud za bezpředmětné zabývat se dalšími námitkami žalobce, když byly zjištěny vrozhodnutí výše uvedené vady řízení, které mohli mít vliv na zákonnost rozhodnutí ve věci samé. Proto se k dalším námitkám již nebude vyjadřovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud napadené rozhodnutí žalovaného, zrušil pro vady řízení. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. Soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobci o náhradu nákladů řízení nežádali.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
10
42A 26/2014

V Ústí nad Labem dne 6. ledna 2015

Mgr. Václav Trajer v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Gabriela Zlatová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru