Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

42 A 2/2012 - 49Rozsudek KSUL ze dne 28.01.2014


přidejte vlastní popisek

42A 2/2012-49

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudcem Mgr. Václavem Trajerem v právní věci žalobce: Ing. K. L., nar. „X“, bytem „X“, zastoupeného JUDr. Filipem Chytrým, advokátem, AK CHYTRÝ & VALTROVÁ, v.o.s., se sídlem Rubešova 83/10, 120 00 Praha 2, proti žalovanému: Krajskému úřadu Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Velká Hradební 3118/48, 400 02 Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24.1.2012, č.j. 192/DS/2012, JID: 13418/2012/KUUK/Bre,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě prostřednictvím svého právního zástupce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 24.1.2012, č.j. 192/DS/2012, JID: 13418/2012/KUUK/Bre, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Děčín, odbor správních činností a obecního živnostenského úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne 9.11.2011, č.j. OSC/117454/2011/Koh, sp. zn. OSC/Rp-939/50247/2011, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 a dle ustanovení § 22 odst. 1

písm. f) bod 3 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších přestupků (dále jen „přestupkový zákon“), kterých se dopustil dne 18.4.2011 v 9:20 hod. v Děčíně na ulici Benešovské, kdy řídil osobní motorové vozidlo tovární značky LAND ROVER model Range Rover se státní poznávací značkou „X“ nedovolenou rychlostí, když po odečtení odchylky + 3 km/h mu byla orgány Policie ČR Děčín naměřena rychlost jízdy 94 km/h, čímž překročil nejvyšší povolenou rhylcost v obci o 44 km/h, a dne 28.5.2011 v 10:05 hod. v obci Martiněves na silnici č. I/13, kdy řídil osobní motorové vozidlo tovární značky LAND ROVER model Range Rover se státní poznávací značkou „X“ nedovolenou rychlostí, když po odečtení odchylky + 3 km/h mu byla orgány Policie ČR Děčín Pokračování
2
42A 2/2012

naměřena rychlost jízdy 74 km/h, čímž překročil nejvyšší povolenou rychlost vobci o 24 km/h, za což mu byla dle ustanovení § 22 odst. 7 přestupkového zákona uložena pokuta ve výši 7.000,- Kč, zákaz činností spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 8 měsíců, apovinnost uhradit náklady správního řízení částkou ve výši 1.000,- Kč.

Současně se žalobce domáhal zrušení i výše uvedeného rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Žalobce v žalobě předně stručně popsal dosavadní průběh správního řízení. Žalobce především zdůraznil, že před konáním jednání v předmětné věci požádal správní orgán I. stupně o postoupení věci jinému správnímu orgánu, jenž by byl místně příslušný zhlediska bydliště žalobce. Na tuto žádost dle žalobce správní orgán I. stupně reagoval sdělením ze dne 8.11.2011, č.j. OSC/117414/2011-Koh, sp. zn. OSC/Rp-939/50247/2011 (dále jen „sdělení ze dne 8.11.2011“), v němž žalobci oznámil, že přestupkový zákon nedává účastníkovi správního řízení možnost takovou žádost podat, když je pouze na uvážení správního orgánu, zda využije zákonnou možnost postoupit z moci úřední věc jinému orgánu. Proti sdělení ze dne 8.11.2011 se žalobce odvolal.

Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal s jeho námitkami, jež jím byly uplatněny vodvolání. Dle žalobce se žalovaný nevypořádal zejména s námitkou, že správní orgán I. stupně se vůbec nezabýval žádostí žalobce dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona o postoupení věci orgánu, v jehož územním obvodu se žalobce zdržuje nebo pracuje. Žalobce je přesvědčen, že s ohledem na dikci tohoto ustanovení správní orgán I. stupně mohl věc postoupit i bez souhlasu účastníků, a to i na žádost účastníka. Přestupkový zákon dle žalobce nestanovuje, že by správní orgán mohl postoupit věc pouze z moci úřední, ale též připouští, že věc je možno postoupit i na žádost účastníka. Na podporu tohoto právního názoru žalobce poukázal především na komentář k přestupkovému zákonu (viz Jemelka, L., Vetešník, P., Zákon o přestupcích a přestupkové řízení, Komentář, Nakladatelství C.H.Beck, 1. vydání, 2011, str. 289). Z tohoto důvodu je žalobce přesvědčen, že správní orgán I. stupně porušil základní zásady správního řízení, když se žádostí o postoupení věci správnímu orgánu, v jehož obvodu působnosti má žalobce bydliště, nezabýval, ačkoliv tak měl učinit. Žalobce je rovněž přesvědčen, že žalovaný se s tímto pochybením správního orgánu I. stupně měl vypořádat v odůvodnění napadeného rozhodnutí, což však neučinil.

Žalobce dále namítl, že s ohledem na jeho právní názor ohledně postoupení věci jinému správnímu orgánu důvodně předpokládal, že správní orgán I. stupně o jeho žádosti rozhodne, sdělí mu jeho rozhodnutí ještě před tím, než bude uskutečněno jednání před správním orgánem I. stupně. Jednání správního orgánu I. stupně se přesto uskutečnilo, aniž by však správní orgán I. stupně před jeho konáním rozhodl o žádosti žalobce a oznámil mu jeho rozhodnutí. Žalobce postup správního orgánu I. stupně shledal nepřípadným. Dle žalobce se rovněž nelze ztotožnit i s postupem žalovaného, jenž se v odůvodnění napadeného rozhodnutí tomuto vyhnul. K tomuto bodu žalobce ještě dodal, že pokud by se správní orgán I. stupně žádostí žalobce zabýval, vyhověl jí, a následně rozhodnutí o této žádosti oznámil žalobci přímo na jednání, došlo by tím dle žalobce k situaci, že by se dostavil na jednání, na kterém by zároveň jednáno nebylo. Tímto postupem by rozhodně nebyla šetřena jeho práva, a to zejména v otázce nákladů. Vzhledem k těmto skutečnostem má žalobce za to, že správní orgán I. stupně, jakož i žalovaný, ho tímto postupem zkrátili na jeho právech, a proto rozhodnutí obou správních orgánů považuje za nezákonná. Kromě toho žalobce rovněž poukázal na to, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nepřípadně hodnotí jeho žádost o postoupení věci jako žádost dle ustanovení § 45 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
42A 2/2012

pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), třebaže žalobce nic takového neuvedl, jelikož předmětnou žádost považuje za podání dle ustanovení § 37 správního řádu.

Žalobce v žalobě zároveň ještě uvedl, že vzhledem k okolnosti, že správní orgán I. stupně se nezabýval jeho žádostí o postoupení věci, ačkoliv to měl učinit, je dle žalobce z této skutečnosti zřejmé, že na základě nezákonného postupu příslušného orgánu nelze dosáhnout zákonného rozhodnutí ve věci. Ohledně jednání, jež se mělo konat dne 9.11.2011, žalobce namítl, že se mělo konat, aniž by správní orgán I. stupně před tím vyrozumělo vyřízení žádosti o postoupení věci. Žalobce totiž důvodně očekával, že nejdříve bude rozhodnuto o jeho žádosti, a až pak se bude konat jednání. Žalobce namítl, že správní orgán I. stupně bez vyrozumění uskutečnil jednání ve věci, čímž měl žalobce zkráti tna jeho právech. Žalobce dále uvedl, že správní orgán I. stupně ho rovněž zkrátil na jeho právech tím, že ve sdělení ze dne 8.11.2011 chybně dospěl k závěru, že žalobce nemá právo požádat o postoupení věci jinému správnímu orgánu. Žalobce též namítl, že žalovaný se v odůvodnění jeho rozhodnutí nezabýval uplatněnými námitkami, poněvadž v napadeném rozhodnutí toliko konstatoval, že žádost o postoupení věci není žádostí ve smyslu ustanovení § 45 správního řádu, když se rovněž ani neměl zabývat tím, že správn íorgán I. stupně v rozporu se zákonem o dotyčné žádosti žalobce nerozhodl.

S ohledem na předestřené důvody má žalobce za to, že popsaným jednáním došlo k nesprávnému postupu ve věci, čímž byla porušena práva žalobce, a to především ve smyslu čl. 36 Listiny základních práva a svobod. Proto žalobce navrhl, aby soud rozsudkem zrušil nejen žalobou napadené rozhodnutí, ale i rozhodnutí správního orgánu I. stupně.

Žalovaný předložil k výzvě soudu správní spis spolu s písemným vyjádřením k žalobě, v němž navrhl její zamítnutí.

Žalovaný nejprve stručně zrekapituloval průběh celého správního řízení, k čemuž doplnil výtah odůvodnění žaloby. K samotnému obsahu žaloby žalovaný uvedl, že s uplatněnými námitkami se již vypořádal v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K těmto námitkám přesto považuje za podstatné sdělit následující skutečnosti. Správní orgán I. stupně žalobce v projednávané věci opakovaně předvolával k ústnímu jednání, přičemž ho vždy v poučení upozorňoval, že věc bude projednána v jeho nepřítomnosti, pokud se k ústnímu jednání nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Předvolání k ústnímu jednání na den 9.11.2011 bylo žalobci doručeno formou náhradního doručení ve smyslu ustanovení § 24 odst. 1 správního řádu. Vzhledem k doručenému předvolání k ústnímu jednání správní orgán I. stupně dne 9.11.2011 v souladu s ustanovením § 74 odst. 1 přestupkového zákona projednal přestupek v nepřítomnosti žalobce, jelikož byly splněny podmínky pro projednání věci v nepřítomnosti žalobce. K námitce žalobce, že předpokládal, že správní orgán I. stupně nejprve rozhodne o jeho žádosti o postoupení věci, přičemž rozhodnutí o této žádosti mu bude oznámeno dříve, než se uskutečnění jednání před správním orgánem I. stupně, žalovaný poznamenal, že žalobce o termínu ústního jednání fakticky nevěděl, neboť uloženou zásilku

obsahující předvolání si na poště nevyzvedl. Na výzvu apoučení zanechané doručovatelem žalobce nijak oficiálně nereagoval. Z tohoto důvodu dle žalovaného nelze uznat pozdější argument žalobce, že svou účast na ústním jednání podmiňoval prvotním vyřízením jeho žádosti o postoupení věci, neboť fakticky se o konání ústního jednání dozvěděl až z rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Předvolání k ústnímu jednání na den 9.11.2011 bylo totiž žalobci doručeno fikcí dříve, než žalobce podal žádost o postoupení věci. Dle žalovaného skutečnost, že žalobce v poměrně krátké době před konáním ústního jednání podal žádost o postoupení věci jinému místně příslušnému správnímu orgánu, nemá dopad na správnost postupu správního orgánu I. stupně projednat věc v nepřítomnosti

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
42A 2/2012

žalobce. Podání žádosti o postoupení věci dle žalovaného totiž nezpůsobilo neúčinnost předvolání k ústnímu jednání.

Pokud se jedná o žádost o postoupení věci, žalovaný uvedl, že v rámci odvolacího řízení vycházel ze stanoviska Ministerstva dopravy vydaného v rámci metodické pomoci. Dle žalovaného je třeba vždy zkoumat, zda postoupení věci bude vést k usnadnění projednání. Sama okolnost, že účastník správního řízení bydlí nebo se zdržuje mimo obvod příslušného správního orgánu, není dle žalovaného důvodem pro postup dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona. V případě, že účastník správního řízení požádá místně příslušný správní orgán o postoupení věci, tak tento správní orgán posoudí, zda tato žádost odůvodňuje postoupení věci v souladu s podmínkami uvedenými v ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona. Pokud důvody uvedené účastníkem správního řízení nejsou relevantní, účastník správního řízení je o tomto vyrozuměn formálním přípisem a současně se zahájí řízení nebo se v řízení pokračuje.

K námitce žalobce, že správní orgán I. stupně ve sdělení ze dne 8.11.2011 uvedl, že přestupkový zákon nedává účastníkovi řízení možnost podat žádost o postoupení věci, a že je pouze na uvážení správního orgánu, zda možnost postoupit věc z moci úřední využije, žalovaný poznamenal, že správní orgán I. stupně ve sdělení ze dne 8.11.2011 jen doslovně uvedl, že přestupkový zákon v žádném ze svých ustanovení výslovně neupravuje možnost účastníka požádat o postoupení věci.

K námitce žalobce, že správní orgán I. stupně porušil základní zásady správního řízení, když se žádostí žalobce o postoupení věci nezabýval, a že se žalovaný s touto námitkou v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal, žalovaný sdělil, že správní orgán I. stupně ve sdělení ze dne 8.11.2011 detailně posoudil žalobcem předestřené důvody. Z ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona dle žalovaného vyplývá, že místně příslušný správní orgán může k usnadnění projednání přestupku postoupit věc jinému věcně příslušnému správnímu orgánu. Z uvedeného je tedy dle žalovaného zřejmé, že na postoupení věci není právní nárok, když je na úvaze správního orgánu, zda věc postoupí jinému správnímu orgánu. Dle žalovaného je třeba tento institut užívat uvážlivě, aby nedocházelo k nežádoucímu přesunu na jiný správní orgán. V tomto

případě nelze vycházet pouze ze skutečnosti, že pachatel přestupku má bydliště nebo se zdržuje v územním obvodu jiného správního orgánu, neboť při postoupení věci je třeba se zaměřit na hledisko, zda to povede k usnadnění projednání věci, či zda je postoupení odůvodněno důležitým

důvodem.

Žalovaný závěrem konstatoval, že přestupky spáchané žalobcem byly projednány v souladu se zákonem, na svých právech se žalobce zkrátil sám, neboť si nevyzvedl na poště uloženou písemnost obsahující předvolání k ústnímu jednání a v návaznosti na tyto skutečnosti se nedostavil k ústnímu jednání. Dle žalovaného bylo ve správním řízení postupováno vsouladu s platnými právními předpisy, správní orgán I. stupně měl dostatek podkladů od orgánu Policie ČR, aby bylo možno hodnotit stav projednané věci jako dostatečný a spolehlivě zjištěný. Vzhledem k těmto skutečnostem žalovaný navrhl, aby žaloba byla jako nedůvodná zamítnuta.

O žalobě pak soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
42A 2/2012

třetí a ustanovení § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí, jak stanovuje ustanovení § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce apk musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Soud si u žalovaného vyžádal správní spis a po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.

Předně se soud zabýval námitkou žalobce, že se žalovaný v odůvodnění jeho rozhodnutí dostatečně nevypořádal s námitkami uvedenými v odvolání, když se žalovaný neměl zejména vypořádat s námitkou žalobce, že se správního orgán I. stupně vůbec nezabýval jeho žádostí o postoupení dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona. Pokud by tomu tak skutečně bylo, způsobovalo by to nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného pro nedostatek důvodů znemožňující soudu učinit náležitý přezkum rozhodnutí žalovaného po věcné stránce vreflexi zbývajících uplatněných žalobních námitek.

Podle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu platí, že v odůvodnění se uvedou důvody výroku rozhodnutí, podklady pro jeho vydání, úvahy, kterými se správní orgán řídil při jejich hodnocení a při výkladu právních předpisů, a informace o tom, jak se správní orgán vypořádal s návrhy a námitkami účastníků a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí.

Po zevrubném prostudování odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí (zejména str. 4 a 5) soud neshledal, že by se žalovaný nevypořádal se všemi uplatněnými odvolacími námitkami a argumenty žalobce, a tudíž, že by jeho rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí dle soudu jednoznačně vyplývá, že žalovaný se sargumentací žalobce ohledně způsobu a formy nevyhovění jeho žádosti o postoupení věci ze strany správního orgánu I. stupně detailně vypořádal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrné, že žalovaný předně vysvětlil, že při posuzování důvodnosti žalobcových námitek mimo jiné podpůrně vycházel ze stanoviska Ministerstva dopravy týkajícího se postupu při určování místní příslušnosti vydaného pod sp. zn. 617/2006-160-SPR/1. Žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dále uvedl, jakými zákonnými východisky se řídil při výkladu a aplikaci ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona, tj. jaké zákonné podmínky musejí být v konkrétním případě splněny, aby bylo možno institut delegace dle přestupkového zákona použít. Takto předestřená východiska následně konfrontoval s postupem správního orgánu I. stupně, když tento postup, tj. způsob a formu vyřízení žádosti žalobce o postoupení věci, neshledal nijak rozporným se zákonem. V návaznosti na právě uvedené skutečnosti lze dle soudu uzavřít, že žalobní námitka žalobce, že se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí dostatečně nevypořádal s uplatněnými žalobními námitkami žalobce, je nedůvodná, když soudem nebylo zjištěno, že by žalovaný porušil ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu.

Soud se dále zabýval žalobní námitkou žalobce, že správní orgán I. stupně porušil základní zásady správního řízení, když se žádostí žalobce o postoupení věcí dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona nezabýval, ačkoliv tak měl učinit.

Podle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona platí, že místně příslušný správní orgán může k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc i bez

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
42A 2/2012

souhlasu účastníků řízení jinému věcně příslušnému správnímu orgánu, v jehož územním obvodu se pachatel zdržuje nebo pracuje.

Podle ustanovení § 51 přestupkového zákona platí, že není-li v tomto nebo jiném zákoně stanoveno jinak, vztahují se na řízení o přestupcích obecné předpisy o správním řízení.

Podle ustanovení § 131 odst. 7 in fine správního řádu platí, že v případě, že došlo k podnětu nebo k požádání o změnu příslušnosti podle odstavce 1 nebo 2, ale ke změně příslušnosti nedojde, bude o tom vyrozuměn ten, kdo dal ke změně příslušnosti podnět nebo o ni požádal.

Jak bylo shora uvedeno, ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona se týká místní příslušnosti správních orgánů, kdy se místní příslušnost nemusí řídit jen pouze místem spáchání přestupku, ale místně příslušný správní orgán může k usnadnění projednání přestupku nebo z jiného důležitého důvodu postoupit věc jinému věcně příslušnému správnímu orgánu. Z uvedeného je zřejmé, pro postoupení věci dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona musí být splněno několik podmínek, přičemž je na posouzení správního orgánu, zda v dané věci jsou dány důvody pro postoupení věci či nikoliv, což mimo jiné znamená, že na postoupení věci není právní nárok. Jednou z těchto podmínek, která musí být splněna, je skutečnost, že postoupení věci musí být k usnadnění projednání přestupku nebo kvůli existenci jiného důležitého důvodu (např. zdravotního důvodu). Vzhledem k tomu, že v přestupkovém zákoně není uvedeno, jakým způsobem správní orgán rozhoduje o případném postoupení, resp. o nepostoupení, věci, je třeba s ohledem na ustanovení § 51 přestupkového zákona podpůrně aplikovat příslušná ustanovení správního řádu. V daném případě se jedná o ustanovení § 131 odst. 5 správního řádu, podle něhož k postoupení věci dochází vydáním usnesení. Nebo naopak v případě, že správní orgán dospěje k závěru, že žádost o postoupení věci dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona není důvodná, je dle soudu nutné přiměřeně použít úpravy zakotvené v § 131 odst. 7 in fine správního řádu, a žadatele v souladu s tímto ustanovením vyrozumět, že ke změně příslušnosti nedojde.

Ze správního spisu postoupeného žalovaným soud zjistil, že žádost žalobce o postoupení věci jinému místně příslušnému správnímu orgánu byla správnímu orgánu I .stupně prostřednictvím držitele poštovní licence doručena dne 3.11.2011. Žalobce předmětnou žádost odůvodnil toliko tím, že vzhledem ke svému bydlišti a z důvodu hospodárnosti řízení žádá o postoupení věci jinému správnímu orgánu s místní příslušností pro Prahu. Správní orgán I .stupně následně žalobci sdělením ze dne 8.11.2011, jež mu bylo doručeno dne 22.11.2011, oznámil, že neshledal důvod pro postup dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona. Správní orgán I. stupně v odůvodnění sdělení ze dne 8.11.2011, konstatoval, že nezjistil žádné závažné důvody, pro které by měl přestupek postoupit jinému správnímu orgánu. K tomuto doplnil, že vzdálenost mezi bydlištěm žalobce a místem projednání přestupku není natolik zásadní, aby se žalobce k ústnímu jednání nemohl dostavit.

Již jen ze samotné skutečnosti, že správní orgán I. stupně vydal sdělení ze dne 8.11.2011 v návaznosti na doručenou žádost žalobce o postoupení věci, je dle soudu nezpochybnitelné, že tento správní orgán se dotyčnou žádostí žalobce skutečně zabýval, když z odůvodnění sdělení ze dne 8.11.2011 je rovněž zjevné, že se předmětnou žádostí zabýval i po věcné stránce. Správní orgán I. stupně posoudil žádost žalobce v intencích ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona, když následně dospěl k závěru, v tomto konkrétním případě nejsou dány žádné závažné důvody pro postoupení věci jinému správnímu orgánu.

Po prostudování odůvodnění sdělení ze dne 8.11.2011 má soud za to, že procesnímu postupu správního orgánu I. stupně a jeho následně učiněnému závěru nelze cokoliv vytknout.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
42A 2/2012

Správní orgán I. stupně správně vyhodnotil žádost žalobce o postoupení věci jako nedůvodnou. Soud se ztotožňuje se závěry učiněnými správním orgánem I. stupně, že samotná skutečnost, že žalobce bydlí nebo se zdržuje v oblasti místní působnosti jiného správního orgánu, nemůže být bez

dalších relevantních okolností důvodem pro postoupení věci jinému správnímu orgánu. Takovouto okolností by např. mohlo být to, že žalobce by byl imobilní, trvale upoutaný na lůžko atd., pročež by se nemohl zúčastnit ústního jednání o přestupku v sídle místně příslušného správního orgánu, případně by jeho účast byla spojena s překonáváním nepřiměřeně těžkých překážek. Žalobce však žádnou takovou okolnost v žádosti o postoupení věci nijak netvrdil, správní orgán I. stupně proto tuto žádost posoudil správně. Soud tedy konstatuje, že správní orgán I. stupně správně posoudil žádost žalobce o postoupení věci v rámci svěřené diskreční pravomoci, když soud rovněž nezjistil, že by se ze strany správního orgánu I. stupně vtomto případě jednalo o projev libovůle. K této námitce soud ještě dodává, že rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce, že správní orgán I. stupně ve sdělení ze dne 8.11.2011 uzavřel, že účastník správního řízení nemá právo požádat o postoupení věci. Správní orgán žalobce pouze informoval, že není v zákoně zakotveno právo žalobce požadovat postoupení věci. Tuto informaci je nutno v souladu s kontextem celého sdělení, ve kterém se správní orgán důvodností žalobcovy žádosti zabýval, vykládat tak, že žalobce byl informován, že v platných předpisech není zakotveno právo žádat postoupení ve smyslu domáhat se ho z titulu zákonného nároku. Pokud by tomu skutečně bylo tak, jak tvrdí žalobce, tj. že postoupit věc lze toliko z moci úřední, a nikoliv na též na žádost účastníka správního řízení, správín orgán I. stupně by tak vůbec nebyl oprávněn se předmětnou žádostí po věcné stránce jakkoliv nezabývat. Správní orgán I. stupně se žádostí po věcné stránce v rozsahu jeho diskreční pravomoci zabýval, když ji neshledal důvodnou, přičemž ze sdělení ze dne 8.11.2011 je patrné, že důvodem tohoto postupu bylo nenaplnění podmínek pro delegaci ve smyslu ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona, a nikoliv, že by předmětná žádosti byla podána žalobcem, nemůže z tohoto důvodu žalobcem uplatněná námitka obstát.

V tomto kontextu soud doplňuje, že správní orgán I. stupně žádost žalobce o postoupení věci rovněž vyřídil správnou formou individuálního správního aktu, tj .vyhotovením sdělení dle části čtvrté správního řádu. Jak bylo shora uvedeno, přestupkový zákon neupravuje v žádném ze svých ustanovení, jakým způsobem, resp. jakou formou, by měl správní orgán rozhodnout o žádosti o postoupení podanou dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona, ve které se účastník výslovně domáhal postupu dle uvedeného ustanoven.í Za této situace je dle ustanovení § 51 přestupkového zákona vhodné a důvodné přiměřeně aplikovat relevantní ustanovení správního řádu upravující postup správního orgánu při posuzování žádosti účastníka o postoupení věci. V projednávané věci se konkrétně jedná o ustanovení § 131 odst. 7 in fine správního řádu, který mimo jiné upravuje formu správního aktu, kterým správní orgán reaguje v případě, že dkelegaci na požádání účastníka správního řízení nedojde. V takovém případě se žadatel o tom, že ke změně příslušnosti nedojde, toliko vyrozumí. V souzené věci tedy správní orgán I. stupně postupoval plně v souladu se smyslem správního řádu a přestupkového zákona, když žalobce o nevyhovění jeho žádosti o postoupení věci vyrozuměl ve formě sdělení, tj. jiným úkoenm dle části čtvrté správního řádu. V této souvislosti lze proto přisvědčit závěru žalovaného, že proti sdělení, jež bylo vydáno dle části čtvrté správního řádu, se nelze odvolat. Sdělení totiž nemá povahu správního rozhodnutí, a proto se zde neuplatní obecné ustanovení o opravných prostředcích, ale výhradně speciální postup, jenž je zakotven v ustanovení § 156 správního řádu.

Ve vztahu k žádosti o postoupení věci žalobce v jedné části žaloby namítl, že žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela nepřípadně tuto žádost hodnotil jako žádost dle

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
42A 2/2012

ustanovení § 45 správního řádu, přestože žalobce nic takového neuváděl, když je navíc přesvědčen, že se jedná o žádost, resp. o podání, ve smyslu ustanovení § 37 správního řádu.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je dle soudu jasně viditelné, že žalovaný ohledně žádosti o postoupení věci na dvou místech rozhodnutí (str. 5) zřetelně uvedl, že na tuto žádost nelze pohlížet jako na žádost dle ustanovení § 45 správního řádu, resp. že tato žádost není žádostí ve smyslu ustanovení § 45 správního řádu. Žalovaný současně zdůvodnil, zjakých věcných důvodů dotyčnou žádost nepovažuje za žádost ve smyslu ustanovení § 45 správního řádu. Z tohoto důvodu nelze dle soudu přisvědčit žalobní této námitce, jelikož žalovaný žádost o postoupení věci nehodnotil jako žádost dle ustanovení § 45 správního, když žalovaný naopak detailně zdůvodnil, na pokladě jakých okolností dospěl k závěru, že předmětná žádost není žádostí ve smyslu ustanovení § 45 správního řádu.

Další námitka žalobce směřovala proti tomu, že žalobce důvodně předpokládal, že správní orgán nejdříve rozhodne o jeho žádosti o postoupení věci dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona, vyrozumí ho o výsledku posouzení této žádosti, a až poté bude ve věci nařízeno ústní jednání o přestupku, kterého by se žalobce bezpochyby osobně zúčastnil, aby se ke všemu mohl sám vyjádřit. Žalobce tedy touto námitkou brojí proti tomu, že ústní jednání o přestupku se konalo, aniž by před tím bylo rozhodnuto o jeho žádosti o postoupení věci a žalobce byl vyrozuměn o jejím posouzení.

Podle ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona koná správní orgán o přestupku v prvním stupni ústní jednání. V nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité

omluvy nebo důležitého důvodu.

Přestupkový zákon koncipuje řízení o přestupku v prvním stupni jako řízení s ústním jednáním za přítomnosti obviněného z přestupku. Ústním projednáním přestupku před správním orgánem I. stupně za účasti řádně předvolaného účastníka je garantována právní jistota spolehlivého zjištění skutkového stavu věci a prokázání viny či neviny, jakož i právo na spravedlivý proces. Vzhledem ke klíčovému významu ústního ejdnání v přestupkovém řízení a vzhledem k závažnosti následků nedostavení se k tomuto jednání musí být řádné posouzeno splnění zákonných podmínek umožňujících projednat věc v nepřítomnosti obviněného z přestupku, kterými jsou odmítnutí dostavit se k projednání věci nebo nedostavení se bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu. Jelikož ve správním trestání platí princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného, je třeba každou pochybnost v uvedených smrěech vykládat ve prospěch obviněného z přestupku. Pochybnosti o tom, zda se obviněný k ústnímu projednání přestupku odmítl dostavit nebo se nedostavil bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu, postihují ve svém důsledku i zjištěný skutkový stav věci, ktreý se stal podkladem pro správní rozhodnutí. Pokud se tedy konalo ústní jednání v nepřítomnosti o obviněného z přestupku, aniž by byly splněny zákonné podmínky ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona, mělo by to za následek porušení základního práva obviněného podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18.1.2013, č.j. 7 As 77/2012-44, dostupný na www.nssoud.cz).

Ze správního spisu soud zjistil, že podle obsahu správního spisu bylo ve věci správním orgánem I. stupně postupně nařízeno ústní jednání o přestupku na dny 6.6.2011, 18.7.2011, 21.9.2011 a 9.11.2011. Zásilka obsahující k předvolání k ústnímu jednání o přestupku na den 9.11.2011 (písemnost ze dne 17.10.2011, č.j. OSC/109036/2011/Koh) byla žalobci doručována

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
42A 2/2012

prostřednictvím držitele poštovní licence. Jelikož žalobce při doručování této zásilky nebyl zastižen na doručovací adrese, bylo mu tam zanecháno poučení o neúspěšném doručení písemnosti. Žalobce byl současně vyzván vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti k vyzvednutí uložené písemnosti ve lhůtě 10 dnů s tím, že předmětná zásilka je na poště připravena k vyzvednutí od 20.10.2011. Žalobce byl rovněž poučen i o právních důsledcích nevyzvednutí uložené písemnosti. Správní orgán I. stupně u této písemnosti zároveň vyloučil, aby po uplynutí desetidenní lhůty k vyzvednutí byla písemnost vhozena do domovní schránky žalobce. Zásilka obsahující předmětnou písemnost byla správnímu orgánu I. stupně vrácena dne 1.11.2011. Desetidenní lhůta pro vyzvednutí písemnosti žalobci uplynula dne 31.10.2011, proto v souladu s ustanovením § 24 odst. 1 správního řádu tento den nastala fikce doručení uložené písemnosti.

Předvolání k ústnímu jednání o přestupku bylo žalobci řádně doručeno fikcí dne 31.10.2011. Pokud tedy správní orgán I. stupně projednal dne 9.11.2011 věc bez přítomnosti žalobce, aniž by se žalobce, ač poučen, bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu z tohoto ústního jednání omluvil, nikterak nepochybil. V tomto konkrétním případě byly totiž splněny zákonné podmínky dle ustanovení § 74 odst. 1 přestupkového zákona pro projednání věci bez přítomnosti žalobce. Předvolání k ústnímu jednání o přestupku bylo žalobci řádně doručeno fikcí dne 31.10.2011, žalobce se z tohoto ústního jednání bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu neomluvil, když bylo současně dodrženo i ustanovení § 59 správního řádu, neboť žalobci byl ponechán dostatečný (nejméně pětidenní) předstih před samotným ústním jednáním (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27.11.2013, č.j. 3 As 58/2013-46, dostupný na www.nssoud.cz).

S ohledem na výše uvedené nelze rovněž akceptovat argumentaci žalobce, že po podání žádosti o postoupení věci důvodně předpokládal, že správní orgán I. stupně nejdříve rozhodne o této žádosti, a až posléze bude ve věci nařízené ústní jednání. S podáním žádosti o postoupení věci dle ustanovení § 55 odst. 3 přestupkového zákona totiž tento zákon či případně jiný zákon rozhodně nespojuje žádné účinky, podle kterých by správní orgán měl njeprve rozhodnout o této žádosti, a až po jejím vyřízení by byl oprávněn nařídit ve věci ústní jednání. Žalobci proto nesvědčil žádný zákonný důvod, na jehož podkladě mohl důvodně očekávat, že správní orgán I. stupně bude

postupovat dle jeho předpokladů.

V tomto konkrétním případě považuje soud za vhodně doplnit, že správní orgán I. stupně oznámil žalobci nařízení ústního jednání věci ještě dříve, než žalobce požádal o postoupení věci, přičemž již v okamžiku předání této žádosti k poštovní přepravě, tj. dne 2.11.2011, bylo předvolání k ústnímu jednání žalobci řádně doručeno, a to fikcí. Žalobce kromě toho v žádosti o postoupení věci uvedl shodnou doručovací adresu, na kterou mu bylo vprůběhu správního řízení vedeného správním orgánem I. stupně před tím pravidelně doručováno. Z tohoto důvodu proto skutečnost, že se žalobce o ústním jednání před podáním žádosti o postoupení věci fakticky nedozvěděl, nelze dle soudu vyložit jakkoliv ve prospěch žalobce, neboť pouze vlastní vinnou nevyužil možnost si vyzvednout uloženou písemnost (předvolání) v úložní době. Nadto ze správního spisu, resp. z žaloby, nevyplývá, že by žalobci bránila jakákoliv okolnost si u správního orgánu I. stupně vhodným způsobem ověřit (např. telefonicky, jak to žalobce již dříve učinil při omluvě z ústního jednání, jež se

mělo konat dne 18.7.2011 – viz úřední záznam založený na č.l. 10 správního spisu), zda správní orgán I. stupně s podáním žádosti o postoupení věci spojuje shodné právní účinky jako žalobce. A to vše za situace, kdy žalobci bylo v jeho domovní schránce na jím konzistentně uváděné doručovací adrese zanecháno oznámení o neúspěšném doručení písemnosti, když z tohoto oznámení muselo být žalobci zřejmé, že se jedná o písemnost adresovanou mu správním orgánem I. stupně, poněvadž zanechané poučení mimo jiné obsahuje i označení a adresu odesílajícího správního orgánu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
42A 2/2012

S ohledem na výše uvedené soud uzavírá, že ani jedna z uplatněných námitek žalobce nebyla shledána důvodnou. Podaná žaloba z tohoto důvodu není důvodná, a proto ji soud ve výroku ad I. rozsudku podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad II. rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly a ani je nepožadoval.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 28. ledna 2014

Mgr. Václav Trajer, v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Markéta Kubová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru