Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

16 Cad 39/2009 - 23Rozsudek KSUL ze dne 10.01.2011

Prejudikatura

3 Ads 23/2010 - 98


přidejte vlastní popisek

16Cad 39/2009-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce P. K. , „X“, proti žalovanému Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Děčín I., Řetězová 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2009, č.j. 927/SZ/2009-3, č.e. 60870/2009,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 7. 4. 2009, č.j. 927/SZ/2009-3 a rozhodnutí Úřadu práce v Děčíně, pracoviště SSP, odbor státní sociální podpory, ze dne 23. 2. 2009, č.j. 207/9/DCC-1/2 se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 76, -Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2009, č.j. 927/SZ/2009-3, č.e.: 60870/2009, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Děčíně ze dne 23. 2. 2009, č.j. 207/9/DCC-1/2, kterým mu byla zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení od 1. 1. 2009 dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“).

V žalobě uvedl, že správním orgánům obou stupňů vyložil i doložil, že nemovitost v N. CH. č.ev. 28 užívá k bydlení, nikoliv k rekreaci. Do nemovitosti je přihlášen k trvalému pobytu od 2. 10. 2000. Od 2. 10. 2000 do 30. 6. 2008 příspěvek na bydlení pobíral. Přitom ke změně zákona o státní sociální podpoře v otázkách, které jsou předmětem tohoto soudního sporu, nedošlo. Žalobce namítl, že nepřiznání příspěvku na bydlení jen proto, že někdo bydlí v objektu, který je určen k individuální rekreaci, je diskriminační.

Pokračování
2
16Cad 39/2009

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že podmínky uvedené v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, musejí být pro vznik nárok na příspěvek na bydlení splněny současně. Pokud je žalobce hlášen k trvalému pobytu v objektu, který není určen k bydlení, ale pouze k rekreaci, není vlastníkem ani nájemcem bytu ve smyslu zákona o státní sociální podpoře a nesplňuje tak podmínky stanovené tímto zákonem pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Námitku žalobce soud shledal důvodnou.

Rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoli moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory. Tento právní názor zaujal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2008, č.j. 4 Ads 62/2007-72, který je dostupný na www.nssoud.cz.

Samotný příspěvek na bydlení je obligatorní peněžitou opakující se dávkou státní sociální podpory, která je poskytována v závislosti na příjmu. Ustanovení § 24 zákona o státní sociální podpoře vymezuje podmínky nároku na příspěvek na bydlení. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je přihlášen k trvalému pobytu, jestliže

a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a

b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Podle § 24 odst. 2 téhož zákona za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu.

Příspěvek na bydlení je tedy dávkou, jejímž účelem je poskytnout rodinám (jednotlivci) finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení.

Nárok na tuto dávku byl hmotněprávně vymezen podmínkami vlastnictví nebo nájemním vztahem k bytu, v němž je žadatel hlášen k trvalému pobytu, a rozhodného příjmu v rodině vymezeného u ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní sociální podpoře.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16Cad 39/2009

Klíčovým v projednávané věci je pak výklad § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, jenž stanoví, že za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu a zejména věty druhé citovaného ustanovení, podle níž za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu.

V souzené věci není možné odhlédnout od koncepce zákona o státní sociální podpoře a zejména od smyslu a účelu předmětné dávky.

V důvodové zprávě k zákonu o státní sociální podpoře se uvádí, že s ohledem na rostoucí náklady na bydlení se navrhuje zavést dávku, která bude diferencovaně přispívat rodinám na náklady spojené s bydlením. Nárok na příspěvek na bydlení bude mít každý, kdo má příjem nepřevyšující stanovenou částku, a to bez ohledu na to, v jakém bytě bydlí, tj. zda jde o byt obecní, družstevní, v osobním vlastnictví anebo zda jde o byt ve vlastním domě. Tím se tato dávka mělališit odpříspěvku na nájemné podle zákona č. 319/1993 Sb., který dosud náležel jen osobám bydlícím nebo užívajícím byt či obytnou místnost na základě nájemní smlouvy.

Samotná definice bytu není v zákonu o státní sociální podpoře obsažena, nachází se však v řadě dalších právních předpisů různé právní síly. Obecná definice bytu není v právním řádu obsažena, existují pouze definice pro potřebu jednotlivých právních předpisů. Tento fakt není relativizován uznán ani poměrně ucelenou judikaturou Nejvyššího soudu, který pojem bytu vykládá s důrazem na správní rozhodnutí, na jehož základě je užívání daného prostoru (bytu) povoleno. Uvedená judikatura tedy není použitelná na právě posuzovaný případ, respektivě na pojmové vymezení bytu v nemovitosti vlastníka, který byt užívá, a to právě vzhledem k účelu zákonné konstrukce dávky příspěvku na bydlení.

Jak vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 6. října 2010, č.j. 3 Ads 23/2010-98, je toho názoru, že jedním z pojmových znaků bytu pro účely příspěvku na bydlení (užívání „bytu“ vlastníka nemovitosti, § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře), je skutečnost, že se jedná o určitou ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. Má-li účel zákonné úpravy příspěvku na bydlení především na mysli hrazení nákladů ve vztahu k „bydlení“, bude tak pro účely toh, co je bytem v režimu uvedeného zákona, podstatný i faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení. Tím však není výčet znaků pro určení nemovitosti, k níž je příspěvek na bydlení vázán, vyčerpán.

Za stavu, kdy má žalobce ve stavbě určené k individuální rekreaci trvalý pobyt a předložil důkazy, že v nemovitosti trvale bydlí, je podstatná i skutečnost, že žalobce nedisponuje jinou alternativou dalšího bydlení (například vlastnický, nájemní vztah k bytu podle § 24 zákona o státní sociální podpoře), ale vlastní pouze tuto stavbu určenou k individuální rekreaci.

Byť je tedy předmětná nemovitost žalobce formálně stavbou určenou k individuální rekreaci, je možno při prokázání výše uvedených předpokladů dovodit, že naplňuje znaky nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16Cad 39/2009

Soud se neztotožňuje se zužujícím výkladem zastávaným žalovaným, který bez dalšího skončil na pouhé konstataci podávané v rovině stavebně právních předpisů a předpisů o vlastnictví bytů, totiž že ve stavbě určené k individuální rekreaci se byt z jeho definiční podstaty nemůže nacházet, přičemž tyto závěry byly vysloveny pro oblast státní sociální podpory ve vztahu k příspěvku na bydlení. Tento výklad nelze v režimu zákona o státní sociální podpoře přijmout, jelikož citované definice bytu není možno na tuto oblast mechanicky vztáhnout, má-li být zachován účel posuzované dávky. Pokud zákonodárce přistoupil na podmínku, že z evidenčního hlediska umožnil zvolit si trvalý pobyt i v nemovitostech určených k individuální rekreaci, stěží lze akceptovat situaci, že by tak učinil ve vztahu k objektům typově k „bydlení“ nezpůsobilým.

Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 6. října 2010, č.j. 3 Ads 23/2010-98 vyslovil právní názor, že uvedené závěry předložené správními orgány by vedly k nedůvodnému rozlišování mezi adresáty dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení, pokud by k nim správní praxe bez dalšího a mechanicky přistupovala jako v případě žalobce. Z hlediska posouzení vzniku nároku na dávku totiž nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby prokazatelně trvale bydlící ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní a zároveň nedisponují dalším právním vztahem k bytu nebo obytné místnosti podle § 24 zákona o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení. Nejvyšší správní soud zaujal právní názor, že v situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad.

Žalovaný i správní orgán 1. stupně pochybili, pokud za nutnou podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení považovali skutečnost, že žalobce musí vlastnit objekt určený k bydlení, ve kterém se byt, jenž užívá, nachází, přičemž bez dalšího podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení považovali za nesplněnouv případě vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci.

Ze správního spisu vzal soud za prokázané, že žalobce je ve stavbě určené k individuální rekreaci hlášen od 2. 10. 2000 k trvalému pobytu, jiný byt nevlastní ani neužívá. Žalobce tak dle názoru soudu splnil podmínky pro vznik nároku na příspěvek na bydlení ve smyslu zákona o státní sociální podpoře.

S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, tedy soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, a proto soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu 1.stupně zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s., a zároveň v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

Současně soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v řízení o žalobě, když žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobce, který ve věci zaznamenal úspěch, k výzvě soudu vyčíslil náklady řízení ve výši 76,- Kč. Výše náhrady nákladů řízení se sestává z nákladů na poštovné za podání žaloby dne 11. 6. 2009 ve výši 40,- Kč a za podání vyjádření ze dne 16. 12. 2010 ve výši 36,- Kč.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16Cad 39/2009

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho

doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních

zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 10. ledna 2011

JUDr. Iva Kaňáková

samosoudkyně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru