Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

16 Cad 33/2008 - 87Rozsudek KSUL ze dne 07.02.2011

Prejudikatura

4 Ads 84/2010 - 55

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Ads 79/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

16Cad 33/2008-87

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce J.Č., „X“, zastoupeného Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem, se sídlem Brno, Čechyňská 23, proti žalovanému Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006-2, č.e. 145734/2006, a č.j. 3729/SZ/2006, č.e. 145736/2006,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006-2, č.e: 145734/2006 a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 15. 9. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/9567/06 se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006, č.e. 145736/2006, se zamítá.

III. Na náhradu nákladů řízení v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 1. 2007, č.j. 42 Cad 11/2007-13 je žalovaný povinen zaplatit žalobci k rukám jeho právního zástupce částku 5.760,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006, č.e.: 145736/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 30. 8. 2006, č.j. OSV/555/9567/06, kterým vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu neshledala důvody pro vyloučení Z. N., pracovnice odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu pro podjatost, které se žalobce domáhal ve své žádosti ze dne 18. 8. 2006 Pokračování
2
16Cad 33/2008

o jednorázovou dávku sociální péče v mimořádných případech. Dále se účastník řízení domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006-2, č.e. 145734/2006, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 15. 9. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/9567/06, kterým Magistrát města Mostu rozhodl o poskytnutí věcné dávky formou potravinových poukázek ve výši 900,- Kč podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“).

Žalobce v žalobě uvedl, že dne 18. 8. 2006 podal u správního orgánu 1. stupně žádost o poskytnutí jednorázové peněžní dávky sociální péče ve výši 4.140,- Kč, která se skládala z částky 3.300,- Kč k zajištění výživy a ostatních základních potřeb a částky 840,- Kč k zaplacení 1/7 skutečných nezbytných nákladů na domácnost. Žádost odůvodnil tím, že nemá žádné příjmy, avšak čl. 30 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ve spojení s § 3 odst. 2

písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ve znění pozdějších předpisů a s § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 308/2003 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mu zaručuje měsíční příjem ve výši alespoň životního minima, který v jeho případě činí 4.140,- Kč a pod hranicí kterého u žalobce nastává stav hmotné nouze. Rovněž vznesl námitku podjatosti vůči pracovnici správního orgánu 1. stupně N., která měla o předmětu žádosti žalobce rozhodovat a navrhl její vyloučení ze zahájeného správního řízení s tím, že paní N. má osobní zájem na výsledcích správního řízení. Usnesením vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Most ze dne 6. 9. 2006, č.j. OSV/555/9567/06 byl návrh žalobce na vyloučení paní N. ze správního řízení zamítnut a následné odvolání žalobce bylo zamítnuto výše specifikovaným rozhodnutím žalovaného. Dále žalobce uvedl, že rozhodnutím správního orgánu 1. stupně ze dne 15. 9. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/9567/06 bylo rozhodnuto poskytnout žalobci jednorázovou peněžní dávku sociální péče ve výši pouze 900,- Kč a vyplatit jí nikoli formou stanovenou v § 102 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, tedy buď v hotovosti, nebo převodem načet peněžního ústavu označený žalobcem, nýbrž formou cenných papírů, tedy v peněžních poukázkách na nákup potravin. V odůvodnění správní orgán 1. stupně pouze konstatoval, že dle ustanovení § 8a zákona o sociální potřebnosti, občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování měsíčně se opakující dávky sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc a to formou věcné nebo peněžní dávky, popřípadě služby sociální péče. Nejedná se prý však o dávku vázanou na sociální potřebnost.

Dále bylo konstatováno, že žalobce nesplňuje podmínky sociální potřebnosti a podmínky pro poskytování měsíčně se opakující dávky sociální péče, avšak hrozí mu vážná újma na zdraví, proto bylo rozhodnuto poskytnout dávku ve výši pouze 900,- Kč formou v rozhodnutí uvedenou. Odvolání žalobce proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím zamítl s tím, že dávka byla poskytnuta věcná, nikoli peněžitá. Dále se žalovaný odmítl vypořádat s námitkou podjatosti pracovnice správního orgánu 1. stupně, protože už byla řešena v samostatném řízení. Žalovaný konstatoval, že rodině žalobce je poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče a žalobce nesplňuje podmínky pro poskytování sociálních dávek, proto není s rodinou společně posuzován. Protože však výživa žalobce od 1. 8. 2006 byla značně ohrožená, byla mu poskytnuta jednorázová peněžní dávka sociální péče dle § 8a zákona o sociální potřebnosti, když tato dávka není nároková a musí zajistit pouze pomoc v nezbytném rozsahu. Je tedy zcela v kompetenci správního orgánu, který ji přiznal, v jakém rozsahu a jakým způsobem ji poskytne.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16Cad 33/2008

Žalobce namítl nezákonnost rozhodnutí žalovaného, neboť odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 a 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, jež byly nálezem Ústavního soudu ČSFR publikovaným v částce 96/1992 Sb. a v částce č. 116/1992 Sb. extenzivně vloženy do čl. 10 Ústavy České republiky a tím bylo určeno, že stanoví-li předmětné články něco jiného než zákon ,použije se ustanovení těchto článků. Správní řízení před správním orgánem 1. stupně i před žalovaným bylo zatíženo nezhojitelnými procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení. Dále žalobce namítl, že rozhodnutí žalovaného i správního orgánu 1. stupně je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

Žalobce uvedl, že povinností správního orgánu 1. stupně bylo přesvědčivě prokázat, že pracovnice správního orgánu 1. stupně vůči žalobci podjatá není, nikoliv její nepodjatost tvrdit pouze na základě toho, že samotná pracovnice to popírá. Žalobce namítl, že podjatost nemusí být prokázána, k vyloučení pracovníka správního orgánu z řízení postačuje pouze důvodné podezření, že na výsledcích řízení má osobní zájem.

Žalobce dále uvedl, že ve správním řízení bezpečně a spolehlivě prokázal, že své příjmy nemůže zvýšit vlastním přičiněním, včetně vlastní prací a žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí toto tvrzení nijak nezpochybnil, avšak i přes to potvrdil rozhodnutí správního orgánu 1. stupně, když žalobci poskytl pouhých 900,- Kč namísto zákonem stanovených 4.140,- Kč. Pokud je životní minimum stanoveno zákonem na částku 4.140,- Kč měsíčně, musí být žalobci dávka sociální péče případně jakákoli jiná peněžní pomoc poskytnuta v takové výši, aby jeho příjem do této částky dorovnala. V opačném případě žalobce i nadále zůstane v krajní hmotné nouzi, což odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 a 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Žalobce uvedl, že od 10. 1. 2005 má odborným lékařem předepsanou dietu definovanou v § 1 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 308/2003 Sb., v platném znění, proto částka životního minima určená pro něho v § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, v platném znění, k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb se automaticky zvyšuje o 900,- Kč a činí tak 3.300,- Kč měsíčně a nezbytné náklady žalobce na domácnost činí 840,- Kč dle vlastního rozhodnutí správního orgánu 1. stupně ze dne 26. 7. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/8134/06, které bylo potvrzeno rozhodnutím žalovaného ze dne 6. 9. 2006, č.j. 3097/SZ/2006, č.e. 124853/2006. Žalobce namítl, že žalovaný se otázkou nezbytnosti dávky sociální péče poskytnuté žalobci vůbec nezabýval a z tohoto důvodu není vůbec jasné, proč je žalobci poskytnuto právě 900,- Kč a jakým způsobem má žalobce z této částky předat manželce 840,- Kč a ze zbývajících 60,- Kč se celý měsíc živit.

Žalobce dále namítl, že není jasné, z jakého právního důvodu správní orgán 1. stupně poskytl žalobci peněžní dávku sociální péče formou poukázek k nákupu potravin, což zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, neumožňuje. Žalobce nepožádal o poskytnutí věcné dávky. Z toho vyplývá, že pokud správní orgán 1. stupně rozhodl o výplatě poskytnuté dávky jiným způsobem, než stanoví zákon, jednal tak zcela svévolně a ta část napadeného rozhodnutí, kde je stanoven způsob její výplaty odlišný, je zcela nulitní, protože o jiném

způsobu výplaty dávky než stanoví zákon správní orgán 1. Stupně, rozhodl bez dostatku pravomoci. Tento nezákonný postup správního orgánu 1. stupně potvrdil i žalovaný, a z tohoto důvodu je rovněž jeho rozhodnutí nezákonné.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16Cad 33/2008

Žalobce rovněž namítl, že je sice pravdou, že jeho rodině jsou poskytovány opakované peněžní dávky sociální péče, avšak celková situace jeho rodiny v období od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2006 byla taková, že jeho rodina skládající se ze 7 osob (žalobce, jeho manželka a 5 dětí ve stáří 2 měsíce, 14 měsíců, 3 roky, 4 roky a 7 let) měla sociální potřebnost 20.525,- Kč, životní minimum 18.310,- Kč, ale celkové příjmy – dávky státní sociální podpory a opakované peněžní dávky sociální péče manželky žalobce – dosahovaly pouze 16.520,- Kč, ze kterých minimálně 5.875,- Kč rodina utratila na úhradu nezbytných nákladů na domácnost. Z toho pak vyplývá, že na úhradu nákladů na výživu a ostatních základních osobních potřeb rodině žalobce zbývalo pouze 10.645,- Kč namísto zákonem stanovených 14.650,- Kč., což znamená, že celá rodina žalobce zaviněním správních orgánů obou stupňů v inkriminovaném období pobývala s příjmy pod stanovenou zákonem společensky uznanou hranici životního minima v krajní hmotné nouzi.

Konečně žalobce namítl, že není vůbec jasné, jak žalovaný dospěl k závěru, že žalobce nemá nárok na dávky a služby sociální péče, když od 27. 2. 2006 došlo k legislativním změnám a od té doby žalobce, jako rodinný příslušník občana Evropské unie hlášený v České republice po dobu delší než 3 měsíce dle zvláštního právního předpisu, má nárok na dávky a služby sociální péče.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že Magistrát města Mostu přiznal žalobci jednorázovou dávku sociální péče podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“). Dle tohoto ustanovení bylo možno občanu, který nesplňoval podmínky pro poskytování dávek sociální péče a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, poskytnout v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky. Nejednalo se o dávku nárokovou, ale fakultativní. Bylo zcela v kompetenci správního orgánu, který o této dávce rozhodoval, v jaké výši ji přizná. Žalovaný uvedl, že vydaná rozhodnutí správního orgánu 1. stupně i žalovaného jsou v souladu s platnými právními předpisy, byla vydána orgány k tomu příslušnými, vycházejí ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obsahují předepsané náležitosti.

V následně učiněné replice žalobce uvedl, že je rodinným příslušníkem občana Evropské unie, proto měl v době podání žádosti, resp. od 27. 2. 2006 nárok na dávky a služby sociální péče. Tvrzení žalovaného, že žalobce tento nárok neměl, není pravdivým. Dále žalobce uvedl, že nezbytnou pomocí jednotlivci je taková pomoc, poskytnutím které příjmy tohoto jednotlivce jsou dorovnány do zákonem stanovené hranice životního minima, protože pokud jeho příjmy jsou pod touto hranicí, nastává pro jednotlivce stav hmotné nouze a státu vzniká povinnost pomoc, která je v tomto případě vždy pouze nezbytnou, poskytnout, což rozhodně není možné zajistit pomocí poukázek na nákup potravin v hodnotě 900,- Kč. Žalobce uvedl, že jeho nezbytné náklady na výživu v období od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2006 dosahovaly 3.300,- Kč a nezbytné náklady na domácnost 840,- Kč. Dále uvedl, že poskytnutá dávka měla být vyplacena pouze v hotovosti nebo převodem na účet označený žalobcem nikoliv formou poukázek na nákup potravin. Postup správních orgánů tak byl v rozporu s ustanovením § 102 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení a s § 6 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Dále uvedl, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16Cad 33/2008

Na tomto místě soud podotýká, že v daném věci již jednou Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval usnesením ze dne 26. 1. 2007 č.j. 42 Cad 11/2007-13, kterým byla žaloba dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) s odkazem na ustanovení § 68 písm. e) v návaznosti na ustanovení § 70 písm. f) s.ř.s. odmítnuta jako nepřípustná, když soud shledal, že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu. Toto usnesení soudu ovšem bylo ke kasační stížnosti žalobkyně rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008 č.j. 4 Ads 88/2007-62 zrušeno a věc byla vrácena soudu k dalšímu řízení s tím, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v § 70 písm. a) až f) s.ř.s.

Respektujíc shora předestřený názor Nejvyššího správního soudu v intencích ustanovení § 110 odst. 3 s.ř.s. soud tedy v dalším soudním řízení učinil přezkum žalobou napadeného rozhodnutí, přičemž o žalobě rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 s.ř.s. bez jednání, neboť žalobce výslovně s tímto souhlasil ani žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě výslovně poučen .

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Nejprve se soud zabýval přezkumem rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006-2, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu č.j. OSV/555/06/Nv/9567/06 ze dne 15. 9. 2006, kterým byla žalobci přiznána jednorázová dávka sociální péče ve výši 900,- Kč formou poukázky k nákupu potravinového zboží.

Soud neshledal důvodnou námitku žalobce o nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů. Soud uvádí, že rozhodnutí žalovaného neshledal zatížené vadou ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění. Žalovaný ve svém rozhodnutí blíže uvedl důvody, pro které bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu 1. stupně o poskytnutí věcné dávky formou potravinových poukázek ve výši 900,- Kč podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“). Žalovaný přitom detailně předestřel právní úpravu, která dle jeho názoru na dotyčný případ dopadá, dále podrobně zmínil, že se jedná o dávku fakultativní, nikoli nárokovou a také výslovně vyjádřil přesvědčení, že je zcela v kompetenci správního orgánu, který ji přiznal, rozhodnout, jakým způsobem bude poskytnuta. Takto koncipované rozhodnutí dle názoru soudu proto nebylo nutné rušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatečné odůvodnění.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
16Cad 33/2008

Jelikož rozhodnutí žalovaného nebylo soudem vyhodnoceno jako nepřezkoumatelné, mohl se soud zabývat i tím, zda při poskytnutí jednorázové dávky sociální péče ve výši 900,- Kč v případě žalobce žalovaná strana správně dovodila, že okruh společně posuzovaných osob činí 7, jenž tvoří žalobce, jeho manželka a jejich 5 nezletilých dětí, zatímco za osoby v hmotné nouzi je třeba uznat jen 6 osob, a to pouze manželku žalobce a jejích 5 nezletilých dětí, když žalobce nesplňuje podmínky pro poskytování dávky pro nenaplnění podmínky trvalého pobytu.

V daném případě nebylo mezi žalobcem a žalovaným žádného sporu ohledně vymezení okruhu společně posuzovaných osob v počtu 7 osob při stanovení výše částky živobytí společně posuzovaných osob. S tímto počtem osob se ztotožňuje i soud, přičemž těchto 7 osob představuje žalobce, jeho manželka a jejich 5 nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Soud se však neztotožnil s názorem žalovaného, že při posuzování, zda má žalobce nárok na opakující se dávku sociální péče, je třeba do okruhu oprávněných osob podle ustanovení § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, zahrnout již pouze manželku žalobce a jejích 5 nezletilých dětí a nikoliv i žalobce. Soud je toho názoru, že žalobce do tohoto okruhu oprávněných osob spadá, a to ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle tohoto ustanovení se totiž za oprávněné osoby považují i rodinní příslušníci občana členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství.

V návaznosti na právě uvedené je pro předmětnou věc podstatné to, že mezi žalobcem a žalovaným nebylo žádného sporu ohledně údajů o manželce žalobce – že je česká státní občanka a pokud se jedná o jejího manžela - žalobce pana J. Č., že je státním příslušníkem Ruské federace a že oba společně se svými 5 nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. 2706, M. Vedle toho je soudu z jeho úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což ostatně nikterak nerozporoval ani žalovaný. Všechny tyto skutečnosti, tj. že žalobce je sice z nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je díky uzavření sňatku s manželkou žalobce, která je občanem České republiky a tedy nepochybně i občanem Evropské unie, rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie, pak vedly soud k závěru, že v předmětné věci přitom měl být žalobce zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Shora citované ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi přitom nelze vykládat tak, že se vztahuje jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie. Při tomto výkladu by totiž nepochybně docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci jsou z nečlenského státu Evropské unie, oproti rodinným příslušníkům (kteří jsou také z nečlenského státu Evropské unie) občanů jiného členského státu Evropské unie než je Česká republika. Soud má za to, že občané České republiky musejí mít stejná práva jako občané jiných členských států Evropské unie a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci. Pokud by tomu tak nebylo, tj. v České republice by byli bez jakéhokoliv rozumného důvodu zvýhodňováni cizinci, kteří jsou rodinnými příslušníky občanů jiného členského státu Evropské unie, oproti cizincům, kteří

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
16Cad 33/2008

jsou rodinnými příslušníky občana České republiky, docházelo by k nepřípustné diskriminaci občanů České republiky v podobě zhoršení jejich postavení oproti ostatním občanům Evropské unie při posuzování, zda splňují či nesplňují nárok na poskytnutí příspěvku na bydlení. S takovým rozlišováním mezi občany České republiky a ostatními občany Evropské unie nelze souhlasit i s ohledem na čl. 17 Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož občané České republiky a občané ostatních členských států představuj íjednotnou skupinu občanů Evropské unie. Na tomto místě soud podotýká, že obdobně se ohledně nepřípustné diskriminace občanů České republiky v podobě zhoršení jejich postavení oproti ostatním občanům Evropské unie, a to v souvislosti s evidováním jejich rodinných příslušníků z nečlenského státu Evropské unie jako uchazečů o zaměstnání, vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č.j. 4 Ads 40/2008-73.

Následně se soud zabýval přezkumem rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 11. 2006, č.j. 3729/SZ/2006, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Mostu č.j. OSV/555/9567/06 ze dne 6. 9. 2006, kterým bylo rozhodnuto, že Bc. Z. N., pracovnice odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu není vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení ve věci dávek sociální péče, poskytovaných účastníku řízení J.Č. i a z ostatních záležitostí týkajících se rodiny R. a J. Č.

Podle § 14 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“) každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), u níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit.

Podle § 14 odst. 2 správního řádu účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“).

Jak vyplývá ze správního spisu, uplatnil žalobce dne 18. 8. 2006 námitku podjatosti vůči Z. N., pracovnice odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu. Usnesením Magistrátu města Mostu č.j. OSV/555/9567/06 ze dne 6. 9. 2006 neshledala vedoucí odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu důvody pro vyloučení Z. N., pracovnice odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu, pro podjatost.

Na základě odvolání žalobce proti výše uvedenému usnesení se žalovaný výše uvedené rozhodnutí přezkoumal. V rozhodnutí se zabýval všemi námitkami žalobce a soud se ztotožňuje s názorem žalovaného i představeného Z. N., že v daném případě nebyly shledány důvody pro vyslovení podjatosti Z. N. v předmětném řízení, jehož účastníkem je žalobce. Proto v této části žalobu pro nedůvodnost ve smyslu ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, tedy soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, neboť při posouzení, zda žalobce splňuje podmínky pro poskytnutí jednorázové dávky ve výši 4.140,- Kč za období od 1. 8. 2006 do 31. 8. 2006, v případě žalobce správní orgány obou stupňů nesprávně zaujaly názor, že

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
16Cad 33/2008

žalobce neměl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud proto obě výše specifikovaná rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. pro nezákonnost zrušil a zároveň v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dl ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

Současně soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 2 s.ř.s. přiznal úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 5.760,- Kč. Tato částka se sestává z dvou úkonů právní služby po 2.100,- Kč (příprava a převzetí zastoupení, replika žalobce ze dne 29. 12. 2010), s tím související 2 režijní paušály po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. a 20% DPH ve výši 960,- Kč.

O osvobození žalobce od povinnosti k zaplacení soudního poplatku soud nerozhodoval, neboť předmětné soudní řízení je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, ze zákona osvobozeno.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 7. února 2011

JUDr. Iva Kaňáková v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru