Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

16 Cad 31/2008 - 97Rozsudek KSUL ze dne 18.04.2011

Prejudikatura

4 Ads 40/2008 - 73

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
4 Ads 130/2011 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

16Cad 31/2008-97

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce J. Č., „X“, zastoupeného JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Ústí nad Labem, Dlouhá 5, proti žalovanému Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor sociálních věcí a zdravotnictví, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2006, č.j. 3628/SZ/2006, č. e: 142425/2006

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 1. 11. 2006, č.j. 3628/SZ/2006, č.e: 142425/2006 a rozhodnutí Magistrátu města Most ze dne 23. 8. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/8754/06 se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

III. Odměna advokáta JUDr. Petra Prágla se určuje částkou 1.600,- Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 11. 2006, č.j. 3628/SZ/2006, č.e.: 142425/2006/2007, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu města Mostu ze dne 23. 8. 2006, č.j. OSV/555/06/Nv/8754/06, kterým bylo rozhodnuto podle zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, § 16 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů ČR v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 73 a § 94 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 463/1991 Sb., o životním Pokračování
2
16Cad 31/2008

minimu, ve znění pozdějších předpisů, přiznat žalobci jednorázovou dávku sociální péče ve výši 900,- Kč formou poukázky k nákupu potravinového zboží, když dávka je určena k zajištění nezbytných nákladů na jeho výživu.

Žalobce především namítl, že rozhodnutí správního orgánu 1., stupně i žalovaného jsou nedostatečně odůvodněna, což způsobuje jejich nepřezkoumatelnost.

V žalobě uvedl, že jeho rodina se v období od 1. 7. 2006 do 31. 7. 2006 skládala ze 7 společně posuzovaných osob. Jedná se o žalobce, jeho manželku a 5 dětí ve věku 1 měsíc, 13 měsíců, 3 roky, 4 roky, a 7 let. Manželka žalobce s dětmi jsou hlášeni k trvalému pobytu na území České republiky, jsou státními občany České republiky a jsou rovněž občany členského státu Evropské unie. Žalobce je státní občan Ruské federace hlášený na území České republiky k přechodnému pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, konkrétně od 11. 7. 1996 a v návaznosti na fakt, že žalobkyně a děti jsou občané členského státu Evropské unie, je rovněž rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie ve všech případech, kdy platný právní řád České republiky o nich hovoří. Rodina žalobce měla v rozhodném období sociální potřebnost 20.525,- Kč, životní minimum 18.310,- Kč, ale celkové příjmy (dávky státní sociální podpory a opakované peněžní dávky sociální péče manželky žalobce) pouze 16.520,- Kč, ze kterých minimálně 5.875,- Kč utratila na úhradu nezbytných nákladů na domácnost, což znamená, ež na úhradu nákladů na výživu a ostatních základních osobních potřeb rodině žalobce zbývalo pouze 10.645,- Kč namísto zákonem stanovených 14.650,- Kč, což znamená, že rodina žalobce zaviněním žalovaného a správního orgánu 1. Stupně v předmětném období pobývala s příjmy pod stanovenou zákonem společensky uznanou hranicí životního minima v krajní hmotné nouzi. Navíc v červenci 2006 rodina žalobce musela zakoupit nový sporák, protože starý se náhle zcela rozbil, za což rodina žalobce utratila 4.500,- Kč a rodině žalobci nebyla v souvislosti s tím poskytnuta jednorázová dávka sociální péče a tak rodina žalobce měla v červenci 2006 na výživu 7 osob na celý měsíc pouze 6.145,- Kč.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že správní orgán přiznal žalobci jednorázovou dávku sociální péče dle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2006. Dle tohoto ustanovení bylo možno občanu, který nesplňoval podmínky pro poskytování dávek sociální péče a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, poskytnout v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky. Nejednalo se o dávku nárokovou ale fakultativní. Bylo zcela v kompetenci správního orgánu, který o této dávce rozhodoval, v jaké výši ji přizná. Žalovaný přezkoumal soulad napadeného rozhodnutí orgánu 1. stupně a řízení, které jeho vydání předcházelo, s právními předpisy, žádné pochybení zjištěno nebylo.

Na tomto místě soud podotýká, že v daném věci již jednou Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval usnesením ze dne 15. 1. 2007 č.j. 42 Cad 7/2007-133, kterým byla žaloba dle ustanovení § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) s odkazem na ustanovení § 68 písm. e) v návaznosti na ustanovení § 70 písm. f) s.ř.s. odmítnuta jako nepřípustná, když soud shledal, že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu. Toto usnesení soudu ovšem bylo ke kasační stížnosti žalobce rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2008 č.j. 4 Ads 2/2008-66 zrušeno a věc

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16Cad 31/2008

byla vrácena soudu k dalšímu řízení s tím, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť je zcela nepochybné, že se nejedná o rozhodnutí, které by bylo možno podřadit pod některou z kompetenčních výluk uvedených v § 70 písm. a) až f) s.ř.s.

Respektujíc shora předestřený názor Nejvyššího správního soudu v intencích ustanovení § 110 odst. 3 s.ř.s., soud tedy v dalším soudním řízení učinil přezkum žalobou napadeného rozhodnutí.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Při jednání dne 18. 4. 2011 právní zástupce žalobkyně přednesl žalobní námitky tak, jak byly uvedeny v žalobě, a zdůraznil, že žalobce patří do okruhu oprávněných osob dle zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Při tomtéž jednání pověřený pracovník žalovaného odkázal na písemné vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 31. 7. 2008. Uvedl, že dávka sociální péče byla žalobci přiznána podle §8a zákona č. 482/1991 Sb. a jednalo se o dávku nenárokovou.

Soud se zabýval tím, zda žalovaný pochybil, pokud v rámci odvolacího řízení připustil, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí neodpovídá ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. K této námitce soud uvádí, že odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí je skutečně velmi strohé, pokud se jedná o uvedení všech skutečností, které byly podkladem pro vydání tohoto rozhodnutí, a proto neodpovídá požadavkům, jež na odůvodnění správních rozhodnutí klade ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu. Dle názoru soudu byl žalovaný povinen v odůvodnění svého rozhodnutí blíže rozvést důvody, které vedly prvoinstanční správní orgán k vydání rozhodnutí poskytnout žalobci jednorázovou dávku sociální péče právě ve výši 900,- Kč, což také žalovaný neučinil. Rovněž s otázkou společného posuzování rodiny se žalovaný nevypořádal a konstatování, že tato otázka byla již řešena několikrát a naposled se jí zabývalo Ministerstvo práce a sociálních věcí, neobstojí v kontextu ustanovení § 68 správního řádu, který jednoznačně stanoví, jaké náležitosti musí mít rozhodnutí správního orgánu a v § 68 odst. 3 jednoznačně stanoví, co musí obsahovat odůvodnění. Soud v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí právě postrádá konkrétní úvahy žalovaného v tomto směru, a jak se s nimi vypořádal. Námitku žalobce v tomto směru tedy soud shledal důvodnou.

V návaznosti na právě uvedené a skutečnost, že žalobce namítal, že mu není zřejmé, na základě čeho dospěl správní orgán 1. stupně a následně žalovaný k jednorázové dávce sociální péče právě ve výši 900,- Kč, soud uvádí, že rozhodnutí žalovaného neshledal zatížené vadou ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s. v podobě nepřezkoumatelnosti pro nedostatečné zdůvodnění. Již shora bylo poznamenáno, že žalovaný ve svém rozhodnutí blíže uvedl důvody, pro které byla žalobci jednorázová dávka sociální péče v této výši přiznána.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16Cad 31/2008

Žalovaný přitom detailně předestřel právní úpravu, která dle jeho názoru na dotyčný případ dopadá, a také výslovně vyjádřil přesvědčení, proč žalobci byla přiznána dávka sociální péče právě ve výši 900,- Kč. Takto koncipované rozhodnutí dle názoru soudu proto nebylo nutné rušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatečné odůvodnění.

Jelikož rozhodnutí žalovaného nebylo soudem vyhodnoceno jako nepřezkoumatelné, mohl se soud zabývat otázkou společného posuzování členů rodiny žalobce.

V daném případě nebylo mezi žalobcem a žalovaným žádného sporu ohledně vymezení okruhu společně posuzovaných osob v počtu 7 osob při stanovení výše částky živobytí společně posuzovaných osob. S tímto počtem osob se ztotožňuje i soud, přičemž těchto 7 osob představuje žalobce, jeho manželka a jejich 5 nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby.

Soud se však neztotožnil s názorem žalovaného, že při posuzování, zda má žalobce nárok na poskytování dávek sociální péče, je třeba do okruhu oprávněných osob podle ustanovení § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. osob majících nárok na příspěvek na živobytí při splnění zákonných podmínek, zahrnout již pouze žalobcovu manželku a jejích 5 nezletilých dětí a nikoliv i žalobce. Soud je toho názoru, že žalobce do tohoto okruhu oprávněných osob spadá, a to ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dle tohoto ustanovení se totiž za oprávněné osoby považují i rodinní příslušníci občana členského státu Evropské unie, pokud je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, nevyplývá-li mu nárok na sociální výhody z přímo použitelného předpisu Evropských společenství.

V návaznosti na právě uvedené je pro předmětnou věc podstatné to, že mezi žalobcem a žalovaným nebylo žádného sporu ohledně údajů o žalobci, že je státním příslušníkem Ruské federace a že společně s manželkou, státní občankou České republiky a se svými 5 nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. 2706, M. Vedle toho je soudu z jeho úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což ostatně nikterak nerozporoval ani žalovaný. Všechny tyto skutečnosti, tj. že žalobce je sice z nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je díky uzavření sňatku s paní R. Č., která je občanem České republiky a tedy nepochybně i občanem Evropské unie, je žalobce rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie, a tyto skutečnosti pak vedly soud k závěru, že v předmětné věci měl být žalobce zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi.

Shora citované ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona o pomoci v hmotné nouzi přitom nelze vykládat tak, že se vztahuje jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie. Při tomto výkladu by totiž nepochybně docházelo k diskriminaci českých občanů, jejichž rodinní příslušníci jsou z nečlenského státu Evropské unie, oproti rodinným příslušníkům (kteří jsou také z nečlenského státu Evropské unie) občanů jiného členského státu Evropské unie než je Česká republika. Soud má za to, že občané České republiky musejí mít stejná práva jako občané jiných členských států Evropské unie a stejná práva musí mít i jejich rodinní příslušníci. Pokud by tomu tak nebylo, tj. v České republice by byli bez jakéhokoliv rozumného důvodu zvýhodňováni cizinci, kteří jsou

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16Cad 31/2008

rodinnými příslušníky občanů jiného členského státu Evropské unie, oproti cizincům, kteří jsou rodinnými příslušníky občana České republiky, docházelo by k nepřípustné diskriminaci občanů České republiky v podobě zhoršení jejich postavení oproti ostatním občanům Evropské unie při posuzování, zda splňují či nesplňují nárok na poskytnutí příspěvku na živobytí. S takovým rozlišováním mezi občany České republiky a ostatními občany Evropské unie nelze souhlasit i s ohledem na čl. 17 Smlouvy o založení Evropských společenství, podle něhož občané České republiky a občané ostatních členských států představují jednotnou skupinu občanů Evropské unie. Na tomto místě soud podotýká, že obdobně se ohledně nepřípustné diskriminace občanů České republiky v podobě zhoršení jejich postavení oproti ostatním občanům Evropské unie, a to v souvislosti s evidováním jejich rodinných příslušníků z nečlenského státu Evropské unie jako uchazečů o zaměstnání, vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 23. 7. 2008, č.j. 4 Ads 40/2008-73.

S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, tedy soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, neboť správní orgány obou stupňů nesprávně zaujaly názor, že žalobce neměl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Soud proto obě výše specifikovaná rozhodnutí podle ustanovení § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s. pro nezákonnost zrušil a zároveň v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dl ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

Ve věci úspěšnému žalobci náklady řízení žádné nevznikly, a proto soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Žalobci byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 2. 2008 č.j. 4 Ads 2/2008-52 ustanoven pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokát. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2010, č.j. 4 Azs 6/2010-42 ustanovil-li v řízení o kasační stížnosti soud účastníku řízení zástupce (§ 105 odst. 2 ve spojení s § 35 odst. 8 s.ř.s.), takto ustanovený advokát zastupuje účastníka i v dalším řízení o žalobě před krajským soudem poté, co bylo původní rozhodnutí krajského soudu Nejvyšším správním soudem zrušeno. v kontextu citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu proto JUDr. Prágl zastupoval žalobce i v řízení před krajským soudem. V takovém případě s ohledem na § 35 odst. 8 s.ř.s. platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Krajský soud v Ústí nad Labem proto určil odměnu advokáta podle § 7 a § 9 odst. 3 písm. f) ve spojení s § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“) částkou 1.000,- Kč za dva úkony právní služby (účast na jednání soudu dne 4. 4. 2011 a dne 18. 4. 2011). Soud mu dále přiznal 2x300,- Kč paušální náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Celková odměna tedy činí 1.600,- Kč. Tato částka bude zástupci žalobce vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
16Cad 31/2008

rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 18. dubna 2011

JUDr. Iva Kaňáková v.r.

samosoudce

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru