Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

16 Cad 21/2009 - 45Rozsudek KSUL ze dne 10.01.2011

Prejudikatura

3 Ads 23/2010 - 98


přidejte vlastní popisek

16Cad 21/2009-45

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce P.K., „X“, proti žalovanému Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Ústí nad Labem, Velká Hradební 3118/48, zastoupeného Mgr. Vlastimilem Škodou, advokátem, se sídlem Děčín I., Řetězová 2, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2009, č.j. 182/SZ/2009-3, č.e. 18779/2009,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje ze dne 3. 2. 2009, č.j. 182/SZ/2009-3 a rozhodnutí Úřadu práce v Děčíně, pracoviště SSP, odbor státní sociální podpory, ze dne 1. 12. 2008, č.j. 3160/8/DCC-1/2 se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 1.575,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 2. 2009, č.j. 182/SZ/2009-3, č.e.: 18779/2009, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Úřadu práce v Děčíně ze dne 1. 12. 2008, č.j. 3160/8/DCC-1/2, kterým mu byla zamítnuta žádost o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení od 1. 10. 2008 dle zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o státní sociální podpoře“).

V žalobě uvedl, že správním orgánům obou stupňů vyložil i doložil, že nemovitost v N. Ch. č.ev. 28 užívá k bydlení, nikoliv k rekreaci. Do nemovitosti je přihlášen k trvalému pobytu od 2. 10. 2000. Od 2. 10. 2000 do 30. 6. 2008 příspěvek na bydlení pobíral. Přitom ke změně zákona o státní sociální podpoře v otázkách, které jsou předmětem tohoto soudního sporu, nedošlo. Žalobce namítl, že nepřiznání příspěvku na bydlení jen proto, že někdo bydlí v objektu, který je určen k individuální rekreaci, je diskriminační.

Pokračování
2
16Cad 21/2009

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby v celém rozsahu pro nedůvodnost. Žalovaný uvedl, že podmínky uvedené v § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, musejí být pro vznik nárok na příspěvek na bydlení splněny současně. Pokud je žalobce hlášen k trvalému pobytu v objektu, který není určen k bydlení, ale pouze k rekreaci, není vlastníkem ani nájemcem bytu ve smyslu zákona o státní sociální podpoře a nesplňuje tak podmínky stanovené tímto zákonem pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Námitku žalobce soud shledal důvodnou.

Rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoli moci soudní. Je na vůli zákonodárce, jakým způsobem stanoví rozsah a vymezí podmínky státní sociální podpory. Tento právní názor zaujal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 7. 2008, č.j. 4 Ads 62/2007-72, který je dostupný na www.nssoud.cz.

Samotný příspěvek na bydlení je obligatorní peněžitou opakující se dávkou státní sociální podpory, která je poskytována v závislosti na příjmu.

Ustanovení § 24 zákona o státní sociální podpoře vymezuje podmínky nároku na příspěvek na bydlení. Nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu, který je přihlášen k trvalému pobytu, jestliže

a) jeho náklady na bydlení přesahují částku součinu rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města Prahy koeficientu 0,35, a

b) součin rozhodného příjmu v rodině a koeficientu 0,30, a na území hlavního města prahy koeficientu 0,35, není vyšší než částka normativních nákladů na bydlení.

Podle § 24 odst. 2 téhož zákona za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu. Za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu.

Příspěvek na bydlení je tedy dávkou, jejímž účelem je poskytnout rodinám (jednotlivci) finanční pomoc na úhradu nákladů na bydlení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16Cad 21/2009

Nárok na tuto dávku byl hmotněprávně vymezen podmínkami vlastnictví nebo nájemním vztahem k bytu, v němž je žadatel hlášen k trvalému pobytu, a rozhodného příjmu v rodině vymezeného u ustanovení § 24 odst. 1 písm. a) a b) zákona o státní sociální podpoře.

Klíčovým v projednávané věci je pak výklad § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, jenž stanoví, že za nájemce bytu se považuje též nájemce obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení podle zvláštního právního předpisu a zejména věty druhé citovaného ustanovení, podle níž za vlastníka bytu se považuje i vlastník nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá, pokud je v něm hlášen k trvalému pobytu.

V souzené věci není možné odhlédnout od koncepce zákona o státní sociální podpoře a zejména od smyslu a účelu předmětné dávky.

V důvodové zprávě k zákonu o státní sociální podpoře se uvádí, že s ohledem na rostoucí náklady na bydlení se navrhuje zavést dávku, která bude diferencovaně přispívat rodinám na náklady spojené s bydlením. Nárok na příspěvek na bydlení bude mít každý, kdo má příjem nepřevyšující stanovenou částku, a to bez ohledu na to, v jakém bytě bydlí, tj. zda jde o byt obecní, družstevní, v osobním vlastnictví anebo zda jde o byt ve vlastním domě. Tím se tato dávka mělališit odpříspěvku na nájemné podle zákona č. 319/1993 Sb., který dosud náležel jen osobám bydlícím nebo užívajícím byt či obytnou místnost na základě nájemní smlouvy.

Samotná definice bytu není v zákonu o státní sociální podpoře obsažena, nachází se však v řadě dalších právních předpisů různé právní síly. Obecná definice bytu není v právním řádu obsažena, existují pouze definice pro potřebu jednotlivých právních předpisů. Tento fakt není relativizován uznán ani poměrně ucelenou judikaturou Nejvyššího soudu, který pojem bytu vykládá s důrazem na správní rozhodnutí, na jehož základě je užívání daného prostoru (bytu) povoleno. Uvedená judikatura tedy není použitelná na právě posuzovaný případ, respektivě na pojmové vymezení bytu v nemovitosti vlastníka, který byt užívá, a to právě vzhledem k účelu zákonné konstrukce dávky příspěvku na bydlení.

Jak vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 6. října 2010, č.j. 3 Ads 23/2010-98, je toho názoru, že jedním z pojmových znaků bytu pro účely příspěvku na bydlení (užívání „bytu“ vlastníka nemovitosti, § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře), je skutečnost, že se jedná o určitou ucelenou jednotku schopnou plnit samostatně funkci bydlení. Má-li účel zákonné úpravy příspěvku na bydlení především na mysli hrazení nákladů ve vztahu k „bydlení“, bude tak pro účely toh, co je bytem v režimu uvedeného zákona, podstatný i faktický stav užívání ucelené jednotky schopné plnit samostatně funkci bydlení. Tím však není výčet znaků pro určení nemovitosti, k níž je příspěvek na bydlení vázán, vyčerpán.

Za stavu, kdy má žalobce ve stavbě určené k individuální rekreaci trvalý pobyt a předložil důkazy, že v nemovitosti trvale bydlí, je podstatná i skutečnost, že žalobce nedisponuje jinou alternativou dalšího bydlení (například vlastnický, nájemní vztah k bytu podle § 24 zákona o státní sociální podpoře), ale vlastní pouze tuto stavbu určenou k individuální rekreaci.

Byť je tedy předmětná nemovitost žalobce formálně stavbou určenou k individuální rekreaci, je možno při prokázání výše uvedených předpokladů dovodit, že naplňuje znaky

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16Cad 21/2009

nemovitosti, ve které je byt, který vlastník užívá ve smyslu § 24 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře.

Soud se neztotožňuje se zužujícím výkladem zastávaným žalovaným, který bez dalšího skončil na pouhé konstataci podávané v rovině stavebně právních předpisů a předpisů o vlastnictví bytů, totiž že ve stavbě určené k individuální rekreaci se byt z jeho definiční podstaty nemůže nacházet, přičemž tyto závěry byly vysloveny pro oblast státní sociální podpory ve vztahu k příspěvku na bydlení. Tento výklad nelze v režimu zákona o státní sociální podpoře přijmout, jelikož citované definice bytu není možno na tuto oblast mechanicky vztáhnout, má-li být zachován účel posuzované dávky. Pokud zákonodárce přistoupil na podmínku, že z evidenčního hlediska umožnil zvolit si trvalý pobyt i v nemovitostech určených k individuální rekreaci, stěží lze akceptovat situaci, že by tak učinil ve vztahu k objektům typově k „bydlení“ nezpůsobilým.

Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 6. října 2010, č.j. 3 Ads 23/2010-98 vyslovil právní názor, že uvedené závěry předložené správními orgány by vedly k nedůvodnému rozlišování mezi adresáty dávky státní sociální podpory příspěvku na bydlení, pokud by k nim správní praxe bez dalšího a mechanicky přistupovala jako v případě žalobce. Z hlediska posouzení vzniku nároku na dávku totiž nelze vysledovat objektivní a rozumné důvody, proč odlišovat osoby prokazatelně trvale bydlící ve stavbě určené k individuální rekreaci, kterou vlastní a zároveň nedisponují dalším právním vztahem k bytu nebo obytné místnosti podle § 24 zákona o státní sociální podpoře, a osoby, jejichž byt se nachází ve stavbě určené k bydlení. Nejvyšší správní soud zaujal právní názor, že v situaci, kdy je možných vícero výkladů právního předpisu, z nichž jeden se plně shoduje s vůlí zákonodárce, stejně jako s objektivním smyslem zákona v daném prostoru a čase, a současně chrání subjektivní veřejná práva adresátů právní normy, nutno zvolit právě tento výklad.

Žalovaný i správní orgán 1. stupně pochybili, pokud za nutnou podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení považovali skutečnost, že žalobce musí vlastnit objekt určený k bydlení, ve kterém se byt, jenž užívá, nachází, přičemž bez dalšího podmínku pro přiznání nároku na příspěvek na bydlení považovali za nesplněnou vpřípadě vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci.

Ze správního spisu vzal soud za prokázané, že žalobce je ve stavbě určené k individuální rekreaci hlášen od 2. 10. 2000 k trvalému pobytu, jiný byt nevlastní ani neužívá. Žalobce tak dle názoru soudu splnil podmínky pro vznik nároku na příspěvek na bydlení ve smyslu zákona o státní sociální podpoře.

S ohledem na vše, co bylo uvedeno shora, tedy soud dospěl k závěru, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nezákonná, a proto soud rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí správního orgánu 1. stupně zrušil pro nezákonnost podle § 78 odst. 1 a 3 s.ř.s., a zároveň v souladu s ustanovením § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dle ustanovení § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

Současně soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal žalobci právo na náhradu nákladů řízení v řízení o žalobě, když žalovaný neměl ve věci úspěch a žalobce, který ve věci zaznamenal úspěch, k výzvě soudu vyčíslil náklady řízení ve výši 1.575,- Kč. Výše náhrady nákladů řízení se sestává z náhrady jízdného z Nové Chřibské do Ústí nad Labem a zpět dne

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16Cad 21/2009

20. 12. 2010 ve výši 760,- Kč, z náhrady jízdného z Nové Chřibské do Ústí nad Labem a zpět dne 10. 1. 2011 ve výši 743,- Kč, a z nákladů na poštovné za podání žaloby dne 26. 3. 2009 ve výši 40,- Kč a za podání vyjádření ze dne 28. 5. 2009 ve výši 32,- Kč.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů

vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 10. ledna 2011

JUDr. Iva Kaňáková

samosoudkyně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru