Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

16 Az 11/2010 - 36Rozsudek KSUL ze dne 22.06.2011

Prejudikatura

5 Azs 63/2004

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Azs 15/2011 (odmítnuto)

přidejte vlastní popisek

16Az 11/2010-36

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce A. Z., „X“, zastoupeného JUDr. Markétou Soukupovou, advokátkou, se sídlem Most, Jaroslava Průchy 915, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, odbor azylové a migrační politiky, Nad Štolou 3/936, Praha 7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2010, č.j. OAM-11/VL-18-K01-2009, e.č. V058456,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení .

III. Ustanovenému zástupci žalobce advokátce JUDr. Markétě Soukupové se přiznává odměna ve výši 9.854,40 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Ústí nad Labem do 30 dnů od nabytí právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 10. 2010 č.j. OAM-11/VL-18/K01-2009, e.č. V058456, kterým mu podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb. o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), nebyla udělena mezinárodní ochrana.

Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného napadá v celém rozsahu. Žalovaným nebyly správně posouzeny podstatné skutkové okolnosti. Dále žalobce uvedl, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 zákona o azylu a v případě návratu mu hrozí nebezpečí vážné újmy v podobě ponižujícího zacházení. Je zde obava, že výhružky zabitím budou naplněny.

Pokračování
2
16Az 11/2010

Žalobce uvedl, že měl z důvodu předválečného vztahu své sestry s občanem srbské národnosti potíže se spoluobčany albánské národnosti v místě svého bydliště, byl vystaven slovním útokům, urážkám a ponižování z jejich strany. Občané albánské národnosti vyhrožovali žalobci slovně zabitím. Žalobce navštěvoval ve vlasti střední svářečskou školu, kterou mu bylo znemožněno úspěšně dokončit, neboť škola byla krátce po vypuknutí války obsazena občany srbské národnosti. Žalobcovi rodiče byli přepadeni a okradeni, žalobcovy sestry byly znásilněny a žalobce byl slovně napadán výhrůžkami zabití. Trestní řízení, která byla pro spáchané činy vedena, nebyla skončena a žalobci a jeho rodině tak nebyla zatím dána patřičná ochrana před útoky etnických Albánců, kteří jsou vůči smíšeným albánsko srbským rodinám nesnášenliví.

Žalobce uvedl, že správní orgán neprověřil výpověď žalobce a jeho sestry, které se v základních událostech shodují. Dále žalobce uvedl, že mise UNMIK nedokáže zajistit právo na všech místech Kosova, neboť žalobce byl před svým odchodem z vlasti terčem útoků ze strany albánských spoluobčanů. Lze tedy předpokládat, že tato mise by žalobci řádně nezabezpečila ani bezpečný a nerušený návrat do jeho domova v provincii Kosovo.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. V něm uvedl, že popírá oprávněnost námitek uvedených žalobcem a současně s nimi nesouhlasí, neboť neprokazují, že by žalovaný porušil některá ustanovení správního řádu či zákona o azylu. Žalovaný odkázal na obsah správního spisu a na své rozhodnutí. Uvedl, že shromáždil dostatek věrohodných a aktuálních informací o zemi původu žalobce, kterými podložil své rozhodnutí ve věci. Žalobce nebyl v zemi původu pronásledován z důvodů taxativně uvedených v zákonu o azylu a nebylo ani prokázáno, že by mu v případě návratu do vlasti hrozilo nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 zákona o azylu. V průběhu správního řízení shledal žalovaný řadu zásadních nesrovnalostí ve výpovědích žalobce a rozpory konstatoval i po srovnání s výpovědí sestry žalobce, na jejíž příběh žalobce navázal své tvrzené důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ze zjištěného stavu věci tak vyplynula nevěrohodnost žalobce, přičemž žalovaný podrobným způsobem v napadeném správním rozhodnutí svůj závěr odůvodnil. Ani v žalobě a jejím doplnění žalobce nepředložil jediný relevantní důkaz, z něhož by vyplývala věrohodnost uváděných tvrzení. Navíc sám i v žalobě znovu zopakoval, že státní orgány domovského státu jeho potíže řeší a trestní řízení nejsou dosud ukončena. Námitky uvedené v žalobě považuje žalovaný za irelevantní a nepodložené a ve správním rozhodnutí za dostatečně vyvrácené.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem výslovně vyjádřil souhlas a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to,, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během patnáctidenní lhůty ode dne doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s. a § 32 odst. 1 zákona o azylu). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16Az 11/2010

žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že žalobce podal dne 8. 1. 2009 žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které uvedl, že je státním příslušníkem Kosova, albánské národnosti, vyznává islám a není ani nikdy nebyl členem žádné politické strany ani jiné organizace. Nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Z vlasti odjel 23. 12. 2008. Jako důvod uvedl, že v zemi je špatná situace, má zde sestru, která žila se spoluobčanem srbské národnosti, se kterým má dítě, tento její druh zahynul ve válce. Když tuto skutečnost v Kosovu zjistili, měla rodina žalobce potíže. Dále uvedl, že obě jeho sestry byly před půl rokem znásilněny a obě utekly do České republiky. Jedna ze žalobcových sester se vrátila do

Kosova a druhá, která má dítě s občanem srbské národnosti, žije v České republice. O mezinárodní ochranu žádá ze stejných důvodů, pro které se rozhodl opustit vlast. V České republice by chtěl zůstat se svojí sestrou, naučit se jazyk a později pracovat. Se zastupitelským úřadem své vlasti spojení nenavázal. V případě návratu do vlasti se obává stejných potíží, které již uvedl. Dále uvedl, že byl utlačován ze strany spoluobčanů albánské národnosti, protože sestra porodila dítě, jehož otcem je občan srbské národnosti. V této souvislosti byly sestry žalobce znásilněny, jeho rodiče napadeni a on obtěžován. Žalobce nepředložil doklad osvědčující jeho totožnost a státní příslušnost, proto žalovaný přijal za dostačující údaje zapsané čestném prohlášení dne 8. 1. 2009.

Při pohovoru dne 14. 1. 2009, který byl na žádost žalobce veden v albánském jazyce, žalobce uvedl stejné důvody, pro které požádal o udělení mezinárodní ochrany, jako v samotné žádosti o udělení mezinárodní ochrany. V doplňujícím pohovoru ze dne 20. 9. 2010 žalobce uvedl některé další podrobnosti o důvodech, které ho vedly k opuštění vlasti.

Podle § 28 odst. 1 zákona o azylu mezinárodní ochrana se udělí ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně.

Podle § 12 zákona o azylu azyl se cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

Za pronásledování se pak podle § 2 odst. 8 zákona o azylu účinného v rozhodné době považovalo závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle věty první, pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Za pronásledování se nepovažuje, může-li cizinec s přihlédnutím k osobní situaci nalézt účinnou ochranu v jiné části státu, jehož státní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16Az 11/2010

občanství má, nebo je-li osobou bez státního občanství, v jiné části státu svého posledního trvalého bydliště, pokud se obava z pronásledování nebo hrozba vážné újmy zřejmě vztahuje pouze na část státu.

Žalovaný postupoval správně, když při posuzování důvodů pro udělení azylu porovnal obsah výpovědí žalobce s informacemi o domovské zemi žalobce. Žalovaný obsah výpovědi žalobce porovnal se Zprávou generálního tajemníka o Dočasné správní misi OSN v Kosovu ze dne 28. 3. 2008, Směrnicí pro posuzování žádostí o azyl MV VB ze dne 22. 7. 2008, Informací MV VB (2. Základní informace o Kosovu) ze dne 6. 8. 2008, Doporučením UNHCR ohledně potřeby mezinárodní ochrany žadatelů o azyl z Kosova z listopadu 2009 a s Informací MZV ČR č.j. 132062-2008-LPT ze dne 3. 11. 2008 ve věci postavení albánských žen, které udržovaly intimní s občanem srbské národnosti. Dále žalovaný porovnal obsah výpovědí žalobce s aktuálními informacemi z infobanky ČTK – Země světa, Kosovo. Rovněž žalovaný porovnal obsah výpovědí žalobce s údaji a materiály ze správního řízení vedeného ve věci žádosti o mezinárodní ochranu jeho sestry M. Z., nar. „X“.

Žalovaný postupoval v souladu s ustanovením § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), když žalobci v průběhu správního řízení byla poskytnuta možnost seznámit se s těmito informacemi a vyjádřit se k nim.

Soud se zde ztotožňuje s názorem žalovaného, že v případě žalobce v kontextu výše uvedených informací, které jsou součástí správního spisu, neexistují důvodné obavy, že by žalobce mohl být v zemi své státní příslušnosti, tj. Kosovu, pronásledován z důvodů vymezených v § 12 písm. a) a b) zákona o azylu, tj. z důvodu uplatňování jeho politických práv a svobod a z důvodu jeho rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.

Jak vyplývá z Informace Ministerstva vnitra Velké Británie ze dne 22. 7. 2008 ve věci Směrnice pro posuzování žádostí o azyl, dle čl. 3.7.4. lze obecně říci, že Kosovo skýtá pro všechny etnické Albánce, včetně osob obviněných ze spolupráce se srbským režimem, dostatečné možnosti ochrany ze strany UNMIK/KPS. UNMIK/KPS jsou schopny a ochotny poskytnout ochranu všem, kteří se obávají pronásledování, a zabezpečit funkci právního mechanismu v souvislosti se zatýkáním, stíháním a trestáním projevů perzekuce. Podle čl. 3.7.6 etničtí Albánci, kteří byli obviněni ze spolupráce se srbskými úřady nebo jsou považováni za kolaboranty Srbů, mohou být v Kosovu nuceni čelit diskriminaci a špatnému zacházení. Ve většině takových případů jsou však k dispozici dostatečné možnosti ochrany, přičemž jedno z dalších řešení představuje i interní přesídlení. Je tedy nepravděpodobné, že by žadatelé spadající do této kategorie žádostí získali nárok na poskytnutí azylu nebo humanitární ochrany. Podle čl. 3.7.7 diskriminaci a špatnému zacházení mohou v Kosovu čelit i příbuzní osob, které byly obviněny ze spolupráce se srbskými úřady nebo jsou považovány za kolaboranty Srbů. Ve většině případů je však k dispozici dostatek možností ochrany a řešením je i interní přesídlení. Z těchto důvodů je tedy nepravděpodobné, že by žadatelé žádající o azyl na základě příbuzenské spřízněnosti s osobami, které jsou obviněny z kolaborace se srbským režimem nebo jsou považovány za srbské kolaboranty, získali nárok na poskytnutí azylu nebo humanitární ochrany.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16Az 11/2010

Soud v kontextu výše uvedených listin považuje za neopodstatněnou námitku žalobce, že v případě jeho návratu do Kosova by mise UNMIK žalobci řádně nezabezpečila bezpečný a nerušený návrat do jeho domova v provincii Kosovo. Soud se zde ztotožňuje s názorem žalovaného, že v jednotlivých výpovědích žalobce jsou podstatné nesrovnalosti, ať už z hlediska časového či z hlediska věcného, rovněž tak nesrovnalosti jsou podstatné mezi výpověďmi žalobce a jeho sestry M. Z.

Soud dospěl k závěru, že v průběhu řízení před žalovaným neuvedl žalobce žádné skutečnosti, na základě kterých mohl žalovaný učinit závěr, že by žalobci v případě návratu do Kosova hrozilo nebezpečí vážné újmy, ponižující zacházení, urážky a výhružky zabitím, které by mohly být realizovány.

Soud dospěl k závěru, že žalobce nebyl pronásledován pro uplatňování politických práv a svobod, jak předpokládá § 12 odst. 1 písm. a) zákona o azylu, rovněž tak nebyl pronásledován pro svou rasu, náboženství, pohlaví, národnost, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro zastávání svých politických názorů, jak předpokládá § 12 odst. 1 písm. b)

zákona o azylu.

Dále soud dospěl k závěru, že důvody uvedené žalobcem v průběhu celého správního řízení nejsou důvody uvedenými taxativně v § 12 zákona o azylu.

Rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo §14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12 (§ 13 odst. 1 zákona o azylu). Podle § 13 odst. 2 zákona o azylu se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, rodič azylanta mladšího 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1. Podle § 13 odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi. Předpokladem udělení azylu za účelem sloučení rodiny partnerovi azylanta je trvání partnerství před udělením azylu azylantovi. Podle § 13 odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již azylant manžela žijícího na území České republiky, nelze udělit azyl za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem azylanta. Ze správního spisu nevyplývají výše uvedené skutečnosti. Soud dospěl k závěru, že žalobce tedy nesplňuje podmínky pro udělení azylu podle § 13 zákona o azylu.

Udělení humanitárního azylu podle § 14 zákona o azylu je na volné úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní orgán přitom v dané věci řádně zjistil a posoudil osobní situaci žalobce i stav v jeho zemi, a pokud sám z toho nedovodil důvody pro přiznání humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci. Žalobce pak žádnou takovou okolnost ve správním řízení nezmínil, a proto nelze považovat za nepřezkoumatelnou část výroku napadeného rozhodnutí, vníž žalovaný pouze v obecné rovině uvedl, že na základě údajů žalobcem nezjistil důvod hodný zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu. Lze tedy uzavřít, že správní uvážení spočívající ve volbě neudělení humanitárního azylu nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
16Az 11/2010

bylo v souladu s pravidly logického posuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním způsobem.

Vzhledem k tomu, že nebyly splněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, žalovaný v souladu s ustanovením § 28 zákona o azylu posoudil, zda žalobce splňuje důvody k udělení doplňkové ochrany. Podle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle § 14a odst. 2 zákona o azylu se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje uložení nebo vykonání trestu smrti, mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Z informací ohledně politické a ekonomické situace a stavu dodržování lidských práv v Kosovu, které jsou součástí správního spisu, s přihlédnutím k tomu, že žalobce nezmínil žádnou skutečnost, na základě které by mohla žalobci hrozit vážná újma uložením nebo vykonáním trestu smrti, dále s přihlédnutím k tomu, že žalobce nepředložil žádnou skutečnost, na základě které by bylo možno se domnívat, že by žalobci v případě návratu do vlasti hrozilo mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trestání, dospěl soud po zhodnocení výpovědí žalobce a výše uvedených informací, které jsou součástí správního spisu, či jimi byl proveden při jednání před soudem důkaz, k závěru, že žalobci v současnosti v případě návratu do vlasti nehrozí mučení, nelidské či ponižující zacházení nebo trest. Žalobci rovněž nehrozí vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, neboť z výše uvedených informačních zdrojů a z úřední činnosti žalovaného bylo zjištěno, že v Kosovu neprobíhá mezinárodní nebo vnitřní ozbrojený konflikt. Soud se rovněž po posouzení skutečností sdělených do protokolu o pohovoru a protokolu o doplňujícím pohovoru žalobcem a po posouzení informací o zemi původu ztotožňuje s názorem žalovaného, že by vycestování žalobce nebylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Soud tedy dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a zákona o azylu a žalovaný postupoval v souladu správními předpisy, když doplňkovou ochranu neudělil.

Rovněž tak soud shledal, že žalobce nesplňuje podmínky pro udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny podle § 14b zákona o azylu. Podle § 14b odst. 2 zákona o azylu se rodinným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí manžel nebo partner osoby požívající doplňkové ochrany, svobodné dítě osoby požívající doplňkové ochrany, které je mladší 18 let, rodič osoby požívající doplňkové ochrany, která je mladší 18 let, nebo zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 11. Podle § 14b odst. 3 zákona o azylu předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny manželu osoby požívající doplňkové ochrany je trvání manželství před udělením doplňkové ochrany cizinci. Předpokladem udělení doplňkové ochrany za účelem sloučení rodiny partnerovi osoby požívající doplňkové ochrany je trvání partnerství před

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
16Az 11/2010

udělením doplňkové ochrany cizinci. Podle § 14b odst. 4 zákona o azylu v případě polygamního manželství, má-li již osoba požívající doplňkové ochrany manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit doplňkovou ochranu za účelem sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem osoby požívající doplňkové ochrany. Soud dospěl k závěru, že žalobce nesplňuje důvody uvedené v ustanovení § 14b zákona o azylu pro udělení doplňkové ochrany.

Soud dospěl k závěru, že jediným skutečným důvodem žalobce k podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany v České republice je legalizace jeho pobytu na území České republiky a ekonomické, nikoliv politické důvody. Legalizace pobytu však není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany. Právní úpravu pobytu cizinců na území České republiky upravuje zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jehož institutů mohl žalobce využít.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba proti rozhodnutí žalovaného, kterým nebyla udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů,

není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly.

Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 1. 2011, č.j. 16 Az 11/2010-17 byl žalobci ve smyslu ustanovení § 35 odst. 8 s.ř.s. ustanoven zástupce pro řízení. Hotové výdaje a odměnu za zastupování platí v takovém případě stát. Zástupci žalobce náleží odměna v celkové výši 9.854,40 Kč. Tato částka se sestává z částky 6.300,- Kč za 3 úkony právní služby dle § 7, § 9 a § 11 odst. 1 písm. b), d) a f) odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (právní

porada s žalobcem, sepsání doplnění žaloby, nahlédnutí do soudního spisu), z částky 900,- Kč za 3 režijní paušály po 300,- Kč dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady cestovného z Mostu do Ústí nad Labem ve výši 612,- Kč dle § 157 an. zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, z náhrady za promeškaný čas za 4 půlhodiny po 100,- Kč ve výši 400,- Kč podle § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 20% DPH ve výši 1.642,40 Kč.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení toliko z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
16Az 11/2010

advokacie. Nejvyšší správní soud kasační stížnost pro nepřijatelnost odmítne, jestliže svým významem podstatně nepřesáhne vlastní zájmy stěžovatele.

V Ústí nad Labem dne 22. června 2011

JUDr. Iva Kaňáková v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru