Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

16 A 11/2010 - 39Rozsudek KSUL ze dne 31.01.2011

Prejudikatura

4 As 2/2005


přidejte vlastní popisek

16A 11/2010-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivou Kaňákovou v právní věci žalobce: MUDr. PharmDr. J. Š., „X“, zastoupeného JUDr. Stanislavem Lžičařem, obecným zmocněncem, Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2010 č.j. 2830/DS/2010,

takto:

I. Rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 7. 7. 2010 č.j. 2830/DS/2010 se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Na náhradu nákladů řízení je žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 2.000,- Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2010 č.j. 2830/DS/2010, kterým bylo rozhodnuto, že odvolání žalobce se zamítá a rozhodnutí Městského úřadu Louny, odboru správního, oddělení přestupkového ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. MULN/18324/1276/2009/OS-PD/ŽU, čj. MULNCJ 50263/2010, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, (dále jen „zákon o přestupcích“), a kterým mu byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč, se potvrzuje.

Žalobce ve své žalobě namítá, že správním orgánem v dané věci nebyl správně zjištěn skutkový stav, správní orgány 1. i 2. stupně bezdůvodně odmítly žalobcem navržené důkazy a správní orgány obou stupňů postupovaly nezákonně při zjišťování důkazů, na základě kterých bylo vydáno meritorní rozhodnutí ve věci.

Pokračování
2
16A 11/2010

Žalobce namítl, že se žalovaný nevyrovnal s námitkou směřující proti postupu orgánů Policie ČR, které samotnou kontrolu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu vykonávají způsobem, který zákon nezná. Žaolvaný v rozhodnutí slučuje hmotně právní předpisy s postupem, který patří do oblasti procesního práva a který je upraven ve vztahu k postupu orgánů Policie ČR výhradně interními předpisy. Nejedná se tedy o procesní normu obecně závaznou, která by vyloučila při kontrolní činnosti prvky libovůle v postupu orgánů veřejné moci. Kontrolní činnost orgánů Policie ČR, zejména kontrolní činnost ve vztahu ke kontrole dodržování rychlosti, není upravena žádným procesním zákonem. Policisté pak kontrolu rychlost vozidel libovolným způsobem, kontrolovaná osoba nemá ve vztahu k výsledku kontrolní činnosti žádná práva, orgán Policie ČR nemá zákonem upraveny žádné povinnosti, které by vymezily postupy při této kontrole. Nikdo neví, kdy se kontrola zahajuje, kdy a jak se končí, jaká práva má subjekt, vůči kterému kontrolní činnost ve formě měření rychlosti směřuje, jaké povinnosti mají orgány Policie ČR, což je stav, který dle žalobce nemůže obstát zejména z toho důvodu, že postup a zákonnost postupu orgánu Policie ČR je

fakticky nepřezkoumatelná.

Dále žalobce namítl, že to, že orgán Policie ČR může měřit rychlost vozidla, ještě neznamená, že toto měření provedl způsobem, který zákon zná a předpokládá. A zákonem předpokládaný postup při měření rychlosti vozidel ani orgán Policie ČR ani správní orgány v řízení nijak nevymezily.

Žalobce namítl, že Policie ČR na místě měření postupuje způsobem, který zákon nezná, její činnost je ovládána interními předpisy, tedy podzákonnou právní normou, která ale nemá obecnou právní závaznost. Žalobce odmítá výsledek měření i z důvodu, že byl pořízen postupem, který zákon nezná, výsledek měření je odvislý na libovolném, zákonem neupraveném postupu orgánu veřejné moci.

Žalobce dále namítl, že se správní orgán 1. stupně i žalovaný nevyrovnali s právní otázkou, že neexistuje procesní norma, která by ovládala postup orgánů veřejné moci při měření rychlosti, tuto nelze nahradit interními akty v rámci činnosti Policie ČR, a získaným důkazům nelze přiznat zákonnost. Správní orgány obecně poukázaly na hmotně právní předpisy a následně pak na interní akty řízení v rámci Policie ČR. Žalobce považuje za nutné, aby správní orgán s odkazem na zákon uvedl, kdy se považuje měření rychlosti vozidla ve smyslu zákona za zahájené, jakým způsobem zákon upravuje dokumentaci procesu měření rychlosti vozidla a jakým způsobem se ve smyslu zákona upravuje ukončení této činnosti včetně projednání výsledku měření, dále jak se dokumentuje vzájemné postavení měřidla a měřeného vozidla, neboť s ohledem na technické možnosti měřidla má vzájemné postavení nesporný význam pro výsledek měření. Bez uvedení těchto procesních náležitostí žalobce namítá stav, kdy orgán veřejné moci, konkrétně pak orgán Policie ČR při výkonu své činnosti vybočil z mezí zákona. V takovém případě nelze dle názoru žalobce přiznat jakémukoli písemnému nebo fotografickému materiálu zpracovanému Policií ČR hodnotu důkazu, který může být v souladu s požadavkem zákonnosti při jeho pořízení proveden v rámci řízení u správního orgánu, a to s odkazem na ustanovení § 2 odst. 1 a § 51 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Pokud se žalovaný nevyrovnal s předmětnou argumentací, je jeho rozhodnutí zatíženo vadou nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
16A 11/2010

Dále žalobce namítl, že žalovaný posoudil nesprávně i samotný výsledek měření rychlosti v dané věci. Připustil stav, kdy nebyly provedeny navržené důkazy, které mohly dle žalobce objasnit odborné a technické otázky spojené s vlastním měřením rychlosti, stejně tak i odstranit rozpory, které jsou dle žalobce zřejmé z důkazů obsažených ve správním spisu. Správní orgány nezjistily dostatečně všechny okolnosti potřebné pro posouzení věci, v řízení nebyly provedeny navržené důkazy a správní orgány obou stupňů zaměňují prokázání skutečností za sví tvrzení, aniž by pro takový závěr byla opora ve spisovém materiálu.

Žalobce dále namítl, že v žalobou napadeném rozhodnutí je uvedeno, že měřidlo použité při měření rychlosti vozidla, které řídil žalobce, je schváleno pro měření vzdálenosti do 400 metrů. Takový závěr nemá dle žalobce oporu ve správním spisu, žalovaný sám konstatoval, že technická dokumentace není založena ve spisu, neboť pro takový postup nemá správní orgán mandát od výrobce. Takové vysvětlení je zcela nepřijatelné, zvláště když žalobce do spisu založil listinu, která takové tvrzení zcela vyvrací, když podle listiny, kterou si žalobce opatřil z internetu, je maximální přípustná vzdálenost pro měření rychlosti dána vzdáleností 140 m. Ze spisu však vyplývá, že rychlost vozidla řízeného žalobcem byla měřena na vzdálenost 313 metrů. Tento rozpor žalovaný nevysvětlil.

Žalobce dále namítl, že zcela v rozporu s tvrzením žalovaného je fakt, podle kterého se v místě měření, jak je fotograficky dokumentováno, nacházela současně dvě vozidla a nikoliv jen jedno, jak tvrdil žalovaný a jak tvrdil ve své výpovědi svědek H., který realizoval samotné měření. Tento rozpor v řízení žádný ze správních orgánů nevysvětlil, a pokud by byla žalobci předložena fotodokumentace z místa měření, je dle jeho názoru zřejmá i nepravdivost tvrzení, podle kterého je na některém vozidle zřejmý záměrný kříž měřícího zařízení. Nabízí se úvaha, že žalobce měřen nebyl a ve skutečnosti bylo změřeno vozidlo předjíždějící. Tomu by odpovídaly i rychlosti, kdy žalobce při dodržení maximální povolené rychlosti 90 km/h byl předjížděn někým s rychlostí cca o 20 až 30 km/h vyšší, čemuž odpovídá i konečná rychlost předjíždějícího neznámého vozidla cca 120 km/h (zde pak 118 km/h). Žalovaný se s touto námitkou nijak nevyrovnal, byť přítomnost dvou vozidel v místě měření je nesporná a spisem prokázaná. Žalovaný ani správní orgán 1. stupně nezajistily a neprovedly důkazy, které byly žalobcem navrženy. Závěry žalovaného jsou tak zatíženy vadou, která má vliv na zákonnost celého žalobou napadeného rozhodnutí. Tím, že správní orgán odmítl provést, resp. neprovedl navržené důkazy, znemožnil objasnit okolnosti a postup orgánů veřejné moci na místě samém.

Konečně žalobce namítl, že dle svědecké výpovědi měřil rychlost vozidla žalobce svědek pan H., dle dokumentace ve správním spisu však měření realizoval pan H.. Tento rozpor dle žalobce správní orgány náležitě nevysvětlily.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že Policie ČR při měření rychlosti postupovala podle § 124 odst. 8 písm. a) a § 79a odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a dále podle § 62 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o policii“).

Dále žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu vyplývá, že žalobci dne 16. 11. 2009 v 11:18 hodin u obce Panenský Týnec na silnici č. I/7, jako řidiči motorového vozidla tovární značky Land Rover, registrační značky „X“, byla laserovým rychloměrem MicroDigiCam

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
16A 11/2010

LTI naměřena rychlost 118 km/h, ačkoliv v daném úseku je ustanovením § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu dovolena maximální rychlost 90 km/h. Při zvážení možné odchylky měřícího zařízení ve výši +-3% byla skutečná rychlost jízdy nejméně 114 km/h a tudíž došlo k překročení nejvyšší dovolené rychlosti o 24 km/h. Tyto skutečnosti jsou doloženy výtiskem z měřícího zařízení silničního laserového rychloměru MicroDigiCam LTI, výr. č. lidaru 018008, výr. č. kamery MV00967, výr. č. počítače MC 000938. Tento výtisk z měřícího zařízení patří k nejvýznamnějším a v jistém způsobu těžko nahraditelným důkazům používaným běžně v řízení o přestupcích proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Na předmětné měřící zařízení byl vydán Českým metrologickým institutem dne 20. 10. 2009 příslušný ověřovací list č. 8012-OL-7219-09 s dobou platnosti do 19. 10. 2010. Na tomto ověřovacím listě je uvedeno, že rychloměr lze používat v souladu s právní úpravou metrologie pro měření rychlosti silničních vozidel při kontrole dodržování maximální povolené rychlosti. Pracovníci, kteří používají uvedený rychloměr, musí absolvovat odbornou přípravu pro jeho používání, což je doloženo příslušnými osvědčeními č. 118/2007 o oprávnění k ovládání laserového měřiče rychlosti MicroDigiCam LTI vystaveného pro pana P.H. a č. 072/08 ze dne 5. 5. 2008 pro pana M.H., kteří jako policisté prováděli měření rychlosti. Každé zařízení, které je používáno Policií ČR k měření rychlosti vozidel, musí odpovídat zákonu č. 505/1990 Sb., o metrologii a jeho prováděcím vyhláškám. V uvedeném případě byla tato podmínka splněna, což je i řádně doloženo příslušnou dokumentací. V ČR jsou měřiče rychlosti schvalovány s jednotnou odchylkou +- 3 km/h, pokud je zjištěna rychlost do 100 km/h, respektive +-3% při rychlostech nad 100 km/h. Příslušné měřící zařízení je vybaveno tzv. verifikací, to znamená, že provádí měření několikrát, porovnává v povolení toleranci a pokud se liší, tak anuluje automaticky měření. To znamená, že v žádném případě nelze zpochybnit naměřenou rychlost 118 km/h, ale lze pouze uplatnit výše uvedenou schválenou odchylku. Dále nelze zpochybnit, že při předmětném měření rychlosti bylo používání měřidla prováděno v souladu s ustanoveními § 11 zákona č. 505/1990 Sb., o metrologii a bylo prováděno zákonným způsobem. Žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a rozhodnutí správních orgánů obou stupňů vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci a obě rozhodnutí obsahují předepsané náležitosti.

V následné replice k vyjádření žalovaného žalobce opět poukázal na samotný procesní postup v průběhu kontrolní činnosti, který je ovládán „snad“ interními předpisy, které ale nejsou obecně závazné. Dle žalobce všechny správní orgány v procesu kontroly mají svůj postup vymezený zákonem, a to buď zákonem obecným, když v podané žalobě bylo odkazováno na zákon o státní kontrole, nebo zákonem speciálním, kdy jako příklad byl dán odkaz na zákon o správě daní a poplatků. Případ, kdy orgány Policie ČR postupují v průběhu kontroly výhradně na základě interních předpisů, je pro žalobce nepřijatelný, současně má takový postu dopad i do zákonnosti ve smyslu připuštění a získání důkazů. Žalobce ve vztahu k použitému, měřícímu zařízení zpochybnil jednak přípustnou vzdálenost měření, a to údaji, které sám zjistil a následně doložil do správního spisu. Tyto údaje o technických možnostech

měřícího zařízení jsou v rozporu jak s realizovaným měřením, tak i s tím, co bylo v řízení prokázáno a doloženo do správního spisu. Samotný ověřovací list nic nevypovídá o tom, na

jakou vzdálenost je možné měření realizovat. Vlastní postup měřené není ničím dokumentovaný s výhradou výsledné fotografie, která jednak v místě měření konstatuje současně dvě vozidla, jednak je zřejmý rozpor v uvedených údajích o měření. Dokumentace uvádí vzdálenost cca 300 metrů, ze samotné fotografie je zřejmé, že nebyla pořízena na vzdálenost větší než cca 160 metrů. Tento rozpor nikdo nevysvětlil, důkazy navržené na

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
16A 11/2010

objasnění tohoto rozporu byly odmítnuty a zůstaly v řízení před správním orgánem neprovedené.

Při jednání soudu nařízeném v dané věci obecný zmocněnec žalobce popsal předmětnou událost tak, jak uvedl v žalobě a zopakoval žalobní námitky. Uvedl, že žalovaný nepostupoval při vedení řízení v souladu se zákonem, když nepřihlédl k důkazům, které navrhoval žalobce.

Žalovaný při jednání soudu odkázal na své vyjádření k žalobě a uvedl, že žaloba je nedůvodná, neboť správní orgán ve věci zjistil spolehlivě skutkový stav.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Z obsahu správního spisu zjistil soud následující skutečnosti. V úředním záznamu č.j. KRPU-274/PŘLN-2009-PH ze dne 16. 11. 2009 je uvedeno, že dne 16. 11. 2009 v 11:18 hod. byl hlídkou policie DI Louny ve složení prap. H. jako obsluha radaru, členové hlídky nstržm. B., nstržm. R., nadprap. H. zastaveno a kontrolováno osobní motorové vozidlo zn. Land Rover, šedé barvy, RZ „X“, které jelo ve směru od Prahy na Louny. Řidičem vozidla byl žalobce. Vozidlo bylo stavěno z důvodu překročení maximální povolené rychlosti v daném úseku, která je 90 km/h. Řidiči byla naměřena radarem MicroDigiCam č. 8012-OL-7219-09 o 28 km/h vyšší. Za uvedený přestupek byla řidiči uložena bloková pokuta v částce 1.000,- Kč, tuto odmítl zaplatit a s přestupkem nesouhlasil. Z těchto důvodů bylo s řidičem sepsáno oznámení o přestupku, ve kterém se žalobce vyjádřil tak, že „policie ČR zaznamenává událost tak, jak jí správní zákon nezná. Odmítá sepsat protokol a předem předikuje přestupek.“ žalobce zároveň v oznámení přestupku uvedl, že udělil plnou moc k zastupování JUDr. Stanislavu Lžičařovi.

Námitku žalobce, že policie má oprávnění měřit rychlost pouze na základě interních normativních aktů, které však nejsou obecně závazné, soud neshledal důvodnou. Podle § 79a odst. 1 zákona o silničním provozu za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel.

Podle § 124 odst. 8 písm. a) téhož zákona policie vykonává dohled na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích tím, že kontroluje dodržování povinností účastníků a pravidel provozu na pozemních komunikacích a podílí se na jeho řízení. Podle písmena c) téhož zákonného ustanovení policie projednává v blokovém řízení přestupky proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle zvláštního právního předpisu. Tímto zvláštním právním předpisem je zákon o přestupcích.

Podle § 62 odst. 1 zákona o policii policie může, je-li to nezbytně nutné pro plnění jejích úkolů, pořizovat zvukové, obrazové nebo jiné záznamy osob a věcí nacházejících se na místech veřejně přístupných a zvukové, obrazové nebo jiné záznamy o průběhu úkonu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
16A 11/2010

Procesním předpisem pro příslušníky policie ČR je zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o služebním poměru“). Podle § 1 odst. 1 tohoto zákona tento zákon upravuje právní poměry fyzických osob, které v bezpečnostním sboru vykonávají službu (dále jen „příslušník“), jejich odměňování, řízení ve věcech služebního poměru a organizační věci služby (dále jen „služební vztahy“). Podle § 1 odst. 4 písm. a) tohoto zákona se výkonem služby pro účely tohoto zákona rozumí úkony a činnosti realizující oprávnění a povinnosti stanovené právními předpisy upravujícími působnost bezpečnostních sborů.

Podle § 5 odst. 1 zákona o služebním poměru služební předpis stanové zejména rozsah oprávnění příslušníků, kteří řídí výkon služby dalších příslušníků (dále jen „vedoucí příslušník“), dávat podřízeným příslušníkům rozkazy k výkonu služby. Podle odst. 2 téhož zákonného ustanovení k vydání služebního předpisu je oprávněn služební funkcionář. Služební funkcionář je povinen zajistit vedení přehledu platných služebních předpisů a tento přehled průběžně aktualizovat. Podle odst. 3 téhož zákonného ustanovení je služební předpis pro příslušníky závazný.

Soud tedy k námitce žalobce uzavírá, že oprávnění příslušníků Policie měřit rychlost vozidel vyplývá z výše uvedených zákonných předpisů a pokud je metodika praktického provádění kontroly měření rychlosti příslušníky Policie ČR upravena služebními předpisy, které jsou dle zákona o služebním poměru pro příslušníky Policie ČR závazné, je tento postup v souladu se zákonem. Navíc policie, pokud v rámci měření rychlosti vozidel zjistí porušení zákona o silničním provozu, postupuje podle procesního předpisu, kterým je zákon o přestupcích.

Další námitku žalobce, že není jednoznačně prokázáno, že byla měřena rychlost právě vozidla, které řídil žalobce, když na fotografii z měřícího zařízení je kromě tohoto vozidla zachyceno i další vozidlo, soud rovněž důvodnou neshledal.

Soud se především neztotožňuje s vyjádřením obecného zmocněnce žalobce při jednání před soudem dne 31. 1. 2011, že existuje rozpor mezi fotografií, kde jsou zachycena dvě vozidla a tvrzením svědka, který uvedl, že v době měření tam jiné vozidlo nebylo.

Jak vyplývá ze svědecké výpovědi P.H., učiněné dne 10. 2. 2010, svědek mimo jiné uvedl: „V tuto dobu jiné podobné vozidlo tímto místem neprojíždělo, a tudíž nemohlo dojít k záměně s jiným podobným vozidlem.“.

Z výpovědi svědka P.H. tedy nevyplývá, že by v okamžiku měření rychlosti vozidla řízeného žalobcem nebylo na silnici žádné jiné motorové vozidlo, ale vyplývá z ní to, že tam v tomto okamžiku nebylo jiné podobné vozidlo, takže nemohlo dojít k záměně s vozidlem řízeným žalobcem.

Ze svědecké výpovědi policisty M.H. a ze Záznamu o přestupku, založeného na č.l. 6 správního spisu, vzal soud za prokázané, že byla měřena rychlost právě vozidla řízeného žalobcem, neboť na fotografii ze záznamového zařízení ze dne 16. 11. 2009 v čase 11:18:57 hodin, č. snímku měřiče 21 je zřetelně vidět, že osový kříž cíleně míří na vozidlo, které v uvedenou dobu překročilo povolenou rychlost; z tohoto důvodu není možné, aby došlo k záměně dvou vozidel.

Z výše uvedených a provedených důkazů ve správním řízení vycházel i soud a vzal jimi za prokázané, že měření rychlosti bylo prováděno v příslušný časový okamžik právě

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
16A 11/2010

u vozidla řízeného žalobcem, a nikoli u vozidla jiného, byť na fotografii z měření se kromě vozidla řízeného žalobcem vyskytuje i jiné motorové vozidlo.

Soud však uznal důvodnou námitku žalobce, že v řízení se správní orgány obou stupňů nevypořádaly s otázkou, zda měřící zařízení, se kterým bylo měření rychlosti vozidla řízeného žalovaným prováděno, bylo skutečně schopno měřit rychlost vozidla na vzdálenost 313 metrů, když v manuálech, které si žalobce vlastní činností opatřil je uvedeno, že rozsah vzdálenosti měření je 50 až 170 metrů.

V daném případě je tedy spor o samotném skutkovém stavu a o skutečnostech v nichž je správními orgány spatřováno naplnění skutkové podstaty přestupku. Základním úkolem správních orgánů v rámci řízení o přestupcích je přesné zjištění skutkového stavu a odstranění důvodných pochybností o skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení viny osoby obviněné ze spáchání přestupku. Dle ustanovení § 51 zákona o přestupcích se na řízení o přestupcích, pokud zákon o přestupcích nestanoví jinak, vztahují obecné předpisy o správním řízení, tedy zejména správní řád. V ustanovení § 3 správního řádu je zakotvena tzv. zásada materiální pravdy. Je zde uvedeno, že správní orgány postupují tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásada materiální pravdy je pak ještě dále rozpracována mimo jiné i v ustanovení § 50 odst. 3 správního řádu, kde je uvedeno, že správní orgán je v řízení, v němž má být z moci úřední uložena povinnost, povinen i bez návrhu zjistit všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch toho, komu má být povinnost uložena. Zde je zdůrazněna zásada objektivního, nestranného přístupu.

Podstata zjištění skutkového stavu věci spočívá v dokazování. Dokazování je upraveno v § 51 a následujících správního řádu. V § 52 správního řádu je uvedeno, že účastníci jsou povinni označit důkazy na podporu svých tvrzení. Dále je v uvedeném ustanovení řečeno, že správní orgán není návrhy účastníků vázán, vždy švak provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci. Z uvedeného ustanovení § 52 správního řádu tedy jednoznačně vyplývá, že správní orgán musí provést vždy ty důkazy, které mu účastníci řízení navrhnou a které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

V daném konkrétním případě je rozpor mezi tvrzením žalobce, který tvrdí, že laserový rychloměr, kterým byla měřena rychlost vozidla, které řídil, má rozsah vzdálenosti měření 50 až 170 metrů, a tvrzením policistů a správních orgánů obou stupňů, že vzdálenost měřícího zařízení od vozidla byla 313 metrů a tato vzdálenost nemá žádný vliv na výsledek měření.

V žalobě napadeném rozhodnutí se žalovaný vypořádal s tímto rozporem tak, že pouze konstatoval tuto skutečnost a dále uvedl, že policista, který konkrétní měření prováděl, postupoval zcela v souladu s návodem na použití přístroje. Použité měřící zařízení MicroDigiCam je schváleno pro měření rychlosti do vzdálenosti 400 metrů. Policie ČR je pouze uživatelem tohoto zařízení a nemá od výrobce mandát poskytovat technickou dokumentaci.

V této skutečnosti spatřuje soud závažné pochybení správního orgánu, neboť v případě správního trestání musí být jednoznačným způsobem zjištěn skutkový stav, tedy v daném případě je nutné v přestupkovém řízení postavit zcela na jisto, zda použité měřící zařízení MicroDigiCam je schváleno pro měření rychlosti do vzdálenosti 170 metrů, do vzdálenosti 400 metrů nebo do vzdálenosti jiné, aby bylo případně možné chování žalobce kvalifikovat jako přestupek. Není přípustné nejistotu ohledně skutkového stavu řešit pouze konstatováním s odkazem na záznam na fotografii a na svědecké výpovědi policistů a vycházet pouze

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
16A 11/2010

z těchto výpovědí a zcela pominout důkazy navrhované žalobcem, které bezpochyby mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci a přesto dovodit, že se žalobce přestupku dopustil. Jednání, kterým se účastník přestupkového řízení měl dopustit přestupku, musí být zcela nezaměnitelně identifikováno a musí být zjištěn takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. V odůvodnění žalovaný pouze odkazuje na svědecké výpovědi policistů, s námitkami žalobce, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, se žalovaný vůbec nevypořádal. Dle názoru soudu tedy skutkový stav, který vzal žalovaný za základ napadeného rozhodnutí, vyžaduje zásadní doplnění. V této skutečnosti spatřuje soud podstatnou vadu, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

V dalším řízení bude žalovaný povinen postavit na jisto, na jakou vzdálenost měření rychlosti vozidel je použité měřící zařízení opravdu schváleno. Toto nevyplývá z Ověřovacího listu č. 8012-OL-7219-09 ze dne 20. 10. 2009, který vydal Český metrologický institut. Tento ověřovací list pouze uvádí, že provedené zkoušky prokázaly, že předložený silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti (viz. Certifikát o schválení typu stanoveného měřidla č. 0111-CS-C1114-04 ze dne 11. 10. 2004, ve znění doplňků. Na str. č. 51 správního spisu je otištěn Certifikát o schválení typu měřidla ze dne 11. 10. 2004 a popis laserového rychloměru MicroDigiCam UL 100 LTI, ve kterém je uvedeno, že rozsah vzdálenosti měření je 50 až 170 metrů. Následně na stranách 71-73 správního spisu je založena str. 1, 67 a 68 materiálu společnosti ATS-TELCOM Praha a.s. ve věci manuálu uživatele Systém Micro Digi Cam, ve kterém je uvedeno, že měřící rozsah je 25-400 metrů. Tento materiál Městskému úřadu Louny zaslala Policie ČR. Správní orgán 1. stupně ani žalovaný se však s tímto na první pohled neúplným manuálem, u kterého ani není jasné, na základě jakého požadavku od koho se ve správním spisu ocitl, nevypořádaly, mechanicky převzali pouze údaj o možnosti měřit tímto měřícím zařízením až na vzdálenost 400 metrů, ale ani jeden ze správních orgánů se nevypořádal s námitkou žalobce, kterou doložil konkrétní listinou, ve kterém je uvedena měřící vzdálenost v podstatně menším rozsahu. Kdyby totiž byly pravdivé údaje předložené žalobcem, nemohlo být objektivně provedeno měření rychlosti vozidla řízeného žalobcem na vzdálenost 313 metrů, jak ukazuje záznamová fotografie, a vypovídají policisté, kteří kontrolu rychlosti prováděli. Potom by se žalobce nemohl dopustit ani přestupku, který je mu kladen za vinu. Prokáže-li se ve správním řízení naopak jednoznačně, že použité měřící zařízení bylo schopno měřit na vzdálenost až 400 metrů, po té je postup Policie ČR i správních orgánů, tj. že se žalobce dopustil přestupku, možno považovat za správný.

V uvedeném procesním pochybení žalovaného, tj. neprovedení důkazů navrhovaných žalobcem, které mohly přispět k objasnění skutkového stavu věci, spatřuje soud pochybení, které mohlo mít vliv na zákonnost rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedenému soud napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 7. 2010 č.j. 2830/DS/2010, kterým bylo rozhodnuto, že odvolání žalobce se zamítá a rozhodnutí Městského úřadu Louny, odboru správního, oddělení přestupkového, ze dne 2. 6. 2010, sp. zn. MULN/18324/1276/2009/OS-PD/ŽU, čj. MULNCJ 50263/2010, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu dle § 22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích, a kterým mu byla uložena pokuta ve výši 1.500,- Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000,- Kč, zrušil pro vady řízení a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§ 78 odst. 1 věty první a § 78 odst. 4 s.ř.s.), neboť ve smyslu § 76 odst. 1 písm. b) a c) s.ř.s. skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného rozhodnutí vyžaduje zásadní doplnění s v řízení došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
16A 11/2010

správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku. O rozhodnutí prvoinstančního orgánu v dané věci soud nerozhodoval, neboť předmětná pochybení lze napravit v rámci odvolacího řízení.

Pro úplnost soud uvádí, že v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 s.ř.s. v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vychází soud při přezkoumávání rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.

Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 2.000,- Kč představující zaplacený soudní poplatek.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 31. ledna 2011

JUDr. Iva Kaňáková v.r.

samosoudkyně

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru