Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 86/2007 - 102Rozsudek KSUL ze dne 15.12.2010


přidejte vlastní popisek

15Ca 86/2007-102

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce RLRE Tellmer Property s.r.o., IČ 27369196, se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 2006/9, zastoupeného Ing. Radkem Lančíkem, daňovým poradcem se sídlem v Brně, Divadelní 4, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 5. 2. 2007, č.j.: 1375/07-1300,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 5.2.2007, č.j.: 1375/07-1300, jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Litvínově ze dne 20. 9. 2006, č.j. 42490/06/207971/7141, kterým byl vyměřen nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty za květen 2006 ve výši 439.838,- Kč.

Žalobce v podané žalobě namítl, že finanční orgány obou stupňů postupovaly nesprávně, pokud došly k závěru, že žalobce neprokázal důvody pro neuplatnění daně z přidané hodnoty na výstupu z úklidové služby, když konstatovaly, že žalobce neprokázal, že by úklid společných prostor neměl podléhat DPH, či být od této daně osvobozen. Podle názoru žalobce úklid společných prostor je službou, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s pronájmem bytu a na ní se stejně jako na nájem vztahuje osvobození od uplatnění DPH na výstupu.

Žalobce v podané žalobě popsal podrobně průběh daňového řízení, v němž Finančnímu úřadu v Litvínově vznikly pochybnosti o správnosti neuplatnění 19 % sazby DPH na výstupu za uskutečnění zdanitelného plnění (služeb v podobě úklidu společných prostor), poskytovaného žalobcem v jím vlastněných nájemních domech. V průběhu řízení bylo zjištěno, že uvedené služby byly žalobcem poskytnuty a že je prováděli domovníci v jednotlivých domech na základě dohody o pracovní činnosti, uzavřené se žalobcem. Později byla částka za tyto služby přeúčtována nájemníkům bytů. Žalobce v průběhu daňového řízení namítal, že úklid společných prostor byl jako služba poskytnut nájemcům bytu v souvislosti s jejich nájemním vztahem k bytu a má tedy sledovat osud služby hlavní, tj. pronájem bytu, kdy tato služba je sice zdanitelným plněním, ale je osvobozena od uplatnění DPH. Podle žalovaného se v článku 2 nájemní smlouvy (předmět nájmu) uvádí, že předmětem nájmu je byt č., kategorie apod. V článku 3 je upravena výše nájemného a splatnost nájmu a vbodě 3.3.1. je uvedeno, že součástí plateb je výše záloh za služby spojené s užíváním bytu a ceny služeb za dodávku vody z vodovodů, odvádění odpadních vod kanalizace, za úklid (případně služby poskytované domovníkem), za osvětlení společných prostor atd. Z uvedeného vyplývá, že žalobce poskytoval nájemníkům kromě služby nájmu bytu i další samostatné služby, mezi nimi i úklid, a to úklid buď provedený externí firmou, nebo jako službu, provedenou vlastními zaměstnanci (domovníky). Žalovaný je naproti tomu názoru, že pojem „osvobození od DPH“ je třeba vykládat restriktivně, neboť představuje výjimku z obecné zásady, uvedené jak v Šesté směrnici Rady EHS č. 77/388/EHS, která slouží pro implementaci a aplikaci DPH do

národních práv zemí EU, tak i v zákoně č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“), tj., že každá služba, kterou osoba povinná k dani poskytne za úplatu, podléhá DPH.

Pro posouzení věci žalobce v podané žalobě namítl, že výklad žalovaného, týkající se ustanovení § 14 odst. 3 písm. g) a § 14 odst. 5 písm. e) zákona o DPH, tedy že v souladu s těmito ustanoveními by měl žalobce postupovat u služeb, které pořídil od jiné osoby, se však nevztahuje na službu, kterou plátce poskytuje, ale nepořizuje od jiné osoby, to znamená úklid společných prostor, zabezpečovaný vlastními zaměstnanci na základě dohody o pracovní činnosti. Současná judikatura Evropského soudního dvoru neobsahuje rozsudek, týkající se přímo služby „nájem bytu a poskytování služeb – úklid společných prostor“. Různou judikaturu Evropského soudního dvora nelze přímo na tento případ aplikovat, neboť evidovaná rozhodnutí mají jinou podstatu, lze je však přijmout jako výklad pojmů v rámci evropského práva. Podle platné judikatury ESD je nutno vždy zkoumat, zda je uvedená služba v přímém, trvalém a nezbytném vztahu ke zdanitelné činnosti a pokud tomu tak není, je uvedené činnosti třeba pokládat za odlišné operace, které přinášejí vlastní výsledky a s tím i související zdaňování na DPH. Žalobce se neztotožňuje s názorem žalovaného, že poskytnutí služby „úklid společných prostor zaměstnanci žalobce“ není službou trvalou ani nezbytnou pro poskytnutí služby „nájem bytu“ a proto nelze uvedenou službu klasifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní tak, aby mohla být označena vazba mezi nimi natolik úzkou, že by mohla sledovat její daňový osud podle ustanovení § 56 zákona o DPH, tj. osvobození od DPH.

Žalobce v podané žalobě zdůraznil, že neměl cestou dodatečného daňového přiznání za měsíc květen 2006 uplatnit DPH na výstupu zúklidu společných prostor, kde se nacházejí byty, pronajaté žalobcem nájemcům, protože tato služba je poskytována v rámci nájmu bytů. Tento svůj názor žalobce opírá o nájemní smlouvu, kde se v čl. 2 uvádí, že předmětem nájemní smlouvy je nájem konkrétně specifikovaného bytu. V čl. 3 nájemní smlouvy se hovoří o ceně nájemného za užívání bytu a o ceně za služby spojené s užíváním bytu, přičemž čl. 3.3.1 pak za tyto služby výslovně považuje úklid. V čl. 4 se hovoří i o zániku nájmu bytu, nikde se však v nájemní smlouvě nehovoří o zániku služeb spojených s užíváním bytu, konkrétně úklidu. Z ustanovení nájemní smlouvy je zřejmé, že neobstojí tvrzení žalovaného o tom, že poskytnutí služby „úklid společných prostor“ není službou nezbytnou pro poskytnutím pronájmu bytu a proto nelze uvedenou službu kvalifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní (pronájmu bytu). Žalobce má za nesporné, že úklid společných prostor je službou, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s pronájmem bytu, protože úklid nelze samostatně objednat ani vypovědět, aniž by k tomu existoval vztah, vyplývající z pronájmu bytu. Na úklid společných prostor jako na službu, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s pronájmem bytu, lze stejně jako na nájem vztahovat osvobození od uplatnění DPH na výstupu podle ustanovení § 56 zákona o DPH, jelikož úklid společných prostor je službou trvalou a nutnou pro poskytnutí služby nájem bytu a proto lze úklid klasifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní, aby úklid mohl sledovat daňový osud pronájmu bytu, uvedený v ustanovení § 56 zákona o správě daní a poplatků.

Žalobce poukázal i na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, z níž dovodil, že úhrady za služby spojené s užíváním bytu musí být součástí nájemní smlouvy, jinak je taková smlouva neplatná. Proto nemůže obstát tvrzení žalovaného, že úklid společných prostor není službou trvalou ani nezbytnou pro poskytnutí nájmu bytu a ani nemůže obstát tvrzení žalovaného, že úklid nelze klasifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní, tj. pronájmu bytu.

Žalobce dále v podané žalobě dovodil, že správnost svého výkladu konkrétních ustanovení zákona o DPH a zákona o správě daní a poplatků lze dovodit i z toho, že na pronájem bytů a úklidové služby nepotřebuje žalobce živnostenské oprávnění, protože se nejedná o živnost, ale protože tato služba – úklid - není poskytována samostatně, ale v rámci nájmů bytů, vztahuje se na ní, stejně jako na nájem bytu, osvobození od uplatňování DPH na výstupu. Zákon o DPH speciálně neupravuje způsob posuzování hlavních a vedlejších plnění při nájmu bytu, řeší pouze stanovení základu daně v situaci, kdy je již rozhodnuto, bylo-li poskytnuto jedno plnění nebo dvě či více plnění za jednu celkovou cenu.

Žalobce s odkazem na judikaturu Evropského soudního dvora uvedl, že dodává nedělitelný balíček služeb, tj. nájem bytu plus úklid společných prostor, a v takovém případě je úklid společných prostor plněním souvisejícím s nájmem a má jednoznačně charakter vedlejších plnění, protože úklid společných prostor neznamená pro nájemce bytu cíl sám o sobě, ale slouží pouze k využití hlavní služby, tj. nájmu bytu. Žalobce prováděl úklid společných prostor, kde se nacházejí pronajaté byty, svými zaměstnanci, cena za úklid odpovídá pouze součtu nákladů na mzdy domovníků a nákladů na úklidové prostředky bez jakékoliv přirážky. Proto nic nebránilo žalobci, aby při účtování ceny za úklid nájemcům bytů neuplatňoval DPH na výstupu, jako oporu pro takový postup má žalobce ustanovení § 14 odst. 3 písm. g) a odst. 5 písm. e) zákona o DPH. Žalobce v daném případě požadoval za měsíc květen 2006 od nájemců bytů úhradu za úklid společných prostor, kde se pronajaté byty nacházejí, pouze v té výši, v jaké vynaložil náklad za tento úklid, což neznamená nic jiného, než přeúčtování úklidové služby nájemcům bytů, u nichž žalobce při jejich pořízení neuplatnil nárok na odpočet DPH na vstupu, přičemž přeúčtovávaná úhrada ve výši 976.492,- Kč nepřevyšuje částku 976.492,- Kč, za kterou žalobce úklid od domovníků pořídil.

Výklad, který uvedl v rozhodnutí Finanční úřad v Litvínově, znamená, že cena za úklid stejných společných prostor bude nižší, bude-li úklid poskytovat domovník, a vyšší, bude-li úklid poskytovat externí plátce DPH, což nedává smysl a mezi nájemci bytů by tak vzniklo neodůvodněně rozdílné postavení, když nájemci bytů za úklid, poskytovaný domovníkem, by hradili nižší cenu za úklid včetně daně a nájemci bytů za úklid, poskytovaný externími plátci DPH, by hradili vyšší cenu za úklid bez daně.

Žalobce dále namítl, že v jeho případě úklid společných prostor tvoří součást pronájmu bytu a je tak službou trvalou a nezbytnou pro poskytnutí nájmu bytu. Úklid společných prostor lze klasifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní a sleduje proto daňový osud, uvedený v ustanovení § 56 zákona o DPH. Podle názoru žalobce je nutné, aby při výkladu ustanovení § 56 zákona o DPH, bylo postupováno tak, aby výklad byl konformní s příslušnými ustanoveními Šesté směrnice Rady, protože český zákonodárce do ustanovení § 56 zákona o DPH neimplementoval to, že služba vedlejší sdílí shodně se službou hlavní osvobození od DPH, pokud služba hlavní osvobození od DPH podléhá. Nelze se proto v žádném případě ztotožnit s tvrzením žalovaného, že tento postup je plně v souladu s předpisy platnými pro členské země EU, tedy v souladu s Šestou směrnicí Rady ES. Šestá směrnice Rady umožňuje osvobodit od DPH službu vedlejší, pokud služba hlavní podléhá osvobození od DPH. Z ustálené judikatury Evropského soudního dvora vyplývá, že ustanovení národní legislativy, která byla do národního právního řádu implementována na základě závazné směrnice Evropského společenství, je nutné vykládat v souladu se zněním a účelem příslušné směrnice tak, aby bylo dosaženo směrnicí zamýšlených výsledků. Šestá směrnice Rady je dostatečně určitá a lhůta pro implementaci do českého právního řádu již uplynula, proto jsou podmínky pro uplatnění přímého účinku Šesté směrnice Rady splněny a

žalobce se může řídit přímo touto směrnicí a uplatnit osvobození od DPH u služby vedlejší, pokud služba hlavní podléhá osvobození od DPH.

Žalované Finanční ředitelství v Ústí nad Labem podalo k obsahu podané žaloby své vyjádření ze dne 21. 6. 2007, které následně doplnilo dne 31. 7. 2007, v němž navrhlo, aby Krajský soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“).

Žalovaný dále uvedl, že se k námitkám žalobce, které uvedl v žalobě, již v podrobnostech vyjádřil v jeho správním rozhodnutí, proti němuž žaloba směřuje. S námitkami se v plném rozsahu vypořádal a odkazuje na znění rozhodnutí.

K námitce žalobce, týkající se nesprávného postupu správce daně v dané věci, neboť došlo k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, žalovaný uvedl, že žalobcem dovozované jedno daňové řízení, tj. jeden celistvý úkon zahrnující místní šetření ze dne 13. 7. 2006 dle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ze dne 13. 7. 2006 a řízení zahájené výzvou ze dne 20. 7. 2006 č.j. 35267/06/207971/7017, jsou dvě samostatná řízení, která byla provedena v souladu s daňovým řádem. Místní šetření provedl správce daně dne 13. 7. 2006 v souladu s ustanovením § 15 daňového řádu za účelem ověření všech skutečností uvedených daňovým subjektem v daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen roku 2006. Toto daňové přiznání bylo podáno správci daně dne 21. 6. 2006 pod č.j. 32464/7071. Na základě pochybností o údajích uvedených v daňovém přiznání se v rámci místního šetření správce daně rozhodl ověřit údaje uvedené žalobcem, a to za účelem vyměření daňové povinnosti za předmětné zdaňovací období v rámci vyměřovacího řízení v souladu s ustanovením § 46 daňového řádu. Místní šetření bylo provedeno v souladu s ustanovením § 15 daňového řádu a v souladu s ustanovením § 15 odst. 8 daňového řádu o něm byl sepsán protokol o ústním jednání dle ustanovení § 12 daňového řádu. Žalobce měl možnost se vyjádřit, návrhy na doplnění protokolu ani námitky proti jeho znění neměl. Následně správce daně přikročil k zahájení vytýkacího řízení, a to výzvou k odstranění pochybností v souladu s ustanovením § 43 daňového řádu. Žalovaný uvedl, že místní šetření v souladu s ustanovením § 15 daňového řádu, o němž byl sepsán protokol o ústním jednání dle § 12 daňového řádu v souladu s ustanovením § 15 odst. 8 daňového řádu byl samostatným úkonem provedeným správcem daně v rámci vyměřovacího řízení za účelem ověření údajů v daňovém přiznání za zdaňovací období květen 2006, a to úkonem zákonným. Zahájení vytýkacího řízení bylo provedeno v souladu s ustanovením § 43 daňového řádu. Následné vydání platebního výměru na daň z přidané hodnoty ze dne 20. 9. 2006, č.j. 42490/06/207971/7141 správcem daně bylo provedeno na základě ukončeného a vyhodnoceného vytýkacího řízení v souladu s ustanovením § 46 daňového řádu.

Dále žalovaný uvedl, že Šestá směrnice rady EHS č. 77/388/EHS účinně nedopadá na vzájemný vztah služeb hlavních a vedlejších týkajících se pronájmu a jeho osvobození od DPH v návaznosti tohoto osvobození na další služby. Nedopadá tedy na projednávanou právní věc. Žalobce dle názoru žalovaného neuvádí konkrétní rozpor mezi směrnicí a daňovým řádem.

Dále žalovaný uvedl, že žalobce poskytoval nájemníkům kromě služby „nájem bytu“ i další samostatné služby, mezi nimi i úklid jako takový (provedený externí firmou) nebo jako službu provedenou vlastními zaměstnanci - domovníky. Žalobce tak poskytoval k službě „nájem bytů“ i související služby ve smlouvě samostatně upravené, které z hlediska zákona o DPH jsou službami, poskytnutými samostatně se samostatným datem uskutečnění zdanitelného plnění. Pojem „osvobození od DPH“ je podle žalovaného třeba vykládat restriktivně, neboť představuje výjimku z obecné zásady, uvedené jak v Šesté směrnici Rady EHS č. 77/388/EHS, která slouží pro implementaci a aplikaci DPH do národních práv zemí EU, tak i v zákoně o DPH. Předmětem této zásady je, že každá služba, kterou osoba povinná k dani poskytne za úplatu, podléhá DPH. V ustanovení § 56 zákona o DPH jsou úzce specifikovány případy, na které se vztahuje osvobození od uplatnění DPH, mezi nimi i nájem bytu, však není nikde uvedeno, že by shodně jako nájem bytu byly osvobozeny i služby poskytované v souvislosti s tímto nájmem. Uvedením nájmu bytu jako plnění osvobozeného od DPH nebylo rozhodně míněno současné osvobození pro všechny další služby, které jsou poskytovány samostatně, i když v souvislosti s plněními osvobozenými od DPH.

Konečně žalovaný uvedl, že žaloba byla zmocněncem předána k přepravě držiteli poštovní licence dne 13. 4. 2007. V uvedený den žalobce právně neexistoval, neboť obchodní společnost B.U.T., s.r.o. zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze (dále jen „rejstříkový soud“) v oddíle C, vložka 118440 (den zápisu 19. 6. 1996) zanikla sloučením s nástupnickou společností RLRE Tellmer Property, s.r.o., se sídlem Praha 4, Olbrachtova 2006/9, IČ: 27369196, zapsanou v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl C, vložka 108914, přičemž den zápisu této změny je 31. 3. 2007. Tento den je současně dnem výmazu subjektu B.U.T., s.r.o., IČ: 25005120, se sídlem Olbrachtova 2006/9, Praha 4, z výše uvedeného oddílu a vložky vedené rejstříkovým soudem. V žalobě ze dne 9. 4. 2007 je jednoznačně označen za žalobce zaniklý subjekt, a to od jejího počátku až po její závěr, kdy je tento úkon učiněn jednoznačně a určitě za neexistující obchodní společnost. Nelze tedy případně dovozovat záměnu či pouhé nesprávné uvedení označení žalobce. Žalobce uvedený v žalobě zanikl k 31. 3. 2007, k tomuto datu byl vymazán z obchodního rejstříku vedeného rejstříkovým soudem. Zmocněnec podávající návrh počínaje od 1. 4. 2007 již nebyl zmocněncem žalobce právně zaniklého a nemohl tedy učinit na základě plné moci ze dne 13. 3. 2007 za tento neexistující subjekt platný právní úkon. Podání ze dne 9. 4. 2007 předané zmocněncem Ing. Radkem Lančíkem k poštovní přepravě dne 13. 4. 2007, bylo učiněno zjevně neoprávněnou osobou za žalobce specifikovaného v žalobě ze dne 9. 4. 2007, který v době podání návrhu neexistoval. Podání daňového poradce ing. Lančíka ze dne 18. 4. 2007 doručené soudu dne 9. 5. 2007, v němž bylo uvedeno, že v žalobě ze dne 9. 4. 2007 byl nesprávně označen žalobce, když jeho správné označení je RLRE Tellmer Property s.r.o., IČ: 27369196, nelze považovat za samostatný návrh splňující veškeré podmínky a mající náležitosti návrhu ve smyslu s.ř.s., jež lze samostatně projednat, neboť je nutno na něj pohlížet jako na podání zjevně opožděné, neúplné, tedy dle žalovaného trpící neodstranitelnými vadami, nezpůsobilé k samostatnému projednání, bez jakékoliv právně účinné vazby k návrhu žalobce ze dne 9. 4. 2007.

V replice ze dne 30. 11. 2007 k vyjádření žalovaného k žalobě žalobce uvedl, že nesprávné označení žalobce představuje odstranitelnou vadu a tato vada byla odstraněna podáním ze dne 18. 4. 2007. Poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 389/04 ze dne 20. 10. 2004 a rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 8 Afs 77/2005-48 ze dne 3. 4. 2007. Žalovaný se tedy mýlí, že žaloba ze dne 9. 4. 2007 byla učiněna zjevně neoprávněnou osobou, a to i přes žalobcovo podání ze dne 18. 4. 2007. Žalobce svým podáním ze dne 18. 4. 2007 odstranil nesprávné označení žalobce, neboť se jedná o vadu odstranitelnou.

Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 12. 2007 předložil Soudnímu dvoru Evropských společenství výkladovou otázku podle čl. 234 Smlouvy o založení Evropského společenství a § 48 odst. 1 písm. e) s.ř.s. Dne 15. 6. 2009 byl Krajskému soudu v Ústí nad Labem doručen Rozsudek Soudního dvora Evropských společenství (druhého senátu) se dne 11. 6. 2009 ve věci „Řízení o předběžné otázce – DPH – Osvobození nájmu nemovitého majetku od daně – Úklid společných prostor souvisejících s nájmem – Vedlejší plnění“ v řízení RLRE Tellmer Property, s.r.o. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem.

V následně učiněné replice žalobce znovu zdůraznil, že občanský zákoník neumožňuje, aby nájemní smlouva a smlouva na úklid společných prostor byly uzavřeny samostatně. Úklid společných prostor je službou, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s pronájmem bytu nebo nebytových prostor, protože úklid nelze samostatně objednat ani vypovědět, aniž by k tomu existoval vlastní nájem. Poukázal přitom na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky z let 2005 až 2007. Z ní dovozuje, že na úklid společných prostor, jako na službu, která je poskytována nájemníkům v souvislosti s pronájmem bytu nebo nebytových prostor, bylo možné stejně jako na nájem vztahovat osvobození od uplatnění DPH na výstupu podle čl. 13 oddílu B písm. b) Šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS. Nelze proto uplatnit DPH na úhrady za úklid společných prostor v souvislosti s pronájmem bytu nebo nebytových prostor. Žalobce dále polemizuje s tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem položil Soudnímu dvoru Evropských společenství otázku nepřesně a takto položenou předběžnou otázkou nebyl Soudní dvůr Evropských společenství seznámen se skutečným obsahem případu.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. Rovněž soudem nebylo zjištěno, že by v dané věci došlo k prekluzi práva vyměřit nebo doměřit daň.

Z obsahu spisového materiálu, který byl soudu předložen žalovaným správním orgánem, byly zjištěny následující pro rozhodnutí ve věci samé podstatné skutečnosti:

Žalobce doručil dne 21. 6. 2006 Finančnímu úřadu v Litvínově přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2006, v němž vykázal nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 595.749,- Kč. Dne 20. 7. 2006 vyzval Finanční úřad v Litvínově výzvou č.j. 35267/06/207971/7017 žalobce k odstranění pochybností. Protokolem o ústním jednání ze dne 29. 8. 2006, č.j. 39160/06/207971/6353 a ze dne 14. 9. 2006, č.j. 41493/06/207930/1795, byl s žalobcem projednán výsledek vytýkacího řízení v rámci nadměrného odpočtu DPH za zdaňovací období květen 2006. Dne 20. 9. 2006 vydal Finanční úřad v Litvínově platební výměr na daň z přidané hodnoty č.j.: 42490/06/207971/7141, když nadměrný odpočet správce daně stanovil na částku 439.838,- Kč.

Dne 20. 10. 2006 podal žalobce k Finančnímu úřadu v Litvínově odvolání, jímž napadl rozhodnutí za zdaňovací období květen 2006, jímž správce daně vyměřil nadměrný odpočet u DPH za zdaňovací období květen 2006 nižší o částku 155.911,- Kč od nadměrného odpočtu u DPH uvedeného v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období květen 2006. Žalobce navrhl snížení dodatečně stanovené daňové povinnosti ve zdaňovacím období květen 2006 s tím, že v tomto měsíci žalobce neuplatnil DPH na výstupu zúklidu společných prostor, kde se nacházejí byty pronajaté touto společností nájemcům, a tento úklid prováděla společnost žalobce svými vlastními zaměstnanci – domovníky.

V rámci odvolacího řízení proběhlo u Finančního úřadu v Litvínově dne 23. 11. 2006 ústní jednání, které bylo zachyceno v protokolu o ústním jednání č.j. 50459/06/207930/1795, jehož předmětem bylo specifikování důvodů, pro které žalobce podal odvolání proti rozhodnutí správce daně.

O podaném odvolání rozhodl žalovaný správní úřad žalobou napadeným rozhodnutím, jímž odvolání zamítl s odůvodněním, že uplatněný nadměrný odpočet DPH za zdaňovací období květen 2006 byl o částku 155.911,- Kč snížen oprávněně a platebním výměrem správce daně vyměřený nadměrný odpočet DPH ve výši 439.838,- Kč byl stanoven oprávněně a ve správné výši. Žalovaný konstatoval, že poskytnutí služby úklid společných prostor domu zaměstnanci žalobce není službou trvalou ani nezbytnou pro poskytování služby nájem bytu a proto nelze tuto službu klasifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní tak, aby mohla být označena vazba mezi nimi za natolik úzkou, že by mohla sledovat její osud podle ustanovení § 56 zákona o DPH. V průběhu řízení tak nebylo prokázáno, že služby (úklid společných prostor) byly poskytnuty jako vedlejší služba v rámci služby nájmu bytu a proto by měly být osvobozeny od daně bez nároku na odpočet podle ustanovení § 56 odst. 4 zákona o DPH.

Po posouzení všech rozhodných skutečností dospěl soud k závěru, že podaná žaloba není důvodná.

Krajský soud se prioritně zabýval otázkou, zda předmětná žaloba byla podána osobou oprávněnou, když žalovaný ve svém vyjádření k žalobě požadoval, aby soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s., neboť podle jeho názoru byla žaloba podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.

Žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě, která zdejšímu soudu došla dne 16. 4. 2007, se žalobce označený jako B. U. T., s.r.o. domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 2. 2007 č.j. 1375/07-1300 a platebního výměru Finančního úřadu v Litvínově ze dne 20. 9. 2006 č.j. 42490/06/207971/7141, kterými byl této společnosti vyměřen nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2006 ve výši 439.838,- Kč, oproti částce 595.749,- Kč, která byla uplatněna v přiznání k dani. K podání žaloby zmocnila společnost B.U.T. Ing. Radka Lančíka plnou mocí ze dne 13. 3. 2007. V době od podepsání plné moci do sepsání žaloby došlo na základě smlouvy o fúzi k tomu, že společnost RLRE Tellmer Property s.r.o. se jako nástupnický subjekt sloučil se zanikající společností B. U. T., s.r.o., přičemž na nástupnickou společnost přešlo jmění zanikající společnosti. Stalo se tak konkrétně ke dni 31. 3. 2007, jak vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku. Na tyto skutečnosti upozornil Ing. Radek Lančík v doplnění žaloby, které soudu došlo dne 9. 5. 2007. Z toho vyplývá, že společnosti B. U. T., s.r.o. zanikla ještě před podáním žaloby. Nicméně tato společnost byla příjemcem napadeného rozhodnutí. Rovněž tak udělila plnou moc Ing. Radku Lančíkovi k řízení o žalobě ještě v době své existence. V ní zástupce výslovně zmocnila k zastupování v rozsahu práv a povinností týkajících se napadeného rozhodnutí i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Ing. Radek Lančík byl tedy výslovně k podání žaloby proti napadenému rozhodnutí zmocněn subjektem, proti němuž napadené rozhodnutí směřovalo a který byl po podepsání plné moci sloučen se společností, která se stala jeho právním nástupcem. Za tohoto stavu věci nelze žalobu považovat za návrh podaný osobou k tomu zjevně neoprávněnou, který je zapotřebí podle § 46 odst. 1 písm. c) s.ř.s. odmítnout,

jak tvrdí žalovaný. Naopak označení společnosti B. U. T., s.r.o. jako žalobce je nutné považovat toliko za nedostatek žaloby, který lze odstranit, což bylo také učiněno bez výzvy soudu v doplnění žaloby. V řízení o žalobě proti napadenému rozhodnutí vystupuje tedy oprávněně na straně žalobce společnost RLRE Tellmer Property s.r.o., aniž by o tom soud musel vydat jakékoliv rozhodnutí. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, je totiž podle § 64 s.ř.s. a § 107 odst. 1 o.s.ř. nutné učinit rozhodnutí pouze v případě, že účastník ztratí způsobilost být účastníkem řízení po jeho zahájení.

Žalobce podanou žalobou napadl rozhodnutí žalovaného odvolacího správního úřadu s tím, že tvrdí, že nájem a služby související s nájmem bytů, jako je úklid společných prostor, jsou neoddělitelnými plněními, která podléhají jedinému režimu daně z přidané hodnoty. Finanční orgány však žalobci doměřily za období květen 2006 daň z přidané hodnoty, resp. nadměrný odpočet této daně ve výši 155.911,- Kč za samostatně účtovaný úklid společných prostor bytových domů, které žalobce jako jejich vlastník pronajímá obyvatelům. Žalobce tvrdil, že tato hospodářská činnost se od daně z přidané hodnoty osvobozuje. Připomněl, že úklid provádí prostřednictvím svých domovníků, nikoli prostřednictvím dodavatele úklidových služeb. Poukázal přitom na neoddělitelnost nájmu a služeb souvisejících s užíváním pronajatého bytu. Žalobce v této souvislosti odkázal na právní předpisy Evropského společenství. Připustil, že neexistuje judikát Evropského soudního dvoru, který by řešil přímo tuto otázku. Uvedl nicméně rozsudky, které zdůrazňují podřazení neoddělitelných plnění pod jediný režim daně z přidané hodnoty, v tomto případě tedy nájmu těšícímu se osvobození. Žalobce požádal zdejší soud, aby položil výkladovou otázku Evropskému soudnímu dvoru, neboť existují pochybnosti ohledně výše předestřeného nájmu pro účely osvobození od daně z přidané hodnoty. Krajský soud v Ústí nad Labem položil dne 18. 12. 2007 Evropskému soudnímu dvoru tyto otázky: 1. zda ustanovení čl. 6 (poskytnutí služeb) a čl. 13 (osvobození od daně) Šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty, 2. zda jednotný základ daně, lze vykládat tak, že nájem bytu (popřípadě nebytového prostoru) na straně jedné a s tím související úklid společných prostor na straně druhé lze považovat za samostatná, od sebe navzájem oddělitelná zdanitelná plnění.

Jestliže odpověď na první otázku bude záporná, považuje soud za potřebné dotázat se Evropského soudního dvora, zda ustanovení čl. 13 uvedené směrnice, jmenovitě jeho úvod a písm. b) oddílu B (1) požadují, (2) vylučují, anebo (3) ponechávají na rozhodnutí členského státu uplatnění daně z přidané hodnoty na úhradu společných prostor nájemního bytového domu.

Při svém rozhodování vycházel Evropský soudní dvůr z následující právní úpravy.

Podle článku 2 bodu 1 Šesté směrnice Rady č. 77/388/EHS, ze dne 17.5.1977, o harmonizaci právních předpisů členských států, týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty, jednotný základ daně, se daň z přidané hodnoty uplatní na „dodání zboží nebo poskytování služeb za úplatu uskutečněné v tuzemsku osobou povinnou k dani, která jedná jako taková“. Podle článku 6 odstavec 1 Šesté směrnice se poskytováním

služeb rozumí jakékoliv plnění, které není dodáním zboží ve smyslu článku 5. Taková plnění mohou mezi jinými zahrnovat i postoupení nehmotného majetku bez ohledu na to, zda je vázán na určitý písemný doklad či nikoli, závazek zdržet se určitého jednání nebo snášet určité jednání či situaci, i poskytování služeb na základě úředního příkazu nebo zákona.

Článek 13 část B Šesté směrnice, zařazený v hlavě X „Osvobození od daně“ stanoví, že aniž jsou dotčeny jiné předpisy Společenství, osvobodí členské země od daně následující plnění, a to za podmínek, které samy stanoví k zajištění správného a jednoznačného uplatňování těchto osvobození a k zamezení jakýchkoli daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu: b) pacht nebo nájem nemovitého majetku, kromě poskytování ubytování v rámci hotelnictví a podobných odvětvích, nájmu prostor a míst k parkování vozidel, nájmu trvale instalovaného zařízení a strojů a nájmu bezpečnostních schránek. Členské státy mohou stanovit další vynětí z oblasti působnosti těchto osvobození od daně.

Uplatňování daně z přidané hodnoty v České republice je upraveno zákonem o DPH. Ustanovení § 56 odst. 4 tohoto zákona upravuje osvobození nájmu majetku od daně z přidané hodnoty takto :

Nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor je osvobozen od daně. Osvobození se nevztahuje na krátkodobý nájem stavby, nájem prostor a míst k parkování vozidel, nájem bezpečnostních schránek nebo trvale instalovaných zařízení a strojů.

Soudní dvůr Evropských společenství dospěl v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, ve věci C-572/07, k následujícím právním závěrům:

Podle ustálené judikatury Soudního dvora Evropských společenství jsou osvobození od daně upravená článkem 13 Šesté směrnice autonomními pojmy práva Společenství a musí proto být definována na úrovni Společenství. Výrazy použité za účelem osvobození od daně uvedené v článku 13 Šesté směrnice je třeba vykládat restriktivně vzhledem k tomu, že tato osvobození představují odchylku od obecné zásady, podle které je daň z přidané hodnoty vybírána z každého poskytnutí služby za protiplnění uskutečněného osobou povinnou k dani. Z článku 2 Šesté směrnice pak vyplývá, že každé poskytování služeb je třeba obvykle považovat za oddělené a samostatné.

O jediné plnění se jedná tam, kde dvě nebo více dílčích plnění nebo úkonů poskytnutých osobou povinnou k dani je tak těsně spojeno, že objektivně tvoří jediné nerozdělitelné hospodářské plnění, jehož rozdělení by bylo umělé.

Podle odstavce 18 Rozsudku Soudního dvora (druhého senátu) z 11. června 2009 „Řízení o předběžné otázce – DPH – Osvobození nájmu nemovitého majetku od daně – Úklid společných prostor souvisejících s nájmem – Vedlejší plnění“ ve věci C-572/07, platí, že za určitých okolností musí být několik plnění formálně oddělených, která by mohla být poskytnuta odděleně, a tak vést střídavě ke zdanění nebo osvobození od daně, považováno za jediné plnění, pokud tato plnění nejsou samostatná. Je tomu tak například tehdy, když je konstatováno, že jedno nebo více plnění představují hlavní plnění a že zbývající jedno nebo více plnění představují jedno nebo více vedlejších plnění sdílejících s hlavním plněním stejný daňový režim. Konkrétně musí být plnění považováno za vedlejší plnění k hlavnímu, pokud samo o sobě není pro zákazníka cílem, nýbrž prostředkem k získání prospěchu z hlavního plnění poskytovatele za nejvýhodnějších podmínek (viz. rozsudek ze dne 21. února 2008, Part Service, C-425/06, Sb. rozh. s. I-897, bod 50 a citovaná judikatura v rozsudku Soudního dvoru týkajícího se nyní projednávané věci).

Podstata nájmu nemovitého majetku ve smyslu článku 13 části B písmeno b/ Šesté směrnice tkví v tom, že pronajímatel převede na nájemce za úplatu na sjednanou dobu právo užívat nemovitost způsobem, jako kdyby byl vlastníkem a právo vyloučit jakoukoliv další osobu z výkonu takového práva. I když tedy služby spočívající v úklidu společných prostor nemovitosti jsou spjaty s užíváním pronajaté nemovitosti, nespadají nutně pod pojem „nájem“ ve smyslu článku 13 části B písmene b/ Šesté směrnice.

Služba, spočívající v úklidu společných prostor, může být poskytována za různých podmínek – například třetí osobou, která ji vyúčtuje přímo nájemci, nebo pronajímatelem, který k tomuto účelu využije vlastních zaměstnanců nebo pověří úklidovou firmu. V projednávané věci účtuje žalobce nájemcům úklidové služby a nájemné odděleně. Lze proto mít za to, že nájem bytů a úklid společných prostor nemovitosti je možno oddělit a proto takový nájem a úklid nelze považovat za jediné plnění ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropských společenství.

Vzhledem k výše uvedeným úvahám tedy Evropský soudní dvůr odpověděl na první krajským soudem položenou otázku, že pro účely použití článku 13 části B písmene b) Šesté směrnice je třeba považovat nájem nemovitého majetku a službu spočívající v úklidu společných prostor této nemovitosti za okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení, za samostatná a navzájem oddělitelná plnění, takže se uvedené ustanovení na tuto službu nevztahuje.

Krajský soud v Ústí nad Labem na základě výše uvedeného odůvodnění neměl žádný důvod pro to, aby se od citované judikatury Soudního dvora Evropských společenství, týkající se bezprostředně souzené věci, jakkoli oddálil. V ustanovení § 56 zákona o DPH jsou zákonodárcem vyjádřeny případy, na které se vztahuje osvobození od uplatnění DPH, mezi nimi i nájem bytu. Uvedené (a ani žádné jiné) ustanovení však neuvádí, že by shodně jako nájem bytu byly osvobozeny i služby poskytované v souvislosti s tímto nájmem.

Žalobce v žalobě cituje rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003, ze kterého dovozuje, že jestliže Nejvyšší soud České republiky dovodil, že úhrady za služby spojené s užíváním bytu musí být součástí nájemní smlouvy, jinak je taková smlouva neplatná, pak nemůže obstát tvrzení žalovaného, že úklid společných prostor není službou trvalou ani nezbytnou pro poskytnutí nájmu bytu a rovněž nemůže obstát tvrzení žalovaného, že úklid nelze klasifikovat jako službu vedlejší ke službě hlavní – pronájem bytu. Žalobce dovozuje, že pokud by tvrzení žalovaného mělo obstát, pak by služby spojené s užíváním bytu nemohly být součástí nájemní smlouvy, čemuž ale brání ustanovení § 686 odst. 1 občanského zákoníku.

Krajský soud v Ústí nad Labem výše uvedený názor žalobce nesdílí. Rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2041/2003 vyjadřuje konstantní ustálený právní názor Nejvyššího soudu, co musí povinně nájemní smlouva obsahovat, aby byla platná. Tuto problematiku naprosto shodně řeší i novější judikatura Nejvyššího soudu České republiky, viz. např. rozsudek ze dne 6. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1964/2003, rozsudek ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 26 Cdo 1019/2007, rozsudek ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4836/2007, rozsudek ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2240/2007. V žádném případě však tato judikatura neřeší charakter služeb poskytovaných v souvislosti s užíváním bytu, tj. jejich zbytnost či nezbytnost, trvalost či nahodilost. Povinnou náležitostí nájemních smluv musí být taxativní výčet služeb spojených s užíváním bytu, za které nájemník platí pronajímateli úhrady, přičemž není podstatné, zda jde o služby zbytné či nezbytné. Toto ustanovení § 686 odst. 1 občanského zákoníku, k němuž se výše uvedené rozsudky váží, neřeší. Ustanovení § 686 odst. 1 občanského zákoníku taxativně vypočítává, co musí obsahovat nájemní smlouva, tj. označení bytu, jeho příslušenství, rozsah jejich užívání a způsob výpočtu nájemného a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu nebo jejich výši, s podmínkou, že nájemní smlouva musí být písemná.

Podstatou projednávané věci je, zda se na úklid společných prostor domu obývaného nájemníky vztahuje osvobození od DPH, když nájemníci za provádění této služby řádně pronajímateli platí úhrady. Krajský soud v Ústí nad Labem dospěl i ve světle výše uvedeného právního názoru Evropského soudního dvora k závěru, že na úklid společných prostor domu se osvobození od DPH nevztahuje, neboť se nejedná o službu nezbytnou pro poskytnutí nájmu bytu. V daném případě se nabízí použití analogie mezi vztahem věci hlavní, její součástí a příslušenství. Funkční vazby mezi věcí hlavní a její součástí vznikají i mezi věcí hlavní a jejím příslušenstvím. Rozdíl však spočívá zejména v míře fyzické sounáležitosti a možnosti využít příslušenství věci i jinak než pro věc hlavní. Podle § 120 odst. 1 občanského zákoníku je součástí věci vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila. Z textu zákona vyplývá, že věc může být považována za součást jiné věci, pokud k ní podle její povahy náleží a současně nemůže být oddělena (předpokladem je tedy spojení věci), aniž by došlo ke znehodnocení věci. Dle konstantní ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky musí vzít soudy vúvahu všechny okolnosti věci. V daném případě bylo tedy dle názoru Krajského soudu vÚstí nad Labem nutno zkoumat, zda by faktické oddělení úklidu společných prostor domu od nájmu bytů znemožnilo nájemníkům řádný nájemní vztah do té míry, že by nebylo možné byty užívat, případně by tento stav (neposkytnutí služby úklidu společných prostor domu) vedl k neúměrnému zhoršení výkonu práva nájmu. Soud dospěl k závěru, že oddělení úklidu společných prostor domu, který je zabezpečován zaměstnanci žalobce, by mohlo mít určitý vliv na komfort a pohodlí nájemníků, pokud by nebyl prováděn způsobem uvedeným v žalobě, ovšem tato skutečnost by nájemníky v užívání bytů podstatným způsobem neomezovala a neohrožovala jejich právo k nájmu bytu. Ostatně, pokud by tato situace nastala, mohli by si nájemníci zabezpečit úklid společných prostor domu vlastní činností a vlastními prostředky, když tato praxe není neobvyklá. V žádném případě by však oddělení úklidu společných prostor domu nemělo za následek dočasnou nemožnost byty v domě a dům jako takový užívat, to znamená, dům bez úklidu zaměstnanci žalobce má hodnotu, plní svůj účel (zabezpečit bydlení nájemcům) a není narušena jeho funkčnost. Vzhledem k výše uvedenému soud dospěl k závěru, že úklid společných prostor domu je oddělitelnou službou od služby poskytnutí nájmu bytu, a osvobození od daně z přidané hodnoty se na něj nevztahuje.

Vzhledem k výše uvedeným právním závěrům soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že výklad žalovaného, týkající se ustanovení § 14 odst. 3 písm. g) a § 14 odst. 5 písm. e) zákona o DPH, tedy že v souladu s těmito ustanoveními by měl žalobce postupovat u služeb, které pořídil od jiné osoby, přičemž tato ustanovení se nevztahují na službu, kterou plátce poskytuje, ale nepořizuje od jiné osoby, to znamená úklid společných prostor zabezpečovaný vlastními zaměstnanci na základě dohody o pracovní činnosti, je nesprávný.

Podle § 14 odst. 3 písm. g) zákona o DPH za poskytnutí služby za úplatu se také považuje přeúčtování služeb, které plátce pořídil od jiné osoby, pokud při jejich pořízení uplatnil nárok na odpočet daně, dále přeúčtování služeb, které plátce pořídil od osoby, která není plátcem daně.

Podle § 14 odst. 5 písm. e) zákona o DPH se za poskytnutí služby nepovažuje přeúčtování služeb, které plátce daně pořídil od jiného plátce, pokud při jejich pořízení neuplatnil nárok na odpočet daně, a dále přeúčtování služeb od neplátce, pokud přijatá úhrada nepřevyšuje částku, za kterou plátce služby pořídil a o této skutečnosti účtuje odpovídajícím způsobem podle zvláštního předpisu (§ 7 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů) nebo vede daňovou evidenci odpovídajícím způsobem, pokud jde o plátce, který nemá povinnost vést účetnictví.

Jak již soud výše podrobně odůvodnil, poskytnutí služby, úklid společných prostor zaměstnanci žalobce, není službou nezbytnou pro poskytnutí služby, nájem bytu, a proto nelze úklid společných prostor domu zaměstnanci žalobce kvalifikovat jako službu vedlejší, nezbytnou k poskytnutí služby hlavní (nájem bytu) tak, aby tato vedlejší služba mohla sledovat osud služby hlavní podle § 56 odst. 4 zákona o DPH, tj. že nájem pozemků, staveb, bytů a nebytových prostor je osvobozen od daně. Jedná se o službu, kterou si žalobce vytvořil sám a soud se neztotožňuje s názorem žalobce, že se jedná o službu překoupenou.

Krajský soud v Ústí nad Labem proto neshledal důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí pro jeho nezákonnost či věcnou nesprávnost, ani neshledal natolik závažné vady řízení, které by měly za následek nezákonnost rozhodnutí. Na základě toho soud žalobu podle ustanovení § 78 odstavec 7 s.ř.s. zamítl.

O nákladech řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 soudního řádu správního, podle něhož žalobce, který neměl ve věci úspěch, nemá právo na náhradu účelně vynaložených nákladů v řízení a žalovaný správní úřad, jemuž by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení podle výsledku řízení náleželo, žádné náklady řízení nad rámec běžných činností správního úřadu nevykázal ani neuplatňoval. Z tohoto důvodu Krajský soud v Ústí nad Labem vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Poučení:

Proti tomuto rozhodnutí lze podat za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a následujících s.ř.s. u Krajského soudu v Ústí nad Labem kasační stížnost, a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozhodnutí k Nejvyššímu správnímu soudu. Podle ustanovení § 105 odst. 2 s.ř.s. stěžovatel musí být v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 15. prosince 2010

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru