Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 73/2007 - 20Rozsudek KSUL ze dne 27.04.2011

Prejudikatura

7 Afs 80/2010 - 110

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 32/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

15Ca 73/2007-20

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce L. D., bytem „X“, zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem, se sídlem Litoměřice, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2006, č. j. 4835/06-1500,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2006 č. j. 15 Ca 113/2006-16 nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 3. 2006 č. j. 4835/06-1500, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 21. 10. 2004 č.j. 97300/04/196940/6321 a rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 21. 10. 2004 č. j. 97300/04/196940/6321 o zamítnutí odvolání pro opožděnost proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321, jímž podle § 72 zákona č. Pokračování
2
15Ca 73/2007

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) a § 152 a následujících občanského zákoníku bylo zřízeno zástavní právo k nemovitostem v obci Litoměřice, katastrální území Litoměřice, list vlastnictví 7319, jednotky: 601/3 byt v budově č.p. 601 na LV 3185, podíl 347/1000, pozemky: parcela 1105, parcela 1107, podíl 347/1000, list vlastnictví 3754: pozemky: parcela 118/2 o výměře 142 m, budovy: Litoměřice-město č.p. 283 na parcele 118/2, list vlastnictví 4562: pozemek: parcela 116/2 o výměře 37 m, k zajištění daňových pohledávek v celkové výši 338.513,- Kč a jejich příslušenství. Současně navrhl, aby zmiňovaná věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení.

Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť žalovaný nesprávně posoudil otázku důsledku chybějícího nebo vadného poučení o odkladném účinku rozhodnutí podle ustanovení § 32 odst. 4 daňového řádu a dále, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné pro nepřezkoumatelnost, která spočívá v absenci odůvodnění.

Dále žalobce namítl, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné. Žalovaný se vůbec nevypořádal s tvrzením žalobce o právních důsledcích chybějícího nebo vadného poučení o odkladném účinku rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle ustanovení § 32 odst. 4 daňového řádu, tedy o podstatě odvolání, zda bylo či nebylo podáno včas, když odůvodňuje pouze to, že rozhodnutí má požadované náležitosti. Žalobce namítá, že když v poučení rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích o zřízení zástavního práva není uvedeno, jaké účinky jsou spojeny s opravným prostředkem, potom podle § 32 odst. 4 daňového řádu odvolání podané do šesti měsíců ode dne doručení je podané včas. Rozhodnutí bylo vydáno dne 1. 6. 2004 a opravný prostředek byl podán dne 10. 9. 2004, tedy šestiměsíční lhůta pro včasné podání odvolání byla zachována. Žalovaný měl napadené rozhodnutí zrušit. Tím, že tak neučinil, porušil ustanovení § 50 odst. 6 daňového řádu ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 téhož zákona.

Žalobce namítl, že žalovaný nesprávně posoudil právní otázku absence poučení o odkladném účinku s právními důsledky podle § 32 odst. 4 daňového řádu ve vztahu k základní náležitosti rozhodnutí uvedené v ustanovení § 32 odst. 2 písm. f) daňového řádu, když dospěl k závěru, že v poučení rozhodnutí o zřízení zástavního práva nemusí být uvedeno upozornění na odkladný účinek, neboť v daném případě odkladný účinek není vyloučen ve spojitosti s ustanovením § 72 daňového řádu a následně s ustanovením § 160 odst. 1 občanského zákoníku. Žalobce namítá, že takový závěr žalovaného je nesprávný, neboť absence nebo vadnost poučení o odkladném účinku opravného prostředku má důsledky včas podaného odvolání, je-li toto podáno v šestiměsíční lhůtě.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí.

V něm uvedl, že podle § 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu správce daně odvolání zamítne, jestliže je podáno po stanovené lhůtě. Vzhledem k tomu, že lhůta pro podání řádného opravného prostředku marně uplynula dnem 17. 8. 2004, bylo dne 18. 8. 2004 vydáno

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 73/2007

vyrozumění o právní moci rozhodnutí č.j. 84404/04/196940/6321. Žalobce toto vyrozumění převzal dne 30. 8. 2004. Tímto sdělením je pouze deklarováno nabytí právní moci rozhodnutí v souladu s § 32 odst. 12 daňového řádu. Opravné prostředky nebyly žalobcem v zákonné lhůtě využity, neboť odvolání bylo správci daně doručeno až dne 10. 9. 2004.

K základním náležitostem rozhodnutí žalovaný uvedl, že podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. f) daňového řádu je základní náležitostí rozhodnutí poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. V rozhodnutí o zřízení zástavního práva č.j. 62801/04/196940/6321 ze dne 1. 6. 2004 je řádně uvedeno poučení o místu podání opravného prostředku, tj. u podepsaného správce daně, době, tj. ve lhůtě 30 dnů ode dne, který následuje po jeho doručení, i formě podání, tj. písemně nebo ústně do protokolu. Upozornění na odkladný účinek není uvedeno, neboť v daném případě odkladný účinek není vyloučen ve spojitosti s ustanovením § 72 daňového řádu a následně s ustanovením § 160 odst. 1 občanského zákoníku.

Dále žalovaný uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva poté, co se vrátilo jako nevyzvednuté správci daně, bylo doručeno náhradním způsobem podle ustanovení § 19 daňového řádu, tj. veřejnou vyhláškou dne 17. 7. 2004. Dne 21. 7. 2004 byla písemnost při osobním jednání u správce daně předána žalobci včetně obálky. Na rozhodnutí bylo vyznačeno, že písemnost byla předána na vědomí a tato skutečnost byla potvrzena vlastnoručním podpisem žalobce. Pochybení správce daně lze spatřit pouze v tom, že vydal žalobci listinu včetně obálky, tento nedostatek nemá za následek nezákonnost napadeného rozhodnutí. Lhůta pro využití opravných prostředků počala běžet druhým dnem po sejmutí oznámení, neboť poslední den vyvěšení oznámení se považuje za den doručení písemnosti.

Dále žalovaný uvedl, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva podle § 72 daňového řádu není třeba odůvodňovat, neboť tak žádný právní předpis nestanoví. Při rozhodnutí o zřízení zástavního práva neběží žádná lhůta k plnění, rozhodnutí je tedy bez ohledu na ni vykonatelné.

Konečně žalovaný uvedl, že vydáním rozhodnutí o zřízení zástavního práva, v němž správce daně vymezil, na které věci se zástavní právo uplatní, nedošlo k žádným změnám z hlediska práva hmotného, tj. stanovení výše daňové povinnosti. Existence takového rozhodnutí je zcela závislá na splnění daňové povinnosti ze strany žalobce a jeho vydáním nedošlo ke stanovení žádné další povinnosti. Smyslem rozhodnutí vydaného dle ustanovení § 72 daňového řádu k zajištění daňové pohledávky je včas zajistit v tomto stadiu řízení ve prospěch správce daně finanční částku k provedení budoucího konečného rozhodnutí. Jedná se tak dle názoru žalovaného o rozhodnutí předběžné povahy, které je pouze prozatímním dočasným opatřením, jehož platnost je zákonem omezena do úhrady daňové pohledávky. Žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 162/2004.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 73/2007

Při jednání před soudem dne 27. 4. 2011 právní zástupce žalobce zopakoval žalobní námitky.

Při tomtéž jednání pověřená pracovnice žalovaného odkázala na písemné vyjádření žalovaného žalobě.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky v projednávané věci nebyly zjištěny.

Krajský soud v Ústí nad Labem již ve věci jednou rozhodl, a to usnesením ze dne 24. 7. 2006, č.j. 15 Ca 113/2006-16, kterým žalobu odmítl, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Uvedl, že smyslem rozhodnutí vydaného podle § 72 daňového řádu je včasné zajištění daňové pohledávky k provedení budoucího konečného rozhodnutí. Jedná se tak o rozhodnutí předběžné povahy, které je pouze prozatímním dočasným opatřením, jehož platnost je zákonem omezena do úhrady daňové pohledávky. Napadené rozhodnutí žalovaného, kterým došlo k zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o zamítnutí opožděně podaného odvolání ve věci rozhodnutí o zřízení zástavního práva, je tak ze soudního přezkumu vyloučeno a žaloba proti němu není přípustná (§ 70 písm. b) a § 68 písm. e) s.ř.s.).

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2007, č.j. 1 Afs 126/2006-45 bylo usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 15 Ca 113/2006-16 ze dne 24. 7. 2006 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v napadeném usnesení krajský soud ze soudního přezkoumání vyloučil jiné rozhodnutí, než to, které bylo žalobou napadeno, protože se zabýval rozhodnutím o zřízení zástavního práva a nikoliv prostým odvolacím rozhodnutím. Takové rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 6. 2004, č.j. 1 Ads 12/2003-42, publikovaný pod č. 387/2004 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud v novém řízení zabývat se otázkou, zda soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu o zamítnutí odvolání z důvodu podání po stanovené lhůtě podle § 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Krajský soud musí zhodnotit, zda takové rozhodnutí je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 73/2007

(dále jen „s.ř.s.“), tzn., zda se jím zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalovaného (poznámka soudu: zřejmě správně má být uvedeno „žalobce“).

V dalším řízení postupoval soud v intencích § 110 odst. 3 s.ř.s., neboť je vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu ve zrušovacím rozsudku.

Z obsahu správního spisu bylo zjištěno, že Finanční úřad v Litoměřicích rozhodnutím ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321 zřídil podle § 72 daňového řádu a podle § 152 a násl. občanského zákoníku zástavní právo k nemovitostem žalobce. V části Poučení je uvedeno: „Podle § 163 občanského zákoníku je daňový dlužník povinen se zdržet všeho, čím se zástava zhoršuje na újmu správce daně. Podle § 164 občanského zákoníku působí zástavní právo vůči každému pozdějšímu vlastníku zástavy. Pracovníci správce daně, jakož i třetí osoby, které byly jakkoliv zúčastněny na daňovém řízení, jsou povinny zachovávat mlčenlivost o tom, co se při daňovém řízení nebo v souvislosti s ním dozvěděli, zejména o poměrech daňových subjektů jak osobních, tak i souvisejících s podnikáním. Za porušení této povinnosti lze uložit pokutu (§ 24, 25 zákona o správě daní a poplatků). Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání ve lhůtě třiceti dnů ode dne, který následuje po jeho doručení. Odvolání lze podat písemně nebo ústně do protokolu u podepsaného správce daně (§ 48 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků). Na tomto rozhodnutí je ručně psaná poznámka „Převzal osobně dne 21. 7. 2004 (na vědomí) a připojen je podpis žalobce. Z připojeného originálu doručenky vyplývá, že žalobce dne 21. 7. 2004 převzal zásilku č.j. 62801/04/196940/6321 osobně. Dále správce daně doručoval veřejnou vyhláškou Finančního úřadu v Litoměřicích, vyvěšenou na Městském úřadu v Litoměřicích od 1. 7. do 17. 7. (rok neuveden) bylo oznámeno místo uložení daňové písemnosti č.j. 62801/04/196940/6321 určené do vlastních rukou žalobce. Žalobce udělil plnou moc svému právnímu zástupci JUDr. Ing. Vladimíru Nedvědovi dne 9. 9. 2004. Dne 9. 9. 2004 podal žalobce prostřednictvím svého právního zástupce odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 1.6.2004, č.j. 62801/04/196940/6321 s odůvodněním, že žalobce nebyl poučen o odkladném účinku odvolání. Finanční úřad v Litoměřicích rozhodnutím ze dne 21. 10. 2004, č.j. 97300/04/0196940/6321 odvolání podle ustanovení § 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu pro jeho opožděnost zamítl. Toto rozhodnutí bylo právnímu zástupci žalobce doručeno dne 25. 10. 2004. Toto rozhodnutí žalobce napadl dne 3. 11. 2004 odvoláním. Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 3. 2006, č.j. 4835/06-1500 bylo odvolání žalobce zamítnuto.

Otázkou, zda soudnímu přezkumu podléhá rozhodnutí žalovaného o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí finančního úřadu o zamítnutí odvolání z důvodu podání po stanovené lhůtě podle § 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu, když prvotní rozhodnutí, proti kterému žalobce podal odvolání, se týká zřízení zástavního práva, se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č.j. 2 Afs 186/2006-54, v prakticky totožné věci, týkající se zřízení zástavního práva k nemovitostem ve vlastnictví jiné osoby z rodiny žalobce. Nejvyšší správní soud konstatoval, že předmětem sporu je, zda rozhodnutí

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 73/2007

o odvolání proti zřízení zástavního práva podle § 72 daňového řádu je rozhodnutím předběžné povahy či nikoliv. Předběžná povaha rozhodnutí musí být dána vůči jinému rozhodnutí konečnému, které podléhá soudnímu přezkumu, a není dána ani ve vztahu k případnému exekučnímu příkazu na prodej věci zatížené zástavním právem. Z žádného právního předpisu totiž nevyplývá, že by v určité době takové exekuční řízení muselo být zahájeno. Ani lhůta třiceti let pro případnou exekuční realizaci zástavního práva na nemovitostech (§ 70 odst. 5 daňového řádu) podléhající soudní kontrole nemůže být považována za lhůtu vyhovující požadavku včasné a účinné soudní ochrany. Rozhodnutí o zřízení správcovského zástavního práva podle § 72 daňového řádu je rozhodnutím ve smyslu § 65 odst. 1 s.ř.s., které znamená podstatný zásah do právní sféry dotčeného jednotlivce. Rozhodnutí o zřízení zástavního práva, respektive rozhodnutí o odvolání proti takovému rozhodnutí, není ani dle své povahy nezpůsobilé k soudnímu přezkumu. Právě naopak. Toto rozhodnutí obsahuje odůvodnění, z něhož musí být patrno, že jsou splněny podmínky pro zřízení správcovského zástavního práva vyplývající z § 72 daňového řádu, tedy především to, že je zde daňová pohledávka (její příslušenství) ve výši zajištěné zástavním právem a že se jedná o věc ve vlastnictví daňového dlužníka. Při zřízení správcovského zástavního práva by rovněž měly být respektovány základní zásady daňového řízení, zejména pak zásada proporcionality, popřípadě minimalizace zásahů do práv vyjádřená v § 2 odst. 2 daňového řádu. Všechny tyto zákonné předpoklady pro zřízení správcovského zástavního práva mohou, resp. mají být podrobeny soudnímu přezkumu. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o odvolání proti zřízení správcovského zástavního práva není rozhodnutím předběžné povahy vyloučeným ze soudního přezkumu podle § 70 písm. b) s.ř.s. Na základě právního názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud tedy učinil meritorní přezkum rozhodnutí.

Soud se zabýval námitkou žalobce, která spočívá v tom, že žalobce byl nesprávně poučen o odkladném účinku rozhodnutí, resp. nebyl o něm poučen vůbec. Soud tuto námitku důvodnou neshledal.

Rozhodnutí o zřízení zástavního práva bylo vydáno podle § 72 daňového řádu a § 152 a následujících občanského zákoníku.

Podle § 72 daňového řádu k zajištění daňové pohledávky a jejího příslušenství může správce daně zřídit rozhodnutím zástavní právo. Ke zjištění předmětu zástavy má správce daně oprávnění podle § 16 daňového řádu. V ostatním platí ustanovení občanského zákoníku o zástavním právu.

Od 1. 1. 2001 platí, že zástavní právo podle § 72 daňového řádu vzniká až dnem nabytí právní moci rozhodnutí správce daně o jeho zřízení. Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva může daňový dlužník uplatnit odvolání, a to v třicetidenní lhůtě podle § 48 odst. 5 daňového řádu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
7
15Ca 73/2007

Rozhodnutí o zřízení zástavního práva je svou povahou konstitutivní rozhodnutí. Toto rozhodnutí má povahu procesního rozhodnutí, které musí mít náležitosti podle § 32 odst. 2 daňového řádu.

Podle § 32 odst. 2 daňového řádu základními náležitostmi rozhodnutí jsou:

a) označení oprávněného správce daně, který rozhodnutí vydal,

b) číslo jednací, případně i číslo platebního výměru, datum podpisu rozhodnutí, které je dnem vydání rozhodnutí,

c) přesné označení příjemce rozhodnutí,

d) výrok s uvedením právních předpisů. Podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění také částku a číslo účtu příslušné banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, na nějž má být částka zaplacena,

e) lhůta plnění,

f) poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku,

g) vlastnoruční podpis pověřeného pracovníka správce daně s uvedením jména, příjmení a funkce a otisk úředního razítka se státním znakem; tuto náležitost lze nahradit zaručeným elektronickým podpisem pracovníka a jeho kvalifikovaným certifikátem.

Poučení o opravném prostředku se tedy skládá z poučení o místu podání opravného prostředku (opravný prostředek se vždy podává u správce daně, jehož rozhodnutí je opravným prostředkem napadeno), z poučení o době podání opravného prostředku (podle obecné úpravy platné pro odvolání do 30 dnů ode dne následujícího po doručení rozhodnutí), z poučení o formě podání opravného prostředku (písemně nebo ústně do protokolu) a z upozornění na případné vyloučení odkladného účinku odvolání. V daňovém řádu je stanoven odkladný účinek pouze výjimečně, a to v případě odvolání proti rozhodnutí o uložení pokuty, proti rozhodnutí o osvědčení pominutí podmínek pro prominutí daňového nedoplatku a stanovení nové lhůty pro zaplacení daňového nedoplatku a nepřímo v případě podání odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva. Odkladný účinek má i odvolání proti rozhodnutí správce daně o zrušení registrace k této dani. Ve všech ostatních případech podání řádného opravného prostředku proti rozhodnutí správce daně v daňovém řízení odkladný účinek nemá, má ho pouze v případě, stanoví-li tak daňový řád nebo zvláštní zákon (§ 48 odst. 12 daňového řádu). Proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva může daňový dlužník uplatnit odvolání, a to v třicetidenní lhůtě podle § 48 odst. 5 daňového řádu. Zástavní právo vzniká až nabytím právní moci rozhodnutí o něm. Jestliže se tedy daňový dlužník proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva odvolá, zástavní právo vzniká až vydáním rozhodnutí o tomto odvolání (pokud není odvolání vyhověno). Jde tedy o výjimečný případ, kdy má odvolání proti

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Ca 73/2007

rozhodnutí správce daně v rozporu s ustanovením § 48 odst. 12 odkladný účinek, i když to není v § 72 daňového řádu výslovně uvedeno. Jak je výše uvedeno, mezi základní náležitosti rozhodnutí podle § 32 odst. 2 daňového řádu patří upozornění na vyloučení odkladného účinku. Pokud však opravný prostředek odkladný účinek má, jako je tomu v případě rozhodnutí o zřízení zástavního práva, pak v poučení o opravném prostředku upozornění na případné vyloučení odkladného účinku být nemusí, když podle ustanovení § 160 odst. 1 občanského zákoníku zástavní právo na základě rozhodnutí soudu nebo správního úřadu vzniká dnem nabytí právní moci rozhodnutí. Rozhodnutí soudu nebo správního orgánu má konstitutivní účinky, když zástavní právo vzniká až právní mocí tohoto rozhodnutí. Vznik zástavního práva se v daném případě řídí ustanoveními § 156 a násl. občanského zákoníku, neboť daňový řád tuto problematiku neupravuje a výslovně v tomto směru odkazuje ve svém ustanovení § 72 na úpravu občanského zákoníku.

Rovněž námitku žalobce, že rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích o zřízení zástavního práva ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321, neobsahuje žádné odůvodnění, ač by ho obsahovat mělo, soud neshledal důvodnou.

Podle § 32 odst. 3 daňového řádu rozhodnutí obsahuje odůvodnění, jen stanoví-li tak tento, nebo zvláštní zákon.

Mimo takové případy tedy odůvodnění není podstatnou náležitostí rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že jak daňový řád tak občanský zákoník nestanoví, že rozhodnutí o zřízení zástavního práva musí obsahovat odůvodnění, je námitka žalobce k absenci odůvodnění rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích o zřízení zástavního práva ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321 nedůvodná.

Soud dospěl k závěru, že rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321 o zřízení zástavního práva obsahuje všechny náležitosti, tak jak požaduje ustanovení § 32 odst. 2 daňového řádu. Odůvodnění rozhodnutí i přes svoji stručnost obsahuje všechny náležitosti, které uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2009, č.j. 2 Afs 186/2006-54, tj. je z něho patrno, že jsou splněny podmínky pro zřízení správcovského zástavního práva vyplývající z § 72 daňového řádu, tedy to, že je zde daňová pohledávka ve výši zajištěné zástavním právem (v daném případě pohledávka na dani z příjmů fyzických osob ve výši 338.513,- Kč a jedná se o nemovitosti ve vlastnictví žalobce

Rovněž námitku žalobce, že odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích o zřízení zástavního práva ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321, podal včas, a to v souladu s ustanovením § 32 odst. 4 daňového řádu, když byl vadně poučen o odkladném účinku rozhodnutí o zřízení zástavního práva, resp. nebyl poučen vůbec, soud důvodnou neshledal.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
9
15Ca 73/2007

Podle § 32 odst. 4 daňového řádu chybí-li v rozhodnutí poučení o opravných prostředcích nebo došlo k jejich záměně nebo byla-li v poučení odňata možnost opravného prostředku, popřípadě zkrácena lhůta k podání opravného prostředku nebo není-li v poučení stanovena lhůta vůbec a připouští-li zákon ohledně předmětného rozhodnutí opravný prostředek, uzná správce daně opravný prostředek podaný do šesti měsíců po doručení rozhodnutí za včas podaný. Stejné důsledky má i chybějící nebo vadné poučení o formě podání opravného prostředku nebo o jeho odkladném účinku.

Podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. f) daňového řádu jsou základními náležitostmi rozhodnutí poučení o místu, době a formě podání opravného prostředku s upozorněním na případné vyloučení odkladného účinku. To tedy znamená, že adresát rozhodnutí musí být upozorněn v poučení na odkladný účinek pouze tehdy, je-li vyloučen. Jen tehdy totiž hrozí bezprostřední účinek rozhodnutí, jež poučení obsahuje. Není-li odkladný účinek vyloučen, zmínka o odkladném účinku v poučení být nemusí a zásadně zde ani nemá místo, neboť orgán by zde jednal nad rámec zákonem stanovené povinnosti, byť zpravidla bez negativních důsledků pro adresáta rozhodnutí. Tento právní názor vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 3. 12. 2010, č.j. 7 Afs 80/2010-110.

Jak vyplývá ze správního spisu, rozhodnutí Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 1. 6. 2004, č.j. 62801/04/196940/6321 o zřízení zástavního práva, bylo žalobci zasláno do vlastních rukou. I když žalovaný tvrdí, že zásilka adresovaná žalobci byla uložena na poště dne 7. 6. 2004, toto ze správního spisu nevyplývá, neboť žalobci při osobním předání byla zásilka předána i s obálkou, na které bylo uložení vyznačeno. Žalobce však uložení zásilky na poště výslovně nijak nerozporuje. Žalobce i žalovaný shodně uváděli, že si žalobce ve stanovené úložní době zásilku nevyzvedl a zásilka se vrátila zpět správci daně. Na tuto situaci dopadá ustanovení § 17 odst. 5 daňového řádu, podle kterého nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, uloží doručovatel písemnost v místně příslušné provozovně držitele poštovní licence nebo u obecního úřadu a příjemce o tom vhodným způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl. Při aplikaci tohoto ustanovení bylo rozhodnutí o zřízení zástavního práva výše specifikovanému žalobci doručeno dne 22. 6. 2004, a od tohoto data začala žalobci běžet lhůta pro podání odvolání proti rozhodnutí, která uplynula dne 22. 7. 2004. Žalobce se v místě doručení prokazatelně zdržoval, což potvrdil i svým podpisem na doručence, když mu bylo rozhodnutí správcem daně dne 21. 7. 2004 předáno. Správce daně výše uvedené rozhodnutí o zřízení zástavního práva doručoval žalobci ještě i veřejnou vyhláškou podle § 19 daňového řádu. Podle § 19 odst. 1 daňového řádu, není-li správci daně znám pobyt nebo sídlo příjemce, doručí písemnost veřejnou vyhláškou, pokud není ustanoven zástupce podle § 10 odst. 2. Stejně se postupuje i v případě, že se adresát písemnosti na místě svého pobytu, sídla nebo na adrese pro doručování, které ohlásil správci

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Ca 73/2007

daně, nezdržuje. Podle § 19 odst. 2 daňového řádu doručení veřejnou vyhláškou se provede tak, že se vyvěsí po dobu patnácti dnů způsobem v místě obvyklým oznámení o místě uložení písemnosti s jejím přesným označením. Oznámení o uložení písemnosti se vyvěsí jednak v sídle správce daně, jehož písemnost má být příjemci doručena, a jednak v místě příjemcova posledního pobytu nebo sídla. Vyvěšení veřejné vyhlášky zajišťují na dožádání příslušného správce daně orgány obce, které také potvrdí dobu vyvěšení. Poslední den této lhůty se považuje za den doručení. Ze správního spisu vyplývá, že oznámení o uložení písemnosti určené do vlastních rukou žalobce bylo řádně vyvěšeno jak v sídle Finančního úřadu v Litoměřicích, tak v místě pobytu žalobce, tedy v sídle Městského úřadu v Litoměřicích. Poslední den lhůty, tedy den doručení písemnosti č.j. 62816/04/196940/6321 tedy připadl na 17. 7. 2004.

Žalobce podal odvolání proti rozhodnutí o zřízení zástavního práva až dne 10. 9. 2004, tedy po marném uplynutí 30 denní lhůty pro podání odvolání a to v obou případech. Pokud by došlo k doručení písemnosti fikcí uložení podle § 17 odst. 5 daňového řádu, připadl by poslední den lhůty pro podání odvolání na den 22. 7. 2004. V případě doručení písemnosti veřejnou vyhláškou, tj. 17. 7. 2004, když oznámení o uložení písemnosti bylo vyvěšeno dne 1. 7. 2004, připadl poslední den lhůty pro podání odvolání na den 2. 8. 2004 (když poslední den lhůty 1. 8. 2004 připadl na neděli). I v případě, že by doručení písemnosti nastalo až dne 21. 7. 2004, kdy si žalobce písemnost osobně převzal, připadl by poslední den lhůty pro podání odvolání na den 21. 8. 2004. Správce daně tedy rozhodnutím ze dne 21. 10. 2004, č.j. 97300/04/0196940/6321 zcela správně odvolání žalobce zamítl pro opožděnost podle ustanovení § 49 odst. 2 písm. b) daňového řádu. Následně žalovaný zcela po právu rozhodnutím ze dne 10. 3. 2006, č.j. 4835/06-1500 odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně ze dne 21. 10. 2004, č.j. 97300/04/196940/6321 zamítl.

Soud závěrem poznamenává, že v téměř totožné věci týkající se pouze jiné osoby, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 Ca 114/2006, vyjádřil shodný názor jako krajský soud i Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 3. 12. 2010, č.j. 7 Afs 80/2010.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti zdejší soud žalobu jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Žalobce neměl v projednávané věci úspěch, úspěšnému žalovanému náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti v řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2006, č.j. 15 Ca 113/2006-16 nevznikly, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. a § 110 odst. 2 s.ř.s. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Není přitom rozhodné, že předchozí rozhodnutí zdejšího soudu bylo zrušeno ke kasační stížnosti žalobce, neboť z hlediska

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Ca 73/2007

rozhodování o nákladech je podstatný celkový úspěch účastníka ve věci, a nikoliv jeho dílčí úspěch v některém stádiu řízení.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení toliko z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno. V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 27. dubna 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru