Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 7/2009 - 41Rozsudek KSUL ze dne 31.10.2011


přidejte vlastní popisek

15Ca 7/2009-41

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D., v právní věci žalobce: J. K., „X“, zastoupeného JUDr. Martou Klenovskou, advokátkou se sídlem v Chomutově, ul. Rokycanova č. p. 1268/1, proti žalovanému: Finančnímu

ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 61, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2008, č. j. 13842/08-1500-506118,

takto:

I. Žaloba sezamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Procesní předchůdkyně žalobce JUDr. Marcela Štemberová z pozice tehdejší správkyně konkursní podstaty žalobce jakožto úpadce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 10. 2008, č. j. 13842/08-1500-506118, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dvěma platebním výměrům Finančního úřadu v Kadani (dále jen „správce daně“), a to jednak proti platebnímu výměru ze dne 21. 8. 2008, č. j. 55208/08/183921, jímž byl sdělen žalobcův úrok z prodlení na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 předepsaný do dne 8. 8. 2008 ve výši 81.157,-Kč, a jednak proti platebnímu výměru ze dne 10. 9. 2008, č. j. 58113/08/183921/6856, jímž byl sdělen rozdíl úroku z prodlení předepsaného celkem do 5. 9. 2008 a sděleného před 5. 9. 2008 na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 17.654,-Kč. Současně se procesní předchůdkyně žalobce domáhala, aby soud zrušil i oba výše citované platební výměry a aby žalovanému byla uložena povinnost uhradit jí náhradu nákladů řízení.

Pokračování
2
15Ca 7/2009

V žalobě procesní předchůdkyně žalobce uvedla, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2003, č. j. 27 K 1007/99 – 137, byl na žalobce prohlášen konkurs a současně tímto usnesením byla ustanovena správkyní konkursní podstaty žalobce jakožto úpadce. Dále uvedla, že po zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty za zdaňovací období roku 2007 bylo podáno daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, kdy daň činila částku 1.296.512,-Kč. Vedle toho podotkla, že usnesením téhož soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 27 K 1007/99 – 301, byla schválena konečná zpráva, podle níž bylo zřejmé, že s ohledem na výnos konkursu nebude daň uhrazena v plném rozsahu. Po právní moci usnesení o schválení konečné zprávy tak vydal tentýž soud rozvrhové usnesení ze dne 21. 7. 2008, č. j. 27 K 1007/99 – 306, kterým bylo rozhodnuto, že daň bude uhrazena pouze v rozsahu 909.489,26 Kč. Proti tomuto rozhodnutí bylo podáno odvolání, které bylo v době podání žaloby předmětem řízení u Vrchního soudu v Praze, a proto předmětná daň nemohla být dosud uhrazena. Dále procesní předchůdkyně žalobce uvedla, že dne 26. 8. 2008 jí byl doručen výše citovaný platební výměr ze dne 21. 8. 2008 na úrok z prodlení na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 předepsaný ode dne 31. 3. 2008 do dne 8. 8. 2008 a dne 17. 9. 2008 jí byl doručen další shora jmenovaný platební výměr ze dne 10. 9. 2008, jímž byl sdělen rozdíl úroku z prodlení předepsaného celkem do 5. 9. 2008 a sděleného před 5. 9. 2008 na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, přičemž celkový úrok byl vyčíslen na částku 98.811,-Kč. Třebaže oba platební výměry napadla odvoláním, tak žalovaný žalobou napadeným rozhodnutím je zamítl.

Dle procesní předchůdkyně žalobce je žalobou napadené rozhodnutí nezákonné, stejně tak jako oba platební výměry. Neuhrazená daň z příjmu fyzických osob za rok 2007 představuje nekonkursní zapodstatovou pohledávku, která vznikla po prohlášení konkursu a která by měla být správcem konkursní podstaty uhrazena v souladu se zákonem č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „konkursní zákon“), jenž v ust. § 31 odst. 1 stanoví, že tyto pohledávky lze uspokojit kdykoli v průběhu konkursního řízení, tedy v závislosti na průběhu zpeněžování podstaty a možnostech správce konkursní podstaty. Podle ust. § 32 odst. 1 téhož zákona je pak určeno pořadí uspokojení pohledávek při rozvrhu s tím, že nepostačuje-li výtěžek zpeněžení podstaty na úhradu pohledávek za podstatou a pracovních nároků, je přednostně vyplacena odměna správce konkursní podstaty a jeho hotové výdaje, náklady spojené s udržováním a správou konkursní podstaty, soudní poplatek, pohledávky výživného ze zákona a teprve poté ostatní pohledávky poměrně. V této souvislosti procesní předchůdkyně žalobce podotkla, že usnesení soudu, jímž bylo rozhodováno o rozvrhu uspokojení pohledávek, v době podání žaloby dosud nenabylo právní moci, z čehož je zřejmé, že pohledávka správce daně, která má být jako ostatní uspokojována toliko poměrně, nemohla být uhrazena ani ve výši navrhované správkyní konkursní podstaty. Procesní předchůdkyně žalobce má za to, že správce daně pochybil, pokud při vyměření úroku z prodlení vycházel z doby splatnosti daně určené v ust. § 40 odst. 1, odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“), když nepřihlédl k tomu, že konkursní zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního, jak ostatně vyplývá i z judikátu Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, který je publikovaný ve Sbírce Nejvyššího soudu pod č. 52/2007. Tvrzení, že konkursní zákon, daňový řád ani jiná právní norma nestanovuje, že do doby než je zapodstatová pohledávka uhrazena nevzniká ode dne původní splatnosti úrok z prodlení, dle procesní předchůdkyně žalobce neobstojí, neboť v daném případě splatnost stanovena není, takže nedochází k prodlení. Vzhledem ke skutečnosti, že se na hmotněprávním postavení žalobce jakožto úpadce prohlášením konkursu nic nemění

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 7/2009

a i nadále zůstává daňovým dlužníkem, správce daně mu předepsal úroky z prodlení jako majetkovou sankci. Žalobce je však, jakožto úpadce omezen při nakládání s majetkem patřícím do podstaty, a proto není v jeho moci rozhodovat o uspokojení povinnosti uhradit daň z příjmu fyzických osob, takže se dle procesní předchůdkyně žalobce nemůže dostat do prodlení. A pokud by nebyla napadená rozhodnutí správce daně zrušena, bude po zrušení konkursu žalobce odpovídat za úhradu dluhu na úrocích z prodlení, k jejichž uspokojení z konkursní podstaty nedojde, ačkoliv jejich vzniku nemohl žádným způsobem zabránit.

Žalovaný na výzvu soudu zaslal spolu se správním spisem písemné vyjádření, ve kterém navrhl zamítnutí žaloby, když napadená rozhodnutí nacházejí oporu v zákonné úpravě. K věci uvedl, že v průběhu konkursu je oprávněn nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty správce konkursní podstaty, přičemž prohlášením o konkursu na něj přechází na základě ust. § 14a konkursního zákona povinnost plnit povinnosti podle předpisů o daních s tím, že podle ust. § 40 odst. 11 daňového řádu se daňové řízení nepřerušuje. Z této právní úpravy, jejích souvislostí a logiky věci vyplývá, že splatnost daně se odvíjí i v případě daně, která byla vyměřena v průběhu konkursního řízení, od ustanovení § 40 daňového řádu. Podle výkladu procesní předchůdkyně žalobce by se zřejmě předmětná pohledávka stala splatnou až po nabytí právní moci rozvrhového usnesení. To však dle názoru žalovaného logicky není možné, neboť v takovém případě by nebylo ani možné o nesplatné pohledávce jako o splatné jednat a zahrnout ji do rozvrhového usnesení.

Žalovaný taktéž nesouhlasí s názorem procesní předchůdkyně žalobce o tom, že se úpadce nemůže dostat do prodlení, když je omezen při nakládání s majetkem patřícím do podstaty. V průběhu konkursního řízení je totiž oprávněn nakládat s majetkem patřícím do konkursní podstaty dle ust. § 14 konkursního zákona správce konkursní podstaty a daňové řízení se nepřerušuje. Skutečnost, že s majetkem patřícím do konkursní podstaty nemůže nakládat úpadce, ale nakládá s ním správce konkursní podstaty, nijak nedopadá na ustanovení daňového řádu a konkursního zákona, která upravují práva a povinnosti daňových dlužníků a správce daně. Naopak pravdou je, že konkursní zákon ukládá právě správci konkursní podstaty povinnost plnit povinnosti podle předpisů o daních při nakládání s majetkem úpadce za úpadce.

Na tomto místě soud podotýká, že po podání žaloby došlo usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 27 K 1007/99 – 328, které nabylo právní moci dne 27. 3. 2009, ke zrušení konkursu na žalobce, přičemž usnesením téhož soudu ze dne 1. 4. 2009, č. j. 27 K 1007/99 – 335, které nabylo právní moci dne 21. 4. 2009, byla procesní předchůdkyně žalobce JUDr. Marcela Štemberová zproštěna funkce správkyně konkursní podstaty. S ohledem na tuto skutečnost JUDr. Marcela Štemberová již ztratila způsobilost být účastníkem předmětného soudního řízení na straně žalující, která jí byla dána ust. 14 odst. 1 písm. d) konkursního zákona, a proto soud v předmětném řízení nadále pokračoval se samotným tehdejším úpadcem J. K. v pozici žalobce.

V následně učiněné replice žalobce uvedl, že setrvává na všech žalobních tvrzeních, přičemž zdůraznil, že on sám se nemohl ocitnout v prodlení, když jako úpadce nesměl disponovat se svým majetkem. Z toho je zřejmé, že vzniku prodlení nemohl zabránit.

O žalobě pak soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
4
15Ca 7/2009

hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně případné prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není v daném případě jakkoliv důvodná. V předmětném řízení nebylo žádného sporu ohledně skutkových okolností případu, kterým ostatně plně korespondoval i obsah správního spisu, jenž soudu předložil žalovaný. Soud tedy vycházel z faktu, že usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 12. 2003, č. j. 27 K 1007/99 – 137, byl na žalobce prohlášen konkurs, dále že správkyně konkursní podstaty podala za zdaňovací období roku 2007 daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob, ve kterém přiznala daň ve výši 1.296.512,-Kč s tím, že tato daňová povinnost byla vyměřena ve shodě s podaným daňovým přiznáním ke dni 31. 3. 2008. Dále soud vycházel z faktu, že daňová povinnost nebyla na osobním daňovém účtu žalobce uhrazena ke dni splatnosti, a to ani přes výzvu správce daně k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě ze dne 26. 5. 2008 doručené správkyni konkursní podstaty dne 5. 6. 2008, a že výše citovanými platebními výměry ze dne 21. 8. 2008 a ze dne 10. 9. 2008 správce daně vyrozuměl správkyni konkursní podstaty o předpisu úroku z prodlení k této dani v celkové výši 98.811,-Kč. Účastníci se „toliko“ neshodli v hmotněprávním náhledu na předmětný případ, když žalobce zastává názor, že on sám se nemohl ocitnout v prodlení, neboť jako úpadce v době trvání konkursu nesměl disponovat se svým majetkem a tedy vzniku prodlení nemohl zabránit, a navíc předmětná pohledávka se stala splatnou až po nabytí právní moci rozvrhového usnesení, zatímco žalovaný zastává názor, že úrok z prodlení byl žalobci, třebaže v úpadku, sdělen oprávněně, přičemž daň byla splatná již dnem 31. 3. 2008 a nikoliv až dnem nabytí právní moci rozvrhového usnesení. Na tomto místě soud předesílá, že se soud zcela ztotožnil s hmotněprávním náhledem na předmětný případ, jak jej učinil žalovaný.

Soud se shoduje se žalobcem, že existuje judikatura o tom, že konkursní zákon má ve vztahu k daňovému řádu povahu zákona speciálního, jak bylo vysloveno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, či v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2005, č. j. 2 Afs 114/2004 – 50, či v nálezech Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, a také ze dne 7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02. Ovšem pokud se jedná o datum splatnosti daně, tak tato specialita konkursního zákona vůči daňovému řádu nikdy nebyla judikována.

Při určení splatnosti daně je tak třeba vycházet z ust. § 40 odst. 1 daňového řádu, a to bez ohledu na to, zda daňová povinnost vznikla před či po prohlášení konkursu. Podle ust. § 40 odst. 1 daňového řádu platí, že pokud není stanoveno v daňovém řádu nebo jiném daňovém zákoně jinak, daň je splatná ve lhůtě pro podání daňového přiznání nebo hlášení. Podle ust. § 40 odst. 3 daňového řádu se daňové přiznání nebo hlášení podává v zásadě nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 7/2009

V daném případě rozporované úroky z prodlení se týkají daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007. Ve smyslu ust. § 40 odst. 3 daňového řádu bylo nutné, aby správkyně konkursní podstaty nejpozději do 31. 3. 2008 podala daňové přiznání k této dani, což bylo z její strany učiněno, jak soud již poznamenal shora. Dále soudem bylo již výše uvedeno, že správce daně nerozporoval správkyní konkursní podstaty přiznanou daňovou povinnost ve výši 1.296.512,-Kč, a proto tato daňová povinnost byla v intencích ust. § 46 odst. 5 daňového řádu vyměřena ve shodě s podaným daňovým přiznáním ke dni 31. 3. 2008. Z právě uvedeného je zřejmé, že splatnost daňové povinnosti k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 nepochybně nastala již dnem 31. 3. 2008, kdy pro správkyni konkursní podstaty končila lhůta podat za žalobce, a to s poukazem na ust. § 14a odst. 1 konkursního zákona, daňové přiznání k dotyčné dani.

V této souvislosti soud považuje za potřebné uvést, že žalobce zastává mylný názor o tom, že do doby, než je pohledávka za podstatou uhrazena, a to jak v plném rozsahu či poměrně, nevzniká ode dne původní splatnosti úrok z prodlení ve smyslu ust. § 63 daňového řádu. Tento názor žalobce nemá naprosto žádnou oporu v konkursním zákoně, daňovém řádu ani v jiné právní normě. V ust. § 63 odst. 1 daňového řádu je totiž bezvýjimečně stanoveno, že daňový dlužník je v prodlení, pokud nezaplatí splatnou daň nejpozději v den její splatnosti, z čehož vyplývá, že v prodlení se dlužník ocitá při neuhrazení splatné daně v plné výši. Ze shora nastíněných skutkových okolností případu je přitom zřejmé, že žalobce se v průběhu konkursního řízení dostal do prodlení, když správkyní konkursní podstaty vyčíslená daňová povinnost nesporně nebyla uhrazena v plné výši nejpozději ke dni 31. 3. 2008. Na tomto závěru soudu nic nemůže zvrátit ani skutečnost, že v době rozhodování správce daně a žalovaného dosud nenabylo právní moci rozvrhové usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2008, č. j. 27 K 1007/99 – 306, kterým bylo rozhodnuto, že daň bude uhrazena pouze částečně, a to v rozsahu 909.489,26 Kč. Již žalovaný trefně ve vyjádření k žalobě podotkl, že z logiky věci není možné, aby daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za rok 2007 se stala splatnou až po nabytí právní moci rozvrhového usnesení, neboť v takovém případě by nebylo možné ani o nesplatné pohledávce jako o splatné jednat a zahrnout ji do rozvrhového usnesení.

Dále soud uvádí, že žalobce by měl vzít v potaz kogentní ust. § 14 odst. 1 písm. a) konkursního zákona, dle kterého mj. platí, že v důsledku prohlášení konkursu oprávnění nakládat s majetkem podstaty přechází na správce konkursní podstaty, a také již výše zmíněné ust. § 14a odst. 1 konkursního zákona, ve kterém je mj. stanoveno, že prohlášením konkursu přechází na správce konkursní podstaty oprávnění vykonávat práva a plnit povinnosti, které podle zákona a jiných právních předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Mezi tyto povinnosti nepochybně patří plnění povinností podle předpisů o daních, tedy i podávání daňových přiznání a úhrady daňových povinností, a žalobce by měl vzít rovněž v potaz i kogentní ust. § 40 odst. 11 daňového řádu, dle kterého se daňové řízení prohlášením konkursu nepřerušuje.

Přiznaná a vyměřená daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ve výši 1.296.512,-Kč je nepochybně tzv. pohledávkou za podstatou, přičemž pohledávky za podstatou lze podle ust. § 31 odst. 2 konkursního zákona uspokojit kdykoliv v průběhu konkursního řízení. Podle ust. § 32 odst. 1 konkursního zákona pak platí, že pokud pohledávky za podstatou nebyly v průběhu konkursního řízení uspokojeny, uspokojí se podle rozvrhu s tím, že je tak možno učinit i poměrně. Dále soud připomíná, že i úrok z prodlení předepsaný výše citovanými platebními výměry ze dne 21. 8. 2008 a ze dne 10. 9. 2008, je

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 7/2009

pohledávkou správce daně vzniklou po prohlášení konkursu, tj. pohledávkou za podstatou ve smyslu ust. § 31 odst. 2 konkursního zákona, když i přiznaná a vyměřená daňová povinnost k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, jejíž osud úrok nesporně sleduje, je pohledávkou za podstatou, jak soud již poznamenal výše. Žalobci nezanikla povinnost uhradit úroky z prodlení vzniklé v důsledku nezaplacení daňové povinnosti na dani z příjmů fyzických osob za rok 2007 k datu její splatnosti v plné výši po dobu, kdy byl v úpadku a s jeho majetkem mohla výlučně disponovat správkyně konkursní podstaty. Z tohoto důvodu soud neshledal, že by žalobce byl napadeným rozhodnutím žalovaného a jemu předcházejícími platebními výměry nějak zkrácen na svých právech, když správní orgány obou stupňů nerozhodovaly v rozporu s daňovým řádem či konkursním zákonem. Správní orgány obou stupňů přitom nebyly jakožto orgány státní správy oprávněny (viz. čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ust. § 2 odst. 6 daňového řádu) vyloučit žalobce z úročení, neboť žádné zákonné ustanovení jim případný tento postup neumožňoval. Rozhodnutí žalovaného i správce daně nejsou v žádném rozporu s právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 730/2004, na který v předmětném řízení poukazoval žalobce.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti soud tedy předmětnou žalobu vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů nepožadoval a navíc mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti ani nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 31. října 2011

JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. v.r.
předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
7
15Ca 7/2009

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru