Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 64/2009 - 57Rozsudek KSUL ze dne 04.05.2011

Prejudikatura

8 As 47/2005 - 86


přidejte vlastní popisek

8 Ca 228/2005-59

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Městský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Slavomíra Nováka a soudců JUDr. Marcely Rouskové a JUDr. Hany Pipkové v právní věci žalobce: Ing. Jaroslav Konečný, trvale bytem Praha 2, Ječná 29/529, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Praha 5, Na Popelce 2/16, P. O. BOX 49, o žalobě proti rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 9. 5. 2005, čj. 583/2005-NBÚ/07-SO,

takto:

I. Rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 9. 5. 2005, čj. 583/2005-NBÚ/07-SO, s e z r u š u j e a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 2000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu ze dne 9. 5. 2005, čj. 583/2005-NBÚ/07-SO, jímž byla zamítnuta jeho stížnost podaná proti oznámení o nevydání osvědčení ze dne 14. února 2005, čj. 6773/2005-NBÚ/PFO-P.

V odůvodnění ředitel NBÚ uvedl, že statutární orgán Ministerstva zahraničních věcí požádal dne 12. 5. 1999 o vydání osvědčení pro žalobce pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“. Národní bezpečnostní úřad zahájil prověrku III. stupně, jejíž součástí byl bezpečnostní pohovor a po vyhodnocení získaných materiálů ověřil, že žalobce nesplnil podmínku v § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., a proto dle § 36 odst. 3 zákona č. 148/1998 Sb. rozhodl o nevydání osvědčení žalobci.

Národní bezpečnostní úřad při svém rozhodování vycházel ze skutečností žalobcem uvedených v základní a doplňující části bezpečnostního dotazníku a z údajů získaných podle § 8 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. Dále Národní bezpečnostní úřad vycházel z výsledků šetření v příslušných evidencích Policie ČR, Ministerstva vnitra a Rejstříku trestů, z výsledků šetření zpravodajské služby a ze skutečností, které žalobce uvedl při bezpečnostním pohovoru. Při bezpečnostních pohovorech dne 17. 6. 2002, 31. 7. 2003 a 20. 7. 2004 se žalobce vyjádřil ke skutečnostem, které by mohly představovat bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 zákona č. 148/1998 Sb. Národní bezpečnostní úřad vyhodnotil veškeré podkladové materiály získané v rámci bezpečnostní prověrky III. stupně a dospěl k závěru, že žalobce tím, že od roku 1982 do roku 1989 vědomě a

dobrovolně spolupracoval se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády, se podílel na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod a takovou činnost podporoval, což představuje bezpečnostní riziko uvedené v § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. Národní bezpečnostní úřad tedy ověřil, že žalobce nesplnil podmínku uvedenou v § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., a proto dle § 36 odst. 3 téhož zákona rozhodl o nevydání osvědčení žalobci. Proti tomuto oznámení pak podal žalobce písemnou stížnost. Ředitel Národního bezpečnostního úřadu se mimo jiné zabýval i tím, zda v průběhu bezpečnostní prověrky III. stupně bylo postupováno v souladu se zákonem č. 148/1998 Sb. a dalšími obecně závaznými právními předpisy. Shledal, že rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu není co do existence bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., v souladu se

zjištěným stavem. Při rozhodování o stížnosti tak vycházel ze stejných skutkových zjištění jako Národní bezpečnostní úřad, avšak tato jinak vyhodnotil. Po prostudování podkladových materiálů shromážděných během bezpečnostní prověrky narozdíl od Národního bezpečnostního úřadu u žalobce shledal bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., spočívající v chování a způsobu života, které může mít vliv na důvěryhodnost žalobce. V rámci řízení o stížnosti ředitel Národního bezpečnostního úřadu neprováděl žádné doplňující šetření a tudíž nebyly zjištěny žádné nové skutečnosti, k nimž by bylo třeba poskytnout žalobci možnost k vyjádření. Dále ředitel Národního bezpečnostního úřadu konstatoval, že v bezpečnostním dotazníku, který žalobce pro účely bezpečnostní prověrky III. stupně vyplnil ke dni 15. 2. 1999, k bodu 28. „Kontakty a vazby na bývalé i současně zpravodajské a bezpečnostní služby cizí moci nebo na zpravodajské služby bývalé Československé socialistické republiky (mimopracovní kontakty po roce 1990 vyplývající z pracovního či služebního poměru žalobce)“ žalobce uvedl, že takové kontakty a vazby neměl a dále pak v rubrice „Pokračování“ na straně 58 dodal, že v období před rokem 1989 nevyvíjel žádné zpravodajské aktivity ani na území ČR ani v zahraničí. Dodal, že obchodní složka, v níž pracoval, byla na československém zastupitelském úřadě v zahraničí důsledně oddělena od složky politické, která byla nadřazena, takže pro normální obchodní pracovníky bylo obtížné nebo nemožné zjistit, kdo pro jaké služby pracuje. Rovněž uvedl, že v rámci služebního poměru čas od času přicházeli pracovníci československého vojenského oddělení ve Francii s žádostí o pomoc při nákupu technických položek z oblasti výpočetní techniky. Při bezpečnostním pohovou konaném dne 31. července 2003 žalobce ke spolupráci s československým vojenským oddělením s poukazem na to, co napsal do bezpečnostního dotazníku, mimo jiné uvedl, že kontakty s pracovníky zmíněného oddělení ho nezatěžovaly a pokud jde o četnost kontaktů řekl, že to bylo přibližně jednou za dva měsíce. Dále negoval, že by tito pracovníci po něm požadovali informace o nějakých osobách, nechtěli ani, aby jim dával typy na osoby, které by třeba mohly přijít v úvahu pro spolupráci. Přitom zdůrazňoval, v čem spočívala jeho odborná specializace. Pro zpravodajskou činnost školen nebyl a nebylo mu nic vysvětlováno, popřel, že by kdy podepsal závazek ke spolupráci s československou zpravodajskou službou. Rovněž uvedl, že nemůže vyloučit, že podepsal příslušníkům Ministerstva národní obrany ČSSR prohlášení o zachování mlčenlivosti. Při zahájení bezpečnostního pohovoru dne 20.července 2004 byla žalobci předložena k nahlédnutí listina zaslaná k žádosti Národního bezpečnostního úřadu Vojenským zpravodajstvím, která obsahovala zproštění mlčenlivosti žalobce pro účely provedení bezpečnostního pohovoru. K dotazu, zda žalobce před rokem 1990 podepsal závazek o spolupráci s československou zpravodajskou službou uvedl, že si toho není vědom. Také uvedl, že nemůže vyloučit, že rovněž může existovat dokument o mlčenlivosti v obchodních záležitostech, jehož kopii však nemá, nikdy ji nedostal. Rovněž žalobce uvedl, že si není vědom, že by přicházel do kontaktu se zpravodajskou službou, nikdy se mu tak nikdo nepředstavil. Dále žalobce uvedl, že pracovníci vojenské správy ho při odevzdávání vojenské knížky požádali o pomoc v oblasti, ve které byl specializován a že po celou dobu pobytu ve Francii byl jeho kontakt s nimi omezen na technicko-obchodní oblast. K tomu podotkl, že v žádném případě se nejednalo o získávání utajovaných skutečností francouzského průmyslu. K dotazu, zda před rokem 1990 byl za činnost ve prospěch československé zpravodajské služby odměněn a v jaké výši, žalobce nejprve uvedl, že pokud jde o záležitosti, které pro vojenskou správu vyřídil, měl pocit, že byly pro ně velmi cenné. Uvedl, že si vzpomíná na věcný dar, a to na skleněný dárkový výrobek. Výslovně uvedl, že si není vědom, že by obdržel nějakou vyšší finanční odměnu a že jestli od nich něco dostal, tak se jednalo o naprosto „bagatelní záležitosti“. Odmítl, že by obdržel něco významnějšího. Žalobce dále uvedl, že před rokem 1990 neabsolvoval žádnou instruktáž československé zpravodajské služby k plnění úkolů v zájmovém prostoru, nebyl školen v základních otázkách konspirace, dále že nebyl poučen o metodách práce kontrarozvědných služeb a rovněž mu nebyly vysvětleny zásady práce s informačními materiály, embargovanou technikou a způsoby typování zájmových osob. Řekl, že ve prospěch československé zpravodajské služby před rokem 1990 neplnil žádné úkoly v oblasti získávání a typování zájmových osob. Archivní materiály, které poskytla Vojenská zpravodajská služba dokládají, že žalobce po dobu svého působení na československém zastupitelském úřadě v Paříži spolupracoval se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády. Uvedené archivní materiály jsou označeny stupni utajení „Vyhrazené“ a „Důvěrné“, tedy jsou utajovanými skutečnostmi, proto je možno na jejich obsah, podle ředitele Národního bezpečnostního úřadu, pouze odkázat. Uvedl, že vypovídají o získávání žalobce k agenturní spolupráci, o skutečnosti, že žalobce podepsal závazek ke spolupráci s československou zpravodajskou službou a závazek mlčenlivosti, o některých schůzkách žalobce s pracovníky Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády, o jejich průběhu, odměnách poskytnutých žalobci za jeho spolupráci a o ukončení spolupráce. Z obsahu předmětných materiálů Národní bezpečnostní úřad dovodil existenci bezpečnostního rizika podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998

Sb., tj. podíl na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod, popř. její podpora. Ředitel Národního bezpečnostního úřadu rovněž konstatoval, že materiály shromážděné během bezpečnostní prověrky obsahují dostatek zjištěných skutečností, které opravňují přijetí závěru, že žalobce svým jednáním, tj. že při bezpečnostní prověrce uváděl nepravdivé údaje, naplnil bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., a nelze ho tedy považovat ve smyslu zmíněného ustanovení za osobu důvěryhodnou. Rovněž se potom ředitel v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval jednotlivými námitkami žalobce uvedenými v jeho stížnosti proti oznámení Národního bezpečnostního úřadu o nevydání osvědčení. Po přezkoumání věci dospěl ředitel Národního bezpečnostního úřadu k závěru, že žalobce nesplnil podmínku pro vydání osvědčení podle § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb., neboť provedenými opatřeními bezpečnostní prověrky bylo u žalobce shledáno bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., spočívající v chování, které může mít vliv na žalobcovu důvěryhodnost. Vzhledem k uvedenému nezbylo řediteli Národního bezpečnostního úřadu, než podle § 75 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb., stížnost žalobce proti nevydání osvědčení zamítnout.

Žalobce v žalobě mimo jiné namítal, že rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a na základě vadného a neúplného vyhodnocení důkazního materiálu. Pochybení je pak podle žalobce rázu formálně právního a hmotně právního. Z odůvodnění oznámení (str. 3,odst. 3) „shledalředitelNBÚ,žerozhodnutíNBÚnení co doexistence

bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., v souladu se zjištěným stavem“. Z tohoto tvrzení podle žalobce logicky vyplývá, že ředitel Národního bezpečnostního úřadu jeho stížnosti vyhověl. Výrok oznámení ze dne 14. 2. 2005, čj. 6773/2005-NBÚ-PSO-P, zněl tak, že osvědčení se nevydává a to z důvodu existence

bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. Z formálního hlediska měl ředitel Národního bezpečnostního úřadu postupovat podle § 75 odst. 5 a to buď stížnosti vyhovět nebo ji zamítnout. Dikce citovaného ustanovení však neumožňuje ředitelem zvolený postup, kdy stížnosti vyhověl, zrušil rozhodnutí, pro které není opora v předložených důkazech a zároveň rozhodl, že vydal de facto nové rozhodnutí, avšak se zcela jiným odůvodněním. Takovýmto postupem byl žalobce poškozen, protože tento postup předjímá výsledek dalšího řízení. Zcela nepochybně byl tak žalobce zkrácen o řádný opravný prostředek proti případnému nevydání osvědčení v novém řízení po zrušení předchozího rozhodnutí. Podle žalobce, jak vyplývá z odůvodnění oznámení ze dne 9. 5. 2005, důvodem pro neudělení osvědčení je existence bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb. Pro takové tvrzení podle žalobce však neexistuje jediný relevantní důkaz a odůvodnění je založeno na nesprávném posouzení a pochopení důkazů ve spise obsažených a na překročení mezí správního uvážení resp. zneužití toho institutu. Žalobce ve svých výpovědích popsal pravdivě rozsah svých styků se zpravodajskými službami a žádný z důkazů citovaných v odůvodnění oznámení toto jeho tvrzení nevyvrací. Nepodepsal žádný závazek, z něhož by vyplývalo potlačování lidských práv a svobod nebo provádění nezákonných činností. V daném případě stojí jeho tvrzení proti tvrzením uvedeným ve svazcích, ke kterým však nemá přístup a nemůže se k nim ani nijak vyjádřit. Navrhl, aby nástupnická organizace Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády odtajnila jeho svazky a zároveň navrhl i výslech příslušníků této organizace, kteří jsou na těchto svazcích podepsáni a kteří měli vést se žalobcem jednání. Zdůraznil, že si nepamatuje, že by obdržel nějakou odměnu a pokud ano, jednalo se o bagatelní záležitost. Setrval rovněž na svém sdělení, že neabsolvoval žádné školení dlouhodobějšího charakteru, týkající se vojenských záležitostí. Postrádal ze strany Národního bezpečnostního úřadu důkaz o tom, kolik let, měsíců, týdnů, nebo dnů toto školení trvalo a kdo a kdy je prováděl. Podle žalobce je nesprávné i tvrzení ředitele Národního bezpečnostního úřadu, které se týkalo archivních materiálů. Tyto materiály nejsou listinami podle žalobce, se kterými by zákon spojoval fikci jejich pravdivosti, tak jak to činní např. u notářských zápisů. Podle žalobce pak není pravdou, že Národní bezpečnostní úřad nemá možnost zkoumat jejich správnost.

Ve vyjádření k žalobě žalovaný mimo jiné uvedl, že ředitel Národního bezpečnostního úřadu neshledal jakékoliv věcné ani formální důvody, které by ho opravňovaly k tomu, aby stížnosti vyhověl, a proto ji zamítl. Žalovaný se pak vyjádřil k jednotlivým námitkám žalobce uvedeným v jeho žalobě. Mimo jiné uvedl, že zákon č. 148/1998 Sb. ve svém

ustanovení § 75 odst. 5 praví, že ředitel Národního bezpečnostního úřadu stížnost přezkoumá, jsou-li pro to důvody, stížnosti vyhoví, jinak stížnost zamítne. V tomto konkrétním případě ředitel Národního bezpečnostního úřadu vyhodnotil spisový materiál a dospěl k závěru, že podklady pro rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu byly shromážděny v souladu se zákonem a že mohl objektivně rozhodnout o tom, zda u

žalobce existuje bezpečnostní riziko. Z uvedených důvodů se však neztotožnil se závěrem Národního bezpečnostního úřadu o existenci bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., avšak na základě stejného skutkového stavu konstatoval existenci bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb. Vzhledem ke skutečnosti, že se plně ztotožnil s výrokem rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu, neexistovaly důvody proto, aby stížnosti vyhověl. Shromážděný spisový materiál pak prokazuje, že žalobce vlastnoručně podepsal „Prohlášení o mlčenlivosti“ a „Závazek o spolupráci s československou zpravodajskou službou“, že se účastnil schůzek s jejími pracovníky, v rámci agenturní spolupráce byl na spolupráci vyškolen a poučen a opakovaně obdržel finanční odměnu ve výši 2000 Kčs. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu bezpečnostní prověrky pak žalobce opakovaně uváděl informace, které jsou s výše uvedenými zjištěními v rozporu, nezbylo než konstatovat pochybnost jeho důvěryhodnosti. Dále žalovaný zdůraznil, že Národní bezpečnostní úřad při provádění bezpečnostní prověrky nakládá s údaji poskytnutými jinými státními orgány jako s fakty a není oprávněn ani nemá možnost přezkoumávat jejich obsahovou či formální správnost. Existenci spisu, kterou k navrhované osobě vedla bývalá československá zpravodajská služba, musí tedy brát jako fakt a jako takový ho vyhodnotit z pohledu, zda skutečnosti v tomto spisu obsažené zakládají bezpečnostní riziko. V tomto konkrétním případě pak byl přístup žalobce při podávání informací při bezpečnostní prověrce vyhodnocen jako nevěrohodný, bylo shledáno bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb. tedy chování, které může mít vliv na důvěryhodnost žalobce. Ke zrušení stupně utajení příslušných listin není pak Národní bezpečnostní úřad oprávněn. V řízení podle zákona č. 148/1998 Sb. není přípustné, aby se navrhovaná osoba seznámila s obsahem utajovaných písemností. Ohledně finanční odměny pak žalovaný uvádí, že v předmětné době žalobce působil na ZÚ v Paříži a jak vyplývá z informací poskytnutých Českou správou sociálního zabezpečení jeho průměrný měsíční plat činil před zdaněním 5238 Kčs. V porovnání s touto částkou a s ohledem na platové poměry v tehdejší ČSSR se dle názoru žalovaného opakovaná odměna ve výši 2000 Kčs skutečně jako bagatelní záležitost nejeví.

V replice žalobce mimo jiné uvedl, že je překvapen, že z vyjádření žalované strany vyplývá, že nehodlá zrušit a omluvit se za dokument nazvaný „Oznámení“ ze dne 14. 2. 2005, čj. 6773/2005-NBÚ/PFO-P, kdy jako jediný důvod pro nevydání osvědčení je

uvedeno, že se podílel na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod a takovou činnost podporoval. Má za to, že rozhodnutí o odmítnutí osvědčení bylo přijato na základě uplatnění principu kolektivní viny, což není v souladu s legislativou EU. V právním a demokratickém státě, jímž Česká republika beze sporu je, není možné bezdůvodně obvinit řádného občana České republiky a EU z tak závažného porušování lidských práv a svobod, jak to učinil Národní bezpečnostní úřad ve zmíněném dokumentu. Teprve za několik měsíců po nevydání osvědčení, po stížnosti žalobce a protestu proti zmíněnému nařčení, Národní bezpečností úřad začal uvádět nový, dříve nezmíněný důvod, a to nedůvěryhodnost z důvodu podání nepřesných informací. Národní bezpečnostní úřad tak učinil teprve a pouze v rovině odpovědi na žalobcovu stížnost a s odstupem několika měsíců i ve vyjádření pro městský soud. Národní bezpečností úřad však přesto ponechal v platnosti původní oficiální dokument Národního bezpečnostního úřadu nazvaný „Oznámení“ ze dne 14 .2. 2005, čj. 6773/2005-NBÚ, obsahující pro žalobce neslýchané a mimořádně závažné obvinění z porušování lidských práv a svobod a napomáhání k této činnosti. Přestože ani dokument Národního bezpečnostního úřadu „Oznámení“ ze dne 9. 5. 2005, čj. 583/2005-NBÚ/07-SO, žalobce tohoto obvinění jednoznačně nezbavuje, měl by být rovněž zrušen. Jako zásadní právně relevantní důkaz, svědčící proti dodatečné aplikaci § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb. žalobce zdůrazňuje skutečnost, že o kontaktech s vojenským oddělením ZÚ Paříž během jeho služebního pobytu ve Francii prokazatelně písemně informoval Národní bezpečnostní úřad již při podání žádosti o osvědčení před šesti lety. Popsal hlavní obsah této spolupráce, která spočívala v nákupu položek pro český průmysl, které byly v tehdejší netržní ekonomice obtížně nebo zdlouhavě získatelné a které byly zajišťovány i po linii vojenského oddělení. Informoval také, že přitom byla úzkostlivě dodržována pravidla COCOMu a právní předpisy hostitelské země, protože nechtěl mít potíže ve Francii, kterou měl a má velice rád. Nebyl příslušníkem vojenského oddělení, nebyl specializován na vojenské záležitosti a jeho profesí byla obchodní a průmyslová spolupráce. V rámci toho, jak je možno si vzpomenout na některé skutečnosti po mnoha letech, poctivě odpovídal na další otázky během pohovoru na Národním bezpečnostním úřadu. Některé otázky Národního bezpečnostního úřadu byly pro něho velmi urážlivé. Pokud tedy uvedl některé nepřesnosti, pak nikoliv úmyslně, ale pouze z toho důvodu, že každý člověk může po 20 letech, 20 či 15 letech něco zapomenout, obzvlášť v případě

žalobce, kdy musel zabezpečovat tisíce konkrétních úkolů, týkajících se vývozu a dovozu automobilů, obráběcích strojů, stovek dalších položek a průmyslové spolupráce v energetice, hutnictví atd. a zapamatovat si řadu důležitějších skutečností, než těch, které se týkaly pomoci vojenskému oddělení, která byla s ohledem na jeho pracovní náplň a zodpovědnost naprosto okrajovou záležitostí. Ohledně převzaté finanční odměny pak žalobce uvedl, že Národní bezpečnostní úřad si však nedal práci s tím, aby se nechal informovat o tom, že zahraniční plat se nesestával pouze z korunové částky, ale i z částky vyplacené ve valutě. Korunová část se započítává např. pro důchodové účely. Podle výplatních pásek měl žalobce ve zkoumané době pobírat např. 8279,10 a dokonce až 10 459,85 francouzských franků měsíčně, což v přepočtu přes platný kurz nebo přes tehdejší tuzexové koruny představovalo ještě více, než oněch žalobcem zmíněných cca 40 000 Kč. Žalobci tedy není jasné, proč Národní bezpečnostní úřad předkládá Městskému soudu v Praze tak závažným způsobem zkreslené informace, záměrně snížené o plat ve valutě, což žalobce před Městským soudem v Praze zesměšňuje. Důvěryhodnost občana v demokratické zemi nelze ani při správním řízení sui generis zpochybňovat na základě subjektivní selekce právně neprůkazných, sporných nebo dokonce zkreslených údajů, což znamená rovněž porušování lidských práv. Důvěryhodnost osoby žalobce na národní i mezinárodní úrovni po dobu 40 let v pracovním procesu vč. posledních let, kdy obhajoval legitimní zájmy České republiky u orgánů Evropské unie dosud nikdy nikdo takovýmto způsobem nezpochybnil.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Ze správního spisu soud zjistil následující podstatné skutečnosti:

Národní bezpečnostní úřad v Oznámení ze dne 14. 2. 2005, čj. 6773/2005-NBÚ/PFO-P, rozhodl o žádosti o vydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro osobu žalobce pro stupeň utajení „Tajné“ tak, že osvědčení se nevydává. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí Národní bezpečnostní úřad uvedl, že na základě žádosti statutárního orgánu Ministerstva zahraničních věcí a žalobcova souhlasu byla k jeho osobě Národním bezpečnostním úřadem provedena bezpečnostní prověrka III. stupně. Národní bezpečnostní úřad vycházel při svém rozhodování ze žalobcem vyplněné základní a doplňující části bezpečnostního dotazníku, z výsledku šetření provedeného v příslušných evidencích, z šetření příslušné zpravodajské služby, v daném případě Vojenské zpravodajské služby a z vyjádření žalobce v bezpečnostních pohovorech. Údaje shromážděné v průběhu bezpečnostní prověrky poté vyhodnotil. V bezpečnostním dotazníku se žalobce vyjádřil ke svým rodinným a majetkovým poměrům, uvedl mimo jiné, že členové jeho rodiny byli za předchozího politického režimu perzekuováni. Sám při prověrkách v roce 1968 prošel s odřenýma ušima. Zmínil se rovněž o své profesní kariéře. Od roku 1966 do roku 1989 byl samostatným obchodním referentem PZO Merkuria. V letech 1982 – 1989 působil jako obchodní delegát a strojírenský přidělenec ve Francii. Od roku 1989 do doby vyplnění bezpečnostního dotazníku byl zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí. Působil mimo jiné na misi ČR při Evropských společenství, přičemž jeho hlavní specializací byla společná zahraniční a bezpečnostní politika. V rubrice „Pokračování“ žalobce uvedl, že před rokem 1989 nevyvíjel žádné zpravodajské aktivity a to ani na území ČR ani v zahraničí. V rámci služebního styku byl v kontaktu s pracovníky československého vojenského oddělení ve Francii, kterým pomáhal s jejich požadavky při nákupu technických položek. Národní bezpečnostní úřad obdržel od Vojenské zpravodajské služby písemné výsledky šetření provedeného k žalobcově osobě a dva související dokumenty, které jsou označeny stupněm utajení „Vyhrazené“. Jsou tedy utajovanou skutečností a jejich obsah není možné v tomto odůvodnění uvést. Lze na něj pouze odkázat. V odůvodnění lze uvést jen tolik, že šetřením Vojenské zpravodajské služby byly k osobě žalobce zjištěny skutečnosti, které představovaly bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998Sb., tedy jednání žalobce, kterým

podporoval činnost směřující k potlačování lidských práv. Písemné výsledky šetření ve Vojenské zpravodajské službě jsou součástí bezpečnostního spisu a jsou v něm označeny jako dokumenty č. 43 a 53. V průběhu bezpečnostního pohovoru se žalobce vyjádřil ke svým kontaktům s pracovníky československého vojenského oddělení ve Francii, kterým byl nápomocen při získávání strojírenských výrobků. Taková činnost byla v kompetenci žalobce a považoval to za zájem československého průmyslu. Rovněž si ověřil, že nejedná v rozporu s francouzskými předpisy. Pracovníci československého oddělení ho kontaktovali přibližně jednou za dva měsíce. Informace o jiných osobách, případně tipy na osoby budoucích spolupracovníků vojenského oddělení po něm požadovány nikdy nebyly. Takové informace by ani dle svého vyjádření nebyl schopen poskytnout. Dle slov žalobce rovněž nebyl školen pro zpravodajskou činnost a nepodepsal závazek spolupracovat s československou zpravodajskou službou. Vojenská zpravodajská služba poskytla Národnímu bezpečnostnímu úřadu kopie archivních materiálů vedených touto zpravodajskou službou k osobě žalobce. Jedná se o písemnosti označené stupněm utajení „Důvěrné“ a „Vyhrazené“ a tedy o utajované skutečnosti. Proto Národní bezpečnostní úřad uvedl, že je možno na jejich obsah v tomto odůvodnění pouze odkázat. Uvést lze pouze tolik, že se předmětné dokumenty týkají spolupráce žalobce se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády, konkrétně získávání žalobce k agenturní spolupráci i některých jeho schůzek s pracovníky této organizace, jejich průběhu a ukončení žalobcovy spolupráce s touto organizací. Národní bezpečnostní úřad shledal tedy u žalobce bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. a tím překážku pro vydání osvědčení. Uvedené bezpečnostní riziko bylo shledáno ve spolupráci žalobce se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády – tajné služby nedemokratického státu, jakým bezesporu bývalá ČSSR byla. Proto byl se žalobcem uskutečněn bezpečnostní pohovor, v němž se žalobce k této překážce pro vydání osvědčení vyjádřil. Dále Národní bezpečnostní úřad v odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné uvedl, že z údajů získaných bezpečnostní prověrkou není nikterak patrné, že by ze strany žalobce byl vyloučen svobodný projev vůle ohledně jeho činnosti ve prospěch Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády. V průběhu šetření Národního bezpečnostního úřadu nebylo potvrzeno, že nebylo žalobci známo, v prospěch jaké organizace v období let 1982 – 1989 jednal. Provedeným šetřením bylo naopak zjištěno, že před rokem 1990 absolvoval instruktáž týkající se jeho činnosti ve prospěch Zpravodajské správy Generálního štábu Československé lidové armády. Národní bezpečnostní úřad nikterak nezpochybňuje žalobcovy zásluhy, odbornost, množství a kvalitu práce v průběhu jeho profesní kariéry konané. Nicméně skutečnost, že žalobce od roku 1982 do roku 1989 vědomě a dobrovolně spolupracoval se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády, organizací, která se mnohdy podílela na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod, nemohl Národní bezpečnostní úřad při svém rozhodování opomenout. V těchto skutečnostech u osoby žalobce Národní bezpečnostní úřad shledal podporu a podíl na činnosti směřující k potlačování lidských práv a svobod a to u osoby žalobce představuje bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. Zhodnocení důvodu spolupráce žalobcem se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády nemohl Národní bezpečnostní úřad posoudit jinak, než jako subjektivní posuzování významu činnosti žalobce a ochrany nezadatelných lidských práv a svobod, s níž byla spolupráce žalobce se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády v rozporu. Národní bezpečnostní úřad u osoby žalobce shledal bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. To představuje překážku pro vydání požadovaného osvědčení, neboť nesplňuje žalobce podmínku bezpečnostní spolehlivosti uvedenou v § 18 odst. 2 písm. c) zákona č. 148/1998 Sb. pro vydání osvědčení ke styku s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Přísně tajné“, „Tajné“ i „Důvěrné“. Osoba, které má být vydáno osvědčení ke styku s utajenými skutečnostmi stupňů utajení vyšší než „Vyhrazené“ musí podmínku bezpečnostní spolehlivosti podle Národní bezpečnostní úřad splňovat. Bezpečnostní riziko bylo u osoby žalobce zjištěno opatřeními, která se provádí při bezpečnostní prověrce pro stupeň utajení „Důvěrné“, přičemž bezpečnostní prověrka vyššího stupně v případě žalobce stupeň utajení „Tajné“, v sobě zahrnuje veškeré úkony bezpečnostních prověrek nižších stupňů. Protože nesplnění podmínky bezpečnostní spolehlivosti není překážkou pro určení osoby ke styku s utajenými skutečnostmi pro stupeň utajení „Vyhrazené“, Národní bezpečnostní úřad zjistil, že žalobce splňuje podmínky pro určení pro stupeň utajení „Vyhrazené“.

Proti prvostupňovému rozhodnutí správního orgánu podal žalobce stížnost ze dne 7. 3. 2005, o které bylo rozhodnuto v žalobou napadeném rozhodnutí tak, jak výše uvedeno.

Městský soud v Praze na základě podané žaloby přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích žalobních bodů, kterými je vázán (§ 75 odst. 2 věta prvá zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, dále jen „s. ř. s.“), při přezkoumání vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a po provedeném řízení dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

Soud posoudil celou věc následovně: V dané věci na základě žádosti statutárního orgánu Ministerstva zahraničních věcí a souhlasu žalobce byla k osobě žalobce provedena Národním bezpečnostním úřadem bezpečnostní prověrka III. stupně. Na základě skutečností shromážděných v průběhu bezpečnostní prověrky shledal Národní bezpečnostní úřad u osoby žalobce bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. a tím překážku pro vydání osvědčení. Uvedené bezpečnostní riziko spočívající v činnosti směřující k potlačování lidských práv nebo svobod, případně podpora takové činnosti bylo u žalobce shledáno, jak bylo uvedeno správním orgánem I. stupně, v jeho spolupráci se Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády, tedy tajné služby nedemokratického státu. Právě žalobcovo působení ve prospěch této tajné služby shledal prvostupňový správní orgán za činnost představující překážku pro vydání předmětného osvědčení. Naopak ředitel Národního bezpečnostního úřadu v žalobou napadeném rozhodnutí s tímto závěrem správního orgánu I. stupně nesouhlasil a výslovně uvedl, že shledal, že rozhodnutí Národního bezpečnostního úřadu není co do existence bezpečnostního rizika dle § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb. v souladu se

zjištěným stavem.

Na rozdíl od správního orgánu I. stupně ředitel Národního bezpečnostního úřadu (správní orgán II. stupně) shledal u žalobce bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., spočívající v chování a způsobu života, který může mít vliv na žalobcovu důvěryhodnost, což spatřuje ředitel Národního bezpečnostního úřadu především v tom, že žalobce při bezpečnostní prověrce uváděl nepravdivé údaje.

Na základě uvedených skutečností je nepochybné, že Národnímu bezpečnostnímu úřadu k nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi osoby žalobce pro stupeň utajení „Tajné“ stačilo zjištění u osoby žalobce bezpečnostního rizika spočívajícího ve spolupráci se zpravodajskou službou (Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády), kdežto ředitel Národního bezpečnostního úřadu vidí u žalobce bezpečnostní riziko v jiném skutku a to v uvádění nepravdivých údajů.

Městský soud v Praze má tedy za to, že správní orgán II. stupně tím, že jednání žalobce překvalifikoval na jednání, o kterém správní orgán I. stupně vůbec nerozhodoval, se dopustil nezákonnosti spočívající především v porušení ust. § 75 odst. 5 zákona č. 148/1998 Sb., když stížnosti žalobce nevyhověl, resp. ji zamítl poté, co zjistil, že jednání žalobce, které spočívalo ve spolupráci se zpravodajskou službou (Zpravodajskou správou Generálního štábu Československé lidové armády), v čemž správní orgán I. stupně

spatřoval bezpečnostní riziko ve smyslu § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 148/1998 Sb., se žalobce nedopustil.

V neposlední řadě Městský soud v Praze konstatuje, že ostatní námitky žalobce by neměly žádný vliv na rozhodnutí soudu v předmětné věci a jejich posouzení pro tuto věc je tedy zcela nadbytečné, vzhledem k tomu, že při posouzení stěžejní námitky, soud rozhodnutí správního orgánu II. stupně zrušil.

Vzhledem ke shora uvedenému nezbylo Městskému soudu v Praze, než napadené rozhodnutí pro nezákonnost v souladu s ust. § 78 odst. 1 s. ř. s. zrušit a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.).

Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (ust. § 78 odst. 5 s. ř. s.).

Podle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud o podané žalobě bez nařízení jednání, když žalobce i žalovaný vyjádřili souhlas s takovým projednáním věci. V daném případě tedy byly splněny zákonné důvody pro postup dle ust. § 51 odst. 1 s. ř. s.

Výrok o nákladech řízení je odůvodněn ust. § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalobce měl ve věci úspěch, soud mu proto oproti žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení, spočívajících v zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost za podmínek uvedených v ustanovení § 102 a násl. s .ř. s., a to ve lhůtě do dvou týdnů po doručení tohoto rozsudku. Kasační stížnost se podává u Městského soudu v Praze, rozhodovat o ní přísluší Nejvyššímu správnímu soudu.

Stěžovatel musí být zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie (§ 105 odst. 2 s. ř. s.).

V Praze dne 30. dubna 2008

JUDr. Slavomír Novák, v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení:

Z. Fischerová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru