Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 46/2009 - 23Rozsudek KSUL ze dne 30.11.2011

Prejudikatura

8 Afs 15/2007 - 75


přidejte vlastní popisek

15Ca 46/2009-23

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petr Černého, Ph.D. v právní věci žalobkyně: L. C., „X“, zastoupené Ing. Petrem Rosenkranzem, daňovým poradcem se sídlem v Bílině, ul. 5. května č. p. 213, PSČ 418 01, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2009 č. j. 1355/09-1300-506934,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 2009 č. j. 1355/09-1300-506934 a dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Bílině ze dne 11. 6. 2008 č. j. 18884/08/211970/1301 a č. j. 18887/08/211970/1301 se pro nezákonnost zruš ují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 6.800,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2009 č. j. 1355/09-1300-506934, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dvěma dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Bílině (dále jen „správce daně“) ze dne 11. 6. 2008, a to jednak č. j. 18884/08/211970/1301 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 ve výši 43.604,-Kč a jednak č. j. 18887/08/211970/1301 na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2004 ve výši 6.686,-Kč, které byly stanoveny za použití pomůcek dle ust. § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Současně žalobkyně navrhla zrušení obou uvedených dodatečných platebních výměrů, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení a aby jí žalovaný uhradil náhradu nákladů soudního řízení.

V podané žalobě uvedla, že dne 19. 12. 2006 správce daně vydal dva dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a za zdaňovací období duben 2004, jimiž byly žalobkyni dodatečně vyměřené daňové povinnosti stanoveny podle pomůcek. Dále žalobkyně uvedla, že k jejímu odvolání byly oba dodatečné platební výměry rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2007 zrušeny, neboť při stanovení daně podle pomůcek se

Pokračování
2
15Ca 46/2009

správce daně dopustil pochybení, které mělo vliv na správnost a spolehlivost dodatečně stanovených povinností na dani z přidané hodnoty. Poté správce daně dne 11. 6. 2008 vydal rovněž dva dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a za zdaňovací období duben 2004, které byly citovány shora a jimiž byly žalobkyni opětovně dodatečně doměřeny daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a za zdaňovací období duben 2004 podle pomůcek. V návaznosti na právě uvedené pak žalobkyně namítla, že pokud žalovaný zrušil svým rozhodnutím dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a za zdaňovací období duben 2004 ze dne 19. 12. 2006 stanovené podle pomůcek, bylo tímto rozhodnuto o takto stanovených daních s konečnou platností. Jestliže však správce daně vydal na shodné dani a za shodné zdaňovací období nová rozhodnutí, tj. dva výše jmenované dodatečné platební výměry ze dne 11. 6. 2008, jsou tato rozhodnutí nicotná, neboť jejich vydání brání překážka rei iudicate. Dle žalobkyně je tento její náhled na předmětný případ zcela v souladu se závěry obsaženými v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2006 č. j. 6 Afs 3/2004 – 85.

Dále žalobkyně namítla, že při zahájení daňové kontroly daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období, k čemuž došlo dne 11. 1. 2006, ani v průběhu daňové kontroly a ani v průběhu dalšího řízení, které předcházelo vydání obou dodatečných platebních výměrů ze dne 11. 6. 2008, správce daně žalobkyni nesdělil, zda v okamžiku zahájení daňové kontroly existovaly důvody či podezření správce daně, že uvedený druh daně byl za kontrolované období krácen. Takový nedostatek důvodů k zahájení daňové kontroly a absence jejich sdělení žalobkyni však podle nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07 způsobuje neústavnost takovéto daňové kontroly, a pokud správce daně na základě této daňové kontroly vydal i shora citované dodatečné platební výměry ze dne 11. 6. 2008 a žalovaný žalobou napadené rozhodnutí, jedná se o rozhodnutí nezákonná.

Žalobkyně rovněž namítla, že v předmětné věci nebyly dány podmínky pro stanovení daně podle pomůcek. V průběhu daňového řízení totiž správce daně použil takovou správní úvahu, jež osvědčovala průkaznost žalobkyní deklarované výše uskutečněných zdanitelných plnění uvedených v podaných daňových přiznáních. Za této situace proto nemohlo být konstatováno, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno, a tedy správce daně neměl oprávnění přistoupit ke stanovení daňové povinnosti postupem dle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu. Tudíž i z tohoto důvodu jsou oba výše jmenované dodatečné platební výměry ze dne 11. 6. 2008 i rozhodnutí žalovaného nezákonná.

Dle žalobkyně se žalovaný taktéž dopustil pochybení v tom směru, že v žalobou napadeném rozhodnutí se dostatečně nevypořádal se svojí zákonnou povinností ověřit, zda správce daně přistoupil ke stanovení daně za použití pomůcek oprávněně, když obšírně se sice zabýval první podmínkou pro přechod na pomůcky, a to že žalobkyně porušila zákonnou povinnost při dokazování jí uváděných skutečností, avšak s druhou kumulativně danou podmínkou, a to zda v důsledku tohoto porušení nelze daňovou povinnost stanovit dokazování, se vypořádal jen jednou obecně formulovanou větou.

A závěrem žalobkyně namítla, že správce daně při stanovení daně podle pomůcek zjistil okolnost, ze které vyplývala výhoda pro žalobkyni, k této výhodě však pro vlastní konstrukci základu daně a daně nepřihlédl. Okolnost, ze které pro žalobkyni vyplývala výhoda, spočívala ve zjištění vyšších výdajů za platbu elektrické energie z titulu zjištěného vyššího objemu záloh na elektrickou energii. Pokud však správce daně k této výhodě ve smyslu ust. § 46 odst. 3 daňového řádu nepřihlédl, postupoval při konstrukci pomůcek v rozporu se zákonem. Jelikož žalovaný aplikaci ust. § 46 odst. 3 daňového řádu správcem daně osvědčil jako zákonnou, je jeho rozhodnutí i z tohoto důvodu nezákonné.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
3
15Ca 46/2009

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost, když žalovaný ani správce daně nerozhodovali v rozporu s právními předpisy, žalobkyně v daňovém řízení nebyla zkrácena na svých zákonných právech a žalovaný vydal přezkoumatelné rozhodnutí.

K věci uvedl, že žalobkyně vznesla v podstatě shodné námitky, které uplatnila v odvolacím řízení před žalovaným, jenž se s nimi v žalobou napadeném rozhodnutí vypořádal, a na které nyní plně odkazuje.

Dále žalovaný uvedl, že nad rámec odvolacích námitek žalobkyně v žalobě uplatnila námitku, že jí správce daně při zahájení daňové kontroly ani později nesdělil, zda existovaly důvody či podezření správce daně z krácení daně žalobkyní. Tuto námitku však žalovaný považuje za neopodstatněnou s ohledem na názor Ministerstva financí i na odlišný názor JUDr. Janů, která byla předsedkyní senátu Ústavního soudu, jenž nález ze dne 18. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 1835/07, na který se odkazuje žalobkyně, vydal. Dle nich totiž předpokladem daňové kontroly není existence pochybností o správném stanovení daně, když jde pouze o zjištění nebo prověření toho, zda byla stanovena daň správně. To v daném případě správce daně učinil, a proto daňovou kontrolu zahájenou dne 11. 1. 2006 a další řízení o dodatečném vyměření daňové povinnosti nelze považovat za neústavní.

Žalovaný má za to, že zrušením původních dvou dodatečných platebních výměrů ze dne 19. 12. 2006, které byly žalovaným zrušeny z procesních důvodů, a věc byla opětovně vrácena k doplnění správci daně, nedošlo k dodatečnému stanovení daňové povinnosti a právo dodatečně vyměřit daň správci daně nezaniklo. Správce daně proto pokračoval v daňovém řízení, kdy žalobkyni byla opět dána možnost prokázat a doložit svá tvrzení ohledně správnosti údajů vykázaných v daňových přiznáních za předmětná zdaňovací období, což ale žalobkyně neučinila. V této souvislosti žalovaný poznamenal, že pokud jakožto odvolací orgán ve smyslu ust. § 50 odst. 5 daňového řádu zruší rozhodnutí správce daně, neboť dospěje k závěru, že nebyly splněny zákonné podmínky pro použití pomůcek, tak jak tomu bylo v dané věci, ještě to samo o sobě neznamená, že celé předcházející řízení trpělo nezákonností. Jestliže by odvolací orgán při zrušení rozhodnutí správce daně neměl výslovnou možnost vrátit věc k novému řízení, nastala by situace, že by v případě zrušení napadeného rozhodnutí správce daně zůstalo daňové řízení neukončeno. S ohledem na právě uvedené a také např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2005 č. j. 2 Afs 211/2004 – 116 je žalovaný přesvědčen, že v daném případě správci daně nic nebránilo v tom, aby v procesu dokazování pokračoval a aby následně vydal nová rozhodnutí.

A konečně žalovaný podotkl, že jakožto odvolací orgán v žalobou napadeném rozhodnutí konkrétně uvedl důvody, a to na str. 5 až 8, čím žalobkyně porušila svoji zákonnou povinnost při dokazování, proč nemohla být stanovena daňová povinnost dokazováními a z jakých důvodů tedy byla daňová povinnost stanovena za pomoci pomůcek dle ust. § 31 odst. 5 daňového řádu.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobkyně i žalovaný s tímto postupem výslovně vyjádřili souhlas.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
4
15Ca 46/2009

přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, včetně případné prekluze daňové povinnosti, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, když rozhodnutí žalovaného i oba jemu předcházející dodatečné platební výměry soud vyhodnotil jako nezákonná, aniž by se ovšem ztotožnil s veškerými námitkami žalobkyně.

Soud se neztotožnil s názorem žalobkyně ohledně toho, že oba dodatečné platební výměry ze dne 11. 6. 2008 i rozhodnutí žalovaného jsou nezákonná mj. proto, že správce daně neměl dostatek důvodů k zahájení daňové kontroly a absence jejich sdělení žalobkyni způsobuje neústavnost takovéto daňové kontroly a ta pak nemohla být podkladem pro dotyčná rozhodnutí.

Je sice pravdou, že při zahájení daňové kontroly daně z přidané hodnoty za předmětná zdaňovací období dne 11. 1. 2006, ani v průběhu daňové kontroly a ani v průběhu dalšího řízení, které předcházelo vydání dodatečných platebních výměrů ze dne 11. 6. 2008, správce daně žalobkyni nesdělil, zda v okamžiku zahájení daňové kontroly existovaly důvody či podezření správce daně, že uvedený druh daně byl za kontrolované období krácen. Dále je pravdou, že Ústavní soud vydal dne 18. 11. 2008 pod sp. zn. I. ÚS 1835/07 nález, v němž konstatoval, že nedostatek důvodů k zahájení daňové kontroly a absence jejich sdělení daňovému subjektu způsobuje neústavnost takovéto daňové kontroly se všemi s tím spojenými důsledky. Na druhou stranu je však skutečností že tento náhled Ústavního soudu na danou problematiku neakceptoval Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací činnosti, která měla i přímý vliv na samotnou rozhodovací praxi zdejšího krajského soudu. Zdejší krajský soud totiž v dané problematice v rámci svého rozhodování ponejprv vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008 pod sp. zn. I. ÚS 1835/07 (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 25. 2. 2010, č. j. 15 Ca 291/2008 – 31), ovšem Nejvyšší správní soud se s tímto postupem krajského soudu neztotožnil (k tomu srov. např. rozsudek ze dne 16. 12. 2010, č. j. 7 Afs 57/2010 – 72), když oproti nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2008, sp. zn. i. ÚS 1835/07, judikoval, že nelze vyloučit provádění tzv. namátkových daňových kontrol, které samy o sobě nejsou protizákonné. Dále nelze nezmínit, že v mezidobí i Ústavní soud výrazně korigoval svůj dosavadní náhled posuzování zákonnosti daňových kontrol prováděných správci daně u jednotlivých daňových subjektů, jak vyplývá z jeho stanoviska ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st. 33/11, ve kterém dovodil, že za svévolný postup správce daně postup nelze bez dalšího považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či průběhu daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností daňového subjektu. Z tohoto důvodu soud vyhodnotil dotyčnou námitku neopodstatněnou.

Naproti tomu soud je shodného názoru jako žalobkyně, že pokud žalovaný zrušil svým rozhodnutím dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a na zdaňovací období duben 2004 ze dne 19. 12. 2006 stanovené podle pomůcek, bylo tímto rozhodnuto o takto stanovených daních s konečnou platností a správce daně nemohl vydat na shodné dani a za shodné zdaňovací období nová rozhodnutí. Na tomto místě soud považuje za potřebné zmínit, že v dané věci neměl žádných pochyb o relevantních skutkových okolnostech případu, když v řízení před soudem nebyly nikým rozporovány a jsou zjevně patrné i z obsahu správního spisu, který předložil soudu žalovaný. Soud tak vycházel z faktu, že dne 19. 12. 2006 správce daně vydal dva dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 (č. j. 35569/06/211970/1301) a za zdaňovací období duben 2004 (č. j. 35570/06/211970/1301), jimiž byly žalobkyni dodatečně doměřeny daňové povinnosti podle pomůcek. Dále soud vycházel z faktu, že k odvolání žalobkyně byly oba dodatečné platební výměry rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2007 č. j. 9857/07-1300 zrušeny pro zjištěné procesní

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
5
15Ca 46/2009

pochybení a věc byla vrácena správci daně k dalšímu řízení. Dále je nespornou skutečností, že dne 11. 6. 2008 správce daně vydal opět dva dodatečné platební výměry na daň z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a za zdaňovací období duben 2004, které byly citovány shora a jimiž byly žalobkyni opětovně dodatečně doměřeny daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2004 a za zdaňovací období duben 2004 podle pomůcek. A konečně nesporná je i skutečnost, že o těchto dvou dodatečných platebních výměrech ze dne 11. 6. 2008 žalovaný vydal dne 4. 2. 2009 zamítavé rozhodnutí, proti němuž je brojeno předmětnou žalobou.

Problematikou možnosti opětovného rozhodování o téže dani za téže zdaňovací období v důsledku zrušení prvotních prvoinstančních rozhodnutí správců daně rozhodnutími odvolacích orgánů v daňovém řízení se s „konečnou“ platností zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu, který ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1865/2009 a také na www.nssoud.cz. V tomto usnesení bylo ve vztahu k úpravě odvolacího řízení v daňovém řízení konstatováno, že: „Rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní správce daně prvního stupně autoremedurou (§ 49 odst. 1 daňového řádu) nebo odvolací orgán postupem podle § 50 odst. 3 daňového řádu. Postup podle § 50 odst. 3 daňového řádu se uplatní jak v řízení o odvolání proti dani stanovené dokazováním (§ 50 odst. 6 daňového řádu), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně. V řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu) může odvolací orgán také vrátit věc správci daně prvního stupně k rozhodnutí podle § 49 odst. 1 daňového řádu. Podmínky pro takový postup jsou dány i tehdy, je-li na místě změna způsobu stanovení daně.“ Dále soud uvádí, že v tomto usnesení se rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zabýval i charakterem nového rozhodnutí vydaného po zrušení prvotního daňového rozhodnutí v odvolacím řízení z toho pohledu, zda se jedná o rozhodnutí nicotné či pouze nezákonné, přičemž v tomto směru bylo vysloveno, že „daňový řád nezná možnost zrušení rozhodnutí a vrácení věci prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení, správce daně prvního stupně nemůže „pokračovat“ v daňovém řízení a vydat další platební výměr. Pokud tak učiní a platební výměr znovu vydá, pak ovšem ve srovnání s obecným chápáním nicotnosti nelze dojít k závěru, že tento platební výměr naplňuje znaky, které z něho činí nicotný akt. Je vydán orgánem, který je orgánem veřejné moci nadaným pravomocí vydávat platební výměry, a pokud netrpí jinou zjevnou těžkou vadou, vyvolá právní následky. Vylučuje-li zákon opětovné vydání platebního výměru správcem daně, pak se jedná o rozhodnutí nezákonné. Nezákonnost aktu musí být před soudem namítána.

S ohledem na právě uvedené soudu nezbylo nic jiného než rozhodnutí žalovaného i oba jemu předcházející dodatečné platební výměry ze dne 11. 6. 2008 vyhodnotit jako nezákonné, neboť v důsledku vydání prvotního odvolacího rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2007 bylo vyloučeno, aby po zrušení obou dodatečných platebních výměrů ze dne 19. 12. 2006 správce daně pokračoval u žalobkyně v daňovém řízení a o předmětných daňových povinnostech znovu rozhodl. Shora předestřené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu obsažené v jeho usnesení ze dne 14. 4. 2009 č. j. 8 Afs 15/2007-75 dle názoru soudu bylo totiž nutné aplikovat i na předmětný případ, bez ohledu na to, že datum vydání tohoto usnesení nepředcházel datu vydání předmětného rozhodnutí žalovaného včetně obou dodatečných platebních výměrů, natož datu vydání prvotních dodatečných platebních výměrů a na ně navazujícího prvotního rozhodnutí žalovaného, jehož

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
6
15Ca 46/2009

tehdejší procesní postup plně odpovídal nejen tehdy platné praxi v daňovém řízení, nýbrž i tehdy platné judikatuře správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu, jak ostatně poukázal i žalovaný v písemném vyjádření k žalobě. Nutnost bezpodmínečné aplikace dotyčné judikatury na projednávaný případ vyplývá i ze samotné rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, který právní závěry obsažené v jeho rozhodnutích či v nálezech Ústavního soudu aplikuje i na daňové případy, které se evidentně uskutečnily před datem vzniku dotyčných judikátů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 8 Afs 52/2007 - 62, který je dostupný na www.nssoud.cz).

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto soudu nezbylo nic jiného než předmětnou žalobu vyhodnotit jako důvodnou, aniž by bylo nutné zabývat se ještě dalšími žalobními námitkami, neboť ty směřovaly do metody stanovení daňových povinností, o kterých již nemohlo být opětovně rozhodováno. Soud tudíž napadené rozhodnutí žalovaného včetně obou dodatečných platebních výměrů zrušil pro jejich nezákonnost podle ust. § 78 odst. 1, odst. 3 s.ř.s. Zároveň soud v souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

Jelikož žalobkyně měla ve věci plný úspěch, soud proto podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 6.800,-Kč. Ta se skládá z částky 2.000,-Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 4.200,-Kč za dva úkony právní služby daňového poradce Ing. Petra Rosenkranze po 2.100,-Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 9. 2006 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)] a z částky 600,-Kč za dva s tím související režijní paušály po 300,-Kč podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 30. listopadu 2011

JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. V. r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru