Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 44/2008 - 58Rozsudek KSUL ze dne 08.03.2011

Prejudikatura

7 Afs 140/2005


přidejte vlastní popisek

15Ca 44/2008-58

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: Ing. P. P. , „X“, zastoupeného Ing. Zuzanou Vaněčkovou, daňovou poradkyní, se sídlem Kateřinská 40, Praha 2, proti žalovanému: Finančnímu úřadu v Teplicích, Dlouhá 42, Teplice, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2007, č.j. 167601/07/210912/5695,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích č.j. 167601/07/210912/5695 ze dne 26. 11. 2007 se pro nezákonnost zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,- Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného o reklamaci ze dne 26. 11. 2007 č.j. 167601/07/210912/5695, kterým byla zamítnuta reklamace žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích č.j. 147080/07/210912/5695 ze dne 9. 10. 2007 o nároku na úrok, když žalobci nebyl přiznán úrok z přeplatku vykázaného na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 834.294,- Kč, který byl na žádost žalobce ze dne 10. 8. 2007 vrácen dne 6. 9. 2007.

Pokračování
2
15Ca 44/2008

Žalobce v žalobě namítl, že byl postupem žalovaného zkrácen na svých právech. Poukazuje-li žalovaný v rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích č.j. 147080/07/210912/5695 na údajnou nedostatečnou součinnost žalobce v průběhu vyměřovacího řízení, je taková argumentace žalovaného zcela nedůvodná a irelevantní. Žalobce toto tvrzení žalovaného odmítá, neboť nemá oporu ve skutkovém stavu ani ve spisovém materiálu. Veškeré podklady měl správce daně k dispozici již v průběhu vyměřovacího řízení a v rámci obou podaných odvolání žalobce nenavrhoval nové důkazní prostředky a odkazoval pouze na jím již předložené písemnosti.

Žalobce dále namítl, že je rovněž nepřípadné odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí, že nelze v daném případě hovořit o přeplatku zaviněním správcem daně, neboť tento přeplatek vznikl na základě přiznání podaného žalobcem. Rovněž toto tvrzení žalovaného žalobce zásadně odmítá, neboť rovněž nemá oporu ve skutkovém stavu ani ve spisovém materiálu. Po ukončení vytýkacího řízení vyměřil žalovaný platebním výměrem č.j. 95746/06/210911/1038 daňovou povinnost žalobce odchylně od údajů obsažených v podaném daňovém přiznání, a to ve výši 1.493.172,- Kč. Žalovaný vyměřenou daň uhradil, přičemž tento platební výměr byl v následném odvolacím řízení zrušen. Daňový přeplatek tedy vznikl v důsledku uhrazení daňové povinnosti, jejíž výše byla v následném odvolacím řízení změněna. Žádost o vrácení přeplatku ve výši 317.433,- Kč, který žalobce vykázal v podaném daňovém přiznání, žalovaný zamítl v rozhodnutí č.j. 148089/06/210912/5695 ze dne 22. 9. 2006 s odůvodněním, že takový vratitelný přeplatek žalobci nevznikl.

Žalobce namítl, že žalovaný jeho argumentaci, svědčící jednoznačně naplnění všech zákonných podmínek pro vznik úroku z přeplatku, pominul a k argumentům vzneseným žalobcem se vůbec nevyjádřil. V odůvodnění napadeného rozhodnutí v části, kde rekapituluje dosavadní průběh řízení, navíc zcela účelově opominul skutečnost, že proběhlo odvolací řízení, v jehož důsledku byl platební výměr č.j. 148089/06/210912/5695 zrušen. Postupem žalovaného se tak napadené rozhodnutí dostává na samou hranici přezkoumatelnosti, resp. ji překračuje.

Závěrem žalobce namítl, že žalovaný se nevypořádal s ustanovením § 64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), když jeho výklad je v rozporu s právními předpisy i judikaturou. Postupem žalovaného tak byla porušena zásada zákonnosti daňového řízení a postup žalovaného je v rozporu nejen s daňovými předpisy, ale i s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Uvedl, že žalobce poprvé uplatnil žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob již v daňovém přiznání podaném dne 8. 5. 2006 na Finanční úřad v Teplicích č.j. 92556/06, kde žádal o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ve výši 317.434,- Kč, která byla zamítnuta rozhodnutím o přeplatku č.j. 148089/06/210912/5695 ze dne 22. 9. 2006. Proti tomuto rozhodnutí žalobce odvolání nepodal. Dne 24. 5. 2006 vydal žalovaný platební výměr č.j.35746/06/210911/1038 na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit kladný rozdíl mezi daní vyměřenou a daní vypočtenou (přiznanou) celkem ve výši 834.294,- Kč. Dne 6. 6. 2006 uhradil žalobce částku 516.861,- Kč, která představovala rozdíl mezi původně nárokovaným přeplatkem na dani ve výši 317.434,- Kč a nově stanovenou povinností na dani ve výši 834.294,- Kč. Ohledně vyměřovacího řízení následně proběhlo odvolací řízení, když rozhodnutím č.j. 117210/07/210912/5695 ze dne 16. 7. 2007 bylo odvolání žalobce vyhověno a žalobci byl uznán původní přeplatek na dani z příjmů fyzických osob ve výši 317.434,- Kč. Ohledně

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 44/2008

celkové částky přeplatku po ukončení vytýkacího řízení podal žalobce dne 15. 8. 2007 novou žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob č.j. 130093 ve smyslu § 64 odst. 6 daňového řádu, kterou žádal o vrácení přeplatku ve výši 834.294,- Kč a o přiznání nároku na úrok z předmětného přeplatku. Dle názoru žalovaného se jedná o klasický přeplatek na dani z příjmů fyzických osob, který se vrací pouze na základě žádosti, a to ve lhůtě uvedené v § 64 odst. 4 daňového řádu. Tuto částku uhradil zaměstnavatel žalobce jako plátce daně ze zákonné povinnosti ve smyslu § 69 daňového řádu a § 38h zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), nikoliv v důsledku zásahu místně příslušného správce daně. Žalovaný z toho dovozuje, že nárok na úrok z prodlení má žalobce pouze z částky 516.861,- Kč, zbývající část činí přeplatek na dani z příjmů fyzických osob ve výši 317.434,- Kč, nárokovaný a vratitelný pouze na základě žádosti daňového subjektu. Žalovaný vrátil výše uvedený přeplatek na dani i bez žádosti a žalobce i přes snahu žalovaného nesouhlasil s mimosoudním vyřešením sporu týkajícího se úroku z prodlení z částky 516.861,- Kč.

V následně učiněné replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že z vyjádření žalovaného vyplývá, že se ztotožňuje s žalobními námitkami žalobce do té míry, že žalobci náleží úrok z prodlení z částky 516.861,- Kč. Tato částka je rozdílem mezi daňovým přeplatkem, který vyplynul z daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004 podaného žalobcem dne 6. 6. 2005 a částkou stanovenou platebním výměrem č.j. 35746/06/210911/1038 ze dne 24. 5. 2006 po provedeném vytýkacím řízení. Tento platební výměr byl v odvolacím řízení zrušen. Přeplatek ve výši 317.434,- Kč vykázaný v řádném daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004, o jehož vrácení žalobce řádně požádal, nebyl žalobci vrácen z toho důvodu, že žalovaný po provedeném vytýkacím řízení zahájeném vydáním výzvy č.j. 106595/05/210911/6594 ze dne 15. 9. 2005 vyměřil daňovou povinnost žalobce platebním výměrem č.j. 95746/06/210911/1038 ze dne 24. 5. 2006 odchylně od údajů obsažených v jeho daňovém přiznání, a to ve výši 1.493.172,- Kč. V případě neexistence platebního výměru č.j.95746/06/210911/1038 by byla částka ve výši 317.434,- Kč vrácena žalobci na základě jeho žádosti do 30 dnů od konkludentního vyměření jeho daňové povinnosti ve smyslu ustanovení § 46 odst. 5 daňového řádu. Částka 317.434,- Kč byla použita na úhradu splatné daně vyčíslené vykonatelným rozhodnutím správce daně (dodatečným platebním výměrem) do státního rozpočtu a toto vykonatelné rozhodnutí bylo později zrušeno. Dále žalobce uvedl, že daňový řád umožňuje vrátit daňovému subjektu daňový přeplatek bez žádosti pouze v případě, že jeho vznik sám zavinil, v ostatních případech je povinen postupovat podle § 64 odst. 2 daňového řádu. Skutečnost, že žalovaný vrátil žalobci částku 317.434,- Kč bez jeho žádosti potvrzuje, že na tuto částku žalovaný pohlížel jako na vratitelný přeplatek zaviněný správcem daně. K tvrzení žalovaného, že žalobce nepodal odvolání proti rozhodnutí č.j. 148089/06/210912/5695 ze dne 22. 9. 2006, kterým byla zamítnuta žádost o vrácení přeplatku ve výši 317.433,- Kč žalobce uvádí, že neshledával pro podání odvolání zákonný důvod. V důsledku existence platebního výměru č.j. 106595/05/210911/6594 na částku 834.294,- Kč ze dne 24. 5. 2006 vykonatelného bez ohledu na právní moc, přeplatek u daňového subjektu v té době neexistoval.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce s tímto postupem souhlasil a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy svůj

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 44/2008

nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost.

Dále se soud zabýval skutečností, zda v projednávané věci nedošlo k marnému plynutí prekluzívní lhůty; takové skutečnosti však nezjistil.

Ze správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Žalobce podal dne 6. 6. 2005 přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004, ve kterém deklaroval daňovou povinnost ve výši 658.877,- Kč. S ohledem na skutečnost, že na zálohách sražených zaměstnavatelem bylo uhrazeno 976.311,- Kč, vykázal žalobce daňový přeplatek ve výši 317.433,- Kč. Dne 15. 9. 2005 zahájil žalovaný vydáním výzvy č.j. 106595/05/210911/6594 ve smyslu ustanovení § 43 daňového řádu vytýkací řízení. To bylo ukončeno vydáním platebního výměru č.j. 95746/06/210911/1038 ze dne 24. 5. 2006, kterým žalovaný vyměřil daňovou povinnost žalobce ve výši 1.493.172,- Kč s tím, že u příjmů ve výši 3.054.139,- Kč neuznal použití metody vynětí s výhradou progrese, kterou žalobce uplatnil u příjmů ze zdrojů v zahraničí dle ustanovení § 38f odst. 6 ZDP. Žalobce podal proti tomuto platebnímu výměru dne 23. 6. 2006 odvolání. Žalovaný rozhodnutím ze dne 7. 3. 2007, č.j. 37915/07/210912/5695 odvolání žalobce částečně vyhověl tak, že platebním výměrem č.j. 95746/06/210911/1038 vyměřenou daňovou povinnost ve výši 1.493.172,- Kč změnil na částku 969.864,- Kč s tím, že u příjmů ve výši 1.375.864,- Kč neuznal použití metody vynětí s výhradou progrese. Žalobce podal proti rozhodnutí č.j. 37915/07/210912/5695 odvolání. Rozhodnutím žalovaného ze dne 16. 7. 2007 č.j. 1172/07/210912/5695 bylo odvolání žalobce plně vyhověno a žalobce byl poučen, že o přeplatek vzniklý v důsledku toho, že jeho odvolání bylo vyhověno v plném rozsahu, si může požádat správce daně. Dne 10. 8. 2007 požádal žalobce ve smyslu § 64 odst. 6 daňového řádu o vrácení daňového přeplatku ve výši 834.294,- Kč a o přiznání úroku z předmětného přeplatku. Rozhodnutím ze dne 9. 10. 2007, č.j. 147080/07/210912/5695 žalovaný žalobci úrok z přeplatku vykázaného na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004 nepřiznal. Dne 29. 10. 2007 podal žalobce proti rozhodnutí č.j. 147080/07/210912/5695 podle § 53 daňového řádu reklamaci. Rozhodnutím žalovaného ze dne 26. 11. 2007, č.j. 167601/07/210912/5695 žalovaný reklamaci žalobce zamítl.

Soud shledal námitky žalobce důvodnými.

K námitce žalobce, že přeplatek na dani vznikl zaviněním správce daně, soud uvádí. Podle § 64 odst. 1 daňového řádu částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně, je daňovým přeplatkem. Podle § 64 odst. 4 věty první daňového řádu požádá-li daňový dlužník o vrácení přeplatku, přeplatek se vrátí, činí-li více než 50,- Kč a nemá-li současně daňový dlužník nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo neuplatnil-li podle

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 44/2008

odstavce 2 požadavek na úhradu jiný správce daně, a to do třiceti dnů od doručení žádosti, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak. Podle § 64 odst. 6 daňového řádu zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Je-li vracen přeplatek na žádost po lhůtě stanovené v odstavci 4 nebo nebyla-li dodržena zákonná lhůta pro vrácení u vratitelného přeplatku, který se podle daňového zákona vrací bez žádosti, aniž by zde při vzniku přeplatku bylo zavinění správce daně, náleží daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o 14 procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok náleží v těchto případech ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení. Vznikl-li přeplatek zaviněním správce daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po původní lhůtě splatnosti daně a s účinností od počátku běhu této lhůty se tento přeplatek použije podle odstavců 2 a 3; pokud došlo ke vzniku přeplatku až po dni původní splatnosti daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po dni úhrady daně, v jejímž důsledku došlo ke vzniku přeplatku.

Zákonnou podmínkou vzniku nároku na úrok z přeplatku je podle doslovné dikce ustanovení § 64 odst. 6 věty první a věty čtvrté daňového řádu zavinění vzniku přeplatku správcem daně. V daňovém řádu použitý termín „zavinění u správce daně“ však nelze vykládat toliko za použití jazykového výkladu ve smyslu občanskoprávním nebo trestně právním. Správce daně, v daném případě finanční úřad, vystupuje v daňovém řízení jako organizační složka státu (státní orgán) a jako taková není podle § 3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, právnickou osobou. Jelikož tento správce daně není fyzickou ani právnickou osobou, nemá právní subjektivitu (viz § 1 odst. 2 daňového řádu). Je tak vyloučeno, aby správce daně z hlediska občanskoprávního nebo trestněprávního pojetí něco zavinil, neboť toto zavinění lze přičítat toliko fyzické, případně právnické osobě. Termín zavinění v kontextu ustanovení § 64 odst. 6 daňového řádu je třeba proto vyložit jako pochybení správce daně.

Jedním z možných způsobů vzniku přeplatku na dani, tak jak tomu bylo v předmětné věci, je i tento: daňový dlužník vykáže v přiznání k dani z příjmů fyzických osob daňový přeplatek ve výši 317.433,- Kč, když deklaroval daňovou povinnost ve výši 658.877,- Kč a na zálohách sražených zaměstnavatelem částku 976.311,- Kč, správce daně z důvodů pochybností zahájí s daňovým dlužníkem vytýkací řízení, jehož výsledkem je vydání platebního výměru, kterým je vyměřena daňovému dlužníku daň ve výši 1.493.172,- Kč, na základě odvolání daňového dlužníka správce daně rozhodne o odvolání tak, že částka doměřené daně činí 969.864,- Kč a na základě dalšího podaného odvolání správce daně rozhodnutím tomuto odvolání plně vyhoví a vyměří daň na částku 658.878,- Kč, tedy na částku, kterou daňový dlužník uvedl v daňovém přiznání. Shrnuto tedy, daňový dlužník uhradil splatnou daň vyčíslenou vykonatelným rozhodnutím správce daně (platebním výměrem) do státního rozpočtu a toto vykonatelné rozhodnutí bylo později zcela zrušeno nebo změněno ve prospěch daňového dlužníka. V tomto případě nelze dospět k jinému právnímu závěru, než k tomu, že vznik tohoto přeplatku zapříčinil,, resp. za použití terminologie daňového řádu, zavinil správce daně. Je to totiž správce daně, který v dané věci rozhodoval i o dovolání, kdo vede daňové řízení a je tak zodpovědný za řádně zjištěný skutkový stav věci a nikoliv daňový subjekt (viz. § 2 odst. 2, 9 a § 31 daňového řádu).

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 44/2008

Odpovídá tedy za to, že o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob bylo rozhodnuto po právu. Tak tomu ovšem v řízení, které předmětné věci předcházelo a úzce s ní souvisí (rozhodnutí č.j. 37915/07/210912/5695 ze dne 7. 3. 2007 ve věci vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004), nebylo. Soud tedy dospěl k závěru, že vznik přeplatku zavinil správce daně a pokud součinnost žalobce byla nedostatečná, jak tvrdí žalovaný, měl správce daně k dispozici dostatek procesních nástrojů, jak si tuto součinnost na žalobci vymoci, či případně jak o nároku žalobce rozhodnout i bez jeho součinnosti.

Jestliže do státního rozpočtu byly žalobcem odvedeny finanční prostředky, které do něj po právu (podle konečného rozhodnutí ve věci) být odvedeny neměly, je třeba žalobci vrátit nejen přeplatek na odvedené dani, ale také úrok z přeplatku. Tento úrok je totiž jen ekvivalentem toho, čeho by účastník mohl sám dosáhnout, kdyby měl nesprávně odvedené finanční prostředky k dispozici. Soud dospěl k závěru, že vrácení přeplatku spolu s úrokem z přeplatku nelze považovat za sankci vůči správci daně, ale pouze za vrácení uhrazených finančních prostředků včetně příslušného zúročení po dobu jejich uložení na účtu peněžního ústavu ve prospěch státního rozpočtu.

Podle § 38a odst. 1 zákona o daních z příjmů se zálohy na daň z příjmů platí v průběhu zálohového období. Zálohové období je období od prvního dne následujícího po dni uplynutí posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání za minulé zdaňovací období do posledního dne lhůty pro podání daňového přiznání v následujícím zdaňovacím období.

Správním spisem bylo prokázáno, že zaměstnavatel žalobce srazil žalobci za zdaňovací období roku 2004 na zálohách celkem 976.311,- Kč, přičemž v přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 žalobce deklaroval daňovou povinnost ve výši 658.877,- Kč. Celkem tedy žalobce vykázal daňový přeplatek ve výši 317.433,- Kč.

Dne 24. 5. 2006 vydal žalovaný platební výměr č.j. 35746/06/210911/1038 na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, kterým byla žalobci uložena povinnost zaplatit kladný rozdíl mezi daní vyměřenou a daní vypočtenou (přiznanou) celkem ve výši 834.294,- Kč. Dne 6. 6. 2006 uhradil žalobce částku 516.861,- Kč, představující rozdíl mezi původně nárokovaným přeplatkem na dani ve výši 317.434,- Kč a nově stanovenou povinností na dani ve výši 834.294,- Kč.

Již dne 8. 6. 2005 požádal žalobce správce daně o vrácení daňového přeplatku ve výši 317.434,- Kč. Dne 10. 8. 2007 požádal žalobce o vrácení celého daňového přeplatku ve výši 834.294,- Kč.

Soud dospěl k závěru, že žalobce na úrok z přeplatku ve smyslu ustanovení § 64 odst. 6 daňového řádu nárok má. Jak již výše soud odůvodnil, přeplatek vznikl zaviněním správce daně. Podle § 64 odst. 6 věty první zavinil-li vznik přeplatku správce daně, vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil-li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Podle § 64 odst. 1 věty třetí daňového řádu úrok v těchto případech náleží ode dne následujícího po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení. Podle § 64 odst. 6 věty čtvrté daňového řádu vznikl-li přeplatek zaviněním správce daně, běh zákonné lhůty počne dnem následujícím po původní lhůtě splatnosti daně a s účinností od počátku běhu této lhůty se tento přeplatek použije podle odstavců 2 a 3; pokud došlo ke vzniku přeplatku až po dni původní splatnosti daně, běh

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Ca 44/2008

zákonné lhůty počne dnem následujícím po dni úhrady daně, v jejímž důsledku došlo ke vzniku přeplatku.

V kontextu výše citovaných ustanovení daňového řádu náleží tedy žalobci nárok na úrok z přeplatku v případě přeplatku ve výši 317.434,- Kč od 16. 7. 2005, když přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období 2004 vznikl žalobci ke dni 1. 7. 2005. Dále žalobci náleží nárok na úrok z přeplatku ve výši 516.861,- Kč, který žalobci vznikl dne 6. 6. 2006, když tento přeplatek vznikl žalobci ke dni 6. 6. 2006, kdy příslušnou částku správci daně uhradil na základě jeho nezákonného rozhodnutí. Nárok na úrok z přeplatku 516.861,- Kč žalobci vznikl ode dne 22. 6. 2006.

V daném případě byl správce daně povinen vrátit žalobci přeplatek na dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 516.861,- Kč bez žádosti, neboť přeplatek vznikl jeho zaviněním. O vrácení přeplatku ve výši 317.434,- Kč žalobce požádal již dne 6. 6. 2005 v rámci podaného daňového přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Z toho, že si žalobce podal žádost o vrácení celkového přeplatku ve výši 834.294,- Kč, což bylo dle názoru soudu vyvoláno absolutní nečinností správce daně ve směru vrátit daňový přeplatek žalobci, když správce daně neplnil vůči žalobci své zákonné povinnosti, ačkoli je plnit sám z vlastní úřední činnosti měl, nemůže žalovaný dovozovat, že přeplatek byl žalobci vrácen v zákonné lhůtě dne 6. 9. 2007, která počíná běžet ode dne podání žádosti o vrácení přeplatku, tedy od 15. 8. 2007.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 11. 2007, č.j. 167601/07/210912/5695, kterým byla zamítnuta reklamace žalobce proti rozhodnutí žalovaného č.j. 147080/07/210912/5695 ze dne 9. 10. 2007 o nároku na úrok, zrušil pro nezákonnost a vrátil mu věc k dalšímu řízení s odkazem na ustanovení § 78 odst. 4 s.ř.s. V souladu s ustanovením § 78 odst. 5 s.ř.s. je správní orgán v dalším řízení vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku.

Jelikož měl žalobce ve věci plný úspěch, soud dle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši10.640,- Kč, která vyplynula ze soudního spisu. Tato částka se skládá z částky 2.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek v souvislosti s podanou žalobou, z částky 6.300,- Kč za tři úkony právní služby daňové poradkyně žalobce po 2.100,- Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění po 1. 9. 2006 (převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), podání repliky - § 11 odst. 1 písm. d)), z částky 900,- Kč za tři s tím související režijní paušály po 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 1.440,- Kč představující 20% DPH z poskytnutých právních služeb.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního. Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad
Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
8
15Ca 44/2008

náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž
směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj
o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 8. března 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru