Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 30/2009 - 39Rozsudek KSUL ze dne 25.05.2011

Prejudikatura

2 As 15/2009 - 242


přidejte vlastní popisek

15Ca 30/2009-39

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové, v právní věci žalobce: R. P., „X“, zastoupeného Ing. Radoslavem Vyčítalem, daňovým poradcem se sídlem v Rumburku, ul. Dobrovského č.p. 382, okres Děčín, proti žalovanému: Finančnímu ř e d i t e l s t v í v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č.p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008, č.j. 14696/08-1100-501808,

takto:

I. Žaloba sezamítá .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 12. 2008, č.j. 14696/08-1100-501808, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Rumburku (dále jen „správce daně“) ze dne 23. 11. 2007, č.j. 84275/07/179921/5434, jímž byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 ve výši 5.858.560,-Kč.

V žalobě uvedl, že napadené rozhodnutí žalovaného i dodatečný platební výměr považuje za nezákonné, protože napadené rozhodnutí žalovaného mu bylo doručeno dne 2. 1. 2009 a tedy po lhůtě uvedené v ust. § 47 zákona č. 337/1992 Sb., (dále jen „daňový řád“), neboť tato lhůta skončila dnem 31. 12. 2008. Nezákonnost dodatečného platebního výměru žalobce spatřuje také v tom, že dodatečný platební výměr mu nikdy nebyl doručen, a proto mu předmětná daň nebyla tímto rozhodnutím řádně a v zákonné lhůtě vůbec vyměřena.

Pokračování
2
15Ca 30/2009

Dále žalobce uvedl, že nezákonnost dodatečného platebního výměru spatřuje i v tom, že byl vydán na základě skutečností, dle kterých byly údaje o výši daně v něm uvedené v rozporu s příslušnými ustanoveními zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 2004 (dále jen „daňový zákon“), a skutkovým stavem věci. V této souvislosti podotkl, že nezpochybňuje fakt, že do účetnictví původně zahrnul neoprávněně vystavené faktury od společnosti ART Producktion PRAGUE, spol. s r.o., s cílem snížit daňovou povinnost k dani z přidané hodnoty, když při výkupu od drobných dodavatelů a neplátců daně z přidané hodnoty neměl nárok na odpočet daně z přidané hodnoty z takto vykoupeného množství. Rovněž tak žalobce připouští, že faktury v hodnotě cca 17,5 mil Kč odpovídající cca 3.400 tun kovových odpadů byly vystaveny účelově bez přesné vazby na skutečně vykoupené množství kovového odpadu a tudíž se tato množství nemohou krýt. Ovšem při daňovém řízení žalobce předložil výkupní knihu, v níž zaznamenával údaje o množství, druhu a ceně vykoupeného kovového odpadu, přičemž tato evidovaná množství korespondují se skladovou evidencí zásob, s evidencí prodaného množství a zůstatkem zásob ke dni 31. 12. 2004. Vedle toho správci daně bylo předloženo porovnání skutečně vykoupeného množství se zahrnutím údajů z výkupní ceny, uskutečněných prodejů a stavu zásob na konci roku 2004. Dle žalobce je přitom nepochybné, že prodané množství kovů ve vazbě na stav zásob nemůže být větší než vykoupené. Tímto se však při hodnocení důkazů ve všech souvislostech i přes žalobcův návrh správce daně nezabýval.

Správce daně neosvědčil výkupní knihu jako důkaz proto, že se prý liší s údaji příjemek v období do března 2004, které byly uvedeny v účetnictví zabaveném Policií ČR a ve zrekonstruovaném účetnictví. Na žalobcovu žádost ze dne 28. 9. 2007 o sdělení výše konkrétně zjištěných rozdílů, aby se k nim žalobce mohl kvalifikovaně vyjádřit, přitom správce daně nereagoval, v důsledku čehož žalobce neměl možnost se ke zjištěným rozdílům vyjádřit. Žalobce taktéž nesouhlasí s názorem žalovaného o tom, že pochybil, když ve výkupní knize neevidoval osobní údaje osob, od kterých vykoupil různé druhy odpadů, čímž promeškal příležitost, aby se výkupní cena stala věrohodným důkazním prostředkem. Žalobce má za to, že chybějící údaje ve výkupní knize o osobách, od nichž bylo vykupováno, neznamenají, že by kovy nebyly vykoupeny.

Vedle toho správce daně před vydáním dodatečného platebního výměru postupoval v rozporu zejména s ust. § 2 odst. 1, § 16 odst. 6, odst. 8 daňového řádu, když se předepsaným způsobem nevypořádal se všemi žalobcem uplatněnými námitkami, a to především s namítaným rozporem mezi objemem uskutečněných nákupů, prodejů a stavem zásob podle rekonstruovaného účetnictví za rok 2004 a mezi zahrnutím údajů z výkupní knihy. Objem a struktura výkupu kovového odpadu je v přímé souvislosti s uskutečněným prodejem a stavem zásob, čímž lze ověřit údaje ve výkupní knize jiným způsobem. Dále žalobce poznamenal, že s ohledem na konkurenci v dané oblasti, je nemyslitelné vykupovat kovy výrazně levněji než konkurence a dosahovat tak vysokého zisku. Tím, že správce daně se nezabýval celkovým hodnocením ve všech souvislostech a neosvědčil proto jako důkaz výkupní knihu, zvýšil daňový základ o 17.560,-Kč, zvýšil obchodní marži na cca 40% a tím vznikla i disproporce mezi správcem daně uznaným prodaným a vykoupeným množstvím o více jak 3 tisíce tun kovového odpadu.

Žalovaný na výzvu soudu zaslal spolu se správním spisem písemné vyjádření, ve kterém navrhl zamítnutí žaloby.

K námitce marného uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 uvedl, že tato lhůta nekončila dnem 31. 12. 2008, a to

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 30/2009

s ohledem na učiněné úkony ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, které zakládají nový běh tříleté lhůty. Tímto prvním úkonem bylo zahájení daňové kontroly správcem daně u žalobce dne 30. 5. 2005. Dalším úkonem pak byla výzva správce daně ze dne 25. 8. 2008, která byla učiněna v rámci odvolacího řízení a která byla žalobci doručena osobním převzetím dne 28. 8. 2008. V důsledku této výzvy prekluzivní lhůta končí až dnem 31. 12. 2011. Žalovaný je přesvědčen, že tato výzva jednoznačně naplňuje kritéria úkonu dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť jednoznačně řešila pochybnosti o správnosti předchozího vyměření daně, jež se odvíjely od odvolacích námitek žalobce o tom, že jeho úmyslem bylo dále dokazovat, že právo na předložení dalších důkazních prostředků mu bylo upřeno a že daň mu byla doměřena na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Na podporu závěru o povaze výzvy ze dne 25. 8. 2008 z pohledu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu žalovaný poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2006, č.j. 8 Afs 19/2006-72.

Rovněž tak žalovaný nesouhlasí s námitkou žalobce o tom, že mu nikdy nebyl doručen dodatečný platební výměr. Jednak tato námitka nebyla uplatněna v odvolání a navíc v textu odvolání žalobce v souvislosti s námitkou nedostatečné lhůty k vyjádření ke zprávě o daňové kontrole mj. uvedl, že: „…požadoval lhůtu k vyjádření do 7. 12. 2007, správce daně požadavek žalobce neakceptoval, vydal dne 23. 11. 2007 dodatečný platební výměr a žalobce jej ještě před 7. 12. 2007 převzal“. V této souvislosti žalovaný podotkl, že v zákonné lhůtě žalobce napadl dodatečný platební výměr odvoláním, o kterém žalovaný rozhodl.

Žalovaný považuje taktéž za nedůvodnou námitku žalobce o tom, že mu nebyla sdělena výše zjištěných rozdílů mezi údaji z účetnictví zajištěného Policií ČR a mezi následně vyhotoveným účetnictvím. Uvedené zjištění včetně odkazů na písemnosti obsahující konkrétní rozdíly a dokládající seznámení se s nimi, jsou navíc uvedeny i v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí.

Dále žalovaný uvedl, že daňové řízení bylo vedeno v souladu s ust. § 2 odst. 8 daňového řádu a netrpí žalobcem dovozovanými vadami řízení, přičemž správce daně a žalovaný hodnotili předložené důkazní prostředky v souladu s ust. § 2 odst. 3 daňového řádu. Žalobce měl možnost se ke všem zjištěním vyjádřit, podávat námitky a návrhy. Ve věci bylo vydáno zákonné a přezkoumatelné rozhodnutí. Vedle toho žalovaný podotkl, že žalobce jakožto každý daňový subjekt má jednak povinnost sám daň přiznat (nese břemeno tvrzení) a jednak má povinnost také toto tvrzení doložit (nese břemeno důkazní). Na předmětný případ dopadá ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, z něhož vyplývá, že ne každý výdaj vynaložený daňovým subjektem je daňovým výdajem. Prokázat výdaj jako daňový výdaj ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona je podle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu povinností právě žalobce. Pro zjištění, zda se jedná o daňový výdaj ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, musí správce daně zhodnotit všechny důkazy ve světle ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší správní soud např. ve svých rozsudcích č.j. 2 Afs 95/2004-60 a č.j. 7 Afs 82/2004-87. V dané věci přitom správce daně toto řádně a úplně učinil. Dle žalovaného k daňové uznatelnosti výdajů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona tak nepostačuje jen tvrdit disproporce v hmotných jednotkách mezi nákupem a prodejem a tím nahradit účinně absenci věrohodných důkazů. Důkazní břemeno leželo na žalobci a nebylo věcí správce daně dokládat, jak žalobce přišel k namítané části zboží, které, jak tvrdí, prodal.

Při ústním jednání před soudem zástupce žalobce nadále požadoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. K věci dodal, že část výdajů o objemu cca 5,3 mil Kč představují daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, protože tato částka odpovídá reálnému výkupu kovového šrotu od

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 30/2009

drobných dodavatelů. Dále uvedl, že díky odhaleným fiktivním fakturám se žalobce snažil následně opravit své účetnictví z hlediska výkupu, ovšem správce daně tuto opravu neakceptoval, přestože dva svědci v daňovém řízení potvrdili vedení výkupní knihy a také množství a cenu vykupovaného kovového šrotu.

Pověřená pracovnice žalovaného setrvala na svých závěrech uvedených v písemném vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby, když správce daně se věcí pečlivě zabýval a zcela legitimně dospěl k závěru, že v případě žalobce je třeba vydat dodatečný platební výměr.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu a provedeném ústním jednání dospěl soud k závěru, že žaloba není v daném případě jakkoliv důvodná.

Primárně se soud zabýval námitkou marného uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, neboť pokud by tuto námitku shledal důvodnou, další žalobcovy námitky by ztratily na významu. Námitku prekluze práva doměřit daň žalobci v projednávaném případě soud posuzoval především ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 1611/07, který byl akceptován správními soudy včetně Nejvyššího správního soudu při jejich rozhodovací činnosti a v němž oproti dosavadní konstantní judikatuře správních soudů Ústavní soud nově vyložil běh lhůt podle ust. § 47 daňového řádu, a to tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná již běžet od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla, a nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.

Prekluzivní lhůta k doměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 tak v projednávané věci počala běžet dnem 31. 12. 2004 a bez dalšího měla uplynout dnem 31. 12. 2007. Před jejím marným uplynutím ovšem správce daně nepochybně provedl úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 věta první daňového řádu, když u žalobce dne 30. 5. 2005 zahájil daňovou kontrolu předmětné daně, jak prokazatelně vyplývá z předloženého správního spisu žalovaným. V důsledku toho pak prekluzivní lhůta měla nově uplynout až dnem 31. 12. 2008. Před jejím marným uplynutím však správce daně učinil další úkon ve smyslu ust. § 47 odst. 2 věta první daňového řádu. V rámci odvolacího řízení totiž správce daně na základě žalobcova odvolání přikročil k vydání výzvy ze dne 28. 8. 2008, č.j. 64874/08/179930/6232, která byla žalobci doručena dne 28. 8. 2008 a jíž s poukazem na ust. § 31 odst. 9 a ust. § 48 odst. 6 daňového řádu žalobce vyzval, aby prokázal a doložil listinnými či jinými věrohodnými důkazními prostředky své odvolací námitky. Zejména byl žalobce vyzván, aby sdělil, které závěry správce daně z daňové kontroly mu připadají nejasné a nedoložené, dále aby blíže označil svědky, kteří by měli dosvědčit výkup a evidenci

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 30/2009

kovového šrotu od drobných dodavatelů a dále aby případně doložil či navrhl provést i jiné důkazní prostředky k dotyčnému výkupu. Vydáním kvalifikované výzvy ze dne 28. 8. 2008 z pohledu ust. § 47 odst. 2 věta první daňového řádu tak opětovně počala běžet nová prekluzivní lhůta, která měla uplynout marně až dnem 31. 12. 2011. Na právě učiněném dílčím závěru soudu nemůže nic změnit ani fakt, že tato výzva byla vydána v odvolacím řízení, když i v odvolacím řízení úkon správce daně může být úkonem podle ust. § 47 odst. 2 věty první daňového řádu, tj. úkonem přerušujícím běh prekluzivní lhůty a zakládajícím běh lhůty nové – ovšem za podmínky, že vychází z určitých pochybností o správnosti výše předchozího vyměření daně, směřuje k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení a prováděný úkon odpovídá povaze a rozsahu zjišťovaných skutečností, s tím, že tyto účinky nemá úkon provedený výlučně nebo převážně za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty. Již výše soud předeslal, že výzvu ze dne 28. 8. 2008 vyhodnotil jako úkon správce daně ve smyslu ust. § 47 odst. 2 věta první daňového řádu, který nebyl činěn účelově v neprospěch žalobce, a to s ohledem na dosavadní průběh daňového řízení před správcem daně a procesní aktivitu žalobce v rámci odvolacího řízení před žalovaným. Na tomto místě soud podotýká, že možnost prolongovat prekluzivní lhůtu procesní aktivitou správce daně ve stádiu odvolacího řízení soud připustil již ve svém rozsudku ze dne 10. 12. 2007, č.j. 15 Ca 45/2007 – 37, který akceptoval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve svém usnesení ze dne 16. 12. 2009, č.j. 7 Afs 36/2008 - 134, a proto soud neshledal důvod, proč by se měl v této otázce judikatorně odchýlit.

Jestliže k doměření daňové povinnosti žalobce za zdaňovací období roku 2004 došlo vydáním výše citovaného dodatečného platebního výměru dne 23. 11. 2007, který nabyl právní moci již dne 2. 1. 2009, kdy žalobci bylo doručeno rozhodnutí žalovaného o zamítnutí jeho odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí, stalo se tak nepochybně před uplynutím prekluzivní lhůty k doměření daně, když prekluzivní lhůta končila až dnem 31. 12. 2011, jak soud podrobně rozvedl shora. Námitku prekluze tedy soud vyhodnotil jako zjevně nedůvodnou.

Rovněž tak zjevně nedůvodnou vyhodnotil soud námitku žalobce o tom, že mu nikdy nebyl doručen dodatečný platební výměr ze dne 23. 11. 2007. Nedílnou součástí správního spisu totiž tvoří originál tohoto prvoinstančního rozhodnutí spolu s dokladem (doručenkou) o jeho doručení, ze kterého vyplývá, že správce daně své rozhodnutí doručoval prostřednictvím pošty tehdejší zástupkyni žalobce, a to paní Janě Loudové. Ta přitom byla žalobcem na základě jím udělené plné moci ze dne 12. 5. 2005 výslovně zplnomocněna mj. k přijímání poštovních zásilek do vlastních rukou. Dále z doručenky připojené k dodatečnému platebnímu výměru vyplývá, a to z otisku razítka pošty a ručně vyplněného data, že Janě Loudové bylo toto rozhodnutí oproti jejímu podpisu doručeno dne 27. 11. 2007. Náležité doručení dodatečného platebního výměru ostatně dokládá i skutečnost, že žalobce toto rozhodnutí napadl včasným odvoláním, na základě kterého bylo vydáno žalobou napadené rozhodnutí.

Dále se soud zabýval námitkou žalobce ohledně toho, že mu k jeho žádosti ze dne 28. 9. 2007 nebyla sdělena výše konkrétně zjištěných rozdílů za období od ledna do března 2004 mezi údaji z účetnictví zajištěného Policií ČR a údaji obsaženými v následně vyhotoveném účetnictví, které již nezahrnovalo odhalené fiktivní faktury. Po zevrubné prostudování správního spisu však soud ani tuto námitku neshledal opodstatněnou. Z obsahu správního spisu totiž soud zjistil, že na žalobcovu žádost ze dne 28. 9. 2007 zareagoval správce daně tak, že při ústním jednání konaném dne 21. 11. 2007 velice podrobně seznámil

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 30/2009

žalobce a jeho tehdejší zástupkyni, jaké nesrovnalosti zjistil, což pečlivě zachytil v podobě přehledné tabulky i do protokolu o tomto ústním jednání, č.j. 72108/07/179930/6232.

Soud taktéž neshledal, že by správce daně a žalovaný pochybili, pokud neosvědčili výkupní knihu kovového šrotu jako relevantní důkaz, což v konečném důsledku vedlo k tomu, že žalobci nebyla uznána část výdajů o objemu cca 5,3 mil Kč za výkupy kovového šrotu od drobných dodavatelů jakožto daňově uznatelné výdaje ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, které byly žalobcem dodatečně dokládány po odhalení fiktivních faktur, a žalobci tak byly uznány pouze ty výkupy kovového šrotu od drobných dodavatelů, které byly zaúčtovány v původním účetnictví, které se podařilo zajistit od Policie ČR, a to v částce 40.767.042,65 Kč po vyloučení fiktivních faktur.

Podle ust. § 24 odst. 1 daňového zákona platí, že daňový subjekt má právo na odečet nákladů, které vynaložil na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Ovšem daňový subjekt v případě pochybností správce daně musí věrohodně prokázat, že jím vynaložené částky byly poskytnuty v souvislosti s jeho podnikatelskou činností. V této souvislosti je přitom nutné si uvědomit, že důkazní břemeno mezi daňovým subjektem, tj. žalobcem, a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v ust. § 31 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto zákonného ustanovení má tedy mj. povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě daňový subjekt musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 2 věty první a § 2 odst. 1 daňového řádu.

Soud se shoduje se žalovanou stranou, že údaje obsažené ve výkupní knize kovového šrotu věrohodně neprokazují, že kovový šrot byl od drobných dodavatelů skutečně nakoupen a uhrazen v uváděném množství a v uváděných cenách. V této souvislosti nelze nezmínit, že žalobce jakkoliv neozřejmil správci daně jeho zjištění o tom, že když porovnal výkupní knihy kovového šrotu a příjemek na sklad, které byly dle této knihy dodatečně vystaveny, s hlavní knihou podvojného účetnictví zabavené Policií ČR, tak zjistil, že ani v jednom případě se neshoduje částka, která je uvedena k určitému datu na příjemce na sklad s částkou, která je zaúčtovaná v hlavní knize. Jednalo se přitom o původní účetnictví, podle něhož bylo podáno řádné daňové přiznání za rok 2004 a k němuž žalobce správci daně dne 5. 9. 2007 do protokolu uvedl, že na počátku roku 2004 byly příjemky na sklad řádně vyhotovené podle výkupní knihy.

Navíc ze samotné výkupní knihy není zřejmé, od koho byl kovový šrot vykoupen, aby mohlo být i ze strany dodavatele prověřeno, zda skutečně došlo k deklarované transakci,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Ca 30/2009

a v jakém objemu a za jaké ceny. Na tomto místě je třeba také podotknout, že v ust. § 8 odst. 2 vyhlášky Ministerstva životního prostředí č. 383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, které se nepochybně vztahovalo i na žalobce, je výslovně uvedeno, že provozovatel zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů je povinen v souladu s ust. § 18 odst. 3 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech, vést evidenci osob, od kterých odebral nebo vykoupil vymezené druhy odpadů. V důsledku toho, že žalobce tuto evidenci osob, tj. evidenci jeho drobných dodavatelů kovového šrotu, nevedl, popř. ji nearchivoval, se tak sám žalobce připravil o možnost předložit správci daně při následné daňové kontrole věrohodné důkazní prostředky o tom, že jím uplatněné výdaje za dodatečně dokládané nákupy kovového šrotu byly skutečně vynaloženy a představují daňově uznatelný náklad ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona.

K unesení důkazního břemene žalobcem ohledně uplatněných výdajů za dodatečně dokládané nákupy kovového šrotu od drobných dodavatelů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona dle názoru soudů nepřispěly ani svědecké výpovědi zaměstnanců žalobce, a to M. V. a J. R., které byly provedeny správcem daně v rámci odvolacího řízení dne 10. 9. 2008. M. V. totiž mj. vypověděl, že v roce 2004 evidoval kovový šrot od drobných dodavatelů, který přímo vykoupil ve svém trhacím bloku s uvedením jména, adresy a čísla občanského průkazu dodavatele, a naproti tomu neevidoval kovový šrot vykoupený žalobcem, když ten si jej evidoval sám ve výkupní knize. K dotazu svědek dále vypověděl, že správcem daně předložená výkupní kniha k nahlédnutí je ta, co používal žalobce s tím, že připustil, že žalobce mohl vykoupit v ní uvedené množství kovového šrotu. Současně ale svědek dodal, že kolik toho žalobce vykoupil a za kolik peněz, přesně neví. A J. R. mj. vypověděl, že v roce 2004 sám kovový šrot nevykupoval, když měl na starosti evidenci odpadů. Dále vypověděl, že žalobce vykupoval odpad dost často osobně s tím, že jím vykoupený odpad si sám evidoval ve své výkupní knize, která se ovšem svědkovi nikdy nedostala do ruky. Vedle toho svědek vypověděl, že evidoval odpad až na základě příjemek a výdejek na sklad a ze skladu, přičemž součástí příjemek byly i prvotní doklady ze sběrny. Od žalobce přitom svědek dostával pouze příjemku bez prvotního dokladu. K dotazu svědek dále vypověděl, že nemůže vědět množství vykoupeného odpadu a jeho druh, jak byl zaznamenán ve výkupní knize, ale domnívá se, že vykoupeno být mohlo. Oba svědci tak dle názoru soudu nebyli schopni potvrdit, zda skutečně došlo ke všem transakcím dodatečně deklarovaným žalobcem správci daně, v jakém objemu a za jaké ceny.

Na základě shora uvedených skutečností soud uzavírá, že žalobce důkazní břemeno neunesl, ač právě jej tížilo důkazní břemeno dle ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, když žalované straně zcela legitimně vznikly pochybnosti ve smyslu ust. § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu o tom, zda žalobcem uplatněné výdaje za dodatečně dokládané nákupy kovového šrotu ve výši cca 5,3 mil Kč byly skutečně vynaloženy a představují daňově uznatelný náklad ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona. Soud se ztotožňuje se žalovaným, že k daňové uznatelnosti výdajů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona nepostačuje jen tvrdit disproporce v hmotných jednotkách mezi nákupem a prodejem kovového šrotu a tím nahradit účinně absenci věrohodných důkazů. V této souvislosti ještě nelze nezmínit, že daňově uznatelné výdaje musí být daňovým subjektem přesně vyčísleny, když je nelze uplatňovat jen v přibližné výši.

Dále soud podotýká, že se neztotožnil s tvrzením žalobce, že správce daně a žalovaný řádně nevyhodnotili veškeré dostupné důkazy ve smyslu ust. § 2 odst. 3 daňového řádu, když průběh daňového řízení, obsah pečlivě vedeného správního spisu i náležité zdůvodnění

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Ca 30/2009

žalobou napadeného rozhodnutí prokazují opak. Soud rovněž nezjistil, že by dokazování nebylo vedeno zákonným způsobem, v souladu se základními zásadami daňového řízení, zejména pak s ust. § 2 odst. 1, odst. 8, § 16 odst. 6, odst. 8 daňového řádu, jak namítal žalobce, a že by správce daně a žalovaný nepostupovali tak, aby zjistili skutečný stav věci a skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti co nejúplněji, popř. že by daňové řízení bylo zaměřeno tendenčně vůči žalobci.

Předmětnou žalobu tedy soud vyhodnotil jako nedůvodnou, a proto ji podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl.

Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný se náhrady nákladů řízení výslovně vzdal a navíc mu žádné náklady nad rámec úřední činnosti ani nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 25. května 2011

JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru