Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 292/2008 - 35Rozsudek KSUL ze dne 26.04.2011

Prejudikatura

8 Afs 84/2005

6 A 76/2001 - 96


přidejte vlastní popisek

15Ca 292/2008-35

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce : V. L., „X“, zastoupeného JUDr. Lenkou Faltýnovou, advokátkou se sídlem nám. Míru 143, Domažlice, proti žalovanému : Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem Elišky Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2008, č.j. 8025-2/08-200100-21,

takto:

I. Rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2008, č.j. 8025-2/08-200100-21 a platební výměr Celního úřadu Děčín ze dne 7. 4. 2008, č.j. P/00002/2008, se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,- Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonné lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 9. 2008, č.j. 8025-2/08-200100-21, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti platebnímu výměru Celního úřadu v Děčíně na penále z prodlení ve výši 54.028,- Kč ze dne 7. 4. 2008 č.j. P/00002/2008.

V žalobě namítal, že mu nebylo platně a účinně vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), z jehož údajné pozdní úhrady mu bylo celními orgány předepsáno penále z prodlení ve výši 54.028,- Kč, a také mu nebyla platně a účinně stanovena jakákoliv lhůta pro zaplacení cla a DPH. S ohledem na tuto skutečnost se nemohl dostat do prodlení, za něž by Pokračování
2
15Ca 292/2008

byl povinen platit penále a rozhodnutí žalovaného i Celního úřadu v Děčíně je dle jeho názoru nesprávné a nezákonné.

Dále namítal, že mu nikdy nebyl doručen dodatečný platební výměr ze dne 25. 3. 2004 č.j. DPV 1055/04/1565-09, který zmiňuje Celní úřad Děčín v platebním výměru na penále z prodlení ze dne 7. 4. 2008 č.j. P/00002/2008 a takový platební výměr není založen ani ve spisech celních orgánů. V nich je založen dodatečný platební výměr jiného čísla jednacího. Jestliže penále z prodlení s placením cla a DPH bylo údajně vyměřeno neexistujícím platebním výměrem a žalovaný takovýto postup napadeným rozhodnutím schválil, jsou obě rozhodnutí nezákonná. I když tato skutečnost byla v odvolacím řízení namítána, žalovaný se jí nezabýval. Toto pochybení mohlo mít a také mělo za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé.

Měl-li být oním platebním výměrem, jímž bylo žalobci vyměřeno clo a DPH, za jehož pozdní úhradu mu bylo předepsáno penále z prodlení, dodatečný platební výměr ze dne 25. 3. 2004 zn. 1055/04/1565-09, který je založen ve spise celních orgánů, tvrdí žalobce, že mu nebyl tento platební výměr nikdy doručen. Fakt, že na písemném vyhotovení tohoto platebního výměru, které je založeno ve správním spise, je jednak otisk razítka žalobce, jakýsi podpis a datum, neprokazuje, že by žalobce písemné vyhotovení takového platebního výměru převzal. Tato skutečnost by musela být zaznamenána v protokolu o ústním jednání, nebo by u otisku razítka a podpisu muselo být výslovně uvedeno, např. slovy „toto rozhodnutí osobně převzal“. Ani s těmito námitkami, které žalobce uplatnil v odvolacím řízení, se žalovaný nevypořádal. Pouhé konstatování, že doručení lze prokázat jiným vhodným způsobem, že žalovaný považuje razítko, podpis a datum na platebním výměru za dostatečný důkaz o doručení, není řádným vypořádáním se s odvolací námitkou. Rovněž se žalovaný nevypořádal s námitkou žalobce, že kdyby mu byl dodatečný platební výměr doručen, podal by proti němu odvolání, jako tak stejně učinil u všech ostatních dodatečných platebních výměrů.

Žalobce dále tvrdí, že dodatečný platební výměr Celního úřadu Varnsdorf pobočka Rumburk ze dne 25. 3. 2004 zn. 1055/04/1565-09 je ve smyslu ustanovení § 32 odst. 7 zák.č. 337/1992 Sb. o správně daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) neplatný – nicotný, a jako takový nebyl nikdy způsobilý žalobci uložit povinnost platit clo a DPH, z jehož údajné pozdní úhrady je předepisováno penále z prodlení. Jednou ze základních náležitostí podle § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků je uvedení všech právních předpisů, podle kterých bylo rozhodováno. Dodatečný platební výměr obsahuje citaci pouze jediného právního předpisu, kterým je celní zákon. Dodatečným platebním výměrem byla ale vyměřována také DPH a celní orgány musely postupovat podle zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty. Nebylo citováno ani příslušné nařízení vlády, jímž byl vydán celní sazebník, kdy clo muselo být vyměřováno podle sazeb stanovených celním sazebníkem. Žádný z těchto předpisů nebyl ve výroku dodatečného platebního výměru citován. Dodatečný platební výměr je proto neplatný – nicotný a nemohla jím být uložena žádná platba a nebyla stanovena žádná lhůta k placení. Proto ani nelze předepisovat penále z prodlení.

Dále žalobce namítal rozpor platebního výměru na penále z prodlení a napadeného rozhodnutí, které s ním tvoří celek, s právním řádem České republiky. Daně a poplatky podle čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod lze ukládat jen na základě zákona. Platebním výměrem na penále z prodlení bylo žalobci předepsáno penále z prodlení. Podle právní úpravy dopadající na danou oblast nelze za prodlení s placením cla a DPH při dovozu v dotčeném případě předepisovat penále z prodlení, ale výhradně úrok z prodlení. Jestliže

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 292/2008

Celní úřad Děčín předepisoval žalobci penále z prodlení, postupoval nezákonně a argumentace žalovaného v odvolacím řízení, se kterou se vypořádal s námitkou žalobce, je nesprávná a nemůže obstát. Dle ustanovení § 63 zákona o správě daní a poplatků se měla v daném případě dovodit toliko sazba pro úroky z prodlení, nikoliv institut penále tam zakotvený. Celní zákon měl svůj institut pro případ prodlení, a tím byly úroky z prodlení.

Posledním žalobním důvodem je tvrzení, že platební výměr Celního úřadu Děčín na penále z prodlení měl být vydán podle zákona DPH, a to jak zák. č. 588/1992 Sb. ve znění před 1. 5. 2004, tak zák.č. 235/2004 Sb. Také měl být vydán podle celního zákona platného před 1. 5. 2004. Veškeré tyto právní předpisy měly být ve smyslu ustanovení § 32 odst. 7 písm. d) zákona o správě daní a poplatků uvedeny ve výroku tohoto rozhodnutí. Ani s tímto odvolacím důvodem se žalovaný dle názoru žalobce v rozhodnutí řádně nevypořádal.

Žalovaný předložil soudu správní spis a současně se písemně vyjádřil k podané žalobě. Uvedl, že se řádně vypořádal se všemi námitkami žalobce uplatněnými v odvolacím řízení, které jsou v podstatě shodné s námitkami žaloby. Celní úřad propustil zboží dovezené žalobcem a deklarované v celním prohlášení do volného oběhu a současně žalobce vyzval k předložení dodatečného důkazu o celní hodnotě uvedeného zboží. Tento důkaz žalobce nepředložil, a proto celní úřad vydal dodatečný platební výměr ze dne 25. 3. 2004 č.j. 1055/04/1565-09, kterým dodatečně vyměřil žalobci celní dluh v celkové hodnotě 98.043,- Kč. Následně vydal platební výměr na penále z prodlení č.j. P/00002/2008 ze dne 7. 4. 2008, kterým žalobci sdělil penále vzniklé ode dne následujícího po dni splatnosti do dne platby v celkové částce 54.028,- Kč.

Námitku žalobce, že ve správním spise žalovaného je založený dodatečný platební výměr jiného č.j. považuje za nedůvodnou, a odkázal v tomto směru na obsah spisu, který soudu předložil.

K námitce, že žalobci nebyl doručen platební výměr, i když je prokazatelné, že je opatřen datem, jeho podpisem a otiskem razítka fyzické osoby – podnikatele, žalovaný konstatoval, že proti výměru nebyl podán řádný opravný prostředek a stal se proto pravomocným a vykonatelným. Poukázal na zásadu správního řízení – presumpci správnosti správního aktu – dokud není prokázán opak, má se zato, že akt je bezvadný, a proto se řídil ustanovením § 17 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků, podle kterého jsou-li o doručení pochybnosti anebo není-li doručenka, lze doručení prokázat jiným vhodným způsobem. Tato skutečnost je prokazatelná. Tvrzení žalobce, že se nezabýval námitkou uvedenou v odvolání, že v rozhodné době bylo proti žalobci vydáno několik stejných nebo podobných výměrů, proti nimž byl žalobce úspěšný, je dle žalovaného neprůkazné.

Žalovaný uvedl, že v platebním výměru na penále určil žalobci povinnost podle hmotněprávních i procesněprávních předpisů, takže námitka žalobce o jejich neuvedení není důvodná. Dále poukázal na to, že sankce v podobě penále z prodlení určil celní úřad správně a dle tehdy platných právních předpisů, a to dle ust. § 320 odst. 1 písm. c) zák. č. 13/1993 Sb., celní zákon, který odkazuje na zákon o správě daní a poplatků účinného do 31. 12. 2006.

V následně učiněné replice žalobce setrval na všech žalobních námitkách a zdůraznil, že žalovaný se s námitkami nevypořádal v plném rozsahu a dostatečně podrobně, když s některými se nevypořádal vůbec. Dle žalobce v platebním výměru Celního úřadu Děčín je odkazováno na rozhodnutí DPV 1055/04/1565-09 s variabilním symbolem 5705121002, ale ve spise Celního úřadu Děčín je založen dodatečný platební výměr zn. 1055/04/1565-09 ze dne 25. 3. 2004 s variabilním symbolem 6558400096. V rozhodnutí založeném ve spise tedy

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 292/2008

chybí počáteční písmena „DPV“ a také variabilní symboly se různí. Dále žalobce uvedl, že rozhodnutí DPV 1055/04/1565-09 ze dne 25. 3. 2004 s variabilním symbolem 5705121002 žalobci nikdy doručeno nebylo, když jeho doručení není ani ničím prokazováno. Dále žalobci nebyl nikdy doručen ani dodatečný platební výměr Celního úřadu Varnsdorf, pobočka Rumburk ze dne 25. 3. 2004, zn. 1055/04/1565-09 s variabilním symbolem 6558400096, který je založen ve spise. Doručenka k tomuto rozhodnutí ve spise chybí, a údaje na druhé straně platebního výměru neprokazují doručení platebního výměru žalobci, když z těchto údajů dle žalobce nelze zjistit, z jakého důvodu jimi byla druhá strana výměru opatřena a žalobce popírá, že by převzetí výměru potvrzoval. Lze tak spolehlivě vyčíst jen tolik, že žalobce mohl v určitý den vidět druhou stranu platebního výměru, pokud ji ovšem těmito údaji žalobce opatřil, když tomu taková skutečnost známa není. Dále žalobce poukázal na nesprávnost pochopení jeho námitky ohledně poukázání na další platební výměry vydané ve stejnou dobu ze strany žalovaného. Žalobce opětovně poukázal na to, že platební výměr na penále z prodlení nemá ve svém výroku citace zákonů o dani z přidané hodnoty, a to zák.č. 588/1992 Sb. ve znění před 1. 5. 2004 a zák.č.235/2004 Sb. i přesto, že dle těchto předpisů mělo být v dané věci postupováno ve vztahu k údajně pozdní úhradě DPH. Ohledně uplatnění penále z prodlení žalobce znovu zopakoval, že z ustanovení § 63 zákona o správě daní a poplatků bylo možné použít jen sazbu, kterou tento zákon stanovoval pro penále, nikoliv institut penále, když v celním zákoně a celním kodexu bylo explicitně stanoveno, že za celou dobu prodlení s placením cla nebo DPH při dovozu je aplikován úrok z prodlení.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zák.č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť účastníci s tímto postupem vyjádřili souhlas.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal podle části třetí dílu prvního hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí, a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení rozhodnutí (§ 72 odst. 1 s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Z předloženého správního spisu soud zjistil, že Celní úřad Varnsdorf přijal dne 10. 2. 2004 celní prohlášení, kterým žalobce (deklarant) navrhl propuštění zboží (trička pánská, dámská, dětské z bavlny) do volného oběhu s vyměřením dovozního cla z celní hodnoty, deklarované jako hodnota převodní z ceny skutečně placené. Celní úřad měl pochybnosti o pravdivosti a přesnosti údajů o celní hodnotě, a proto vyzval žalobce k předložení důkazu osvědčujícího, že prohlašovaná celní hodnota odpovídá částce skutečně placené. Dne 24. 3. 2004 proběhlo ústní jednání za účasti žalobce, a protože bylo konstatováno, že celní hodnota nemohla být určena podle § 66 a 67 celního zákona, byl dne

25. 3. 2004 Celním úřadem Varnsdorf, pobočka Celní úřad Rumburk, vydán pod zn. 1052/04/1565-09 dodatečný platební výměr o vyměření dovozního cla ve výši 171.120,- Kč, z toho clo ve výši 48.061,- Kč a DPH ve výši 123.059,- Kč. Pro platbu byl v tomto platebním výměru stanoven variabilní symbol 6558400095.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 292/2008

Dne 25. 3. 2004 byl dále vydán dodatečný platební výměr pod zn. 1055/04/1565-09, kterým bylo žalobci dodatečně doměřeno dovozní clo ve výši 98.043,- Kč, z toho clo ve výši 27.537,- Kč, DPH ve výši 70.506,- Kč. Pro platbu byl v tomto platebním výměru stanoven variabilní symbol 6558400096.

Dne 7. 4. 2008 vydal Celní úřad Děčín pod č.j. P/00001/2008 platební výměr na penále z prodlení za prodlení placení splatné částky vyměřené rozhodnutím č.j. DPV 1052/04/1565-09 ze dne 25. 3. 2004 pod variabilním symbolem 570512001 se splatností dne 7. 5. 2004 a to penále ve výši 26.501,16 Kč. Dále bylo tímto rozhodnutím rovněž předepsáno penále z prodlení za placení splatné částky DPH vyměřené rozhodnutím č.j. DPV 1052/04/1565-09 ze dne 25. 3. 2004 pod variabilním symbolem 570512001 se splatností dne 7. 5. 2004 ve výši 67.855,58 Kč. Penále z prodlení činilo v tomto případě celkem částku 94.357,- Kč.

Dne 7. 4. 2008 pod č.j. P/00002/2008 Celní úřad Děčín vydal platební výměr na penále z prodlení splatné částky cla vyměřené rozhodnutí č.j. DPV 1055/04/1565-09 ze dne 25. 3. 2004 pod variabilním symbolem 570512002 se splatností dne 7. 5. 2004 ve výši 15.173,53 Kč. Současně bylo stanoveno penále z prodlení splatné částky DPH vyměřené rozhodnutím č.j. DPV 1055/04/1565-09 ze dne 25. 3. 2004 pod variabilním symbolem 570512002 se splatností 7. 5. 2004 ve výši 38.853,- Kč. Penále z prodlení činilo v tomto případě celkem částku 54.028,- Kč.

Oba platební výměry ze dne 7. 4. 2008 č.j. P/00001/2008 a č.j. P/00002/2008 žalobce napadl odvoláním, která byla zamítnuta a jsou předmětem žalob podaných v rámci správního soudnictví.

Po přezkoumání skutkového stavu a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná.

Žalobce především tvrdí, že mu nikdy nebyl doručen dodatečný platební výměr ze dne 25. 3. 2004 č.j. DPV 1055/04/1565-09, který zmiňuje Celní úřad Děčín v platebním výměru na penále z prodlení ze dne 7. 4 2008 č.j. P/00002/2008. Ze spisu žalovaného soud zjistil, že ve spise je založen dodatečný platební výměr zn. 1055/04/1565-09, jímž bylo vyměřeno clo ve výši 27.537,- Kč a DPH ve výši 70.506,- Kč. Z uvedeného je zcela zřejmé, že číslo jednací, kterým byl dodatečný platební výměr označen, není přesné. Předmětný dodatečný platební výměr nebyl doručován poštou (ve spise není založen doklad o jeho doručení tímto způsobem), ale je založen originál tohoto dodatečného platebního výměru, na kterém je otisk razítka žalobce s uvedením jména a příjmení žalobce, jeho adresy, IČO, DIČ a telefonní číslo, dále je rukou napsaný datum 7. 4. 2004 a nečitelný podpis.

Celní zákon nemá ustanovení o doručování rozhodnutí, a proto je třeba postupovat podle zákona o správě daní a poplatků. Podle ustanovení § 17 odst. 1 tohoto zákona správce daně doručuje úřední písemnosti zpravidla poštou. Tyto písemnosti však může doručit i svými pracovníky. Tvrzení žalobce, že mu předmětný dodatečný platební výměr nebyl řádně doručen (i přesto, že originál rozhodnutí je opatřen datem razítkem a nečitelným podpisem) je podepřeno i obsahem předloženého správního spisu. Spis totiž neobsahuje žádný protokol, ani úřední záznam, který by dokládal, že k doručení zmiňovaného dodatečného platebního výměru došlo. Navíc žalovaný se touto námitkou, která byla uplatněna žalobcem, i v odvolacím řízení vůbec nezabýval, resp. pouze uvedl, že ji nepovažuje za důvodnou, neboť k doručení došlo jiným způsobem.

Ustanovení § 17 odst. 12 zákona o správě daní a poplatků připouští v případě, že je pochybnost o doručení anebo není-li doručenka, prokázat doručení jiným vhodným

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 292/2008

způsobem. Takovým způsobem by dle názoru soudu mohla být výpověď žalobce do protokolu, že rozhodnutí převzal, popř. výpověď pracovníka správního orgánu, že rozhodnutí žalobci předal apod. Nelze-li doručení prokázat, je v takovém případě nutno rozhodnutí znovu doručit. Za doručení jiným způsobem by bylo možné považovat osobní předání platebního výměru poplatníkovi za předpokladu, že na originále založeném ve spise by alespoň bylo poznamenáno u podpisu poplatníka, že tento platební výměr převzal a označení pracovníka, který učinil předání. V daném případě nebyl naplněn ani tento minimální požadavek. Pro úplnost soud na tomto místě poznamenává, že jako podpora pro tvrzení žalobce o nedoručení dodatečného platebního výměru ze dne 25. 3. 2004 č.j. DPV 1055/04/1565-09 nemůže být dle názoru soudu skutečnost, že žalobce proti němu nepodal odvolání, které by dle svého tvrzení v případě doručení rozhodnutí určitě podal.

Námitku, že dodatečný platební výměr ze dne 25. 3. 2004 č.j. DPV 1055/04/1565-09 nebyl žalobci řádně doručen, uplatnil žalobce již v rámci odvolacího řízení ohledně rozhodnutí o vyměření penále z prodlení. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí k této námitce pouze vyjádřil v tom směru, že narozdíl od žalobce považuje podpis a razítko uvedené na poslední straně platebního výměru za dostatečný důkaz o doručení. V tomto směru se soud neztotožňuje s názorem žalovaného. V případě, kdy existuje mezi správním orgánem a poplatníkem spor o řádném doručení dodatečného platebního výměru, který byl doručen dle správního orgánu jiným vhodným způsobem, nelze se s takovou námitkou řádně vypořádat bez provedení alespoň základního dokazování rozhodných skutečností. Dle názoru soudu tedy měl žalovaný před vydáním napadeného rozhodnutí zjistit, který odpovědný pracovník měl daný dodatečný platební výměr předat, a provést jeho výslech, případně provést výslech žalobce za účelem zjištění, jak se jeho podpis ocitl na poslední straně předmětného dodatečného platebního výměru. Vzhledem ke skutečnosti, že řádné doručení platebního výměru na daň a clo je základním předpokladem pro možnost případného vyměření penále či úroků z prodlení, došlo dle názoru soudu postupem žalovaného k tomu, že se nevypořádal řádně s jednou z klíčových námitek žalobce. V tomto směru je tedy dle soudu nutné považovat napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

Další námitka žalobce se týkala tvrzení, že dodatečný platební výměr Celního úřadu Varnsdorf, pobočka Rumburk ze dne 25. 3. 2004 zn. 1055/04/1565-09, jímž mu bylo sděleno clo ve výši 27.537,- Kč a vyměřena DPH ve výši 70.506,- Kč je ve smyslu ustanovení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků rozhodnutím neplatným – nicotným, a jako takové nebylo a není způsobilé žalobci uložit povinnost platit clo a DPH. K této námitce soud uvádí následující.

Podle ustanovení § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků jsou základními náležitostmi rozhodnutí výrok s uvedením právních předpisů, podle nichž bylo rozhodováno, a jde-li o peněžité plnění, také částka a číslo účtu příslušné banky nebo spořitelního a úvěrního družstva, na nějž má být částka zaplacena.

Dle ust. § 32 odst. 7 téhož zákona chybí-li v rozhodnutí některá z ostatních základních náležitostí, která dle povahy rozhodnutí musí být jejím obsahem, nebo odůvodnění v případech, kdy je zákon předepisuje, a nejde-li jen o zřejmou chybu v psaní či počítání, má to za následek neplatnost rozhodnutí. Splnění podmínek neplatnosti ověří správce daně, který rozhodnutí vydal.

Podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. vysloví soud i bez návrhu rozsudkem nicotnost rozhodnutí správního orgánu, zjistí-li, že trpí takovými vadami, které vyvolávají jeho nicotnost. Soudní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Ca 292/2008

řád správní ani jiný zákon však nevyjmenovává vady, které vyvolávají nicotnost správního rozhodnutí. Nicotnost (nulita) správního aktu předpokládá existenci zvláště závažné vady rozhodnutí, která je všem zúčastněným subjektům zřejmá.

Z předloženého spisu žalovaného soud zjistil, že je v něm založena listina označená jako „Rozhodnutí – dodatečný platební výměr“, ve kterém je v záhlaví uvedena značka celního úřadu, pod kterou byla věc vyřizována, jméno osoby, která věc vyřizovala a datum vydání rozhodnutí. Je uvedeno, že po provedeném řízení dle § 73 celního zákona ve smyslu § 118a celního zákona je vydán dodatečný platební výměr na částku ve výši 98.043,- Kč, z toho činí clo ve výši 27.537,- Kč a DPH ve výši 70.506,- Kč. Dále je uvedeno, na jaký účet je vyměřená částka splatná, uveden konstantní a variabilní symbol. Následuje stručné odůvodnění a poučení o odvolání.

Námitku o neuvedení základních náležitostí rozhodnutí ve smyslu ust. § 32 odst. 2 písm. d) zákona o správě daní a poplatků shledal soud vzhledem k výše uvedenému důvodnou. Rozhodnutí skutečně odkazuje pouze na celní zákon, přičemž není uveden hmotněprávní předpis týkající se DPH, ani odkaz na procesněprávní předpis, podle něhož bylo postupováno. Otázkou nicotnosti – neplatnosti rozhodnutí v daňovém řízení se již zabýval jak Nejvyšší správní soud, tak Ústavní soud. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v odůvodnění rozsudku ze dne 22. 7. 2005 č.j. 6 A 76/2001-06 obsáhle zabýval vymezením pojmů nicotnost, neplatnost a nezákonnost správního aktu a odlišnostmi jejich obsahu. Mimo jiné konstatoval, že k výkladu § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků nelze přistupovat formálně či formalisticky, nýbrž vždy je nutné hledat jeho smysl a účel, tedy zkoumat, proč je určitá náležitost daňového rozhodnutí jeho součástí, zda její případný nedostatek je natolik intenzivní, aby zakládal jeho neplatnost. K dané problematice zaujal odlišný názor Ústavní soud, který v nálezu zn. II. ÚS 583/03 ze dne 21. 7. 2004 uvedl, že již ve svém nálezu ze dne 15. 12. 1999 sp.zn. II. ÚS 31/99 (na který poukazoval i žalobce v podané žalobě) konstatoval, že ve výroku rozhodnutí musí být uvedeny právní předpisy (a zákonodárce uvedením množného čísla sledoval označení jak hmotněprávních, tak procesněprávních předpisů), podle nichž bylo rozhodováno, tedy jak zákon o dani z přidané hodnoty (v tehdy projednávaném případě), tak i zákon o správě daní a poplatků, který byl pouze podkladem pro daňové řízení a nikoliv pro vyměření a doměření daně z přidané hodnoty.

V dalších rozhodnutích (např. nepublikované usnesení sp.zn. III ÚS 702/01) Ústavní soud uvedl, že zákon o správě daní a poplatků výslovně nepředepisuje strukturu rozhodnutí, avšak struktura rozhodnutí je zřejmá z ustanovení § 32 odst. 2 tohoto předpisu, které stanoví základní náležitosti rozhodnutí; pod písm. d) tohoto ustanovení se přesně určuje, co má být obsahem výroku rozhodnutí. Ústavní soud dodal, že úmysl zákonodárce jednoznačně stanovit závazný obsah výroku rozhodnutí vyplývá i z jednotlivého výčtu základních náležitostí rozhodnutí, kdy i lhůta k plnění, která je rovněž základní náležitostí, není povinnou součástí výroku, ale je upravena samostatně pod písm. e) cit. ustanovení.

Zdejšímu soudu je dále známo, že plénum Ústavního soudu dne 2. 6. 2009 pod sp.zn. Pl. ÚS 9/06 zrušilo rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005 č.j. 6 A 76/2001-96. Ústavní soud zdůraznil, že setrvává na závěru vysloveném v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 12. 1999 sp.zn. II. ÚS 31/99, že ve výroku rozhodnutí musí být uvedeny právní předpisy (hmotněprávní i procesní), podle nichž bylo rozhodováno, tedy jak zákon o dani z přidané hodnoty, tak i zákon o správě daní a poplatků.

S ohledem na uvedený právní názor Ústavního soudu krajský soud konstatuje, že vydaný dodatečný platební výměr Celního úřadu Varnsdorf ze dne 25. 3. 2004 zn.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Ca 292/2008

1055/04/1565-09 neobsahuje odkaz na hmotněprávní předpis, podle kterého bylo rozhodováno, ani odkaz na procesní předpis, jako jednu ze základních náležitostí uvedenou v § 32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, a jedná se proto o rozhodnutí nezákonné. Správce daně měl proto podle § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků osvědčit neplatnost předmětného dodatečného platebního výměru. Pokud tak neučinil, měl žalovaný v rámci odvolacího řízení učinit odpovídající rozhodnutí. Žalovaný, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, shledal námitku žalobce důvodnou (viz bod 2 na str. 2 odůvodnění), ale pro osvědčení neplatnosti jak uvedl, neměl možnost deklaratorně rozhodnout s odkazem na ust. § 47 zákona o správě daní a poplatků, neboť daň nelze vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet, po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. V tomto případě se dle žalovaného jedná o otázku doměření daně, na níž se vztahuje prekluzivní lhůta tří let. Z toho vyplývá, že osvědčení o neplatnosti rozhodnutí podle ustanovení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků nemůže být vydáno v „jakémkoli časovém období“, nýbrž pouze v rámci zákonem stanovených lhůt. Žalovaný argumentuje tím že, pokud by v daném případě správce daně chtěl vydat osvědčení o neplatnosti předmětného rozhodnutí až po uplynutí zákonné tříleté lhůty a učinil-li by tak, nemohl by již poté vydat rozhodnutí nové, jímž by odvolateli daň doměřil. Po uplynutí tříleté lhůty by tedy nemohla být narušena právní jistota odvolatele rozhodnutím v jeho neprospěch a případné plnění, vyplývající z rozhodnutí prohlášeného za neplatné, by odvolatel obdržel nazpět. A proto ve světle těchto skutečností odvolací orgán shledal námitku neplatnosti rozhodnutí jako nedůvodnou s odkazem na nález Ústavního osudu Pl. ÚS 8/98.

Pokud se však žalovaný odvolával na nález Ústavního soudu zn. Pl. ÚS 8/98 ze dne 17. 11. 1998, považuje soud za potřebné poukázat na další nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 599/02 ze dne 23. 11. 2004, kde Ústavní soud uvedl, že nálezem sp.zn. Pl. ÚS 8/98 zamítl návrh na zrušení § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, neboť dospěl k závěru, že námitky stěžovatele směřují toliko proti aplikaci napadeného ustanovení v souzené věci a nikoliv proti jemu samotnému. Ústavní soud shledal, že napadené rozhodnutí lze interpretovat ústavně konformním způsobem, takže není dán důvod pro jeho zrušení. K vyslovené úvaze …. „že v rámci zákonem uvedených lhůt….“ Ústavní soud uvedl, že tento názor je třeba interpretovat vzhledem ke skutkovým okolnostem tehdy projednávané věci. Akcesorický návrh na zrušení ust. § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků vyšel z ústavní stížnosti podané za situace, kdy správce daně pro formální chybu ve svém daňovém rozhodnutí toto rozhodnutí postupem podle § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků zrušil a v neprospěch poplatníka (stěžovatele) mu vyměřil daň vyšší. Ústavní soud proto v této souvislosti podal ústavně konformní výklad § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, le něhož nemůže být poplatník v trvalé nejistotě, že správce daně své pravomocné daňové podrozhodnutí pro formální chybu, jíž se sám dopustil, kdykoli, i po mnoha letech, zruší a stanoví daňovou povinnost nově ve větším rozsahu. S ohledem na související ustanovení zákona o správě daní a poplatků došel tedy Ústavní soud k praktickému závěru, že v neprospěch poplatníka nelze postup podle § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků fakticky uplatnit po uplynutí tříleté lhůty pro doměření daně, neboť pak by již správce daně nemohl vydat nové rozhodnutí, jímž by poplatníkovi daň doměřil. Z této úvahy však nevyplývá závěr, že rozhodnutí podle § 32 odst. 7 zákona o správě daní poplatků je omezeno tříletou lhůtou. Spíše naopak, i po uplynutí této lhůty lze podle § 32 odst. 7 citovaného zákona postupovat, což platí zejména v situaci, kdy tento postup nenarušuje právní jistotu poplatníka, neboť bude tento postup nutně pouze v jeho prospěch, neboť bude-li rozhodnuto o neplatnosti určitého

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Ca 292/2008

platebního výměru, v době, kdy již nebude možno v rámci běhu lhůty pro doměření či vyměření daně vydat nový platební výměr, mělo by předmětné plnění vyplývající z rozhodnutí prohlášeného za neplatné být vráceno zpět poplatníkovi.

Z výše uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že pokud žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro postup dle § 32 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, a nepostupoval dle tohoto ustanovení pouze s ohledem na skutečnost, že z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření a doměření daně by následně již nebylo možné vydat nový platební výměr, postupoval v rozporu se zákonem.

Dále žalobce namítal, že platebním výměrem na penále z prodlení mu bylo předepsáno penále z prodlení, ovšem podle právní úpravy dopadající na danou oblast nelze za prodlení s placením cla a DPH při dovozu zboží předepisovat penále z prodlení, ale podle § 276 odst. 1 písm. b) celního zákona včetně čl. 232 odst. 1 písm. c) celního kodexu Společenství ve znění platném v době vydání napadeného rozhodnutí bylo možné za prodlení s placením cla předepisovat výhradně úrok z prodlení.

Povinnost platit clo a daň (v projednávané věci DPH) vzniká vždy ex lege, a to okamžikem splnění zákonem stanovených podmínek (od vzniku těchto podmínek je nutno odlišit jejich přiznávání, hrazení, apod.). Podmínky vzniku těchto fiskálních povinností (daňové povinnosti, celního dluhu) mají z podstaty věci svůj původ vždy v právu hmotném. Stejně pak i jejich případné příslušenství (úrok, penále apod.) musí vycházet také z hmotněprávní úpravy. Celní orgány v projednávané věci ve svém rozhodování vycházely ze skutečnosti, že úprava daňového penále byla upravena v § 63 zákona o správě daní a poplatků. Celní zákon v ustanovení § 320 písm. b) odkazoval na tento zákon, jako na předpis, dle kterého se použijí při rozhodování (…) o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut (…) a vymáhání nedoplatků obecné předpisy o správě daní a poplatků (s výjimkami explicitně v tomto ustanovení uvedenými). Ustanovení § 63 odst. 2 a 4 zákona o správě daní a poplatků, na který se prvostupňový orgán odvolával, v tomto výčtu uvedeno není. Použití zákona o správě daní a poplatků však bylo celním zákonem vymezeno pouze jako subsidiární, a to pro řízení před celními orgány. Nemohly být proto v celním řízení aplikovány normy jiné než procesní povahy; bylo tak vyloučeno aplikovat postupem dle § 320 písm. b) celního zákona případné hmotněprávní ustanovení. Ustanovení § 63 zákona o správě daní a poplatků ve své podstatné části normou hmotněprávní povahy je, neboť, mj. konstruuje podmínky vzniku penále a jeho výši pro jednotlivé případy. Uvedený právní názor zaujal Nejvyšší správní soud např. ve svém rozsudku ze dne 20. 7. 2007 č.j. 8 Afs 84/2005-75 či v rozsudku ze dne 8. 2. 2006 č.j. 1 Afs 16/2005-63 a krajský soud nemá důvod se od tohoto právního názoru odklonit.

S ohledem na uvedené skutečnosti je tedy zřejmé, že použití § 63 zákona o správě daní a poplatků v řízení před celními orgány v projednávané věci mělo být omezeno pouze na jeho procesní části, a při stanovení sankce za prodlení s placením cla a DPH mělo být postupováno dle § 276 celního zákona. Námitka žalobce byla tedy shledána důvodnou.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti soud dospěl k závěru, že žaloba ze všech výše uvedených důvodů je důvodná a rozhodnutí žalovaného, stejně tak jako rozhodnutí správního orgánu I. stupně byla vydána v rozporu se zákonem. Proto soud v souladu s ustanovením § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Protože se rozhodnutí správního orgánu I. stupně opíralo o tytéž právní závěry jako napadené rozhodnutí žalovaného, zrušil soud

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Ca 292/2008

v souladu s ustanovením § 78 odst. 3 s.ř.s. i rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku, je v dalším řízení správní orgán vázán (§ 78 odst. 5 s.ř.s.).

Žalobce měl v předmětné věci úspěch, a proto soud v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 s.ř.s. uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku v částce 10.640,- Kč. Tato částka se skládá z částky 2.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 6.300,- Kč za 3 úkony právní služby po 2 100,- Kč poskytnutých zástupcem JUDr. Lenkou Faltýnovou (převzetí věci, podání žaloby, replika podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradních advokátů za poskytování právních služeb, ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), z částky 900,- Kč za s tím související tři režijní paušály po 300,- Kč, a z částky 1.440,- Kč odpovídající DPH ve výši 20 % z nákladů řízení kromě soudního poplatku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 26. dubna 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru