Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 229/2005 - 66Rozsudek KSUL ze dne 18.05.2011

Prejudikatura

2 Afs 66/2004 - 53


přidejte vlastní popisek

15Ca 229/2005-66

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobkyně: AJAR, spol. s r.o., se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Ve Stromkách č.p. 199/5, IČ 250 11 308, zastoupené JUDr. Richardem Třeštíkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, ul. Masarykova č.p. 43, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č.p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2005, č.j. 12377/05-1200,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. 9. 2005, č.j. 12377/05-1200, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 21. 7. 2004, č.j. 150830/04/214913/5503, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 7.460,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2005, č.j. 12377/05-1200, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem (dále jen „správce daně“) ze dne 21. 7. 2004, č.j. 150830/04/214913/5503, jímž jí byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1998 ve výši 1.249.500,-Kč.

V žalobě uvedla, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů byla vydána na základě výsledků provedené daňové kontroly s tím, že žalobkyni nebyly uznány jako náklady Pokračování
2
15Ca 229/2005

vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový zákon“), mj. tyto náklady: 1) podstatná část plateb vyplacených Ing. V. J. jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997, když namísto částky 720.000,-Kč byla uznána jako daňově uznatelný náklad pouze částka 31.664,-Kč, 2) pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997, jejímž předmětem byl pronájem nebytových prostor v budově Obecního domu v Ústí nad Labem v celkové výši 2.009.232,-Kč, 3) provize vyplacená JUDr. J. S. na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 14. 5. 1998 ve výši 520.000,-Kč, 4) náklady spojené s cestami do zahraničí v celkové výši 298.172,-Kč a v celkové výši 41.930,-Kč. Žalobkyně je přitom přesvědčena, že tyto náklady oprávněně uplatnila ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona, navíc když po celou dobu daňového řízení byla plně nápomocna při zjišťování relevantních skutečností, poskytovala potřebnou součinnost, na výzvy správce daně odpovídala řádně a včas, svá tvrzení a námitky měla po celou dobu neměnné a pokud jde o námitky vůči kontrolním závěrům správce daně, tak tyto námitky vznesla, jakmile byla s kontrolními závěry seznámena. Žalobkyně má za to, že v průběhu daňového řízení došlo k celé řadě porušení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to pokud se jedná o ust. § 2 odst. 1, odst. 3 věta za středníkem, ust. § 16 odst. 4 písm. c), písm. e), písm. g), ust. § 31 odst. 2, odst. 8 písm. b), odst. 9 daňového řádu. Vedle toho v daňovém řízení nebylo žalobkyni umožněno průběžně se seznamovat s výsledky daňové kontroly, přičemž správce daně své poznatky získané v průběhu daňové kontroly před žalobkyní tajil, a také správce daně žalobkyni nesděloval, zda považuje či nepovažuje důkazy jí předložené nebo navržené za dostatečné k prokázání jejího tvrzení. Dle žalobkyně i samotné projednání zprávy o daňové kontrole bylo správcem daně chápáno pouze jako nutný úkon k ukončení daňové kontroly a nikoliv jako příležitost k objasnění sporných skutečností.

K neuznané podstatné části plateb, a to ve výši 688.336,-Kč, vyplacených Ing. V. J. jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 pak žalobkyně blíže uvedla, že:

Správce daně hodnotí obchodní vztah mezi ní a Ing. V. J. jako vztah mezi osobami jinak spojenými ve smyslu ust. § 23 odst. 7 daňového zákona, aniž by ve zprávě o kontrole uvedl konkrétně, o který z pěti případů předvídaných zákonodárcem se jedná. Žalovaný pak tento obchodní vztah subsumoval pod ust. § 23 odst. 7 písm. b) bod 5 daňového zákona, tj. že se jednalo o osoby, které vytvořily vztah převážně za účelem snížení základu daně nebo zvýšení daňové ztráty. Dle žalobkyně však žalovaný nesplnil svoji povinnost ve smyslu ust. § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu, a tedy prokázat, že se skutečně jednalo o tuto situaci, a vedle toho tento svůj závěr ani nezdůvodnil. Správní orgány obou stupňů se sice odvolávají na ust. § 2 odst. 3, odst. 7 daňového řádu, nicméně zjištěné skutečnosti ve výsledku hodnotí vždy pouze tak, aby to bylo výhodné pro Českou republiku.

Pokud správní orgány obou stupňů dotyčnou mandátní smlouvu hodnotí jako úkon zastírající skutečný vztah, nevyplývají z toho pouze pochybnosti o tom, zda její účastníci nejednali v úmyslu snížit základ daně nebo zvýšit daňové ztráty, ale také to, zda obsah skutečného závazkového vztahu není odlišný od závazkového vztahu na základě uvedené mandátní smlouvy. Správní orgány obou stupňů konstatovaly skutečnosti údajně nasvědčující tomu, že Ing. Václav Jursík je osobou vykonávající pro žalobkyni činnost, kterou lze hodnotit jako činnost ředitele, přičemž že veškerá administrativní činnost a převážná část hospodářské

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 229/2005

činnosti žalobkyně byla zajišťována činností Ing. V. J., a to v rámci odměny sjednané v dotyčné mandátní smlouvě. Dle žalobkyně však správní orgány obou stupňů pochybily, pokud na jedné straně pominuly v mandátní smlouvě ujednání o odměně a na druhé straně naopak vycházely ze znění této smlouvy, pokud se jedná o vymezení obsahu plnění Ing. V. J.. Výsledkem tohoto rozporného hodnocení důkazů je pak absurdní závěr správních orgánů obou stupňů o tom, že roční odměna, která údajně odpovídá činnosti Ing. V. J. pro žalobkyni, a to ve výši 31.664,-Kč, nedosahuje ani zdaleka roční minimální mzdy uklízečky pracující v plném pracovním úvazku.

V souvislosti s neuznanou podstatnou částí plateb vyplacenou Ing. Václavu Jursíkovi žalobkyně ještě namítla, že sice byla vyrozuměna o termínu konání ústního jednání, avšak správce daně jí nesdělil, co bude předmětem ústního jednání a kdo bude při tomto ústním jednání vyslechnut, a proto jí nebylo umožněno plně uplatnit právo klást svědkům otázky při ústním jednání. Správce daně měl tak širokou možnost se na výslech svědka při ústním jednání připravit, zatímco žalobkyně nikoliv. Tomu svědčí i fakt, že správce daně měl otázky na svědka již předepsány, takže při ústním jednání protokoloval již odpovědi svědka a případné dotazy žalobkyně. Toto znevýhodnění žalobkyně je zvláště patrné u výslechů svědků Rudolfa Schwarze a Ludmily Turkové, neboť oba byli při výsleších zastupitelní všemi osobami, které vykonávají v rámci svého podnikání v Ústeckém kraji účetnictví. Výběr těchto osob k výslechu byl zcela na úvaze správce daně, přičemž správní orgány obou stupňů jejich výběr nijak nezdůvodnily. Sám správce daně by přitom naopak nepřipustil ústní jednání s výslechem svědka, aniž by předem znal jeho totožnost.

K neuznaným nákladům za pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997 ve výši 2.009.232,-Kč pak žalobkyně blíže uvedla, že:

I v tomto případě sice byla vyrozuměna o termínu konání výslechu ústního jednání, avšak správce daně jí nesdělil, co bude předmětem ústního jednání a že bude při tomto ústním jednání vyslechnut Ondřej Holubek. Ani v tomto případě správní orgány obou stupňů neodůvodnily, proč ze všech osob působících v roce 1998 až 2000 v budově Obecního domu v Ústí nad Labem byl vybrán on a proč pouze on. Navíc výpověď tohoto svědka je poněkud neurčitá, přičemž návrh žalobkyně na výslech svědka Ing. Víta Mandíka, ředitele společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., nebyl ze strany správních orgánů obou stupňů akceptován, ačkoliv tento svědek by mohl poskytnout určitější sdělení.

Dále žalobkyně uvedla, že přestože správci daně předložila faktury, jimiž vyúčtovává kupujícím ceny zboží prodaného a odebraného v prostorách budovy Obecního domu v Ústí nad Labem, tak správní orgány obou stupňů nevyužily svá oprávnění vyslechnout osoby uvedené na fakturách a pouze konstatovaly, že z faktur nevyplývá, že by zboží bylo uskladněno a prodáno v budově Obecního domu v Ústí nad Labem. Jelikož žalobkyně neměla možnost uvedené osoby vyslechnout, tak předpokládala, že její povinnost prokazovat byla splněna předložením faktur a že výslech dotyčných osob případně učiní správce daně či

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 229/2005

žalovaný v rámci prověřování obsahu předložených faktur. Správce daně sice žalobkyni vyzval k prokázání sporných skutečností, avšak důkazy uvedené v odpovědích žalobkyně či které z nich vyplývají, neprovedl.

Rovněž žalobkyně podotkla, že správní orgány obou stupňů zcela pomíjejí skutečnost, že žalobkyně hradila úplatu za užívání pronajímaných prostor Technicko hospodářské organizaci školských zařízení v Ústí nad Labem, v likvidaci, výlučně bankovními převody a uskutečnění těchto převodů v daňovém řízení doložila bankovními výpisy. Žalovaný pochybil, pokud nepřipustil doklady prokazující platby žalobkyně na účet Technicko hospodářské organizaci školských zařízení v Ústí nad Labem, v likvidaci, a staví na neurčité výpovědi svědka Ondřeje Holubka, majitele firmy zajišťující ostrahu zmíněné nemovitosti, jenž neměl žádný důvod sledovat prodej zboží žalobkyně v prostorách budovy Obecního domu v Ústí nad Labem. Žalobkyně považuje za nelogické, že správní orgány neshledaly důvodným výslech Ing. Víta Mandíka, ředitele společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., která měla především na starosti pozajímat prostory v uvedené budově, a namísto toho vyslýchaly Ondřeje Holubka, majitele firmy zajišťující ostrahu zmíněné nemovitosti.

Vedle toho je žalobkyni známo, že správce daně se dotazoval i dalších osob, zda prodávala zboží v uvedené budově, přičemž žalobkyně nebyla o konání těchto výslechů vyrozuměna a ani jí nebylo umožněno nahlédnout do protokolů o výsleších těchto svědků. A pokud se správce daně ve zprávě o daňové kontrole odvolává na přípis společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., který má být evidován pod č.j. 157892, tak ten dle žalobkyně v době projednávání výsledků daňové kontroly ve spise založen nebyl.

K neuznané provizi vyplacené JUDr. Jiřímu Sýkorovi jako zprostředkovateli na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 14. 5. 1998 ve výši 520.000,-Kč pak žalobkyně blíže uvedla, že:

Důkaz výslechem svědka JUDr. Jiřího Sýkory v daňovém řízení byl proveden tak, že jeho hodnota, pokud jde o zjištění rozhodných skutečností je minimální, neboť správce daně zjevně svědka předem neinformoval o tom, na jaké skutečnosti bude dotazován. Nic na tom nemění ani skutečnost, že svědkovi bylo uloženo správcem daně předložit při výslechu knihy jízd za roky 1998, 1999 a 2000. Jelikož svědek byl dotazován na skutečnosti, které se odehrály v průběhu roku 1998, a jeho výslech se uskutečnil 2. 7. 2003, tak žalobkyně se domnívá, že bylo možno téměř s jistotou předpokládat, že výpověď tohoto svědka bude neúplná a v rozporu s některými skutečnostmi.

Navíc správce daně ani žalovaný neprovedli žalobkyní navrhovaný důkaz, a to výslech svědka Ing. Josefa Mandíka, bývalého likvidátora SEVEROGRAFIE, státní podnik, v likvidaci, u jehož prodeje byl účasten právě JUDr. Jiří Sýkora, a to s odůvodněním, že navrhovaný důkazní prostředek nemusí být z jejich strany připuštěn, pokud jsou známé okolnosti a skutečnosti, které i touto výpovědí neprokážou nové skutečnosti, což prý v tomto případě nastalo. Tímto postupem správních orgánů obou stupňů ovšem bylo žalobkyni znemožněno splnit povinnost uvedenou v ust. § 31 odst. 9 daňového řádu.

A konečně k neuznaným nákladům spojených s cestami do zahraničí v celkové výši 298.172,-Kč a v celkové výši 41.930,-Kč pak žalobkyně blíže uvedla, že:

Správní orgány obou stupňů v těchto dvou případech navodily situaci, kdy se má za prokázané, že žalobkyně sice měla příjmy z prodeje díla (databanka fotografií) prodávané pod

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 229/2005

obchodním názvem ALCEDO, avšak pokud jde o výdaje spojené s vyhotovením díla, z těchto byly uznány jako náklady ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona pouze ty, které se týkají vyhotovení nosiče tohoto díla. To, že dílo má nějaký obsah a že tento obsah musel být nějakým způsobem za vynaložení určitých výdajů vytvořen, správní orgány obou stupňů pomíjejí.

Žalobkyně má přitom informace, že správce daně ohledně těchto neuznaných nákladů provedl místní ohledání v cestovní kanceláři Ing. Oldřicha Linky, přičemž žalobkyni nebylo umožněno nahlédnout do protokolu o provedení tohoto místního ohledání.

Žalovaný na výzvu soudu zaslal spolu se správním spisem písemné vyjádření k žalobě, ve které navrhl její zamítnutí.

K věci uvedl, že navrhované důkazní prostředky byly správcem daně hodnoceny, a to jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, s tím, že důkazní řízení osvědčilo, které z předložených důkazních prostředků se staly skutečným důkazem, o čemž byla žalobkyně seznámena. Žalobkyni rovněž nebylo upřeno právo vyjadřovat se k důkazním prostředkům opatřeným správcem daně, když během kontroly byla několikrát vyzvána, aby se ke zjištěním správce daně vyjádřila a svá tvrzení prokázala. Žalobkyni byla poskytnuta možnost ve smyslu ust. § 16 odst. 4 písm. f) daňového řádu vyjádřit se před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě z daňové kontroly, se kterým byla seznámena, v určité lhůtě a v téže lhůtě případně navrhnout doplnění kontrolních závěrů. Tuto možnost však žalobkyně nevyužila přes dikci ust. § 31 odst. 9 a ust. § 16 daňového řádu.

K neuznané podstatné části plateb, a to ve výši 688.336,-Kč, vyplacených Ing. Václavu Jursíkovi jako mandatáři na základě mandátní smlouvy ze dne 1. 1. 1997 pak žalovaný poznamenal, že:

Správcem daně bylo zjištěno, že žalobkyně s Ing. Václavem Jursíkem uzavřela mandátní smlouvu za vedení ekonomického úseku se sjednanou odměnou ve výši 60.000,-Kč měsíčně. Ing. Václav Jursík vůči třetím osobám vystupoval rovněž jako osoba pověřená k jednání za žalobkyni a také vystupoval jako likvidátor společností, se kterými jménem žalobkyně uzavřel smlouvy. Částky fakturované Ing. Václavem Jursíkem žalobkyni v rámci mandátní smlouvy či jiných smluvních vztahů byly přitom v průběhu let 1998 až 2001 žalobkyní hrazeny pouze částečně, když za uvedené období byly vyfakturovány služby ve výši 4.507.100,-Kč, zatímco proplaceno bylo pouze 977.100,-Kč. Správce daně vztah mezi Ing. Václavem Jursíkem a žalobkyní kvalifikoval jako vztah ve smyslu ust. § 23 odst. 7 daňového řádu, neboť v té době Ing. Václav Jursík u žalobkyně vykonával funkci ředitele. Proto bylo po žalobkyni požadováno, aby prokázala, že měsíční cena za služby vedení ekonomického úseku ve výši 60.000,-Kč je cena obvyklá, jaká by byla sjednána mezi nezávislými osobami.

Na výzvu správce daně ze dne 10. 2. 2003 v rámci daňové kontroly žalobkyně sice uvedla, že se jedná o cenu obvyklou, protože se jedná o značně kvalifikovanou práci, s tím, že rozsah činnosti Ing. Václavu Jursíkovi zabírá přibližně 100 až 120 hodin měsíčně, což by znamenalo sazbu mezi 500 až 600,-Kč za hodinu. Žalobkyně však nepředložila, jaká byla skutečná doba činnosti Ing. Václava Jursíka v průběhu jednotlivých měsíců, ani jakou konkrétní činnost v jednotlivých měsících a v jakém rozsahu vykonával. Vzhledem k tomu, že žalobkyně neprokázala, že částka za služby dle mandátní smlouvy ve výši 60.000,-Kč měsíčně, tj. 720.000,-Kč za rok 1998, je cenou obvyklou, stanovil proto správce daně cenu

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 229/2005

obvyklou, a to ve výši 31.664,-Kč za rok 1998, a tuto částku zahrnul do daňově uznatelných nákladů ve smyslu ust. § 24 odst. 1 daňového zákona.

Dále žalovaný uvedl, že o výsleších svědků Rudolfa Schwarze a Ludmily Turkové byla žalobkyně řádně vyrozuměna, přičemž výslechů se účastnil za žalobkyni Ing. Aleš Fousek, který se svého práva klást svědkům otázky vzdal. Tito svědci byli vyslýcháni proto, aby se správci daně podařilo stanovit cenu obvyklou, kterou žalobkyně řádně neprokázala.

K neuznaným nákladům za pronájem vyplývající ze smlouvy o pronájmu nebytových prostor v Obecním domě v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 1997 ve znění dodatku č. 1 ze dne 28. 12. 1997 ve výši 2.009.232,-Kč pak žalovaný uvedl, že:

Jednotlivé měsíční částky ve výši 167.436,-Kč za pronájem nebytových prostor v areálu Obecního domu v Ústí nad Labem byly zaúčtovány na základě smlouvy o pronájmu nebytových prostor ze dne 1. 2. 1997 uzavřené mezi žalobkyní a Technicko hospodářskou organizací školských zařízení, v likvidaci, která byla posléze dodatkem č. 1 prodloužena do 31. 12. 1998. V rámci daňové kontroly správce daně výzvou ze dne 10. 2. 2003 žalobkyni vyzval, aby prokázala výši sjednaného pronájmu, přesný počet uskladněného zboží, způsob dopravy zboží k odběrateli, vyčíslení tržeb plynoucích z prodeje uskladněného zboží v pronajatých prostorách a také k prokázání nákladů na pořízení tohoto zboží. K této výzvě žalobkyně uvedla, že pronajaté prostory využívala k uskladnění květináčů zakoupených v roce 1997 s tím, že tržby z jejich prodeje v roce 1998 měly činit 1.679.631,-Kč. Dále žalobkyně toliko uvedla již ze smlouvy známou cenou za sjednaný pronájem, tj. 1.800,-Kč/m2, dále sdělila, že jistá společnost pronajímala v téže době v centru města obdobné plochy za částku 2.500,-Kč/m2 a přiložila inzerát na pronájem kancelářských prostor v centru města v cenové relaci 2.667,-Kč/m2. Správce daně měl však i nadále pochybnosti o skutečném užívání pronajatých prostor, a proto v rámci součinnosti třetích osob vyzval dne 14. 11. 2003 společnost Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., k předložení smlouvy, na základě které užívala objekt Obecní dům v Ústí nad Labem, a také k předložení smlouvy uzavřené se žalobkyní včetně veškerých písemností a dokladů. Dotyčná společnost ovšem předložila smlouvu o nájmu uzavřenou s Technicko hospodářskou organizací školských zařízení, v likvidaci, ze dne 31. 3. 1995, v níž je uvedeno, že předmětem pronájmu je dům č.p. 3188 – Obecní dům v Ústí nad Labem, dále že společnost Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., jakožto nájemce má právo pronajímat nebytové prostory třetím osobám a ponechat si veškeré nájemné a jiné úplaty, které se týkají pronajatých nemovitostí. Předmětem této smlouvy však není pronájem místností č. 621 a č. 622 v 7. NP Obecního domu v Ústí nad Labem. Dále dotyčná společnost předložila i dodatky ke smlouvě o nájmu ze dne 20. 12. 1995, ze dne 14. 4. 1997 a ze dne 27. 12. 1998 a také výpověď smlouvy o nájmu ke dni 31. 12. 1999. Vedle toho dotyčná společnost uvedla, že mezi ní a žalobkyní nebyl uzavřen žádný nájemní vztah a neexistují žádné písemnosti, které by měly být doloženy. Vedle toho správce daně výzvou ze dne 27. 6. 2003 v rámci daňové kontroly vyzval Magistrát města Ústí nad Labem, odbor správy obecního majetku, aby předložil a vysvětlil skutečnosti týkající se pronájmu Obecního domu v Ústí nad Labem. K výzvě bylo sděleno, že právo hospodaření k dotyčné budově měla Technicko hospodářská organizace školských zařízení, která uzavřela nájemní smlouvu se společností Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., s tím, že smlouva byla ukončena ke dni 31. 12. 1999 a ke dni 28. 2. 2000 byla nemovitost vyklizena. Žalobkyně nepředložila žádný důkazní prostředek, který by prokázal, jaké množství a druh zboží byl v nebytových prostorách Obecního domu skladován, když žalobkyně na tuto část výzvy

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Ca 229/2005

správce daně nereagovala. Ta sice posléze předložila faktury, ze kterých ovšem nebylo možné jednoznačně osvědčit, že zboží bylo skladováno v nebytových prostorách Obecního domu v Ústí nad Labem. Ani jiné žádné důkazní prostředky, např. soupis zboží, stav zboží na skladě potvrzený inventurou na začátku a konci období apod. žalobkyně nepředložila.

Jelikož nebylo možné prokázat užívání nebytových prostor žalobkyní v Obecním domě v Ústí nad Labem, byl správcem daně proveden výslech svědka Ondřeje Holubka, jehož bezpečnostní agentura prováděla ostrahu Obecního domu v Ústí nad Labem. Tento svědek však pouze sdělil, že si již nevzpomíná, zda v dané nemovitosti sídlila žalobkyně, pouze si vybavil, že zde sídlil Ing. Václav Jursík, avšak již neví, zda jako fyzická či zástupce právnické osoby. Žalobkyně sice opakovaně správci daně navrhovala provést výslech svědka Ing. Víta Mandíka, který v letech 1998 až 2000 byl jednatelem společnosti Obecní dům města Ústí nad Labem, s.r.o., ovšem neuváděla důvody, proč by měl být tento svědek vyslechnut ani skutečnosti, které měly být výslechem ověřeny či prokázány a osvědčeny, a proto výslech tohoto svědka proveden nebyl, což již bylo uvedeno ve zprávě z daňové kontroly a žalobkyně byla s touto skutečností seznámena.

Dále žalovaný podotkl, že přípis evidovaný pod č.j. 157892 je dodatek sdělení Magistrátu města Ústí nad Labem ze dne 19. 8. 2003 ke sdělení ze dne 27. 6. 2003 a správce daně jej obdržel dne 21. 8. 2003.

K neuznané provizi vyplacené JUDr. Jiřímu Sýkorovi jako zprostředkovateli na základě smlouvy o zprostředkování ze dne 14. 5. 1998 ve výši 520.000,-Kč pak žalovaný poznamenal, že:

Správce daně v průběhu daňové kontroly výzvou ze dne 10. 2. 2003 po žalobkyni v souvislosti s úhradou za plnění vyplývající ze smlouvy o zprostředkování technické a organizační pomoci při realizaci prodeje movitého a nemovitého majetku SEVEROGRAFIE, státní podnik, v likvidaci, uzavřené mezi žalobkyní a JUDr. Jiřím Sýkorou, požadoval, aby prokázala konkrétní služby a práce, které pro ni JUDr. Jiří Sýkora prováděl, a s kým jednal. Bylo požadováno prokázání účasti na případných jednáních při prohlídkách draženého majetku, konkrétní termíny a časové rozvrhy a jména všech osob zúčastněných na prohlídkách. Také bylo požadováno, aby bylo doloženo, jaké konkrétní hmotné výsledky byly realizovány a popř. aby byla prokázána účast JUDr. Jiřího Sýkory na dotyčných úkolech, a to jakýmkoliv způsobem. Žalobkyně však požadované skutečnosti nedoložila a naplnění smlouvy mezi ní a JUDr. Jiřím Sýkorou neprokázala. JUDr. Jiří Sýkora ve své svědecké výpovědi ze dne 2. 7. 2003 posléze učiněné v rámci daňové kontroly v přítomnosti žalobkyně sice uvedl, že na základě dotyčné smlouvy se uskutečnila v letech 1998 až 1999 jednání na Ministerstvu financí a na Ministerstvu průmyslu a obchodu, jichž se zúčastnil osobně, přičemž jednal s referenty a ředitelem odboru, na jejichž jména si ovšem nevzpomněl. Dále svědek uvedl, že jednal i s náměstkyní ministra průmyslu a obchodu, kterou znal osobně, a také jednal s dalšími potenciálními zájemci např. o koupi Východočeské tiskárny v Pardubicích a dalších společností, ale na žádná jména si nebyl schopen vzpomenout. Svědek rovněž vypověděl, že znalecké posudky týkající se společnosti SEVEROGRAFIE, státní podnik, v likvidaci, neviděl, když byly předány přímo Ing. Václavu Jursíkovi. Dle žalovaného tak svědkem nebylo potvrzeno, jaké práce pro žalobkyni zajišťoval, když uváděl odpovědi ve formě „nevzpomínám si“, „nevím“.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Ca 229/2005

Žalobkyní nebyly předloženy ani žádné konkrétní důkazní prostředky, které by prokazovaly, jakým způsobem se JUDr. Jiří Sýkora podílel na technické a organizační pomoci při realizaci prodeje movitého a nemovitého majetku SEVEROGRAFIE, státní podnik, v likvidaci, či na zajištění znaleckých posudků při prodeji tohoto podniku. Správce daně nehodnotil poskytnutou službu jako službu pro žalobkyni neuskutečněnou, nýbrž jako neprokázanou.

A k neuznaným nákladům spojených s cestami do zahraničí v celkové výši 298.172,-Kč a v celkové výši 41.930,-Kč pak žalovaný zmínil, že:

Žalobkyní byly uhrazeny jakožto daňově uznatelné náklady na zahraniční cesty v úhrnné částce 298.172,-Kč za osobu Ing. Václava Jursíka do destinace Tahiti, za p. Jursíkovou a p. Torovskou do destinace Tunisko a za Ing. Václava Jursíka, Hanu Jursíkovou, Petru a Kamilu Torovských do destinace Fuerteventura. Tyto osoby ovšem nesplňovaly podmínky osob uvedených v ust. § 1 zákona č. 119/1992 Sb., o cestovních náhradách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovních náhradách“), neboť se nejednalo o zaměstnance v pracovním poměru, nejednalo se o členy družstva, u nichž je pracovní vztah podmínkou členství, tyto osoby nebyly činné na základě dohod o pracích mimo pracovní poměr a nejednalo se ani o fyzické osoby dle ust. § 16 zákona o cestovních náhradách. Žalobkyně sice uváděla, že účelem zahraničních cest byla výroba grafické databanky ALCEDO fotografií, které byly pořízeny cestovní kanceláří Linka Ing. Oldřicha Linky a žalobkyní ve vlastní režii, když žalobkyně provozovala činnost cestovní kanceláře spolu s cestovní kanceláří Linka, přičemž tato databanka byla prodávána jako součást služeb poskytovaných dalším provozovatelům cestovních kanceláří. Oprávněnost náhrad cestovních výdajů ve výši 298.172,-Kč však nebylo možné uznat, protože se jednalo o cizí osoby, které nesplnily podmínky dané ust. § 1 zákona o cestovních náhradách.

Vedle toho bylo zjištěno, že byly hrazeny náklady na zahraniční cesty do destinace Tenerife za osoby Hanu Jursíkovou, Kamilu Torovskou a Ivetu Šebíkovou, dále zajištění letenek do destinace New York pro Ing. Václava Jursíka a p. Torovskou a také pro 4 osoby do destinace Gran Canaria, jejichž identifikace nebyla žalobkyní provedena, v celkové výši 41.930,-Kč. Navíc bylo zjištěno, že v případě cest do Tenerife a do New Yorku se jedná o cesty uskutečněné již v roce 1997.

Závěrem žalovaný vyjádřil přesvědčení, že správní orgány obou stupňů v daňovém řízení jednaly ve smyslu ust. § 2 odst. 1 daňového řádu, důkazy náležitě hodnotily a přihlížely ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo. Žalobkyně ve výše uvedených případech neprokázala oprávněnost výdajů a jejich souvislost s uváděnými příjmy, ačkoliv k tomu byla vyzvána ve smyslu ust. § 31 odst. 9 daňového řádu, a proto tyto výdaje jí nebyly správcem daně uznány.

Při ústním jednání před soudem právní zástupce žalobkyně požadoval zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. K věci dodal, že z procesní opatrnosti vznáší ještě námitku prekluze s poukazem na nálezy Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 1611/07 a sp.zn. I. ÚS 1835/07.

Pověřená pracovnice žalovaného setrvala na svých závěrech uvedených v písemném vyjádření k žalobě a navrhla zamítnutí žaloby pro nedůvodnost.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s.ř.s.“), která vychází

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Ca 229/2005

z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu a provedeném ústním jednání dospěl soud k závěru, že na základě podané žaloby je nutné rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí správce daně zrušit pro nezákonnost z důvodu marně uplynuté prekluzivní lhůty k doměření předmětné daňové povinnosti, a to s ohledem stávající na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu.

V dané věci se soud s ohledem na uplatněné žalobní námitky tedy předně zabýval otázkou prekluze práva doměřit žalobci daňovou povinnost, když soud vyhodnotil zodpovězení této otázky v předmětném případě jako klíčové. Námitku marného uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daňové povinnosti k dani z příjmů právnických osob za rok 1998 žalobkyně uplatnila sice po uplynutí lhůty ve smyslu ust. § 71 odst. 2 věty druhá s.ř.s., ovšem Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 2. 4. 2009, č.j. 1 Afs 145/2008-135, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1851/2009 a také na www.nssoud.cz s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2009, sp.zn. I. ÚS 1169/07, judikoval, že soud má povinnost vypořádat se s otázkou daňové prekluze nejen tehdy, pokud je namítána, nýbrž i v případě, že sám dospěje k závěru, že k prekluzi práva skutečně došlo. Námitkou prekluze se tak soud mohl v předmětné věci zabývat, i když tato námitka byla zcela zjevně uplatněna po lhůtě pro podání žaloby, když tak činil z úřední povinnosti.

Problematiku prekluze v daňovém řízení upravuje ust. § 47 daňového řádu. Dle odst. 1 tohoto ustanovení platí, že nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. V odstavci 2 citovaného ustanovení je dále uvedeno, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

Při hodnocení otázky prekluze práva doměřit daň v projednávaném případě byl soud nucen, respektujíc hierarchické uspořádání obecné soustavy soudů a specifické postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům, vycházet z následující judikatury:

Předně soud vycházel z judikatury Ústavního soudu, když ten ve svém nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 1611/07, totiž oproti dosavadní konstantní judikatuře správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu nově vyložil běh lhůt podle ust. § 47 daňového řádu, a to tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná již běžet od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla, a nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Ústavní soud dospěl k závěru, že uvedené ustanovení je nutno

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Ca 229/2005

interpretovat v reflexi principu in dubio pro libertate, tzn. v případě pochybností se přiklonit k takovému výkladu normy, který nejméně zasahuje do ústavně garantovaných práv jedince. Dle Ústavního soudu lhůtu k vyměření daně nelze prodlužovat bez racionálního vysvětlení důvodů, proč nebyla věc vyřízena v základní tříleté lhůtě, přičemž účelem tříleté propadné lhůty je nastolení právní jistoty o tom, kolik má být na dani zaplaceno. Na tomto konstatování Ústavního soudu nic nemění ani skutečnost, že má jít o výklad ustálený a v tomto úzkém pojetí tedy předvídatelný. Dále Ústavní soud konstatoval, že doposud byla složitým výkladem prodlužována jasně stanovená tříletá lhůta na lhůtu čtyřletou; což vedlo k prodloužení nejistoty daňových subjektů. Tento nález Ústavního soudu byl přitom následně akceptován i v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, jak vyplývá např. z jeho rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Afs 139/2006-108, který je dostupný na www.nssoud.cz.

Soud rovněž vycházel i z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se zabývá samotným během prekluzivní lhůty. Tak např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č.j. 2 Afs 69/2004 – 52, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 634/2005 a také na www.nssoud.cz, konstatoval, že pokud správce daně zahájil před uplynutím lhůty stanovené ust. v § 47 odst. 1 daňového řádu daňovou kontrolu, běží tříletá lhůta k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení od konce roku, v němž byl daňový subjekt o jejím zahájení zpraven, když kontrola je zahájena dnem, kdy správce daně začne fakticky prověřovat daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro stanovení daně. Běh lhůty pak již nemohou ovlivnit jednotlivé dílčí úkony provedené v průběhu daňové kontroly.

Vedle toho bylo nutné brát v potaz i judikaturu Nejvyššího správního soudu, která řešila otázku, zda je nutné, aby rozhodnutí o vyměření či doměření daně nabylo ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu právní moci, či zda postačuje, aby bylo vydáno pouze nepravomocné rozhodnutí, s tím, že může nabýt právní moci později. Konkrétně se jedná o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č.j. 9 Afs 86/2007-161, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1542/2008 a také na www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že daň je nutno vyměřit či doměřit pravomocně ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu.

Shora předestřené nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dle názoru soudu přitom nutno aplikovat i na předmětný případ, bez ohledu na to, zda datum jejich vydání předcházel či nepředcházel datu vydání předmětného rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícímu dodatečnému platebnímu výměru či dokonce datu zahájení daňového řízení se žalobcem. Nutnost bezpodmínečné aplikace výše citované judikatury na projednávaný případ vyplývá především z dosud nepřekonaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, č.j. 2 Afs 66/2004-53, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1833/2009 a také na www.nssoud.cz, v němž je konstatováno, že pokud Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení, či z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č.j. 5 Afs 15/2009-122, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2229/2011 a také na www.nssoud.cz, v němž je konstatováno, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno. Nutnost bezpodmínečné aplikace výše citované judikatury v projednávaném případě také vyplývá i ze samotné rozhodovací činnosti Nejvyššího správního

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Ca 229/2005

soudu, který některé shora předestřené judikáty týkající se otázky prekluze aplikoval i na daňové případy, které se evidentně uskutečnily před datem vzniku dotyčných judikátů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č.j. 8 Afs/2007-62, který je dostupný na www.nssoud.cz). A v neposlední řadě nutnost bezpodmínečné aplikace výše citované judikatury v projednávaném případě, zejména pak nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 1611/07, vyplývá z rozhodovací činnosti Ústavního soudu (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2011, sp.zn. IV. ÚS 2656/08).

Soud již výše předeslal, že v daném případě, tj. posuzujíc daňovou povinnost žalobkyně k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období za rok 1998, shledal, že skutečně došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty k doměření dotyčné daňové povinnosti žalobkyni. Právě předestřený názor soud dovodil ze skutečnosti, že prekluzivní lhůta ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp.zn. I. ÚS 1611/07, začala běžet dnem 31. 12. 1998 a konec jejího běhu připadal na den 31. 12. 2001.

Z obsahu správního spisu, který byl předložen žalovaným, ovšem prokazatelně vyplývá, že daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období, která by obecně mohla být úkonem dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, byla u žalobkyně zahájena až dne 14. 10. 2002, což nemůže vést k jinému závěru než k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně. Jiný úkon ze strany správce daně vůči žalobkyni, o němž by se dalo uvažovat, že by byl úkonem ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, a který by byl učiněn před 31. 12. 2001, nebyl dle obsahu předloženého správního spisu uskutečněn, což ani nerozporoval sám žalovaný v průběhu soudního řízení.

Jestliže k doměření daňové povinnosti za zdaňovací období roku 1998 žalobkyni došlo vydáním výše citovaného dodatečného platebního výměru dne 21. 7. 2004, který nabyl právní moci až dne 21. 9. 2005, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, jímž jí bylo zamítnuto odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí, stalo se tak nepochybně po marném uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně a rozhodnutí žalovaného i správce daně jsou nezákonná.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto soudu nezbylo nic jiného než předmětnou žalobu vyhodnotit jako důvodnou, a tudíž napadené rozhodnutí žalovaného včetně dodatečného platebního výměru pro jejich nezákonnost podle ust. § 78 odst. 1, odst. 3 s.ř.s. zrušil. Zároveň soud v souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

Pro úplnost soud ještě poznamenává, že dalšími žalobními námitkami se již nezabýval, když jejich posouzení by nemělo jakýkoliv praktický dopad na dotyčné daňové řízení.

Výrok o náhradě nákladů řízení má oporu v ust. § 60 odst. 1 s.ř.s., když žalobkyně měla ve věci úspěch, a proto soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení ve výši 7.460,-Kč, která se skládá z částky 2.000,-Kč za zaplacený soudní poplatek; z částky 2.000,-Kč za dva úkony advokáta po 1.000,- Kč a s tím související částky 150,-Kč za dva režijní paušály po 75,-Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění do 1. 9. 2006 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. b), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d)]; z částky 2.100,- Kč za jeden úkon advokáta po 2.100,- Kč a s tím související částky 300,-Kč za jeden režijní

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Ca 229/2005

paušál po 75,-Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění po 1. 9. 2006 [účast při ústním jednání soudu - § 11 odst. 1 písm. g)] a z částky 910,-Kč představující 20% DPH z poskytnutých právních služeb vyjma zaplaceného soudního poplatku.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 18. května 2011

JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru