Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 160/2009 - 69Rozsudek KSUL ze dne 17.10.2011

Prejudikatura

1 Aps 2/2008 - 76

8 Afs 15/2007 - 75


přidejte vlastní popisek

15Ca 160/2009-69

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Petra Černého, Ph.D. v právní věci žalobce: F. R., „X“, zastoupeného JUDr. Stanislavem Lžičařem, daňovým poradcem se sídlem Holečkova 31, Praha 5, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č.p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1.10.2009, č.j.11120/09-1100-505275,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 1.10.2009, č.j.11120/09-1100-505275 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Podbořanech ze dne 16.6.2008, č.j. 14631/08/202970/6536 se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 18 723,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se včas podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 1.10.2009, č.j.11120/09-1100-505275, kterým byl změněn dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Podbořanech ze dne 16.6.2008, č.j. 14631/08/202970/6536, na daň z příjmů fyzických osob za rok 1999 tak, že výše dodatečně stanoveného základu daně se mění z částky 177 667,59 Kč na 0,- Kč, výše vyměřené daně se mění z částky 23 440,- Kč na částku 0,- Kč a výše vyměřené daňové ztráty se mění z částky -266 536,- Kč na částku -148 954,- Kč.

Pokračování
2
15Ca 160/2009

Žalobce v podané žalobě namítá, že výše daňové povinnosti resp. výše ztráty byla napadeným rozhodnutím stanovena až po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně. Žalobce je ve shodě s žalovaným, že prolongovaná lhůta k vyměření či doměření daně měla původně končit dnem 26.4.2009. Nesouhlasí však s názorem žalovaného, že v důsledku konání ústního jednání dne 13.3.2008 došlo k novému obnovení běhu prekluzivní lhůty. Žalobce se domnívá, že úkony směřující k odstranění vad předcházejícího řízení, a to bez ohledu na charakter a povahu jednotlivých úkonů správce daně či odvolacího orgánu, nemá a nemůže mít vliv na běh lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Žalobce trvá na tom, že orgány mají k dispozici pouze tu lhůtu, která zbývala do původně počítané lhůty, než její běh zastavila podaná žaloba v rámci správního soudnictví. Uvedený názor žalobce opírá o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28.8.2008, č.j. 5 Afs 7/2008-76. Zdůraznil rovněž, že dokončení původního řízení musí být v původní prekluzivní lhůtě pravomocné, tedy včetně případného vydání a doručení rozhodnutí o podaném opravném prostředku.

Dále namítá, že v řízení před správními orgány nebyl respektován právní názor soudu obsažený ve zrušujícím rozsudku v dané věci. Dle žalobce byl v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem i v rozsudku Nejvyššího správního soudu v dané věci konstatován názor, že v daném případě byl přechod na náhradní stanovení dle pomůcek důvodný. Soudy tedy dle žalobce nepřiznaly důvodnost jeho námitkám, že neexistovaly zákonné podmínky pro stanovení daňové povinnosti dle pomůcek. Žalobce zastává názor, že ve zrušujícím rozsudku bylo pouze dovozeno, že pomůcky použité správními orgány nebyly dostatečně spolehlivé. Přesto správce daně již při jednání dne 13.3.2008 konstatoval, že daň v dané věci bude stanovena dokazováním.

Dále žalobce namítá nesprávný postup správce daně, když při jednání dne 10.4.2008 z vlastního rozhodnutí jednání přerušil s konstatováním, že sám určí, resp. rozhodne, kdy bude toto jednání pokračovat. Žalobce s odkazem na obsah správního spisu konstatuje, že v přerušeném jednání se již nepokračovalo a namísto toho správce daně vydal meritorní rozhodnutí.

Žalobce rovněž uvádí, že po obdržení meritorního rozhodnutí správce daně, reagoval na vzniklou situaci podáním stížnosti postupem dle § 175 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“). Správce daně tuto stížnost vyhodnotil jako odvolání. V této skutečnosti žalobce spatřuje závažné pochybení na straně správce daně, neboť tímto krokem správce daně vybočil zcela z mezí zákona a postupoval způsobem, který zákon nezná a ani nepředpokládá. Vzhledem k tomu byl dle žalobce i celý postup ze strany žalovaného v rámci „odvolacího řízení“ zcela mimo jakýkoliv právní rámec.

Rovněž namítá, že v rámci odvolacího řízení proti platebnímu výměru vydanému správcem daně dne 16.6.2008 bylo žalobci ze strany správních orgánů tvrzeno, že probíhá vyměřovací řízení. Rovněž namítá, že s ním nebyly řádně projednány závěry správce daně před vydáním meritorního rozhodnutí ve věci a došlo tím k porušení jeho práva ve smyslu § 16 odst. 8 daňového řádu. Žalobce se totiž jednání nařízeného správcem daně na den 27.7.2009 nemohl zúčastnit v důsledku kolize s již dříve nařízeným jednáním u jiného správce daně. Žalobce se omluvil a navrhl nový termín jednání. Správce daně namísto nařízení nového ústního jednání vydal dne 4.8.2009 písemnost, kterou celou věc bez projednání ukončil. Z jednání jak probíhalo se správcem daně, a to ve dnech 10.2.2009, 8.4.2009 a stejně tak ze závěrů správce daně jak plynou z písemnosti ze dne 4.8.2009, zaslané bez projednání, dovozuje žalobce zcela nesrozumitelný a nepřezkoumatelný postup, který je ve svém důsledku snahou správce daně obhájit dodatečné vyměření daně poté, kdy mu byly

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 160/2009

žalovaným vytknuty podstatné a zásadní vady v řízení před orgánem prvního stupně. Žalobce uvádí, že v celém řízení bylo postupováno tak, že k základu daně byly přičítány nebo odečítány nějaké položky, aniž by bylo zřejmé, o které konkrétní důkazní prostředky jsou takové položky opřeny. Po celou dobu řízení nebylo rovněž vymezeno, o jaké řízení se vlastně jedná a pokud správce daně konstatoval, že se jedná o řízení vyměřovací, konstatoval tak v době, kdy již prokazatelně bylo takové řízení ukončeno meritorním rozhodnutím, o kterém bylo vedeno odvolací řízení.

Dále žalobce namítá, že žalovaný se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s odvolací námitkou žalobce, že v protokolu ze dne 10.2.2008 jsou výpočty marže nepřezkoumatelné, účelové a jsou sestaveny takovým způsobem, který vylučuje jakoukoliv racionální kontrolu. Na straně 4. tohoto protokolu vyjde výsledek marže 21,85%, což je přesně stejně jako vyšlo ze zcela jiného výpočtu na str. 6 předkládací zprávy k roku 1999 ze dne 10.9.2008. Správní úvaha ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu se zde nahrazuje matematickými výpočty procent, které vychází stejně bez ohledu na to, co se přepočítává. Navíc se dle žalobce výpočet měnil tak, že změny při následných jednáních není možné ani postihnout ani řádně odůvodnit. I poslední zpracované listiny správce daně ze dne 8.4.2009 a ze dne 4.8.2009 se vrací k výpočtům za měsíc prosinec daného ročního období, což byl mimo jiné jeden z důvodů, proč bylo v rámci soudního přezkumu předchozí rozhodnutí žalovaného zrušeno.

Žalobce dále namítá, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkou, že žalovaný odmítl závěry správce daně obsažené v předkládací zprávě správce daně a odmítl i jeho návrh ve smyslu § 49 odst. 5 daňového řádu. Žalobce je přesvědčen, že za takové situace nemůže odvolací orgán vydat meritorní rozhodnutí, které by potvrdilo správnost závěrů a zákonnost postupu správce daně v prvním stupni. Dle žalobce je rovněž otázkou, zda při absenci právně relevantní předkládací zprávy je vůbec možné vést odvolací řízení.

Dále namítá, že se v napadeném rozhodnutí žalovaný nevypořádal s námitkou, že z obsahu spisového materiálu lze dle žalobce dovodit závěr správce daně, podle kterého se zvyšuje základ daně v jednotlivých letech o nepřiznané příjmy. Správce daně tedy tvrdí, že žalobce prodal nakoupené zboží a tržbu z prodeje nezahrnul do zdanitelných příjmů. Toto své tvrzení žalovaný opírá o třístránkový soupis čísel, aniž by bylo zřejmé, z jakých konkrétních dokladů správce daně čísla čerpal. Žalobce trval na tom, aby odvolací orgán ve smyslu důkazní povinnosti dle § 31 odst. 8 daňového řádu v rozhodnutí o podaném odvolání přezkoumatelným způsobem konkrétně přednesl odkaz na důkazy, které prokazují tvrzené zatajení tržeb. Žalobce trvá na tom, že takový důkaz není ve spisu nikde obsažen a nebyl ani označen a konkretizován. Za dostačující nelze dle žalobce považovat to, že poslední dvě listiny správce daně změnily způsob výpočtu a vrátily se k poslednímu měsíci daného ročního období s tvrzením, podle kterého v tržbách chybí minimálně vypočtená částka.

Rovněž namítá, že podstatnou vadou stávajícího spisového materiálu je to, že nikde není zřejmé, které z předložených důkazních prostředků se skutečně staly důkazem. Vymezení důkazního rámce dle žalobce zcela chybí. Přitom ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu provedené důkazní řízení osvědčí, co se stalo důkazem. Pouze důkazy pak ve smyslu § 2 odst. 3 daňového řádu lze podřídit zákonem předpokládané správní úvaze. Žalobce namítá, že z žádné listiny nebo dokladu, včetně napadeného rozhodnutí, nelze zjistit, které důkazní prostředky byly osvědčeny jako důkaz. Stejně tak není dle žalobce zřejmá, přezkoumatelná a ucelená správní úvaha, na základě které došlo k meritornímu rozhodnutí ve věci.

Další námitkou je skutečnost, že žalovaný odmítl jako důkaz existující a do spisu založený znalecký posudek, a to s odůvodněním, že znalecký posudek sám o sobě nemůže sloužit jako důkaz, který by vedl ke změně v názorech žalovaného. Ovšem striktní odmítnutí

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 160/2009

tohoto důkazního prostředku považuje žalobce v daném případě za zcela nepřípustné a účelové. Zdůrazňuje, že zákonnost pořízení tohoto důkazního prostředku nebyla nikdy rozporována. Znalci v daném posudku konstatovali stav, kdy jednak je účetnictví žalobce vedeno až na některé nedostatky poměrně přehledným a průkazným způsobem. Žalobce trvá na tom, že v případě stanovené daně dokazováním bylo povinností správních orgánů vypořádat se s předmětným znaleckým posudkem jako s důkazním prostředkem. Nezdůvodněným odmítnutím tohoto důkazního prostředku dle žalobce žalovaný vybočil z jeho povinnosti stanovené v ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu, podle které je povinen vyrovnat se se vším, co mu bylo v době rozhodování o podaném opravném prostředku známo. Poslední námitkou žalobce je námitka, že se žalovaný v napadeném rozhodnutí nevypořádal s námitkou, že nebyly žalobci sděleny důvody při zahájení daňové kontroly a v důsledku toho nedošlo zahájením daňové kontroly k zahájení běhu nové tříleté prekluzivní lhůty a v důsledku toho došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Žalovaný trvá na tom, že v napadeném rozhodnutí se vypořádal se všemi relevantními odvolacími námitkami. K námitce, že správcem daně a žalovaným byla stížnost podaná podle § 175 správního řádu posouzena jako odvolání žalovaného, uvádí, že odmítá tvrzení žalobce, že takový postup je účelový, úskočný a nesmyslný. Žalovaný trvá na tom, že uvedené podání bylo posouzeno v souladu se zákonem (s odkazem na § 37 odst. 1 správního řádu) a při posouzení žalobcova podání bylo toto posouzeno s ohledem na řízení, v jehož souvislosti bylo podáno i v celkových souvislostech, dle jeho obsahu tak, jak byl žalobce o tomto posouzení podání i vyrozuměn. Tento postup v žádném případě nevedl ke zkrácení jakýchkoliv práv žalobce.

Dále k námitce, že žalobce listinou ze dne 19.12.2008, č.j. 14980/08-1100-505275, odmítl obsah předkládacích zpráv a návrh prvoinstančního správce daně na zamítnutí odvolání, uvádí, že k vydání shora uvedené listiny přistoupil z důvodu doplnění odvolacího řízení. Z jejího obsahu vyplývá, že žalovaný uložil správci daně odstranit vady ve vyměřovacím řízení, jelikož za stávajícího stavu nebylo možné vyhovět návrhu správce daně. Toto oprávnění žalovaného jako odvolacího orgánu je zcela v souladu s ustanovením § 50 odst. 3 daňového řádu. Obsahem listiny není žádná skutečnost, ze které by bylo možné dovozovat odmítnutí samotného obsahu předkládacích zpráv, jak tvrdí žalobce. Po doplnění řízení, byť opakovaném, bylo možno v odvolacím řízení pokračovat a následně vydat rozhodnutí.

K námitce, v níž dovozoval žalobce nutnost uvedení důvodů při zahájení daňové kontroly, žalovaný uvádí, že tato námitka nebyla součástí odvolacích námitek. Argumentuje dále, že nález ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 1835/07 nebyl publikován jako nález, který má mít všeobecný význam ve Sbírce zákonů. Domnívá se, že v případě posuzovaném Ústavním soudem se jednalo o natolik specifický případ, že závěry uvedeného nálezu nelze obecně aplikovat na daný případ. Žalovaný má za prokázané, že daňová kontrola byla zahájena, probíhala a byla ukončena zcela v souladu s ustanovením § 16 daňového řádu v návaznosti na základní zásady daňového řízení a zcela v souladu s konzistentní judikaturou správních soudů i rozhodovací činností Ústavního soudu v dřívějších řízeních. Trvá na tom, že daňová kontrola v předmětném případě byla zahájena jako úkon ústavně konformní, správný, určitý

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 160/2009

a srozumitelný a jako takový založil nový běh prekluzivní lhůty ve smyslu § 47 daňového řádu.

Žalovaný tedy trvá na tom, že vzhledem k obsahu spisového materiálu soustředěného v řízení o předmětné daňové povinnosti žalobce i řízení o odvolání proti rozhodnutí správce daně, nedošlo k vydání napadeného rozhodnutí v rozporu se zákonem. Naproti tomu se domnívá, že žalobce v této věci neunesl důkazní břemeno. Žalovaný se domnívá, že žalobní námitky vznesené žalobcem nemají oporu v zákoně ani ve zjištěném a dokumentovaném skutkovém stavu.

Na vyjádření žalovaného reagoval žalobce replikou, ve které uvedl, že podstatné pro posouzení dané věci se jeví rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24.11.2009, č.j. 1 Aps 2/2008-76, kde se rozšířený senát zabýval otázkou dalšího postupu správních orgánů v případě, že soud ve věcech daňového řízení zrušil rozhodnutí odvolacího orgánu současně s rozhodnutím správce daně. V uvedeném rozhodnutí rozšířeného senátu je uvedeno, že pokud byl zrušen rozsudkem soudu zrušen jak dodatečný platební výměr tak i rozhodnutí žalovaného, nemůže již správce daně v daňovém řízení pokračovat. Dále je v tomto rozhodnutí uvedeno, že zrušil-li soud dodatečný platební výměr, nemůže být vydán znovu a nepřichází v úvahu ani pokračování daňového řízení. Takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu pro odpadnutí důvodu řízení.

Žalobce dovozuje, že situace v daném řízení je obdobná, jako situace v řízení, o kterém rozhodoval rozšířený senát, neboť rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7.11.2007, č.j. 15 Ca 175/2007-178 bylo zrušeno jak rozhodnutí odvolacího orgánu tak i dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Podbořanech.

Žalobce dále poznamenal, že s ohledem na datum vydání rozhodnutí rozšířeného senátu uvádí odkaz na toto rozhodnutí až ve své replice, neboť v době zpracování žaloby byla předmětná právní otázka ve smyslu předchozí judikatury Nejvyššího správního soudu sporná.

Při jednání soudu konaném dne 5.10.2011 zástupce žalobce přednesl žalobu shodně jako v jejím písemném vyhotovení a replice. K věci dále uvedl, že s ohledem na současný stav judikatury výslovně bere námitku zpět ohledně prekluze z důvodu nesdělení důvodů zahájení daňové kontroly u žalobce. Dále dodal, že celé daňové řízení je zatíženo prekluzí. Navíc v daném případě došlo k opětovnému rozhodování finančních orgánů obou stupňů poté, co jejich původní rozhodnutí byla soudním rozhodnutím zrušena, z čehož dovozuje nezákonnost napadeného rozhodnutí a rozhodnutí správce daně. Dále zdůraznil, že v nově vedeném daňovém řízení žalobci nikdo nebyl schopen sdělit, o jaké řízení se vůbec jedná. Navíc správce daně, oproti svému původnímu rozhodnutí a soudním rozhodnutím, namísto stanovení daně podle pomůcek přikročil ke stanovení daně na základě dokazování, popřípadě kombinací obou metod. Tento svůj názor zástupce žalobce opírá o stávající judikaturu Nejvyššího správního soudu, včetně jeho rozšířeného senátu.

Pověřená pracovnice žalovaného při tomtéž jednání soudu odkázala v plném rozsahu na písemné vyjádření k podané žalobě. Následně požádala o odročení jednání za účelem důkladného seznámení se s obsahem repliky žalobce.

Při následném jednání soudu dne 17.10.2011 zástupce žalobce zdůraznil, že v jeho replice nebyly obsaženy nové žalobní námitky uplatněné po lhůtě pro podání žaloby. Má za to, že již samotná žaloba obsahovala tvrzení o tom, že postup ze strany správce daně i

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 160/2009

žalovaného je nezákonný, když to výslovně bylo namítáno na straně 6 dotyčné žaloby. Dále uvedl, že pro postup správce daně neexistovala žádná zákonná opora, přičemž poukaz na nově vydanou judikaturu Nejvyššího správního soudu potvrzuje jeho žalobní tvrzení o nezákonnosti postupu správce daně.

Pověřená pracovnice žalovaného při tomto následném jednání soudu uvedla, že trvá na tom, že žalobce nepřípustně rozšiřuje žalobní body. Dodala, že ze strany správce daně a potažmo i žalovaného bylo toliko postupováno ve smyslu zrušujícího rozsudku zdejšího soudu sp. zn. 15 Ca 175/2007. Vedle toho vyjádřila názor, že závěry rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Aps 1/2008 nelze na daný případ aplikovat, neboť je dán odlišný skutkový stav.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobkyně je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Z obsahu správního spisu vyplývá, že rozhodnutí správce daně a odvolacího orgánu ve věci vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1999 již bylo předmětem přezkumu v rámci správního soudnictví. Žalobce svojí žalobou napadal rozhodnutí žalovaného ze dne 27.5.2004, č.j. 17245/110/2003, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Podbořanech ze dne 28.3.2003, č.j. 9072/03/202970 č. 1030000053, č.j. 9074/03/202970 č. 1030000054 a č.j. 9075/03/202970 č. 1030000055, kterými mu byly dodatečně doměřeny daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 1999, 2000 a 2001 ve výších 138 924,- Kč, 86 252,- Kč a 194 740,- Kč. Krajský soud v Ústí nad Labem svým rozsudkem ze dne 29.8.2005, č.j. 15 Ca 163/2004-36 tuto žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasnou kasační stížnost. Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24.8.2007, č.j. 8 Afs 8/2006-157 rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.8.2005, č.j. 15 Ca 163/2004-36, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že dle jeho názoru zákonné podmínky pro přechod na vyměření daní podle pomůcek v daných případech byly splněny, ovšem samotné pomůcky použité správními orgány nesplňovaly podmínku dostatečné spolehlivosti. Následně tedy Krajský soud v Ústí nad Labem vázán dle § 110 odst. 3 s.ř.s. právním názorem Nejvyššího správního soudu rozsudkem ze dne 7.11.2007, č.j. 15 Ca 175/2007-178 rozhodnutí odvolacího orgánu zrušil. Zcela souladu s tehdejší rozhodovací praxí správních soudů i Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15.3.2006, č.j. 15 Ca 147/2005-29 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6.3.2007, č.j. 2 Afs 148/2006-54 nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2.5.2007, č.j. 15 Ca 233/2005-35 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12.9.2007, č.j. 1 Afs 48/2007-63) současně s rozhodnutím odvolacího orgánu přitom zrušil i dodatečné

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Ca 160/2009

platební výměry Finančního úřadu v Podbořanech na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roků 1999, 2000 a 2001.

S ohledem na vývoj judikatury prezentované zejména rozhodnutími rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14.4.2009, č.j. 8 Afs 15/2007-75, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1865/2009, a ze dne 24.11.2009, č.j. 1 Aps 2/2008-76, publikovaném ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 1997/2010, se soud musel primárně zabývat otázkou, zda správce daně a následně žalovaný vůbec mohli pokračovat v daňovém řízení, když předchozím rozhodnutím soudu byly současně s odvolacím rozhodnutím zrušeny i dodatečné platební výměry.

V rozhodnutí ze dne 14.4.2009, č.j. 8 Afs 15/2007-75, se rozšířený senát zabýval srovnáním principů odvolacího řízení podle správního řádu a daňového řádu. V tomto rozhodnutí rozšířený senát ve vztahu k úpravě odvolacího řízení v daňovém řízení konstatoval, že:

Rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání proti platebnímu výměru daňové řízení končí. Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu správce daně prvního stupně v řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo, musí být odstraněny v rámci odvolacího řízení. Je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru správce daně prvního stupně pokračoval v daňovém řízení a o dani znovu rozhodl.

Vady odvoláním napadeného rozhodnutí či postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, odstraní správce daně prvního stupně autoremedurou (§ 49 odst. 1 daňového řádu) nebo odvolací orgán postupem podle § 50 odst. 3 daňového řádu. Postup podle § 50 odst. 3 daňového řádu se uplatní jak v řízení o odvolání proti dani stanovené dokazováním (§ 50 odst. 6 daňového řádu), tak v řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu). V odvolacím řízení je přípustná i změna způsobu stanovení daně.

V řízení o odvolání proti dani stanovené podle pomůcek (§ 50 odst. 5 daňového řádu) může odvolací orgán také vrátit věc správci daně prvního stupně k rozhodnutí podle § 49 odst. 1 daňového řádu. Podmínky pro takový postup jsou dány i tehdy, je-li na místě změna způsobu stanovení daně.

Vydá-li správce daně po zrušení platebního výměru v odvolacím řízení znovu platební výměr, jedná se o rozhodnutí nezákonné. Nezákonnost tohoto rozhodnutí musí být v řízení před soudem namítána.

Ve svém rozhodnutí ze dne 24.11.2009, č.j. 1 Aps 2/2008-76, pak rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dále konstatoval, že z výše uvedených závěrů vyplývá, že „prvostupňový orgán v daňovém řízení nemůže po zrušení svého rozhodnutí (platebního výměru) v řízení pokračovat a vydat rozhodnutí nové. Nemůže-li tak učinit po zrušení rozhodnutí odvolacím orgánem, nemůže tak učinit ani po zrušení platebního výměru soudem. … Zrušil-li soud dodatečný platební výměr, nemůže být vydán znovu a nepřichází v úvahu ani pokračování daňového řízení.“ K možnosti následného postupu daňového orgánu po zrušení platebního výměru soudem v citovaném rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že „takové řízení může být pouze zastaveno, a to podle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu pro odpadnutí řízení. Nemožnost vydání nového dodatečného platebního výměru brání pokračování v řízení, což je třeba podřadit tomuto ustanovení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Ca 160/2009

S ohledem na výše uvedené se soud zabýval otázkou, zda v případě pokračování v daňovém řízení i po zrušení platebního výměru soudem se v případě vydání nového platebního výměru jedná o rozhodnutí nicotné či pouze o rozhodnutí nezákonné. Charakterem nového rozhodnutí vydaného po zrušení prvního rozhodnutí v odvolacím řízení se zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve výše citovaném rozhodnutí ze dne 14.4.2009, č.j. 8 Afs 15/2007-75. Ohledně charakteru nového rozhodnutí dospěl rozšířený senát k závěru, že „daňový řád nezná možnost zrušení rozhodnutí a vrácení věci prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení, správce daně prvního stupně nemůže „pokračovat“ v daňovém řízení a vydat další platební výměr. Pokud tak učiní a platební výměr znovu vydá, pak ovšem ve srovnání s obecným chápáním nicotnosti nelze dojít k závěru, že tento platební výměr naplňuje znaky, které z něho činí nicotný akt. Je vydán orgánem, který je orgánem veřejné moci nadaným pravomocí vydávat platební výměry, a pokud netrpí jinou zjevnou těžkou vadou, vyvolá právní následky. Vylučuje-li zákon opětovné vydání platebního výměru správcem daně, pak se jedná o rozhodnutí nezákonné. Nezákonnost aktu musí být před soudem namítána.“ Dle názoru soudu je tento závěr ohledně charakteru nového rozhodnutí aplikovat i na případ, kdy původní platební výměr byl zrušen rozhodnutím soudu. I v takovém případě tedy musí být nezákonnost následně vydaných rozhodnutí žalobcem namítána v rámci žalobních bodů.

Soud se zabýval rovněž otázkou, zda je možné výše uvedená rozhodnutí rozšířeného senátu aplikovat na případy, ve kterých přezkoumávaná rozhodnutí byla správními orgány vydána před rozhodnutími rozšířeného senátu. V tomto směru soud dospěl k závěru, že shora předestřené závěry rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu je dle názoru soudu nutno aplikovat i na předmětný případ, bez ohledu na to, zda datum vydání těchto usnesení předcházel či nepředcházel datu vydání předmětného rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícímu dodatečnému platebnímu výměru. Nutnost bezpodmínečné aplikace výše citované judikatury na projednávaný případ totiž vyplývá i ze samotné rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, který právní závěry obsažené v jeho rozhodnutích či v nálezech Ústavního soudu aplikoval i na daňové případy (třebaže v jiných daňových otázkách), které se evidentně uskutečnily před datem vzniku dotyčných judikátů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 8 Afs/2007-62, který je dostupný na www.nssoud.cz).

S ohledem na výše uvedenou judikaturu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu se soud zabýval otázkou, zda byla žalobcem v daném konkrétním případě namítána v rámci podané žaloby nezákonnost napadeného rozhodnutí a platebního výměru v důsledku nemožnosti pokračování v řízení po zrušení platebních výměrů.

Je nutno jednoznačně konstatovat, že zcela konkrétně a výslovně tato námitka v podané žalobě formulována nebyla. Ovšem svojí žalobou žalobce v obecné rovině napadal nesprávný postup daňových orgánů po rozhodnutí soudu o zrušení odvolacího rozhodnutí a původních platebních výměrů. V průběhu správního řízení žalobce zpochybňoval zákonnost postupu daňových orgánů s tím, že uváděl, že není zřejmé, v jaké fázi se v jeho případě nalézá daňové řízení. V samotné žalobě pak poukazoval na skutečnost, že po celou dobu řízení nebylo vymezeno, o jaké řízení se vlastně jedná a k tvrzení správce daně, že se jedná o vyměřovací řízení, poukazoval na to, že v dané době již bylo vyměřovací řízení ukončeno meritorním rozhodnutím, o kterém se vedlo řízení odvolací. Dle názoru soudu tedy vyjádřením obsaženým v předložené replice žalobce v daném případě nedošlo ke vznesení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Ca 160/2009

nových námitek, ale pouze k upřesnění a konkretizaci námitky již ve své podstatě uplatněné v rámci včas podané žaloby.

Z výše uvedeného soud dospěl k závěru, že v obecné rovině v žalobcových žalobních námitkách je obsažena i námitka vztahující se k posouzení zákonnosti postupu daňových orgánů po zrušení původních platebních výměrů soudem a je proto nutné výše uvedené závěry rozšířeného senátu aplikovat na daný konkrétní případ.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl soud k závěru, že přestože, jak výše uvedl, zcela v souladu s tehdejší rozhodovací praxí zdejší soud zrušil v řízení vedeném pod spisovou značkou 15 Ca 175/2007 jak rozhodnutí odvolacího orgánu tak i původní platební výměry a vrátil řízení žalovanému k dalšímu řízení, bylo nutno ve světle výše uvedených závěrů rozšířeného senátu konstatovat, že v důsledku zrušení původních platebních výměrů soudem v rámci soudního přezkumu, bylo další řízení daňových orgánů směřující k vydání nových platebních výměrů a jejich následnému přezkumu v odvolacím řízení vedeno v rozporu se zákonem. V důsledku toho jsou pak následně vydaný nový platební výměr i napadené rozhodnutí rozhodnutími nezákonnými. V mezidobí mezi vydáním rozhodnutí soudu ve věci vyřizované pod spisovou značkou 15 Ca 175/2007 a okamžikem současného rozhodování ve věci sice nedošlo k žádné změně rozhodných právních ustanovení týkajících se řízení před daňovými orgány, ovšem došlo ke sjednocení výkladu stávající právní úpravy prostřednictvím rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, jehož závěry je nutno aplikovat i na tento daný případ.

S přihlédnutím ke všem výše uvedeným skutečnostem dospěl soud k závěru, že napadené rozhodnutí i platební výměr Finančního úřadu v Podbořanech jsou nezákonná rozhodnutí, neboť k jejich vydání již vůbec nemělo dojít a daňové řízení mělo být zastaveno postupem dle § 27 odst. 1 písm. g) daňového řádu pro odpadnutí řízení.

Námitkou žalobce, ve které namítal marné uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně v důsledku nesdělení důvodů zahájení daňové kontroly u žalobce, se soud nezabýval, neboť zástupce žalobce tuto námitku při jednání soudu výslovně vzal zpět.

S ohledem na výše uvedené závěry pak soud již neshledal účelným ani zabývat se dalšími námitkami žalobce včetně námitek uplynutí prekluzivní doby k doměření či vyměření daně či námitek nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jak bylo konstatováno, tyto námitky se vztahují k rozhodnutí (popřípadě rozhodnutím), která v souladu s platnými právními předpisy vůbec neměla být vydána.

S ohledem na výše uvedené soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Současně zrušil i platební výměr Finančního úřadu v Podbořanech ze dne 16.6.2008, č.j. 14631/08/202970/6536, na daň z příjmů fyzických osob za rok 1999, neboť k výše zmíněné nezákonnosti došlo již ve stádiu řízení v prvním stupni (§ 78 odst. 1 věty první a § 78 odst. 3 a 4 s.ř.s.). V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v právním zástupcem žalobce požadované celkové výši 18 723,- Kč, která se skládá z částky 2 000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Ca 160/2009

14 352,- Kč za pět úkonů právní služby poskytnuté daňovým poradcem JUDr. Stanislavem Lžičařem v řízení před krajským soudem (za převzetí věci, podání žaloby, podání repliky a účast na jednání soudu dne 5.10.2011 a 17.10.2011, dle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb) včetně částky za s tím souvisejících pět režijních paušálů, z částky 1 651,- Kč odpovídající cestovním náhradám za dvě cesty k jednáním soudu z místa trvalého bydliště zástupce žalobce a zpět, z částky 720,- Kč odpovídající náhradě za promeškaný čas. V uvedených částkách kromě náhrady za zaplacený soudní poplatek je již zahrnuto i DPH.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 17. října 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru