Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 104/2008 - 50Rozsudek KSUL ze dne 16.12.2008

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 11/2009 (zrušeno a vráceno)

přidejte vlastní popisek

15 Ca 104/2008 - 50

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Markéty Lehké, Ph.D., v právní věci žalobce: Martina Součka, bytem v Novosedlicích, ul. Polní č.p. 411, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. Dlouhá č.p. 42, proti žalovaným: ad 1) Finan čnímu úřadu v Teplicích, ul. Dlouhá č.p. 42, Teplice, ad 2) Finančnímu ř e d i t e l s t v í v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ad 1) ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, a proti rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476,

takto:

I. Žaloba proti platebnímu rozkazu Finančního úřadu v Teplicích ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, se odmítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství ze dne 28. 3. 2003, č.j. 3282/08-1500-506476, se zamítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě ve znění jejího doplnění ze dne 4. 6. 2008 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 10. 2007, č.j. 152449/07/210960/6530, kterým mu byla zamítnuta jeho žádost ze dne 15. 8. 2007 o vrácení částky 23.100,-Kč neoprávněně započtené na neexistující dluh včetně zákonných úroků od 1. 4. 1998 do dne vrácení a také o vyřazení z evidence daňového nedoplatku ve výši 594.004,-Kč. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil i platební výměr Finančního úřadu v Teplicích ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, dále, aby soud předmětné žalobě přiznal odkladný účinek a aby soud uložil žalované straně povinnost uhradit mu náhradu nákladů řízení.

V obsáhlé žalobě ve znění jejího doplnění ze dne 4. 6. 2008 uvedl, že dne 23. 7. 1993 uzavřel kupní smlouvu jakožto prodávající s kupujícím Josefem Kelichem s tím, že třicetidenní lhůta k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí v souvislosti s touto transakcí mu uplynula dne 5. 1. 1994. Proto tříletá prekluzivní lhůta k vyměření daně ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“), by bez dalšího končila dne 31. 12. 1997. V této lhůtě ovšem správce daně učinil dne 11. 7. 1996 výzvu k podání daňového přiznání, takže běh tříleté prekluzivní lhůty se dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu obnovil. Poté správce daně dne 18. 6. 1997 vydal platební výměr, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, na daň z převodu nemovitostí ve výši 389.716,-Kč, který byl posléze i potvrzen rozhodnutím žalovaného ad 2) ze dne 30. 1. 1998. Následně však žalovaný ad 2) rozhodnutím ze dne 4. 2. 1998 nařídil přezkum platebního výměru, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, jehož výsledkem bylo nakonec rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998, kterým byla upravena částka 389.716,-Kč uvedená v citovaném platebním výměru ze dne 18. 6. 1997 na částku 594.004,-Kč. Protože žalobce s tímto postupem nesouhlasil, domáhal se nápravy nejprve neúspěšně u žalovaného ad 2), neboť ten svým rozhodnutím ze dne 7. 3. 2001, č.j. 9087/140/98/5479, žalobcovo odvolání zamítl, a posléze úspěšně u soudu správní žalobou. Na základě této žaloby totiž Krajský soud v Ústí nad Labem vydal dne 28. 11. 2001 pod č.j. 16Ca 123/2001 – 20 rozsudek, jímž bylo zrušeno jak druhoinstanční rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 7. 3. 2001, tak i prvoinstanční rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998 a věc byla vrácena žalovanému ad 2) k dalšímu řízení. Protože v rámci dosud běžící tříleté prekluzivní lhůty učinil v roce 1998 žalovaný ad 2) i správce daně úkony ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu (dne 4. 2. 1998 nařízení přezkumu platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 a dne 9. 4. 1998 vydání rozhodnutí o přezkoumání, jímž byl změněn tento platební výměr), počala běžet nová prekluzivní lhůta, která měla končit dnem 31. 12. 2001. Vůči žalobci však po doručení rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 7. 3. 2001, k čemuž došlo dne 9. 3. 2001 správce daně ani žalovaný ad 2) neučinil žádný úkon směřující k vyměření daně, takže tříletá prekluzivní lhůta dle žalobce maximálně marně uplynula dnem 31. 12. 2004. Vedle toho je žalobce přesvědčeniotom,žev předmětné věci uplynula rovněž i desetiletá prekluzivní lhůta zakotvená v ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť dle něj počala běžet dne 31. 12. 1994 a skončila dne 31. 12. 2004. S ohledem na právě uvedené pak žalobce namítl, že správce daně nemá vůči žalobci pohledávku (pokud vůbec existovala) z titulu daně z převodu nemovitostí ze smlouvy ze dne 23. 7. 1993, neboť ta zanikla prekluzí, k níž musí správce daně přihlédnout z úřední povinnosti.

Dále žalobce uvedl, že v evidenci správce daně je vedena vůči daňovému subjektu pohledávka ve výši 570.854,-Kč, jelikož na tuto pohledávku byl započten přeplatek na dani z příjmů fyzických osob vykázaný k 31. 3. 1998. Rozhodnutí ze dne 9. 4. 1998, kterým správce daně změnil platební výměr ze dne 18. 6. 1997 na daň z převodu nemovitostí na částku 594.004,-Kč, však bylo zrušeno výše zmíněným rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, a protože následně nedošlo k novému vyměření předmětné daně, tak správci daně chybí titul, na základě kterého by mohl oprávněně evidovat pohledávku vůči žalobci. Tento titul mu chyběl i dne 12. 1. 1999, kdy rozhodnutím, které však nebylo nikdy doručeno zástupci žalobce, převedl žalobcův přeplatek na nedoplatek. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen o tom, že správce daně mu má bezodkladně vrátit částku ve výši 23.100,-Kč započtenou na neexistující dluh včetně zákonných úroků od 1. 4. 1998 do dne vrácení a současně by měl i vyřadit z evidence pohledávku vedenou za daňovým subjektem ve výši 594.004,-Kč. Vedle toho žalobce zmínil, že správcem daně evidovaný nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ve výši 570.854,-Kč navíc podlehl promlčení s poukazem na ust. § 70 daňového řádu, neboť dotyčný nedoplatek by měl mít splatnost dne 31. 7. 1997, a proto šestiletá promlčecí lhůta by měla uplynout dne 31. 12. 2003, resp. 31. 12. 2004.

3 pokračování

sp.zn. 15 Ca 104/2008

Závěrem žalobce podotkl, že správce daně nemá titul, na základě kterého by mohl evidovat jeho nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, i z toho důvodu, že platební výměr ze dne 18. 6. 1997 již neexistuje pro jeho nařízený přezkum ve smyslu ust. § 55b daňového řádu. Rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 4. 2. 1998, kterým bylo nařízeno přezkoumání platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 bylo totiž odůvodněno tím, že se tento výměr zakládá na podstatných vadách řízení, přičemž výsledkem přezkumné činnosti bylo rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998 ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím žalovaného ad 2) ze dne 7. 3. 2001, kterými byl změněn dotyčný platební výměr a které byly následně zrušeny shora citovaným rozsudkem zedn e 28. 11. 2001. Žalobce kategoricky odmítl názor žalovaného ad 2), že platební výměr ze dne 18. 6. 1997 stále existuje a že je právě tím titulem, na základě kterého je daňová pohledávka žalobce evidována. Nesouhlasí totiž s tím, že zrušením rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998 ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím žalovaného ad 2) ze dne 7. 3. 2001 rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 se platební výměr ze dne 18. 6. 1997 obnovil, protože k jeho změně nedošlo, neboť tento názor nemá oporu v daňovém řádu.

V souvislosti s rozhodnutím ze dne 12. 1. 1999, kterým bylo rozhodnuto o převedení žalobcova přeplatku ve výši 23.100,-Kč na jeho údajný nedoplatek a které nebylo nikdy doručeno zástupci žalobce, ještě zmínil, že pokud žalovaný ad 2) tvrdí, že tato námitka nemá souvislost s předmětným řízením, tak jeho názor je nesprávný, neboť jestliže by nebyl přeplatek de facto převeden, pak by existoval na žalobcově osobním daňovém účtu a musel by mu být správcem daně vrácen.

Žalovaný ad 2) v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. V něm uvedl, že argumentace žalobce nemá oporu v zákoně ani ve spisové dokumentaci. V napadeném rozhodnutí bylo uvedeno, že správce daně pohledávku ve výši 594.004,-Kč z titulu daně z převodu nemovitostí u žalobce neeviduje. V rámci přezkumného řízení se sice dospělo k závěru, že daňová povinnost měla být stanovena v této částce, avšak rozhodnutí o této skutečnosti bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001 zrušeno. Dále v napadeném rozhodnutí bylo uvedeno, že daň z převodu nemovitostí byla stanovena platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997 a že odvolání proti tomuto platebnímu výměru žalovaný ad 2) svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 1998 zamítl. Daň z převodu nemovitostí tak byla pravomocně vyměřena ve výši 354.288,-Kč včetně zvýšení daně podle ust. § 68 daňového řádu. Soudem přitom nebyl zrušen ani platební výměr ze dne 18. 6. 1997 ani potvrzující rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 30. 1. 1998. Žalovaný ad 2) je přesvědčen, že rozhodnutí nařizující přezkum daňového rozhodnutí vydané ve smyslu ust. § 55b daňového řádu samo o sobě nezakládá důvod domnívat se, že jeho vydáním se ruší pravomocné stanovení daně, neboť rozhodnutí o nařízení přezkumu není nadáno takovou právní silou a navíc ani vjeho výroku se nekonstatuje neplatnost

původního platebního výměru a vyměření daně. V této souvislosti pak zmínil, že rozhodnutí o přeplatku je řízením vedeným ve fázi placení daně a vychází toliko z údajů evidence daní, přičemž v řízení o existenci či neexistenci přeplatku nelze zkoumat úkony prováděné ve vyměřovacím řízení týkající se jednotlivých daní. Pokud má daňový subjekt námitky proti postupu správce daně při vyměření konkrétní daně, může tyto námitky proti postupu správce daně např. v rámci mimořádných opravných prostředků uplatnit a dožadovat se nápravy vadného stavu.

K námitce nedoručení rozhodnutí o převedení přeplatku zástupci žalobce ze dne 12. 1. 1999 uvedl, že setrvává na argumentech, které uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, tj. tato námitka s předmětným řízením přímo nesouvisí. Navíc žalobce učinil podání, zněhož je zřejmé, že s vydaným rozhodnutím byl seznámen a rovněž tak i jeho zástupce. Dle žalovaného ad 2) byl žalobce zpraven o převedení přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně dne 18. 1. 1999.

Dle žalovaného ad 2) správce daně nebyl oprávněn požadavku žalobce na vrácení daňového přeplatku vyhovět, protože podle údajů obsažených v evidenci daní v době rozhodné u žalobce žádný tento přeplatek neexistoval. Správce daně totiž použil žalobcův evidovaný přeplatek na dani z příjmů právnických osob na částečnou úhradu nedoplatku na dani z převodu nemovitostí.

Žalovaný ad 2) nesouhlasí ani s tím, že by nedoplatek ve výši 570.854,-Kč podlehl prekluzi, neboť právo vybrat a vymáhat nedoplatek může být toliko promlčeno a nikoliv prekludováno. Pokud měl žalobce na mysli zánik práva vyměřit či doměřit daň, pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí je popsán průběh vyměřovacího řízení s tím, že příslušná daň z převodu nemovitostí byla vyměřena v zákonem stanovené lhůtě. Trvánatom,žedaňz převodu nemovitostí byla žalobci vyměřena platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997, který nabyl právní moci dne 3. 2. 1998.

K námitce promlčení uvedl, že tato námitka ve smyslu ust. § 70 daňového řádu byla vůči správci daně prvně uplatněna až v žalobě. K tomu dodal, že daň z převodu nemovitostí byla splatná dne 21. 7. 1997 a přeplatek na dani z příjmů fyzických osob byl použit k částečné úhradě nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ke dni 31. 3. 1998, tj. v době, kdy nedoplatek nemohl být promlčen a ani sám žalobce před tímto datem promlčení nenamítal.

Závěrem žalovaný ad 2) poznamenal, že návrh na zrušení platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 není důvodný, jelikož zrušení stanovené daně nelze provést.

V následně učiněné replice žalobce setrval na všech svých žalobních námitkách a doplnil, že námitku promlčení uplatnil v odvolání ze dne 6. 6. 2008 proti výzvě správce daně ze dne 29. 5. 2008 k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Jelikož tomuto odvolání bylo vyhověno bez zdůvodnění a důvod vyhovění nebyl žalobci sdělen ani k jeho žádosti, nelze zjistit, z jakých důvodů bylo dotyčnému odvolání vyhověno.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Po přezkoumání skutkového a právního stavu dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

Jak již bylo poznamenáno výše, žalobce se předmětnou žalobou domáhal zrušení jednak zrušení rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476, včetně jeho předcházejícího prvoinstančního rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích ze dne 18. 10. 2007, č.j. 152449/07/210960/6530, jímž mu byla zamítnuta jeho žádost o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí ze dne 15. 8. 2007. A jednak se žalobce vedle zrušení těchto rozhodnutí domáhal i zrušení dalšího prvoinstančního rozhodnutí, a to platebního výměru Finančního úřadu vTeplicích ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, ačkoliv o něm nebylo rozhodováno rozhodnutím žalovaného ad 2) ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476, když o něm bylo rozhodováno v jiném jeho rozhodnutí ze dne 30. 1. 1998, č.j. 11120/140/97, které nabylo právní moci již dne 3. 2. 1998. Toto prvoinstanční rozhodnutí ze dne 18. 6. 1997 ovšem dle názoru soudu není rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s.ř.s., tj. takovým rozhodnutím, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti, neboť se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci, kterým beze sporu je až shora zmiňované rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 30. 1. 1998. S ohledem na právě uvedené dospěl soud k závěru, že žaloba v té části, která brojí proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, je ve smyslu ust. § 68 písm. e) s odkazem na ust. § 70 písm. a) s.ř.s. nepřípustná, když se nejedná o rozhodnutí v posledním stupni, a proto ji ve výroku ad I. tohoto rozsudku podle ust. § 46 odst. 1 písm. d) s.ř.s. odmítl aniž by od žalovaného ad 1) vyžadoval písemné vyjádření k žalobě. Pro úplnost na tomto místě soud ještě

5 pokračování

sp.zn. 15 Ca 104/2008

poznamenává, že pokud by žalobce v předmětné žalobě správně brojil proti rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 30. 1. 1998, jakožto konečnému rozhodnutí ve věci, tak stejně by nemohl v tomto směru zaznamenat úspěch, neboť žaloba by ve vztahu k tomuto rozhodnutí byla podána opožděně, takže soud by byl nucen ji odmítnout s poukazem na ust. § 46 odst. 1 písm. b) v návaznosti na ust. § 72 odst. 1 s.ř.s.

Naproti tomu napadené rozhodnutí žalovaného ad 2), které je rozhodnutím ve smyslu ust. § 65 s.ř.s., soud přezkoumal v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Již shora bylo předestřeno, že výše citované rozhodnutí žalovaného ad 2) se týkalo žalobcovy žádosti ze dne 15. 8. 2007 o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 23.100,-Kč včetně zákonných úroků žalobci a také o vyřazení z evidence pohledávky za žalobcem ve výši 594.000,-Kč, která byla zamítnuta rozhodnutím správce daně ze dne 18. 10. 2007. Problematika vracení daňových přeplatků je upravena v ust. § 64 daňového řádu, přičemž pro souzenou věc je zejména podstatný jeho odst. 4. Podle tohoto odstavce platí, že pokud požádá daňový dlužník o vrácení přeplatku, tak přeplatek se vrátí jestliže činí více než 50,-Kč a jestliže současně tento daňový dlužník nemá nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo pokud neuplatnil podle odst. 2 stejného paragrafu požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do 30 dnů od doručení žádosti nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Dále je vtomto odstavci stanoveno, že nemá-li daňový dlužník ke dni podání žádosti u správce daně vratitelný přeplatek, běží lhůta pro jeho vrácení až ode dne následujícího po jeho vzniku, pokud se tak stane nejdéle do 60 dnů ode dne podání žádosti, přičemž jestliže do této lhůty nevznikne vratitelný přeplatek, žádost se zamítne. Z právě uvedené zákonné dikce ust. § 64 odst. 4 daňového řádu tedy vyplývá, že žádosti daňového dlužníka o vrácení jakékoliv částky daně může správce daně vyhovět jen za situace, kdy je nějaký přeplatek na osobním daňovém účtu poplatníka evidován, tj. s poukazem na ust. § 64 odst. 1 téhož předpisu pokud částka realizovaných plateb převyšuje splatnou daň včetně příslušenství daně.

Pro vyhodnocení důvodnosti jednotlivých žalobních námitek směřujících vůči rozhodnutí žalovaného ad 2) jsou pak i podstatná následující fakta vyplývající z předloženého správního spisu žalovaným. Předně má soud na mysli fakt, že žalobce se jakožto prodávající nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1993, u níž vznikly právní účinky vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem dne 25. 10. 1993, stal poplatníkem daně z převodu nemovitostí ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon 3D“), takže v roce 1994 mu vznikla povinnost podat daňové přiznání a dnem 1. 1. 1995 počala běžet tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně. V této souvislosti soud podotýká, že žalobce by měl mít na paměti, že pro daň z převodu nemovitostí z hlediska lhůt pro vyměření či doměření daně je třeba aplikovat ust. § 22 odst. 1, odst. 2 zákona 3D, které je ve vztahu k ust. § 47 odst. 1, odst. 2 daňového řádu ustanovením speciálním, a nikoliv tedy obecné ust. § 47 daňového řádu. Dále je pro věc podstatný ten fakt, že správce daně dne 11. 7. 1996 vydal pod č.j. FÚ/260/4323/96/LO výzvu k podání daňového přiznání k předmětné dani, která byla žalobci řádně doručena dne 24. 9. 1996, čímž již běžící lhůta pro vyměření byla přerušena a čímž počínaje dnem 1. 1. 1997 začala vůči žalobci běžet lhůta nová, která měla marně uplynout dnem 31. 12. 1999. Z obsahu správního spisu přitom v tomto směru vyplývá, že daň z převodu nemovitostí, a to ve výši 354.288,-Kč navýšená ještě o částku 35.428,-Kč, byla žalobci vyměřena již shora zmiňovaným platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, jenž nabyl právní moci dne 3. 2. 1998, kdy bylo žalobci doručeno zamítavé rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 30. 1. 1998, č.j. 11120/140/97, ohledně jím podaného odvolání proti dotyčnému platebnímu výměru. Z právě uvedeného je tak zřejmé, že příslušná daň z převodu nemovitostí byla žalobci pravomocně vyměřena v zákonem stanovených lhůtách v souladu s ust. § 22 odst. 1, odst. 2 zákona 3D, tedy před marným uplynutím prekluzivní lhůty, a to nejen objektivní lhůty desetileté, nýbrž i subjektivní lhůty tříleté.

Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že následně bylo rozhodnutím žalovaného ad 2) ze dne 4. 2. 1998, č.j. 11120/140/97/P, nařízeno přezkoumání dotyčného platebního výměru ze dne 18. 6. 1997. Je sice pravdou, že výsledkem provedeného přezkumu bylo vydání rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998, č.j. 48494/98/210960/5866, na daň z převodu nemovitostí v celkové výši 594.004,-Kč, které bylo potvrzeno i odvolacím rozhodnutím žalovaného ad 2) ze dne 7. 3. 2001, č.j. 9087/140/98/5479, a že posléze obě tato rozhodnutí vzešlá z provedeného přezkumu byla k žalobcově správní žalobě zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16Ca 123/2001-20, pro závažná procesní pochybení, nicméně platební výměr ze dne 18. 6. 1997, kterým byla žalobci vyměřena příslušná daň v celkové výši 389.716,-Kč, přes rozhodnutí vydaná správcem daně, žalovaným ad 2) a soudem zůstal nakonec nedotčen. Soud totiž zrušil toliko rozhodnutí vzešlá z provedeného přezkumu a nikoliv i platební výměr ze dne 18. 6. 1997 a pokud se jedná o vlastní rozhodnutí žalovaného ad 2) ze dne 4. 2. 1998, kterým byl nařízen přezkum platebního výměru ze dne 18. 6. 1997, tak toto rozhodnutí samo o sobě nezakládá legitimní domněnku, že jeho vydáním se ruší pravomocné stanovení daně, vdaném případě tedy platební výměr ze dne 18. 6. 1997, když rozhodnutí o nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí vydané v intencích ust. § 55b daňového řádu není nadáno takovou právní silou. Tomuto závěru soudu ostatně koresponduje skutečnost, že ve výroku tohoto rozhodnutí se nekonstatuje zrušení či neplatnost původního platebního výměru a vyměření daně. Dále tomuto závěru soudu koresponduje i zákonná dikce obsažená v ust. § 55b odst. 5 daňového řádu, v níž je výslovně uvedeno, že rozhodnutí o povolení či nařízení přezkumu má odkladné účinky vůči rozhodnutí přezkoumávanému, z čehož je zřejmé, že zákonodárce připouští možnost paralelní existence jak přezkoumávaného rozhodnutí tak i rozhodnutí o povolení či nařízení přezkumu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud uvádí, že se neztotožnil s tvrzením žalobce o tom, že platební výměr správce daně ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, již neexistuje. V důsledku existence dotyčného platebního výměru ze dne 18. 6. 1997, jímž byla žalobci pravomocně vyměřena daň z převodu nemovitostí, pak mohl správce daně zcela v souladu se zákonem na žalobcově osobním daňovém účtu na dani zpřevodu nemovitostí evidovat nedoplatek na dani z převodu nemovitostí v celkové výši 389.716,-Kč, který byl splatný dne 21. 7. 1997 a který nebyl prekludovaný, když o něm bylo pravomocně rozhodnuto již dne 3. 2. 1998, jak bylo soudem podrobně rozvedeno shora. Dále z obsahu správního spisu vyplývá, že správce daně zaevidoval vůči tomuto nedoplatku díky žalobcovým daňovým přeplatkům na dani z příjmů fyzických osob jeho částečnou úhradu ve výši 23.100,-Kč ze dne 31. 3. 1998 a také ve výši 50,-Kč ze dne 5. 5. 1999, takže v konečném součtu správce daně ke dni 18. 10. 2007, kdy bylo vydáno zamítavé rozhodnutí o přeplatku, evidoval daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ve výši 366.566,-Kč. Za tohoto nastíněného skutkového a právního stavu pak správce daně a posléze i žalovaný ad 2) zcela správně v intencích ust. § 64 odst. 4 daňového řádu žalobcovu žádost ze dne 15. 8. 2007, kterou bylo mj. žádáno o vrácení původně vzniklého přeplatku ve výši 23.100,-Kč, jenž byl posléze převeden na

7 pokračování

sp.zn. 15 Ca 104/2008

úhradu shora specifikovaného žalobcova nedoplatku, zamítli s odůvodněním, že v době rozhodné nebyl ve vztahu k žalobci evidován žádný vratitelný přeplatek.

V návaznosti na právě uvedené soud připomíná, že rozhodnutí o přeplatku je řízením vedeným ve stádiu placení daně a vychází pouze z údajů evidence daní, přičemž v řízení o existenci či neexistenci přeplatku nelze zkoumat úkony prováděné ve vyměřovacím řízení, které se týkají jednotlivých daní. Jestliže má žalobce nějaké námitky proti postupu správce daně při vyměření konkrétní daně, může popř. tyto námitky uplatnit v rámci mimořádných opravných prostředků u příslušného správce daně a dožadovat se nápravy vadného stavu, jak správně konstatoval i žalovaný ad 2) pvísemném vyjádření k žalobě, ovšem při dodržení zákonných lhůt pro jejich uplatnění.

Pokud žalobce namítal, že rozhodnutí správce daně ze dne 12. 1. 1999, č.j. 2198/99/210912/6105, jímž bylo rozhodnuto mj. o převedení jeho přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ve výši 23.100,-Kč na jeho nedoplatek na daň z převodu nemovitostí vzniklý v důsledku uzavřené kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1993, nebylo nikdy jeho zástupci doručeno a tudíž nemůže vyvolat následky s tím spojené, tak k tomu soud poznamenává, že tato žalobní námitka nemá pro souzenou věc relevanci. Je nutné si totiž uvědomit, že v předmětném daňovém řízení správní orgány obou stupňů toliko prověřovaly, zda má žalobce u správce daně evidován nějaký vratitelný přeplatek či nikoliv. Výsledkem přitom bylo zjištění ,že žádný vratitelný přeplatek žalobce nemá evidován, a to pro nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, jenž žalobci vznikl v důsledku vydání platebního výměru ze dne 18. 6. 1997. Soud se tak shoduje se žalovaným, že případným procesním pochybením při doručování písemností zástupci žalobce, by se mohl správce daně zabývat např. na základě uplatnění mimořádného opravného prostředku, pokud by takovému řízení nebránily zákonné lhůty k jeho uskutečnění.

Dále soud uvádí, že vyhodnotil jako naprosto neopodstatněný žalobcův požadavek, aby správce daně vyřadil z evidence žalobcův daňový nedoplatek ve výši 594.004,-Kč pro absenci titulu, na základě kterého by mohl oprávněně evidovat pohledávku vůči žalobci. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ad 2) je na str. 3 a 4 výslovně uvedeno, že správce daně pohledávku vůči žalobci v této výši z titulu daně z převodu nemovitostí neeviduje s poukazem na platební výměr ze dne 18. 6. 1997. Tomuto sdělení žalovaného ad 2) přitom plně odpovídá obsah správního spisu, když z evidence daní vyplývá, že na žalobcově osobním daňovém účtu na dani přzevodu nemovitostí byl správcem daně evidován daňový nedoplatek na této dani „toliko“ v původní výši 389.716,-Kč, který byl žalobci vyměřen platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997. Je sice skutečností, že na základě přezkumného řízení správce daně spolu se žalovaným ad 2) hodlali žalobci stanovit daňovou povinnost k dani z převodu nemovitostí ve výši 594.004,-Kč, avšak jejich rozhodnutí ze dne 9. 4. 1998 a ze dne 7. 3. 2001 vzešlá z přezkumného řízení byla výše citovaným rozsudkem Krajského soudu vÚstí nad Labem ze dne 28. 11. 2001 zrušena s tím, že nedotčen zůstal původní platební výměr ze dne 18. 6. 1997.

Rovněž tak se soud neztotožnil s tvrzením žalobce, že jeho údajný nedoplatek ve výši 570.854,-Kč (částka 594.004,-Kč umenšená o částku 23.100,Kč) podlehl promlčení s poukazem na ust. § 70 daňového řádu. V předchozím odstavci odůvodnění předmětného rozsudku soud vyslovil závěr, že správce daně vůči žalobci neeviduje daň v této výši, jelikož daň z převodu nemovitostí mu byla pravomocně vyměřena platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997 „pouze“ v původní výši 389.716,-Kč se splatností dnem 21. 7. 1997. Vedle toho je třeba uvést, že pokud žalobcův přeplatek ve výši 23.100,-Kč na dani z příjmů fyzických osob, jehož vrácení si žalobce nárokuje, byl použit k částečné úhradě nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ke dni 31. 3. 1998, stalo se tak dozajista v době, kdy právo správce daně vybrat a vymáhat tento nedoplatek nemohlo být již promlčeno, neboť zcela zjevně neuplynulo více než šest let od splatnosti dotyčného daňového nedoplatku. Navíc je nutno podotknout, že sám žalobce k tomuto datu námitku promlčení neuplatnil, když tuto námitku prvně vznesl až v odvolání ze dne 6. 6. 2008 proti výzvě správce daně k zaplacení daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí v náhradní lhůtě ze dne 29. 5. 2008.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl kzávěru, že žaloba není důvodná, neboť napadené rozhodnutí žalovaného ad 2) včetně jemu předcházející rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zákonem. Proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku ad II. tohoto rozsudku zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. ve výroku ad III. předmětného rozhodnutí nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a navíc mu ani žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. O přiznání odkladného účinkuž alobě soud samostatně nerozhodoval, když o předmětné žalobě meritorně rozhodl v přednostním pořadí.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho
doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní
Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat
označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej
stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí,
má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej
zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 16. prosince 2008

JUDr. Dagmar Štullerová, v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru