Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Ca 104/2008 - 110Rozsudek KSUL ze dne 22.12.2010

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 23/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

15Ca 104/2008-110

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce: M. S., „X“, advokátem se sídlem v Teplicích, ul. Dlouhá č.p. 42, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476,

takto:

I. Žaloba s e zamítá.

II. V řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 12. 2008 č.j. 15 Ca 104/2008-49 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2009 č.j. 15 Ca 104/2008-69 žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě ve znění jejího doplnění ze dne 4. 6. 2008 domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích (dále jen „správce daně“) ze dne 18. 10. 2007, č.j. 152449/07/210960/6530, kterým mu byla zamítnuta jeho žádost ze dne 15. 8. 2007 o vrácení částky 23.100,-Kč neoprávněně započtené na neexistující dluh včetně zákonných úroků od 1. 4. 1998 do dne vrácení a také o vyřazení z evidence daňového nedoplatku ve výši 594.004,-Kč. Současně žalobce navrhl, aby soud zrušil i platební výměr Finančního úřadu v Teplicích ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, a dále, aby soud uložil žalované straně povinnost uhradit mu náhradu nákladů řízení.

Pokračování
2
15Ca 104/2008

V obsáhlé žalobě ve znění jejího doplnění ze dne 4. 6. 2008 uvedl, že dne 23. 7. 1993 uzavřel kupní smlouvu jakožto prodávající s kupujícím J.K. s tím, že třicetidenní lhůta k podání daňového přiznání k dani z převodu nemovitostí v souvislosti s touto transakcí mu uplynula dne 5. 1. 1994. Proto tříletá prekluzivní lhůta k vyměření daně ve smyslu ust. § 47 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., (dále jen „daňový řád“), by bez dalšího končila dne 31. 12. 1997. V této lhůtě ovšem správce daně učinil dne 11. 7. 1996 výzvu k podání daňového přiznání, takže běh tříleté prekluzivní lhůty se dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu obnovil. Poté správce daně dne 18. 6. 1997 vydal platební výměr, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, na daň z převodu nemovitostí ve výši 389.716,-Kč, který byl posléze i potvrzen rozhodnutím žalovaného ze dne 30. 1. 1998. Následně však žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 2. 1998 nařídil přezkum platebního výměru, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, jehož výsledkem bylo nakonec rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998, kterým byla částka 389.716,-Kč uvedená v citovaném platebním výměru ze dne 18. 6. 1997 upravena na částku 594.004,-Kč. Protože žalobce s tímto postupem nesouhlasil, domáhal se nápravy nejprve neúspěšně u žalovaného, neboť ten svým rozhodnutím ze dne 7. 3. 2001, č.j. 9087/140/98/5479, žalobcovo odvolání zamítl, a posléze úspěšně u soudu správní žalobou. Na základě této žaloby totiž Krajský soud

v Ústí nad Labem vydal dne 28. 11. 2001 pod č.j. 16 Ca 123/2001 – 20 rozsudek, jímž bylo zrušeno jak druhoinstanční rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2001, tak i prvoinstanční rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998 a věc byla vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Protože v rámci dosud běžící tříleté prekluzivní lhůty učinil v roce 1998 žalovaný i správce daně úkony ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu (dne 4. 2. 1998 nařízení přezkumu platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 a dne 9. 4. 1998 vydání rozhodnutí o přezkoumání, jímž byl změněn tento platební výměr), počala běžet nová prekluzivní lhůta, která měla končit dnem 31. 12. 2001. Vůči žalobci však po doručení rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2001, k čemuž došlo dne 9. 3. 2001, správce daně ani žalovaný neučinil žádný úkon směřující k vyměření daně, takže tříletá prekluzivní lhůta dle žalobce marně uplynula dnem 31. 12. 2004. Vedle toho je žalobce přesvědčen i o tom, že v předmětné věci uplynula rovněž i desetiletá prekluzivní lhůta zakotvená v ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, neboť dle něj počala běžet dne 31. 12. 1994 a skončila dne 31. 12. 2004. S ohledem na právě uvedené pak žalobce namítl, že správce daně nemá vůči žalobci pohledávku (pokud vůbec existovala) z titulu daně z převodu nemovitostí ze smlouvy ze dne 23. 7. 1993, neboť ta zanikla prekluzí, k níž musí správce daně přihlédnout z úřední povinnosti.

Dále žalobce uvedl, že v evidenci správce daně je vedena vůči daňovému subjektu pohledávka ve výši 570.854,-Kč, jelikož na tuto pohledávku byl započten přeplatek na dani z příjmů fyzických osob vykázaný k 31. 3. 1998. Rozhodnutí ze dne 9. 4. 1998, kterým správce daně změnil platební výměr ze dne 18. 6. 1997 na daň z převodu nemovitostí na částku 594.004,-Kč, však bylo zrušeno výše zmíněným rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, a protože následně nedošlo k novému vyměření předmětné daně, tak správci daně chybí titul, na základě kterého by mohl oprávněně evidovat pohledávku vůči žalobci. Tento titul mu chyběl i dne 12. 1. 1999, kdy rozhodnutím, které však nebylo nikdy doručeno zástupci žalobce, převedl žalobcův přeplatek na nedoplatek. Z těchto důvodů je žalobce přesvědčen o tom, že správce daně mu má bezodkladně vrátit částku ve výši 23.100,-Kč započtenou na neexistující dluh včetně zákonných úroků od 1. 4. 1998 do dne vrácení a současně by měl i vyřadit z evidence pohledávku vedenou za daňovým subjektem ve výši 594.004,-Kč. Vedle toho žalobce zmínil, že správcem daně evidovaný nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ve výši 570.854,-Kč navíc podlehl promlčení s poukazem na ust. § 70 daňového řádu, neboť

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Ca 104/2008

dotyčný nedoplatek by měl mít splatnost dne 31. 7. 1997, a proto šestiletá promlčecí lhůta by měla uplynout dne 31. 12. 2003, resp. 31. 12. 2004.

Závěrem žalobce podotkl, že správce daně nemá titul, na základě kterého by mohl evidovat jeho nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, i z toho důvodu, že platební výměr ze dne 18. 6. 1997 již neexistuje pro jeho nařízený přezkum ve smyslu ust. § 55b daňového řádu. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998, kterým bylo nařízeno přezkoumání platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 bylo totiž odůvodněno tím, že se tento výměr zakládá na podstatných vadách řízení, přičemž výsledkem přezkumné činnosti bylo rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998 ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2001, kterými byl změněn dotyčný platební výměr a které byly následně zrušeny shora citovaným rozsudkem ze dne 28. 11. 2001. Žalobce kategoricky odmítl názor žalovaného, že platební výměr ze dne 18. 6. 1997 stále existuje a že je právě tím titulem, na základě kterého je daňová pohledávka žalobce evidována. Nesouhlasí totiž s tím, že zrušením rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998 ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2001 rozsudkem ze dne 28. 11. 2007 se platební výměr ze dne 18. 6. 1997 obnovil, protože k jeho změně nedošlo, neboť tento názor nemá oporu v daňovém řádu.

V souvislosti s rozhodnutím ze dne 12. 1. 1999, kterým bylo rozhodnuto o převedení žalobcova přeplatku ve výši 23.100,-Kč na jeho údajný nedoplatek a které nebylo nikdy doručeno zástupci žalobce, ještě zmínil, že pokud žalovaný tvrdí, že tato námitka nemá souvislost s předmětným řízením, tak jeho názor je nesprávný, neboť jestliže by nebyl přeplatek de facto převeden, pak by existoval na žalobcově osobním daňovém účtu a musel by mu být správcem daně vrácen.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl zamítnutí žaloby. V něm uvedl, že argumentace žalobce nemá oporu v zákoně ani ve spisové dokumentaci. V napadeném rozhodnutí bylo uvedeno, že správce daně pohledávku ve výši 594.004,-Kč z titulu daně z převodu nemovitostí u žalobce neeviduje. V rámci přezkumného řízení se sice dospělo k závěru, že daňová povinnost měla být stanovena v této částce, avšak rozhodnutí o této skutečnosti bylo rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001 zrušeno. Dále v napadeném rozhodnutí bylo uvedeno, že daň z převodu nemovitostí byla stanovena platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997 a že odvolání proti tomuto platebnímu výměru žalovaný svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 1998 zamítl. Daň z převodu nemovitostí tak byla pravomocně vyměřena ve výši 354.288,-Kč včetně zvýšení daně podle ust. § 68 daňového řádu. Soudem přitom nebyl zrušen ani platební výměr ze dne 18. 6. 1997 ani potvrzující rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 1998. Žalovaný je přesvědčen, že rozhodnutí nařizující přezkum daňového rozhodnutí vydané ve smyslu ust. § 55b daňového řádu samo o sobě nezakládá důvod domnívat se, že jeho vydáním se ruší pravomocné stanovení daně, neboť rozhodnutí o nařízení přezkumu není nadáno takovou právní silou a navíc ani v jeho výroku se nekonstatuje neplatnost původního platebního výměru a vyměření daně. V této souvislosti pak zmínil, že rozhodnutí o přeplatku je řízením vedeným ve fázi placení daně a vychází toliko z údajů evidence daní, přičemž v řízení o existenci či neexistenci přeplatku nelze zkoumat úkony prováděné ve vyměřovacím řízení týkající se jednotlivých daní. Pokud má daňový subjekt námitky proti postupu správce daně při vyměření konkrétní daně, může tyto námitky proti postupu správce daně např. v rámci mimořádných opravných prostředků uplatnit a dožadovat se nápravy vadného stavu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Ca 104/2008

K námitce nedoručení rozhodnutí o převedení přeplatku zástupci žalobce ze dne 12. 1. 1999 uvedl, že setrvává na argumentech, které uvedl v žalobou napadeném rozhodnutí, tj. tato námitka s předmětným řízením přímo nesouvisí. Navíc žalobce učinil podání, z něhož je zřejmé, že s vydaným rozhodnutím byl seznámen a rovněž tak i jeho zástupce. Dle žalovaného byl žalobce zpraven o převedení přeplatku na úhradu nedoplatku u jiné daně dne

18. 1. 1999.

Dle žalovaného správce daně nebyl oprávněn požadavku žalobce na vrácení daňového přeplatku vyhovět, protože podle údajů obsažených v evidenci daní v době rozhodné u žalobce žádný tento přeplatek neexistoval. Správce daně totiž použil žalobcův evidovaný přeplatek na dani z příjmů právnických osob na částečnou úhradu nedoplatku na dani z převodu nemovitostí.

Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že by nedoplatek ve výši 570.854,-Kč podlehl prekluzi, neboť právo vybrat a vymáhat nedoplatek může být toliko promlčeno a nikoliv prekludováno. Pokud měl žalobce na mysli zánik práva vyměřit či doměřit daň, pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí je popsán průběh vyměřovacího řízení s tím, že příslušná daň z převodu nemovitostí byla vyměřena v zákonem stanovené lhůtě. Trvá na tom, že daň z převodu nemovitostí byla žalobci vyměřena platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997, který nabyl právní moci dne 3. 2. 1998.

K námitce promlčení uvedl, že tato námitka ve smyslu ust. § 70 daňového řádu byla vůči správci daně prvně uplatněna až v žalobě. K tomu dodal, že daň z převodu nemovitostí byla splatná dne 21. 7. 1997 a přeplatek na dani z příjmů fyzických osob byl použit k částečné úhradě nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ke dni 31. 3. 1998, tj. v době, kdy nedoplatek nemohl být promlčen a ani sám žalobce před tímto datem promlčení nenamítal.

Závěrem žalovaný poznamenal, že návrh na zrušení platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 není důvodný, jelikož zrušení stanovené daně nelze provést.

V následně učiněné replice žalobce setrval na všech svých žalobních námitkách a doplnil, že námitku promlčení uplatnil v odvolání ze dne 6. 6. 2008 proti výzvě správce daně ze dne 29. 5. 2008 k zaplacení nedoplatku v náhradní lhůtě. Jelikož tomuto odvolání bylo vyhověno bez zdůvodnění a důvod vyhovění nebyl žalobci sdělen ani k jeho žádosti, nelze zjistit, z jakých důvodů bylo dotyčnému odvolání vyhověno.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v intencích ust. § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili, a to v řízení podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Na tomto místě soud poznamenává, že v předmětné věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 16. 12. 2008, č.j. 15 Ca 104/2008-49 ve znění opravného usnesení ze dne

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Ca 104/2008

6.1. 2009, č.j. 15 Ca 104/2008-69. Ve výroku ad I. tohoto prvotního rozsudku soud žalobu v té části, která brojila proti shora specifikovanému platebnímu výměru Finančního úřadu v Teplicích ze dne 18. 6. 1997, č. 416/97, odmítl s poukazem na ust. § 46 odst. 1 písm. d) v návaznosti na ust. § 68 písm. e) a ust. § 70 písm. a) s.ř.s., když toto prvoinstanční rozhodnutí soud nevyhodnotil jako rozhodnutí ve smyslu ust. § 65 s.ř.s., jelikož se nejedná o konečné rozhodnutí ve věci. Ve výroku ad II. dotyčného rozsudku pak žalobu, která směřovala proti rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 28. 3. 2008, č.j. 3282/08-1500-506476, soud pro nedůvodnost zamítl. A konečně ve výroku ad III. dotyčného rozsudku pak soud nepřiznal žádnému zúčastníků právo na náhradu nákladů řízení.

Ve vztahu k zamítavému výroku ad II. dotyčného prvotního rozsudku ze dne 16. 12.2008 soud v jeho odůvodnění zrekapituloval průběh daňového řízení, přičemž zdůraznil, že je nepochybné, že žalobce prodal v roce 1993 nemovitost a že její převod byl vyznačen v katastru nemovitostí s účinky vkladu vlastnického práva dnem 25 .10. 1993. V roce 1994 mu tak vznikla povinnost podat daňové přiznání k této dani. V roce 1996 vydal správce daně výzvu k podání daňového přiznání, neboť žalobce tuto povinnost dosud sám nesplnil a poté žalobci vyměřil platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997, č. 416/97, daň z převodu nemovitostí ve výši 354.288,-Kč, zvýšenou o částku 35.428,-Kč. Dále soud výslovně na str. 6 odůvodnění svého prvotního rozsudku uvedl, že proti tomuto platebnímu výměru brojil žalobce odvoláním, které však žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 1. 1998, č.j. 11120/140/97, zamítl, přičemž své zamítavé rozhodnutí o odvolání řádně doručil a daň byla tedy žalobci pravomocně vyměřena dne 3. 2. 1998. Dále soud konstatoval, že bezprostředně poté však žalovaný rozhodnutím ze dne 4. 2. 1998, č. j. 11120/140/97/P, nařídil přezkoumání platebního výměru č. 416/97 postupem podle § 55b daňového řádu s tím, že výsledkem tohoto přezkumu bylo vydání nového platebního výměru se změněnou výší daně – zvýšenou na částku 594.004,-Kč. Toto rozhodnutí pak žalovaný k odvolání žalobce sice potvrdil, nicméně žalobce podal proti posledně dvěma jmenovaným rozhodnutím, jež vzešla z přezkumného řízení, žalobu a Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001 - 20, tato obě napadená rozhodnutí pro závažné procesní pochybení zrušil.

Z takto popsaného skutkového stavu pak soud ve svém prvotním rozsudku ze dne 16. 12. 2008 ve vztahu k zamítavému výroku ad II. dovodil, že původní platební výměr ze dne 18. 8. 1997, č. 416/97, stále existuje, neboť ten nebyl soudem v dřívějším řízení zrušen, a proto byl správce daně zcela v souladu s právní úpravou oprávněn na žalobcově daňovém účtu evidovat nedoplatek na dani původně vyměřený (ve výši 389.716,-Kč), splatný dne 21. 7. 1997. Soud při učinění tohoto závěru vycházel z toho, že poté, co obě výše uvedená rozhodnutí, jež vzešla z přezkumného řízení, zrušil, zůstal vydán v daňovém řízení pouze pravomocný platební výměr č. 416/97. K rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998 o nařízení přezkoumání dotyčného platebního výměru soud uvedl, že toto rozhodnutí samo o sobě nezakládá legitimní domněnku, že jeho vydáním se ruší pravomocné stanovení daně, v daném případě tedy platební výměr č. 416/97, když rozhodnutí o nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí vydaná v intencích ust. § 55b daňového řádu nejsou nadána takovou právní silou. Z této skutečnosti soud pak dovodil závěr, že daňový nedoplatek žalobce plynoucí z předmětného platebního výměru č. 416/97 stále existoval.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Ca 104/2008

Soud ve svém prvotním rozsudku ze dne 16. 12. 2008 ve vztahu k zamítavému výroku ad II. rovněž uvedl, že v průběhu roku 1998 a 1999 zaevidoval správce daně vůči tomuto nedoplatku přeplatek vzniklý na dani z příjmu fyzických osob, takže v konečném součtu ke dni vydání zamítavého rozhodnutí o žalobcově žádosti o vrácení přeplatku (k 18. 10. 2007) správce daně u žalobce evidoval daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ve výši 366.566,-Kč. A protože ke dni žalobcovy žádosti o vrácení přeplatku (k 15. 8. 2007) neevidoval správce daně žádný takový přeplatek, ale naopak nedoplatek na daních, bylo na místě, že žádost zamítl. Soud v této souvislosti zdůraznil, že řízení o přeplatku je vedeno ve stadiu placení daní, kdy se vychází pouze z údajů evidence daní a nelze proto již v tomto stadiu zkoumat úkony prováděné ve vyměřovacím řízení. K žalobní námitce, že rozhodnutí, jímž správce daně převedl přeplatek ve výši 23.100,-Kč na nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, nebylo nikdy žalobci (respektive jeho zástupci) řádně doručeno, pak soud uvedl, že taková námitka nemá pro souzenou věc relevanci, neboť v daném řízení se vychází toliko z daňové evidence, když jen ta je pro rozhodnutí o vrácení či nevrácení případného přeplatku rozhodná. Rovněž tak žalobcův požadavek na vyřazení nedoplatku ve výši 594.004,-Kč z evidence vyhodnotil soud jako neopodstatněný, neboť nedoplatek v této výši správce daně neeviduje. Závěrem soud také odmítl žalobcovu námitku promlčení daňového nedoplatku s poukazem na ust. § 70 daňového řádu, když žalobce námitku promlčení vznesl prvně až v odvolání ze dne 6. 6. 2008 proti výzvě správce daně k uhrazení daňového nedoplatku.

Dále soud uvádí, že všechny tři výroky prvotního rozsudku ze dne 16. 12. 2008, č.j. 15 Ca 104/2008-49 ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2009, č.j. 15 Ca 104/2008-69, žalobce napadl kasační stížností, přičemž Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 18. 3. 2009, č.j. 1 Afs 11/2009-86, kasační stížnost proti odmítavému výroku krajského rozsudku ad I. také odmítl, a to pro její nezdůvodnění; ovšem na základě kasační stížnosti brojící proti zamítavému výroku krajského rozsudku ad II. tento výrok a od něj odvislý výrok ad III. o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Důvodem pro vydání tohoto zrušujícího rozhodnutí byla skutečnost, že Nejvyšší správní soud vycházel z jiného skutkového stavu věci než krajský soud, což mělo zásadní dopad na vyhodnocení kasační stížnosti žalobce.

Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud konstatoval, že žalobce v roce 1993 převedl nemovitost, kterou měl dříve ve vlastnictví, a že její převod byl vyznačen v katastru nemovitostí s účinky vkladu vlastnického práva dnem 25. 10. 1993. Dále Nejvyšší správní soud shodně jako krajský soud uvedl, že v roce 1996 vydal správce daně výzvu k podání daňového přiznání s tím, že tuto povinnost žalobce nesplnil a správce daně mu vyměřil platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997, č. 416/97, daň z převodu nemovitosti ve výši 354.288,-Kč, zvýšenou o částku 35.428,- Kč. Dále Nejvyšší správní soud zmínil, že v jemu předloženém správním spise se nenachází rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 4. 2. 1998, č.j. 11120/140/97/P, jímž měl nařídit přezkoumání platebního výměru postupem podle § 55b daňového řádu, avšak o existenci tohoto rozhodnutí nemá Nejvyšší správní soud pochybnosti, neboť obě strany sporu tuto skutečnost zcela shodně uvádí a nadto je z dalších procesních kroků správce daně jeho existence zřejmá. Rovněž tak Nejvyšší správní soud uvedl, že Finanční úřad v Teplicích vydal dne 9. 4. 1998 rozhodnutí, č.j. 48494/98/210960/5866, podle § 55b daňového řádu (s poukazem na příkaz obsažený v rozhodnutí finančního ředitelství ze dne 4. 2. 1998, č.j. 11120/140/97/P) s tím, že po přezkoumání platebního výměru č. 416/97 se daň mění z částky původně vyměřené ve

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Ca 104/2008

výši 389.716,-Kč na částku 594.004,-Kč. Dále Nejvyšší správní soud poznamenal, že odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 7. 3. 2001, č.j. 9087/140/98/5479/Dv, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem k žalobcově návrhu rozsudkem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001-20 (který nabyl právní moci dnem 5. 12. 2001), tato obě posledně jmenovaná rozhodnutí zrušil. Nejvyšší správní soud pak shodně jako krajský soud z toho, co bylo právě uvedeno, dovodil, že od zmíněného rozhodnutí krajského soudu ze dne 28. 11. 2001, jimiž byla zrušena obě rozhodnutí, která vzešla z přezkumného řízení, bylo posledním meritorním rozhodnutím, které se k věci vztahovalo, rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem o nařízení přezkoumání platebního výměru č. 416/97 a tento platební výměr, když ten zůstal rozhodnutím soudu, jakož i rozhodnutím daňových orgánů nedotčen.

Oproti krajskému soudu však Nejvyšší správní soud konstatoval, že žalobce sice platební výměr č. 416/97 napadl odvoláním, avšak o jeho odvolání dosud žalovaný nerozhodl, když se prý rozhodnutí o něm v předloženém správním spisu nenachází. Nejvyšší správní soud tento závěr učinil přesto, že krajský soud výslovně na str. 6 odůvodnění svého prvotního rozsudku uvedl, že odvolání žalobce proti platebnímu výměru č. 416/97 žalovaný svým rozhodnutím ze dne 30. 1. 1998, č.j. 11120/140/97, zamítl, přičemž své zamítavé rozhodnutí o odvolání řádně žalobci doručil a daň byla tedy žalobci pravomocně vyměřena dne 3. 2. 1998. Krajský soud tento dílčí ovšem pro předmětný případ klíčový závěr učinil s ohledem na obsah správního spisu, který mu předložil žalovaný a kterému navíc zcela korespondovala i jasná vyjádření jak žalobce tak i žalovaného učiněná v řízení před krajským soudem o tom, že o žalobcově odvolání proti platebnímu výměru č. 416/97 žalovaný vydal dne 30. 1. 1998 zamítavé rozhodnutí pod č.j. 11120/140/97, a že toto zamítavé rozhodnutí o odvolání bylo žalobci řádně doručeno dne 3. 2. 1998. V této souvislosti nelze nezmínit, že skutečnost, že o odvolání žalobce proti platebnímu výměr č. 416/97 bylo žalovaným rozhodnuto dne 30. 1. 1998 v rámci odvolacího řízení, již byla výslovně zmíněna i v pravomocném rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001-20, jenž byl soudem výše citován a jenž tvoří od prvopočátku předmětného soudního řízení nedílnou součást správního spisu. Na základě této překvapivé konstatace o údajně nepravomocném platebním výměru č. 416/97 pak Nejvyšší správní soud uzavřel, že v daném řízení procesně nastala situace, kdy vedle sebe existoval nepravomocný platební výměr č. 416/97, díky žalobcovu dosud nevyřízenému odvolání proti němu a rozhodnutí o nařízení přezkoumání tohoto platebního výměru. Vedle toho Nejvyšší správní soud taktéž vyslovil, že pokud žalovaný vyvolal přezkumné řízení podle ust. § 55b daňového řádu, pak je povinností správních orgánů jej také rozhodnutím ukončit, když rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b daňového řádu má odkladné účinky vůči rozhodnutí, jež má být přezkoumáno. V této souvislosti Nejvyšší správní soud poznamenal, že existence odkladných účinků rozhodnutí způsobuje, že se odkládá vykonatelnost takového rozhodnutí; znamená to, že nelze vymoci plnění z takto uložené povinnosti. Vykonatelností rozhodnutí je totiž nutno rozumět jeho způsobilost vyvolat jím předvídané právní účinky. V konkrétním případě je sice platebním výměrem č. 416/97 založena daňová povinnost i povinnost její úhrady v určené lhůtě, avšak do okamžiku, než je řízení o přezkoumání takového rozhodnutí ukončeno, nelze tuto povinnost vynutit; není totiž jasné, jaká (a zdali vůbec nějaká) povinnost k plnění bude tou konečnou. Eviduje-li tedy správce daně na osobním daňovém účtu žalobce daňový nedoplatek v určité výši, nelze do ukončení řízení o přezkoumání rozhodnutí (platebního výměru č. 416/97) s tímto účtem manipulovat v žádném směru. Není proto možné ani zahájit řízení o vymožení evidovaného daňového

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Ca 104/2008

nedoplatku, nelze však ani na tento nedoplatek započíst případné přeplatky vzniklé na jiných daních. Aby totiž mohl správce daně převést daňový přeplatek na evidovaný daňový nedoplatek, muselo by se jednat o vykonatelný daňový nedoplatek (analogicky § 64 odst. 2 daňového řádu).

Na tomto místě krajský soud podotýká, že v novém soudním řízení v reakci na zrušující rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009 žalovaného vyzval, aby doložil skutečnost, že vydal rozhodnutí o odvolání žalobce proti platebnímu výměru č. 416/97, a aby sdělil, zda bylo ukončeno přezkumné řízení vedené dle ust. § 55b daňového řádu týkající se platebního výměru č. 416/97, které bylo iniciováno rozhodnutím ze dne 4. 2. 1998, č.j. 11120/140/97/P.

K výzvě soudu žalovaný uvedl, že o odvoální žalobce proti platebnímu výměru č. 416/97 vydal dne 30. 1. 1998 pod č.j. 11120/140/97 zamítavé rozhodnutí, které bylo žalobci doručeno dne 3. 2. 1998 s tím, že mimořádné opravné prostředky proti tomuto rozhodnutí žalobce neuplatnil. Na podporu tohoto tvrzení soudu zaslal k založení do soudního spisu kopii dotyčného zamítavého rozhodnutí ze dne 30. 1. 1998 včetně dokladu o doručení žalobci. Dále žalovaný k výzvě soudu uvedl, že v přezkumném řízení žalovaný nemohl pokračovat s ohledem na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001-20. Tímto rozsudkem bylo totiž zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích o výsledku přezkoumání ze dne 9. 4. 1998, č.j. 48494/98/2160/5866, a také rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2001, č.j. 9087/140/98/5476, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání do právě uvedeného prvoinstančního rozhodnutí o výsledku přezkoumání platebního výměru č. 416/97. Soud v rozsudku ze dne 28. 11. 2001 konstatoval, že rozhodnutí žalovaného o nařízení přezkoumání ze dne 4. 2. 1998 je nezákonné, protože bylo vydáno nepříslušným správním orgánem. V této souvislosti žalovaný uvedl, že své rozhodnutí o nařízení přezkoumání ze dne 4. 2. 1998 považuje za nicotné s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 22. 6. 2005 č.j. 6 Afs 76/2001-96) či zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Rozhodnutí o nařízení přezkoumání platebního výměru č. 416/97 mělo totiž vydat Ministerstvo financí a nikoliv žalovaný. Nicotný akt přitom nikoho nezavazuje a nikdo není povinen jej respektovat. Proto řízení o přezkoumání platebního výměru č. 416/97 nepokračovala, jelikož další správní akty, které by vycházely z nicotného rozhodnutí, by byly zase jen nicotnými správními akty. Závěrem žalovaný poznamenal, že nové přezkumné řízení nebylo již žalovanou stranou zahajováno.

K tomuto sdělení žalovaného žalobce soudu zaslal písemné vyjádření, v němž vyslovil přesvědčení, že rozhodnutí žalovaného o nařízení přezkoumání ze dne 4. 2. 1998 způsobilo přerušení prekluzivní lhůty dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, přičemž od 31. 12. 1998 počala běžet nová prekluzivní lhůta, která skončila dne 31. 12. 2001. Proto daň nelze vyměřit. Dále žalobce uvedl, že od vydání rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001-20, kterým bylo zrušeno rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích o výsledku přezkoumání ze dne 9. 4. 1998 a také rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2001, kterým bylo zamítnuto žalobcovo odvolání do právě uvedeného prvoinstančního rozhodnutí o výsledku přezkoumání platebního výměru č. 416/97, nebyl ve věci správcem daně proveden žádný úkon k vyměření daně. Žalovaný sice nyní považuje své rozhodnutí o nařízení přezkoumání ze dne 4. 2. 1998 za nicotné, ovšem žalobci není zřejmé, proč toto stanovisko nesdělil rovněž jemu či proč nepostupoval dle ust. § 78 správního řádu, když žalobce toto namítal již ve svých odvoláních ze dne 25. 3. a 19. 6. 1998, avšak žalovaný

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Ca 104/2008

odvoláním nevyhověl. Dle žalobce žalovaný zaujímá jiný názor než Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 18. 3. 2009, jelikož neexistuje žádné rozhodnutí o rozptýlení pochybností o výši daňové povinnosti žalobce. Žalobce taktéž uvedl, že pokud by měl platit platební výměr č. 416/97, tak nemohl být vykonán, protože nebyl učiněn žádný úkon, který by způsobil přerušení běhu promlčecí lhůty a založení běhu lhůty nové k vymožení daně. Předposledním úkonem správce daně ve věci pohledávky na dani z převodu nemovitostí ze smlouvy ze dne 23. 7. 1993 vůči žalobci je totiž doručení rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 7. 3. 2001 a posledním úkonem je výzva správce daně ze dne 29. 5. 2008. Dne 1. 1. 2002 tak počala běžet nová šestiletá promlčecí lhůta, která marně uplynula dne 31. 12. 2007, s tím, že promlčení žalobce namítl v odvolání proti výzvě správce daně ze dne 29. 5. 2008. Závěrem žalobce uvedl, že v předmětné věci došlo k prekluzi dle ust. § 47 daňového řádu i k promlčení dle ust. § 70 daňového řádu, a to v závislosti na posouzení existence či neexistence platebního výměru č. 416/97. Správcem převedený přeplatek ve výši 23.100,-Kč na pohledávku buď existuje, jak tvrdí žalobce, či neexistuje, jak tvrdí žalovaný, když pohledávka je pohledávka založená platebním výměrem č. 416/97. Žalobci přitom k výzvě správce daně ze dne 29. 5. 2008 bylo ústně sděleno včetně příslibu i písemného sdělení, že správce daně považuje pohledávku za promlčenou, avšak následně byl žalobce vyrozuměn, že toto písemné sdělení vydáno nebude.

S ohledem na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2009 a stanoviska žalobce i žalovaného krajský soud považuje za nutné v novém soudním řízení uvést k věci následující:

Žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 28. 3. 2008 se týkalo žádosti žalobce ze dne 15. 8. 2007 o vrácení přeplatku na dani z převodu nemovitostí ve výši 23.100,-Kč včetně zákonných úroků žalobci a také o vyřazení z evidence pohledávky za žalobcem ve výši 594.000,-Kč, která byla zamítnuta rozhodnutím správce daně ze dne 18. 10. 2007.

Problematika vracení daňových přeplatků je upravena v ust. § 64 daňového řádu, přičemž pro souzenou věc je zejména podstatný jeho odst. 4. Podle tohoto odstavce platí, že pokud požádá daňový dlužník o vrácení přeplatku, tak přeplatek se vrátí, jestliže činí více než 50,-Kč a jestliže současně tento daňový dlužník nemá nedoplatek na jiné dani u téhož správce daně, nebo pokud neuplatnil podle odst. 2 stejného paragrafu požadavek na úhradu nedoplatku jiný správce daně, a to do 30 dnů od doručení žádosti nestanoví-li zvláštní předpis jinak. Dále je v tomto odstavci stanoveno, že nemá-li daňový dlužník ke dni podání žádosti u správce daně vratitelný přeplatek, běží lhůta pro jeho vrácení až ode dne následujícího po jeho vzniku, pokud se tak stane nejdéle do 60 dnů ode dne podání žádosti, přičemž jestliže do této lhůty nevznikne vratitelný přeplatek, žádost se zamítne. Z právě uvedené zákonné dikce ust. § 64 odst. 4 daňového řádu tedy vyplývá, že žádosti daňového dlužníka o vrácení jakékoliv částky daně může správce daně vyhovět jen za situace, kdy je nějaký přeplatek na osobním daňovém účtu poplatníka evidován, tj. s poukazem na ust. § 64 odst. 1 téhož předpisu, pokud částka realizovaných plateb převyšuje splatnou daň včetně příslušenství daně.

Pro vyhodnocení důvodnosti jednotlivých žalobních námitek směřujících vůči rozhodnutí žalovaného jsou pak i podstatná následující fakta prokazatelně vyplývající z předloženého správního spisu žalovaným. Předně má soud na mysli fakt, že žalobce se jakožto prodávající nemovitosti na základě kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1993, u níž vznikly právní účinky vkladu vlastnického práva k převáděným nemovitostem dne 25. 10. 1993, stal poplatníkem daně z převodu nemovitostí ve smyslu ust. § 8 odst. 1 písm. a) zák. č. 357/1992

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Ca 104/2008

Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí (dále jen „zákon 3D“), takže v roce 1994 mu vznikla povinnost podat daňové přiznání a dnem 1. 1. 1995 počala běžet tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně. V této souvislosti soud podotýká, že žalobce by měl mít na paměti, že pro daň z převodu nemovitostí z hlediska lhůt pro vyměření či doměření daně je třeba aplikovat ust. § 22 odst. 1, odst. 2 zákona 3D, které je ve vztahu k ust. § 47 odst. 1, odst. 2 daňového řádu ustanovením speciálním, a nikoliv tedy obecné ust. § 47 daňového řádu. Dále je pro věc podstatný ten fakt, že správce daně dne 11. 7. 1996 vydal pod č.j. FÚ/260/4323/96/LO výzvu k podání daňového přiznání k předmětné dani, která byla žalobci řádně doručena dne 24. 9. 1996, čímž již běžící lhůta pro vyměření byla přerušena a čímž počínaje dnem 1. 1. 1997 začala vůči žalobci běžet lhůta nová, která měla marně uplynout dnem 31. 12. 1999. Z obsahu správního spisu přitom v tomto směru vyplývá, že daň z převodu nemovitostí, a to ve výši 354.288,-Kč navýšená ještě o částku 35.428,-Kč, byla žalobci vyměřena již shora zmiňovaným platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, jenž nabyl právní moci dne 3. 2. 1998, kdy bylo žalobci doručeno zamítavé rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 1. 1998, č.j. 11120/140/97, ohledně jím podaného odvolání proti dotyčnému platebnímu výměru. Soud na tomto místě zdůrazňuje, že nabytí právní moci platebního výměru č. 416/97 bylo soudem opětovně prověřeno u žalovaného v novém soudním řízení, jak soud již poznamenal výše. Z právě uvedeného je tak zřejmé, že příslušná daň z převodu nemovitostí byla žalobci pravomocně vyměřena v zákonem stanovených lhůtách v souladu s ust. § 22 odst. 1, odst. 2 zákona 3D, tedy před marným uplynutím prekluzivní lhůty, a to nejen objektivní lhůty desetileté, nýbrž i subjektivní lhůty tříleté.

Na tomto závěru soudu nemůže nic změnit ani skutečnost, že následně bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 4. 2. 1998, č.j. 11120/140/97/P, nařízeno přezkoumání dotyčného platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97. Je sice pravdou, že výsledkem provedeného přezkumu bylo vydání rozhodnutí správce daně ze dne 9. 4. 1998, č.j. 48494/98/210960/5866, na daň z převodu nemovitostí v celkové výši 594.004,-Kč, které bylo potvrzeno i odvolacím rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 3. 2001, č.j. 9087/140/98/5479, a že posléze obě tato rozhodnutí vzešlá z provedeného přezkumu byla k žalobcově správní žalobě zrušena rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001-20, pro závažná procesní pochybení, nicméně pravomocný platební výměr ze dne 18. 6. 1997, kterým byla žalobci vyměřena příslušná daň v celkové výši 389.716,-Kč, přes rozhodnutí vydaná správcem daně, žalovaným a soudem zůstal nakonec nedotčen. Soud totiž zrušil toliko rozhodnutí vzešlá z provedeného přezkumu a nikoliv i pravomocný platební výměr ze dne 18. 6. 1997, a pokud se jedná o vlastní rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998, kterým byl nařízen přezkum platebního výměru ze dne 18. 6. 1997, tak toto rozhodnutí samo o sobě nezakládá legitimní domněnku, že jeho vydáním se ruší pravomocné stanovení daně, v daném případě tedy platební výměr ze dne 18. 6. 1997, když rozhodnutí o nařízení přezkoumání daňového rozhodnutí vydané v intencích ust. § 55b daňového řádu není nadáno takovou právní silou. Tomuto závěru soudu ostatně koresponduje skutečnost, že ve výroku tohoto rozhodnutí se nekonstatuje zrušení či neplatnost původního platebního výměru a vyměření daně. Dále tomuto závěru soudu koresponduje i zákonná dikce obsažená v ust. § 55b odst. 5 daňového řádu, v níž je výslovně uvedeno, že rozhodnutí o povolení či nařízení přezkumu má odkladné účinky vůči rozhodnutí přezkoumávanému, z čehož je zřejmé, že zákonodárce připouští možnost paralelní existence jak přezkoumávaného rozhodnutí tak i rozhodnutí o povolení či nařízení přezkumu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Ca 104/2008

S ohledem na výše uvedené skutečnosti soud uvádí, že se neztotožnil s tvrzením žalobce o tom, že platební výměr správce daně ze dne 18. 6. 1997, č.j. 64636/97/210/960/5866, č. 416/97, již neexistuje. V důsledku existence dotyčného platebního výměru ze dne 18. 6. 1997, jímž byla žalobci pravomocně vyměřena daň z převodu nemovitostí, pak mohl správce daně zcela v souladu se zákonem na žalobcově osobním daňovém účtu na dani z převodu nemovitostí evidovat nedoplatek na dani z převodu nemovitostí v celkové výši 389.716,-Kč, který byl splatný dne 21. 7. 1997 a který nebyl prekludovaný, když o něm bylo pravomocně rozhodnuto již dne 3. 2. 1998, jak bylo soudem podrobně rozvedeno shora. Dále z obsahu správního spisu vyplývá, že správce daně zaevidoval vůči tomuto nedoplatku díky žalobcovým daňovým přeplatkům na dani z příjmů fyzických osob jeho částečnou úhradu ve výši 23.100,-Kč ze dne 31. 3. 1998 a také ve výši 50,-Kč ze dne 5. 5. 1999, takže v konečném součtu správce daně ke dni 18. 10. 2007, kdy bylo vydáno zamítavé rozhodnutí o přeplatku, evidoval daňový nedoplatek na dani z převodu nemovitostí ve výši 366.566,-Kč. Za tohoto nastíněného skutkového a právního stavu pak správce daně a posléze i žalovaný zcela správně v intencích ust. § 64 odst. 4 daňového řádu žalobcovu žádost ze dne 15. 8. 2007, kterou bylo mj. žádáno o vrácení původně vzniklého přeplatku ve výši 23.100,-Kč, jenž byl posléze převeden na úhradu shora specifikovaného žalobcova nedoplatku, zamítli s odůvodněním, že v době rozhodné nebyl ve vztahu k žalobci evidován žádný vratitelný přeplatek.

V návaznosti na právě uvedené soud připomíná, že rozhodnutí o přeplatku je řízením vedeným ve stádiu placení daně a vychází pouze z údajů evidence daní, přičemž v řízení o existenci či neexistenci přeplatku nelze zkoumat úkony prováděné ve vyměřovacím řízení, které se týkají jednotlivých daní. Jestliže má žalobce nějaké námitky proti postupu správce daně při vyměření konkrétní daně, může popř. tyto námitky uplatnit v rámci mimořádných opravných prostředků u příslušného správce daně a dožadovat se nápravy vadného stavu, jak správně konstatoval i žalovaný v písemném vyjádření k žalobě, ovšem při dodržení zákonných lhůt pro jejich uplatnění.

Pokud žalobce namítal, že rozhodnutí správce daně ze dne 12. 1. 1999, č.j. 2198/99/210912/6105, jímž bylo rozhodnuto mj. o převedení jeho přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ve výši 23.100,-Kč na jeho nedoplatek na daň z převodu nemovitostí vzniklý v důsledku uzavřené kupní smlouvy ze dne 23. 6. 1993, nebylo nikdy jeho zástupci doručeno a tudíž nemůže vyvolat následky s tím spojené, tak k tomu soud poznamenává, že tato žalobní námitka nemá pro souzenou věc relevanci. Je nutné si totiž uěvdomit, že v předmětném daňovém řízení správní orgány obou stupňů toliko prověřovaly, zda má žalobce u správce daně evidován nějaký vratitelný přeplatek či nikoliv. Výsledkem přitom bylo zjištění, že žádný vratitelný přeplatek žalobce nemá evidován, a to pro nedoplatek na dani z převodu nemovitostí, jenž žalobci vznikl v důsledku vydání platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97. Soud se tak shoduje se žalovaným, že případným procesním pochybením při doručování písemností zástupci žalobce, by se mohl správce daně zabývat např. na základě uplatnění mimořádného opravného prostředku, pokud by takovému řízení nebránily zákonné lhůty k jeho uskutečnění.

Dále soud uvádí, že vyhodnotil jako naprosto neopodstatněný žalobcův požadavek, aby správce daně vyřadil z evidence žalobcův daňový nedoplatek ve výši 594.004,-Kč pro absenci titulu, na základě kterého by mohl oprávněně evidovat pohledávku vůči žalobci. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaného je na str. 3 a 4 výslovně uvedeno, že správce daně pohledávku vůči žalobci v této výši z titulu daně z převodu nemovitostí

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Ca 104/2008

neeviduje s poukazem na platební výměr ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97. Tomuto sdělení žalovaného přitom plně odpovídá obsah správního spisu, když z evidence daní vyplývá, že na žalobcově osobním daňovém účtu na dani z převodu nemovitostí byl správcem daně evidován daňový nedoplatek na této dani „toliko“ v původní výši 389.716,-Kč, který byl žalobci vyměřen platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97. Je sice skutečností, že na základě přezkumného řízení správce daně spolu se žalovaným hodlali žalobci stanovit daňovou povinnost k dani z převodu nemovitostí ve výši 594.004,-Kč, avšak jejich rozhodnutí ze dne 9. 4. 1998 a ze dne 7. 3. 2001 vzešlá z přezkumného řízení byla výše citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001 zrušena s tím, že nedotčen zůstal původní pravomocný platební výměr ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97.

Rovněž tak se soud neztotožnil s tvrzením žalobce, že jeho údajný nedoplatek ve výši 570.854,-Kč (částka 594.004,-Kč umenšená o částku 23.100,-Kč) podlehl promlčení s poukazem na ust. § 70 daňového řádu. V předchozím odstavci odůvodnění předmětného rozsudku soud vyslovil závěr, že správce daně vůči žalobci neeviduje daň v této výši, jelikož daň z převodu nemovitostí mu byla pravomocně vyměřena platebním výměrem ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97 „pouze“ v původní výši 389.716,-Kč se splatností dnem 21. 7. 1997. Vedle toho je třeba uvést, že pokud žalobcův přeplatek ve výši 23.100,-Kč na dani z příjmů fyzických osob, jehož vrácení si žalobce nárokuje, byl použit k částečné úhradě nedoplatku na dani z převodu nemovitostí ke dni 31. 3. 1998, stalo se tak dozajista v době, kdy právo správce daně vybrat a vymáhat tento nedoplatek nemohlo být již promlčeno, neboť zcela zjevně neuplynulo více než šest let od splatnosti dotyčného daňového nedoplatku. Navíc je nutno podotknout, že sám žalobce k tomuto datu námitku promlčení neuplatnil, když tuto námitku prvně vznesl až v odvolání ze dne 6. 6. 2008 proti výzvě správce daně k zaplacení daňového nedoplatku na dani z převodu nemovitostí v náhradní lhůtě ze dne 29. 5. 2008.

Na všech shora uvedených závěrech dle názoru soudu nemůže nic zvrátit ani nesporný fakt, že žalovaný dne 4. 2. 1998 pod č.j. 11120/140/97/P vydal rozhodnutí s poukazem na ust. § 55b daňového řádu, jímž byl nařízen přezkum dotyčného platebního výměru ze dne 18. 6. 1997 č. 416/97. Je sice pravdou, že rozhodnutí o nařízení přezkoumání rozhodnutí podle § 55b daňového řádu má odkladné účinky vůči rozhodnutí, jež má být přezkoumáno. V daném případě je však třeba rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998 vyhodnotit za nicotný správní akt, v důsledku čehož pak nemá odkladné účinky vůči platebnímu výměru č. 416/97. To pak znamená, že v daném případě správce daně mohl zahájit řízení o vymožení evidovaného daňového nedoplatku, popř. mohl na tento nedoplatek započíst případné přeplatky vzniklé na jiných daních, když platební výměr č. 416/97 byl vykonatelným rozhodnutím způsobilým vyvolat jím předvídané právní účinky.

Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998 soud považuje za nicotný správní akt, z toho důvodu, že jej vydal žalovaný – a tedy absolutně věcně nepříslušný správní orgán, když kompetentní k vydání tohoto rozhodnutí bylo toliko Ministerstvo financí. Tato skutečnost ostatně byla již konstatována v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2001, č.j. 16 Ca 123/2001-20, s tím, že soud nemohl v důsledku tehdy platné právní úpravy [srov. ust. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.] podrobit přezkumu a případně vyslovit nicotnost rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998. Podle stávající judikatury správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek ze dne 22. 6. 2005, č.j. 7 Afs 152/2004-66, dostupný na www.nssoud.cz) přitom platí, že nicotným je takový správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Takovou vadu představuje mj. absolutní nepříslušnost

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
13
15Ca 104/2008

rozhodujícího správního orgánu v pozici funkčně podřízeného správního orgánu, k čemuž nesporně došlo v projednávané věci. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 1998, jakožto nicotný správní akt (nulitní, non negotium), proto nikoho nezavazuje, nejsou s ním spojeny žádné právní účinky, když ve skutečnosti neexistuje, neboť tu není nic, co by bylo způsobilé s účinky právní moci dotknout právní sféru fyzické nebo právnické osoby. Toto stanovisko judikatury správních soudů odpovídá rovněž stanovisku doktríny správního práva (viz např. D. Hendrych a kol., Správní právo – obecná část, 4. vyd., C. H. Beck, 2001, str. 94 a násl.; P. Průcha, Správní právo – obecná část, Brno, 2003, str. 188 a násl.; z cizojazyčných např. H. Mauer, Allgemeines Verwaltungsrecht,10. vyd., C. H. Beck, 1995, str. 247 a násl.). Za tohoto stavu dle názoru soudu žalovaný nemohl ani pokračovat v řízení o přezkoumání platebního výměru č. 416/97, jinak by se řetězilo vydávání nicotných správních aktů. Pro úplnost soud ale dodává, že v daném případě bylo vhodné, aby žalovaný s ohledem na vzniklou nestandardní procesní situaci vyrozuměl žalobce o tom, že v přezkumu platebního výměru č. 416/97 nebude žalovaným nadále pokračováno. Ovšem pokud tak žalovaný neučinil, nevyhodnotil to soud jako důvod pro vyhovění předmětné žalobě.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti tedy soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť napadené rozhodnutí žalovaného včetně jemu předcházející rozhodnutí správce daně bylo vydáno v souladu se zákonem. Proto soud žalobu podle ust. § 78 odst. 7 s.ř.s. ve výroku ad I. tohoto rozsudku zamítl. Současně podle ust. § 60 odst. 1 věty první a ust. § 110 odst. 2 s.ř.s. ve výroku ad II. předmětného rozsudku nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, a to jak v řízení o předmětné žalobě před krajským soudem tak i v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem, neboť žalobce neměl ve věci konečný úspěch a žalovaný náhradu nákladů řízení nepožadoval a navíc mu ani žádné náklady řízení nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj
jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je
podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 22. prosince 2010
JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru