Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 8/2011 - 62Rozsudek KSUL ze dne 14.03.2011

Prejudikatura

5 Afs 15/2009 - 122


přidejte vlastní popisek

15Af 8/2011-62

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců JUDr. Ivy Kaňákové a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: P.N., bytem N. 1400/24, ÚL, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kobíkem, daňovým poradcem se sídlem ARIADNA s.r.o., Bořivojova 21, Praha 3, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2007 č.j. 1134/07-1100,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 19.1.2007 č.j. 1134/07-1100 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 20.1.2006 č.j. 10797/06/214911/5779, č. 1060000066 se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení a řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.1.2008 č.j. 15 Ca 72/2007-19 ve výši 14 600,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19.1.2007 č.j. 1134/07-1100, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Ústí nad Labem na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 ze dne 20.1.2006 č.j. 10797/06/214911/5779 č. 1060000066, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň ve výši 365 792,- Kč.

Žalobce v žalobě namítá, že správce daně mu neuznal výdaje ve výši 2 281 287,28 Kč na opravu nemovitosti v Ústí nad Labem, Bozděchově ulici čp. 97/2 s odůvodněním, že šlo o technické zhodnocení nemovitosti. Stanovisko správce daně i žalovaného je v rozporu s důkazními prostředky, neboť podle územního rozhodnutí stavebního odboru Magistrátu města Ústí nad Labem č.j. SO/U/15/96/Dob ze dne 23.2.1996 jde o objekt občanské vybavenosti, ve kterém druhé a třetí nadzemní podlaží byla obytná. Vzhledem k tomu, že chyběla dokumentace skutečného stavu nemovitosti, nechal žalobce spolu s druhým členem sdružení zpracovat uvedenou dokumentaci v červnu v roce 1999 Jiřím Pazourem. Jde o dokumentaci, která věrně zachycuje skutečný stav v době zahájení stavebních prací a lze z ní a z charakteru prováděných prací dovodit a prokázat, že šlo o práce charakteru údržby, které měly za cíl obnovit původní stav objektu, ve kterém byly nebytové i bytové prostory. Nedošlo k žádným dispozičním změnám, u dveří, podlah a oken se jednalo o záměnu materiálů, která se nepovažuje za technické zhodnocení. Žalobce provedenými stavebními pracemi jednoznačně sledoval záměr uvést nemovitost do původního stavu za účelem jejího užívání a pronajímání jako byty, nikoli za účelem změny účelu užívání budovy. Skutečnost, že později byly bytové jednotky užívány jako kanceláře, je z tohoto hlediska irelevantní.

Pokud se jedná o neuznání žalobcem uplatněných odpisů z rekonstrukce plynového topení, tak žalobce uvádí, že toto zařízení sice nebylo zkolaudováno, ale bylo uvedeno do faktického užívání. Z hlediska stavebního zákona je dle žalobce opomenutí kolaudace sice vada, ale tato vada by neměla mít vliv na skutečný stav, tj. že zařízení bylo uvedeno do užívání.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě ze dne 6.6.2007 navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Vzhledem k tomu, že námitky žalobce jsou shodné jako v odvolání, odkázal žalovaný na zdůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný trvá s odvoláním na znalecký posudek znalce Jiřího Čalouna na tom, že na stavební práce u nemovitosti Bozděchova čp. 97/2, Ústí nad Labem vynaložil žalobce výdaje, které však nebyly výdaji na opravu, jak žalobce uváděl, ale výdaji souvisejícími se změnou užívání restaurace a bytových jednotek na prodejnu motocyklů a kanceláře. Poznamenává, že k uvedeným stavebním úpravám došlo bez vydání stavebního povolení a bez souhlasu příslušného stavebního úřadu. Dále zastává názor, že technický stav a dispoziční řešení v době pořízení nemovitosti odpovídal znaleckému posudku znalce Jiřího Čalouna, protože na tento posudek je uveden odkaz v kupní smlouvě. Žalobcem předloženou technickou zprávu projektanta Jiřího Pazoura z června 1999 považuje žalovaný za nedostatečný důkazní prostředek, protože z něj nebylo možno určit technický stav nemovitosti v době pořízení (duben 1999). Dle názoru žalovaného byl stav budovy v Bozděchově ulici čp. 97/2 při koupi jiný než po její rekonstrukci. Proto se nemohlo jednat o výdaje na opravu ale o výdaje na technické zhodnocení.

K odpisům plynového topení uvádí, že plynové topení nebylo dosud zkolaudováno a tudíž je nelze odpisovat, protože nebylo uvedeno do užívání. Dále poukazuje na skutečnost, že žalobce ani na výzvu správce daně nepředložil důkazní prostředky, které navrhoval a které požadoval zahrnout mezi hodnocené důkazy v průběhu daňového řízení. Další důkazní prostředky, které navrhoval k provedení daňový subjekt, nad rámec již provedených důkazů provedeny nebyly, neboť správci daně byl prokazatelně znám původní stav nemovitosti při nabytí do vlastnictví žalobce. Na základě provedeného řízení správce daně a žalovaný posoudili vynaložené výdaje žalobce na opravy předmětné nemovitosti jako technické zhodnocení, které mělo za následek změnu účelu užívání, a na tomto závěru žalovaný trvá.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zák. č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalovaný ani žalobce nevyjádřili do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělili, když byli o uvedeném následku ve výzvě výslovně poučeni.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v zákonem stanovené lhůtě. Povinností žalobce je tedy tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout pouze k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

V předmětné věci již Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodoval rozsudkem ze dne 29.1.2008 č.j. 15 Ca 72/2007-19. V uvedeném rozhodnutí dospěl soud k závěru, že žalobcem uplatněné námitky nejsou důvodné, neboť nelze v daném případě finanční částky vynaložené na provedení stavebních prací na předmětné budově považovat za částky vynaložené na její opravu, ale jednalo se o technické zhodnocení objektu. V daném případě dle soudu byly veškeré finanční prostředky vynaloženy nikoli v rámci běžných oprav, ale v rámci stavebních úprav v souvislosti se změnou způsobu užívání nemovitosti, tedy v souvislosti s technickým zhodnocením nemovitosti. Ve vztahu k uplatnění odpisů z rekonstrukce topení soud uvedl, že bude možné odepisovat jako náklady na technické zhodnocení náklady vynaložené na rekonstrukci topení ve zdaňovacím období, kdy bude technické zhodnocení uvedeno do užívání na základě kolaudačního rozhodnutí.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasnou kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne 21.1.2011 č.j. 5 Afs 67/2008-46, kterým napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku dospěl k závěru, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu musí správní soudy přihlížet k plynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), pro vyměření daně. Ve svém nálezu ze dne 26. 2. 2009, sp. zn. I ÚS 1169/07, dostupném na http://nalus.usoud.cz, i v řadě dalších navazujících rozhodnutí, vyjádřil Ústavní soud názor, podle něhož za společný rys prekluze jakožto institutu, který se vyskytuje v různých odvětvích právního řádu, lze považovat i to, že k ní má orgán moci veřejné přihlížet z úřední povinnosti. Ačkoli tedy stěžovatel v žalobě ani v kasační stížnosti výslovně neuváděl námitku prekluze práva na vyměření, resp. dodatečné vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že v souladu s výše uvedeným, je povinen z úřední povinnosti zkoumat, zda k uplynutí prekluzívní lhůty nedošlo za situace, kdy daňová kontrola týkající se mj. daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 byla u stěžovatele zahájena dne 6. 9. 2004 (viz protokol o ústním jednání ze dne 6. 9. 2004, č. j. 178741/04/214931/1062, jenž je součástí správního spisu).

Vzhledem k uvedeným skutečnostem v dané věci vyvstala otázka výkladu ustanovení § 47 zákona o správě daní. Dle § 47 odst. 1 daňového řádu, v relevantním znění, platilo, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Byl-li pak dle § 47 odst. 2 daňového řádu před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven.

Senát Nejvyššího správního soudu rozhodující danou věc dospěl k závěru, že v rámci judikatury Nejvyššího správního soudu existují rozdílné názory na otázku počátku běhu prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně. Proto předložil tuto otázku rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu.

Rozšířený senát dospěl v dané věci k závěru, že je nutno vycházet z právních závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. I. ÚS 2082/09, a v nálezu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07. Uzavřel, že výklad § 47 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2009, učiněný v nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno. Ústavní soud v tomto rozhodnutí provedl výklad ustanovení § 47 zákona o správě daní tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná běžet od konce zdaňovacího období, za něž vznikla povinnost daň odvést, nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž měl daňový subjekt povinnost podat daňové přiznání.

S přihlédnutím k tomuto závěru následně Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl, když konstatoval, že daňová kontrola k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000 byla u stěžovatele zahájena dne 6. 9. 2004, a to protokolem o ústním jednání ze dne 6. 9. 2004, č. j. 178741/04/214931/1062. Ze spisu dle Nejvyššího správního soudu zároveň nevyplývá, že by správce daně přede dnem 6. 9. 2004 učinil vůči stěžovateli jakékoliv úkony v souvislosti s daní z příjmů přiznanou za předmětné zdaňovací období, které by měly za následek přerušení tříleté prekluzivní lhůty. Ve světle uvedených závěrů rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu tedy tříletá prekluzivní lhůta pro doměření daně v posuzované věci uplynula dne 31. 12. 2003. Daňová kontrola tak byla dne 6. 9. 2004 zahájena až po uplynutí zákonné lhůty pro doměření daně a jejím zahájením tudíž nemohlo dojít k přerušení lhůty ve smyslu § 47 odst. 2 zákona o správě daní. Daň tedy byla dle Nejvyššího správního soudu doměřena nezákonně.

Na tomto místě soud podotýká, že v novém soudním řízení je zdejší krajský soud podle ustanovení § 110 odst. 3 s.ř.s. vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího správního soudu obsaženým v rozsudku ze dne 21.1.2011, č.j. 5 Afs 67/2008-46. Proto soud respektoval závěr Nejvyššího správního soudu o tom, že daň byla v předmětném případě doměřena nezákonně až po marném uplynutí prekluzivní lhůty pro vyměření či doměření daně.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti tedy soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušil pro nezákonnost a vrátit mu věc k dalšímu řízení s odkazem na ustanovení § 78 odst. 1 a odst. 4 s.ř.s. Současně soud ve smyslu § 78 odst. 3 s.ř.s. dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 20.1.2006 č.j. 10797/06/214911/5779, č. 1060000066, neboť k uvedené nezákonnosti došlo již při vydání uvedeného dodatečného výměru. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. a ustanovení § 110 odst. 2 s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.1.2008 č.j. 15 Ca 72/2007-19 v celkové výši 14 600,- Kč, která se skládá z částky 2000,- Kč za zaplacený soudní poplatek při podání žaloby, z částky 4 200,- Kč za dva úkony právní služby poskytnuté zástupcem JUDr. Jaroslavem Kobíkem v původním řízení před krajským soudem po 2 100,- Kč (za převzetí věci a podání žaloby dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), z částky 600,- za s tím související dva režijní paušály po 300,- Kč, z částky 4 200,- Kč za dva úkony právní služby poskytnuté právním zástupcem JUDr. Alexandrem Klimešem v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.1.2008 č.j. 15 Ca 72/2007-19 (za převzetí věci a podání kasační stížnosti dle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb), z částky 600,- Kč za s tím související dva režijní paušály, a z částky 3000,- Kč za zaplacený soudní poplatek při podání kasační stížnosti, když v novém řízení před krajským soudem již žádný další úkon nebyl učiněn.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po
jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu
správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem
a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí
podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje,
v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom,
kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem,
což neplatí, má-li sám stěžovatel vysokoškolské právnické vzdělání,
které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 14. března 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru