Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 76/2011 - 200Rozsudek KSUL ze dne 28.11.2011

Prejudikatura

1 Afs 55/2005

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
1 Afs 8/2012 (zrušeno)

přidejte vlastní popisek

15Af 76/2011-200

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: MAKLER SERVICE BOHEMIA INTERNATIONAL s.r.o., se sídlem Teplice, J. K. Tyla 1338/8, IČ: 25411071, zastoupeného Ing. Vlastimilem Sojkou, daňovým poradcem, se sídlem KODAP, s.r.o., Náprstkova 7/214, Praha 1, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 2.4.2007, č.j. 1308/07-1200 a č.j. 1310/07-1200,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2.4.2007, č.j. 1308/07-1200 a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Teplicích ze dne 4. 8. 2006 č.j. 129542/06/210913/1892 se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2.4.2007, č.j. 1310/07-1200, se pro vady řízení zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů za řízení o žalobě a o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.12.2009, č.j. 15 Ca 121/2007-120, v částce 24 160,- Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2007, č. j. 1308/07-1200, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Teplicích (dále jen „správce daně“) na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001, č.j. Pokračování
2
15Af 76/2011

129542/06/210913/1892, ze dne 4. 8. 2006, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 7.300.500,- Kč.

Dále se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2007, č.j. 1310/07-1200, kterým bylo zamítnuto odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Teplicích na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002, č.j. 128589/06/210913/1892, ze dne 4. 8. 2006, kterým byla žalobci vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 8.334.040,- Kč.

Žalobce v žalobě namítl, že žalovaný v napadených rozhodnutích nesprávně posoudil skutkové okolnosti obchodní spolupráce žalobce se společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o., založené mandátní smlouvou ze dne 7. 1. 2001, jejíž nedílnou součástí je písemný dodatek ze dne 23. 3. 2001. V důsledku postupu žalovaného, který vyjádřil pochybnosti ohledně faktického naplnění předmětu uvedené smlouvy a rozhodl o vyloučení provize vyplacené mandatáři z daňově uznatelných nákladů, došlo ke zvýšení základu daně z příjmů žalobce za zdaňovací období roku 2001 a 2002 o částku 45.715.386,- Kč.

Dále namítl, že žalovaný vydal napadená rozhodnutí na základě daňového řízení, v němž došlo k porušení základních zásad dokazování, zakotvených v § 31 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), jakož i k porušení občanskoprávního principu autonomie vůle smluvních stran. Žalobce v předmětném období vykonával činnost na základě smluv s partnerskými pojišťovnami. V těchto smlouvách se žalobce zavázal k tomu, že bude vyvíjet činnost k uzavírání pojistných smluv se třetími osobami, a dále k tomu, že bude následně zabezpečovat péči o klienty. Pokud by žalobce péči o klienty nezabezpečil, byl by dán důvod pro výpověď smlouvy ze strany smluvních partnerů. Z uvedeného vyplývá, že cílem činnosti žalobce bylo soustavné budování databáze klientů a zajištění trvalé péče o ně jako předpoklad trvání pojistných smluv a s tím spojeného nároku na sjednanou provizi ze strany partnerských pojišťoven. Pokud by klienti ve větší míře vypovídali uzavřené pojistné smlouvy, přišel by žalobce o nárok na provizi, tzn. o významnou část svých zdanitelných příjmů. V předmětném období evidoval žalobce ve své databázi 350.000 aktivních klientů. Na udržení takto širokého pojistného kmene neměl žalobce v letech 2001 a 2002 dostatečné kapacity a proto navázal obchodní spolupráci se společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o., která měla pro žalobce zajistit služby spočívající v péči o klienty. Obchodní spolupráce žalobce s touto společností byla smluvně podložena uzavřením mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001. Z této mandátní smlouvy a z písemného dodatku ze dne 23. 3. 2001 vyplývá, že závazek společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. spočíval v udržování klientského kmene žalobce. Jako měřítko výkonnosti mandatáře byl stanoven podíl trvajících pojistných smluv, resp. podíl smluv, které klienti stornují (tzv. stornokvóty). Uvedené kritérium bylo použito rovněž pro stanovení odměny společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. za sjednané služby. Tato skutečnost vyplývá z čl. 2 dodatku smlouvy, podle kterého nárok na zaplacení provize ze strany žalobce vzniká společnosti CHETITECH TEPLICE s.r.o. tehdy, pokud storno pojistných smluv uzavřených klienty, o které je žalobce na základě smluv s partnerskými pojišťovnami povinen pečovat, nepřesáhne hranici 20%. Vzhledem k obsahu dodatku smlouvy ze dne 23. 3. 2001, jakož i ze sjednaného způsobu stanovení odměny pro společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. je patrné, že předmětem příslušné mandátní smlouvy ve skutečnosti nebylo uzavírání pojistných smluv, jak bylo nepřesně uvedeno v čl. I. mandátní smlouvy, nýbrž zajištění péče o klienty. Žalobce byl v dobré víře, že společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. plnila své závazky vyplývající z mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001, neboť bylo dosahováno požadovaných

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 76/2011

výsledků. Činnost společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. byla žalobcem kontrolována přes sdílený elektronický systém POS, přičemž veškeré výsledkové ukazatele odpovídaly sjednaným podmínkám mandátní smlouvy. Žalobce výše uvedené skutečnosti prokázal v průběhu daňového řízení a rovněž doložil skutečnost, že společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. v letech 2001 a 2002 svoji smluvní povinnost splnila, neboť udržela průměrné stornovací kvóty pod hranicí 20%. Vzhledem k této skutečnosti vznikl společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. nárok na vyplacení provize ve výši 21.979.741,- Kč za rok 2001 a 23.735.645,- Kč za rok 2002. Díky udržení klientského kmene a splnění smluvního závazku vůči partnerským pojišťovnám dosáhl žalobce v předmětném období zdanitelných příjmů v celkové výši 425.846.333,- Kč. Přestože z výše uvedeného vyplývá, že provize vyplacená společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. za služby dle mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001 měla přímou vazbu na zdanitelné příjmy dosažené ze spolupráce s partnerskými pojišťovnami, žalovaný tyto provize neuznal jako daňově uznatelný náklad ve smyslu § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (dále jen „zákon o daních z příjmů“). Žalobce má za to, že žalovaný tímto postupem zasáhl do jeho práv způsobem, který nemá oporu v zákoně. Žalobce poukazuje na skutečnost, že v rámci daňového řízení předložil finančním orgánům řadu důkazních prostředků, které měl ve své dispozici a provedení dalších důkazních prostředků navrhl. Na základě těchto důkazních prostředků žalobce splnil jeho povinnost vyplývající z ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu, tj. předložil důkaz ke svému tvrzení ohledně údajů v podaném daňovém přiznání.

Dále žalobce namítl, že žalovaný postupoval v rozporu s úpravou důkazního břemene, obsaženou v ustanovení § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu, když uvedl, že ohledně doložených tvrzení žalobce nadále trvají pochybnosti, které nebyly v průběhu daňového řízení odstraněny. Žalovaný se dopustil zásadních vad v dokazování, když se nevypořádal s předloženými důkazními prostředky dostatečným způsobem, některé předložené důkazy odmítl akceptovat a u dalších navrhovaných důkazních prostředků bez udání důvodu nezajistil jejich provedení.

Žalobce rovněž namítl, že žalovaný v rozporu se základními principy občanského práva nepřípustně zasáhl do autonomie smluvních stran, když bez ohledu na jejich tvrzení konstatoval, jaká byla jejich vůle při uzavření mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001 a jaký byl skutečný předmět této smlouvy. Závěr žalovaného je navíc v rozporu s písemným dodatkem smlouvy ze dne 23. 3. 2001. Žalobce připouští, že byl nepřesně vymezen předmět smlouvy v mandátní smlouvě ze dne 7. 1. 2001, ale z dodatku smlouvy ze dne 23. 3. 2001, který je nedílnou součástí smlouvy, nepochybně vyplývá, že skutečným předmětem smlouvy byla činnost spočívající v zajištění péče o klienty. Žalobce poukazuje na skutečnost, že odměna za činnost společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. byla odvozena od počtu výpovědí smluv ze strany klientů. Toto ustanovení smlouvy by nedávalo smysl, pokud by faktickým předmětem smlouvy bylo toliko zprostředkování možnosti uzavřít pojistné smlouvy, jak uvádí žalovaný.

Žalobce uvedl, že výpovědí svědka J. V. bylo prokázáno, že společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. uzavřela s žalobcem smlouvu, a vykonávala pro žalobce činnost, která byla předmětem této smlouvy a obdržela za tuto činnost sjednanou odměnu. Tyto skutečnosti byly v daňovém řízení doloženy dalšími důkazními prostředky. Vzhledem k tomuto nelze akceptovat závěr žalovaného, že faktická realizace mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001 nebyla v daňovém řízení prokázána a že žalobce nesplnil svoji povinnost ve smyslu § 31 odst. 9 daňového řádu. Žalobce namítá, že žalovaný vyhodnotil provedené důkazní prostředky nesprávně, neúplně a rozhodl tak v rozporu s ustanovením § 31 daňového řádu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 76/2011

Žalobce dále namítl, že žalovaný neprovedl důkazní prostředky, které žalobce v průběhu daňového řízení navrhoval, a neuvedl pro tento postup žádné důvody. Bez jakéhokoliv vyjádření ze strany finančních orgánů zůstal například návrh výslechu svědka B., který byl v předmětné době zaměstnancem žalobce zodpovědným za obchodní styk se společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o. Žalovaný se žádným způsobem nevypořádal s návrhem výslechu pracovníka České podnikatelské pojišťovny, a.s., který by byl způsobilý objasnit faktický obsah pojmu „péče o klienty“ a dosvědčit požadavky, které má v této souvislosti pojišťovna ke svým obchodním partnerům, tedy i k žalobci. Postup žalovaného je tedy v rozporu s ustanovením § 2 odst. 3 a § 31 odst. 2 daňového řádu.

Dále žalobce namítl, že finanční orgány jednaly v rozporu s ustanovením § 31 odst. 9 daňového řádu, když vyzvaly žalobce, aby prokázal skutečnosti, které netvrdil, tj. žalobci byla uložena povinnost prokázat skutečnosti vycházející ze závěrů finančních orgánů. Správce daně žalobce vyzval, aby prokázal, že společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. byla evidována u partnerských pojišťoven jako „spolupracující osoba“. Jak žalobce uváděl již v daňovém řízení, jednotlivé pojišťovny skutečně vedou seznam spolupracujících osob, který byl doplňován rovněž ze strany žalobce. Společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. však v tomto seznamu nefiguruje, neboť se nejedná o „spolupracující osobu“ ve smyslu dané evidence. Takovými „spolupracujícími osobami“ jsou pojišťovací agenti, kteří vyvíjejí činnost k uzavírání pojistných smluv. Společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. vykonávala v předmětné době pro žalobce odlišnou činnost, a to činnost spočívající v péči o klienty. Nelze tudíž akceptovat závěr žalovaného, podle kterého skutečnost, že se společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. nevyskytuje v seznamu spolupracujících osob, vyvolává pochybnosti ohledně naplnění mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001.

Žalobce rovněž namítl způsob, jakým se žalovaný vypořádal s důkazním prostředkem, čestným prohlášením Ing. J. B., člena představenstva České podnikatelské pojišťovny, a.s., které potvrzuje, že žalobce byl v rámci smluvního ujednání s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. povinen mimo jiné zajistit řádnou péči o klienta, jejímž cílem je udržení stávajícího pojistného kmene tak, aby nedocházelo ze strany klientů k výpovědím uzavřených pojistných smluv. Dle prohlášení partnerské pojišťovny si může tuto péči o klienty zajistit žalobce prostřednictvím externího dodavatele. Žalobce k tomu doplňuje, že v situaci, kdy ke splnění závazku péče o klienty nedisponoval v předmětném období dostatečnou vlastní kapacitou, zejména s poukazem na malý počet zaměstnanců, bylo dodavatelské zajištění těchto služeb nejen možností, ale rovněž povinností. Náklady na pořízení dodavatelských služeb v tomto smyslu představovaly průkaz skutečnosti, že činnost, ke které se žalobce ve smlouvě s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. (jakož i ve smlouvách s jinými partnerskými pojišťovnami) zavázal, byla také opravdu uskutečňována. Jinak řečeno, pokud žalobce nemohl prokázat, že je schopen uvedenou podmínku naplnit prostřednictvím vlastních zaměstnanců, byl nucen doložit, že tuto činnost v požadovaném rozsahu zajišťuje dodavatelsky. Z uvedeného je patrné, že náklady vynaložené na služby společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. bezprostředně souvisely s dosažením smluvní odměny žalobce dle příslušných smluv s partnerskými pojišťovnami. V tomto smyslu se dle názoru žalobce jedná nesporně o náklad související s dosaženými příjmy ve smyslu § 24 zákona o daních z příjmů. Péče o klienty byla podmínkou spolupráce, jež byla vyžadována ze strany partnerských pojišťoven. Pokud měl žalovaný za to, že čestné prohlášení Ing. Besperáta je velice obecné a tyto skutečnosti neprokazuje, měl postupovat ve smyslu ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu, podle kterého je správce daně povinen dbát na to, aby rozhodné skutečnosti

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 76/2011

pro správné stanovení daně byly zjištěny co nejúplněji, přičemž v tom není vázán jen návrhy daňových subjektů. Postup respektující citované ustanovení mohl spočívat například v předvolání Ing. B. ke svědecké výpovědi. Z vyjádření žalovaného uvedeného v napadených rozhodnutích vyplývá, že žalovaný ve skutečnosti čestné prohlášení jako důkazní prostředek odmítl, když konstatoval, že pouhým prohlášením, že určité skutečnosti nastaly, není splněna povinnost prokázat v daňovém řízení správnost a pravdivost údajů uvedených v daňovém přiznání. Závěr žalovaného je tak v rozporu s ustanovením § 31 odst. 4 daňového řádu. Žalobce má za to, že čestné prohlášení třetí osoby splňuje veškeré podmínky a znaky důkazního prostředku ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu. Dle názoru žalobce proto jednal žalovaný v rozporu se zákonem, když čestné prohlášení Ing. B. odmítl jako důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzení žalobce.

Žalobce rovněž namítl, že ze strany žalovaného došlo k porušení zásady dvojinstančnosti daňového řízení, když žalobce byl seznámen s hodnocením důkazního prostředku (čestného prohlášení Ing. B.) žalovaného teprve v odůvodnění napadených rozhodnutí. Žalobci byla tak odepřena možnost v daňovém řízení vznést námitky či argumenty ke způsobu, jakým finanční orgány vyhodnotily důkazní prostředky.

Žalobce dále uvedl, že dne 1. 1. 2001 uzavřel nájemní smlouvu se společností MAKLER SERVICES REALITY s.r.o., na jejímž základě mu byl přenechán do nájmu objekt občanské vybavenosti v Teplicích, ul. J.K.Tyla 1338/8. Nájemní smlouva představuje právní titul užívání prostor, do kterých žalobce umístil své sídlo. Zároveň mu uvedený objekt sloužil jako oblastní pracoviště, prostor pro vzdělávání spolupracujících osob a pro styk s klienty. Zřízené oblastní pracoviště žalobce mohl již v letech 2001 a 2002 využívat každý ze zaměstnanců žalobce, byť z důvodu stavebních úprav objektu pouze v omezeném rozsahu. Skutečnost, že žalobce užíval pronajatý objekt v předmětném období při své podnikatelské činnosti, byla potvrzena čestným prohlášením Romana Kratochvíla, vedoucího pracoviště žalobce v Teplicích. Tento důkazní prostředek předložil žalobce finančním orgánům v rámci odvolacího řízení a dokládá jím konkrétní způsob využívání objektu v roce 2001 a 2002, přesto žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí dochází k opačnému závěru, když dle jeho názoru nemohla být nemovitost fyzicky užívána a to s ohledem na nízkou spotřebuje energie a vody.

Žalobce namítá, že žalovaný pochybil, když v projednávaném případě odmítl akceptovat předložené prohlášení třetí osoby jako důkazní prostředek a dále namítá, že se žalovaný v rozporu s ustanovením § 50 odst. 7 daňového řádu žádným způsobem nevypořádal s tvrzením žalobce, které objasňovalo příčinu nízkých nákladů na energie na straně pronajímatele objektu, což bylo rovněž potvrzeno čestným prohlášením Romana Kratochvíla. Žalobce na podporu svých tvrzení předložil v daňovém řízení řadu důkazních prostředků, které potvrzují skutkový stav věci. Žalovaný se přesto omezil na spekulativní konstatování, že předmětná nemovitost nemohla být žalobcem fyzicky užívána, když se přitom nevypořádal s důkazními prostředky, které prokazují závěr opačný. Uvedeným postupem žalovaného došlo k porušení ustanovení § 31 odst. 8 a 9 daňového řádu, ve kterém je obsažena úprava důkazního břemene v daňovém řízení.

Konečně žalobce namítl, že k zahájení daňové kontroly ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2001, jakož i k následnému vydání dodatečného platebního výměru a odvolacího rozhodnutí došlo po uplynutí prekluzívní lhůty podle ustanovení § 47 daňového řádu. Prekluzívní lhůta dle názoru žalobce uplynula dne 31. 12. 2004, a daňová kontrola byla

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 76/2011

zahájena až v průběhu roku 2005. Žalobci není znám žádný úkon správce daně, který by lhůtu pro vyměření daně před jejím uplynutím ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu přerušil.

Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí v celém rozsahu. Uvedl, že v rámci odvolacího řízení postupoval v souladu s ustanovením § 50 odst. 6 daňového řádu a v souladu s odst. 7 tohoto ustanovení se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádal se všemi důvody v odvolání uvedenými. Současně uvedl, které skutečnosti měl za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce. Postupoval tak v souladu s daňovým řádem. K odvolací námitce týkající se pronájmu objektu v ulici J. K. Tyla 1338/8, Teplice, za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 žalovaný uvedl, že není možno souhlasit s tvrzením žalobce, že se v rozporu se svou povinností nevypořádal s jeho tvrzeními objasňujícími příčinu nízkých nákladů na energie v pronajatém objektu. Žalovaný neshledává tuto námitku důvodnou, neshledává žádnou oporu pro tvrzení žalobce. Správce daně posoudil předloženou nájemní smlouvu a její dodatek, z níž nebyl zřejmý účel využití nebytových prostor, vyzval tedy žalobce k doložení schématu vymezení a umístění pronajatých nebytových prostor a ke konkretizaci využití těchto pronajatých místností, a to výzvou č.j. 194003/05/214540/6621 ze dne 13. 12. 2005. Žalobce na výzvu odpověděl dne 13. 12. 2005. Správce daně vyzval k součinnosti třetích osob dle § 34 daňového řádu Severočeskou energetiku a.s., Severočeskou plynárenskou a.s., ČESKÝ TELECOM a.s. a Severočeské vodovody a kanalizace a.s., u kterých ověřoval, zda a kdy byla zavedena žalobci do pronajatého objektu telefonní linka, jaká byla spotřeba plynu, elektrické energie a vody a to v obdobích rok 2000, 2001, 2002 a 2003. Současně je vyzval k předložení kopií účetních a daňových dokladů vztahujících se k vyúčtování poskytovaných služeb žalobci v uvedených obdobích. Z odpovědí na výzvy vyplynulo, že v objektu, který byl předmětem nájemní smlouvy, nedošlo žalobcem k žádnému odběru plynu, elektrické energie a spotřeba vody za období roku 2001 byla 3 m v ceně 101,50 Kč. Dále nebylo doloženo faktické předání či převzetí pronajatých prostor, z něhož by bylo možno dovodit užívání objektu. Obdobně postupoval žalovaný i ve vztahu k dovolacím námitkám žalobce týkajících se zdaňovacího období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002. Tvrzení žalobce o pronajatém podnikatelském prostoru v letech 2001 a 2002 vyvrátil i znalecký posudek č. 1771-157/98 o ceně nemovitosti, když oceňovaná nemovitost je dle znaleckého posudku rodinný dům se dvěma nadzemními podlažími a půdním prostorem o třech bytech s příslušenstvím. Kolaudační rozhodnutí k povolení užívání stavby po stavebních úpravách vydané Magistrátem města Teplice odborem územního plánování a stavebního řádu dne 3. 5. 2006 č.j. ÚP 38754/06/Nej nabylo právní moci dne 23. 5. 2006. S tímto datem je také spojena možnost užívání nebytových prostor v předmětné nemovitosti. Nic na věci nemění ani čestné prohlášení pana R. K.

Žalovaný dále uvedl, že žalobce sám není o své argumentaci přesvědčen, neboť proti těmto porušením ze strany žalovaného nebrojil již v odvolacím řízení. V odvolání připustil, že se dopustil některých pochybení ve vztahu k řešení finančních otázek. Žalovaný toto vyhodnotil jako uvědomění si pochybení vedoucí k porušení zákona s cílem přijmout opatření takového charakteru, jež by pro budoucnost vedla k nápravě. Toto lze dovodit z ujištění žalobce, že tato pochybení byla neúmyslná a po jejich odhalení napravená. Současně žalobce po vyhodnocení kontroly správcem daně přijal organizační a personální opatření, která by pro příště eliminovala vznik pochybení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 76/2011

K námitce, že správce daně neuznal náklady na provize vyplacené společnosti JAVA Ústí nad Labem s.r.o. (nyní CHEMITECH TEPLICE s.r.o.) v roce 2001 v celkové výši 21.979.741,61 Kč a v roce 2002 v celkové výši 25.735.645,- Kč žalovaný uvedl, že postupoval v souladu s ustanovením § 50 odst. 6 a 7 daňového řádu a v odůvodnění svých rozhodnutí se vypořádal se všemi důvody, které byly v odvolání uvedeny. Současně uvedl, které skutečnosti měl za prokázané a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy i jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce.

K námitce, že žalovaný porušil ustanovení § 31 odst. 2 a 4 daňového řádu, žalovaný uvedl, že správce daně dbal, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji a nebyl vázán jen návrhy žalobce. Správce daně v rámci dokazování shromáždil důkazy v dostatečném množství a kvalitě, aby na jejich základě mohl ve věci rozhodnout. V řízení byly jako důkazní prostředky užity všechny prostředky, jimiž bylo možno ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nebyly získány v rozporu s právními předpisy. Žalobcem předložené čestné prohlášení obsahující schválení záměru, s jakým byl objekt pronajímán, konstatující existenci omezeného provozu pouze v obecné rovině, nemá žádnou konkrétní vypovídací hodnotu pro účel dokazování v souladu s daňovým řádem v dané věci. Neobsahuje konkrétní údaje, kdy, kdo a v jaké výši hradil náklady spojené s užíváním objektu. Čestné prohlášení R. K. bylo hodnoceno po obsahové stránce, nikoliv pouze po stránce formální, se závěrem, že jej nelze osvědčit jako důkazní prostředek. Z čestného prohlášení Ing. J. B. ze dne 8. 12. 2005 je patrné, že činnost mohl žalobce zajišťovat i dodavatelsky, v žádném případě nebyla však prokázána existence a rozsah služeb, které žalobci poskytovala společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. Neobsahuje žádné konkrétní údaje s patřičnou vypovídací hodnotou zakládající možnost osvědčit jej jako důkazní prostředek. S tvrzením žalobce, že s hodnocením čestného prohlášení Ing. B. byl seznámen až v odůvodnění napadených rozhodnutí žalovaného nelze souhlasit, neboť již správce daně se čestným prohlášením zabýval, a to po stránce věcné i formální a následně dospěl k závěru, že jej neosvědčí jako důkaz prokazující poskytování služeb žalobci společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o. V průběhu daňového řízení nebyla žalobci odepřena možnost vznášet námitky či argumenty k vyhodnocování důkazních prostředků finančními orgány, a to zejména v odvolacím řízení.

K námitce, že nebyl proveden výslech pana B., žalovaný uvádí, že tento návrh žalobce učinil bez specifikace, k čemu by měl tento svědek vypovídat, nijak nekonkretizoval, co by měl jeho výslech prokazovat ve vztahu k poskytovaným službám společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o. a omezil se pouze na konstatování, že navrhuje výslech. K námitce neprovedení výslechu pracovníka České podnikatelské pojišťovny, a.s žalovaný uvedl, že správce daně vyzval tuto společnost k součinnosti na základě daňového řádu a na výzvu správce daně Česká podnikatelská pojišťovna, a.s odpověděla. Výslechy jednotlivých zaměstnanců České podnikatelské pojišťovny, a.s. byly za této situace nadbytečné a nedůvodné, správce daně k nim tedy nepřistoupil.

K námitce týkající se porušení občanskoprávního principu autonomie vůle smluvních stran, týkající se mandátní smlouvy ze dne 7. 1. 2001, žalovaný uvádí, že k takovému jednání z jeho strany nedošlo a ani dojít nemohlo. Mandátní smlouvu mezi sebou uzavřely dva subjekty v režimu obchodního práva na základě zásad, na které odkazuje ustanovení § 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Ze základních ustanovení tohoto právního předpisu vyplývá, že se jím podnikatelské subjekty řídí přednostně. Mandátní smlouva je

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 76/2011

obchodním závazkovým vztahem uzavíraným v souladu s ustanovením § 566 až 576 obchodního zákoníku. Vedle této úpravy podle obchodního zákoníku obdobné smlouvy jako smluvní typ upravuje také zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. V případě tohoto smluvního vztahu s přítomností občanskoprávních principů a zásad by se muselo jednat o smlouvu příkazní uzavřenou dle ustanovení § 724 a násl. občanského zákoníku. Příkazní smlouvu žalobce v daňovém řízení jako důkazní prostředek nepředkládal, správce daně ani žalovaný jí tudíž jako důkazní prostředek nemohli osvědčit ani neosvědčit, ani se k ní jakkoliv vyjadřovat.

K námitce uplynutí prekluzívní lhůty pro vyměření daně ve vztahu ke zdaňovacímu období od 1. 1. 2001 do 31. 13. 2001 žalovaný uvádí, že za sporné období měl žalobce povinnost podat daňové přiznání v roce 2002 a prekluzívní lhůta tedy uplynula dne 31. 12. 2005. Úkonem ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu, kterým byla přerušena, bylo zahájení daňové kontroly protokolem o ústním jednání č.j. 142847/05214540/6621 ze dne 14. 7. 2005 a v důsledku toho začala běžet od konce roku, v němž byl žalobce o tomto úkonu zpraven, tříletá lhůta znovu. Správce daně tedy zahájil daňovou kontrolu v souladu s ustanovením § 47 odst. 1 daňového řádu a následně vydal rozhodnutí, stejně tak jako žalovaný, v souladu s platnou právní úpravou.

Žalovaný dále uvedl, že se správce daně vypořádal se všemi předloženými a navrhovanými důkazními prostředky a postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 3, § 31 odst. 2, 4, 8 daňového řádu a žalobce ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu neunesl důkazní břemeno, svá pochybení připustil a projevil i ochotu přijmout opatření k nápravě. Správní orgány obou stupňů prokázaly, či měly za prokázanou existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, dále úplně a správně hodnotily důkazy podle zásady volného hodnocení důkazů, to znamená, podle své úvahy, každý důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti a přihlédly ke všemu, co vyšlo v průběhu řízení najevo. Žalobce nebyl nijak krácen na svých zákonných právech a žalovaný nerozhodoval v rozporu s daňovým řádem a nevydal nezákonná rozhodnutí.

Nakonec vznesl žalovaný pochybnost, zda plnou moc pro zástupce žalobce za žalobce podepsal skutečně jednatel žalobce.

V následně učiněné replice žalobce uvedl, že udělil dne 21. 5. 2007 plnou moc daňovému poradci Ing. Sojkovi, aby jej zastupoval v soudním řízení ve věci podané žaloby. Plnou moc za žalobce podepsal Frank Schneider, zapsaný v obchodním rejstříku jako jednatel žalobce. Podpis na plné moci nebyl úředně ověřen, neboť zákon takovou podmínku platnosti plné moci nestanoví.

Dále žalobce v replice uvedl, že v podané žalobě nevznesl žádné námitky, které by nevyplývaly z obsahu správního spisu, resp. z postupu finančních orgánů v daňovém řízení. Většina žalobních důvodů vycházela z obsahu správního spisu, do kterého zástupce žalobce za účelem přípravy žaloby dne 29. 5. 2007 nahlížel. Ostatní žalobní námitky byly vzneseny v reakci na obsah napadených rozhodnutí, proto je pochopitelné, že nebyly uplatněny již dříve v daňovém řízení. Žalobní námitky vycházely z obsahu správního spisu ke dni vydání napadených rozhodnutí, nelze tedy akceptovat výhradu žalovaného, že tyto námitky přesáhly rámec soudního přezkumu ve smyslu § 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“).

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
9
15Af 76/2011

Dále žalobce v replice uvedl, že žalovaný vyloučil provedení důkazních prostředků (čestné prohlášení R. K. a Ing. J. B.) z formálních důvodů, aniž by se věcně zabýval jejich obsahem. Žalobce má za to, že o této skutečnosti nepřímo svědčí hodnocení těchto důkazních prostředků ve vyjádření žalovaného k žalobě, neboť ze správního spisu vyplývá, že se jedná z hlediska žalobce o hodnocení nové, se kterým nebyl žalobce v předcházejícím daňovém řízení seznámen. Správce daně odmítl předložená čestná prohlášení osvědčit ve smyslu § 31 odst. 4 daňového řádu jako důkaz a neuvedl způsob, stejně tak jako žalovaný, jakým se finanční orgány vypořádaly s obsahem těchto důkazních prostředků.

Žalobce dále v replice uvedl, že v případě pronájmu objektu na adrese J. K. Tyla 1338/8, Teplice, dospěl žalovaný ke spekulativnímu závěru, podle kterého předmětná nemovitost nemohla být žalobcem fyzicky užívána, aniž by se přitom vypořádal s důkazními prostředky, které prokazují závěr opačný. Pokud žalobce užíval předmětnou nemovitost v rozporu s kolaudačním rozhodnutím, respektive v rozporu s příslušnými předpisy již v době před jeho vydáním, nelze tuto skutečnost sankcionovat v rámci daňového řízení, neboť případná odpovědnost žalobce za toto jednání vzniká ve vztahu k jiným orgánům, a to v režimu zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu. Z případného pochybení žalobce ve vztahu k příslušným stavebním předpisům nelze dovozovat, že daná nemovitost nemohla být v předmětném období užívána. Finanční orgány nepřinesly v dané otázce dostatečné důkazní prostředky, které by ve smyslu § 31 odst. 8 daňového řádu vyvrátily doložené tvrzení žalobce ohledně pronájmu a užívání předmětné nemovitosti.

K návrhu výslechu svědka B. a pracovníka České podnikatelské pojišťovny a.s. žalobce v replice uvedl, že ve svém vyjádření ze dne 9. 12. 2005 uvedl seznam důkazních prostředků, které již byly za účelem prokázání skutečností tvrzených žalobcem v daňovém řízení předloženy a dále seznam důkazních prostředků (včetně výslechu pana Brücknera), jejichž provedení navrhuje. Vazba všech navrhovaných důkazních prostředků na dříve uváděné skutečnosti týkající se spolupráce se společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o. je zcela jednoznačná. I kdyby z návrhu svědecké výpovědi pana Brücknera nevyplývalo, jaké skutečnosti má tato výpověď osvědčit, byly by finanční orgány povinny ve smyslu zásady součinnosti (§ 2 odst. 2 daňového řádu) obrátit se na žalobce a požádat o upřesnění jeho návrhu. V případě navrhovaného výslechu pracovníka České podnikatelské pojišťovny, a.s. nelze dle názoru žalobce akceptovat vysvětlení žalovaného, že výslechy jednotlivých zaměstnanců pojišťovny byly vyhodnoceny jako nadbytečné a nedůvodné, neboť správce daně obdržel na základě výzvy k součinnosti přímo vyjádření dotčené instituce. Žalobce namítá, že v tomto případě finanční orgány odmítly provedení navrhovaného důkazního prostředku v rozporu s ustálenou judikaturou. Nelze ztotožňovat písemné vyjádření právnické osoby se svědeckou výpovědí jejích pracovníků, kteří zajišťovali kontakt s obchodními partnery, v daném případě s žalobcem. V případě svědeckých výpovědí by žalobce mohl ve smyslu § 16 odst. 4 písm. e) daňového řádu klást svědkům otázky a podílet se tak aktivně na jejich výslechu. Postupem správce daně bylo žalobci toto právo odepřeno. S důvody odmítnutí návrhu výslechu pracovníka České podnikatelské pojišťovny, a.s. byl žalobce seznámen teprve ve vyjádření žalovaného k žalobě. V odůvodnění napadených rozhodnutí nejsou uvedené důvody (ani žádné jiné důvody) pro odmítnutí tohoto důkazního prostředku obsaženy.

Dle názoru žalobce nelze také akceptovat vyjádření žalovaného, ze kterého vyplývá, že zásada autonomie vůle smluvních stran je použitelná, resp. platná pouze v rámci působnosti občanského zákoníku. Uvedený princip patří k základním pilířům soukromého práva, do

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Af 76/2011

něhož patří rovněž oblast obchodního práva, tedy je nutno tento princip uplatnit rovněž ve vztahu k mandátní smlouvě uzavřené v režimu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

Žalobce v replice nakonec uvedl, že z výše uvedených důvodů na žalobě trvá.

Dne 28. 3. 2008 bylo soudu doručeno podání žalobce označené jako „doplnění repliky k vyjádření žalovaného čj. 11153/07-1500-507173, podané dne 4. 2. 2008“, ve kterém žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 3 Afs 21/2003-63 ze dne 5. 2. 2004, ve kterém se Nejvyšší správní soud zabýval otázkou postupu správce daně při hodnocení důkazních prostředků v rámci daňového řízení.

Dne 21. 1. 2009 bylo doručeno soudu doplnění žaloby, ve kterém žalobce rozvádí žalobu a poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008, který posuzoval námitku prekluze.

Dne 25. 5. 2009 bylo doručeno soudu doplnění žaloby, ve kterém žalobce uvedl, že daňová kontrola nebyla zahájena zákonným způsobem, což má významné důsledky z hlediska běhu prekluzívní lhůty podle § 47 daňového řádu ve vztahu ke zdaňovacímu období roku 2002.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ustanovením § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobce i žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasili.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s. ř. s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s. ř. s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Nejprve je nutno uvést, že Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 23.12.2009, č.j. 15 Ca 121/2007-120, kterým rozhodl tak, že se rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. 4. 2007 č.j. 1308/07-1200 a č.j. 1310/07-1200, a dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Teplicích ze dne 4. 8. 2006 č.j. 129542/06/210913/1892 a č.j. 128589/06/210913/1892 pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti žalovaného rozhodl ve věci Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 9.6.2011, č.j. 7 Afs 49/2010-172, kterým napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud odkázal na svou judikaturu a konstatoval, že závěr krajského soudu ve vztahu ke zdaňovacímu období za rok 2002 vycházející z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1835/07, jenž trvá na nutnosti sdělení konkrétních podezření při zahájení daňové kontroly, nemůže obstát, neboť nelze vyloučit provádění tzv. namátkových daňových kontrol, které samy o sobě nejsou protizákonné. Krajský soud však pochybil i v tom, že vůbec nevzal v úvahu konkrétní postup správních orgánů, a to zejména skutečnost, že v daném případě správce daně sdělil účastníkovi řízení konkrétní důvody, pro které hodlá správnost předmětných daní prozkoumat. Podle § 110 odst. 3 s.ř.s. je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Af 76/2011

Jelikož odlišné posouzení otázky prekluze týkající se roku 2002 bylo důvodem pro zrušení prvotního rozsudku krajského soudu jako takového, tedy včetně závěrů, které se promítly do zrušujícího výroku rozsudku, ohledně prekluze týkající se i roku 2001, když žalobou napadeným rozhodnutím bylo společně rozhodováno o dodatečných platebních výměrech pro roky 2001 a 2002, soud v dalším řízení ve vztahu k roku 2001 podotýká, že neshledal jediný důvod, aby změnil svůj závěr o tom, že ohledně tohoto zdaňovacího období došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty.

Dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Teplicích ze dne 4. 8. 2006, č.j. 129542/06/210913/1892, byla vyměřena žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001. K počátku běhu prekluzívní lhůty pro vyměření daně ve smyslu § 47 odst. 1 daňového řádu tedy došlo dne 31. 12. 2001. Dále byla dodatečným platebním výměrem Finančního úřadu v Teplicích ze dne 4.8.2006, č.j. 128589/06/210913/1892, vyměřena žalobci daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002. K počátku běhu prekluzívní lhůty pro vyměření daně ve smyslu § 47 odst. 1 daňového řádu tedy došlo dne 31. 12. 2002. Dne 14. 7. 2005 byla zahájena daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 až 2002.

Pokud se jedná o daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období za rok 2001, prekluzi soud dovodil ze skutečnosti, že prekluzivní lhůta začala běžet dnem 31. 12. 2001 a ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, konec jejího běhu připadal na den 31. 12. 2004. Z obsahu správního spisu, který byl předložen žalovaným, ovšem prokazatelně vyplývá, že daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období, která by obecně mohla být úkonem dle § 47 odst. 2 daňového řádu, byla u žalobce zahájena až dne 14. 7. 2005, což nemůže vést k jinému závěru než k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně. Jiný úkon ze strany správce daně vůči žalobci, o němž by se dalo uvažovat, že by byl úkonem ve smyslu ustanovení § 47 odst. 2 daňového řádu, a který by byl učiněn před 31. 12. 2004, nebyl dle obsahu předloženého správního spisu uskutečněn. Jestliže k doměření daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2001 žalobci došlo vydáním výše citovaného platebního výměru dne 4.8.2006, který nabyl právní moci až dne 6.4.2007, kdy mu bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí, stalo se tak nepochybně po marném uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně a rozhodnutí žalovaného i správce daně jsou nezákonná. Ohledně zdaňovacího období roku 2002 pak soud, vázán závěry obsaženými ve výše citovaném zrušujícím rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9.6.2011, vycházel ze skutečnosti, že k marnému uplynutí prekluzívní lhůty k doměření daně nedošlo. Konec prekluzivní lhůty připadal až na 31.12.2005, avšak před tímto datem byla zahájena u žalobce daňová kontrola, která ve smyslu § 47 odst. 2 daňového řádu prolongovala běh prekluzivní lhůty o další tři roky. Dodatečný platební výměr za zdaňovací období roku 2002 i napadené rozhodnutí o odvolání proti tomuto platebnímu výměru byly vydány v zákonné lhůtě a v tomto případě nedošlo k prekluzi daňové povinnosti, neboť uvedený dodatečný platební výměr nabyl právní moci dne 6.4.2007.

Z těchto důvodů se soud dále zabýval v rozsahu žalobních námitek jen doměřením daně z příjmů právnických osob za rok 2002.

Žalobce uzavřel dne 1.1.2001 nájemní smlouvu se společností MAKLER SERVICE REALITY s.r.o. na objekt v ulici J.K.Tyla 1338/8, Teplice, jehož nájem uplatnil ve výši

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Af 76/2011

1 120 000,80 Kč jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Mezi stranami je sporné, zda skutečně došlo k využití pronajatého objektu.

Žalovaný si v rámci daňové kontroly vyžádal sdělení o odběrech elektrické energie, plynu a vody, na adrese J.K. Tyla 1338/8, Teplice, v rozhodném období, a to u společnosti Severočeská energetika, a.s., Severočeská plynárenská a.s., Severočeské vodovody a kanalizace, a.s. a zprávu Českého Telecomu, a.s. Ze zpráv a dokladů uvedených společností vyplývá, že v období od 14.12.2001 do 13.12.2002 byl odběr elektřiny v uvedeném objektu celkem 155 kWh v ceně 531,59 Kč. V předchozím období roku 2001 byla spotřeba elektřiny 0 kWh. V roce 2002 a 2001 byla spotřeba plynu v uvedeném objektu nulová. Spotřeba vody od 31.12.2001 do 31.12.2002 byla ve výši 18 m v ceně 670,- Kč. V předchozím období od 31.12.2000 do 31.12.2001 byla spotřeba vody ve výši 3 m v ceně 101,50 Kč. Dle sdělení společnosti Český Telecom, a.s. neměla v uvedeném objektu společnost MAKLER SERVICES REALITY s.r.o. zavedenu telefonní stanici. Z přehledu využití pronajatých nebytových prostor poskytnutých samotným žalobcem vyplývá, že měla být využita každá místnost uvedeného objektu a v roce 2002 v něm mělo pracovat 24 zaměstnanců a v roce 2001 dokonce 67 zaměstnanců. Žalobce dále předložil čestné prohlášení Romana Kratochvíla ze dne 31.8.2006, že v letech 2001 a 2002 byl v objektu omezený provoz a např. náklady na elektrickou energii byly hrazeny firmou, která objekt opravovala. Ze smlouvy o dílo mezi společností MAKLER SERVICE REALITY s.r.o. a společností SKD Průmstav – stavby, a.s., jejímž předmětem jsou stavební úpravy objektu na adrese J.K. Tyla 1338/8, Teplice, vyplývá následující. V čl. 6.1. smlouvy o dílo je závazek objednatele předat zhotoviteli staveniště do 29.4.2002. Dle čl. 6.5. této smlouvy poskytne objednatel zhotoviteli přípojné místo pro odběr elektrické energie a vody. Skutečná spotřeba bude měřena samostatnými měřidly. Údaje měřidel budou podkladem pro přeúčtování ceny spotřebované elektrické energie a vody v průběhu stavby. Náklady spojené s odběrem energie nese zhotovitel ze svého; jejich cenu nahrazuje objednateli ve skutečné výši. Dle čl. 6.9. bude předané staveniště prosté práv třetích osob. V čl. 7.1. uvedené smlouvy byla stanovena smluvní cena na 7 404 813 Kč za stavební úpravy bytového domu včetně DPH a částka 1 095 817,- Kč za stavební úpravy oplocení a sadové úpravy včetně DPH. Dle čl. 7.3. zhotovitel po uplynutí kalendářního měsíce předloží zástupci objednatele zjišťovací protokol se soupisem provedených prací a dodávek k ověření. Na základě ověřeného zjišťovacího protokolu vystaví zhotovitel fakturu – daňový doklad se splatností 21 kalendářních dnů a předloží jej do 7 pracovního dne následujícího měsíce objednateli k úhradě. Podle faktur a soupisů provedených prací byly stavební úpravy dle smlouvy prováděny nejméně do konce roku 2002. Soud vzal v úvahu i skutečnost, že se dle znaleckého posudku č. 1771 – 157/98 o ceně uvedeného objektu s oceněním ke dni 8.9.1998 jedná o rodinný dům se dvěma nadzemními podlažími a půdním prostorem v němž je jeden dvougenerační byt, jeden byt o velikosti 1+1 a jeden byt o velikosti 1+2 vždy s příslušenstvím.

Stejně jako žalovaný i soud podle § 2 odst. 3 daňového řádu při rozhodování hodnotil důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom přihlížel ke všemu, co v daňovém řízení vyšlo najevo a dospěl ke stejnému závěru jako žalovaný, že žalobce neprokázal faktické užívání najaté nemovitosti na adrese J.K. Tyla 1338/8, Teplice, a nemohl tak nájem zahrnout mezi výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení příjmů.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
13
15Af 76/2011

Čestné prohlášení Romana Kratochvíla o užívání uvedené nemovitosti stojí osamoceno v rozporu s ostatními důkazy, které tvoří ucelený řetězec spolehlivě umožňující závěr o nevyužívání předmětného objektu žalobcem. Je nereálné, aby byla nemovitost užívána celé dva roky několika desítkami zaměstnanců, za kterými chodí i veřejnost, jak vyplývá z popisu využití pronajatých nebytových prostor (mezi kterými je i speciální místnost pro kontakt s veřejností) a nebyly spotřebovány v podstatě žádné energie. Dle uvedené smlouvy o dílo měla být spotřeba vody a elektřiny (o spotřebě plynu smlouva vůbec nehovoří) počítána měřidly pronajímatele společnosti MAKLER SERVICE REALITY s.r.o. a následně přeúčtována zhotoviteli díla. Tomu by právě mohla odpovídat zvýšená spotřeba vody a elektřiny v roce 2002 oproti roku 2001, avšak rozhodně neodpovídá běžnému provozu, ke kterému měl být objekt pronajat. S ohledem na skutečnost, se objektem je původně rodinný dům, byť s několika byty, je patrné, že rekonstrukce v hodnotě více jak 7 milionů Kč je jen těžko představitelná za provozu, který žalobce uvádí. Tomu odpovídá i znění smlouvy o dílo, ze které vyplývá, že staveniště (předmětný objekt) je bez práv třetích osob, tedy i nájemců.

K hodnocení čestného prohlášení Romana Kratochvíla lze poukázat obecně i na judikaturu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2008, čj. 5 Afs 5/2008-75, že prohlášení je v daňovém řízení důkazem, který ovšem nemá stejnou vypovídací hodnotu jako případné svědectví. Žalovaný se hodnocením tohoto důkazního prostředku zabýval na str. 5 napadeného rozhodnutí, neodmítl ho jako důkazní prostředek (stejně jako čestné prohlášení Ing. Jaroslava Besperáta), avšak konstatoval, že důkazní břemeno v daném případě žalobce neunesl. Slyšení tohoto svědka žalobce nenavrhl a ani se jeho slyšení nejeví účelným, neboť dosud zjištěný skutkový stav lze považovat dle § 31 odst. 2 daňového řádu za dostatečný.

Jiná situace ovšem panuje ohledně sporného provedení služeb společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o. pro žalobce v roce 2002. Žalobce vyplacenou smluvní odměnu společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. ve výši 23 735 645,- Kč, uplatnil jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů.

Žalobce uzavřel dne 7.1.2001 se společností JAVA Ústí nad Labem s.r.o. (od 13.6.2001 CHEMITECH TEPLICE s.r.o.) mandátní smlouvu. Dle čl. I. této mandátní smlouvy se společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. zavázala na základě požadavku žalobce jeho jménem a na jeho účet za úplatu vyvíjet činnost a činit úkony za účelem dosažení toho, aby žalobce mohl připravovat podmínky k uzavírání příslušných smluv v oblastech pojištění, stavebního spoření, nemocenských pokladen, investičních fondů, penzijních fondů, bankovnictví a nemovitostí. Předmětem závazku společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. bylo poskytování finančního poradenství zájemcům o uzavření smluv v oblastech shora uvedených. Z dodatku k uvedené mandátní smlouvě vyplývá, že podpisem tohoto dodatku společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. získala licenční CD s programem „POS“ spolu s licenčním oprávněním k jeho instalaci, čímž společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. získala přístup k části databáze klientů žalobce. Společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. se zavázala zajistit žalobci udržení pojistného kmene klientů, ke kterému získala prostřednictvím elektronického propojení programu „POS“ přístup. Výplata provize společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. byla vázána na procentuální množství výpovědí pojistných smluv a neplacení pojistného ze zpřístupněné části pojistného kmene. Z těchto listin vyplývá, že společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. měla vůči žalobci dva závazky, a to jednak závazek spočívající v poskytování finančního poradenství a přípravy podmínek k uzavírání smluv a dále i péči o část klientů žalobce. Společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. tak

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
14
15Af 76/2011

mohla plnit a přijímat plnění z obou těchto smluvních ujednání. Žalovaný nesprávně posoudil, že společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. mohla poskytovat pouze finanční poradenství. Z uvedených listin ani ze spisu však není patrné, jak byla určena část kmene klientů, která spadala do působnosti společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o.

Žalovaný argumentuje ve svém rozhodnutí tím, že ve smlouvě o obchodním zastoupení ze dne 20.9.2000 mezi žalobcem a IPB Pojišťovnou, a.s. je v článku II. bodu A. 23 uvedeno, že žalobce bude všechny své spolupracující osoby identifikovat v seznamu spolupracujících osob, který předá IPB Pojišťovně, a.s. Společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. však v seznamu spolupracujících osob uvedena není a nepotvrdilo se tak, že by byla spolupracující osobou a není zřejmé kritérium žalobce rozlišujícího mezi spolupracují osobou a osobou pečující o klienty.

Podle uvedené smlouvy s IPB Pojišťovnou, a.s. je dle č.l. I. 4. d) jednáním jménem pojišťovny i péče o klienta po uzavření pojistné smlouvy, tj. zejména každoroční osobní návštěva klienta, vyřizování žádostí k pojištění, poskytování informací o nových pojistných produktech, zajištění součinnosti při vyřizování pojistných událostí. Spolupracující osobou je dle čl. II. A 22. osoba, jíž byla žalobcem vystavena plná moc, aby jeho jménem jednala a uzavírala obchody dle článku I. bodu 1 uvedené smlouvy. Z tohoto vyplývá, že tvrzení žalobce o náplni činnost společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. nesplňují kritéria spolupracující osoby, a proto tato společnost nemusela být mezi spolupracujícími osobami uvedena.

Dále byly opatřeny i další důkazní prostředky mezi jinými i čestné prohlášení Ing. Jaroslava Besperáta ze dne 8.12.2005 a výslechy V.V. a J.V.

Ing. Jaroslav Besperát za Českou podnikatelskou pojišťovnu, a.s. ve svém čestném prohlášení uvedl, že žalobce je povinen mimo jiné zajistit řádnou takzvanou péči o klienta, jejímž smyslem je udržení stávajícího klientského kmene. Žalovaný na str. 14 (i 15) napadeného rozhodnutí uvedl, že prohlášení je velice obecné a nevyplývá z něj, že tzv. péči o klienty prováděla společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. Žalovaný neodmítl prohlášení Ing. Jaroslava Besperáta jako důkazní prostředek (stejně jako před ním správce daně), ale naopak ho vyhodnotil ve vztahu k dokazovaným skutečnostem jako neprůkazné. V tom lze se žalovaným souhlasit, neboť předmětem dokazování bylo to, zda a v jakém rozsahu prováděla společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. činnost pro žalobce. V tomto směru by ani osobní slyšení Ing. Jaroslava Besperáta žádných nových poznatků přinést nemohlo, neboť není patrné, že by mu bylo něco známo o činnosti společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o.

Přímo k činnosti společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. se měli vyjádřit V. M. a J. V.

V. M., zaměstnanec žalobce, dne 10.5.2006 před správcem daně vypověděl, že měl zástupce společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o., pana V., proškolit v souvislosti s prací s klienty, kteří unikali tím způsobem, že vypovídali pojistné smlouvy, eventuelně smlouvy neplatili. V té době byly u žalobce problémy s neplatiči. Byla oslovena tato společnost, jestli by s těmito klienty mohla pomoci. Jednalo se o velký rozsah klientů a tato společnost v této činnosti výrazně pomáhala. Žalobce ho oslovil, zda nezná někoho, kdo by mohl žalobci v jeho činnosti pomoci. Svědek uvedl, že pan V. byl v této oblasti v minulosti proškolen jako mandatář a v té době ho náhodou potkal a vzpomněl si na něj. Pro společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. však svědek nikdy žádnou činnost nevykonával. K otázce proč měl přiděleno dispoziční právo k běžným účtům společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. a kdo mu ho

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
15
15Af 76/2011

přidělil, uvedl, že to byl pan V., který dostával vyplacené provize od žalobce. Jelikož v Ústí (zřejmě nad Labem – pozn. soudu) nebyl, požádal pan V. svědka, jestli by nemohl peníze vyzvednout a pak mu je předat. Pan V. z nich vyplácel lidi, kteří pro něj pracovali.

J. V., jednatel, následně ředitel a nakonec poradce společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o., dne 12.4.2006 před správcem daně uvedl, že ve společnosti působil asi dva roky, v roce 2002 skončil pracovní poměr. Společnost se zabývala činností, jak je uvedena v obchodním rejstříku. V roce 2001 a 2002 měl plnou moc od jednatele společnosti a tak mohl za společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. i jednat. Když skončil u společnosti Teplické výstaviště a.s. tak stejnou činnost dělal u CHEMITECH TEPLICE s.r.o., protože to byla dobře placená práce a byl obeznámen s poměry. Dále uvedl, že uzavřel mandátní smlouvu ze dne 7.1.2001, jejíž předmět byl naplněn. Dále uzavřel i dne 23.3.2001 dodatek k uvedené mandátní smlouvě. Předmět dodatku neví, asi rozšiřovali smlouvy. Péče o klienty byla zajišťována prostřednictvím mandátních smluv s dalšími osobami. Neví, jak byl zpřístupněn kmen klientů žalobce, asi to bylo na disketě. Kmen klientů byl určitě poskytnut také jeho spolupracovníkům. K otázce, zda byl využíván k péči o klienty počítačový program, uvedl, že to co poskytl žalobce, to využívali. Úhrada za péči o klienty probíhala převodem i v hotovosti. Asi byly poskytovány i zálohové platby. Zálohové platby byly vyúčtovány dle skutečně odvedené práce. Vyúčtování prováděl žalobce. Odsouhlasení vyúčtování bylo prováděno buď jím, nebo jednatelem. Není si vědom, že by společnost poskytovala žalobci i další služby mimo uvedené v mandátní smlouvě a jejím dodatku. Asi musela být činnost společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. žalobcem kontrolována, ale neví jakým způsobem. Určitě byla kontrolována činnost subdodavatelů společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o., ale jakým způsobem neví. Spolupracoval se žalobcem jako fyzická osoba v roce 1999 a možná i v roce 2000. V roce 2001 již ne. Na otázku, kdo měl na starosti ve společnostech Teplické výstaviště, a.s. a CHEMITECH TEPLICE s.r.o. péči o klienty, kontrolu a organizaci uvedl, že aparát společnosti, vše nedělal on, nepamatuje si, kdo byl zaměstnán u této společnosti.

Z výpisu z obchodního rejstříku společnosti JAVA Ústí nad Labem s.r.o. (od 13.6.2001 přejmenována na CHEMITECH TEPLICE s.r.o.), vyplývá, že do 13.6.2001 byla předmětem podnikání společnosti pouze koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej. Až od dne 13.6.2001 došlo k rozšíření o další předměty podnikání, mezi kterými byla i činnost organizačních a ekonomických poradců a zprostředkování služeb.

Ve vyjádření ze dne 9.12.2005 žalobce popsal, jak probíhala kontrola společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. prostřednictvím tzv. online společně sdíleného systému POS, který umožňuje nahlížet žalobci do spravovaného kmene klientů. Toto své sdělení žalobce následně několikrát opakoval. Jako důkazní prostředek navrhl mimo jiné výslech zaměstnance žalobce pana B., který má na starosti styk se společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o.

Předně je třeba konstatovat, že zpráva o daňové kontrole ani žalovaný v napadeném rozhodnutí se nijak nevyjadřují ani k výslechu Vítězslava Mareše ani k návrhu výslechu pana B. Návrh výslechu svědka B. se opakuje i ve vztahu ke školení a poradenské činnosti Wolfganga Schneidera. K tomu lze poznamenat, že již ze zprávy o daňové kontrole musí být zřejmé, jaké důkazní prostředky byly v řízení předloženy, jak byly hodnoceny, popřípadě zda a proč považoval správce daně jejich množství za nedostatečné (viz rozsudek NSS ze dne 29.3.2006, 1 Afs 55/2005, www.nssoud.cz).

Žalovaný hodnotil pouze výpověď svědka V., a to jako nekonkrétní a neurčitou. Svědek dle žalovaného nesdělil, že byl využíván společně sdílený systém POS sloužící ke kontrole, ač

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
16
15Af 76/2011

byly žalobcem předloženy jakési výstupy z tohoto systému. Na jednu stranu lze připustit, že výpověď svědka V. je obecná a především velmi strohá, na druhou stranu je nutno konstatovat, že svědek nebyl podrobněji dotázán na konkrétní organizaci ve společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o., jejíž osvětlení by mohlo zodpovědět otázku, proč některé věci svědek neví a případně, které osoby ze společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. by mohly o těchto věcech podat svědectví. Přitom svědek opakovaně hovořil o dalších osobách, jako je jednatel společnosti a aparát společnosti, neboť nedělal vše osobně. Společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. měla mít dle zjištění žalovaného v roce 2002 9 zaměstnanců a dle obchodního rejstříku měla tato společnost v roce 2002 dva jednatele. Žádná z těchto osob však nebyla vyslechnuta. Svědek V. nebyl například dotázán ani na rozpor mezi závazky vzniklými z mandátní smlouvy ze dne 7.1.2001 ve znění jejího dodatku ze dne 23.3.2001, a tím, že předmět podnikání žalobce byl rozšířen až dne 13.6.2001. Ve výpovědi svědka V. jsou některé nejasnosti a rozpory, například to, proč poskytoval zaměstnanci žalobce dispoziční právo k účtu, když mohl jistě výběry z účtu provádět i v jiných pobočkách bank než jen v ústeckých, či například není jasné, proč uváděl, že byla společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. odměňována podle skutečně odvedené práce, když její odměna měla záviset až na výsledku procentuálního podílu storna smluv. Na druhou stranu svědek V. uvedl, že co jim dal žalobce, to používali a přístup ke kmeni klientů měl on i jeho spolupracovníci. Na základě tohoto výslechu nelze uzavřít, že systém označovaný žalobcem jako POS nebyl využíván a nějaké služby nebyly společností CHEMITECH TEPLICE s.r.o. poskytnuty. Skutkový stav tak nebyl dostatečně zjištěn, přičemž nebyl vyslechnut ani navržený svědek B., který měl vypovídat právě ke vztahu společnosti CHEMITECH TEPLICE s.r.o. a žalobce, což je v předmětném daňovém řízení jedna ze stěžejních otázek.

Daňové řízení je v České republice postaveno na zásadě, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat, tedy má břemeno tvrzení, ale také povinnost toto své tvrzení doložit, tj. má i břemeno důkazní. Toto své břemeno daňový subjekt plní v důkazním řízení, které vede správce daně. Podle ustanovení § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Toto ustanovení však, jak již vícekrát potvrdil Ústavní soud (viz nález ze dne 24. 4. 1996, Pl. ÚS 38/95, www.usoud.cz), nedává správci daně oprávnění vyzvat daňový subjekt k prokázání čehokoliv, ale pouze k prokázání toho, co tvrdí tento subjekt sám. Pravidlo, že v daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, má některé výjimky, zejména ustanovení § 31 odst. 8 písm. písm. c) zákona o správě daní a poplatků, podle něhož správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.

Pokud správce daně zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě daňový subjekt musí prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
17
15Af 76/2011

Správce daně nemá povinnost prokázat, že údaje o určitém účetním případu jsou v účetnictví daňového subjektu zaznamenány v rozporu se skutečností, je však povinen prokázat, že o souladu se skutečností existují natolik vážné a důvodné pochyby, že činí účetnictví nevěrohodným, neúplným, neprůkazným nebo nesprávným. Ne každá chyba v účetnictví proto bude způsobovat takto požadovanou intenzitu pochybností; budou to pouze takové nesrovnalosti, jež přímo (nedostatkem spolehlivých informací o konkrétním účetním případu) či nepřímo (celkovou nevěrohodností účetnictví, i když toto na první pohled o konkrétním účetním případu předepsané informace poskytuje) zatemní obraz o hospodaření daňového subjektu. Správce daně je zde povinen identifikovat konkrétní skutečnosti, na základě nichž hodnotí předložené účetnictví jako nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné. Jen takto totiž může unést své důkazní břemeno vyplývající z § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu.

Unese-li správce daně své důkazní břemeno, je na daňovém subjektu, aby prokázal soulad účetnictví se skutečností, tj. aby setrval na svých původních tvrzeních a doložil, že přes vzniklé pochyby se sporný účetní případ udál tak, jak je o něm účtováno, anebo aby naopak korigoval svá původní tvrzení, nabídl tvrzení nová, reflektující existenci pochyb o souladu účetnictví se skutečností, a tato svá revidovaná tvrzení prokázal. Důkazní prostředky zde budou pravidelně pocházet ze sféry mimo účetnictví a de facto nahradí či doplní nevěrohodné, neúplné, neprůkazné či nesprávné účetnictví (srov. např. rozsudek NSS ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 Afs 188/2004 - 63, rozsudek NSS ze dne 12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 – 72, oba na www.nssoud.cz).

Žalovaný nesprávně hodnotil obsah mandátní smlouvy včetně jejího dodatku a závazky z ní vyplývající, přičemž soud má za to, že žalobce nemusel, jak uvádí žalovaný, navíc uzavírat i příkazní smlouvu. Žalovaný nesprávně hodnotil i institut spolupracující osoby, neboť společnost CHEMITECH TEPLICE s.r.o. nebyla spolupracující osobou. Dále žalovaný nesprávně hodnotil výpověď svědka V. a nepřinesl vlastní důkazy o tom, že by výpověď tohoto svědka byla nepravdivá. Dalším pochybením je pominutí výslechu svědka Mareše v napadeném rozhodnutí. Správce daně v tomto případě neunesl své důkazní břemeno ve smyslu § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu, neboť neopatřil dostatek důkazů, jimiž by prokázal, že o souladu žalobcova účetnictví se skutečností jsou natolik vážné a důvodné pochyby, že činí uplatněné výdaje nevěrohodnými. Tímto postupem zatížil žalovaný své řízení vadou, neboť skutkový stav, který vzal za prokázaný, nemá oporu ve spisech.

Správce daně a žalovaný porušili ustanovení § 31 odst. 2 a § 2 odst. 3 daňového řádu, pokud neprovedli důkaz výslechem svědka B. a ani se k návrhu na jeho provedení nevyjádřili. I když žalobce namítl toto pochybení až v řízení před soudem, nijak to žalovaného a správce daně nezbavuje odpovědnosti za vedení řízení. Tím, že správce daně i žalovaný zcela pominuli návrh na provedení výslechu zatížili své řízení vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé (srov. rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26.6.2003, 22 Ca 421/2002, www.nssoud.cz).

Ze shora uvedeného vyplývá, že nesprávným posouzením prekluzivní lhůty se žalovaný v rozhodnutí ze dne 2. 4. 2007, č.j. 1308/07-1200 dopustil nezákonnosti, a proto soud přistoupil k jeho zrušení podle § 78 odst. 1 s.ř.s. S ohledem na to, že nezákonností je zatížen i dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Teplicích ze dne 4. 8. 2006 č.j. 129542/06/210913/1892, a tato nezákonnost nemůže být v odvolacím řízení zhojena, přistoupil soud podle § 78 odst. 3 s.ř.s. i ke zrušení tohoto rozhodnutí správce daně. V případě

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
18
15Af 76/2011

rozhodnutí žalovaného dne 2. 4. 2007, č.j. 1310/07-1200, přistoupil soud podle § 78 odst. 1 ke zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení ve smyslu ustanovení § 76 písm. b), c) s.ř.s., přičemž žalovaný je dle § 78 odst. 5 s.ř.s. právním názorem shora vysloveným v dalším řízení vázán.

Žalobce měl v projednávané věci plný úspěch, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě v celkové výši 24 160,- Kč, která se skládá z částky 4.000,- Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 14 700,- Kč za sedm úkonů právní služby poskytnutých zástupcem Ing. Vlastimilem Sojkou v řízení před krajským soudem i před Nejvyšším správním soudem po 2 100,- Kč, a to za převzetí a přípravu zastoupení, sepis žaloby, repliky ze dne 4.8.2008, doplnění repliky ze dne 27.3.2008, doplnění žaloby ze dne 19.1.2009, sdělení k žalobě ze dne 22.5.2009, vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 6.4.2010 podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen „advokátní tarif“). Dále se celková částka náhrady nákladů řízení sestává z částky 2100,- Kč za s tím souvisejících sedm režijních paušálů po 300,- Kč a z částky 3360,- Kč odpovídající DPH z částek mimo soudního poplatku. Zástupce žalobce Ing. Sojka navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů řízení i za poradu s klientem, sepsání právního rozboru a za poradu s klientem k vyjádření žalovaného. Náhradu za tyto úkony nemohl soud přiznat, neboť právní zástupce ani k výzvě soudu nijak nedoložil jejich provedení.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 28.11.2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru