Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 74/2010 - 56Rozsudek KSUL ze dne 02.03.2011

Prejudikatura

9 Afs 50/2007

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 24/2011 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

15Af 74/2010-56

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Štullerové a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce: D.S.K. spol. s r.o., se sídlem Praha 9 – Libeň, Lisabonská 2394/4, zastoupeného JUDr. Petrem Vaňkem, advokátem, se sídlem Praha 1 – Nové Město, Palác YMCA, Na Poříčí 12, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2010, č.j. 5882/10-1200-505957,

takto:

I. Žaloba se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 6. 2010, č.j. 5882/10-1200-505957, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Teplicích (dále jen „správce daně“), dodatečnému platebnímu výměru na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 , č.j. 164348/09/210913505526 ze dne 1. 12. 2009, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob ve výši 559.680,- Kč včetně penále ve výši 20% z částky dodatečně vyměřené daně, tj. částka 119.936,- Kč.

Žalobce v žalobě namítl, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. i) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), a dále s ustanovením § 7 zákona č. 593/1992 Sb., o rezervách Pokračování
2
15Af 74/2010

pro zajištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rezervách“).

Žalobce uvedl, že rezerva na opravy dle § 7 odst. 2 zákona o rezervách je z účetního hlediska jen uzávěrkovou úpravou. Má jakýsi předběžný charakter daný tím, že podle určitého předběžného rozpočtu si daňový subjekt odloží prostředky stranou a ty následně použije. To se promítá například do nemožnosti podat jen pro dodatečnou tvorbu rezervy dodatečné daňové přiznání na nižší daňovou povinnost či vyšší ztrátu ve smyslu § 41 odst. 4 daňového řádu. Tento předběžný charakter rezervy se promítá i do chápání ustanovení § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů. Ať už je rozpočet přesný či méně přesný, jde o předběžnou záležitost, která bude zřejmá až při rozpouštění rezervy. Správce daně se může obávat budoucího daňového úniku, je však oprávněn daň zajistit podle § 71 daňového řádu a toto zajištění se potom promění v následnou daňovou povinnost v roce rozpuštění rezervy, tedy v roce zahájení oprav. Teprve v tomto zdaňovacím období je totiž jasno, zda daňovým subjektem plánované opravy mají charakter opravy, či zda nakonec objekt byl technicky zhodnocen dle § 33 zákona o daních z příjmů. Zajištěná daň by znemožňovala žalobci možnost zneužít takového postupu.

Dále žalobce namítl, že žalovaný stejně jako správce daně opírají svá rozhodnutí jen o vlastní právní názory a o důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. L. M. Žalobce namítl, že tento znalecký posudek nemůže mít vyšší důkazní hodnotu než znalecký posudek Ing. D. a J. H., neboť ani v jednom případě nejde o odborné posouzení daňových aspektů zamýšlených oprav, ale jejich posouzení z hlediska stavebního.

Žalobce rovněž namítl, že krom důkazu znaleckým posudkem Ing. M. neprovedl správce daně ani žalovaný žádné jiné důkazy, když důkazní prostředky předložené žalobcem zcela neoprávněně nevyhodnotili jako důkaz. S hodnocením znalce Ing. M. správce daně v řadě míst nesouhlasil, proto tento důkazní prostředek vůbec neměl být jako důkaz vyhodnocen.

Závěrem žalobce namítl, že v případě pochybností správce daně a žalovaný byli povinni provést důkaz opravdu relevantním důkazem, za který žalobce považuje vyjádření daňového poradce, neboť jen on má odpovídající odbornost pro posouzení oprávněnosti uplatnění vytvořené rezervy z daňového hlediska. Tím, že správce daně a žalovaný tento důkaz neprovedli, porušili ustanovení § 31 odst. 2 a odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „daňový řád“).

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí. Žalovaný uvedl, že v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí podrobně popsal a vyhodnotil skutkový stav věci a podrobně rozvedl právní úvahy, včetně hodnocení důkazních prostředků a vyhodnocení důkazů, které ho vedly k vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Se všemi námitkami, které žalobce uplatnil v odvolání, se žalovaný vypořádal. Žalovaný dále uvedl, že tvorba rezervy uplatňovaná jako daňově účinný výdaj stejně jako ostatní výdaje dle § 24 zákona o daních z příjmů musí splňovat základní kritérium, a to prokazatelnost a odůvodněnost. Tyto požadavky se promítají i v ustanoveních § 3 odst. 2 a § 7 odst. 1 zákona o rezervách. Z těchto ustanovení plyne žalobci povinnost být schopen prokázat výši a odůvodnit tvorbu rezerv podle jednotlivého majetku, a to již při zahájení tvorby této rezervy. U každé rezervy na opravu hmotného majetku bylo proto nutné, aby žalobce vždy zdůvodnil nezbytnost její

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 74/2010

tvorby, prokázal způsob výpočtu její výše a prokázal, že předpokládané práce nemají charakter technického zhodnocení dle ustanovení § 33 zákona o daních z příjmů. Žalobce této povinnosti v požadovaném rozsahu nedostál. V předmětném daňovém řízení správce daně ani žalovaného důkazní povinnost nestíhala a nestíhá. Nebyly jím totiž prokazovány skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví vedeného žalobcem. Naopak žalobce zde prokazoval skutečnosti jím tvrzené v daňovém přiznání, případně ty, k jejichž prokázání byl v souladu s daňovým řádem řádným způsobem vyzván. Neunesením důkazního břemene žalobcem tak nemůže mít za následek jeho přenesení na správce daně či žalovaného, jak se žalobce domnívá. K žalobcem uváděnému tvrzení o předběžném charakteru rezervy žalovaný uvedl, že § 7 odst. 6 zákona o rezervách zakotvuje povinnost, ze které vyplývá, že „zjistí-li poplatník skutečnost odůvodňující změnu výše rezervy, musí provést úpravu její výše počínaje zdaňovacím obdobím, v němž tuto skutečnost zjistí“. Žalobce v žalobě spekuluje o rozpočtu s obecnou povahou, avšak taková situace v jeho případě nenastala.

K námitce žalobce týkající se zajištění úhrady na nesplatnou a dosud nestanovenou daň dle § 71 daňového řádu, kdy dle žalobce bylo přípustné tento institut užít pouze ve vazbě s obdobím, kdy je rezerva na opravy rozpouštěna, žalovaný uvedl, že hmotněprávní předpisy ani daňový řád takový postup nestanoví. Při užití uvedeného institutu je třeba vycházet z toho, že daňová účinnost a naplnění podmínek je svázáno právě již s dobou tvorby rezervy, resp. jednotlivými roky, nikoliv s rokem jejího výlučného čerpání. Tato skutečnost opravňovala správce daně k užití uvedeného institutu, jak jej v tomto konkrétním případě užil. Správce daně, případně žalovaný, proto nejednali mimo rámec příslušných zákonných ustanovení. Dále žalovaný uvedl, že zcela nedůvodnou je námitka žalobce týkající se hodnocení důkazních prostředků. Spisovým materiálem je dokumentováno, že žalovaný i správce daně se otázkou, zda uvedené posudky budou vyhodnoceny jako důkaz, náležitě a v souladu s platnou právní úpravou zabývali. V odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný hodnotil jednotlivé znalecké posudky. Žalovaný tvrdí, že žalobce neunesl důkazní břemeno dle § 31 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný i správce daně v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 daňového řádu důkazní břemeno unesli, když při hodnocení důkazních prostředků postupovali v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný závěrem svého vyjádření odkázal na spisový materiál, platnou právní úpravu a konstatoval, že žalované rozhodnutí nebylo vydáno v rozporu s ustanovením § 46 odst. 7 daňového řádu, jak uvádí žalobce.

V následně učiněné replice žalobce uvedl, že zákonný požadavek prokazatelnosti a odůvodněnosti by splňoval i celkový rozpočet, jak jej uvádějí znalci Ing. D. a p. H. ve svém posudku. Tito znalci naopak zpochybnili východiska posudku Ing. M., který vychází z nezdokladovatelného a tudíž již neprokazatelného stavu. Nezbytnost tvorby rezervy a způsob výpočtu nejsou zákonné požadavky, žalovaný použil svůj vlastní extenzívní gramatický výklad pojmu „prokazatelnost a odůvodněnost“. Dále žalobce uvedl, že v případě, že předložil odpovídající důkazy, tedy položkový rozpočet a oponentní posudek, musela nastoupit důkazní povinnost správce daně dle § 31 odst. 8 písm. b) a c) daňového řádu. Správce daně a žalovaný neunesli své břemeno, nevyvrátili svou domněnku neprůkaznosti žalobcem tvořené rezervy ani způsob zaúčtování této rezervy. Podmínky pro tvorbu rezervy se nezměnily, proto měl správce daně rezervu průkazně vytvořenou akceptovat a počkat na její rozpuštění. Použitý postup byl použit z obavy, že daň bude v době rozpuštění rezervy nedobytná. Tím však správce daně i žalovaný neunesli svoji důkazní povinnost. Žalovaný i správce daně se sice zabývali tím, zda posudky a vyjádření znalce hodnotí jako důkaz, ale důkazní prostředky žalobce zcela nedůvodně jako důkaz nevyhodnotili a své vlastní tvrzení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 74/2010

a důkaz „svého“ znalce (nikoli v oboru daňovém) jako důkaz hodnotili. Žalobce navrhl krom dříve předložených důkazů (rozpočet, původní posudek) i důkazní prostředek, který správce daně neuznal jako důkaz. Není tedy pravdou, že žalobce neunesl své důkazní břemeno. Naopak správce daně krom vlastního posouzení a posudku znalce, který není odborníkem pro oblast daňovou, žádný důkaz nepředložil a nevyvrátil tak svou domněnku o neoprávněnosti tvorby rezervy. Tím tedy správce daně nesplnil svoji důkazní povinnost uvedenou v § 31 odst. 2 a § 31 odst. 8 písm. b) a c) daňového řádu.

Při jednání dne 2. 3. 2011 žalobce zopakoval námitky uvedené v žalobě. Dále uvedl, že rezerva je předběžná uzávěrková položka, která nabývá konkrétnosti až v době jejího rozpouštění. Prokazatelnost rezervy posuzoval správce daně příliš přísně, položkový rozpočet, který žalobce správci daně předložil, nemohl obsahovat přesnější údaje, když opravy byly pouze zamýšleny a nikoli provedeny.

Pověřený pracovník žalovaného při tomtéž jednání odkázal na písemné vyjádření žalovaného k žalobě.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny. V dané věci rovněž nedošlo k prekluzi práva vyměřit či doměřit daň.

Z obsahu správního spisu soud zjistil následující skutečnosti. Správce daně zahájil dne 8. 12. 2008 protokolem o ústním jednání č.j. 171768/08/210931/6596 u žalobce daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2006 a 2007. Na základě žalobcem předložených dokladů, což je zaznamenáno v protokolu o ústním jednání č.j. 12555/09210931/505011 ze dne 11. 2. 2009 správce daně zjistil, že v kontrolovaných obdobích tvořil žalobce rezervy na opravy hmotného majetku. V rámci téhož ústního jednání správce daně zjišťoval, jaké nemovitosti má žalobce ve vlastnictví, k jakým účelům je používá, jaký byl stav předmětných nemovitostí v době jejich pořízení a jaký je jejich současný stav. Jednatel žalobce S. P. správci daně dne 13. 1. 2009 sdělil (viz,. protokol o ústním jednání ze dne11. 2. 2009, č.j. 12555/09/210931/505011), že se jedná o průmyslový objekt, budova č.p. 75 R. n. B. včetně pozemku p.č. 175/7 a halu č. 1 areál „DUKLA“ Ú. včetně pozemku p.č. 671/46. Při daňové kontrole vznikly správci daně pochybnosti o tom, zda se u všech položek na základě předložených položkových rozpočtů jedná o opravy ve smyslu

§ 7 zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů a zda ceny, ze kterých se při sestavování rozpočtu vycházelo, jsou obvyklými v době zpracování rozpočtů. Správce daně v rámci daňového řízení provedl fyzickou prohlídku výše uvedených nemovitostí za účelem zjištění jejich technického stavu, a to v rámci místního šetření dne 13. 1. 2009. Správce daně pořídil fotodokumentaci o stavu předmětných nemovitostí a tyto porovnal s fotodokumentací předmětných nemovitostí ze dne 25. 10. 2006, kdy byla správcem daně prováděna daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období let 2003 až 2005. Ze správního

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 74/2010

spisu vyplývá, že rezervy na opravu hmotného majetku byly vytvořeny na nemovitosti vložené do obchodního majetku žalobce, byly pravidelně každoročně inventarizovány a byly vytvořeny na základě položkových rozpočtů. Správce daně i žalovaný vycházeli ze znaleckého posudku č. 86/02/2009 soudního znalce z oboru stavebnictví Ing. L. M., který znalec vypracoval na základě rozhodnutí správce daně o přibrání soudního znalce ze dne 19. 1. 2009, č.j. 5261/09/210931/505011, ze kterého vyplývá, že rezervy na opravy jsou tvořeny na opravy konstrukcí, které nikdy v objektech nebyly, značně se liší výměry nemovitostí, které jsou uvedené v položkovém rozpočtu vypracovaném společností KMN, s.r.o., od výměr, které mají předmětné nemovitosti ve skutečnosti. Závěry tohoto znaleckého posudku jsou, že: 1. Stavební práce uvedené v „položkových rozpočtech“ týkajících se oprav nemovitostí mají charakter oprav ve smyslu zákona o rezervách pouze z části. V jednotlivých případech popsaných v bodech 5.1. až 5.4. znaleckého posudku je část položek technickým zhodnocením staveb. Část konstrukcí (zejména v bodě 5.1. znaleckého posudku) nelze v současné době nahradit obdobnou konstrukcí. U komunikací bylo nutno upravit výměry v rozpočtech a při zachování předpokládaných souvrství zpracovat náhradní rozpočty. Při kontrole jednotlivých rozpočtů byla prováděna zevrubná kontrola uplatňovaných výměr. V bodu 5 znaleckého posudku jsou popsány někdy i výrazné rozdíly. I v kontrole ocenění jednotlivých položek byly rozdíly zjištěny, byly zjištěny i výrazně podceněné položky. Neodůvodnitelné navýšení bylo zařazeno do odpočtových rozpočtů. Částku na opravy objektů, kterou znalec považuje za objektivní, připočitatelnou z poskytnutých dokladů, činí 18.586.822,86 Kč. Žalobce byl se zjištěními daňové kontroly týkající se daně z příjmů právnických osob za rok 2006 a 2007 předběžně seznámen správcem daně dne 11. 2. 2009 (viz. protokol o ústním jednání č.j. 12555/09/210931/505011). Žalobce se ke kontrolním zjištěním vyjádřil písemně dne 19. 3. 2009 a k tomuto vyjádření předložil znalecký posudek č. 6/933/2009 stavebně technického stavu a potřebných finančních nákladů na opravu, resp. výměnu konstrukcí objektů podle objednávky firmy D.S.K. spol. s r.o., Rtyně nad Bílinou č. 75, který zpracovali dne 3. 3. 2009 Ing. O. D., CSc., znalec z oboru stavebnictví, autorizovaný inženýr pro zkoušení a diagnostiku staveb a J. H., znalec z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí. Následně znalec Ing. M. zpracoval dne 7. 4. 2009 doplnění znaleckého posudku č. 86/02/2009, ve kterém provedl zhodnocení závěru oponentního posudku č. 6/933/2009 zpracovaného znalci Ing. O. D., CSc. a J. H. Dne 30. 11. 2009 byla projednána Zpráva o kontrole daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2006 a 2007. Dne 1. 12. 2009 vydal Finanční úřad v Teplicích dodatečný platební výměr č.j. 164348/09/210913505526, kdy žalobci dodatečně vyměřil daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 ve výši 559.680,- Kč a současně penále ve výši 20% z částky dodatečně vyměřené daně, tj. 111.936,- Kč. Dne 17. 12. 2009 podal žalovaný proti výše uvedenému rozhodnutí správce daně odvolání. Rozhodnutím žalovaného ze dne 22. 6. 2010, č.j. 5882/10-1200-505957 bylo odvolání žalobce zamítnuto.

V posuzovaném případě je podstatou sporu otázka, zda žalobce unesl či neunesl důkazní břemeno ohledně tvorby rezervy na opravy hmotného majetku, kterou vytvářel ve zdaňovacím období roku 2007. Dále je podstatou sporu tvrzení žalobce, že žalovaný i správce daně neprovedli žalobcem navržené důkazy, které na podporu svých tvrzení předložil. Dále žalobce zpochybňuje, že správní orgány dostály své povinnosti v rámci dokazování podle daňového řádu co nejúplněji zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a že z takto neúplně zjištěných skutečností vyvodily správný právní závěr.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 74/2010

V souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů, k výdajům (nákladům) vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení příjmů patří také rezervy a opravné položky, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvláštní zákon. Tímto zákonem je zákon o rezervách, jenž zároveň pro účely zjištění základu daně z příjmů blíže určuje jak samotný pojem rezervy, tak i podmínky pro jejich vytváření. Dle § 2 odst. 1 tohoto zákona ve vazbě na § 7 odst. 1 téhož zákona se rezervou jakožto daňově uznatelným nákladem rozumí i rezerva na opravy hmotného majetku, jehož doba odepisování je pět a více let. Ustanovení § 7 odst. 2 zákona o rezervách však stanoví, že za opravy podle tohoto zákona se nepovažuje technické zhodnocení hmotného majetku, které definuje § 33 zákona o daních z příjmů jako „výdaje na dokončené nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10.000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20.000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40.000 Kč“.

Pojem „oprava“ na rozdíl od pojmu „technické zhodnocení“ není definován ani v zákoně o daních z příjmů ani v zákoně o rezervách. Za takovéto situace je zřejmě na místě pro daňové účely vycházet z definice pojmu „oprava“ dle účetních předpisů. Ačkoli doktrína připouští ve veřejném právu použití analogie legis pouze v omezené míře, tak tam, kde zákon určitý právní problém přímo neřeší, lze pro výklad chybějící právní úpravy či pojmu podpůrně užít zákonného ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího. V nastíněném kontextu je proto jistě legitimní výklad pojmu „oprava“ per analogiam tak, jak je vymezen účetními předpisy. Vyhláška č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikatelé účtující v soustavě podvojného účetnictví, definuje v § 47 odst. 2 písm. a) opravy a údržbu. Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí provedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení.

Právě z toho důvodu, že náklady na opravu hmotného majetku jsou daňově uznatelným nákladem ovlivňujícím v mnoha případech významně výši základu daně z příjmů, avšak technické zhodnocení již ze zákona takto uznatelným nákladem není, klade ustanovení § 3 odst. 2 zákona o rezervách na daňový subjekt požadavek, aby způsob tvorby rezerv byl prokazatelný, a stejně tak prokazatelná byla i jejich výše. Dalším zákonným požadavkem pro tvorbu rezerv a opravných položek v souladu s tímto ustanovením je pak odůvodněnost rezervy, která má být spolu s její výší posuzována při inventarizaci. Tyto požadavky, tj. odůvodněnost rezervy včetně její výše a prokazatelnost způsobu její tvorby, se bezpochyby vztahují i na tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku (a to zvláště s ohledem na to, že hranice mezi tím, co je pouhou opravou a co již technickým zhodnocením příslušného majetku, je někdy obtížně rozlišitelná), a je zároveň zřejmé, že oba požadavky musí být splněny kumulativně. Tento právní názor vyslovil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 7. 5. 2008, č.j.9 Afs 141/2007-83, který je dostupný na www.nss.cz.

Při tvorbě každé rezervy je proto nutné prokázat nezbytnost tvorby rezervy, jakož i způsob výpočtu její výše. Požadavek na prokazatelnost výše rezervy, který stanoví § 3 zákona o rezervách, tedy v praxi znamená, že vytváří-li daňový subjekt rezervu na opravy na základě rozpočtu, musí mít rozpočet reálný ověřitelný podklad ohledně cenových údajů. Daňový subjekt tedy může prokázat odůvodněnost tvorby rezervy a její výši například

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 74/2010

kvalifikovaným odhadem ceny opravy podle jejího rozsahu (typicky firmou, která bude opravu provádět). Rozpočet je pro tyto účely obecně použitelný, avšak pouze za předpokladu, že je z něj zřejmé, které položky se týkají opravy objektů a které jejich rekonstrukce, která je zároveň i technickým zhodnocením.

Soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 9 Afs 50/2007-59 ze dne
, v němž je výslovně uvedeno, že povinnost 8. 11. 2007, který je dostupný na www.nssoud.cz

prokázání oprávněnosti tvorby rezervy na opravu hmotného majetku, tj. její nezbytnosti, způsob výpočtu její výše a způsobu jejího použití včetně případného rozlišení na opravy a technické zhodnocení, leží na daňovém subjektu. Právě proto, že hranice mezi tím, co je ještě nezbytnou opravou ve smyslu zákona o rezervách a co je již technickým zhodnocením ve smyslu ustanovení § 33 zákona o daních z příjmů, může být někdy nezřetelná, a v rámci určité investiční akce mohou být prováděny současně jak opravy, tak může zároveň docházet k technickému zhodnocení, je nutno v každém jednotlivém případě tuto hranici určit pomocí dostatečně průkazných materiálů, které je správci daně povinen doložit daňový subjekt.

Podle § 33 odst. 1 zákona o daních z příjmů se pro účely tohoto zákona technickým zhodnocením rozumí vždy výdaje na dokončení nástavby, přístavby a stavební úpravy, rekonstrukce a modernizace majetku, pokud převýšily u jednotlivého majetku v úhrnu ve zdaňovacím období 1995 částku 10 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1996 částku 20 000 Kč a počínaje zdaňovacím obdobím 1998 částku 40 000 Kč. Technickým zhodnocením jsou i uvedené výdaje nepřesahující stanovené částky, které poplatník na základě svého rozhodnutí neuplatní jako výdaj (náklad) podle § 24 odst. 2 písm. zb).

Podle § 33 odst. 2 zákona o daních z příjmů se rekonstrukcí pro účely tohoto zákona rozumí zásahy do majetku, které mají za následek změnu jeho účelu nebo technických parametrů.

Podle § 33 odst. 3 zákona o daních z příjmů se modernizací pro účely tohoto zákona rozumí rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku. Podle § 25 odst. 1 písm. p) zákona o daních z příjmů za výdaje (náklady) vynaložené k dosažení, zajištění a udržení příjmů pro daňové účely nelze uznat zejména technické zhodnocení (§ 33 zákona o daních z příjmů).

Pro posouzení předmětné věci je rozhodující rozlišení skutečnosti, zda se v daném konkrétním případě jednalo o provedení oprav či zda došlo k technickému zhodnocení nemovitostí. Základním rozlišovacím hlediskem je stav nemovitostí po provedení předmětných stavebních činností. Pokud dojde k uvedení nemovitostí do původního stavu, jaký byl při jejich vzniku, bude se jednat o opravu. Pokud však dojde provedením stavebních činností k zásadní změně technických parametrů či účelu nebo užití nemovitostí, půjde o technické zhodnocení. Z uvedeného je tedy patrné, že pro posouzení z daňového hlediska má velký význam zdokumentování předmětné budovy před zahájením stavebních prací.

Toto pravidlo platí i pro tvorbu rezerv. Už v době, kdy daňový subjekt rezervy tvoří, musí být z podkladů patrno, že půjde o opravu

Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 31 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto zákonného ustanovení má tedy také povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnosti či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 74/2010

vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2 věty první a § 2 odst. 1 daňového řádu.

Námitku žalobce, že správce daně a následně i žalovaný nesprávně vycházeli ze znaleckého posudku Ing. M., znalce v oboru stavebnictví, neboť tento posuzoval opravy z hlediska stavebního, nikoli však z hlediska daňového, soud neshledal důvodnou.

Předně je třeba uvést, že při celkovém posouzení vycházel správce daně především z rozpočtů zamýšlených prací zpracovaných společností KMN, s.r.o., dále z celkového posouzení vizuálního stavu budov, z fotodokumentace ze dne 25. 10. 2006 v rámci prováděné daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za roky 2003 až 2005 a také z vyjádření žalobce. Správce daně následně dospěl k závěru, že pokud by výsledkem prováděných prací v rámci čerpání utvořených rezerv měla být funkčnost jednotlivých nemovitostí, jak uváděl sám žalobce, muselo by se jednat o technické zhodnocení jednotlivých nemovitostí podle § 33 zákona o daních z příjmů, tedy o rekonstrukci, tj. takový zásah přesahující určitý finanční náklad, který má za následek změnu technických parametrů a modernizaci, tj. rozšíření vybavenosti nebo použitelnosti majetku.

Ing. L. M., který znalecký posudek zpracoval, je soudním znalcem v oboru výpočtu cen stavebních prací a v oboru stavebnictví. Ing. M. měl v souladu s požadavky správce daně posoudit, 1) zda stavební práce uvedené v položkových rozpočtech mají charakter oprav ve smyslu zákona o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů a 2) zda ceny stavebních prací uvedené v položkových rozpočtech odpovídají běžné úrovni cen v době zpracování těchto rozpočtů. K zodpovězení těchto otázek vypracoval znalecký posudek č. 86/02/2009.

Soud dospěl k závěru, že výše uvedený znalecký posudek ing. M. žalovaný i správní orgán 1. stupně správně použili jako důkaz v předmětném řízení, neboť tento znalecký posudek odpověděl na otázku, zda stavební práce měly charakter oprav ve smyslu § 7 zákona o rezervách, když závěry tohoto znaleckého posudku správce daně využil jako jeden z podkladů pro doměření daně žalobci.

Soud rovněž neshledal důvodnou námitku žalobce, že důkazní prostředky jím předložené, tj. znalecký posudek č. 6/933/2009 vypracovaný Ing. O. D., CSc. a J. H., správní orgán 1. stupně i žalovaný nevyhodnotil jako důkaz.

Soud naopak dospěl k závěru, že správní orgán 1. stupně stejně tak jako žalovaný znalecký posudek č. 6/933/2009 vypracovaný Ing. O. D., CSc. a J. H. jako důkaz hodnotili a oba správní orgány ve svých rozhodnutích náležitě uvedly, jakými úvahami byly při hodnocení právě tohoto důkazu vedeny. Jejich postup tak byl v souladu s ustanovením § 31 odst. 2 daňového řádu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Af 74/2010

Soud stejně tak jako správce daně a žalovaný dospěl k závěru, že znalecký posudek zpracovaný znalci Ing. D., CSc. a p. H. a nelze uznat jako důkaz o oprávněnosti tvorby rezerv na opravy hmotného majetku v letech 2006 a 2007, a to z následujících důvodů.

Podle § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů se pro zjištění základu daně odečtou ve výši prokázané poplatníkem a ve výši stanovené tímto zákonem a zvláštními právními předpisy. Ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů nelze uplatnit výdaje, které již byly v předchozích zdaňovacích obdobích ve výdajích na dosažení, zajištění a udržení příjmů uplatněny.

Podle § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů výdaji (náklady) podle odstavce 1 jsou také rezervy a opravné položky, jejichž způsob tvorby a výši pro daňové účely stanoví zvláštní zákon (poznámka soudu: zákon o rezervách) a odstavec 9 pro případy, kdy pohledávka byla nabyta přeměnou s výjimkou rezerv vytvářených poplatníky v souvislosti s dosahováním příjmů plynoucích jim podle § 10.

Podle § 3 odst. 1 zákona o rezervách rezervy a opravné položky se tvoří způsobem a k účelům stanoveným tímto zákonem a uplatňují se za zdaňovací období (poznámka soudu: za rok 2007), není-li v dalších ustanoveních stanoveno jinak.

Podle § 3 odst. 2 zákona o rezervách poplatník je povinen v souvislosti s podáním daňového přiznání prověřit odůvodněnost tvorby rezerv a opravných položek a jejich skutečný stav porovnat s výší, kterou může poplatník uplatnit podle tohoto zákona v základu daně u příjmů zjištěném podle zvláštního právního předpisu.

Tvorba rezervy uplatňovaná jako daňově účinný výdaj tedy musí být dle požadavku výše uvedených právních předpisů prokazatelná a odůvodněná. Žalobce je tedy povinen správci daně vytvořenou rezervu na opravy hmotného majetku prokázat a odůvodnit, tedy prokázat, jaké konkrétní opravy budou prováděny, odůvodnit nezbytnost tvorby rezervy, odůvodnit způsob výpočtu výše rezervy a způsob jejího použití. Znalec Ing. D., CSc. ve svém znaleckém posudku vypočetl částky potřebné na opravy objektů k tvorbě rezervy stanovením potřebných nákladů na opravy objektů, a to výpočtem, při kterém byl použit propočtový koeficient. U každého objektu byla stanovena částka na jeho opravu, když z této částky nevyplývá, z kterých konkrétních oprav se zamýšlená oprava bude skládat, tedy co konkrétně bude opravováno a na jaké konkrétní části budovy. Znalecký posudek byl zpracován podle stavebních předpisů, neobsahuje však údaje o jednotlivých druzích zamýšlených stavebních úprav. Z tohoto znaleckého posudku správce daně nemohl ověřit, zda se skutečně o opravy jedná a že výše rezervy je oprávněná.

Částky tvorby rezerv dle karet zákonných rezerv, které žalobce předložil ke kontrole a které byly žalobcem každoročně inventarizovány, nesouhlasí s částkami potřebných nákladů na opravy dle znaleckého posudku Ing. D., CSc. Celková částka tvorby rezerv za období 2006 a 2007 dle karet zákonných rezerv činí za 2 nemovitosti celkem 5.500.000 Kč. Potřebné náklady na opravy dle znaleckého posudku Ing. D., CSc. činily 12.195.747,- Kč. Rozdíl tedy činil 6.695.747,- Kč.

Znalecký posudek Ing. D., CSc. byl vypracován na základě zhodnocení stavu nemovitostí v roce 2009, nemůže tedy zohledňovat výchozí stav nemovitostí v době tvorby rezervy, tj. rok 2007. Dále neuvádí konkrétní druh zamýšlených oprav tak, jak je uvádějí

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Af 74/2010

rozpočty vypracované společností Stavební KMN, s.r.o., na základě kterých žalobce rezervy tvořil.

Z výše uvedených důvodů se soud ztotožňuje s názorem správce daně, že znalecký posudek zpracovaný Ing. D., CSc. a p. H. nelze uznat jako důkaz o oprávněnosti tvorby rezerv na opravy hmotného majetku v letech 2006 a 2007.

Soud neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že žalovaný i správce daně porušili ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu. Podle § 31 odst. 2 daňového řádu správce daně dbá, aby skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti byly zjištěny co nejúplněji, a není vtom vázán jen návrhy daňových subjektů. Vždy však provede navržené důkazní prostředky, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.

Na výše uvedené ustanovení navazuje ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu, podle kterého jako důkazních prostředků lze užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními předpisy.

Jak vyplývá ze správního spisu, znaleckým posudkem Ing. D., CSc. a p. H. byla u každé nemovitosti stanovena celková částka na její opravu, přičemž z ní nevyplývalo, z jakých konkrétních oprav se zamýšlená oprava bude skládat, tj. co konkrétně bude opravováno a na jaké konkrétní části budovy. Správce daně tak podle tohoto znaleckého posudku nemohl posoudit, zda zamýšlené stavební úpravy mají charakter oprav či technického zhodnocení.

Žalobce mohl výdaje, resp. náklady uplatňovat pouze na základě ověřitelných podkladů, jak stanoví § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Znalecký posudek Ing. D., CSc. a p. H. je v popisu jednotlivých stavebních prací natolik obecný, že není splněna podmínka uvedená v § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů, že výdaje (náklady) vynaložené na dosažení, zajištění a držení zdanitelných příjmů a jejich výše musí být žalobcem prokázána. Z údajů uvedených v tomto znaleckém posudku nelze prokázat, jaký druh stavebních prací zamýšlí žalobce realizovat, když tyto stavební práce by měly mít charakter daňově uznatelných nákladů. Nelze tudíž prokázat, že se jedná o opravy ve smyslu § 24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Na základě znaleckého posudku Ing. D., CSc. a p. H. nelze bez dalších pochybností dovodit důvodnost nezbytnosti zamýšlených oprav, tj. tvorby rezervy a zejména pak způsob výpočtu její výše, včetně možnosti posouzení, zda jednotlivé stavební úpravy jsou opravami nebo technickým zhodnocením.

Soud dospěl k závěru, že správce daně neporušil ustanovení § 31 odst. 2 daňového řádu, neboť zjistil skutečnosti pro správné stanovení daňové povinnosti co nejúplněji. S tímto souvisí i další námitka žalobce, že kromě znaleckého posudku Ing. M. neprovedl správce daně žádné jiné důkazy a dále, že důkazní prostředek – znalecký posudek znalce M. neměl být jako důkaz vyhodnocen, neboť s ním správce daně v některých ohledech nesouhlasil. Tuto námitku žalobce rovněž soud důvodnou neshledal. Ze správního spisu soud zjistil, že jako důkazní prostředky ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 daňového řádu správce daně při neuznání částky tvorby rezerv na opravy ve výši 4.890.430,- Kč použil rozpočty zamýšlených prací zpracované společností Stavební KMN, s.r.o., celkové posouzení vizuálního stavu budov, fotodokumentaci ze dne 25. 10. 2006 prováděnou v rámci daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za roky 2003 až 2005 a vyjádření žalobce. Hodnocení těchto důkazních

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
11
15Af 74/2010

prostředků provedl správce daně a následně i žalovaný ve svých rozhodnutích a soud se se závěry uvedenými jak v žalobou napadeném rozhodnutí tak v rozhodnutí správce daně ve věci hodnocení důkazů plně ztotožňuje. Soud se tak nemůže ztotožnit s tvrzením žalobce, že znalecký posudek Ing. M. byl jediným důkazem, který správce daně při svém hodnocení využil.

Skutečnost, že správce daně neakceptoval veškeré závěry uvedené ve znaleckém posudku Ing. M. a řadu z nich posoudil z daňového hlediska jako příznivější pro žalobce, neznamená, že se s některými údaji uvedenými v tomto znaleckém posudku neztotožnil. Při zadání znaleckého posudku totiž správce daně formuloval úkol pro znalce do určité míry obecně právě s cílem neovlivnit znalce při zpracování znaleckého posudku svými pochybnostmi. Některé skutečnosti uvedené ve znaleckém posudku potvrdily již existující pochybnosti správce daně a správce daně se na ně následně zaměřil v rámci daňové kontroly. Znalecký posudek se skládal z jednotlivých položek, správce daně tyto položky jednotlivě posuzoval a vyhodnocoval. Pokud správce daně určitou položku znaleckého posudku nevyhodnotil jako důkaz, nemá to automaticky za následek nevyhodnocení jako důkazu položek ostatních, tj. nevyhodnocení jako důkazu celého znaleckého posudku Ing. M.

K námitce žalobce, že znalecký posudek Ing. M., který je z oblasti stavebnictví nemůže mít vyšší hodnotu než znalecký posudek Ing. D. CSc. a p. H., neboť ani v jednom případě nejde o odborné posouzení daňových aspektů zamýšlených oprav, ale o jejich posouzení z hlediska stavebního, soud uvádí, že tuto námitku rovněž důvodnou neshledal.

Znalec Ing. M. se k jednotlivým položkám znaleckého posudku vyjádřil tak, že u každé položky zdůvodnil, proč dospěl k závěru, že se nejedná o opravy. Právě z tohoto důvodu mohl správce daně znalecký posudek posoudit a vyhodnotit v souladu s tím, jak opravy či technické zhodnocení upravují daňové předpisy. Znalec Ing. D., CSc. se k jednotlivým položkám ve svém znaleckém posudku vyjádřil velmi obecně bez uvedení konkrét, a proto správce daně na základě tohoto znaleckého posudku nemohl učinit závěr o tom, proč by se z daňového hlediska mělo jednat o opravu. Správce daně mohl takový závěr učinit na základě znaleckého posudku Ing. M. Znalecký posudek Ing. M. je konkrétní a způsob vyhodnocení jednotlivých údajů v něm umožnil správci daně vyhodnotit tyto údaje z daňového hlediska. Není tak podstatná skutečnost, že Ing. M. není daňovým poradcem či znalcem v oboru ekonomika. Posudek znalce Ing. M. správce daně vyhodnotil jako důkaz, ale důvodem neuznání určitých položek rezervy bylo posouzení správce daně podle daňových předpisů.

Vzhledem k tomu, že správce daně a i žalovaný ve svých rozhodnutích všechny důkazní prostředky vyhodnotili a toto své vyhodnocení náležitě odůvodnili, nemůže se soud ztotožnit s tvrzením žalobce, že pochybnosti správce daně byly spekulativního rázu a že znalecký posudek Ing. M. nedůvodně zvýhodňuje správce daně oproti důkazům předloženým žalobcem.

Soud rovněž shledal nedůvodnou námitku žalobce, že správce daně a žalovaný porušili ustanovení § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu. Podle § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu správce daně prokazuje existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky anebo právní fikce. Soud ze správního spisu zjistil, že v počáteční fázi daňové kontroly, a to ještě před uskutečněním místního šetření, byly správci daně předloženy rozpočty zamýšlených prací zpracovaných společností Stavební KMN, s.r.o., na základě kterých žalobce rezervy tvořil. Při přezkoumání údajů v těchto rozpočtech vznikly správci daně pochybnosti o tom, že se u všech

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
12
15Af 74/2010

položek na základě předložených položkových rozpočtů jedná o opravy ve smyslu § 7 zákona o rezervách a to na základě porovnání údajů uvedených společností Stavební KMN, s.r.o. s údaji ve znaleckém posudku, které předložil žalobce a který dokumentuje stav nemovitostí v době jejich pořízení. K vyvrácení či potvrzení svých pochybností proto správce daně v souladu s ustanovením § 31 odst. 8 písm. b) daňového řádu provedl důkaz místním šetřením, při kterém fyzicky posoudil předmětné nemovitosti, dále provedl listinný důkaz znaleckým posudkem popisujícím stav nemovitostí v době jejich pořízení a dále provedl důkaz znaleckým posudkem Ing. M.

Správní spis prokazuje, že žalobce potřebné náklady bezdůvodně více než dvakrát navýšil na základě nesprávně uvedených existujících výměr, a to nikoli z důvodu, že odhadl větší rozsah, jak tvrdí žalobce. Důvody stanoviska správce daně podrobně popsal ve Zprávě o kontrole daně z příjmů právnických osob za kontrolované období roků 2006 a 2007, podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, č.j. 5628/09/210932502410, zahájené dne 8. 12. 2008 a projednané dne 30. 11. 2009, což je zachyceno v Protokolu o ústním jednání č.j. 162913/09/210931505011 (dále jen „zpráva o daňové kontrole“). Žalobce byl s neodpovídajícími výměrami seznámen dne 11. 2. 2009, kdy mu byl předán znalecký posudek Ing. M. a měl tedy dostatečný časový prostor ověřit a po obdržení výzvy dne 26. 8. 2009 prokázat skutečnou výměru nemovitostí a doložit a prokázat, že zamýšlené stavební práce uvedené v příloze výzvy jsou opravami ve smyslu ustanovení § 7 zákona o rezervách a jsou tedy v souladu s ustanovením § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů výdajem – nákladem vynaloženým na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů. Žalobce toto neučinil, čímž nevyhověl výzvě správce daně a požadované skutečnosti neprokázal. Společnost Stavební KMN s.r.o., která položkové výměry zpracovala, zaměření objektů vůbec neprováděla. Nelze tedy považovat výměry v touto společností zpracovaných položkových rozpočtech za správné a tudíž opravy na neexistující výměry nelze zohlednit. To, že společnost Stavební KMN s.r.o. při sestavování položkových rozpočtů, které byly podkladem pro tvorbu a výpočet výše rezervy, neprováděla žádné zaměření objektů, vyplývá ze znaleckého posudku Ing. D., CSc. a p. H. (str. 7), který předložil žalobce. Skutečnost, že žalobce vypočetl částku rezervy na základě nesprávných výměr, má na posouzení výše rezervy vliv a správce daně musel postupovat tak, že částku rezervy představující rozdíl ve výměře vyhodnotil jako neoprávněnou tvorbu části rezervy.

Pojem „oprava“ na rozdíl od pojmu „technické zhodnocení“ není definován ani v zákoně o daních z příjmů ani v zákoně o rezervách. Za takového situace je na místě pro daňové účely vycházet z definice pojmu „oprava“ dle účetních předpisů. Tento názor vyjádřil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č.j. 9 Afs 141/2007-83 ze dne 7. 5. 2008.

Podle § 47 odst. 2 písm. a) vyhlášky č. 500/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů, pro účetní jednotky, které jsou podnikateli účtujícími v soustavě podvojného účetnictví, součástí ocenění dlouhodobého nehmotného a hmotného majetku a technického zhodnocení zejména nejsou opravy a údržba. Opravou se odstraňují účinky částečného fyzického opotřebení nebo poškození za účelem uvedení do předchozího nebo provozuschopného stavu. Uvedením do provozuschopného stavu se rozumí povedení opravy i s použitím jiných než původních materiálů, dílů, součástí nebo technologií, pokud tím nedojde k technickému zhodnocení. Údržbou se rozumí soustavná činnost, kterou se zpomaluje fyzické opotřebení a předchází poruchám a odstraňují se drobnější závady.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
13
15Af 74/2010

Ze správního spisu vyplývá, že u všech položek, u nichž měl správce daně pochybnosti o tom, zda se jedná o opravy a které byly právě z tohoto důvodu předmětem výzvy správce daně k prokázání skutečností žalobcem, mělo následkem předpokládaných prací dojít právě k takovému zásahu, jehož výsledkem by bylo technické zhodnocení příslušné nemovitosti. Správce daně ve zprávě o daňové kontrole (str. 7 a 8) podrobně odůvodnil, proč se jedná o technické zhodnocení ve všech případech, nikoliv o opravu.

Úlohou správního soudu je, aby se zřetelem na žalobní námitky posoudil, zda důkazy provedené v předcházejícím daňovém řízeni jsou postačující, zda jejich hodnocení odpovídá zásadám logiky, zda se správce daně či žalovaný vypořádali s důkazy jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a zda skutkové závěry, ke kterým posléze dospěli, mají oporu v provedených důkazech.

Po zvážení všech výše uvedených skutečností a přezkoumání žalobcových námitek soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalobce v daňovém řízení neunesl důkazní břemeno ve smyslu ustanovení § 31 odst. 9 daňového řádu. Žalobce poskytl správci daně pouze obecné údaje, kterými nebylo možné v daňovém řízení prokázat, zda objekt potřeboval pouze opravu či žalobce zamýšlel jeho technické zhodnocení. Navrhované důkazní prostředky správce daně po právu nevyhodnotil jako důkazy prokazující tvrzení žalobce, že výše tvořené rezervy na opravy hmotného majetku byla oprávněná. Daňový subjekt musí být v každém okamžiku tvorby rezerv schopen doložit, že tvoří rezervu na opravy. Toto může doložit například zadokumentování stavu nemovitosti před počátkem tvorby rezerv na opravy a položkovým rozpočtem, z něhož je jednoznačně patrné, že se jedná o opravy. Správce daně je oprávněn zkontrolovat správnost tvorby rezerv a daňový subjekt musí vždy doložit, že tvoří rezervy na opravy. Správce daně unesl důkazní břemeno dle ustanovení § 31 odst. 8 daňového řádu, když vzniklou právní domněnku prokázal na základě konkrétních důkazů. Vzájemné hodnocení jednotlivých důkazů správce daně provedl v souladu s ustanovením § 2 odst. 3 daňového řádu. Soud dospěl k závěru, že v daném případě tvorba rezervy na opravu hmotného majetku nebyla oprávněná, neboť v daném případě se jedná o tvorbu rezervy na technické zhodnocení hmotného majetku. Soud tak v postupu žalovaného i správce daně neshledal žádné pochybení a ohledně hodnocení důkazů se s jejich závěry ztotožnil.

Vzhledem k výše uvedenému se soud neztotožnil ani s námitkou žalobce, že rezerva na opravy má podle § 7 odst. 2 zákona o rezervách pouze jakýsi předběžný charakter daný tím, že podle určitého předběžného rozpočtu si daňový subjekt „odloží“ prostředky stranou a ty následně použije a podle chápání ustanovení § 24 odst. 2 písm. i) zákona o daních z příjmů, ať už je rozpočet přesný nebo méně přesný, jde o předběžnou záležitost, která bude zřejmá až při rozpouštění rezervy. Vzhledem k tomu, že správce daně se může obávat budoucího daňového úniku v podobě neoprávněně uplatněné ztráty v pozdějších zdaňovacích obdobích, je oprávněn zajistit daň podle § 71 daňového řádu a toto zajištění se po té promění v následnou daňovou povinnost v roce rozpuštění rezervy, tedy v roce zahájení oprav a teprve v tomto zdaňovacím období je totiž jasno, zda daňovým subjektem plánované opravy mají charakter opravy či zda byla nemovitost technicky zhodnocena podle § 33 zákona o daních z příjmů. Dle názoru žalobce měl správce daně postupovat tímto způsobem a zajistit daň v obdobích, kdy by bylo možno uplatnit ztrátu vytvořenou v roce 2007, tj. v době rozpuštění rezervy.

Soud námitku žalobce nesdílí. Podle § 71 odst. 1 daňového řádu je-li odůvodněná obava, že úhrada nesplatné nebo dosud nestanovené daně bude v době její splatnosti

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
14
15Af 74/2010

a vymahatelnosti nedobytná nebo že v této době bude vybrání daně spojeno se značnými obtížemi, může správce daně s uvedením důvodů, pro něž pokládá vybrání za ohrožené, vydat zajišťovací příkaz. V zajišťovacím příkaze uloží daňovému subjektu, aby nejdéle do tří dnů v příkaze uvedenou částku daně zajistil ve prospěch správce daně, a to způsobem v příkaze uvedeným, zejména složením jistoty na jeho účet nebo do určené depozitní úschovy.

Zajišťovací příkaz není rozhodnutím o daňové povinnosti, když zajištění daně není podřaditelné pod legislativní zkratku „daň“ definovanou v ustanovení § 1 odst. 1 daňového řádu, nýbrž je pouze institutem, za jehož pomoci správce daně preventivně předchází problémům, které vznikají v souvislosti s vybíráním a vymáháním daňových nedoplatků. Nelze jej používat plošně, ale pouze v odůvodněných případech. Účinnost zajišťovacího příkazu je časově omezena, a to do data doručení platebního výměru. V zajišťovacím příkazu musí být kromě obecných náležitostí rozhodnutí správcem daně uvedeny důvody, pro které pokládá vybrání daně za ohrožené, a to včetně výše takto ohroženého vybrání daně. Správce daně postupuje podle svého správního uvážení, pouze v intencích výše uvedeného obecného ustanovení o nedobytnosti, popřípadě o obtížích spojenými s vybráním zajišťované částky daně. V praxi správci daně zajišťovací příkazu vydávají, zejména pokud mají negativní zkušenosti s plněním povinností daňovým dlužníkem, pokud lze očekávat zhoršení jeho platebních možností v době splatnosti či vymahatelnosti ohrožené částky daně (hrozba konkurzu, daňový dlužník se zbavuje majetku), popřípadě mají jiné informace, například ohledně úmyslu daňového subjektu opustit republiku.

Zajištění daně podle § 71 daňového řádu však na daný případ nedopadá. Nejedná se o případ, kdy by správce daně měl podezření, že by daňový subjekt v budoucnu nesplnil svoji daňovou povinnost nebo by vybrání daně mohlo být v budoucnu spojeno s obtížemi. V daném případě se jedná o proces tvorby rezerv na opravy nemovitého majetku. V řízení však bylo prokázáno, že v daném případě nemělo dojít k opravám nemovitého majetku, ale nemovitosti měly být technicky zhodnoceny. Následně tedy správce daně v souladu se zákonem o daních z příjmů a s daňovým řádem přistoupil k doměření daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007. Žalobce totiž řádným způsobem nedoložil, že tvoří rezervy na opravy, když rozpočet jím předložený byl značně obecný, jakož i další listiny a žádné neprokázaly, že se v daném případě jednalo o tvorbu rezerv na opravy nemovitostí.

I když se žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí výslovně výše uvedenou otázkou nezabýval, je dle přesvědčení soudu z podrobného odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí jednoznačně patrné, že se žalovaný s touto otázkou nepřímo vypořádal, když podrobně odůvodnil, proč se v posuzovaném případě jedná o technické zhodnocení nemovitostí nikoli o jejich opravu. S tím zároveň posoudil otázku doměření daně z příjmů právnických osob. Tímto odůvodněním lze dle názoru soudu jednoznačně dovodit, že ustanovení § 71 daňového řádu správce daně v daném případě použít nemohl. Jak již výše soud uvedl, institut zajištění daně podle § 71 daňového řádu může správce použít v případě podezření, že by daňový subjekt v budoucnu nesplnil svoji daňovou povinnost nebo by vybrání daně mohlo být v budoucnu spojeno s obtížemi. V posuzované věci se však o daný případ nejedná. Správce daně a následně žalovaný posuzovali oprávněnost tvorby rezerv na opravu nemovitého majetku v souvislosti s doměřením daně z příjmů právnických osob, a nikoli schopnost žalobce hradit do budoucna daň.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
15
15Af 74/2010

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle ustanovení § 78 odst. 7 s.ř.s. zamítl. Současně v souladu s ustanovením § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, neboť žalobce neměl ve věci úspěch a žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti podle obsahu správního spisu vůbec nevznikly.

Poučení:

Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 2. března 2011

JUDr. Dagmar Štullerová v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru