Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 68/2011 - 94Rozsudek KSUL ze dne 23.06.2014


přidejte vlastní popisek

15Af 68/2011-94

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců JUDr. Petra Černého, Ph.D. a Mgr. Václava Trajera v právní věci žalobce: D. Z., nar. „X“, „X“, zastoupeného obecným zmocněncem D. Z., „X“, proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2011, č.j. 5665/11-1400-505350, č.j. 5666/11-1400-505350 a č.j. 5667/11-1400-505350,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2011, č.j. 5665/11-1400-505350, č.j. 5666/11-1400-505350 a č.j. 5667/11-1400-505350, se pro vady řízení zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 6 000,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobce se včasně podanou žalobou domáhal zrušení rozhodnutí původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 20.6.2011, č.j. 5665/11-1400-505350, č.j. 5666/11-1400-505350 a č.j. 5667/11-1400-505350, kterými byla zamítnuta jeho odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Děčíně ze dne 16.10.2008, č.j. 122227/08/178960/7259, kterým byla žalobci vyměřena daň z nemovitostí za rok 2005 ve výši 1 445,- Kč, ze dne 16.10.2008, č.j. 121246/08/178960/7259, kterým byla žalobci vyměřena daň z nemovitostí za rok 2006 ve výši 1 445,- Kč, a ze dne 17.10.2008, č.j. 122452/08/178960/7259, kterým byla žalobci vyměřena daň z nemovitostí za rok 2007 ve výši 1 444,- Kč.

Pokračování
2
15Af 68/2011

Dne 1.1.2013 vstoupil v účinnost zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o Finanční správě“), kterým byla zrušena všechna finanční ředitelství, včetně Finančního ředitelství v Ústí nad Labem. Podle ustanovení § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s.ř.s.“) ve spojení s ustanoveními § 5, § 7 písm. a), § 20 odst. 2 zákona o Finanční správě se od 1.1.2013 místo původního žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem stalo žalovaným Odvolací finanční ředitelství.

Žalobce v žalobě namítl, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána po marném uplynutí lhůty pro vyměření daně. Dále namítá, že okolnosti nasvědčují tomu, že daň byla stanovena v nesprávné výši. Rovněž namítl, že byla porušena zásada dvojinstančnosti, neboť správce daně od podání dodatečných daňových přiznání k dani z nemovitostí konzultoval postup s původně žalovaným, postupoval podle pokynů jeho pracovnice paní M. a také se společně účastnili i místního šetření. Výsledkem dle žalobce je, že jeho odvolání bylo zamítnuto, neboť o něm rozhodoval orgán, který se na vzniku prvostupňového rozhodnutí podílel. Tímto postupem dle názoru žalobce došlo k porušení ustanovení § 25 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), (žalobce měl zřejmě na mysli § 26 odst. 2 daňového řádu – pozn. soudu), kde je stanoveno, že pracovník správce daně je z daňového řízení vyloučen v případě, že se v téže věci zúčastnil daňového řízení jako pracovník správce daně jiného stupně.

Dále žalobce namítl, že nebyl v rámci daňového řízení seznámen se stanovisky, která byla v rámci daňového řízení vyžádána k pozemkům ve vlastnictví žalobce, která jsou v napadených rozhodnutích citována na stranách 3 a 4. Jednalo se o stanovisko Pozemkového fondu ČR ze dne 15.6.2009, Městského úřadu Jílové ze dne 2.7.2009, Městského úřadu Česká Kamenice ze dne 7.7.2009, Městského úřadu Verneřice ze dne 15.7.2009, Magistrátu města Děčín ze dne 14.7.2009 a Ministerstva zemědělství, Zemědělské agentury ze dne 17.8.2009.

Hlavní námitkou žalobce je dle jeho tvrzení okolnost, že si žalovaný přisvojil pravomoc všech příslušných, kompetentních státních a správních orgánů činných v oblasti posuzování, rozhodování, evidence a klasifikace pozemků. Podle všech materiálů Ministerstva financí ve vztahu k dani z nemovitostí je stanoveno, že dani z pozemků podléhají pozemky tak, jak jsou k 1. lednu zdaňovacího období evidovány v katastru nemovitostí v členění podle druhů bez ohledu na jejich skutečné využívání, a to orná půda, chmelnice, vinice, zahrada, ovocný sad, trvalé travní porosty, z lesních pozemků pouze kategorie hospodářský les, z vodních ploch pouze rybník s intenzivním a průmyslovým chovem ryb, a dále zastavěná plocha a nádvoří, ostatní plocha. Žalobce však namítá, že daňové orgány zastoupené paní E. M. a její kolegyní si však přisvojily pravomoci uvedených orgánů a při místním šetření rozhodly, jak bude který pozemek určen a nepotřebovaly k tomu ani vytýčení hranic pozemků v terénu. Ve vztahu k této skutečnosti poukázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16.10.2008, sp. zn. 7 Afs 54/2006. Žalobce zdůraznil, že v tomto rozsudku Nejvyšší správní soud nepřesnost a nesrozumitelnost právního předpisu ústící v mezeru v zákoně dal zcela k tíži státu s tím, že je to vždy daňový subjekt, jehož práva je nutné prioritně chránit a do nichž lze zasahovat jen v nezbytných případech daných zákonem. Rovněž poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 13.9.2007, sp. zn. I. ÚS 643/06, ve kterém byl zdůrazněn princip in dubio pro libertate a zásada in dubio mitius. Na základě uvedených zásad nelze nejasným a nejednoznačným ustanovením zákona přisuzovat význam pro daňový subjekt méně výhodný.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
3
15Af 68/2011

Původně žalovaný ve svém písemném vyjádření k podané žalobě navrhl její zamítnutí v plném rozsahu.

Ve vztahu k námitce marného uplynutí lhůty k vyměření daně původně žalovaný konstatoval, že v průběhu daňových řízení byly ze strany daňových orgánů činěny úkony směřující k vyměření daně, o kterých byl žalobce zpraven. Dle původně žalovaného lhůta pro vyměření daně byla v důsledku učiněných úkonů posunuta až do 31.12.2013. Evidentně ke dni nabytí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí tedy tato lhůta neuplynula.

K námitce, že daň byla stanovena v nesprávné výši, původně žalovaný uvedl, že vzhledem ke skutečnosti, že žalobce neuvádí žádné konkrétní námitky a okolnosti, z nichž by bylo patrné, v čem konkrétně spočívají žalobcem zmíněné pochybnosti, nemůže se k této námitce konkrétně vyjádřit. Původně žalovaný obecně konstatoval, že trvá na tom, že k dodatečnému stanovení daňových povinností došlo v souladu se zákony ve správné výši a daň byla stanovena dostatečně spolehlivě.

K námitce, že výsledky zjištění v rámci daňového řízení jsou pro žalobce zcela nové, původně žalovaný uvedl, že ve výzvě ze dne 12.10.2009, č.j. 11581/09-1400-505350, sdělil žalobci svůj právní názor. Dále zaslal žalobci sdělení ze dne 23.12.2010, č.j. 12710/10-1400-505350, včetně příloh. Současně původně žalovaný umožnil žalobci na uvedené písemnosti reagovat, tedy vyjádřit se ke všem závěrům či navrhnout důkazy tyto závěry vylučující.

K námitce porušení dvojinstančnosti původně žalovaný konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení uložil správci daně sdělením ze dne 15.5.2009 provést důkazní řízení, tj. zajištění důkazů a ověření podmínek pro nárok na osvobození od daně z pozemků dle § 4 odst. 1 písm. k) zák. č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“), uplatněných žalobcem v dodatečných daňových přiznáních a dále výsledek řízení projednat s žalobcem. Dle původně žalovaného přitom postupoval v souladu se zákonem a neporušil zásadu dvojinstančnosti. Původně žalovaný trvá na tom, že přizváním zástupců správce daně k místnímu šetření konanému dne 23.8.2010 rovněž není porušením dvojinstančnosti. Správce daně byl přizván, neboť v daňovém řízení dospěl k odlišnému závěru ohledně uznání nároku žalobce na osvobození některých pozemků od daně z nemovitostí dle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitostí. Původně žalovaný trvá na tom, že je v jeho kompetenci volit formu v mezích zákona, která povede k objektivnímu zjištění důkazů potřebných pro vydání rozhodnutí o odvolání. Dále původně žalovaný uvedl, že ze spisového materiálu jednoznačně vyplývá, že E. M. a Z. H., které se účastnily místního šetření svolaného žalovaným a konaným dne 23.8.2010, nejsou pracovnicemi jiného stupně, proto nelze uvažovat o jejich vyloučení dle § 26 odst. 2 daňového řádu.

K námitce žalobce týkající se přisvojení rozhodovacích pravomocí všech kompetentních orgánů činných v posuzování, rozhodování, evidenci a klasifikaci pozemků původně žalovaný uvedl následující. Nárok na osvobození dle ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitostí lze zjistit pouze individuálně. V průběhu celého daňového řízení žalobce dle původně žalovaného nepředložil žádný důkaz, kterým by prokázal jím uplatňovaný nárok na osvobození od daně z pozemků. Původně žalovaný trvá na tom, že po provedeném důkazním řízení u pozemků, které splňovaly zákonné podmínky pro uplatnění nároku na osvobození, osvobození uznal. Skutečnost, že původně žalovaný na rozdíl od Magistrátu města Děčín, odboru životního prostředí, pozemky lokalizoval, nelze považovat za přisvojení pravomocí. Původně žalovaný trvá na tom, že žalobce měl možnost se místního šetření na pozemcích provedeného dne 23.8.2010 zúčastnit. Tuto možnost ovšem nevyužil. Ke stanoviskům Ministerstva financí původně žalovaný uvedl, že jsou stanovisky obecnými.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 68/2011

Při zdanění pozemků ve vlastnictví žalobce vycházel původně žalovaný z údajů vedených v katastru nemovitostí a zařadil je ve shodě s těmito údaji do jednotlivých druhů pozemku a nikoliv podle skutečného užívání. Podmínka osvobození u pozemků v druhu „ostatní plocha“ charakterizovanou jako nemožnost žádným způsobem pozemek využívat dle názoru původně žalovaného znamená, že se jedná o nemožnost jakéhokoliv využívání. Původně žalovaný trvá na tom, že žalobce v průběhu celého daňového řízení nedoložil důkazy, kterými by prokázal, že konkrétní pozemky s druhem pozemku ostatní plocha – manipulační plocha, ostatní plocha – jiná plocha a ostatní plocha - neplodná půda nemůže žádným způsobem využívat. Trvá na tom, že z formulace ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitostí vyplývá, že nejsou osvobozeny veškeré pozemky s druhem pozemku ostatní plocha.

Ve vztahu k judikatuře, na kterou žalobce poukazoval, původně žalovaný konstatoval, že na daný případ nelze použít argumentaci žalobce týkající se výkladu jdoucího proti zásadním strukturálním principům a ekonomickým funkcím daně z přidané hodnoty ani jí nelze považovat za daňovou povinnost legálně nezakotvenou ani mít za to, že ustanovení zákona o dani z nemovitostí jsou nejasná, nejednoznačná a postup daňových orgánů byl netransparentní, nepředvídatelný, nepřiměřený. Původně žalovaný trvá na tom, že v daňovém řízení nebyly porušeny zásady principu in dubio pro libertate, in dubio mitius či in dubio pro reo.

Na vyjádření původně žalovaného reagoval žalobce replikou označenou jako „upřesnění žaloby“. Ve vyjádření žalobce poukazoval na skutečnost, že mu nebylo umožněno správcem daně nahlédnutí do správního spisu. Dále opět zdůraznil, že i dle poučení Ministerstva financí přikládaného k daňovým přiznáním podléhají pozemky dani z nemovitostí tak, jak jsou k 1. lednu zdaňovacího období evidovány v katastru nemovitostí v členění podle druhů bez ohledu na jejich skutečné využívání. Žalobce trvá na tom, že nebyl žádný důvod činit v daném daňovém řízení místní šetření. Dále žalobce vyjádřil názor, že pokud nesouhlasil správce daně s údaji uvedenými v daňovém přiznání týkajícím se osvobození dle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitostí, pak mělo být žalobci určeno, jakým způsobem má toto tvrzení doložit. Dle žalobce není v pravomoci daňových orgánů, aby o tvrzení žalobce rozhodl jeho pracovník sám a osvobození neuznal. Jednalo by se dle žalobce pouze o subjektivní názor daného pracovníka. Dále poukázal rovněž na to, že formulace „pozemky ostatních ploch, které nelze žádným způsobem využívat“ je formulace vágní, která důsledně použita by znamenala, že žádná ostatní plocha by nebyla od daně osvobozena, protože teoreticky je využití každé plochy možné, pokud se vezme v potaz i využití absurdní, nesmyslné a neekonomické.

Na repliku žalobce reagoval původně žalovaný vyjádřením, ve kterém předně poukázal žalobce na zákonem stanovenou lhůtu pro uplatnění žalobních bodů shodnou se lhůtou pro podání žaloby.

K problematice nahlížení do správního spisu původně žalovaný uvedl, že žalobce se začal možnosti nahlédnutí do spisu domáhat až po vydání žalobou napadených rozhodnutí. V průběhu daňového řízení tuto možnost nevyužil. Původně žalovaný trvá na tom, že jakákoliv námitka týkající se možnosti nahlížení žalobce do správního spisu po vydání žalobou napadených rozhodnutí nemůže mít žádný vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí. Ochranným prostředkem žalobce ve vztahu k nahlížení do spisu v daném případě bylo podání stížnosti dle § 261 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „nový daňový řád“). Dále původně žalovaný zdůraznil, že záměrem zákonodárce zcela jednoznačně nebylo

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 68/2011

osvobodit od daně z nemovitostí veškeré pozemky s druhem pozemku ostatní plocha. Osvobozeny jsou pouze pozemky s druhem pozemku ostatní plocha, které nelze žádným způsobem využívat. Skutečnost, že předmětné pozemky nelze žádným způsobem využívat žalobce v průběhu celého daňového řízení u žádného z pozemků ve svém vlastnictví neprokázal žádnou konkrétní skutečností nebo důkazem.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud přihlédnout toliko k vadám napadeného rozhodnutí, k nimž je nutno přihlížet bez návrhu, nebo které vyvolávají nicotnost napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 2 s.ř.s. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Primárně se soud zabýval vznesenou námitkou marného uplynutí prekluzivní lhůty k vyměření či doměření daně. V ustanovení § 47 odst. 1 daňového řádu je uvedeno, že pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit, či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla daňová povinnost, nebo do tří let od vzniku daňové povinnosti u těch daní, které nemají zdaňovací období. V odstavci 2 citovaného ustanovení je pak mimo jiné uvedeno, že byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána již za účinnosti nového daňového řádu, je nutno přihlédnout i k přechodným ustanovením tohoto nového daňového řádu. V ustanovení § 264 odst. 4 nového daňového řádu je uvedeno, že běh a délka lhůty pro vyměření, která započala podle dosavadních právních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona posuzuje podle ustanovení tohoto zákona, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních právních předpisů zůstává zachován; účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzují podle dosavadních právních předpisů.

V souladu s ustanovením § 47 daňového řádu by bez další lhůta pro vyměření či doměření daně v případě daně z nemovitostí za rok 2005 uplynula dne 31.12.2008, za rok 2006 dne 31.12.2009 a za rok 2007 dne 31.12.2010. Správce daně výzvami ze dne 18.8.2008, č.j. 92614/08/178960/7259, č.j. 93253/08/178960/7259 a č.j. 93320/08/178960/7259, které byly žalobci doručeny dne 22.8.2008, zahájil vytýkací řízení ve vztahu k dodatečným přiznáním žalobce k dani z nemovitostí za rok 2005, 2006 a 2007. Již v důsledku těchto úkonů správce daně došlo v souladu s § 47 odst. 2 daňového řádu s přihlédnutím k ustanovení § 264 odst. 4 nového daňového řádu k posunutí konce lhůty pro vyměření daně na den 31.12.2011. Žalobou napadená rozhodnutí nabyla právní moci dne 24.6.2011. Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že žalobou napadená rozhodnutí byla vydána před marným uplynutím lhůty pro vyměření či doměření daně. Vzhledem k výše uvedenému se soud již dále nezabýval otázkou dalšího posouvání konce lhůty pro vyměření daně v důsledku úkonů daňových orgánů. Tuto námitku tedy soud vyhodnotil jako zcela nedůvodnou.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 68/2011

K námitce porušení principu dvojinstančnosti, jehož porušení spatřuje žalobce ve skutečnosti, že správce daně údajně v rámci řízení před prvním stupněm konzultoval svůj postup s pracovnicí odvolacího orgánu a postupoval následně dle jejích pokynů, soud konstatuje, že z obsahu správního spisu, a to jak z jeho veřejné i neveřejné části, nevyplývá byť ani náznak toho, že by správce daně v rámci řízení v prvním stupni nějak danou záležitost konzultoval s pracovníky odvolacího orgánu.

Pokyny začal původně žalovaný dávat správci daně až v průběhu odvolacího řízení. Zmocnění pro takový postup je obsaženo v ustanovení § 50 odst. 3 daňového řádu, kde je výslovně uvedeno, že v rámci odvolacího řízení může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat, odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně se stanovením přiměřené lhůty. Obdobně je postup odvolacího orgánu v rámci odvolacího řízení upraven i v ustanovení § 115 odst. 1 nového daňového řádu. Vzhledem k specifické úpravě odvolacího řízení v daňovém řízení nepřipadá v úvahu možnost, že by odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému orgánu k odstranění vad. V případě, že odvolací orgán zjistí, že je nutno něco v daňovém řízení doplnit, musí postupovat v souladu s výše citovaným ustanovením § 50 odst. 3 daňového řádu resp. § 150 odst. 1 nového daňového řádu a sám vady řízení odstranit, nebo v rámci odvolacího řízení pověřit správce daně odstraněním vad. Samotná právní úprava přitom počítá s tím, že v rámci odvolacího řízení, pokud bude odstraněním vad pověřen správce daně, bude postupovat v souladu s pokyny odvolacího orgánu. Přesně tímto způsobem bylo postupováno i v rámci předmětného řízení. Tento postup byl zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou.

K porušení zásady dvojinstančnosti nedošlo ani tím, že k místnímu šetření provedenému v rámci odvolacího řízení dne 23.8.2010 byla přizvána i pracovnice správce daně paní Z. H. (v protokolu o místním šetření nedopatřením označena jako pracovnice Finančního úřadu v Litoměřicích). Vzhledem ke skutečnosti, že šlo o opakované místní šetření, kdy k prvnímu došlo v řízení před správcem daně, a s ohledem na skutečnost, že předmětné pozemky neměly v terénu vyznačeny hranice, zajišťovala přítomnost pracovnice správce daně především to, aby došlo k posouzení v rámci daného místního šetření totožných pozemků jako v prvotním místním šetření provedeném správcem daně. Soud s poukazem na výše uvedené zdůrazňuje, že dokonce mohl odvolací orgán pověřit správce daně, aby opakované místní šetření provedl sám na základě jeho pokynu. Proto přizvání pracovníka správce daně k místnímu šetření prováděnému odvolacím orgánem nemohlo mít za následek porušení dvojinstančnosti řízení.

Tuto námitku vyhodnotil tedy soud rovněž jako zcela nedůvodnou.

K námitce žalobce, že si daňové orgány přisvojily pravomoc všech státních orgánů činných v oblasti posuzování, rozhodování, evidence a klasifikace pozemků, a postupovaly nesprávně, pokud učinily předmětem dokazování možnost využití sporných pozemků, uvádí soud následující. Základem sporu účastníků je posouzení osvobození od daně z pozemků u pozemků evidovaných v katastru nemovitostí s druhem pozemku ostatní plocha.

V ustanovení § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitostí je uvedeno, že od daně z pozemků jsou osvobozeny pozemky remízků, hájů a větrolamů a mezí na orné půdě, trvalých travních porostech, pozemky ochranného pásma vodního zdroje I. stupně a pozemky ostatních ploch, které nelze žádným způsobem využívat. Z uvedené definice pozemků, které podléhají osvobození od daně z pozemků, vyplývá, že musí pro případné osvobození od daně pozemků

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 68/2011

ostatních ploch splňovat tyto pozemky dvě skutečnosti současně. Daný pozemek musí být v katastru nemovitostí evidován s druhem pozemku „ostatní plocha“ a současně musí platit, že daný pozemek nelze žádným způsobem využívat. Daňové orgány nijak nerozporovaly druh pozemku „ostatní plocha“ evidovaný u jednotlivých sporných pozemků. Oproti tomu však učinily daňové orgány předmětem dokazování skutečnost, která z evidence katastru nemovitostí nijak nevyplývá, tedy skutečnost, zda lze dané pozemky nějak využívat. Možnost využívání pozemků s druhem pozemku „ostatní plocha“ je skutečnost, která nijak nevyplývá z evidence vedené v katastru nemovitostí a která vyplývá z faktického stavu pozemku. Nemožnost využití pozemku je skutečnost, která v případě důvodných pochybností ze strany daňových orgánů může být předmětem dokazování.

Na tomto místě soud poznamenává, že je nutno přihlédnout k rozvržení důkazního břemene v daňovém řízení. Důkazní břemeno mezi daňovým subjektem a správcem daně je v daňovém řízení rozvrženo nerovnoměrně ve prospěch správce daně, neboť ten je povinen prokazovat toliko skutečnosti uvedené v § 31 odst. 8 daňového řádu. Podle písmene c) tohoto zákonného ustanovení má tedy také povinnost dokázat existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem, přičemž pokud zjistí některou okolnost zpochybňující údaje vedené v těchto dokumentech, přechází důkazní břemeno podle § 31 odst. 9 daňového řádu na daňový subjekt. Ten pak musí prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. V takovém případě musí daňový subjekt prokázat svá tvrzení a za tímto účelem předložit důkazní prostředky či navrhnout jejich provedení. Pokud takové důkazy prokazují jeho tvrzení, přechází důkazní břemeno podle zmiňovaného ustanovení § 31 odst. 8 písm. c) daňového řádu zpět na správce daně, v opačném případě platí, že daňový subjekt důkazní břemeno neunesl a správce daně tak může vydat v jeho neprospěch rozhodnutí. Toto nerovnoměrné rozvržení důkazního břemene mezi daňový subjekt a správce daně přitom vychází z toho, že prioritním účelem daňového řízení je ochrana zájmu státu na řádném plnění daňových povinností ze strany daňových subjektů při zachování jejich práv a právem chráněných zájmů, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 2 věty první a § 2 odst. 1 daňového řádu. Obdobně je upraveno dokazování i v ustanovení § 92 nového daňového řádu.

V daném případě žalobce u některých nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí s druhem pozemku „ostatní plocha“ uplatňoval osvobození od daně z pozemků dle § 4 odst. 1 písm. k) zákona o dani z nemovitostí. Původně žalovaný v rámci odvolacího řízení provedl místní šetření dne 25.8.2009 a 26.8.2009. Na základě těchto místních šetření dospěl k závěru, že má důvodné pochybnosti o tom, že u pozemků evidovaných s druhem pozemku „ostatní plocha“ je v souladu se zákonem uplatněno osvobození od daně, neboť dle původně žalovaného se nejedná o pozemky, které nelze žádný způsobem využívat. O této skutečnosti byl žalobce vyrozuměn výzvou ze dne 12.10.2009, č.j. 11581/09-1400-505350. V důsledku této skutečnosti přešlo důkazní břemeno na žalobce.

K poukazu žalobce na judikaturu soud uvádí, že daná judikatura řeší zcela odlišné skutkové případy a její použití na daný případ je zcela nepříhodné. V daném případě zákon neobsahuje žádnou nejasnost ani se nejedná o postup správních orgánů, který by neměl hmotněprávní oporu v zákoně.

S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobce svým postupem nijak nepřekročil své pravomoci a zcela oprávněně požadoval doložení skutečností rozhodných pro uplatnění osvobození od daně ze strany daňového subjektu.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 68/2011

Tuto námitku tedy soud rovněž vyhodnotil jako nedůvodnou.

Poslední námitkou žalobce uplatněnou v podané žalobě je námitka, že nebyl v rámci daňového řízení seznámen se stanovisky, která byla v rámci daňového řízení vyžádána k pozemkům ve vlastnictví žalobce a která jsou v napadených rozhodnutích citována.

V ustanovení § 264 odst. 1 nového daňového řádu je uvedeno, že řízení nebo postupy, které byly zahájeny podle dosavadních právních předpisů, se ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona dokončí a práva a povinnosti z nich plynoucí se posoudí podle ustanovení tohoto zákona, která upravují řízení nebo postupy, které jsou jim svou povahou a účelem nejbližší.

Valná část daňového řízení byla vedena za účinnosti daňového řádu. Ovšem v období od 1.1.2011 do vydání žalobou napadených rozhodnutí byla daňová řízení vedena v souladu s ustanovením § 264 odst. 1 nového daňového řádu právě dle nového daňového řádu.

V ustanovení § 115 odst. 2 nového daňového řádu je uvedeno, že provádí-li odvolací orgán v rámci odvolacího řízení dokazování, seznámí před vydáním rozhodnutí o odvolání odvolatele se zjištěnými skutečnostmi a důkazy, které je prokazují a umožní mu, aby se k nim ve stanovené lhůtě vyjádřil, popřípadě navrhl provedení dalších důkazních prostředků; obdobně postupuje odvolací orgán i v případě, kdy dospěje k odlišnému právnímu názoru, než správce daně prvního stupně, a tato změna by ovlivnila rozhodnutí v neprospěch odvolatele. Takováto výslovná úprava v daňovém řádu účinném do 1.1.2011 nebyla výslovně zakotvena, ovšem obdobné pravidlo bylo judikatorně dovozeno Nejvyšším správním soudem (např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č.j. 7 Afs 88/2008-65, 7 Afs 87/2008-64, 7 Afs 89/2008-61 či 7 Afs 90/2008-62).

V daném konkrétním případě až v rámci odvolacího řízení byla daňovými orgány zpochybněna oprávněnost osvobození od daně z pozemků u žalobcových pozemků evidovaných s druhem pozemku „ostatní plocha“. Správce daně si v rámci pověření původně žalovaným v odvolacím řízení vyžádal řadu vyjádření správních orgánů ke konkrétním nemovitostem. Dožádané orgány tato stanoviska daňovým orgánům zaslaly. Konkrétně se jednalo o stanovisko Pozemkového fondu ČR ze dne 15.6.2009, Městského úřadu Jílové ze dne 2.7.2009, Městského úřadu Česká Kamenice ze dne 7.7.2009, Městského úřadu Verneřice ze dne 15.7.2009, Magistrátu města Děčín ze dne 14.7.2009 a Ministerstva zemědělství, Zemědělské agentury ze dne 17.8.2009. S obsahem a hodnocením těchto stanovisek ze strany daňových orgánů nebyl žalobce v průběhu daňového řízení nijak seznámen. Přesto původně žalovaný při vydání žalobou napadených rozhodnutí mimo jiné i z těchto podkladů vycházel při rozhodování v dané věci (viz str. 9 předposlední odstavec žalobou napadených rozhodnutí).

Přestože se většina daňového řízení vedla za účinnosti daňového řádu, odvolací řízení bylo završeno vydáním žalobou napadených rozhodnutí až téměř půl roku po nabytí účinnosti nového daňového řádu, kdy v souladu s výše citovaným přechodným ustanovením § 264 odst. 1 nového daňového řádu se na dané řízení měl od 1.1.2011 aplikovat právě nový daňový řád. V důsledku této skutečnosti byl původně žalovaný povinen postupovat před vydáním žalobou napadených rozhodnutí v souladu s § 115 odst. 2 nového daňového řádu. Původně žalovaný v dané věci prováděl v rámci odvolacího řízení poměrně rozsáhlé dokazování. Před vydáním žalobou napadených rozhodnutí žalobce seznámil pouze s obsahem místního šetření ze dne 23.8.2010, když mu zaslal protokol vyhotovený v rámci tohoto místního šetření. Ovšem s obsahem sdělení Pozemkového fondu ČR ze dne 15.6.2009, Městského úřadu Jílové ze dne 2.7.2009, Městského úřadu Česká Kamenice ze dne 7.7.2009, Městského úřadu Verneřice ze dne 15.7.2009, Magistrátu města Děčín ze dne 14.7.2009 a Ministerstva zemědělství,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Af 68/2011

Zemědělské agentury ze dne 17.8.2009 žalobce v rámci daňového řízení neseznámil a dokonce mu ani v rámci daňového řízení nesdělil, že taková sdělení jsou součástí správního spisu a budou podkladem k vydání rozhodnutí. Žalobce tak neměl možnost v rámci odvolacího řízení se k těmto podkladům rozhodnutí vyjádřit a popřípadě zaujmout jinou procesní obranu.

Tímto postupem původně žalovaný hrubě porušil ustanovení § 115 odst. 2 nového daňového řádu. V této skutečnosti shledal soud podstatnou vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.

S ohledem na výše uvedené soud žalobou napadené rozhodnutí původně žalovaného zrušil pro vady řízení a podle § 78 odst. 4 s.ř.s.vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. V dalším řízení bude pak správní orgán podle § 78 odst. 5 s.ř.s. vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto zrušujícím rozsudku.

Pro úplnost soud podotýká, že podkladů, kterými byl správní spis doplněn v rámci odvolacího řízení a se kterými nebyl žalobce před vydáním žalobou napadených rozhodnutí seznámen a neměl možnost se k nim vyjádřit, bylo více, než na které žalobce výslovně poukázal ve své žalobě. Jednalo se dále zejména o vyjádření Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Správy chráněné krajinné oblasti Labské pískovce ze dne 14.6.2010, odborné stanovisko Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, Správy chráněně krajinné oblasti České středohoří ze dne 14.6.2010, vyjádření Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů Brandýs nad Labem, pobočka Jablonec nad Nisou ze dne 6.9.2010 či vyjádření JUDr. Ladislava Poláka, advokáta za Pozemkový fond ČR ze dne 9.12.2010.

Soud rozhodl v dané věci bez jednání, přestože jeho nařízení žalobce požadoval, neboť ve věci žalobou napadené rozhodnutí soud zrušil pro vady řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s., a v takovém případě § 76 odst. 1 s.ř.s. stanoví, že soud zruší napadené rozhodnutí bez jednání.

Soud dále poznamenává, že námitkami žalobce týkajícími se neumožnění nahlédnutí do správního spisu ze strany daňových orgánů po vydání žalobou napadených rozhodnutí se již nezabýval, neboť tato skutečnost nemohla mít žádný vliv na zákonnost žalobou napadených rozhodnutí.

Žalobce byl v projednávané věci plně úspěšný, a proto soud podle § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému povinnost zaplatit mu do třiceti dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 6 000,- Kč odpovídající soudnímu poplatku.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost ve lhůtě dvou týdnů ode dne jeho doručení. Kasační stížnost se podává ve dvou (více) vyhotoveních u Nejvyššího správního soudu, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno. O kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud.

Lhůta pro podání kasační stížnosti končí uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který určil počátek lhůty (den doručení rozhodnutí). Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
10
15Af 68/2011

nejblíže následující pracovní den. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti nelze prominout.

Kasační stížnost lze podat pouze z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s. a kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, a údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

Soudní poplatek za kasační stížnost vybírá Nejvyšší správní soud. Variabilní symbol pro zaplacení soudního poplatku na účet Nejvyššího správního soudu lze získat na jeho internetových stránkách: www.nssoud.cz.

V Ústí nad Labem dne 23. června 2014

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D., v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Markéta Kubová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru