Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 51/2011 - 176Rozsudek KSUL ze dne 14.09.2011

Oprav. prostředek / ústav. stíž.
9 Afs 6/2012 (zamítnuto)

přidejte vlastní popisek

15Af 51/2011-176

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobce: Ing. M. K., „X“, zastoupeného Mgr. Davidem Hejzlarem, advokátem, se sídlem Liberec, 1. máje 97, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2007 č. j. 16448/07-1500-505267,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267, a rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 16. 5. 2007, č. j. 78394/07/178912/5055, se zrušují pro nezákonnost a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. V řízení o žalobě a v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 15 Ca 37/2008 - 60, je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 9.800,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění:

Žalobce se v žalobě podané v zákonem stanovené lhůtě domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně ze dne 16. 5 2007, č. j. 78394/07/178912/5055, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o vrácení přeplatku podaná dne 16. 3. 2007.

Žalobce v žalobě namítl, že mu bylo v důsledku rozhodnutí žalovaného, které bylo vydáno na základě správního řízení ve věci žádosti o vrácení přeplatku na dani za období 3. čtvrtletí roku 2000, odepřeno právo na řádné vyřízení jeho oprávněných nároků v daňovém řízení, čímž mu vznikla škoda. Žalovaný a Finanční úřad v Děčíně zastávají názor, podle kterého prodlevy v daňovém řízení, které vedly k uplynutí prekluzívní lhůty podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZSDP“) popírají vznesené a doložené nároky žalobce týkající se odpočtu daně z přidané hodnoty. Dne 31. 10. 2000 zahájil správce daně u žalobce vytýkací řízení ve věci daně Pokračování
2
15Af 51/2011

z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2000. Z protokolu č. j. 90161/06/178930/6078 ze dne 30. 6. 2006 vyplývá, že po zahájení vytýkacího řízení následovalo pětileté období, ve kterém správce daně prověřoval u jiných správních orgánů skutečnosti týkající se třetích osob, zajistil provedení některých důkazních prostředků, vůči žalobci však žádný procesní úkon neučinil. Z obsahu protokolu vyplývá, že v průběhu předmětného daňového řízení docházelo k delším obdobím, ve kterých byl správce daně zcela nečinný. K ukončení vytýkacího řízení došlo na základě ústního jednání, které bylo zaznamenáno v protokolu ze dne 30. 6. 2006, tedy téměř po šesti letech od jeho zahájení. Dne 10. 8. 2006 vydal správce daně platební výměr, kterým bylo žalobci odepřeno uplatnění nároku na odpočet daně ve výši 1.104.683,- Kč. Na základě odvolání žalobce vydal žalovaný dne 9. 3. 2007 rozhodnutí č. j. 3156/07-1300, kterým rozhodnutí správce daně zrušil pro nezákonnost, resp. z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření daně podle § 47 ZSDP.

Žalobce se poté obrátil na správce daně s žádostí o vrácení daňového přeplatku, neboť měl za to, že pokud již nelze z důvodu uplynutí lhůty dle § 47 ZSDP daň vyměřit, je nutno při stanovení daňové povinnosti, resp. daňového nároku vycházet z údajů obsažených v podaném daňovém přiznání. Správce daně vydal dne 16. 5. 2007 rozhodnutí, kterým žádost o vrácení přeplatku zamítl a žalobci sdělil, že v dané věci již nelze z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty nadměrný odpočet vyměřit. V odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce upozornil na rozpor s ústavními principy, neboť postup správce daně má za následek, že předchozí nečinnost a neodůvodněné prodlevy v činnosti finančních orgánů jsou připočteny k tíži daňového subjektu. Žalovaný odvolání žalobce zamítl rozhodnutím č. j. 16448/07-1500-505267 ze dne 21. 12. 2007.

Žalobce proto namítá, že rozhodnutí žalovaného je v rozporu s právními předpisy, v důsledku jeho vydání byl žalobce dotčen na svých zákonných právech a žalovaný vyhodnotil odvolací důvody neúplně, nesprávně a rozhodl v rozporu s ustanovením § 50 ZSDP. Dále žalobce namítá, že žalovaný nesprávně posoudil otázky týkající se vyměření jeho daňové povinnosti na dani z přidané hodnoty za období 3. čtvrtletí roku 2000. Žalovaný namítá, že ze strany finančních orgánů nebyly v dané věci zachovány lhůty, které jim předepisují interní pokyny Ministerstva financí ČR. Metodický pokyn ústředního finančního orgánu je zárukou práva na spravedlivý proces, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Každý má právo na projednání své věci bez zbytečných průtahů, což je deklarováno i v § 6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Žalobce dále namítá, že uplynutí prekluzívní lhůty dle § 47 ZSDP nemůže za daných okolností vést k vyloučení nároku na odpočet daně z přidané hodnoty dle podaného daňového přiznání. V opačném případě by bylo finančním orgánům umožněno, aby při neúměrném a nedůvodném protahování daňového řízení bylo vyloučeno právo daňového subjektu na vyměření nadměrného odpočtu, tj. na uplatnění nároku dle příslušných daňových předpisů. Uplynutí prekluzívní lhůty dle § 47 ZSDP nelze vykládat k tíži daňového subjektu, když tato lhůta je určena výhradně pro správce daně a jeho vyměřovací činnost. Žalobce namítá, že vytýkací řízení ve věci daně z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí roku 2000 trvalo více než pět let, tedy mnohonásobně delší dobu, než kterou pro uzavření vytýkacího řízení stanoví pokyn Ministerstva financí D-144. Tato skutečnost vedla k tomu, že finanční orgány nerozhodly o daňovém nároku žalobce v zákonem stanovené lhůtě, tj. ve lhůtě podle § 47 ZSDP. Žalobce považuje za nepřípustné, aby prekluze práva vyměřit daň vedla k jeho majetkové újmě, a to v situaci, kdy uplynutí prekluzívní lhůty nelze klást za vinu žalobci. Tento postup považuje za protiústavní.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
3
15Af 51/2011

Žalobce dále namítá, že správce daně měl postupovat podle § 46 odst. 5 ZSDP, tj. považovat daňovou povinnost žalobce za vyměřenou na základě podaného daňového přiznání, neboť nebyla stanovena žádná daňová povinnost, která by byla z hlediska přiznané daně odchylná. Žalobce nesouhlasí se správcem daně v tom, že daňová povinnost nebyla v daném případě vyměřena vůbec, přestože žalobce daňové přiznání řádně podal. Žalobce nesouhlasí s žalovaným, že vrácení přeplatku není v daném případě možné, neboť ke dni příslušné žádosti nebyl žádný přeplatek na osobním daňovém účtu žalobce evidován. Tento závěr se týká pouze systému a techniky evidence daňových přeplatků, nikoliv otázky, zda v daném případě tento přeplatek vznikl a měl být na osobním daňovém účtu evidován, či nikoliv. Žalobce namítá, že žalovaný v dané věci nesprávně posoudil otázku charakteru a smyslu prekluzívní lhůty stanovené v § 47 ZSDP. Výklad žalovaného, podle kterého daňový subjekt v případě uplynutí této lhůty pozbývá svých hmotněprávních daňových nároků, je v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Žalobce namítá, že postupem finančních orgánů byl zkrácen na svých základních právech, neboť mu byl odepřen přiznaný a doložený nárok na odpočet daně z přidané hodnoty.

Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí.

V tomto vyjádření uvedl, že trvá na odůvodnění svého rozhodnutí o přeplatku, kde se s tvrzením žalobce řádně a úplně vypořádal. Daňový přeplatek je definován v § 64 odst. 1 ZSDP, jako částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně. Ke dni podání žádosti o vrácení přeplatku tento na osobním daňovém účtu žalobce neexistoval, nevznikl do 60 dnů ode dne podání žádosti, proto správce daně žádost v souladu s § 64 odst. 4 ZSDP, zamítl. Ustanovení § 46 odst. 5 ZSDP se použije pouze v případě, že správce daně při zahájení vyměřovacího řízení nemá pochybnosti o správnosti daně navržené v podaném daňovém přiznání. V daném případě bylo po podání daňového přiznání za zdaňovací období 3. čtvrtletí roku 2000 zahájeno dne 6. 11. 2000 vytýkací řízení, které bylo ukončeno dne 8. 7. 2003 vydáním platebního výměru. Proti němu podal žalobce odvolání, které bylo rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 12. 2003 zamítnuto. Žalobce se počátkem roku 2004 obrátil na soud, který dne 25. 5. 2005 svým rozsudkem zrušil rozhodnutí o odvolání ze dne 12. 12. 2003 a platební výměr a věc byla vrácena k dalšímu řízení. Po té probíhalo nové vytýkací řízení, které bylo ukončeno vydáním platebního výměru ze dne 10. 8. 2006 na nadměrný odpočet ve výši 15.004,- Kč. Žalobce podal proti němu odvolání, žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 3. 2007 zrušil napadený platební výměr ze dne 10. 8. 2006 z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření dle § 47 ZSDP. Vzhledem k uplynutí lhůty nebyl vydán nový platební výměr, daňová povinnost za 3. čtvrtletí 2000 nebyla vyměřena. Nelze akceptovat požadavek žalobce na vyměření nadměrného odpočtu ve výši navrhované v přiznání k DPH za 3. čtvrtletí roku 2000 podle ustanovení § 46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., rovněž tak nelze přijmout názor žalobce, že předmětný odpočet je takto automaticky vyměřen. Chybí zde předpoklad neexistence pochybností o správnosti daňového přiznání a daň nelze vyměřit z důvodu prekluze ani jiným způsobem. V ustanovení § 47 odst. 1 a 2 ZSDP je určen stejný režim počítání lhůt u vyměření daně z iniciativy správce daně a u vyměření daňového nároku uplatněného daňovým subjektem v daňovém přiznání. Z hlediska lhůt není rozhodné, zda se jedná o daňovou povinnost nebo daňový nárok. Dále žalovaný uvedl, že námitky nečinnosti územních finančních orgánů byly posouzeny jako neoprávněné, když v průběhu daňového řízení k nedůvodným průtahům nedocházelo.

V následně učiněné replice žalobce uvedl, že ve vyjádření k žalobě neuvádí žalovaný žádné nové skutečnosti než ty, které uvedl v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí,

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
4
15Af 51/2011

k žalobním námitkám se prakticky nevyjadřuje. Dále uvedl, že finanční orgány ve věci nepostupovaly v řádných lhůtách a z jejich strany docházelo k neopodstatněným průtahům v řízení, které měly vliv na výsledek řízení. To mělo za následek, že nárok na odpočet daně uplatněný žalobcem nemohl být věcně projednán, resp. nečinnost finančních orgánů vedla k tomu, že daňové řízení bylo ukončeno pro žalobce s nepříznivým výsledkem.

Na tomto místě soud podotýká, že ve věci již jednou rozhodoval, a ro rozsudkem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 15 Ca 37/2008 - 50, kterým žalobu zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud tehdy dovodil, že v dané věci došlo k uplynutí promlčecí lhůty dnem 31. 12. 2003, rozhodnutím soudu byl platební výměr vydaný Finančním úřadem v Děčíně dne 8. 7. 2003 (tedy ještě v době trvání prekluzívní lhůty) pod č. j. 93838/03/178911/0623 na nadměrný odpočet v částce 15.004,- Kč zrušen (přičemž žaloba napadla až po uplynutí prekluzívní lhůty) a nový platební výměr Finančního úřadu v Děčíně č. j. 110602/06/178912/5055 ze dne 10. 8. 2006 byl zrušen žalovaným jeho rozhodnutím ze dne 9. 3. 2007, č. j. 3156/07-1300, z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření podle § 47 ZSDP. Vzhledem k této skutečnosti nemohl být po uplynutí prekluzívní lhůty, tedy po 31. 12. 2003, nový platební výměr vydán, daňová povinnost nebyla tím pádem za období 3. čtvrtletí 2000 vyměřena a není možné ji již vyměřit. Vzhledem k absenci platebního výměru, který již po uplynutí prekluzívní lhůty nemůže být vydán, nemůže vzniknout daňový přeplatek podle § 64 ZSDP. Soud dále dovodil, že rozhodnutí žalovaného bylo vydáno v souladu se zákonem a pokud žalobce spatřuje v postupu správního orgánu nesprávnost, v důsledku které mu vznikla škoda, odkázal žalobce, aby podal žalobu k příslušnému okresnímu soudu na náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb.

Ke kasační stížnosti žalobce proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu rozhodoval ve věci Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 Afs 73/2009 - 110 kasační stížnost zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění výše uvedeného rozsudku Nejvyšší správní soud uvedl, že jednoznačným předpokladem pro vrácení uplatněného nadměrného odpočtu je, aby správce daně postavil daňovou povinnost na jisto, to znamená, aby ji vyměřil, a dále také skutečnost, že přeplatek vznikl a jsou splněny podmínky pro jeho vratitelnost podle § 64 odst. 4 ZSDP. V této věci je rozhodné, že rozhodnutí o vyměření předmětné daně nebylo vůbec v dané věci v důsledku uplynutí prekluzívní lhůty pro vyměření daně vydáno. Správce daně nepostavil daňovou povinnost žalobce na jisto a předmětnou daň nevyměřil. Z toho vyplývá, že nebyla-li daňová povinnost žalobce vyměřena, nemohl ani vzniknout přeplatek na dani. Nevznikl-li na dani přeplatek, nemohly být ani splněny podmínky pro jeho vrácení podle § 64 ZSDP, jak žalobce požadoval. Nejvyšší správní soud uvedl, že se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu.

Na základě ústavní stížnosti žalobce ovšem ve věci rozhodoval i Ústavní soud, jehož nálezem ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 3244/09, který je dostupný na http:// nalus.usoud.cz, bylo rozhodnuto, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 9 Afs 73/2009 - 110 a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009, č. j. 15 Ca 37/2008 - 50, bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 Listiny základních práv a svobod, a oba dva dotyčné rozsudky byly zrušeny a ve zbývající části byl návrh odmítnut.

Ústavní soud zejména nesouhlasil s Nejvyšším správním soudem v tom, že jinak nezpochybnitelný závěr, že zahájení vytýkacího řízení představuje absolutní překážku pro možnost aplikace § 46 odst. 5 ZSDP, platí bezvýhradně i za situace, kdy vytýkací řízení

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
5
15Af 51/2011

neskončilo zákonem předpokládaným způsobem, tedy vyměřením daně. Ústavní soud naopak zaujal názor, že v případě, kdy nedošlo z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty pro vyměření daně k uzavření vytýkacího řízení, tj. nedošlo k pravomocnému vyměření daně, nemůže jít tato skutečnost k tíži daňového subjektu. Účelem zavedení prekluzívních lhůt pro vyměření daně bylo stimulovat správce daně k včasnému výkonu jeho práv a povinností a z hlediska právní jistoty daňových subjektů pak nastolit situaci, kdy po jejich uplynutí zanikají i povinnosti, které zejména, pokud jde o povinnost prokazovat, jsou po uplynutí delší doby vždy spjaty s určitými problémy (nález ÚS sp. zn. II. ÚS 493/05 ze dne 11. 1. 2007 dostupný na http://nalus.usoud.cz). Dle ustanovení § 46 ZSDP neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá nejpozději do konce příštího zdaňovacího období. Možnost tzv. konkludentního stanovení daně tedy nastupuje za situace, kdy pracovník správce daně nemá při vyměřovacím řízení pochybnosti o správnosti, pravdivosti, průkaznosti nebo úplnosti daňového přiznání a nemusí tedy platební výměr vystavovat ani doručovat, pouze zaznamená potřebné údaje do tiskopisu daňového přiznání a současně daň předepíše. Jakkoli je zjevné, že se jedná o takovou předpokládanou situaci, kdy se ze zákona uplatní fikce vydání platebního výměru a jeho doručení, aniž by bylo proběhlo vytýkací řízení, není z textu tohoto ustanovení pojmově vyloučeno aplikovat ho také na situaci, kdy ve věci bylo zahájeno vytýkací řízení, ve kterém však z důvodu uplynutí prekluzívní lhůty k vyměření daně daň nebyla pravomocně vyměřena. V takovém případě totiž není dána existence daně vyměřené odchylně od daně uvedené v daňovém přiznání. Jinými slovy, pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzívní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebrání tomu použít za dané procesní situace ustanovení § 46 odst. 5 ZSDP, ostatně jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje.

Ústavní soud dále zdůraznil, že v dané věci došlo k tomu, že vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti zaviněním správce daně, kterému ZSDP dává dostatek zákonných instrumentů k tomu, aby byla daň v zákonné lhůtě vyměřena. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži daňového subjektu. Jak již Ústavní soud vyslovil ve svém nálezu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, dostupném na http://nalus.usoud.cz, „veřejnou mocí se rozumí taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu“.

V návaznosti na výše uvedený nález Ústavního soudu, jímž je krajský soud v předmětné věci ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, žalovaný v následném řízení před krajským soudem, poskytl další vyjádření ze dne 20. 6. 2011, kde poukázal na rozsudky Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 8/2007 ze dne 22. 10. 2008 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 95/2009 ze dne 9. 4. 2010, kterými byl žalobce uznán vinným trestným činem, který se údajně týká věci projednávané před správním soudem. Jak Krajský soud v Praze tak Vrchní soud v Praze měly dojít ke zjištění, že koupě a prodej zboží a jeho vývoz a taktéž doklady o nákupu, prodeji a vývozu zboží byly fingované a byly provedeny za účelem vylákání daňového odpočtu. Žalovaný dále uvedl, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 není pro správce daně příkazem provést výplatu daňového odpočtu, jak se nesprávně žalobce domnívá. Tento nález Ústavního soudu, byť je vydán v konkrétní věci, je ve své podstatě

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
6
15Af 51/2011

obecným návodem na postup správce daně, obecných soudů a dalších orgánů v obdobných situacích a s konkrétním dopadem pro žalovaného jen v tom, že umožňuje jeho věc, ve světle obecného názoru Ústavního soudu, znovu posoudit.

Při jednání před soudem dne 14. 9. 2011 právní zástupce žalobce odkázal na obsah žaloby, repliky a vyjádření ze dne 1. 4. 2011, přičemž zdůraznil, že žalobě by mělo být vyhověno s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09.

Žalovaný z nařízeného jednání omluvil svoji pracovnici Mgr. J. P. z důvodu její pracovní neschopnosti s tím, že požádal o odročení jednání, když žádný jiný jeho pracovník tuto pracovnici údajně nemůže kvalifikovaně zastoupit u jednání u soudu.

Na tomto místě soud uvádí, že v daném případě soud vyhodnotil žádost žalovaného o odročení jednání jako zcela neopodstatněnou, a proto dne 14. 9. 2011 ve věci uskutečnil jednání, když vycházel ze skutečnosti, že oba účastníci řízení byly k nařízenému jednání řádně a včas předvoláni. Žádost žalovaného o odročení jednání shledal soud neopodstatněnou jednak z toho důvodu, že v původním řízení před soudem pod sp. zn. 15 Ca 37/2008, vyjádření k žalobě a předložení správního spisu soudu, dále reakci na procesní poučení ze strany soudu, dále vyjádření ke kasační stížnosti a opětovné předložení správního spisu, podávala jiná pracovnice žalovaného, a to JUDr. N. A. Dalším důvodem proč soud vyhodnotil žádost žalovaného jako neopodstatněnou byla skutečnost, že žalovaný disponoval dostatečným počtem jiných pracovníků, kteří by byli schopni kvalifikovaným způsobem zastat Mgr. J. P., v den konání jednání soudu, tj. dne 14. 9. 2011, což dokládá mj. i skutečnost, že k jednání soudu se dostavil jiný pracovník žalovaného, a to JUDr. M. H., se žádostí o odročení jednání, dále s návrhem na provedení dokazování rozsudky Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 8/2007 ze dne 22. 10. 2008 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 95/2009 ze dne 9. 4. 2010, které současně soudu předložil, přičemž tento pracovník žalovaného byl přítomen po celou dobu jednání soudu konaném dne 14. 9. 2011, ovšem toliko jako veřejnost. Při vyhodnocování žádosti žalovaného o odročení jednání soud přitom přihlížel i procesnímu stavu řízení, když v předmětné věci se dle názoru soudu jednoznačně vymezil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09, jehož závěry jsou pro soud v daném případě závazné, jak soud podotkl již shora.

V následném řízení pak soud napadené rozhodnutí přezkoumal v řízení podle prvního dílu hlavy druhé zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen „s.ř.s.“), která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ustanoveních § 71 odst. 1 písm. c), d), odst. 2 věty druhé a třetí a § 75 odst. 2 věty první tohoto zákona. Z ní vyplývá, že soud přezkoumává rozhodnutí správního orgánu pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 1 věty první s.ř.s.). Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení odůvodnit. Bez návrhu žalobce pak musí soud podle § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost, avšak takové nedostatky nebyly v projednávané věci zjištěny.

Proto se soud zabýval žalobními námitkami, ohledně nichž zjistil z obsahu správního spisu následující skutečnosti:

Dne 25. 10. 2000 podal žalobce přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 1.119.687,- Kč. Finanční úřad v Děčíně výzvou č. j. 103071/00/178911/0623 ze dne 31. 10. 2000 vyzval žalobce k odstranění pochybností o správnosti uvedených údajů, tuto výzvu žalobce převzal dne 6. 11.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
7
15Af 51/2011

2000. Na základě této výzvy předložil tehdejší účetní správci daně požadované daňové a účetní doklady za kontrolované období, tj. 3. čtvrtletí 2000. Dne 23. 11. 2000 vydal Finanční úřad v Děčíně pod č. j. 109715/00/178930/6078 dožádání ve smyslu ustanovení § 5 ZSDP, kterým byla prověřována dodávka u dodavatele – společnost SLAG s.r.o. Dne 14. 2. 2001 obdržel Finanční úřad v Děčíně předběžnou odpověď od Finančního úřadu v Nymburku č. j. 20205/03 s tím, že odpověď není konečná, neboť probíhají další šetření. Dne 14. 3. 2001 vydal Finanční úřad v Děčíně urgenci č.j. 36342/01/178930/6078 na dožádání č.j. 109715/00/178930/6078. Dne 21. 3. 2001 obdržel Finanční úřad v Děčíně odpověď na urgenci č. j. 38661/01 se sdělením, že šetření nejsou zatím ukončena. Dne 18. 9. 2001 vydal Finanční úřad v Děčíně urgenci č. j. 100363/01/178930/6078 s dotazem na dožádání č. j. 109715/00/178930/6078. Dne 29. 10. 2001 obdržel Finanční úřad v Děčíně odpověď č. j. 112451/01 se sdělením, že šetření nejsou dosud ukončena. Dne 17. 1. 2002 bylo Finančnímu úřadu v Děčíně doručeno doplnění předběžné odpovědi č.j. 5408/02 se sdělením, že u daňového subjektu SLAG s.r.o. byla zahájena daňová kontrola daně z přidané hodnoty. Dne 11. 2. 2002 vydal Finanční úřad v Děčíně dožádání č. j. 19734/02/178930/607, který adresoval Finančnímu úřadu v Nymburku jako místně příslušnému správci daně společnosti SLAG s.r.o. s dotazem na průběh a ukončení daňové kontroly. Dne 5. 3. 2002 obdržel Finanční úřad v Děčíně odpověď č. j. 30517/02, ve které je uvedeno, že daňový subjekt neplní daňové povinnosti dané mu ustanovením § 16 zákona o správě daní a poplatků. Dne 11. 3. 2002 vydal Finanční úřad v Děčíně dožádání č. j. 33012/02/178930/6078 s dotazem na výsledek daňové kontroly. Dne 14. 6. 2002 byla Finančnímu úřadu v Děčíně doručena předběžná odpověď č. j. 77185/02, ve které byl popsán probíhající stav daňové kontroly. Dne 13. 1. 2003 vydal Finanční úřad v Děčíně urgenci č. j. 3197/03/178930/6078 na dožádání č. j. 33012/02/178930/6078. Dne 11. 6. 2003 byla Finančnímu úřadu v Děčíně doručena konečná odpověď Finančního úřadu Nymburku č. j. 8302/03 ze dne 9. 6. 2003, ve které je uvedeno, že daňový doklad č. 2000/35 ze dne 27. 9. 2000 nebyl uznán jako uskutečněné zdanitelné plnění, neboť se jedná o prodej v rámci obchodního řetězce – mezi jednotlivými účastníky obchodních transakcí došlo ve smyslu ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, k vytvoření obchodního vztahu za účelem snížení daňové povinnosti jednoho z nich. Předmětem fakturace bylo zboží (elektromateriál, autodíly a integrované obvody) nakoupené od jednoho dodavatele, společnosti DOMINNA s.r.o., Dolnoměcholupská 217/8, Praha 10, DIČ: 010-25749463. Finanční úřad v Děčíně projednal dne 7. 7. 2003 výsledky vytýkacího řízení se zplnomocněnou zástupkyní žalobce a to protokolem č. j. 90773/03/178930/6078. Na základě vytýkacího řízení vydal Finanční úřad v Děčíně dne 8. 7. 2003 platební výměr č. j. 93838/03/178911/0623 na nadměrný odpočet v částce 15.004,- Kč. Dne 26. 8. 2003 podal žalobce proti platebnímu výměru odvolání. Rozhodnutím žalovaného č. j. 16786/130/03 ze dne 12. 12. 2003 bylo odvolání zamítnuto. Žalobce proti rozhodnutí žalovaného podal žalobu ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, ten rozsudkem č. j. 15 Ca 20/2004 - 48 zrušil rozhodnutí žalovaného a platební výměr Finančního úřadu v Děčíně pro vady řízení a věc vrátil k dalšímu řízení. Nové vytýkací řízení bylo ukončeno vydáním platebního výměru Finančního úřadu v Děčíně č. j. 110602/06/178912/5055 ze dne 10. 8. 2006 na nadměrný odpočet ve výši 15.004,- Kč, který byl dne 22. 8. 2006 doručen Ing. Vlastimilu Sojkovi (daňovému poradci) a plátci Ing. Martinu Knotkovi (doručení veřejnou vyhláškou dne 12. 10. 2006). Dne 23. 8. 2006 zaslal žalobce Finančnímu úřadu v Děčíně žádost o sdělení důvodů rozdílů podle § 32 odst. 9 ZSDP. Dne 22. 9. 2006 vydal Finanční úřad v Děčíně sdělení k podané žádosti č. j. 123255/06/178912/5055. Dne 24. 10. 2006 podal plátce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Děčíně č. j. 110602/06/178912/5055 odvolání. Rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 3.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
8
15Af 51/2011

2007, č. j. 3156/07-1300 byl napadený platební výměr Finančního úřadu v Děčíně č.j. 110602/06/178912/5055 ze dne 10. 8. 2006 zrušen z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření podle § 47 ZSDP. Dne 16. 3. 2007 podal plátce žádost o vrácení daňového přeplatku na dani z přidané hodnoty za 3. čtvrtletí 2000 a dne 26. 4. 2007 upozornění k Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem na nečinnost podle § 34c ZSDP. Podnět na nečinnost správce daně vyhodnotil žalovaný jako neoprávněný a podnět odložil, což žalobci sdělil dopisem ze dne 28. 5. 2007, č. j. 6775/07-1500. Rozhodnutím žalovaného ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267, bylo zamítnuto odvolání žalobce ze dne 4. 6. 2007 proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně č. j. 78394/07/178912/5055 ze dne 16. 5. 2007, kterým byla zamítnuta jeho žádost o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.

Soud se nejprve zabýval otázkou, zda v daném případě již prekluzívní lhůta dle § 47 ZSDP uplynula.

Podle § 47 odst. 1 ZSDP pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet, po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Podle § 47 odst. 2 ZSDP byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Vyměřit a doměřit daň však lze nejpozději do deseti let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení, nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde byla současně povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat.

Úkon k vyměření daně byl učiněn Finančním úřadem v Děčíně výzvou č. j. 103071/00/178911/0623 ze dne 31. 10. 2000, kterou vyzval žalobce k odstranění pochybností o správnosti údajů v přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000. Tuto výzvu převzal žalobce dne 6. 11. 2000. Další úkony ze strany správce daně směrem k žalobci ve smyslu § 47 odst. 2 ZSDP již činěny nebyly. Prekluzívní lhůta k vyměření daně tak uplynula dnem 31. 12. 2003. Jelikož žaloba proti rozhodnutí žalovaného č. j. 16786/130/03 ze dne 12. 12. 2003 byla podána až počátkem roku 2004, nelze na tento případ použít ustanovení § 41 s.ř.s., tj. že lhůta pro zánik práva ve věcech daní neběží, neboť prekluzívní lhůta uplynula již dne 31. 12. 2003, tj. přede dnem, kdy byla žaloba podána. Rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 3. 2007, č. j. 3156/07-1300, kterým byl zrušen platební výměr Finančního úřadu v Děčíně č. j. 110602/06/178912/5055 ze dne 10. 8. 2006 na nadměrný finanční odpočet ve výši 15.004,- Kč, z důvodu uplynutí lhůty pro vyměření podle § 47 ZSDP, bylo vydáno v souladu se zákonem. Toto rozhodnutí žalovaného, které žalobce žalobou nenapadl, předchází napadenému rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2007, č. j. 16448/07-1500-505267, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce ze dne 4. 6. 2007 proti rozhodnutí Finančního úřadu v Děčíně č. j. 78394/07/178912/5055 ze dne 16. 5. 2007, kterým byla zamítnuta jeho žádost o vrácení přeplatku na dani z přidané hodnoty.

Námitku žalobce, že správce daně měl postupovat dle § 46 odst. 5 ZSDP, tj. považovat daňovou povinnost žalobce za vyměřenou na základě podaného daňového přiznání, neboť nebyla stanovena žádná daňová povinnost, která by byla z hlediska přiznané daně „odchylná“, soud s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. I ÚS 3244/09, jako důvodnou shledal.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
9
15Af 51/2011

Podle ustanovení § 46 odst. 5 ZSDP, neodchyluje-li se vyměřená daň od daně uvedené v daňovém přiznání nebo hlášení, nemusí správce daně sdělovat daňovému subjektu výsledek vyměření, pokud o to daňový subjekt výslovně nepožádá do konce příštího zdaňovacího období. V tomto případě se za den vyměření daně a současně za den doručení tohoto rozhodnutí daňovému subjektu považuje poslední den lhůty pro podání daňového přiznání nebo hlášení, a bylo-li daňové přiznání nebo hlášení podáno opožděně, den, kdy došlo správci daně. Stejně se při počítání lhůt postupuje i u dodatečného daňového přiznání nebo hlášení.

Ústavní soud ve výše citovaném nálezu zdůraznil, že v předmětné věci došlo k tomu, že vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti, a to zaviněním správce daně, kterému ZSDP dává dostatek zákonných instrumentů k tomu, aby byla daň v zákonem stanovené lhůtě vyměřena. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži daňového subjektu.

Z citovaného nálezu Ústavního soudu vyplývá, že v případě daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 byla daňová povinnost žalobce, resp. jeho daňový nárok vyměřen dle údajů v daňovém přiznání, tedy že skutečně vznikl přeplatek, který byl předmětem žádosti žalobce ze dne 16. 3. 2007 o vrácení přeplatku.

K vyjádření žalovaného ze dne 20. 6. 2011 ohledně trestního řízení proti žalobci, které skončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím, soud uvádí, že rozsudky vydané v trestní věci žalobce, a to rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 5 T 8/2007 ze dne 22. 10. 2008 a rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 95/2009 ze dne 9. 4. 2010, jimiž bylo provedeno při jednání soudu dokazování ve smyslu ust. § 77 s.ř.s., neměly na posouzení věci žádný vliv, neboť podstatou správní žaloby jsou námitky procesní, tedy napadení postupu správce daně a žalovaného v průběhu daňového řízení, konkrétně vyřizování žádosti žalobce o vrácení přeplatku. Naproti tomu v trestním řízení vedeném mj. i vůči žalobci se vyhodnocovaly jiné relevantní skutkové a právní skutečnosti než v řízení před správním soudem, který na základě podané žaloby týkající se zamítavého rozhodnutí žalovaného o vrácení daňového přeplatku řešil „toliko“ otázku, jakým způsobem mělo být provedeno vyměření daně u žalobce v situaci, kdy nebylo vytýkací řízení ukončeno vydáním platebního výměru.

Ústavní soud ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3244/09 ze dne 10. 3. 2011 přitom konstatoval, že v případě žalobce byla daň vyměřena konkludentně ve výši dle podaného daňového přiznání. V důsledku tohoto právního závěru Ústavního soudu, jímž je soud v tomto řízení s poukazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vázán, jak již bylo předestřeno shora, žalobci vznikl daňový přeplatek, který mu má být ze strany správce daně vrácen.

Skutečnost, že žalobci vznikl daňový přeplatek, vyplývá z faktu, že dne 25. 10. 2000 podal žalobce přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000, ve kterém vykázal nadměrný odpočet ve výši 1.119.687,- Kč, na základě kterého ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09, došlo ke konkludentnímu vyměření daně. A pokud je daňový přeplatek definován v § 64 odst. 1 ZSDP, jako částka plateb převyšující splatnou daň včetně příslušenství daně, tak nelze dospět k jinému závěru než k tomu, že ke dni podání žádosti o vrácení přeplatku tento na osobním daňovém účtu žalobce existoval.

Soud se tak neztotožňuje s vyjádřením žalovaného ze dne 20. 6. 2011, ve kterém uvedl, že nález Ústavního soudu není pro další postup soudu závazný, resp. žalovanému umožňuje věc znovu posoudit, aniž by byl jakkoli předvídán způsob tohoto posouzení.

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Pokračování
10
15Af 51/2011

Směrem k žalovanému soud považuje tedy výslovně zdůraznit, a to s ohledem na jeho procesní postoj v následném řízení před soudem, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3244/09 a závěry v něm obsažené je závazný jak pro další rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem, tak pro další rozhodování žalovaného a správce daně v konkrétní předmětné věci. Ústavní soud ve svém výše uvedeném nálezu jednoznačně konstatoval, že vinou nečinnosti správce daně a žalovaného došlo ke stavu, kdy v důsledku uplynutí prekluzívní lhůty nebylo vytýkací řízení ve věci daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 3. čtvrtletí 2000 ukončeno vydáním platebního výměru a za této situace bylo nutno považovat daň za vyměřenou postupem podle § 46 odst. 5 ZSDP, tedy podle podaného daňového přiznání.

S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná, a proto soud podle § 78 odst. 1 s.ř.s. zrušil rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost a podle § 78 odst. 4 s.ř.s. mu věc vrátil k dalšímu řízení.

Ve věci úspěšnému žalobci přiznal soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. náhradu nákladů řízení v celkové výši 9.800,- Kč.

Tato částka se sestává z nákladů ve výši 2.000,- Kč spojených s řízením o žalobě vedeným Krajským soudem v Ústí nad Labem, sp. zn. 15 Ca 37/2008 za zaplacený soudní poplatek. Náhradu nákladů řízení za odměnu advokáta podle ustanovení § 35 odst. 2 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v celkové výši 6.300,- Kč, náhradu hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši 900,- Kč (tj. 3 úkony právní služby po 300,- Kč) a daň z přidané hodnoty ve výši 1.440,- Kč soud žalobci nepřiznal, když žalobce v řízení před soudem ve věci sp. zn. 15 Ca 37/2008 nebyl zastoupen právním zástupcem ani daňovým poradcem a soud rozhodl věc bez nařízení jednání. Dále se tato částka sestává z nákladů ve výši 7.800,- Kč spojených s řízením o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2009, č.j. 15 Ca 37/2008-50, a to: zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč za podání kasační stížnosti, odměna advokáta podle ustanovení § 35 odst. 2 s.ř.s. ve spojení s ustanovením § 7, § 9 odst. 3 písm. f) a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb v celkové výši 4.200,- Kč (převzetí a příprava zastoupení – 2.100,- Kč a podání kasační stížnosti – 2.100,- Kč), náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v celkové výši 600,- Kč (2 úkony právní služby po 300,- Kč). Náhradu nákladů řízení za odměnu advokáta za poradu s klientem ve výši 2.100,- Kč a s tím související 1 režijní paušál ve výši 300,- Kč soud žalobci nepřiznal, neboť tento úkon nebyl žalobcem nijak doložen.

Náklady řízení spojené s řízením před Krajským soudem v Ústí nad Labem po vyhlášení nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3244/09 ze dne 10. 3. 2011 žalobce nepožadoval.

Poučení:Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení toliko z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 s.ř.s.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu rozhodnutí bylo doručeno.

(K.ř.č. 1 - rozsudek) Pokračování
11
15Af 51/2011

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 14. září 2011

JUDr. Markéta Lehká, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

(K.ř.č. 1 - rozsudek)

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru