Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

15 Af 50/2011 - 82Rozsudek KSUL ze dne 23.06.2011

Prejudikatura

9 Afs 86/2007 - 161


přidejte vlastní popisek

15Af 50/2011-82

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Lehké, Ph.D. a soudců Mgr. Václava Trajera a JUDr. Ivy Kaňákové v právní věci žalobkyně: TEREAL, spol. s r.o., se sídlem U stadionu, Litoměřice, zast. JUDr. Ing. Vladimírem

Nedvědem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové nám. č. p. 157/30, PSČ 412 01, proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, ul. Velká Hradební č. p. 61, Ústí nad Labem, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2006 č. j. 14947/06-1200,

takto:

I. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 25. 10. 2006, č. j. 14947/06-1200, a dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Ústí nad Labem ze dne 3. 4. 2006, č. j. 47571/06/196912/6836, se pro nezákonnost zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10.640,-Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou v zákonem stanovené lhůtě domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 10. 2006, č. j. 14947/06-1200, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru Finančního úřadu v Litoměřicích (dále jen „správce daně“) ze dne 3. 4. 2006, č. j. 47571/06/196912/6836, na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001. Současně navrhla zrušení uvedeného dodatečného platebního výměru, vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení, a aby jí žalovaný uhradil náhradu nákladů soudního řízení.

V podané žalobě namítla, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné. Podle jejího tvrzení vydal správce daně výše citovaný dodatečný platební výměr na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 ze dne 3. 4. 2006 po uplynutí prekluzívní lhůty uvedené v ust. § 47 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), když počátek této lhůty je dán koncem tohoto zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání. Tříletá prekluzívní lhůta pro doměření daně z příjmů právnických osob za rok 2001 začala běžet od konce zdaňovacího období roku 2001 a skončila dne 31. 12. 2004. Tato prekluzívní lhůta tak nemohla být přerušena zahájením daňové kontroly správcem daně dne 25. 7. 2005. K vydání dodatečného platebního výměru, jakož i vydání rozhodnutí žalovaného tudíž nastalo v době, kdy právo správce daně daň vyměřit zaniklo a daň z příjmů nemohla být dodatečně vyměřena.

Dle tvrzení žalobkyně žalovaný nesprávně dovozuje vznik povinnosti podat daňové přiznání z ust. § 40 odst. 3 daňového řádu. Toto ustanovení stanoví lhůtu pro splnění povinnosti podat daňové přiznání. Jejím splněním povinnost zaniká. Vznik povinnosti podat daňové přiznání zakládá to zdaňovací období, ke kterému se tato povinnost vztahuje (za které se podává), nikoliv to zdaňovací období, ve kterém se povinnost plní, tedy ve kterém se daňové přiznání podává. Počátek prekluzívní lhůty uvedené v ust. § 47 daňového řádu není dle žalobce dán koncem zdaňovacího období, v němž se plní povinnost podat daňové přiznání, ale koncem zdaňovacího období, ve kterém tato povinnost vznikla. Vznik povinnosti podat daňového přiznání tak nelze směšovat s plněním této povinnosti. Žalobkyně tvrdí, že povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 vznikla ve zdaňovacím období roku 2001 a tuto povinnost si splnila v roce 2002. Jejím splněním tato povinnost zanikla. Tříletá prekluzívní lhůta přitom začala běžet od konce zdaňovacího období roku 2001 a skončila dnem 31. 12. 2004. Po uplynutí této lhůty zaniklo právo správci daně daň doměřit. Zahájením daňové kontroly daně z příjmů právnických osob za rok 2001 u žalobkyně, a to v roce 2005, správce daně nemohl přerušit běh prekluzívní lhůty. Rozhodnutí žalovaného je nezákonné, neboť o dodatečném vyměření daně z příjmů právnických osob za rok 2001, resp. o odvolání žalobkyně, rozhodoval v době, kdy mu daňový řád nepřiznává právo daň dodatečně doměřit.

Žalovaný v písemném vyjádření k žalobě navrhl její zamítnutí pro nedůvodnost.

K věci uvedl, že žalobkyně uplatnila v žalobě stejnou námitku jako v odvolání, a to, že byl dodatečný platební výměr vydán po prekluzi práva na vyměření daně dle ust. § 47 daňového řádu. Dle ust. § 40 odst. 1 daňového řádu daňové přiznání je povinen podat každý, komu vzniká v souladu s daňovým řádem nebo zvláštním předpisem tato povinnost, a dle ust. § 40 odst. 3 daňového řádu se daňové přiznání podává nejpozději do tří měsíců po uplynutí zdaňovacího období, v případech stanovených daňovým řádem nejpozději do šesti měsíců po uplynutí zdaňovacího období. Žalobkyně jako právnická osoba je poplatníkem daně z příjmů právnických osob dle ust. § 17 zákona č. 586/1992 Sb. o daních z příjmů (dále jen „daňový zákon“). Daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob se dle ust. § 38m daňového zákona podává i v případě, kdy je vykázán základ daně ve výši nula nebo je vykázána daňová ztráta. V případě právnické osoby tedy nelze vycházet z toho, že v průběhu zdaňovacího období vzniká hmotně právní povinnost podat daňové přiznání, protože povinnost podávat daňová přiznání trvá po celou dobu existence právnické osoby. Také právnická osoba musí uvést do daňového přiznání všechny příjmy, které získala v příslušném zdaňovacím období, což nemůže učinit před jeho skončením, protože do jeho skončení nemůže znát jejich celkovou výši, a tím ani základ daně a výši daně. Z toho vyplývá, že daňovému subjektu vzniká povinnost podat daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za určité zdaňovací období až ve zdaňovacím období následujícím. Ust. § 47 daňového řádu navazuje na ust. § 40 téhož zákona, které upravuje povinnost podat daňové přiznání a postup daňový subjektů při jeho podání. Lhůta pro vyměření daně stanovená v ust. § 47 odst. daňového řádu je lhůtou, která stanoví, do kdy může správce daně učinit určitý úkon, proto musí být její počátek vykládán v souvislosti s ustanovením, které stanoví, kdy nejdříve může správce daně tento úkon učinit. Tímto ustanovením je § 46 daňového řádu, ze kterého vyplývá, že vyměřit daň nemůže správce daně před podáním daňového přiznání, a to ani v případě vyměření daně dle ust. § 46 odst. 5 daňového řádu, kdy je za den vyměření daně považován poslední den lhůty pro podání daňového přiznání. Lhůta, ve které musí správce daně provést úkon, nemůže začít běžet v době, kdy ještě tento úkon provést nemůže. Žalobkyně byla povinna podat daňové přiznání na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2001 nejpozději do šesti měsíců po uplynutí tohoto zdaňovacího období, tedy do 30. 6. 2002. Tříletá lhůta pro doměření daně dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu tedy běžela od 31. 12. 2002 do 31. 12. 2005. Před jejím uplynutím byla přerušena zahájením daňové kontroly, takže by uplynula až dne 31. 12. 2008 správce daně vydal dodatečný platební výměr dne 3. 4. 2006, žalovaný rozhodl o odvolání dne 25. 10. 2006 a jeho rozhodnutí bylo doručeno žalobkyni dne 27. 10. 2006, takže dodatečně stanovená daň z příjmů právnických osob za rok 2001 byla doměřena před uplynutím prekluzívní lhůty.

O žalobě soud rozhodl v souladu s ust. § 51 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s.ř.s.“) bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem výslovně vyjádřila souhlas a žalovaný nevyjádřil do dvou týdnů od doručení výzvy soudu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci, a proto se má za to, že souhlas udělil, když byl o uvedeném následku ve výzvě soudu výslovně poučen.

Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v řízení vedeném podle části třetí prvního dílu hlavy druhé s.ř.s., která vychází z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 71 odst. 1 písm. c), písm. d), odst. 2 věty druhé a třetí a ust. § 75 odst. 2 věty první s.ř.s. Z této zásady vyplývá, že soud přezkoumává zákonnost rozhodnutí správního orgánu, a to pouze v rozsahu, který žalobce uplatnil v žalobě nebo během dvouměsíční lhůty po oznámení napadeného rozhodnutí dle ust. § 72 odst. 1 věty první s.ř.s. Povinností žalobce je proto tvrdit, že správní rozhodnutí nebo jeho část odporuje konkrétnímu zákonnému ustanovení a toto tvrzení zdůvodnit. Nad rámec žalobních námitek musí soud z úřední povinnosti podle ust. § 76 odst. 2 s.ř.s. přihlédnout toliko k takovým vadám napadeného rozhodnutí, které vyvolávají jeho nicotnost. Takové nedostatky však v projednávané věci nebyly zjištěny.

Na tomto místě soud podotýká, že v předmětné věci již jednou rozhodoval, a to rozsudkem ze dne 24. 10. 2007, č.j. 15 Ca 302/2006 – 27, jímž žalobu zamítl a nikomu nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení, neboť argumenty žalobkyně vylíčené v žalobě na základě rozboru příslušných ustanovení daňového řádu a daňového zákona vyhodnotil jako nesprávné.

Především soud na základě ust. § 40 odst. 3, § 47 odst. 1 a 2 daňového řádu a ust. § 38m daňového zákona posoudil jinak než žalobkyně počátek běhu prekluzívní lhůty pro vyměření daně. Soud ve svém prvotním rozsudku uvedl, že v přiznání k dani z příjmů právnických osob musí daňový subjekt uvést všechny příjmy, které získal v příslušném zdaňovacím období. To však nemůže učinit před jeho skončením, neboť do té doby nemůže znát celkovou výši svých příjmů a tím ani základ daně a daňovou povinnost. Z toho tedy vyplývá, že daňovému subjektu vzniká povinnost podat přiznání k dani z příjmů právnických osob za určité zdaňovací období až ve zdaňovacím období následujícím. Konec zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání, připadá u daně z příjmů právnických osob na poslední den následujícího zdaňovacího období. V tento den pak dochází ke skutečnosti určující počátek běhu prekluzívní lhůty uvedené v ust. § 47 daňového řádu. V daném případě tedy prekluzívní lhůta počala běžet dnem 31. 12. 2002, a nikoli dnem 31. 12. 2001, jak tvrdila žalobkyně. Soud v daném ohledu pak odkázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (např. rozsudky ze dne 17. 2. 2006, č. j. 8 Afs 7/2005 - 96, ze dne 25. 4. 2007, č. j. 9 Ans 1/2007 - 70 či ze dne 19. 9. 2007, č. j. 7 Afs 187/2006 – 85, které jsou dostupné na www.nssoud.cz) a dodal, že zahájení daňové kontroly, k němuž došlo u žalobkyně dne 25. 7. 2005, bylo způsobilé přerušit běh prekluzívní tříleté lhůty. V důsledku toho by tato lhůta skončila až dne 31. 12. 2008. Dodatečný platební výměr vydal správce daně ovšem již dne 3. 4. 2006 a žalovaný jako odvolací orgán o podaném odvolání rozhodl shora uvedeným rozhodnutím dne 25. 10. 2006. Rozhodnutí finančních orgánů proto byla dle soudu vydána v zákonné lhůtě.

Se všemi shora předestřenými závěry krajského soudu, jež byly vysloveny v jeho rozsudku ze dne 24. 10. 2007, se ztotožnil i Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 14. 8. 2008, č. j. 5 Afs 19/2008 – 56, v rámci řízení o kasační stížnosti žalobkyně, když tímto rozhodnutím její kasační stížnost zamítl. Na základě ústavní stížnosti žalobkyně vůči zamítavému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 8. 2008 a jemu předcházejícímu rozsudku krajského soudu ze dne 24. 10. 2007 ovšem Ústavní soud svým nálezem ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2656/08, dotyčné zamítavé rozsudky soudů obou stupňů zrušil, neboť se shodl se žalobkyní, že v jejím případě prekluzivní lhůta ve smyslu ust. § 47 odst. 1 daňového řádu počala běžet již dnem 1. 1. 2002 a skončila dnem 31. 12. 2004 a v této souvislosti poukázal mj. na svůj průlomový nález ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, který se zabývá otázkou běhu prekluzivní lhůty dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu.

V dalším řízení, v němž je krajský soud vázán shora předestřenými závěry Ústavního soudu vyslovenými v jeho zrušujícím nálezu ze dne 18. 4. 2011, krajskému soudu tedy nezbylo než vycházet z faktu, že daný případ z hlediska běhu prekluzivní lhůty ve smyslu ust. § 47 odst. 1 daňového řádu je třeba vyhodnotit ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, v důsledku čehož byl krajský soud nucen předmětnou žalobu vyhodnotit jako důvodnou a tedy rozhodnutí žalovaného a jemu předcházející rozhodnutí finančního úřadu zrušit pro nezákonnost z důvodu marně uplynuté prekluzivní lhůty k doměření předmětné daňové povinnosti, jak krajský soud rozvede níže.

Při hodnocení otázky prekluze práva doměřit daň v projednávaném případě tedy soud, respektujíc hierarchické uspořádání obecné soustavy soudů a specifické postavení Ústavního soudu ve vztahu k obecným soudům a také jeho zrušující nález ze dne 18. 4. 2011, předně vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, v němž oproti dosavadní konstantní judikatuře správních soudů včetně Nejvyššího správního soudu Ústavní soud nově vyložil běh lhůt podle ust. § 47 daňového řádu, a to tak, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření nebo doměření daně, stanovená citovaným ustanovením, počíná již běžet od konce zdaňovacího období, v němž daňová povinnost vznikla, a nikoliv až od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání.

Tento nález Ústavního soudu byl přitom následně akceptován i v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, jak vyplývá např. z jeho rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Afs 139/2006-108, který je dostupný na www.nssoud.cz.

Soud rovněž při hodnocení otázky prekluze práva doměřit daň v projednávaném případě vycházel i z judikatury Nejvyššího správního soudu, která se zabývá samotným během prekluzivní lhůty. Tak např. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 4. 2005, č. j. 2 Afs 69/2004 – 52, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 634/2005 a také na www.nssoud.cz, konstatoval, že pokud správce daně zahájil před uplynutím lhůty stanovené ust. v § 47 odst. 1 daňového řádu daňovou kontrolu, běží tříletá lhůta k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení od konce roku, v němž byl daňový subjekt o jejím zahájení zpraven, když kontrola je zahájena dnem, kdy správce daně začne fakticky prověřovat daňový základ nebo jiné okolnosti rozhodné pro stanovení daně.

Vedle toho v předmětné věci bylo nutné brát v potaz i judikaturu Nejvyššího správního soudu, která řešila otázku, zda je nutné, aby rozhodnutí o vyměření či doměření daně nabylo ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu právní moci, či zda postačuje, aby bylo vydáno pouze nepravomocné rozhodnutí, s tím, že může nabýt právní moci později. Konkrétně se jedná o usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2007, č. j. 9 Afs 86/2007-161, který je publikován ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1542/2008 a také na www.nssoud.cz, v němž bylo vysloveno, že daň je nutno vyměřit či doměřit pravomocně ve lhůtě dle ust. § 47 odst. 1 daňového řádu.

Shora předestřené nálezy Ústavního soudu a rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je dle názoru soudu přitom nutno aplikovat i na předmětný případ, bez ohledu na to, zda datum jejich vydání předcházel či nepředcházel datu vydání předmětného rozhodnutí žalovaného a jemu předcházejícímu dodatečnému platebnímu výměru či dokonce datu zahájení daňového řízení se žalobkyní.

Nutnost bezpodmínečné aplikace výše citované judikatury na projednávaný případ vyplývá především z již citovaného zrušujícího nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2011, dále také z dosud nepřekonaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2006, č. j. 2 Afs 66/2004-53, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 1833/2009 a také na www.nssoud.cz, v němž je konstatováno, že pokud Ústavní soud v některém svém rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení, či z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2011, č. j. 5 Afs 15/2009-122, které je publikováno ve Sbírce rozhodnutí NSS pod č. 2229/2011 a také na www.nssoud.cz, v němž je konstatováno, že závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 se uplatní ve všech případech daní, u nichž je dána povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení a kde je toto ustanovení používáno. Nutnost bezpodmínečné aplikace výše citované judikatury v projednávaném případě také vyplývá i ze samotné rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu, který některé shora předestřené judikáty týkající se otázky prekluze aplikoval i na daňové případy, které se evidentně uskutečnily před datem vzniku dotyčných judikátů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2009, č. j. 8 Afs/2007-62, který je dostupný na www.nssoud.cz).

Soud již výše předeslal, že v daném případě, tj. posuzujíc daňovou povinnost žalobkyně k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období za rok 2001, shledal, že skutečně došlo k marnému uplynutí prekluzivní lhůty k doměření dotyčné daňové povinnosti žalobkyni. Právě předestřený názor soud dovodil ze skutečnosti, že prekluzivní lhůta ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 2. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1611/07, začala běžet dnem 31. 12. 2001 a konec jejího běhu připadal na den 31. 12. 2004.

Z obsahu správního spisu, který byl předložen žalovaným, ovšem prokazatelně vyplývá, že daňová kontrola daně z příjmů právnických osob za předmětné zdaňovací období, která by obecně mohla být úkonem dle ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, byla u žalobkyně zahájena až dne 25. 7. 2005, což nemůže vést k jinému závěru než k tomu, že se tak stalo po marném uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně. Jiný úkon ze strany správce daně vůči žalobkyni, o němž by se dalo uvažovat, že by byl úkonem ve smyslu ust. § 47 odst. 2 daňového řádu, a který by byl učiněn před 31. 12. 2004, nebyl dle obsahu předloženého správního spisu uskutečněn, což ani nerozporoval sám žalovaný v průběhu soudního řízení.

Jestliže k doměření daňové povinnosti za zdaňovací období roku 2001 žalobkyni došlo vydáním výše citovaného dodatečného platebního výměru dne 3. 4. 2006, který nabyl právní moci až dne 27. 10. 2006, kdy jí bylo doručeno rozhodnutí žalovaného, jímž jí bylo zamítnuto odvolání proti tomuto prvoinstančnímu rozhodnutí, stalo se tak nepochybně po marném uplynutí prekluzivní lhůty k doměření daně a rozhodnutí žalovaného i správce daně jsou nezákonná.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto soudu nezbylo nic jiného než předmětnou žalobu vyhodnotit jako důvodnou, a tudíž napadené rozhodnutí žalovaného včetně dodatečného platebního výměru pro jejich nezákonnost podle ust. § 78 odst. 1, odst. 3 s.ř.s. zrušil. Zároveň soud v souladu s ust. § 78 odst. 4 s.ř.s. rozhodl o tom, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení, v němž je dle ust. § 78 odst. 5 s.ř.s vázán právním názorem soudu výše uvedeným.

S ohledem na skutečnost, že žalobkyně měla ve věci úspěch, soud proto podle ust. § 60 odst. 1 věty první s.ř.s. uložil žalovanému zaplatit jí do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku náhradu nákladů řízení o předmětné žalobě v celkové výši 10.640,-Kč. Ta se skládá z částky 2.000,-Kč za zaplacený soudní poplatek, z částky 6.300,-Kč za tři úkony právní služby advokáta JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda v původním řízení před krajským soudem vedeném pod sp. zn. 15 Ca 302/2006 po 2.100,-Kč podle § 7, § 9 odst. 3 písm. f) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění po 1. 9. 2006 [převzetí a příprava zastoupení - § 11 odst. 1 písm. a), podání žaloby - § 11 odst. 1 písm. d), účast při ústním jednání soudu - § 11 odst. 1 písm. g)], z částky 900,-Kč za tři s tím související režijní paušály po 300,-Kč v původním řízení před krajským soudem podle ust. § 13 odst. 1, odst. 3 vyhl. Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. ve znění po 1. 9. 2006 a z částky 1.440,-Kč představující 20% DPH z poskytnutých právních služeb vyjma zaplaceného soudního poplatku. O odměně za právní služby advokáta JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda v řízení před Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti žalobkyně proti původnímu rozsudku krajského soudu ze dne 24. 10. 2007, č. j. 15 Ca 302/2006 – 27, již rozhodl Nejvyšší správní soud, a proto v tomto dalším řízení krajský soud již nerozhodoval o případné odměně advokáta za toto zastupování. Jelikož žalobkyně byla v tomto dalším řízení před krajským soudem zastoupena týmž advokátem, který v tomto stádiu již neučinil žádný úkon, soud jí nepřiznal náhradu nákladů za odměnu za zastupování advokátem v tomto dalším soudním řízení.

Poučení: Proti tomuto rozsudku lze podat kasační stížnost do dvou týdnů po jeho doručení z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 soudního řádu správního.

Kasační stížnost se podává u Krajského soudu v Ústí nad Labem a rozhoduje o ní Nejvyšší správní soud. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu a z jakých důvodů jej stěžovatel napadá, údaj o tom, kdy mu bylo rozhodnutí doručeno.

V řízení o kasační stížnosti musí být stěžovatel zastoupen advokátem, což neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen, který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie.

V Ústí nad Labem dne 23. června 2011

JUDr. Markéta L e h k á, Ph.D. v.r.

předsedkyně senátu

Za správnost vyhotovení: Iva Tovarová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nssoud.cz
Přesunout nahoru